Pradlenka mezi kominíky

PARADOXNĚ JSEM BYLA ZOSOBNĚNÍM SEGREGACE…


Těžko sdělitelný zážitek. Už proto, že zážitek se vždy děje v konkrétním čase a místě, s konkrétními lidmi a jejich konkrétními slovy. Vynechat to všechno znamená oznámit pár neosobních sterilních vět, které neřeknou nikomu nic. Nepůsobí. Nemají moc.

Beru jako zažitou samozřejmost, že člověk je člověk a já jsem člověk a ty jsi člověk; nebudeme proto jíst všichni z jednoho hrnce a spát ve stejné posteli, to odmítám, ale vím, že jíš něco a spíš někde, tak jako já. V tom jsme si rovni a když se potkáme, můžeme spolu mluvit a dokážeme najít společnou řeč, s každým trochu jinou, ale s každým nějakou společnou.

A s tím jsem přišla na oslavu na určité místo, kde se schází určitá skupina lidí. Přišla jsem slavit s nimi a sedět s nimi. K čemu bych to přirovnala … jako kdyby pradlenka přišla mezi kominíky, seděla by s nimi na střeše za komínem a povídali by si spolu a kominíci by měli zato, že pradlenka je také kominík, protože co by byla jiného, když je s nimi za komínem! Kominíci si dle chvilkového omezeného pozorování myslí, že ona je ta, co s nimi čistí komíny, ale ona je přitom ta, co jim čistí šaty.

Ostatní pradlenky jsou dole na zemi a kominíci je rozpoznávají jako pradlenky, je to jasně dané a nevzniká žádné nedorozumění. Role jsou dané tak, že kominíci s pradlenkami nechodí.

S naší pradlenkou je to ale jinak – někteří kominíci se jí začínají dvořit; jeden s ní družně hovoří a dá jí na rozloučenou své telefonní číslo, druhý ji zve někdy na pivo, třetí se trochu předvádí a hned se mu zlepší nálada. Pradlenka sice na otázku, co dělá, odpovídá, že pere, jenže neslyší to všech patnáct kominíků a nebo si myslí, že ona je kominík, který pere. Oni jsou černí a ona jim nechce říct přímo větu: „Já jsem bílá,“ což by sice vedlo k vyjasnění, ale bylo by to velmi tvrdé, bylo by to jako rasismus. Jako říct špinavým, že já jsem čistá – jenže já přitom vím, že oni vlastně vůbec nejsou špinaví a já nejsem čistá, protože jsme všichni lidi, já jsem (jen) člověk a oni jsou taky člověk.

A v takové situaci jsem se ocitla. Když na konci oslavy všichni zbylí kominíci vyrozuměli, že jsem pradlenka, stala jsem se zosobněním jejich marných nadějí, zhmotněnou připomínkou toho, že jsou černí kominíci. Bylo mi z toho smutno.

Necítila jsem se dobře, bylo mi to líto celou cestu ze střechy k valše. Snad z toho kominíkům nebylo zdaleka tak nepříjemně jako mně, pradlence, která svým anti-segregačním chováním a s dobrým úmyslem zdůraznila, že tu naopak segregace je.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

46 komentářů u „Pradlenka mezi kominíky

  1. Proč se pradlenka cítí "vinna", že je bílá? Není to nic špatného.
    V tomto žádná segregace v tom špatném smyslu není. Oni jsou jiní, ty jsi jiná a tak to prostě nejde dohromady. Jiný životní styl, jiné priority (asi). A co jako?
    Dva světy se setkaly a pak zase zůstaly samy sebou.
    Měla bych se třeba já cítit vinna, když jdu do hospody, že nejsem opilec? Mám se cítit vinna, že bych si něco s opilcem nezačala? Blbost, řekla bych. Prostě to není život, který bych chtěla žít, a mám na to samozřejmě plné právo. Nad nikoho se nepovyšuju a jestli to tak někdo cítí, kvůli tomu, že se nechci opít, tak to má teda blbý, ale mně do toho nic není, to je jeho kafe – vlastně rum, vodka, slivovice, kontušovka, pivo, whisky, červená, zelená a beton …… :-)))) A já mám svůj džus a čaj. Nazdar! :-)

  2. cha, to by me zajimalo, mezi kteryma kominikama jsi to byla jedina za pradlenku.Ale chapu, ze kdyz to probiha, musis tajit…

  3. tak tohle se opakuje dnes a denne. temer kazda uzavrena rodina je kominícká (nebo pradlenkovska) a přivdaní – či přiženění jsou pradlenky ci pradleni (nebo kominíci). můžeš to pozorovat na každém kroku. my mezi sebou (správňáci) a ti co to tak nedělají. Oni to třeba dělají jinak, ale každé jinak jejen odlesk a odvar toho správ’náckého.

    Když se ti pak takova "správ’nácká skupina" otevře aby te mezi sebe přijmula a ty ji odmitnes, muze to skoncit velkou nevraživostí.

    nevím co dělali kominíci, předpokládám že chlastali, mluvili sprostě, řvali a dělali bordel. Jako holka jsem teda chlastavala s takovou partou taky, s nadsením, ale zadné osahávání. To jsem taky řekla předem, že nic nebude :o) takové věci patří jen do střízliva. Pod osaháváním nerozumím společné objímání kolem ohne a křepčení. to patří k chlastání a společnému řvaní.

    napadla me jedna věci. TAky se vetsinou cítím pradlenkou protože peru pro mraky lidí a furt nšco uklízím a čistím ty hajzle. Přesto jsem takové ušmudlané kominícké party odjakživa milovala. A zapadla mezi ně jako hrnec na prdel. protože to pro mě znamenalo vnitřní harmonii. Doladění. Každá struna kmitá na obě strany. na tu pradlenkovskou i kominickou. Bíla a černa. Kyvadlo kmita kolem středu. A stred je klid – hrmonie – bo dnula. a to cele dohromady je VSE v jednote. Je jedno jestli kyvadlo kmita hodně nebo málo. Bod nula by měl byt na nule. a to každé ráno když se vzbudís. nebo kdykoliv když si človek uvedomí že je – naladí bod nula. a pak muze cokoliv. Pak jsou pradlenky a kominíci hezky v rovnováze.

  4. ja myslim radko, ze nepujde ani o rodinu, ani o urvanou chlastaci partu.Liska napsala jen "na oslavu na určité místo, kde se schází určitá skupina lidí"Mam par napadu,ale odhalovat je, to tu nejspis nebylo v planu.

  5. 4. taky nebudu odhalovat, ale takove sdělení vzbuzuje mé fantazie.
    může jit o rodinu
    může jít o chlastací partu
    může jít o náboženskou skupinu
    může jít o cyklisty, motorkáře, milovníky lesa či magických ritálů nebo nějaké jiné uskupení venující se jedinému koníčku (fanaticky)

    Má fantazie končí u mé zkušenosti, protože s každou tkaovou skupinou jsem již trávila určitý čas. Přiznám se například že s milovníky lesa s usárnama jsem táhla asi 2x, spala na seně a v brázdě. a byla jsem z toho úplně vyřízená. Moje představa trávení pobytu v lese se od těch jejich lišila. Stejné je to s cyklisty, lyžaři, magiky, esoteriky, buddhisty a kýmkoliv skupinovým. skupina je svazující.

  6. Liško, připoměla jsi mi kdysi takové jedno setkání po letech. Šlo o setkání lidí z jednoho turistickýho oddílu. Do oddílu jsem chodila od 10let do 18, to už jsem tam dělala i družinovou vedoucí. V tom oddílu byly jednou týdně schůzky, jezdilo se o víkendech s dětmi do přírody, dělaly se akce přes prázdniny, v létě tábor na tři týdny apd.- zkrázka bylo to velmi intenzivní.
    Po maturitě jsem odešla za prací do jiného města a můj život se začal ubírat jiným směrem. A podobně jako já, to měli mí kamarádi z oddílu. Svou činnost ukončili a šli životem do všech možných stran.
    Jeden se stal profesionálním vojákem a jezdil na mise, jiný dokončil vyučení a začal podnikat, jiná kamarádka šla na výšku, jiná se vdala a pořídila si děti a zůstala v domácnosti. No a ve 30 jsme si dali sraz. Všichni jsme se na to strašně moc těšili. Všechny nás to ale také trochu zaskočilo, protože jsme si uvědomili jak se všechno a hlavně my sami změnilo. Trvalo nám chvíli, než jsme našli společnou řeč aniž by jsme museli jen vzpomínat co jsme vše společně prožili. Bylo to zvláštní. Všichni jsme byly kdysi ti kominíci a najednou tu byla pradlenka, voják, kupec…Prožívala jsem tenkrát podobný pocit smutku jako Ty o kterém píšeš v posledním odstavci. Dnes je to v pohodě. Víme o sobě, napíšem si, jednou za rok se nám podaří sjet do rodného města, sejdeme se a je to fajn. Takové to jádro a sounáležitost z dětsví a ranného mládí v nás zůstalo, přestože máme každý úplně jiné přátele, jinou práci a koníčky, jiný život.

  7. Ještě k tomu mému povídání. Nebylo nám vlastně ani 30, něco před 30. Takový ten věk, kdy jsme si mysleli, že konečně víme, jak na ten svět vyzrát, jak ho dobýt, jak to na světě chodí a jak si plnit své sny a fantazie a že to děláme každý jedině "správně" a ten druhý to dělá blbě a měli jsme tendence jeden druhého přesvědčovat. To setkání nebylo úplně štastné. Myslím, že nás to pak mrzelo uvnitř všechny a tak jsme to nechali pár let zase uležet, a sešli jsme se až po té 3O, kolem mých 35. A vloni, to bylo moc fajn, mělo to úžasnou atmosféru. Myslím, že jsme tak nějak šichni vnitřně uzráli. :-)

  8. Čtu si nyní komentáře. Lenka a Radka to moc pěkně vystihli. K tomu není co dodat.

  9. Ještě mě napadlo při čtení Ratčiných seznamů skupin. Ony ty skupiny vůbec nemusí být jednooborové, ale naopak v mé řeči by se dali označit jako Průměrňáci, povrchňáci (pracovní právě teď vymyšlené označení pro srozumitelnost). Prostě se baví a o všem, ale o ničem vlastně do hloubky, problémy se strkají pod koberec, všichni jsme v pohodě …… S těmi já mám většinou problémy největší. Když se zeptám třeba na něco dál, narazím na zeď, když vyprávím o něčem svém, dívají se na mě jak na blázna. Myslím, že se cítíme obě strany poněkud nepohodlně. Oni protože si nechtějí připouštět žádné problémy, natož aby je řešili, nedopouštjí se též žádných směšných euforií a jiných prožitkových "výstřelků" ….. a já zase nevím, co bych dělala v životě jiného, než hluboce prožívala a přemýšlela. Tak jsem vlastně ráda, když z mého světa odcházejí. Odmítat pozvání takových lidí je pro mě náročné, protože bych nejraději napsala: "Šmankote, nezvěte mě ani z té pitomé zdvořilosti, dyk si nemáme co povídat." Jenomže oni by to vzali jako útok (už jsem to tak jednou udělala, ale nesetkalo se to s pochopením, samozřejmě). Snažím se vymluvit na nedostatek času, což je pitomost, kdybych chtěla, čas si dokážu udělat, žejo. Takže vlastně lžu a to hodně těžko snáším.
    Jsem taky segregatér – no jo, taky, jenomže když mi není v nějaké společnosti dobře, tak tam vlezu jednou, dvakrát, ale už ne podesátý. Jenže kdo se tu segreguje – každý se vyděluje svými názory, postoji ….. může přežít i vedle jiných a navázat na to málo společné, to jistě. Ale zase život je dost krátký na to, abychom jej doborovolně trávili ve společnosti lidí, kde se necítíme úplně dobře, na úkor těch, se kterými se opravdu dobře cítíme.

  10. já jsem z toho článku nepochopil vůbec nic.
    Asi jsem zcela mimořádně vysegregovaný:-)

  11. 10 ja pochopila, že s někým se člověk necítí dobře a proto se vysegreguje sáma a dobrovolně

  12. jsou lidi s kterýma si rád zajdu na pivo,ale do lesa bych s nima nešel…a naopak.
    Jsou lidi,jejichž názory a postřehy mě zajímají,ale nemám potřebu se s nima setkavat…a naopak
    A jsou lidi,který nemůžu vystát vůbec a nikdy a nijak…a oni mě třeba taky ne.
    Je to segregace?
    A kdo a kdy je pradlenka a kdo kominík?
    Tady je totiž zakopanej pes,v zatahování rádoby racionálních hodnocení do svých emocí a tím je posvětit jakožto hodnověrné.

  13. Na horách či v uzavřeném prostoru se nesnesitelnost vystupnuje. nekdo je nesnesitelne zvedavy a furt povídá, vyzvídá. Nekdo se furt čístí a umývá. dělá různe zvuky. Nekdo je pomalý. nekdo je rychlý. a všichni vysírají jeden druhého tím že jsou :o)) ve známé skupine se lide již natolik tolerují že i když se vzájemně serou, tak jim to nevadí. proste nad tím mavnou rukou. není důležité.

    když přijde někdo nový tak to má dvakrát těžké. Vnese nové neznámé vysírání a zároveň sleduje zlozvyky (individuality) těch druhych. Trvá určitou dobu než se adaptuje. TEda pokud vydrží dotyčný prvotní šok a vydrží. Pak ho skupina přijme.

    Letmé setkání a nezávazné setkání. jen tak poplkání je možné kdykoliv. I ve výtahu. tam není třeba vést hubokomyslne řeči o smyslu života. když jsem s někým zavřená 5 dní v uzavřeném prostoru tak je dobré se vzájemně neotravovat. mluvit jen když je to nutné.

  14. pro me duverna skupina znamena kolektiv lidi, kterí jakoby nebyli. s takovymi bych sla kamkoliv :o)))

  15. ad 1, 2, 10 (další jsem zatím nečetla, nebo odjíždím):

    néé, to bylo jen přirovnání. Nebylo to jako poměr pradlen a kominíků nebo jiných povolání, bylo to jako poměr zaměstnanec – klient nebo sestra – pacient nebo člověk bez příznaků vs. skupina handicapovaných, no.

    To nebyl článek k chápání, to byl článek o mé aktuálním dění, který – uznávám a omlouvám se- musí nutně být nepochopitelný, protože v něm není vůbec napsáno, o co jde, no. V úvodu je to napsaný, že odkonkretizování znamená zničení příběhhu.

    Nedařilo se mi jinak ilustrovat dostatečně toto téma: Jsem proti segregaci, ale byla jsem paradoxně jejím přímým činitelem.

  16. … nojo, mě by nasralo, kdyby někdo, kdo obvykle píše na blog otevřenosti, napsal najednou nepochopitelnost :-))

    Tak já už to dělat nebudu, ono je to beztak blbý – sice podepsanou mlčenlivost a lékařské tajemství neporuším, ale je to naprd. Ulevím si, ale není to dobrej způsob. Zdrženlivost není úplně moje silná stránka :)

  17. ad 15: Ale dyk je to jedno, Liško, o co konkrétně šlo. Podle mne ten problém jde vidět z nějakého nadhledu a obecně. Domnívám se, že jsi nebyla činitelem segregace, jen jsi jako přímý svědek a účastník narazila na neslučitelnost světů, přestože mají ony dva světy styčné body.

  18. Mám tenhle pocit často. Hodně často. Ale nějak z něj necítím vinu. Spíš jen občas smutek.

    Akorát jsem se styděla přiznávat, že jsem učitelka (když jsem jí jeden čas byla). To byl problém.
    A občas jsem byla na tu jinakost i hrdá. Třeba když se provalilo, že jsem při přijímacím pohovoru kamuflovala a že nemám ani za mák obchodního ducha a buňky pro úe¨spěšný výkon povolání obchodního zástupce. Páč mě víc baví lidi než peníze. :-)

    A nejčastějc jsem pradlenka kvůli vzdělání.

    Je smutný, jak strašným hendikepem je vysokoškolský vzdělání u ženské.
    I když maká na místě nevysokoškolským a z půlky pracovní doby pěkně rukama, práci skoro chlapskou.
    Už je to dobrý, dneska, i když mi krom Princezno či Čarodějnice občas říkají i Inžinýrko Tříbarevná. Ale musela jsem se toho hodně naučit těma rukama a hodně zkousnout, i hodně oddržkovat a v kroužku u skříňky na dílně vypít, než mi byl titul "odpuštěn" (rozuměj začlo být bráno, že i s titulem může být člověk "normální" a patřit do party "normálních").

    A jsou lidi, třeba od koní, bohužel, co mi ho neodpustili nikdy.

  19. Lenko,
    jo, tak to nebylo tak nezachytitelné, to jsem ráda.

    Ruliso,
    to chápu. Taky to nebyla moc vina, smutek hodně.

    To "chápu" patřilo k tomu vztahu lidí k tvému vzdělání. Já to měla zas tak, že jsem ten titul napřed musela "odpustit" sama sobě. A trvalo mi to pár let, protože v naší rodině bylo vzdělání jako ta nejvyšší hodnota. Vše v mém dětství / životě směřovalo ke vzdělání, ale nikdy nikdo mi ani nenaznačil, co POTOM s tím. Já vyrůstala v prostředí, kde jako by můj obzor končil tam, kde jsem dosáhla vzdělání. Na život jsem připravena nebyla, jen na studium :-)

    No a proto jsem nějak nevěděla, co si na tom postgraduálu počít, protože mi to začalo připadat k prdu,něco si zkoumat a lákavě odlítnout do teorií, nechtít už dělat empirii na zemi, nechtít se vrátit na zem. Až když jsem na ni spadla a ryla držkou v zemi, se to spravilo. Obživla jsem zase a získala hlubší vztahy s lidmi.

    A nezapomenu, jak během dlouhé nezaměstnanosti mi paní na pracáku nepomohla nikdy v ničem, já si hledala práci sama, a ona jen velmi důležitým tónem důležitě pronesla: "No já nevím co s vámi, vy jste převzdělaná."

  20. No, co se týče vzdělání, myslím, že vzdělání ani nevzdělání není důvod k tomu, aby někdo nad někým ohrnoval nos. Nepamatuji se, že by se někdo o mně otřel negativně, co se týče vzdělání. Akorát se tehdy říkalo, že vzdělané holky nikdo moc nechce. Ale mně se to konkrétně nedotklo.
    Ve svém životě jsem hodnotu člověka vždy odvíjela od jeho charakteru, takže jsem se asi přirozeně setkávala s těmi, co to měli stejně. Zatím to tak je.
    Vzdělání pro mě má jen tu hodnotu, že je to vstupenka k možnosti vykonávat určité povolání, které chci dělat. Říkají, že to přispívá k všeobecnému rozhledu. Ale já si to až tak nemyslím. Setkala jsem se (a setkávám se) v životě se vzdělanými tupci i s málovzdělanými inteligenty.
    Je ale fakt, že kromě brigád jsem nikdy nepracovala v jiném oboru, než takovém, kde tu VŠ mají všichni spolupracovníci.

    Ale taky jsem vyznávala a vyznávám trampskoskautské hodnoty, jak se o nich zpívá: "Kolik máš tříd a kde jsi byl, nehraje roli …… ukaž, co umíš, a jakej seš, zabal si věci, pojď s náma, když chceš. Hlavně si pamatuj, že vždycky fér, náš grunt je dávej, potom ber ….."
    …. Takže na mě tyhle hrátky na hogofo, ať už z jakýchkoli důvodů, nepla. A když se nade mnou někdo ofrňuje, tak je mi k smíchu nebo se ofrňuju taky a je to. Nemusím patřit do každé party, žejo. :-)

  21. Lenko, píšu o chlapech a "normálních" – tj. většinových. V poměru chlapů v populaci. Nikoli o Lence, co je skoro psychoterapeutka a ví, co jak má správně být. :-)
    Já to taky vím a taky se nad nikým neofrňuju. Že nějaké vzdělání má nebo nemá. Ani k tomu nepotřebuju minulost z čundrů. (Můj bývalý manžel, mj. šerif jisté tremspké osady, měl "jen" maturitu a komplexy trpěl víc proto, že to vadilo jen jemu, mně ne. Na čundrech ta rovnost vypadá podstatně jinak než pak v manželství. Současný přítel má "jen" výuční list. Je mi s ním báječně, protože mu to skutečně, ale skutečně nevadí.:-)

    Druhá věc je obecná nedůvěra mezi "nevzdělanými" muži ke vzdělaným ženským s titulem. Že ti to nikdy nedali najevo, neznamená nic, jen to, že ses v takové spoelčnosti nikdy nemusela dlouhodobě pohybovat, stát se doopravdy jejím členem (ohrožovat je, narušovat je), nebo že ses do ní nedostala natolik hluboko, aby ti to měli potřebu přiznat.

    A nejde o ofrňování se. Jde o nedůvěru založenou na tom, že ti lidi se bojí toho, čemu nerozumějí. Jsou nejistí, jestli je nevidíš jako blbce. Stačí jim sdělit (nikoli slovy), že sice znám o dost víc slov než oni a dokonce všem těm slovům rozumím, na rozdíl od nich, ale že jinak jsem stejně pitomá jako každej jinej, nejde mi o to si na nich budovat ego ani kariéru a občas že je hrozně potřebuju. Že je mám ráda, protože jsou na mě hodný.

    Což je pravda. :-)

  22. A ještě abych to uvedla na pravou míru: Mezi těmi nevzdělanými se ráda pohybuju proto, že mezi intelektuály se cítím taky divně nejistá. Cizí. V podstatě krom toho, že občas mám pocit, že řeší nesmrtelnost chrousta nejen na blogách, se jich taky bojím. :-)

    Ale nevím proč. Z rodiny není důvod.

  23. Je to zajímavý, jakej velkej vliv má ne vzdělání, ale ten dojem (důležitosti, postrachu?), co si o něm člověk vytvoří / vytvořil, aby ten postoj potom přeměnil.

    Nezapomenu, jak jsem vyrobila nějaký narozeninový literární kvíz a mezi kamarády byl jeden kluk bez maturity a já mu nápadně napovídala, naváděla ho na správnou odpověď, protože jsem předpokládala, že bude poslední. Vzpomínám na to dost s hanbou, protože to bylo trapný ode mne, bylo to vidět. On trapnej nebyl. Já jo.
    Protože jsem tehdy měla v hlavě vzdělání jako nejvyšší hodnotu. Pchá. Protože jsem myslela, že nějakej kvíz, co jsem vyrobila já, ta děsně vzdělaná, je na úrovni :-))) A byla to volovina a dva měsíce potom už jsem byla jiná.

  24. Nejistá už tak nejsem – z toho, že předpokládám, že někdo v určité společnosti nebude rozumět něčemu a já jo.

    Už jsem nejistá spíš jen nárazově – když najednou někdo použije slovo ve špatném významu nebo řekne gramatickou blbost nebo trapné klišé, módní, bez rozmyslu přejaté, bez přemýšlení. To mě zarazí a dle situace mlčím (většinou) nebo zopakuji, jenže ve správné variantě.
    Mám na mysli například slova "pernamentně", "aniž by neudělal" místo "aniž by udělal", "iniciály" namísto "nacionále" a tak. Nad slovem "vykomunikovat" nebo "luxusní záležitost" se jen ušklíbnu, ale už mi to ani na nervy neleze, už je mi to fuk.

    Pointa je v tom, že to pletou lidi téměř bez rozdílu dosaženého vzdělání. Protože leckteří studovaní se nenamáhaj přemejšlet.

  25. A naopak když nějakému slovu nerozumím já, např. "agování", tak mě to ani nemrzí.

  26. Hele, to s tím kvízem je dobrý. Přesný.
    Na to jsou asi ti obyčejní nevytsudovaní tak citliví. Přesně na tohle. Že jim ten vzdělanej radí, aniž by si o radu řekli.

    Asi jako když soucitný rádobyaltruista zcela automaticky drapne slepce za ruku a táhne ho přes silnici, aniž by se mu třeba jen koutkem mysli mohlo mihnout, že ten dotyčný na kraji chodníku čekal na manželku z protější strany z nákupů a ne v bezmoci na převedení po přechodu.

    Supr. Jdu spát.

  27. Luxusní záležitost už jsem párkrát použila taky, stačí to m,ít načtený nebo odposlouchaný odněkud. :-))
    Inicály nedávno poslušně nadiktovala moje maminka nějaké paní na úřadech, a trpělivě jí je opakovala, když paní úřednice začala špatně přemáhat netrpělivost. :-)

    Neporozumění slovům, jež neznám, mi nevadí. Když to neznám, tak tomu přeci rozumět nemůž, to je logický, žejo.

    Ale vybavilo se mi: Moje skoro šéfová, trápící se tím, že je bez titulu a tudíž považována za hloupou, se mi jala humorně líčit, jak jsou ti zákazníci nemožní, když do telefonu ani nedokážou říct, jakej kámen si vybrali na našich webovkách, že všecky názvy kamenů komolí. (Rozuměj, názvy jsou anglické, italské, belgické, a pod.)

    Což se stalo tentýž den, kdy u oběda tahle paní měla problém přečíst z jídelníčku gordon bleu. O tom, že kámen jménem Mountain Pink čte Mountajn, ani nemluvě.

    Inu, není to problém vzdělání či nevzdělání.

  28. A už jdu fakt spát. Nebo budu zítra taky všecko komolit.

  29. ad 21: "Lenko, píšu o chlapech a "normálních" – tj. většinových. V poměru chlapů v populaci."
    – no, je pravdou, že já žádný ty "normální" většinový chlapy neznám a nemám s nimi takovou zkušenost co ty.
    Když jsem trávila 3 neděle se zedníkem ve svém plorozbořeném bytě, stali se z nás velcí přátelé. Taky mám důvěrného kamaráda tesaře a bývalého dlouhodobého velmi důvěrného přítele (milence) kováře. Samá úžasná povolání a čest pro mě, že je znám. Taky jsem se kdysi ptala kamaráda, se kterým jsem často chodila do hor, kterou že to vysokou vlastně studoval, a on mi po létech, co se známe, řekl, že má jen učňák. Jsem to nepoznala.
    Já znám tedy ne les, jako ty, ale jen solitéry.
    Neumím si představit, že bych přišla někam na dílnu, protože bych tam byla za pitomce (ne ti druzí), nevěděla bych, za co kde chytit ani jak se co jmenuje, tam by mi bylo nějaké vzdělání na prd, takže ….. tvoje zkušenost je pro mě zajímavá, ale divná.

    "….Nikoli o Lence, co je skoro psychoterapeutka a ví, co jak má správně být. :-)" – To by ještě scházelo, abys psala o Lence, o které toho zas tak moc nevíš! :-))) To já píšu o Lence a o jejích postojích, mám jen její zkušenosti. A ty píšeš zase o Rulise, protože máš zkušenosti jen její. A tak je to dobře. (Jinak to, že vím, jak co má správně být, si strč za klobouk, jo? :-) Se o tebe taky neotírám, třeba …… že se bojíš intelektuálů, ale koní a chlapů ne! :-)))))))
    Konec žertovné části.
    Následuje tragedie: Moji rodiče byli zoufale nevzdělaní a mně to začalo asi tak kolem devátého roku hodně vadit. I psala jsem pro ně doma nástěnky, aby se jako připovzdělali. Samozřejmě to nikdo nečetl, i když jsem jim to poctivě vnucovala. Táta si pořád mluvil tím svým jazykem, kdy v každé větě byla nejméně tři sprostá slova. Jsem vděčná za každého člověka, který mluví slušně a je mi jedno, že plete cizí slova, já je taky moc neznám. Ale jedno znám a když chci někoho omráčit, použiju ho! Je to slovo "interiorizace", na něj jsem moc hrdá! :-)
    Taky ráda vymýšlím různé novotvary, patvary a zkomoleniny, takže použití cizího slova v jiném významu je pro mě vlastně v pořádku.
    Takže užívám antibibliotika, jsem o věci uniformovaná, dávám si pod hlavu poltář, jím zelenou brokovnici a tak. (uznávám, že to může někoho iritovat, ale mně to někdy baví.)
    Čili suma sumárum akvárium: Z ničeho se nemá dělat věda, ani ze vzdělání ne. A vono to pak de líp. I ta segredegradace. A kdyžtak se rozpustí degustací, což Rulisa úspěšně apliklovala.

  30. už dávno vím že to je všecko správné jen balast co človek táhne na zádech. co ho zaslepuje a děla z něj plastikového robotka.

    čtu s velkým zájmem co zdepíšete. jen krátce.
    Rulise moc rozumím
    Lenka – moudrost a vzdělanost nijak nesouvisí, ani sprostá slova a moudrost spolu nesouvisí.

    Liško – je podle mě úplně jedno jeslti tě mrzí nebo nemrzí co kdo řekl dobře nebo špatně. Nutkání ho opravit, nebo to opravit obecně "aby to nesprávné bylo opraveno" je trvalá křeč. A křeč vyrábí špatné prostředí.

    Nevím jestli se díváte na dva a pul chlapa. je tam jeden genialni díl. Charlie ma pozvanou skupinku kamaradu (herci Sean Penn, režiséří a skladatelé) na chlapskou rundu, Elenovi zakazal tam prijit, protože otravuje. a ta runda byla kouzelná, každý řekl svoje "moudro" – nejakou úplnou blbost a ti ostatní to prostě jen tak nechávali plout v blaženém souznění. a pak přisla řeč na Elena, přoč tamnení a proč ho vyhazuje, že by bratři měli byt spolu a přemluvili ho aby ho vzal a byl k němu milý. tak tam ten Elen přišel A to byl mazec :o) Hned začal ostatní chválit, a říkat koho kde viděl a jak jsou úžasní a když jeden z nich zazpíval písničku co ho zrovna napadla tak řekl, že byla úžasná ale že ještě lepší je ta a ta. a tak se na sebe všichni podívali a Charlie říká. tohle je jen začátake. a pak byl střih :o) a Elen stál přivázaný u lampy na silnici a plakal :o)))

  31. ještě jsem vynechala, že se leneovi zdálo že je málo veselá :o) že by si mohli všichni zazpívat neco radostného.

  32. 30: ad"moudrost a vzdělanost nijak nesouvisí," – no, to jistě,

    " …ani sprostá slova a moudrost spolu nesouvisí." – s tím by se dalo i trochu souhlasit, řekla bych. Protože mluvit slušně (ale to znamená taky mluvit bez ironie apod.) patří mezi obecnou kulturnost a ohleduplnost. Je pak možné polemizovat, zda člověk neohleduplný a obecně nekulturní může být také moudrý. – Ale to je jen takové plané …..

    To, co chci říct, jsem si tak nějak teď formulovala: Zdá se mi pitomý pít alkohol či mluvit sprostě či ….. cokoli, jenom proto, aby si ten druhý nepřipadal horší než já. To, že se cítí blbě, je jeho problém, když ho v tom nijak nepodporuji a za špatného jej nepovažuji.
    Je to stejně pitomé jako začít kulhat ve společnosti postižených.

  33. 32. jo takhle nejak. škatulkovaní, hodnocení, vydělování a nálepkování. ruksak na zádech který vlečeme sebou jako otroci. bez polemiky :o) ten druhý má úplně na háku co my si myslíme že on si myslí. ale hlavne že je koho podporovat a za něco považovat :o))) prostě ta hlava musí mít furt navrch.
    ten alzheimer mě dovedl k zamyšlení že možná je zblbnutí dar z nebes. žeho dostanou právě ti chytří a slušní, co dělají vše správně. rozpuštění balastu a obnažení podstaty.

  34. (33)Ratko, oni se zas až tak blázni a geniové od sebe neliší :-)Málokdo jim rozumí.

  35. 33 není ani tak o géniích jako o lpění na iluzích. kterých se stejně musíme jednou vzdát. třeba bolestně v domově důchodců – viz. diskuse u me.
    to co zbyde, je život v čisté formě.

  36. Ano,já vím. Reagovala jsem jen na to zblbnutí chytrých lidí. Ale o tom dělání (iluzi) správně a nesprávně. Proč tedy dětem čteme pohádky, ukazujeme co je dobré a co špatné? Osobně jsem zastáncem toho, že člověk má dělat to, co vnitřně cítí jako "správné a dobré", ono se to odvíjí také od jeho přirozenosti. Podobně jako psala Lenka o tom projevování se a mluvení sprostě. Otázkou také je, co je život v čisté formě. I tady si spoustu věcí idealizujeme. Když to vezmu zase ze svého pohledu ze špitálu – jde o projevy života, jako je dýchání, vyměšování, přijímání stravy apd.

  37. 36. život je jako strom. už jsi to myslím někde psala. vyvíjí se ze semínka (potenciálu) a vyroste do výšky, zarodí, je stínem i oporou, pomocníkem, pečovatelem, konstruktérem, vším možným , odrodí, shodí listy a stahne mízu do zěmě.
    je úplně vším a čím lépe rozvine svůj potenciál tím líp.
    ta hrůza, ten běs a děs začína v momentě lpění a svísaní se v určité fázi. zaseknutí. že takhle musím růst a takhle musím mít květy a jen růžové a nesmí být žluté. sakra oni jsou červené. co budu dělat? jdu se picnout… to již není rozvíjení potenciálů, to je pak divadelní drama nebo veselohra – jak se to veme.
    Samozrejmě si můžu být vědoma celou dobu v celém rozsahu že je to jen jako. co je ale dooprady. co je uvnitř. na to přijdu jen žitím. když se nebudu držet zuby nehty toho celuloidového pásku. toho jako. když nebudu určovat předem co se má stát. soudit a rozlisovat. a lpět na tom.

  38. Určitě je těžké zbavit se lpění a nezabředávat. Na druhou stranu jako lidi máme rádi určitá pravidla a zásady, cítíme v nich určitou jistotu. No a pak je život sám. Nahoru, dolů a jeho paradoxy. Pokud se podívám sama na sebe , ve 20, ve 30 a nyní ve 40- pokaždé jsem měla nějaké zásady, některé jsem si ponechala, jiné opustila, abych přijala nové.

  39. nejsem proti učení, a rozvíjení možností mozku. mozek je nástroj který se používá pro různé účely. steně jako energie tela, rukou. Kdo používá ten nástroj a k čemu? ke svému prospěchu, k prospechu druhých? kdo jsem ja a kdo ten druhy?
    tam už začne rozum narážet na bariéru. na hranici přes kterou se nedostane. za tou hranicí je …. neznamo které se uvedomuje. odsud je třeba čerpat inspiraci pro použití nástroje. nástroje lze měnit. když nebude tento bude jiný. "to" co používá nástroj je pořád totéž. to je mysterium které se nedá uchopit do slov. není to aní anděl a ani duch. tam je to tajemství které ozančuji jako život.
    projevy jsou jen projevy. to je vedlejší.
    zasady jsou taky pomůcky. moje zkušenosti me životem celkem dobře vedly. snažím se nemít žádné zásady. ale ony se vynořují jakoby z ničeho. nové. když se přežijou zkušeností tak zmizí. snažím se abych neměla zásady žádné a přijímala vše tak jak to jde. bez předsudku

  40. Jejda, tak já strašně rád a slidma dělám "tro jejich", aby se necítili vedle mě blbě. Baví mě to. Přibližuje mě to těm lidem. Rozšiřuje můj vlastní svět, počet úhlů vidění a cítění toho světa…
    Prostě to shledávám býti fajn.

    A mluvím sprostě. Fakt. I normálně mi ulítává každou chvíli neženský výraz, ale to už dřív, ne až teď s kameníkama. A kdybych tu napsala, co říkám při práci, když se mi ta práce zrovna chvilku nedaří, tak to Liška smaže hned. :-))

    Jinak, Lenko, moc dík za to, žes to vzala tak, jak vzala, já to pak po sobě četla a říkala si, ž v zápalu psaní o chlapech jsem zapomněla koukat, jako to vyznívá. Dobrý, jsem ráda.

  41. Hezký komentáře, na to, jak nekonkrétní byl ten článek :-) Ještě že existujete.

    Saulova [12]
    "v zatahování rádoby racionálních hodnocení do svých emocí a tím je posvětit jakožto hodnověrné" – to si musím produmat, snad to pochopím, zní to lákavě k prozkoumání.

  42. To je náhodou perfektní formulace. Já to třeba dělám (ne zcela záměrně, spíš alibistickosebeobranně) docela často. A na lidi to docela funguje. :-)

  43. Liško, a nebylo to spíš o tvém pocitu segregace a lítosti? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem se někdy cítila provinile a později se ukázalo, že jsem se to tak cítila jen já a zbytečně, že kominíci se koukají na pradlenky přes objektiv, kde vystupují úplně jiné emoce a hodnocení, které zas nemůžou napadnout ani pochopit pradlenky.
    Ale celá situace je podaná hodně abstraktně, takže možná je moje zkušenost úplně o jiném voze/koze:)

  44. psice,
    jo, spíš to bylo moje, tak to je. Obvykle to nenastává – při kontaktu denním, na který jsem zvyklá, ale tohle byla oslava a jiné prostředí s trochu jinými normami než se pohybuju v práci, takže můj pohled byl jiný, ne vtom stereotypu, ale jakoby víc zvnějšku. A to bylo smutnější.

    Asi jako když člověk vidí někoho na vozíku a je mu ho líto. Ale když žiješ denně s někým na vozíku, celkem běžně s ním komunikuješ a je to OK. A pak najednou jako kdybych přišla do jiného prostředí a viděla jiné takové lidi a měla o nich nějaké svoje představy, asi blbé, a přišly by mi smutné.

    No hlavně že už jsem zas ve svém běžném prac.prostředí, žonglujeme společně, vaříme, bavíme se a tak.

  45. to je dobrý přirovnání, s těmi lidmi na vozíku.

  46. tak jsem to nějak myslela, že jim to nepřipadá smutné, pokud to nejsou vyloženě čerstvé rány. A co mi třeba vadí úplně nejvíc, když mě někdo kvůli něčemu lituje. To je pro mě strašně trapný pocit, nejvíc samozřejmě, když je to póza, ale i když to někdo myslí upřímně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.