A dál se uvidí

MODRÝ NEBESKÝ SEŠIT UŽ JE ZAPLNĚN:

byyt2-500

byyyt1-500

byyyt2-500

Prozatím odloženo. Na posledních stránkách sešitu se zalesklo téma zrcadlení:

IMG_8215zrc500

IMG_8216zrc500

IMG_8217zrc500

V druhé půlce ledna už mě tolik nebavilo kreslit si do notesu. Uvidím, co přijde dál. Mám ještě jeden stejný notes a jeden malý notýsek s liškama, obzvlášť přitažlivý. Milé dárky.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

151 komentářů u „A dál se uvidí

  1. Hlásím se k poslednímu obrázku :-) Taky chci s tebou být :-))

  2. Přiznám se, že já nechci, neb mě ten obrázek odpuzuje až přílišnou podobností s obrázky z motivačních a sebepoznávacích školení.
    Jednak tou figurkou (např. viz http://www.ssvp.wz.cz/Texty/stromspanacky.html – byl trochu problém najít přímý odkaz, většinou je tahle diagnostická šablona jen uvnitř všemožných pdf) a jednak je té jásavosti na mě asi moc. Nedůvěryhodně, že to není (sebe)nuceně.

  3. 2. šablona v hlavě :-) pocit propojení byl u mě tak intenzivní že si umím… po dnešním dnu představit i propojení s Liškou :-) když se nechá.

  4. 3
    Mně nevadí to propojení, mně vadí ten obrázek.
    Ano, nejspíš to je šablona. Ony tyhle povinně pozitivní a povinným organizovaným sebeobjevováním povinně ohromený až nadšený (přestože to člověk absolvoval od šestnácti s Brontosaurama už ikskrát) motivačn vzdělávací akce za pár let lezou krkem.

    Ale o to hůř, protože vzhledem k Liščině profesi podvědomě očekávám její znalost téhož, sycení týmž, tedy ovlivnění tím, a tudíž mi z toho vychází i o to větší míra ne-autenticity, když tedy jsme i těch icit a ičností. :-)

  5. 4. beru na vědomí :-) házím za hlavu. i s -ismami. Se zbavit šablon. že nikdy nepojede v autě, že si nikdy neveme koženkovou tašku, vymezování je omezování. ať tak nebo onak…v určitý moment je těch vymezení a omezení tolik, že začnou lézt na nervy a rozletí se na cucky. a veme si koženkovou tašku a řídí v auto, ve snu JIŽ ano, v reálu to může chvíli trvat ale podvědomí již odvalilo bloky. a takto lze odvalit… i jiné záseky.

  6. No, ale jinak jsem před chvílí dopsala komentář líčící bídu a utrpení pozitivistické naivity oněch seminářů, ale už před závarečnou tečkou se mi udělalo tak jaksi divně kolem žaludku a po zpětném přečtení si toho díla jsem si pokorně přiznala, že se akorát trapně předvádím a dělám ramena, přičemž realita zdaleka nebyla vždycky tak jednoznačná a já tak nad věcí a neúčastná – a šupem jsem to smázla. :-))

  7. Přičemž o sebeobjevování nemám moc valné mínění a o motivačních programech si myslím jen to nejhorší, i když někdo to má rád :-))

  8. 6. jsem to napsala místo tebe :-) ne každý má tvoji bystrost, takže na někoho motivační programy působí. sama jsem byla svědkem … že se to komusi povedlo. ale nevím jak dopadli dotyční namotivovaní.

  9. 5
    Myslela jsem, že ve 3 píšeš o šablobně mojí, o mém náhledu na pajduláka. Což ěablkona je taky
    U Lišky asi taky, ale nejsem si jsitá, že o tohle šlo primárně v tom snu, kd eřídila auto.
    Tady jo, ale tady mi právě přijde, že hledá, jestli ubývání jednoznačnosti, důraznosti a piotřeby jejich vyjadřování souvisí s ubývýním, nebo naopak s přibýváním šablon. Proto se obrací na zjišťování, co je vlastně ta autenticita a kdy ji vlastně doopravd yměla…

    Protože právě spousta lidí, co si myslí, jak nejsou autentičtí, když si přeurputně stojí na svém a ze všeho nejvíc bojují o svou originalitu, jsou naopak nejvíc v zajetí svých šablon.

  10. 9. psala jsem o Tvojí šabloně a se zbytkem souhlasím. S tím, že je třeba vidět… že se to týká nejen spousty „jiných“ lidí, co s myslí jak jsou autentiční nýbrž nás všech. a nese to sebou i určitou zarputilou zoufalost. Právě v té snaze se odlišit a nebýt jako „ti ostatní“. Autenticita není nic… Pokud jsem v zajetí sebe, svých představ a svého chtění jsem pořád jen v zajetí šablon.

  11. Jj., snaha odlišit se, nebýt jako ostatní, je typickým znakem nezralosti.
    Když pak člověk už je sám sebou, ve smyslu stojí na svých vlastních nohách, tuhle berličku už nepotřebuje. Neřeší, jestli se komu podobá málo či moc.

  12. Je fakt, že na pojem autenticity (či autentičnosti) a jejího řešení jakožto dostatečné či nedostatečné jsem poprvní narazila u Ann. Do té doby jsem ani nevěděla, že něco takového může někoho „trápit“ (tj. lézt mu do hlavy a nutit ho, aby se tím zabýval). Prostě mě vůbec nenapadlo řešit, jestli jsem, či nejsem autentická. Když přeci vím, že jsem, ve smyslu existuju, a to stačí. :-))

  13. 12. narazila jsem na to zpětně… když se mi „udělala introspekce“ něčeho co jsem kdysi dělala nebo mě trápilo a najednou to bylo pryč. Byly v tom komplex méněcennosti způsobený pocitem povinnosti že „musím být dobrá, tvořivá, originální a nepodléhat davu“ Teď se tomu směji, jako holka jsem tomu věřila a tudíž chodila v různých podivných oblečkách a dělala různé podivné věci jelikož zajímavé. to vše je pryč… voda to vzala.

    TAkže souhlas s 12, s tím že jsem se u sebe setkala s touhou po originalitě ale víceméně z povinnosti nebo ze strachu že nebudu dost dobrá pro ostatní a oni si mě nebudou vážit .

  14. 13
    To jsem měla taky, ale ne oblečkama a děláním podivných věcí, ale myslela jsem si, že aby si mě lidi vážili a brali mě a chtěli se mnou kamarádit, musím co nejvíc umět, co nejvíc znát, být strašně šikovná a pracovně výkonná a vůbec jim užitečná…
    No, a nechápala jsem, proč některým v kolektivu tak vadím, když jsem takovým přínosem. :-))

  15. Naštěstí snaha být co nejvíc přínosem poměrně brzy vyčerpá, takže člověk pak zmoudří už z pouhé lenosti… :-)

  16. 15. neřekla bych, že snaha je vyčerpaná :-))

  17. To jsem čekala. :-))

    Jo, holka, kdybys viděla, jak jsem kdysi kmitávala, makala, večer padala na hubu totálo vyčerpáním, organizovala, zařizovala, bila se za zájmy skupiny (trampů, kapely, spolužáků, pak jezdeckýho klubu, vesnice, svých žáků, učitelů proti řediteli…)

    To je už dneska dávno v pr, jen se tomu usmívám s nepříjemným zatrnutím kolem žaludku a moc dobře cítím, jaká to byla křeč.

    S tím, že si člověk stojí za svým a nebojí se říct/napsat, co si myslí, když si to myslí, to má jen málo společného. I když uznávám,že něco ano, to „nebát se se projevit“ tam musí být tak jak tak.

  18. Jo, občas i dneska mě to vcucne a začnu se za někoho či něco bít, prot nějaké nesporné autoritě zpravidla, ale většinou mi to vydrží jen do vystřízlivění z těch dvou deci večerních nebo do té doby, než mi šéf rázně řekne“ Klid, ty bojovnicve za lidská práva, podívej se, jak to je ve skutečnosti, co ten dotyčný takhle a onakhle…“ – a jsem přizemněna zpokorněna a odejdu si nahoru na počítač malovat hrobečky. :-))

  19. Asi jak stárnu, tak už holt to radění po pc úplně stačí. :-))

  20. Já si prostě tehdy myslela, že musím pro ty lidi udělat to, co oni sami nedávají, pomoct jim svými schopnostmi a znalostmi splnit jejich přání – tedy postavit se za ně… – což ovšem v reálu naprostou většinou znamenalo postavit se před ně.
    A to mě pak už zas obvykle začlo drtit.
    Já nechtěla být velitel, hlavní hrdina, hlavní nositel všeho, já jen chtěla, aby věci fungovaly tak, jak jsem si myslela, že fungovat mají, aby se splnil účel té skupiny či přání jejích členů.

    Ideální stav – abych nevelela, jen navrhovala, ale nechávala rozhodovat/schválit od plně zodpovědného, a pak podle svých představ a postupů realizovala, nyní v pozdějším věku už spíše zadávala k realizaci. :-)) A když nadřízená, plně rozhodná a plně zodpovědná a mnou plně respektovaná složka můj návrh zamítne, nikoli nefér způsobem, ale na základě praktických hledisek, snadno to vypustím z hlavy, neb moje svědomí je čisté a spát prostě potřebuju. :-)
    No, tak to mám teď v práci.

  21. 2 ru
    strom s panáčky jsem před dvaceti lety viděla u kamarádky učitelky a vyrobila jsem pro děti z oddílu vlastní strom s více panáčky. Nikdy je to moc nezaujalo.

    Ten poslení paňák s kytkama a hvězdama neměl bejt zrovna jásavej, spíš uklidněnej – k čemuž slouží při kreslení opakování motivu. A teď když se na něj kouknu, taky mě sere – chtěl by bejt vyklidněnej pohodář, trochu nad věcí, plynoucí životem bez výkyvů, pohoda zdarma a bez námahy. No jenže to by nebyl živej! Tak asi ať táhne. :)

  22. kom. 4-i
    Nechápu úplně všechno, o čem mluvíte nebo proč – nejvíc mě překvapilo téma „odlišit se a nebýt jako ostatní.“
    Já mám naopak v životě dojem, že celou dobu chci být jako ostatní a nevybočovat a pak zjistím, že se mi to zase nepovedlo.
    Třeba zrovna včera mě zdravil vrchní v hospodě, poznal mě, bavil se se mnou a říkal, že tam ROK nebyl, nepracoval. No a koho poznal ze všech? Mě. Nechápu.

  23. 22
    Žejo! Moje děcka (jako žáci) na to taky vůbec nebrali. Ani jedna třída. A to jsem se napřed držela doporučenýho postupu, pak i improvizovala a zkoušela to spojovat s jinýma aktivitama, nakonec jsem se na to vyprdla, mám je ještě někde doma možná nakopírovaný.

    Svýho panáka ještě nezatracuj, dyk víš, každej přes svou šablomnu, a taky každej přes filtr svýho momentálního rozpoložení.
    Když už teď je to s ním změna, tak třeba bude zajímavý, jak se zas změní tvůj pohled na něj za týden, měsíc…

  24. 24
    a ti panáčci na stromě měli sloužit k něčemu děsně rozvojovýmu?
    já je jen rozdala dětem na táboře a řekla jsem jim, že si každej den můžou vybarvit jednoho panáka podle toho, jak se cítěj, a vybrat si příslušnou barvu. Já jim to chtěla poskytnout, aby se vybily, když se třeba naštvou. aby to mohly vyjádřit. Nic jinýho.

  25. 25
    To mělo tři etapy, napřed se má malovat, kde se cítí být, potom se má malovat, kde by chtěli být. Pak se to dává dohromady a má se komentovat, proč se tak člověk namaloval a jestli se vidí tak, jak ho vidí ostatní, a proč onio jinak a brekekeke…
    Pro třídy s třiceti děckama to není, na vesnické škole jich naštěstí bylo kolem sedmnácti, to se ještě dalo.
    A nedá se to dělat ze začátku podobných aktivit, třída už musí být na podobný blbosti zvyklá, uvolněná a otevřená k diskuzím, zvyklá mluvit třeba přes sebe, ale k věci. Některý podobný „na tělo“ aktivity jsem si lajzla až tak na konci školního roku nebo po více letech v té třídě.

  26. 23
    Ve čtyřce se ještě o odlišení nepsalo, myslím, teda vím, to až v 10, ale to je jasný, to zas vychází z našich rozdílností pod vedením rodičů – ratka byla od rodičů tlačená nevyčnívat, zapadat, nedráždit, být hodná, vzorná a srovnaná, tak toužila po odlišnosti, po odboji jinakostí, zatímco ty jsi byla odlišná nedobrovolně, takže sis spíš přála splynout, zapadnout…

    Já to měla tak napůl, rodiče mě do ničeho netlačili, ale ani v ničem nepodporovali, natož v nějakým zapadání mezi vrstevníky nebo kamkoli, to bylo pod jejich úroveň podobné snahy, naopak spíš si zakládali na té odlišnosti, takže když jsem viděla, že v té své od nich získané debilní odlišnosti zapadnout nemám šanci, tak jsem si holt imidž budovala na té odlišnosti. :-))
    Neb je lepší být vyjímečná nežli nebýt nic, že.

    Ale ono je to fuk, časem prostě přestane být důležitý jeden extrém jako druhý. Prostě pak už žiješ a máš jiný starosti.

  27. 25-26. to vůbec neznám. nikdy jsem se s tím nesetkala. vlastně poprvé tady. evokovalo mi to člověka který je nahoře propojen s nebem a dole se zemí. nic víc a nic méně. a takový propojený panáček je podle mě OK.

  28. 29. vůbec ne, říkáš to přesně naopak. byla jsem vždycky odlišná, vedená k odlišnosti a fakticky všude jsem vyčnívala. Moje největší přání bylo, být jako ostatní… nelišit se. Stejně si myslím že jsi si me Ru již dávno strčila do škatulky, a že již z ní nikdy nemám šanci se dostat.

  29. 29. ale nakonec… tato diskuse je i o tom porozumět že jiní mě vidí jak mě vidí a nechat to být

  30. 31
    Nemyslím, že jsem si tě tam strčila já, pokud někoho někam strkám, tak na základě toho, kam se strká sám. :-)
    Ale to s tou odlišností jsem takhle pochopila, kdyžs to psala, že podle rodičů jsi měla být vzorná a srovnaná a nechat se hladit tetičkami a nevyčnívat a splňovat představy a nedělat ostudu na veřejnosti a jánevím co… V čem tě vaši tedy vedli k odlišnosti? Když zdání na oko pro okolní společnost bylo to hlavní?
    Tedy podle toho, co u sebe léta píšeš.

    Mě osobně třeba mrtvice mohla ranit z toho, jak otec na nějaké okolí ohled naprosto odmítal brát, klidně šlápl kamkoli, na kuří oko komukoli… A maminka zas jedním vrzem všechyn ohodnotila jako podúrovňové a smetla je ze stolu taky, rozruch taky dělala s gustem a bezohledně. Nikdy nikdo zvenčí nesměl být měřítkem pro mě.
    To mi přijde, že podle toho, co píšeš, u vás bylo přesně naopak.

    To, že mladý člověk, dítě, sám o sobě cítí, že je odlišný a vyčnívá, je věc jiná, to asi má každej.
    Nevím, nakolik je to dáno skutečným pocitem odlišnosti a nakolik spíš pocitem vyděděnosti, osamění, potřeby někam patřit, do smečky, která je jiná než rodina…
    Ale bylo by to zajímavý téma na studium i z hlediska těch rolí v sociálních skupinách.

  31. 33
    Navíc mi to vyznělo, ze tvého opakovaného vyprávění, že jsi byla rodiči tlačená být taková, jací oni si přáli tě mít. Tedy takovou, abys zapadlo do společnosti, uspěla v ní a neměla zbytečně problémy.

    U nás tohle nebylo, maminku jsem jako autoritu či stanovitelku hodnot brát nemohla, to bych zešílela, tam se normativy měnily co půl dne, a u tatínka bylo hlavní heslo „nic ti nenařizujem, ty musíš vědět, jaká chceš a máš být a proč a nést za to svou zodpovědnost“.
    Strašný, mimochodem.
    Občas bych tak byla vděčná za nějakej mantinel, návod…
    Takhle jsem se věčně mlátila mezi totál úletama svojí svobody a mezi stavem zbytečných úzkostí daleko úzkostnějších, než být musely.

  32. 33. moji rodiče mě ztrapňovali na každém kroku. Otec tím že byl samorost a nutil mě dělat vše jeidnečným originálním způsobem, nikdo neměl pomůcky jako já, všecko bylo uděláno ručně mojím tatínkem, když jsme měli přinést škrob nebo něco na výtvarku tak on řekl že je to blbost a vyrobil mi vlastní… ten jsem donesla jako jediná jinak. a tak to šlo… nikdy jsem neměla to co ostatní, smáli se mě a já plakala po koutcích protože jsem se hrozně styděla. A maminka učitelka mě pořád vychvalovala, jako jediná jsme chodila s kytkami děkovat učitelkám děck amě kopali zezadu a vysmívali se mi … a protože jsem byla ještě nesamostatná a ovšecko jsem se musela strat sama tak jsem měla pořád něco naopak, něco mi chybělo nebo někam jsme nepřišla vůbec…. a pak jsem koktala a čapala a měla tiky, protože jsem byla furt v napětí že někdo se mi bude smát.

  33. 35. ale nakonec se mi podařilo postupně se z těchto úzkostí dostat i když tatínek byl noční můra a maminka koule na noze. Tedy podařilo se mi utýct… a konečně se zbavovat alespoň tiků.

  34. Ale teď zpětně to hodnotím… jako velmi dobré, tedy donutilo mě to postavit se úzkostem, srovnat se… poprat se se sebou. a hlavně porozumět… že každý má svých starostí plnou prdel. Tedy že vůbec nejde o mě :-)

  35. 35
    Aha, nojo. Tak to bylo obdobný, mně nedělali škrob, ale maminka mi šila oblečky z tvídu a flanelu a krepu a kalhoty z manšestru a pletla kousavý svetříčky, když jiní chodili v riflích z tuzexu, a když se jelo na lyžák, tak všichni měli kratší lyže než já a jezdili rychlejc a zatáčeli s poloviční námahou a v žádným slalomu jsem se nikdy neumístila, i když jsem lyžovat zvládala, prtotože tatínek byl toho názoru, že delší lyže jsou lepší, a že i když teď jsou mi dlouhý moc, tak že do nich časem dorostu. Ještě v právku na vejšce jsem místo litých vysokých přezkáčů měla tatínkovy kotzníkový kožený šněrovací lyžáky. Na třídní výlety jsem musela mít co nejkvalitnější (tedy tehdy nejtěžší kožený) pohorky, přestože všichni ostatní chodili v botaskách, a poskakovali a běhali, já se s těma kilama závaží na dětskejch nohou tak akorát ploužila a furt mě bolely svaly.
    Ale náhodou – byla to docela sranda. :-)
    Šikanovaly mě akorát holky a akorát v tý jedný třídě, kam mě přešoupli kvůli moc dětem na škole původní. Že mi takhle podrážely nohy, kopaly mě do nich zezadu, odstrkovaly z fronty na oběd, pomlouvaly u učitelů a posmívaly se, jak mohly, zahazovaly mi věci, abych je musela hledat, upáraly mi jeden z těch ručně pletených svetrů…
    Tak ty jsem mlátila.
    A když si ta jedna stěžovala, když jsem ji třískla tak, že vzala druhou o zem a měla lehkej otřes mozku (co provokuje, když na to nemá, se prát, žejo?), a vypadalo to, že dvojku z chování dostanu já,. šel to tam tatínek zhoukat na jednu hromadu. Od řediteky dolů všecko.
    Taky jsme se styděla a myslela, že už tam nedokážu jít.
    No – a dokázala. :-)
    Ale jen do konce roku, pak mě taťka nechal dát zpátky na tu původní školu.
    Tam se mi sice vůdkyně slepičího hejna taky pošklíbaly, ale nechávaly mě žít.

  36. 37
    Přesně, přesně k témuž jsem taky došla.
    Že ty, co mě nějvíc deptaly, aby se zavděčily nějaké jiné svojí vůdkyni, byly samy nejnešťastnější.

  37. O rodičích nemluvě. To mi bylo jasný už kolem těch čtrnácti. Že víc než já by péči potřebovali oni.

  38. 38. taky jsem byla malá, hubená a hrozně nešikovná. a neskutečně naivní blbeček. když byl tělocvik tak jsem zvracela, brečela a dělalo se mi špatně, hodila jsem granátem asi 6 m zatímco ostatní 40. Vlastně jsem si to všecko zasloužila protože mě ani učitelé neměli rádi když jsem byla taková chudinka otravná. Vlastně svým způsobem jsem zůstala stejná … to co mě život naučil je dokázat to přijmout. Přestat furt vyskakovat. tedy zklidnit se a nehledat kolem nepřátelé co si chtějí do mě kopnout.

  39. 35
    A jo, a taky jsem furt něco neměla nebo měl ašpatně a zapomínala a chodila pozdě… Ale já myslela, že je to proto, že jsem bordelář a hlavu mám jinde, ne proto,. že bych byla nesamostatná. :-)) A nepovažovala jsem to za důvod, proč by se mi měl někdo smát.
    Možná proto se mi taky kvůli tomu nikdo nesmál.
    Ono asi celou základku nešlo ani tak o to, jakej člověk byl nebo co měl, ale co naznačil ostatním, že špatně snáší, že cítí jakos vůj hendikep.
    Na to se pak ty holky snesly jako hyeny a trhaly zaživa.
    Když nic takovýho člověk neměl, neodvážily se trhat. Šly jen do slabých míst.

  40. Hmm, takže 43, ač jsem psala a ještě tam 41 nebyla, se k ní vztahuje velmi dobře.
    Problém není v jinakosti, ale v tom, jak se člověk sám vidí. A tedy sám sebe těm ostatním servíruje.
    Třeba jako ubohou slabou hloupou oběť vhodnou ke kopnutí si..

  41. Páč já zas byla prdelatá a plochá bez prsů, s nosem nahoru.
    Ale pro tohle si mi dovolily se vysmívat jen dvě holky-kamarádky z Prahy na pionýrským táboře, kde všcihni byli z Prahy a já jediná z Brna. „Placatá, pršatá, placatá, pršatá…“
    Tak ty jsem taky praštila.
    A řekla něco v tom smyslu, že radši placatá s rozumem v hlavě než naopak, že ten mi vydrží dýl jak jim ty prsa.
    No, samo, že se jich to ani za mák nedotklo, ale mně pomohlo vědět svoje. :-))

  42. 45. domnívám se, že v mém případě jsem byla často ten agresor já. nejistota se přetavila v agresi.

  43. 47
    No dyk to píšu, že ty největší deptatelky bývaly samy nejnešťastnější.
    Úplně to vidím, jak bys prudila, prudila, až bys ji dostala, a pak bys brečela a já bych byla ta špatná. :-))

  44. 29
    Čtu to znovu, kde to vlastně začlo o té odlišnosti, a ne až v 10, ale přece jen u mě, v 9. Akorát jsem nepoužila slovo odlišnost, ale originalita za každou cenu, upnutí se na originalitu.
    A bylo to v souvislosti s komnentáře 5 o vymezování se. Snaha o originalitu většinou začíná negací, vymezováním se proti něčemu („tak tohle já teda nikdy…“) – jo, tohle vymezování se znám i od rodičů, s poznáním toho mechanismu u nich vidím, že je to vlastně obrana, obrana nejsitého svého já.

    K cílené snaze o zachování si originality a ke zkoumání autenticity jako ověřování pravosti oné originality v tom cítím jen krůček, daný možná spíše jen intelektuálštějším, ve vzdělání humanističtějším zaměřením dotyčného (či dotyčné). Pokud si vybavuju, tak autentičností sebe či svých projevů se nezabývaly moji známí či kamarádi či milenci, pokud to byli technici nebo praktici. (A dělníci – no, ti to slovo snad ani neznají. :-)).

    Protože cílená snaha o originalitu provozovaná jen jako prostředek vymezování se proti něčemu a berlička vlastní osobnosti na cestě odněkud někam, al eješzt ěnmikam nedorazivší, pak samozřejmě končí ve tvorbě alternatiávních hnutí, opět masových a opět stádních – viž hippies, skinheads, tramping…

    Vzpomínám, jak mi bylo hořce, když jsme si musela někde kolem sedmnácti let věku přiznat, že celé to svobodomyslné a svobodu vzývající hnutí upřímného přáítelství, otevřenosti a sepětí s přírodou končí zas u „Umíš zalamovat palec – patříš mezi nás, neumíš zalamovat – tak se to nauč“, “ Při Vlajce se stojí – Při Rose se nestojí“, na sporech mezi zastánci „tradičního trampingu“ a „volných sdružení“…

    Vlastně mi přišlo i docela logický, jak odlišní jsme od sebe v mnohém byli s panem D., když on byl ten „tradiční“, který se se svou osadou držel v jiné části brněnské roli a koukal na nás vepředějc u poštovních vozejků jako na nedochůdčata snažívcí se o něco, čemu zbla nerozumějí, zatímco já ta „moderní“ zas koukala s ostatníma na ty držící se vzadu stranou jako na zapšklý nafoukaný rigidy…

    No jo, no, odejití odsud úplně byl jen logický další krok. Alkoholici a ztroskotanci jsou dnes z většiny na obou stranách lajny…

  45. 49
    A já zas vím, že jsem ta, co jak tohle zacítí či jen náznak onoho, tak ty tečky rozdá a nečeká. :-))

  46. 52
    Určitě ne. Já sama o sobě nikoho nedeptala, a když jsem se dostala do skupiny, která někoho deptala, automaticky mě to točilo na opačnou stranu, idkyž to pro mě zanmenalo v té skupině ztrátu pozice či dokonce úplně imísta v ní. Nesnáším šikanu.
    Ale aji falešnou ublíženost, manipulaci skrze ni.

  47. Jen reaguju přehnaně, pokud mám pocit, že někdo sahá do interních míst někoho jiného, hojí se na nich.

  48. 53. bavíme se o době kdy jsou děcka telata… nejpozději se vdavkami to zmizí. již není třeba s někým konkurovat.
    teď mě deptáš furt a to ti nic nedělám, držím se stranou, tedy kromě této diskuse.

  49. Ani v práci jsme nikd ynikoho neměla potřebu deptat, pokud oni si nezačal.
    A i když se někde něco rozvinulo a pak to ustalo, přivítala jsem to.
    Mám ráda klid a souhru.
    Ale sakra dobře cítím, když je někdo vůči mně v napětí.

  50. 55
    Ale já tě deptám za to, že se navezeš do někoho jiného. Do mě, do ženských majících vztah s chlapem, který chce jen sex, nebo do rodičů, co se musejí vyrovnat se ztrátou dítěte a ty je shodíš jako dělající z toho drama…

    Právě proto, že mi přijde, že to není fér, co píšeš, že z tebe kolikrát mluví víc podprahová potřeba se na tom zahojit než skutečná vnímavost problému.

  51. 57
    Ne, to jsem v 56 nemyslela tebe, myslela jsem na svou bývalou skorošéfovou (která tou skorošéfovou byla jen zu titulu příbuzenství s ešéfem nikoli z postavení svojí funkce v práci, dnesk ajejí funkcio dělá holčina, se kterou si skvěle rozumím a psolupacujem i víc, než šéfovi možná milo:-)) či na jednu svou bývalou kolegyni ve škole.

    Vidíš, taky jsi občas vztahovačná. Fakt neřeším furt jen tebe. :-))

  52. 58. aha… takže automaticky předjímáš jako zlý úmysl z mojí strany. že mám potřebu se na někom hojit. tvůj vztah ke mě z tohoto pohledu je již předem negativní.

  53. 60
    Nikoli, až po přečtení něčeho, cos napsala. :-))

  54. 60. jsi velmi ubližující. někdy až sžíravě. házím to za hlavu … protože vím že nejde o mě.

  55. Ale to, že to takhle obracíš do apriorního mého vztahu k tobě, je taky tvoje sebeobrana, víš to, žejo?

  56. 63. jen sděluji svoje pocity, mohu dělat že mi to vůbec nevadí :-) jsou situace kdy mi to nevadí a jsou situace kdy mě to bolí. v těchto věcech jsem upřimná.

  57. 62
    Vím, že jsem. Ale ty tam tlačíš, abych byla.
    Co chceš, abych ti napsala?
    Tfůtfů, foukám duši a hladím, to víš že jsi hodná a nikomu ty osobně neubližuješ tím, co napíšeš? Všecko je ok, piš tak dál, je to jako pohlazení pro všechny okolo… Hluboce chápavé, vnímavé a nezištně neosobně taktní…?
    To přece napsat nemůžu, když to tak není…
    Můžu leda nenapsat vůbec nic.
    Ale teprve potom by se skutečně můj vztah k tobě přenastavil na apriorně nějak/někam tě odsuzující…

  58. 62
    A jde o tebe.
    To, že nejde, je jen další způsob obrany.
    Ano, taky ho občas používám. :-)

    64
    No já právě taky.

    Ale už toho fakt nechám, vím, že už toho bylo dneska hodně a já za čárou snesitelnosti, pocit oprávněnosti v tom roli nehraje, to vím taky.

    Tak zatím, tfůtfů, foukám a hladím, ať je jak je, ubližobání není cílem. :-)

  59. 66. neviděla jsem se až tak zlá abych se musela na někom hojit. nemusíš nic foukat… nikdo není ani takový a ani makový, každý má namícháno nastrakato. Ale ukájet se na ztrátě děcka je nejnižší level. Snad hlouběji to ani nejde.

  60. 67ok

    No, ale jsem ráda, že se mi v tom veletoku řešení osobních ublížeností povedlo vyprodukovat tu 50, to by mě fakt zajímalo, jestli by stálo za to na ni navázat s nějakým dalším názorem, jak to vlastně s provázaností té originality a autentičnosti je…

  61. řekla bych že každý má přibližně stejně dobrých i špatných vlastností, takže ve výsledku je neutrální… problém vzniká, když ty dobré vystrkuje na odiv a ty špatné schovává. Pokud jsou ty špatné extrémně špatné, může se jich třeba až bát.

  62. 68. nechávám autentičnost a originalitu koňovi, v mém věku je to již nepodstatné zda jsem dost originální či autentická. Hlavně že žiju, jsem zdravá a funguje mi hlava jakž takž.

  63. 69 už nekomentuju, směřovalo by to k dalšímu flame :-), 70 tvoje volba, ale jsme u Lišky a Liška na tohle narazila, proto se tomu věnuju. Třeba to bude k něčemu jí nebo někomu jinému. :-)

  64. 71. mě se ten panáček líbil… přála bych si mít dobré vztahy nejen s Liškou, s lidmi. Hlava v nebi, nohy v zemi… propojené tělem. Vlastně nevím proč je to špatně… nepochopila jsem

    TAky se mi líbí ty obrázky se zrcadlem. Velmi trefné, možná to není zcela originální ale je to pravdivé.

  65. 73. nevím. asi že se objevuje na školeních. Domnívala jsem se že je to kresba Lišky, nebyla jsem na školení s panáčkem. Nechápu souvislost.

    „neb mě ten obrázek odpuzuje až přílišnou podobností s obrázky z motivačních a sebepoznávacích školení.“

  66. No ano, to píšu o tom, jak na mě působí. Na tom není nic k nepochopení, to je konstatování toho, proč na mě působí tak, jak na mě působí.
    Ale kde je tam, že je na něm něco špatně? :-)

  67. 75. tak jsem to vyhodnotila… že když tě něco odpuzuje tak je na tom asi něco špatně. Ale teď mě vidím… že nemusí být. Jen je to odpudivé.

  68. 76
    Tak tak. :-)
    A dokonce to ani nemusí být odpudivé jako takové, jen to odpuzuje mě, protože mám jisté prožitky, zážitky, zkušenosti, které jiní mít nemusejí.
    Takže naopak se zase jim může zdát být odpudivým to, co mně ne, protože tam bude něco, co se protíná s jejich zážitky, prožitky a zkušenostmi.
    Od toho je statistika, aby jedinečnost přejmenovala na normalitu. :-)

  69. 68,70,71
    ad autentičnost – já to právě nechala koňovi už hned v tom notesu.
    Možná pracná komentářová 50 neponese plody.
    Ale možná jo…

  70. Ta 50 pracná nebyla, pracný bylo akorát se na ni soustředit skrze to ostatní okolo. :-))

  71. 64 ratky – jo.
    napřed jsem myslela, že 64 psala rulisa :) Ta pak v 66 přitakala, takže jsem se tak nesekla.

    Ve vaší výměně mě trochu zarazila jen následující 67, ratky
    „neviděla jsem se až tak zlá abych se musela na někom hojit.“
    Napadlo mě hned, že pro mě to právě nesouvisí – být zlej a na někom se hojit. Jo a ještě jsi někde psala „zlý úmysl“, to mě taky zarazilo, protože „na někom se hojit“ nebývá zlý úmysl, ne? (bez ohledu na to, jestli mluvíme obecně nebo o někom) A nepřipadalo mi,že by někdo jiný mluvil o zlém úmyslu, mě by teda na mysl nepřišel, vůbec. A proč vůbec uvažuješ, že zlá? Ty si to svými parafrázemi a interpretacemi zhoršuješ. Mně to předtím připadalo mírnější, „cítit se zlá“ široko daleko nikde. Ale asi je to moje deformace a jen já to vnímám jako o hodně silnější slovo.

  72. 82
    dtto, taky mi to naskočilo přesně takhle, ale ještě zabřednout do rozboru „zlá nezlá“ by už asi bylo i na mě dneska moc.
    Posun tímhle směrem mi přišel spíš zas taková ta mírně vyčítavě lítostivá obrana.
    Jenže asi pochopitelná, už, po tom kolotoči.

  73. 84
    tojo, to už bylo dost.
    já bych radši ani nenavrhovala, co by to mohlo být zač. Mně spíš přišlo líto, že si ratko ještě přihodíš a cítíš se hůř. že nevyjdeš z té výměny s něčím pozitivním. (Se lehko řekne, žejo)

  74. 82. do nikoho jsem se nenavezla. tedy domnívala jsem se původně. Ru mi vysvětlila že se mýlím, že ze mě mluví podprahová potřeba se zahojit na problému. Tedy na někoho problému. Tedy pokud to správně chápu. tím si uspokojuji svoje potřeby. Taky se dozvím že se povyšuji nad ostatní hloupé a neschopné lidi. Což vše akceptuji… jako její pohled na to co píšu. Pohled z jiné strany. Nejsem malá holka, rozumím tomu co píše a zamýšlím se nad tím. Kdo se hojí na něčím problému takové závažnosti jako je ztráta děcka? Nenormální člověk nebo ubožák.

  75. 86
    Ne, myslím, že ne, že tyhle podprahový věci z člověka vylezou prostě proto, že vylezou, a někdy holt úplně nevhod, nechtěně, neuvědoměně – nemá to s charakterem nic společného, mělo by, kdyby to člověk měl šanci v tom momentě postřehnout a zkorigovat, ale to právě nemá, proto(že) je to poidprahový. Jsou to jen takový… podtóny, třeba jen nuance ve formulaci… Nuance ve spojení vět či myšlenek…

    A třeba se úplně pletu a je to zase jen tím, že mluvíme každá jiným jazykem, každá jinými výrazovými prostředky a každá s jiným důrazem na větnou logiku.

  76. 85. … řekla bych že se s tím musím srovnat, že to tak je. Původně jsem totiž směřovala jinam… že když je člověku velmi těžko tak najde cestu z dna nahoru když důvěřuje v osud. Když dokáže odpustit. ale to nejde říct zvenčí, k odpuštění se těžko prokousává. kolikrát ze vzpříčí… a zůstane zasekaný.

  77. 88. vlastně nešlo vůbec o dítě… šlo o to odpuštění. to je možné jen když důvěřuji

  78. 88
    aha, tak to úplně nechytám, zřejmě jak jsem přišla až po diskusi, v podstatě jako pozorovatel.
    já jsem jen psala taky pocity :) ad 64, že, když se tak na to koukám, vychází mi z toho jako hlavní dojem, že si sama nakládáš ještě víc – že se tím přečteným poctivě zabýváš, ale vyjde z toho, že ještě mrskneš sebe.

  79. 90. nemrskám se, jen jsem pokaždé zmatená že nevím co mám dělat :-) vím že je to moje slabé místo, když stojím před soudcem, začnu panikařit.

  80. 92
    Před jakým soudcem, ku.va? :o)))
    No a pak se div, že dostaneš tu tečku.

  81. no nic… musím se takovým diskusím vyhnout. nedávám to. zavřít okna a zmizet.

  82. A tohle mě teda dorazilo a fakt už končím.
    Cufíl, psala myslím posledně Liška.

  83. 92 ratko
    že nevíš, co máš dělat- cokoliv. Můžeš dělat.

    zrovna jsem si dneska připomněla ze své historie, že když jsem nevěděla, co dělat, rozbrečela jsem se. :)

  84. 96. no to já taky, dneska už třikrát :-) ale asi je to nejlepší. tak dobrou.

  85. 94
    vždyť to dáváš výborně!
    Jo, to je to, proč jsem si říkala, že je mi líto, že si přihoršuješ:
    protože ses nepochválila, jak to zvládáš.
    Naopak.

  86. Tečka je rana, úder.
    Ratko, věci jsou přesně takové, jaké si je děláš ty sama. Děláš tím, jak se na ně díváš, co podsuneš ostatním, takže pak vidíš to, co vidět chceš. Chceš se cítit jako oběť před zlým soudcem, tak budeš ostatní vidět jako soudce – viz příklad s tím mým pocitem z pajduláka, co pro tebe byl okamžitě vítaným mým – podprahově špatným, samozřejmě – hodnocením, „dobrý/špatný“.

    Jen jedno: Kdybych ti chtěla ublížit, chtěla tě zdeptat bez tvojí vlastní snahy udělat sobě sama totéž, tak ti napíšu spoustu věcí jinak a daleko hůř. Ostřejc, přímějc a nemilosrdnějc. Na to můžeš vzít jed.
    Nic víc už k tomu nemám.

  87. Dobré ráno, jsem ráda že to Ru nebere osobně, to není vůbec její chyba. je to moje obyčejná přecitlivělost. za běžných okolností se chráním… (guma), pak jsou situace kdy se nechráním a padnu jak střelená laň. Vše kolem se rozhoří a já v tom ohni stojím obnažená, a jediné po čem toužím je utíkat pryč a již se nevracet.

    Nedomnívám se že soudce je zlý, jen že mě odhalil. Strhal ze mě šat, vystavil mě na pranýř a nechal mě tam stát. Zneuctěnou.

    V noci jsem si říkala… co budu teď dělat? Nic. Slezu dolu a jdu dál. Nic se nestalo. Takže dobrý, seru na to :-)

  88. No tak dobrý ráno, počasí lepší uvnitř než venku. :-)

  89. Děkuju, ratko, je to dobrý, mám se dobře, jsem ráda. Chřipce jsem včera vyhlásila konec. Akorát mám pořád takovou vyšisovanou barvu v obličeji.

    Nechce se mi moc kreslit, spíš mám chuť do slov. Pokecat. Očumuju každý den několikrát, co je nového u tebe, rulisy a barči.

  90. Chřipka znamená proměnu a přizpůsobení se nové situaci. U mě se něco takového událo … :-) Asi to nebyla přímo chřipajzna, spíše hekání, kašlání a smrkání. A bolení kloubů… doteď si nejsem jistá jestli je to dna nebo chripka :-)) furt to cítím.

  91. Jo, v podstatě by se to tak dalo říct – že chřipka je přizpůsobení se nové situaci, to celkem sedí.

  92. 105. mě odezněla střevní chřipka a žlučníkový záchvat – středa byla dost drsná. ale dala jsme to s kolegyní v práci. včera žaludek na vodě a ještě průjem, ležela jsem zesláblá, ale žlučník dobrý a dnes už paráda, funguju. včera a dnes jsem doma. :-)

  93. 108. středa taková celá od tří hodin ráno do 20 večera – tak trochu v pozměněným vědomí – zimnice, třesavky, teploty, křeče, průjem zvracení. ráno bylo vůbec výživný – díky průjmu mi ujel autobus, takže nakonec po svých a v dešti a občas se do toho vyzvracet – moc pěkný. další kolegyni volali z práce, že malý ve škole má teplotu a zvrací, takže musela pro něj, no takže jsme zůstai s kolegyní dovečera – pomalu jsme to dali. večer jsem teda padla, moc si už nepamatuju cestu od autobusu domů, ale dobrý, přežito :-)

  94. barva v obličeji taky mírně vyšisovaná. a zase se pomalu zkusím rozjíst.

  95. 109. a včera do toho menzes, aby toho náhodou nebylo málo :-)

  96. 109. Tak to je opravdu hodně drsné…když to člověka porazí, a on furt dělá. Mojí maminku přejel autobus, tedy přejel ji nohu a ona se odbelhala do školy protože tam na ní čekali její žáci, a omdlela během vyučování. Tak ji odvezli do nemocnice a půl roku ležela v sádře do půl těla. škrábala se jehlicí… pod sádrou. pamatuji si to jako dnes.

    Od té doby věřím, že každý je nahraditelný. Taky může umřít a již do práce nepřijít vůbec.

  97. 111. mě menzes vždycky pomohl fyzicky i psychicky. ulevilo se mi po všech stránkách a očistila jsem se.

  98. 113. souhlasím. pro mě je daleko horší pms. :-) to je takový zakuklený a trochu pro mě pořád zrádný (smutek, lítostivost, sklíčenost) rozjede se menzes a dobrý. :-)

  99. 112. nahraditelný sice jsme, no ale říkáš si – to přejde…..já se prostě tomu neumím moc podávat, když mi je blbě. pravda, v práci se mě trochu ráno lekli. ale my jsme na tyhle obličeje tak nějak zvyklí – takže otázka jen zní – zvládneš to? uvidíme, 11rozhodne, jako v počasí. a v 10 hodin odešla staniční a v 11 volali té kolegyni ze školy – takže rozhodnuto. :-)

  100. 115. původně ta koegyně s tím malým mi nabídla, že to vezme za mě do večera a já půjdu ve 14 domů – no stalo se jinak. ale zase jsem měla včera a dnes volno a ještě mám volný víkend. takže dobrý.

  101. faktem je, že kdybych si vzala algifen kapky – omdlím. nedám to. takže bez algifenu.prostě zvládnout to s bolestí.

  102. 115. nemáš obavu, že někoho nakazíš? Každy kdo dostane chřipku nebo podobnou srajdu, ji od někoho přijal… někoho kdo s ní chodil kolem.

  103. 118. mám ji z práce, tady v hk je chřipková epidemie, návštěvy omezený – a dezinfukujeme se stále.
    chřipky klasický – horních cest dýchacích, i ty střevní, jak personál tak nemocní – prostě tak trochu stav nouze. počítá se se vším.

  104. 119. jasně, točí se to dokola. Vzájemně si ji předáváte. Většinou jen jednou :-) Druhé kolo… je jen slabý odvárek.

  105. 119 podzim, přejaří a jaro a tyhle blbý zimy kdy prostě nemrzne už pár let – každoročně stejný epidemiologický problém. :-)

  106. 121. měla jsem pravou chřipku 2 x v životě. Bylo to strašné, nemohla jsem vstát z postele a dojít na záchod. Horečky přes 40 stupňů celý týden. Dodnes si to pamatuji… na jedné straně hrůza, na druhé podivné smíření s bezmocí.

  107. 121. no a pak existujou horší izolace (multirezistentní kmeny) – už mi to nepřijde, to bych nesměla jít na pokoje s izolací.

  108. 123. někdy je to tak, že se to vykultivuje u toho nemocného pozdě. nějakou dobu leží klasicky a teprve následně se dělá izolace, opatření a stěhuje se oddělení – a dělají se screeningy u spolupacientů. my jako personál jsme si myslím dost už rezistentní. alespon co se týče odběrů a prohlídek a vyšetřování.

  109. … tak jsem si po spadnutí počítače stihla počíst o chorobách a zase ho vypnu, než zkolabuje sám.
    Prý prodávají chladicí větrací podložky pod notebook – to bych potřebovala. Kouknu se na to.
    Ale asi z jiného kompu, tady budu šetřit cenný vyměřený čas :)

  110. Je mi pořád divný vyhazovat starý věci. Tenhle mám teprve tři roky. Koupila jsem ho jako cca 10 let starej. Nevyhovuje už asi vničem, ale funguje. Takže napřed přijde akce chladicí podložka.

  111. 128. ehm… něco podobného jsme řešili s maminkou. dostávala staré PC po vnucích, nakonec sama zavelila že chce nový a nemůže si vynachválit :-) prý nikdy netušila že je to takové potěšení :-))

  112. Ha, našla jsem rozejtou diskuzi až teď…

    106 – Ratko, taky to může být borelióza nebo virus zika!!

    108
    Jo, to po mě přešlo minulej tejden. Hnus fialovej.

    Včera jsem šla z práce vcelku brzo, ponakupovala si, měla parádní náladu, jak svítí sluníčko, jak už je mi dobře, jak už mě nic nebolí, dobře se mi dejchá, zub přilepenej drží, všichni doktoři oběhaný, akorát ženský zánět trochu, taky asi dozvuk toho všeho, ale ten už umím zvládnout… tak jsem si zašla do lékárny koupit stříkačky, že i do toho ucha, podle Ratčiny rady, pokecala jsem s panem magistrem a zavtipkovali jsme na účet toho mého zubu, že teda v sobotu už aspoň nepřijdu zas po otvírací době pro lepidlo …
    No a večer jsem ochutnávala ty játra na víně a pak si šla vyčistit zuby od masa – a ten zub mi zas vypad.

  113. 109
    Tfuj.
    111
    Jo, to chodívá pospolu.
    I když obyčejně to mívám v opačným gardu, napřed oné, potom onemocněné.

  114. 113
    To jo, psychicky pomáhá.
    Ale snadno něco chytnu.
    Jako když jsem chodila dávat krev. Pak v pokročilejším věku už jsem musela přestat, protože ač pocitově jsem to snášela dobře, tak pokaždý jsem to pak odmarodila. Prostě mi pak druhej den stačilo vylízt mezi lidi a hned jsem něco chytla.

  115. 131 maso jako maso :-)) ty si fakt budeš to ucho stříkat, mě utlučeš – zapomeň moje jméno :-)

  116. 128
    Cca deset let starej notas už může být dávno po své technologické smrti, záleží, jak byl používanej.
    Můj firemní mě svými zvuky za provozu nutí k přemýšlení, jak rychle a efektivně zazálohovat všechna data, abych o ně nepřišla, až jednoho naráz škrkne naposledy a chcípne, a to je starej jen čtyři roky. A žádnej lowend.
    Noťas nemá nikdy takovou životnost jako pc.

  117. 134
    Kdeže, mám prostě ve zvyku prozkoumat všechno. :-))

  118. 136/134
    Ne, věc se má tak, že jak jsme psaly u mě o těch antihistaminikách, tak ty léky, co mi dal ušař, byly samozřejmě antihistaminika. Furt jsem se motala a usínala a lapala po dechu a divila se, jak se nemůžu vyhrabat z následků té nemoci, až jsem si jeden den zapomněla vzít v poledne prášek – a do večera jsem jela jak fretka, osvěžená, čilá… Po decce vína nausnulá…
    Tak jsem se podívala do příbalovýho letáku a zjistila, že vedlejší možné účinky (2,3 %): únava, ospalost, pocity tíže na hrudi, příznaky dušnosti…

    Tak jsme s tím třískla – já se tu měsíc a půl léčím s nedejcháním, rok mi dělají společníky dejchadla na dušnost, a ušař mi napere tohle…
    To radši ty výplachy. A nebo nic.

  119. 137. nevím, maminka se léčí s dnou. Tak se pozoruji :-)

  120. Tak se pozoruj, příznaky máš jistě nastudovaný. :-)
    Ale vzhledem k vaší nemasožravosti to považuju za dost málo pravděpodobný.

  121. 138. ušaři dávají antihistamika automaticky. vycházeje z toho, že dáma si barví vlasy, furt se něčím sprejuje a pak se diví že neslyší… tedy ušař mě sjebal jak alika, a to jsem měla jen starý melír.

  122. ru,
    zub zase pryč?!
    Jaký výplachy? – No radši možná nevědět…

    ratko,
    143 za melír? Jakože ty přípravky zatečou do uší při aplikaci? To leda.
    A šampón, ten nevadí? :)

  123. 144. vadí. vadí jakákoliv chemie… tedy vzala jsem to celkem vážně :-) vlasy si nebarvím max jednou za rok zesvětlím konečky, když si šamponuji dávám si vatu do uší. žádné tužidla a ani si vlasy nesprejuji lakem.

  124. 143
    Jo, píše mi je dycky.
    A já je dycky za chvílu přestanu brát. Protože po nich nefunguju. A léčbě stejně nepomáhají.
    Jediný, co mi kdy u ušaře pomohlo, když mi jednou vytahal z uší špunty. Ale pilulky od něj nikdy.
    Od té doby nepoužívám vnitřní tlumiče hluku, jen sluchátka, a špunty v uších nejspíš od špuntů zvenčí už nemám.

    Kdyby po mně vyjel kvůli barveným vlasům, pošlu ho dopr. Jaký sjebal jak alíka? Ať si svoje komplexy léčí jinde a ne na pacientech, který má léčit on. Dokud nemá jednoznačně něco prokazující (zakazující) výsledky z alergologie, tak nemá co koho jebat za to, že dotyčný něco používá.
    Se ti nedivím, že si radši ty uši proplachuješ, taky už bych tam nešla.

  125. 145
    zas akorát jeden z trendů. Zrivna tajk jajo že by ses neměla koupat tak, aby ti voda natekla do uší. Nepotápět se a podobně.
    Ze ty lidi do dnešních časů vůbec přežili, když to nevěděli a koupali se s potápěním celej život…

    Vlasy si můžeš mejt vestoje nad vanou a šampon do uší se ti nedostane.
    Máš štěstí, že jsi blond a nešedivíš.
    My v originálu šedobílé s ksichtíkem o deset let mladším se místo barvení můžem leda ještě oholit na koleno.

    Ale je fakt, že jsem už opakovaně přemýšlela o heně či podobných přírodních barvivech, khadí, lush a tak, kvůli kvalitě vlasů a kvůli tomu, že mi to voní, jen mi vadí, že:
    – ať jakýkoli odstín, všechny vždycky táhnou do červena,
    – opakovaným barvením, čím dál víc tmavnou, a
    – stojí dvakrát až třikrát tolik co můj šampon na 24 umytí, což při mojí rychlosti odrůstání vlasů a potřebě dobarvovat co 4 týdny je v součtu dost pálka.

  126. 146. nešla jsem tam od té doby :-) ale nejsem zas až tak nedůtklivá, snesu celkem dost a jsem celkem odolná. takže jsem si vzala ponaučení a nepatlám na sebe žádnou chemii.

  127. 148
    Já krom těch barev bez amoniaku a krom šampónů bez silikonu na vlasy taky nic neleju. Lak ani tužidlo nikdy v životě. Kondiconér jen občas, spíš olejovej nebo takovej nějakej. Taky rozhodně bez silikonů.
    Na intimních místech se meju třeba třikrát i víckrát denně, ale jen vodou. Tělo chemií jen zlehka na nejpotivějších místech ph neutrálním sprcháčem nebo co nejpřírodnějším nejmíň parfémovaným mýdlem. Prádlo, co jde na kůži, neavivážuju, jen pečlivě poctivě máchám na dva máchací cykly. A mám podezření, že ten zánět teď mám možná i proto, že jsem se (na přání bývalého nevztaha) přestala holit a zůstal mi tam ma chlupech nějakej tělovej šampon. Na holo je to lepší, líp se všechno spláchne. Vbrzku to zas sjedu a bude.

    Ha, koukám na hodiny, sepnul noční proud, jdu odmáčknout druhý máchání. :-))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.