A ty se ptáš, co jáá?

zept1-500

zept2-500

Zaujalo mě, jak u muže byl ve filmu důraz na jeho vlastní iniciativu, aktivitu, vnější činnost a u ženy šlo o vnitřní dění, usebrání, odpuštění, pouť. Víc se mi teda líbil Marťan. Ne jen proto, že mám slabost pro Matta Damona. Ten film byl napínavější už kvůli prostředí, kde se odehrával, vesmíru. Film Divočina byl naprosto uvěřitelný, reálný, v prostředí přesvědčivý. Když jdu já sama na cestu, děje se totéž. Taky nenastane žádný obří zvrat, překvapivé vyústění ani dramatická katarze. Jde to povlovně, je to uvěřitelné, ale jako námět filmu by to chtělo trochu přitlačit. Film není život.

zept3-500

zept4-500

zept5-500

zept6-500

zept7-500

zept8-500

zept9-500

zept10-500

zept11-500

zept12-500

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

220 komentářů u „A ty se ptáš, co jáá?

  1. Ad tradice: Neřešitelné, vzhledem k tomu, že popeláři jeli 1.1. a popelnice k silnici se prostě dát musela, jinak nevím, kam bych ten popel pak sypala. A vynášet od kotle ho taky jaksi musím, v kotelně na zemi ho vršit nemůžu.

    Ad noční děsy, kolikátýho to bylo? Já měla jednu noc mezi svátky něco podobnýho a na žádný drastický filmy jsem nekoukala. Třeba byly nějaký magnetický děje na Slunci…

  2. Myslím, že to bylo na středu 6.1. Asi.

    V nejblžiších dnech si chci pustit film Paddington, tak snad mě pak nebude strašit plyšovej medvěd nebo můj plyšovej hedvěd.

  3. A ty k tomu dokážeš přiřadit impuls s jistotou? – Ne, asi ne, když píšeš o dějích na Slunci. To je impuls nejistý:) Ale nikoli nemožný. Počasí dělá divy, úplněk a tak… u mě i hluk. Když se probudím brzo po usnutí kvůli nějakému hluku, tak to je někdy s děsem. Později v noci myslím ne. Bývá to třeba za hodinu po usnutí nebo i dřív.

  4. sen včera… kdy jsem jela výtahem, ten ale nezastavil tam kam jsem jela nýbrž jel výš a tam… najednou se změnil v zapařené zdi a já nemohla nadechnout protože tam nebyl vzduch :-)) lapala jsem chvíli po vzduchu a věděla že umírám. a pak se vzbudila :-) tedy takový umírací sen se mi zdál poprvé v životě.

  5. co se týče prádla, prala jsme denně tak dvě pračky a to i na Silvestra i na nový rok :-))

  6. 5
    Mně se zdají kdykoli. Ale většnou asi spíš nad ránem. Když po polovičním probuzení se usnu napodruhý.

    6
    Nepsalas nedávno, že spíš klidně a sny máš pohodové? :-))
    Mně ti přijde, Ratko, že ty jak něco prohlásíš, hned se ti to vrátí. S důchodcema, s klidným spaním s klidnými sny… :-)

    Výtahový sny mám běžný. Směrem nahoru i dolů. Ztráta pevné země pod nohama, ochranných bariér kolem.

  7. 8. výtahový taky, vždycky pohodové :-) a včera jsme se udusila, ve výtahu.

  8. 10. změnil se. vyjel víc pater než jsem ve skutečnosti zmáčkla a změnil se v igelitovou krychli.

  9. 11
    Mně se taky mění, jede výš, než zmáčknu, pak i než je barák, do vzduchu nad něj, do prázdna bez ničeho, nebo naopak začne neřiditelně děsivě rychle na zvracení padat dolů do země pod ním. Ale pocit průvanu a prázdna zůstává, mimo barák se právěže rozpadá, nemá už v čem držet, na čem držet. Proto píšu, žeje to divný. I sny mají svou logiku, byť divokou, tohle je mimo ni. Udusit ses měla dole pod zemí, ne nahoře.

    Leda by tě to mělo varovat, že lítáš tak vysoko, že riskuješ úlet až tam, kde už není kyslík, že by ses měla držet té zemi blíž.
    Jinak mě nic nenapdá.

  10. 12. ona u nás spala švagrová (poprvé), zavolala že se doma bojí a že má úzkosti, jestli může u nás přespat. No může, jistě. Dovezli jsme ji k nám, všecko nachystali a litovali ji a povzbuzovali, postupně vycházel na povrch že se ji pokazilo 35 let staré akumulačky a že ještě nezavolala opraváře, další den ho teda zavolala a on ji to přišel opravit ale teplo až další den… takže spala ještě jednou u nás :-)

  11. ale k článku. Liško, ptáš se zda děláš vše čeho jsi schopna… řekla bych že určitě. a že to děláš velmi dobře. Taky by jsi nemusela dělat nic. Důležité je … že žiješ.

  12. Já bych dokonce řekla, že snažit se dělat co nejvíc je kontraproduktivní.

  13. 17. nejvíc neznamená čeho je schopna. že je schopna nafouknout barevný balonek nebo pět neznamená že jich musí nafouknout 150 :-))

  14. 18
    Ále, ty už to zase uzluješ jen pro uzlování samo. :-)

  15. Tak jinak – sabnřžit se dělat všechno, čeho ej člověk schopen, je blbost. Dycky tam mnusí zůstávat dostatečná výkonová rezerva. :-)
    Taková, aby si jí byl člověk vědom, aby věděl, že ji tam má ze své vůle a aby neměl pocit, že jede až na doraz.

  16. 20 už chápu, rozdílně vnímáme slovo schopen… :-) to není nadoraz. prostě to jen dokáže. je schopen to udělat. je toho schopen. třeba namalovat obrázek, uplést čepicu či dojít na nádraží a nastoupit do správného vlaku.

  17. 21
    Liška tam má obrat „vše, čeho je schopen“.
    Ne slovo scvhopen, ale BŠE
    „Kdo v každý okamžik může říct, že žije naplno, že dělá vše, čeho je schopen?“

    Jenže jak jinak chceš zjistit, jestli děláš vše, čeho jsi schopna, než že budeš dělat co nejvíc, čeho jsi schopna? A přestaneš dělat, až když už schopna nebudeš?

    Ale to není život naplno.

  18. 21
    Liška tam má obrat „vše, čeho je schopen“.
    Ne slovo „schopen“, ale „VŠE, čeho je schopen“.
    „Kdo v každý okamžik může říct, že žije naplno, že dělá vše, čeho je schopen?“

    Jenže jak jinak chceš zjistit, jestli děláš vše, čeho jsi schopna, než že budeš dělat co nejvíc, čeho jsi schopna? A přestaneš dělat, až když už schopna nebudeš?

    Ale to není život naplno. Pro život naplno musí být ta výkonová rezerva, pauzy, nedělání.

  19. Omluva za ten nedopsaný komentář, překlepla jhsem se a nějak mi zazmatkoval prohlížeč. Tydlecty klávesový zkratky jsou mor…

  20. hehe, hehe promiň chechtám se tady jak debil. asi jsem toho všeho schopna.

    koukni co ti píše Saul, přeje ti ať jsi všeho schopna. na tvůj koment že tě brzy uschopní. takže budeš opět schopna snad všeho. pro mě všeho schopna znamená být schopna dělat to co dělám. to je vše… nemohu dělat milion věcí na jednou. mohu dělat to co dělám. třeba nic :-)

  21. jestli je to naplno nebo ne neřeším. Liška to asi řeší… je to její náhled. dělat „něco“ naplno. nějak to zlehčím… protože uvažuji jinak. když jsem unavená si lehnu, když chci jíst tak si něco dám k jídlu a když chci jít na procházku tak se projdu.

  22. 25
    Ale dyk jo, já to vím, taky se mi to vybavilo. :-)

    Jenže Ratko, věci mívají v různém kontextu různá vyznění, různé parametrické hodnoty, tak proč argumentuješ Saulovým vtípkem tady u Lišky, kde její dotaz měl úplně jiný význam? Jen proto, abys zas ukázala, jak jinak myslíš, zas nás dostala svým jiným myšlením? :-))
    No to ne, dyk píšu, že jsem si na něj taky vzpomněla. :-) A Liška možná taky.
    Jenže i tobě musí být jasné, že on to myslel jaksi… jinak… :-)

    Ty se chechtáš, já taky, to je přesně ta klikatina, co jsem od tebe čekala. :-))

  23. 26
    Ano přesně tak. Ty to neřešíš, Liška, zdá se, to řeší. Či řešila. akže jsem odpovídala na Lišku. Vlastně stejně, jako odpovídáš ty, jen jinými slovy. Stačí? :-)

    Tak v čem je problém, že máš snahu mi něco vyvracet nebo snášet důkazy o opaku toho, co říkám? :-)

  24. aha už chápu… reakce byla na poslední :-))) nemám snahu Ti něco vyvracet a ani snášet důkazy o opaku, :-)

  25. No to je ten problém,, že já jaksi nepřemejšlím, co bych měla odpoovědět, jen občas přemejšlím. :-))

  26. 34. cože? to mám teď procházet celou diskusi abych zjistila o čem to vlastně mluvíš??

  27. Ne, vážně.
    Vcelku tomu rozumím, jak se ty linky diskuze a myšlení, zacházení s fakty v určitém bodě začnou rozcházet, jak každého z účastníků stáhnou po jiné cestě, a když pak někdo udělá krok stranou, aby se vrátil na původní cestu, je z toho chaos a neporozumění. Protože nevstoupíš dvakrát do téže řeky a z prostředk auž rozvinuté diskuze asi dvakrát tak těžko. Asi jako z laviny.
    Zejména v případě, diskutuje-li Ratka. :-))

    A už vidím, jak do toho eště přijde Liška a napíše, že to vlastně ani tak nemyslela, že to myselela úpně jinak, případně, že to jen tak plácla… :-))

  28. 35
    Ne, ser na to, stejně bys to nepochopila, jsi na svojí lince. :-)

  29. 38
    Nebo třeba já. :-o)
    Tady u toho reinstaluju zvukovku…

  30. je možné že tvoje 17 vůbec nesouvisela s mojí 16 ale já to vyhodnotila že souvisí a naskočil mi v hlavě vtip… tedy hned mi naskočila vtipná hláška o 150 baloncích které jsem se taky hned zasmála :-)) většinou se směju svojím vtipům sama protože (asi) jiným se vtipné nezdají.

    a pak přišly tvoje dva komenty a to jsme se začala škrábat na hlavě že jsem zase něco pohnojila… takže jsem začala vysvětlovat….ale ani to mi moc nepomohlo :-))) takže se jdu dívat na TV

  31. ahoj Liško. :-)
    mě tvůj sen a i celkový stav(rozpoložení) připadá takový „bilanční“ prostě s koncem roku a začátkem nového.
    něco bys ráda ukončila v sobě a něco naopak nového načala a zatím to nevíš jak, kudy….teprve se to pozvolna rodí.no, ale když vidím tvé obrázky -krk, ramena, rozlámanost, ty patálie s postelí, říkám si, jde spíš než o něco nového začínat, spíše udržet balanc :-) tak přeju hodně štěstí. a potěšilo mě, jak ti dělá radost velké prádlo – praní velkého prádla, což se zřejmě i částečně odehrává i v tvém nitru a právě v tvých myšlenkách, jen odhaduju, nevěštím :-)

  32. 39
    Ano přesně! Kiks mezi 16 a 17.
    Tys přehodila zpátky k Lišce, ke svému pohledu na její problém, já tedy dodala svůj pohled.
    Taky proto jsem pak pozdějc psala, že jsem reagovala na Lišku, ne na tebe, ale to už bylo pozdě, to už se lavna sypala. :-.)

  33. 40, jo a u hraní ti to taky moc sluší a myslím, že i prospívá :-) jak je vidět na obrázku. :-)

  34. 36 anó, já bych to neuměla tak výstižně pojmenovat, ty rozdělující se ratky linie, nuance, jejichž výsledkem je, že každý mluví o něčem a když se chtějí / chceme sejít (protože chceme!), tak už to nejde. Přesto tak vznikají zajímavé debaty :) i když se mi někdy stane, že se cítím tlačená odpovědět na něco, o čem jsem vůbec nehovořila.

  35. 44. cítím to stejně, musím odpovídat na něco co by mě nikdy nenapadlo… lapám po dechu a vymýšlím si co řeknu … o něčem, co vůbec neznám. Protože téma se stočilo jaksi zcela jinam… než jsme původně reagovala.

  36. 40,42
    velké prádlo! To je vážně pěknej příměr! Kéž by to bylo velké prádlo!! Cello prospívá, ano, to taky, akorát mám malej repertoár. Pár oblíbených skladeb. Asi jako v životě :-)) svoje oblíbená témata. Nebo spíš neoblíbená…

    ale teď během večera mi něco blesklo, trochu posunulo tu otázku: proč jsem se probudila v děsu, co mi to chce říct, že nedělám dost.
    Jednak to říká, že mám na sebe furt ještě dost velký nároky, abych dělala dost a vlekla svoje hřivny.
    A v jiné rovině to říká, že (bohužel mi ten blesk už trochu vyblednul :-) je to pořád stejný téma mojí agrese nebo spíš neagrese, málo té zdravé dravé agrese, co souvisí s vymezením teritoria, s osobním prostorem, s vnímáním vlastních potřeb a přání a se separací atd. Děs mi říká, že jsem v tom ještě pořád pasivní. Že mám strach být. Ne jen strach nebýt. (Ale to jsem věděla, to mi bylo jasný, že strach ze smrti a strach ze života je jedna píseň, to jo.)
    Měla jsem to dřív hůř konkretizovaný, hůř rozlišený.
    Teď je to podrobnější v tom, že jde o strach nebýt a strach být. To slovo být.
    To znamená strach být se vším všudy, být důrazná (zase to souvisí s tímhle mým tématem furt dokola), skutečně něco udělat svého, něco naplno vyjádřit pevně a jednoznačně, ( mít odpovědnost mi nikdy nevadilo, ale mít tu odpovědnost právě za sebe, za tu neopakovatelnost, za to, že mám život ve svých rukou já). Nečekat, že někdo něco bude žít za mě. Vědět, že se musím chopit svojí aktivity (byť nějak se to zlepšovalo už předtím, tojo), že patří mně. že si ji musím agresivně vzít.

    Vypadá to jako už tu tisíckrát bylo, ale je to zas o něco posunutý, to je pro mě zřetelný. Je to právě zas o něco víc vyrýsovaný, rozlišený, rozpoznaný, kousek jsem zase vyrvala z nevědomí, protože byl na to pravej čas. A nenechala jsem ho utéct bez povšimnutí, to je důležitý. I kdyby to byl jen malinkej kousíček, ani ne krůček, ale posun o špičku nehtu. Pak může přijít další.

  37. 45
    Jenže právěže nemusíš!
    Ty dycky v určitým momentě odpovíš na něco, o čem si jen myslíš, že na to odpovídat musíš, zatímco ostatní koukaj jako puci, na co a proč to vlastně odpovídáš. :-) A pak se obvykle zjistí, že to právě nebylo třeba, tahle tvoje odpověď (nebo obrana tvojí snachy a podobně).

    A ironie je, že ta tvoje neschopnost chytat se na jinam stočenou debatu velmi často přijde právě poté, když tu debatu někam stočíš ty sama… :-))

    Ale víš co, to se občas stane každýmu. Právě jak člověk jede po tý svý niti, tak se mu pak blbě přepíná jinam a občas se prostě netrefí…

  38. 46
    „…jde o strach nebýt a strach být…“
    Jo, přesně.
    I když u mě (jak jinak:-) trošku posunutě.
    Ale je to ono.

  39. ad 46 a nároky dělat dost:
    abych nebyla marná.
    Tak se mi to zformulovalo.
    A to znamená, že se to týká smyslu.
    Týká se to lidské obecné vlastnosti dávat věcem (existenci) smysl.

  40. 48, 50:-)) mě asi nedeptá tak to stočení… kolikrát se mi stane že udělám něco mimo mísu. mě deptá když je ten druhý ukřivděn a to kvůli mě. to pak chytám paniku a snažím se napravit moji chybu po které rychle pátrám a říkám si : no to jsem to zase zvojtila.už budu zticha, ale nejsem :-)) zase se vyhrabu a zase něco kecnu.

  41. 55 ukřivděn by mě nenapadlo, to tady nezaznamenávám, ale chytání paniky – souvislosti a vysvětlování-napravování, to se děje tady,jo, to je to, co se děje u tebe i tady nám tím pádem zrcadlově. Taky si nezvolíme v té rozvrkočené diskusi mlčet, ale radši zas něco kecnout.

  42. 54. takže zase něco kecnu možná mimo mísu. tobě se Liško jeví, že když budeš tedy dělat víc, budeš agresivně aktivní nebo nevím jak to definuješ, tak dáš životu smysl. Jenže si nejsem jistá že to tak funguje… že aktivita dává životu smysl. Ten smysl může dát i pasivita. Cokoliv, jakákoliv drobnost… pokud je člověk plně (tady je to slovo plně) přítomen. je zde a ví že je živý. to těžké je, udržet se v přítomnosti protože pořád máme tendence uhýbat do představ.

  43. 58
    Ano, a v tom jsem se s Ratkou shodovala už v té 17.

    56
    Děkuji, namazala jsem si čerstvý rohlíky (mňam) máslem a slevněnou procházející výprodejovou paštikou s kuřecími játry Veselá pastýřka, pouze čtyři Éčka. :-)

  44. Tu položenou si otázku, zdali dělám dost, tu snahu něco dělat, abych… vidím spíš jako výraz určité nespokojenosti s vnímáním sebe nebo svého zařazení se někde. Ale „lék“ na to nevidím ve zvýšené aktivitě.

  45. 57. Liško, tohle mi napíše Rulisa: Jenže Ratko, věci mívají v různém kontextu různá vyznění, různé parametrické hodnoty, tak proč argumentuješ Saulovým vtípkem tady u Lišky, kde její dotaz měl úplně jiný význam? Jen proto, abys zas ukázala, jak jinak myslíš, zas nás dostala svým jiným myšlením? :-))
    No to ne, dyk píšu, že jsem si na něj taky vzpomněla. :-) A Liška možná taky.
    Jenže i tobě musí být jasné, že on to myslel jaksi… jinak… :-)

    u komentu ať chci nebo nechci cítím podrážděnost až ukřivděnost ze strany rulisy. Proč argumentuji Saulovým vtípkem? Protože jsme si na něj vzpomněla, když mi Rulisa vysvětlovala že to mám špatně, že jsem použila „být schopna“ ve špatné souvislosti. (komentář 22-24) . tedy mě to napadlo až později když tedy jsem to měla blbě… nikoliv předem. Proč tím argumentuji když Lišky dotaz měl úplně jiný význam? ano? tak to promiňte. to jsem nevěděla.
    a pak totální zabiják: Jen proto aby jsi ZAS ukázala jak jinak myslíš, zas dostala? Tedy asi Ru a Lišku. Opravdu děvčata Vás nechci dostat, nebojuji s Vámi, ani s jednou. nechci Vás nachystat na švestkách. Takové podsuny normálně ignoruji… nevšímám si jich, jsou mi u prdele.

    Ale teď mi to přišlo opravdu líto. U 57 to vyznělo že vlastně jsem potížista a zrcadlově otravuji. takže jsme ukřivděna teď já. a jdu si lehnout. seru na to.

  46. 61
    No todle…
    No to cítíš prd. A svůj vlastní. A furt dokola, Copak ještě po těch letech můžu bejt ukřivděná, když je to s tebou téměř pavidelně? :-.))
    A nebo je to tak, že když ti odpovím „svým jazykem“, tak to tak prostě vnímáš? Protože tu ukřivděnost a podrážděnost u mě předpokládáš? :-)

    Znova:
    Nebudu mlčet a ne a ne a ne, a když si něco myslím, tak to napíšu. Bez toho, že bych upadala do paniky, že „musím odpovídat na něco co by mě nikdy nenapadlo…“ Prostě odpovím, jak myslím, a když si mylsím, že to předtím bylo mimo,tak to napíšu taky.
    Máme prostě každá trošku jiný komunikační prostředky, to je celý, tak už to přijmi a nepruď sama sebe. :-))

    Dyk jsi chválila tu svou snachu, jak je otevřená a emoční, tak neřeš ani tohle, to je to samý. ;-)

  47. 61
    Hele, ale mě ten Saulův vtípek napadl hned, jak jsem četla komiks v tom místě. :-)
    A samo i pak, když jsme psala ty svoje komenty, i jsem přemýšlela, jestli ho nemám zmínit, ale pak jsem si říkala, že na to prdím, že to bych to už zamotala úplně – a baf, vytáhneš to ty. :-))

    Jinak Saul tam taky má „všeho schopna“, ne jen schopna. ;-)

  48. a poslefdní k 61:?

    To, že máš v sobě v podvědomí to ukazování svéhjo jiného myšlení atd., jak jinak myslíš – to neděláš schválně. Já vím, že ti nejde o to nás zklikvidovat nebo nad námi vyhrát. Ale máš to v sobě. Už jsem to i psalakdysi dřív, žemi to přijde jako tvoje obrana útokem – právěže kdykoli začneš mít pocit, že se ztrácíš nebo že tě někdo někam tlačí nebo že reaguje jinak, než si s tím umíš poradit, tak přejedeš na tuhle tu kolej. Není to útok za účelem dobývání území, je to úkryt, mimikry. Mávání červeným hadrem před bejkem, aby šel po něm a ne po tobě. Ono tvoje proslulé kličkování. :-)

  49. Poslední odstavec k 61 je blbost, ale taky logická, asi by mi to na tvým místě taky přišlo trošku líto. že se tak poctivě snažím, vysvětluju a prd.
    Než by mi došlo, že právě to je ta blbost.
    Tak dobrou noc, ať se z toho se vyspíš, ještě než usneš. :-)

  50. 46. Ano, Liško, stále pro tebe silné téma – nedořešené. mockrát probírané.
    Myslím, že je to tvou osobností celkovou. Najít se, dát jasný směr, své hranice, smysl. A i když ten směr najdeš, budeš mít ty své hranice a budeš jednoznačná a jasná, jak si přeješ, může se ti lehce stát, že to zase nebude to ono, po čem vlastně toužíš :-)

    Obecněji to u tebe vnímám i tak – je mi čtyřicet a co se svým životem. Takže malinko bilancování, strach z toho být takhle a nebýt jinak a obráceně.Strach z toho nebýt už takhle dál, ale být jinak. (jinde)
    Taková prostě malinko počínající krize středního věku.

    Stále jsou nějaká rizika, strachy, obavy, červená varovná světýlka. A zároven s tím jsou – ještě prostě stále plány, cíle, které by člověk rád…..Myslím, že to takhle máme občas všichni.

    Ovšem to téma je u tebe natolik zřejmě silné, až to přechází v ty noční děsy – možná to souvisí s tím, že jsi na sebe příliš přísná, nebo na sebe spěcháš a ne a ne to nejde v sobě vyřešit a hlavně zrealizovat v reále….nevím.

    Nemám pro tebe radu.
    Nebo spíše rad je spousty, ale nefungovaly by ti na tobě, bylo by to proti tomu co prožíváš.
    Proto by to nefungovao.
    Jen tím vším chci říct, že tě snad vnímám. :-)

    Tak aspon pro začátek přeju klidné noce a spaní. :-)

    Na druhou stranu děláš věci, kterými pluješ. Spoustu úžasných věcí, které ti přinášejí klid, potěšení, radost a zapomínáš při nich na své těžké existencionální otázky ve své hlavě :-) – přestože vnímám i to, že někdy zase po nějakém máš pocit, že nemají smysl, že je to“málo“ že je to v důsledku – na nic, protože jednou umřeme.

  51. ted píšu čistě za sebe.
    jednoznačnost a vyhraněnost. – mám na to zatím jen dva pohledy.
    jednoznačnost a vyhraněnost je dobrý sluha, ale špatný pán.
    díky jednoznačnosti a vyhraněnosti jde zrealizovat spoustu úžasných věcí v životě, přejít přes překážky, ale také zároven s tím se pro tebe spoustu věcí uzavírá.
    a jakmile se i přes to tvé úsilí, čas, energii nepodaří cíl zrealizovat plně háže to do bludného kruhu a zklamání. a začíná nová cesta – nová vyhraněnost, nový směr, nový cíl a zase s tím úsilí a energie a čas a tak stále dokola. a život utíká.

  52. 67. vnímám dva typy lidí – lidé, kteří se věkem, životní zkušeností hodně vyhranili – a je jim tak dobře.
    a ti druzí naopak zvolnili, posunuli hranice a mantinely – nejsou tak jednoznační, vyhranění, ani třeba „úspěšní“ jako ti první – ale je jim v tom také dobře, jako těm prvním lidem.
    já patřím do té druhé skupiny. Ale protože ty jsi jiná – právě tou osobností – převládá v tobě ten náboj, ohen – tak zřejmě patříš k lidem do té první skupiny.

    ohen a voda :-) mi to přijde – pocitově.
    ohen jasný plamen,soustředěné místo ohně a voda se rozlévá a pluje si širokým korytem a tak různě se pozvolna vlévá a zatéká všude možně do stružek.

  53. 62. a o tom je svoboda :-) můžu se nasrat kdy chcu :-)) stejně mi to vydrží max. 5 minut.

  54. 66. Barčo, poslední odstavec. Tak to cítím a fakticky celý život z toho vycházím. že jsem zde jen určitou dobu… v této podobě v které jsem. tedy na tomto světě a v tomto těle. že dokud dýcháme tak furt žiju v tomto těle. tedy to jsou existenciální otázky… dýchám? vnímám? cítím ruce a nohy? dotýkám se? ještě jsem furt živá, jsem zde a tady. Toto považuji životní úkol. Uvědomit si že Jsem.

    Pak přichází otázka, co mám dělat aby mě to tady bavilo….dokud žiju. na to není odpovědi protože nevíme dne hodiny kdy tento svět pro nás zhasne. Jsme neseni cestou ať takovou nebo onakou. každý svojí. takže účelem, smyslem života zde na zemi je podle mě porozumět … že žiji, uvědomit si nespoutanost života a jeho nekonečnost v mém vlastním těle. svobodu života. uvěřit že Jsem. Stát se živou bytostí v těle :-)

  55. 69
    No to jsem ráda. :-.)
    Já už skoro začínala přemejšlet, jestli to nemám brát vbážně. ;-)

  56. barčo 66
    jojo,
    68 a jakožto typ nevyhraněný nemíním jím zůstat automaticky, bez volby – chci si udělat víc možností a v některých případech využít možnost být jednoznačná a vyhraněnější – protože prostě je dobré umět obojí a volit. Bejt omezenej svejma starejma strategiema a nikdy si nemoct vybrat jinou možnost, to nepovažuju za naplňující život (v tom konkrétním aspektu, tady tedy ohledně jednoznačnosti, zacílenosti apod.)

    ratko 58,
    no, ale je dobrý to vyzkoušet na vlastní kůži a taky prozkoumat ty svoje nároky (to je ta jedna rovina) na sebe. Ty svoje vztahy k hřivnám.

  57. 72. to jistě… určitě. nic ti nebrání to udělat. možná jsi to již udělala… ale pokud máš pochybnosti tak to udělej.

  58. ratko 61 atd.
    moje 57 bylo konstatování nebo návrh – že něco se děje tobě a děje se i nám ostatním tady pak podobně.
    Není za tím negativní hodnocení a asi vlastně žádný hodnocení. O nic víc potížista než kdokoli jinej z nás :)

    Jinak taky nemyslím, že bys v diskusích schválně něco předváděla nebo bojovala. Jo a mně ru připadala taky trochu podrážděná, ale spíš někdy během vánoc- asi PMS a spol. :)) Ale kdoví, tón podrážděnosti v písmenech není vidět přesně. Žádnej tón. I když někdy mi připadá, že ho všichni vypozorujete líp než já.

  59. 74. nojo, nechám si ochcat kolena, ale prsa ne :-)))

  60. 74. Liško, ale k tématu hřiven… myslím že až ti bude 50 tak to přejde. že to je syndrom zavírajících se dveří. Ještě rychle něco zažít, dokázat, udělat pro lidstvo protože … za pár let už neštěkne pes. Přičemž mě začaly nejlepší roky života až po padesátce :-) nikoliv tím že bych zažila do té doby málo, naopak. Nýbrž tím, že ze mě spadla tíže.

  61. 76 asi jo
    s tím, že mně teď není 50. Bylo by dost divný. kdybych se tak chovala. Takže hurá, jedu přiměřeně s proudem času :-))

  62. 77. Liško, mě se dělá chytrou když jsem nejstarší. ale řeknu ti jednu zkušenost… dokud mi nebylo padesát tak sjem pořád tak trochu byla jednou nohou v budoucnosti. až bude toto, nebo až se přestěhuji nebo až bude čas etc. Pořád jsme před sebou viděla nějaký časový horizont který i zbývá „aby se něco stalo“. Teď se to zázračným způsobem ztratilo, cokoliv jsem kdy udělat chtěla tak jdu a udělám to hned. na nic nečekám… a vůbec ne na důchod :-))

  63. 78
    to je dost zajímavý!
    To já bohužel taky nečekám, až bude něco, abych teprve pak něco udělala. Já nedělám nic, ať čekám na něco, nebo ne…resp. si ani netroufnu si představit, že něco bude nebo něco chci, takže nečekám. ale je otázka, jestli je to pravda, anebo je to moje vnímání zkreslený těmi nároky na sebe – že bych jako mohla víc něco dělat a nedělám.

  64. 79. hmmm, tady je nějaká smyčka. udělat víc… co to znamená? co znamená že něčeho uděláš víc? znamená to nějakou výhodu pro tebe nebo nějaký prospěch pro druhé…. to asi představuje nějaký grál. něco velmi vzácného když o to usiluješ nebo si to přeješ.

    Co třeba konkrétně znamená dělat víc… víc čeho?

  65. Dělat tolik, abych byla já spokojená, že dělám dost.

    A to není jistý, jestli je naplnitelný. Asi není. Přesto mám dojem, že furt nedělám dost. A to kvantitativně i kvalitativně. Ne ve všem, ale celkově jo.

  66. Zdarec, tak jsem se zas probudila. Jakože fakt, páč jsem večer odpadla.

    Ad 74 – Liško, na to s eprostě nedá nereagovat, zvláštní postřeh. :-)
    Od 19.12. jsem na neschopence, kdy to začlo tím, že jsem nemluvila. Ale jinak to bylo maso od 12., jak jsem měla to extempore s autem, totálně mě to vyšťavilo. Do toho klasika vánoce posledních let, kdy v práci toho začíná ubývat, vzpomínek na vánoce kdysi dávno a na to, jak jsem si ty vánoce přála kdysi prožívat, přibývat, přiznání si, že od toho slavnýho vztahu, na kterým jsem visela, žádný společný vánoce čekat nemůžu, ani povánoce ani jiný svátky…
    No bylo to sice už po měsíčkách, ale bulela jsem docela dost.
    A jako obvykle mě to pak na štědrej den definitivně porazilo a vzbudila jsem se až po 27. Až už bylo jasný, že už je bezpečně po Vánocích.
    Ale od tý doby už zas ok, pohoda džez, už si to volno konečně i užívám. .-)
    Teda, zatím furt ještě neuschopněná… Ale co už.

  67. 81
    První odstavec:
    To není měřítko, kolik dělat, to je charakteristika osobnosti.
    Čili druhý odstavec platí. :-)

  68. 81.napadlo mě: … jsi sama sobě měřítkem a měřením samotným. metr měří sám sebe… a má nastavené měření tak, že to co naměří na sama sobě je málo. ale on sám tím metrem (tedy má nastavené dílky předem)

    takže tautologie :-)) zacyklenost v sobě.

  69. V nci mě pořád probíhalo hlavou…vše čeho je schopen a proč ne barevné balonky? tedy ty dva obrázky vedle sebe.

    a pořád mi to házelo kvalitativní měřítko… nikoliv kvantitu. že jde o to co děláš: ptáš se proč ne balónky? proč ne? nevím. nestačí ti to? proč? podle mě tady je třeba začít kutat…. chtěla by jsi balonky a stačí ti? a co když ne… takže zase zacyklenost.

    Doděláváš asi studium, máš před sebou budoucnost… tedy ten časový horizont deseti let o kterém mluvím, kdy je třeba realizovat nějaký větší projekt. podle mě te to možná straší v hlavě. Jaký projekt. životní projekt. co to je?

  70. 84, 85 – jj, sámsoběmetr, způsob,jak se sámměří, kvalitativní měřítko = charakteristika osobnosti.

    Jenže jak se tam Liška současně ptá „kdo v každý oíkamžik může říct, že naplno dělá vše, co je dobré“, tak mi to vyznívá, že tohle všechno ona ví, jen si to tam sepsala, jak je jejím zvykem, aby to měla před očima pokupě i s těma souvislostma. A teď zas bude sledovat, jak se to vyvíjí dál. :-)

  71. A navíc na konci pokorně, leč mírně vyčítavě dí „A ty se, Bože, ptáš zase na moje hřivny“, ale má kolem sebe stejně zase balónky.

    Ale ta hříčka s tím, jak se točí „ty se ptáš“, jak se točí naše vnímání toho, kdo se ptá a proč, pocit, že se nás pořád (více než v míře obvyklé) ptají ostatní, když se vlastně ptáme my sami sebe – je skvělá.

  72. :-)
    hřivny, Bůh :-)

    Jak se daří?
    No, nestojí to za moc, ale žijeme, díky Bohu!
    Bůh: “ není zač.“
    Jacques Prévert.

    a ještě jeden aforismus:

    Bůh je vinen vším.
    Názor Svatých.

  73. 86 ano, není tam nic zakódovaného, co by bylo potřeba luštit – stačí to předestřít, ono se to samo dál posune
    85 kutání nechám jet samospádem
    88 nepochopila jsem zatím to poslední „Bůh je vinen vším – názor svatých.“

  74. 89. Liško, to nevadí. Dá se to různě chápat.
    Mě se to nechce rozebírat, každý si pod tím může představit dobré, špatné, nijaké, události, děje, charaktery lidí apd.
    Ten vtip spočívá v tom, že právě svatí – si dovolili říct, že bůh je vinen. Svatí, nikoliv obyčejní lidé.
    Já jsem tu 88 dala jednak tím, že jsem si v knížce četla a jednat tím, že mi to tu zarezonovalo lehce s Ru v 87.
    a také právě v té 88 nadsázka, takové odlehčení.

  75. Liško a přeju pohodový nedělní odpoedne. U nás je hezky a už to tu tolik neklouže, včera to bylo zrcadlo :-)

    Přiznám se, že moc, nebo hodně hluboce o věcech nepřemýšlím, spíše pozvolna časem vyplouvají sami.
    Vyplouvají jemně a nečekaně někdy intenzivně. V tom momentě pak i přijde s tím mé pochopení, nebo plné uvědomnění.

  76. nechce se mi objevit komentář.nevím proč. je dlouhý… možná blokovaný.

  77. 86. to jsem přehlédla… že naplno dělá vše, CO JE DOBRÉ. Tedy že do toho co dělá je to to dobro nějakým tajemným způsobem vloženo…. to pak nemůže jít samospádem, tedy nemůže to padat… musí to jít vzhuru, to co je dobré nepadá dolů, to jde proti tíži… vkládá do vědí a činů smysl. otiskuje do nich ducha. snižuje jejich entropii (tedy působí proti rozkladu)

  78. 93
    Šmankote.
    Mám teplotu, nedejchám a nemyslím, počkám, až přejde, třeba to pak poberu…

  79. a podruhé… ztratil se mi další komentář. někde u Lišky stopro jsou… použila jsem v nich jméno známého neuropatologa, mohlo to skončit ve spamu.

  80. 94. to je blbý— to je nějaké velmi houževnaté nachlazení.

  81. Liška to vytáhne, až se objeví.
    Neuropatologa znám akorát Koukolíka, do závěrečky na postgraduálu jsem ho měla v použité literatuře, Vzpouru deprivantů a pod.

  82. 96
    To není nachlazení, to je vrátivší se zánět průdušek.
    Tak jako loni, jedny atb., zdá se to dobrý, i když ne úplně, ale krve krom mírně sedimentace už ok, tak už druhý atb. pí dr nechce psát zbytečně – a ono se to vrátí.

  83. 97. ano, toho… mě to 2x sežralo komentář když jsem to jméno napsala. tobě ne. zajímavé :-)) a to mi ještě oznámilo že posílám duplovaný komentář. tedy že jsem ho již odeslala. a

  84. ratko,
    komentář byl dvakrát ve spamu, nevímproč – ani se nezařadil do ketgorie „čekající na schválení,“ ale šel rovnou do spamu. Už jsem ho označila, že není spam, ale neobjevil se tu. Tak ho sem překopíruju v novém komentu.

  85. ratka ve 12:31 psala:

    právě čtu Františka Koukolíka – knihu všechno dopadne jinak. Ráno jsme si řekla že si z toho něco vypíšu protože vše přesně zapadá do tématu. Svobodná vůle, děláme to co chceme, volíme nebo nevolíme. Je to specialista na vztahy mezi mozkem (a poškozením mozku) a naším jednáním. Odborník takže se zájmem čtu na co přišel. to je zajímavé… řekla bych že ladíme možná na 99,99% on z pohledu neurologa (patologa) a já z pohledu věřícícího.

    řekl tam zajímavou myšlenku, v okamihu… tedy teď a tady moc volby nemáme, to si jen namlouváme že ano. v okamihu volí (vybírá) nášmozek automaticky a to dle „jeho“ představ optimíální strategie přežití. takže „volbu mozku“ pak zpětně hodnotíme či posuzujeme jako naší volbu.

    Ovšem to … kde naše svobodná vůle je možná … je dlouhodobý strategický výhled do budoucna, tedy volba cíle. Náš mozek se podvědomě tomu přizpůsobí a pak okamihem volí tak aby nám ten cíl splnil. takže v důsledku se nám děje to co si vlastně přejeme. jsme řízeni emocemi (podvědomím) ale dle naších cílů…

    my vědomě dokážeme negovat následně rozumem… tedy brzdit s detailním zpožděním co již nabídka se v mozku objevila tedy ne, ne, ne….říct svobodně k myšlence která je. Ale tvůrčí myšlení ve smyslu projektu, tvořivého ano… vychází z dlouhodobého nastavení cíle. do hlavy se nám vkládají myšlenky a tvůrčí nápady směřující k cíli automaticky podvědomím. jsme tak nastaveni evolučně. přežít.

  86. 101. děkuji Liško za okopírování sem, je to zvláštní. neboj se s tatíkem, ať se stane cokoliv… přej mu to. bude s tebou pořád. vždycky.

  87. Ten blog nějak blbne. Asi že jsem článek nazvala číslem 2016 – hází mě to do archivu pro rok 2016, namísto pod článek. Zblblo to.

    102 no, nevim, jestli zrovna tohle je uklidňující. Říkám si, jestli nastupující stres z nové události nechat probíhat, anebo se snažit ho stopnout. už ho cejtim, měla jsem potíže dojíst oběd, taky míň cítím tělo. Můžu se na tělo soustředit, abych neodplula a stres mě nezaplavil, ale nevím, jestli není lepší ho nechat… asi ne. Asi ho zkusím rychle odehnat, zpevnit se. Protože komu by pomoh? Žádnej pozitivní efekt by neměl – předpokládám, že jeho funkce je mobilizovat organismus. Jenže mně spíš klid dodá možnost jednat a dobře věci uvážit atd. Než ten stres.

  88. 103. přirozenost je nejlepší…. i ten stres je dobrý. vím jak jsem to měla s tatínkem, když se vrátil do života… přivolali jsme ho zpět… a pak, později již nechali klidně odejít. ten stres… jednou vznikl a dodal energii, a pak po druhé zde byla jen čistá láska…. bez stresu, láska která řekla… staň se. tatínek chtěl již jít… tedy ten můj.

  89. …..vše běžné, všední…je křehké….a vzácné…
    víme to samozřejmě všichni, jen na to občas zapomínáme.

    Liško, hladím vás. (celou vaši rodinu)

  90. 105
    já na to nezapomínala, byla jsem vděčná za věci, jak jsou, a cestou k našim, jeden blok než jsem k nim došla, jsem si to zrovna říkala.

  91. 107. přestože v tom dělám a vidím to …..občas na to zapomínám.

  92. 108
    tojo, na některý věci jo – ne na věci toho druhu, který už člověk zažil – na takový druh ztráty.
    Na řadu jiných jakoby běžných věcí nemyslíme, nedoceňujeme.

  93. ratko
    tvoje podněty od Koukolíka (ad kom 101)
    jsou zajímavý. Akorát ten poslední odstavec úplně nechytám, ale jinak je to srozumitelný, dobrý.

  94. 101
    Jo, to je asi ono, co si posledních iks let myslím a o čem jsem přesvědčená, ale co nejsem schopná vysvětlit nikomu „se zdravým rozumem“ – a ono jemožný, že to vůbec nemám ze své hlavy, ale z toho Koukolíka, když jsem ho kdysi nastudovávala v souvislosti s jiným tématem, zaměřená víc na to jiné téma, ale myšlenky s ním přímo nesouvisející utkvěly… Zůstaly a zabudovaly se…

  95. Nechat probíhat, aby se to pak svinsky nečekaně neprovalilo, žejo :)
    Tak jó. Najdu nějakou balanc. To je ideál.

  96. Viz vedle. :-)
    Tak ňák.
    Jsi silnější než já, dáš to.

  97. 111. píše, ekonomie i sociologie vycházejí z falešných předpokladů…, protože člověk je jiný. neřídí se vypracovanými scénáři nýbrž mu vyskočí jednání které je předpovězeno jen 1% a nikoliv 99%. Tedy zachová se nečekaně a to dle celé palety možností (nejedná determinovaně).

    proč někdo kooperuje a někdo ne? výzkumem mozku bylo dokázáno že koooperující osoba je odměněna (evolučně) a lze to dokázat záblesky v oblasti „odměny“. Ovšem může se objevit černý pasažér, který se necítí být členem skupiny, nekooperuje a celou skupinu rozvrátí… pak je odměnou pro ostatní ho potrestat (opět rozsvícení) a dotyčný je donucen násilím spolupracovat (opět rozsvícení odměny u něj) zvykne si :-)

    čím je mozek rozvinutější… tím větší je variabilita možností které jsou mu k dispozici na výběr (různé traktorie), tedy přibývá možností dalšího postupu s vývojem komplexnosti mozku. Není otázkou svobodné vůle kolik možností máme na výběr… tyto se nám objěví v mozku determinovaně a jako pravděpodobnostní modely. Svobodná vůle je ale říct ano nebo ne výběru, který učinil náš mozek…. tedy následně výběr potvrdit nebo odmítnout.

    Dále píše, že jsme velmi lehce manipulovatelní bez ohledu na výši IQ. Dokázáno experimentálně. Jedinou obranou je rozumově prověřovat nabízené „přitažlivé“ varianty. Hledat co jsou to za lidé, kteří nám něco nabízejí, jak žijí… zapojit rozum.

    Dále píše že žije „v osvícenském bludu“, je přesvědčen od dětství že budou li alespoň někteří lidé vědět víc jak fungují rozhodnutí (na jakých principech), jak fungují motivace a manipulace….může být svět lepší. člověk totiž je ve svojí podstatě iracionální, hluboce citový, sugestibilní a magicky myslící. lze ho snadno manipulovat zvenčí a zneužívat pomocí ekonomických a politických teorií k nespravedlivému dělení ve společnosti a odčerpávání zdrojů. vše jsou to jen umělé konstrukty k ovládání a kontrole lidí.

    Dále píše a to se váže k poslednímu odstavci:

    náš rozum je emocemi kontrolován takže místo človek rozumný jsme člověkem emocionálně stupidním. naprostá většina toho co se v nás děje jsou nevědomé operace mozku na emočním základě. v řadě aspektů se jedná o iluze. tedy podléháme iluzím ačkoliv se nám jeví že rozhodujeme ze svobodné vůle. Jeví se nám že rozhodujeme z vědomé vůle, ale toto rozhodnutí padlo dříve jako nevědomé a teprve dodatečně se nám objevilo jako „naše vědomé“ rozhodnutí. To ale neznamená že nemáme žádnou svobodnou vůli. Tato podvědomá rozhodnutí totiž vycházejí z „budoucí perspektivní paměti“. tedy z něčeho co ještě není ale mozek to vyhodnotí jako skutečné a řídí se tím. Zde pak rozhodují naše emoce… jak se dostaneme k cíli.

    výzkumem bylo zjištěno že prioritní cíl je nadřazen okamžitému (podvědomě) Ovšem i zde můžeme celou kaskádu emocionálních rozhodnutí zarazit rozumem. ale až následně. protože podvědomí (emoce) již vychrlilo optimální postup… a teprve následně rozum to přehodnotí a možná zabrzdí: řekne NE.

    Osvícenský blud pak znamená, že se snažíme udržet emotivitu s rozumem v rovnováze. Aby se z nás nestal afektivní šílenec nebo studená lednička. tedy rozumem přehodnocujeme naše emocionální výstupy.

  98. víte děvčata, ať se stane cokoliv… co náš mozek vnímá a nějak vyhodnotí je to naším podvědomým výběrem. Takhle je třeba tomu porozumět. můžeme si to komplikovat nebo nemusíme. vkládat do toho ještě nějaké emoce navíc nebo poctivě hledat… co nám to ten náš mozek říká, kam nás vede a co vlastně je „jeho“ cílem. a taky je třeba porozumět že mozek je „slepý“ i „hluchý“, vidí jen to kam se podíváme a slyší jen to co ho něcháme slyšet. je to změť neuronů… je třeba si toho být vědomý.

  99. 117
    „…tedy podléháme iluzím ačkoliv se nám jeví že rozhodujeme ze svobodné vůle. Jeví se nám že rozhodujeme z vědomé vůle, ale toto rozhodnutí padlo dříve jako nevědomé a teprve dodatečně se nám objevilo jako „naše vědomé“ rozhodnutí.“

    Přesně tak.
    A nejde s tím nic moc dělat, protože se člověk jen zacyklí ve své v slepotě se ujišťující víře v rozum. Jde to jen nechat být a být si toho vědom.

  100. 118
    My tomu rozumíme, teda myslím, aspoň soudě podle toho, co píšu o dost výš o několik roků zpět. :-))
    Ověřeno na vlastním životě (rozhodnutích, úsudcích o něčem) mnohokrát.

  101. Ale fakt je dost lidí, kterým když tohle se budeš snažit sdělit, vysvětlit, tak u nich budeš za blbku, zejména u chlapů. U těch, co si na tom rozumu a pragmatickém přístupu zakládají, nejvíc. U těch, co k jistotě v životě potřebují mít pocit, že svůj život ovládají.
    Taky ověřeno mockrát.

  102. Rozum je jen způsob, jakým zpracováváme svoje emoce, nikoli nástroj na ovládnutí našeho života.

  103. Děkuji. :-)
    Já toho Koukolíka tehdy četla mimořádně zaujatě, přišel mi mimořádnej, to si pamatuju, nikoho jinýho ze seznamu použité literatury si taky nepamatuju jménem jako jeho.

  104. 124. já ho četla před křesťanským obdobím … a to mi přišel samozřejmý. jakože však to je jasné. a po křesťanském období mi přišel jako potvrzení :-) že teda ano… že tedy míříme k nějakému fiktivnímu cíli který jsme pro mozek vědomě vytyčili (nebo ne)… a pak se mohu spolehnout že cesta je správně

  105. No právě, jakože je to všechno jasné, že to takhle do sebe zapadá, vysvětluje proč (u mě) věci fungovaly tak či onak či jinak, ačkoli oficiální verze sloužící zejména etice, ale též prostě zaměření celké společnosti, tvrdí něco jiného. A pak jsem si to už jen zas a znova ověřovala… i sledováním jiných lidí…
    Vím, že mi už tehdy přišlo zvláštní, že neuropatologi etakhle hodně hraničí s filozofií…

    Akorát mi z toho vyšlo, že jistotu, že cesta je správně, nemám tedy vlastně nikdy. :-))

  106. 126. podle toho kam dojdeš… podle toho jsi si zvolila (podvědomě) cíl. Mozek tě vede bezpečně tam kam chceš.

  107. ad 126

    protože to správně vlastně ani nemusí existovat.
    Správně může znamenat jedno jediné – že se nepříčím sama sobě, důvěřuju tomu, co je ve mně, nelžu si rozumem… Nebráním se sama sobě lhaním si rozumem.
    A nezáleží, jestli to je či není správně podle měřítek ostatních lidí.

  108. 127
    A kam dojdeš?
    Tam, kam si vybralo tvoje vlastní vnitřní nastavení, souhrn tvých vlastních emocí. Tedy i tvých potřeb.
    Takže potřebuješ -li boha, dojdeš k bohu.
    Potřebuješ li cosi jiného, ale nechce-li se ti to definovat (třeba právě pro omezení rizika lhaní si rozumem), tak prostě jdeš a nesleduješ kam – až někam dojdeš, budeš to cítit.

  109. 128. nejde o jiné lidi. Od začátku jde o tebe a nikoliv o jiné. takže to je možné vyloučit… tedy mělo by se to vyloučit, protože řídit se ostatními je nebezpečné a vede do záhuby.

    ale je třeba se podívat kam „chci“. Všimla jsem si náhodně, že moje sny a představy a touhy se v životě naplňovaly ale v nevhodnou dobu, pozdě a často zcela jinak než jsem očekávala. ale bylo to „ono“ i když se mi to nelíbilo, náhoda mi to poslala do cesty a já to nikdy neodmítla. Jako kdybych cítila že sama jsem si to přivolala. Je to svým způsobem magické a zároveň i nabádající k opatrnosti ve smyslu: dávej si pozor co si přeješ, splní se ti to bohužel

  110. 131
    „nejde o jiné lidi. Od začátku jde o tebe a nikoliv o jiné. takže to je možné vyloučit…“
    No dyk píšu totéž. :-))

    „ale je třeba se podívat kam „chci“.“
    Ale citem, pocitem. Ne rozumem.
    A když se to nepodaří, tak to nelámat. Až to bude mět přijít, tak to přijde.

    A to ostatní samozřejmě platí, ano, stačí to být ochoten/-na vidět.

  111. Boha nikdo neviděl… a ani si nikdo ho nedovede představit. pokud ano, již to není Bůh nýbrž nějaký démon :-))

    takže ano, mohu se domnívat (věřit) že Bůh se v každém mojem činu, myšlence či slově zobrazí jako dobro. A toto zadat jako základní pokyn pro podvědomí, ono samozřejmě neví co je Bůh… ale zná desatero, ví že má jednat v lásce a nesmí ubližovat druhým. toto je třeba mu vpečetit, vpálit jako cejch…vnutit za „každou cenu“, protože život je konečný…. ale mozek to neví. on hraje na přežití. je třeba mu vpálit že NE za každou cenu.

  112. tedy podvědomí musí přijmout (uvěřit) že nejde o to abych já přežila za každou cenu…. protože stejně umřu. musí se přestat bát zemřít. protože dokud je mozek živý… tak vše pracuje a je živé. až mozek zemře, rozpadne se. a jeho snahy již nejsou k ničemu. Mozek pracuje jen pro živého….

  113. 133
    První věta – má jaký přínosný či pozměňující význam vzhkledem k tématu? :-)

    To, co popisuješ dál, už je ale typický způsob pomáhání si pomocí rozumu. Vpaluj, a pak zas objevuj, no, co víc na to napsat… .-)

  114. 134
    K čemu snahy mozku, když už nebudu…
    Moze rpacuje pro živého a živý neví, co bude po smrti, tak to neřeší, třeba se rozpadnu sakumprdum, třeba se převtělím, třeba s emoej myšlenky rozptýlí a nějakou pátou dimenzí se stanou součástí něčeho víc…
    Proč to řešíš?
    Řešíš tím jen vlastní strach ze smrti, nic víc.
    A toho se stejně nezbavíš. Ten si musíš prožít jako všechno ostatní.

  115. 135. Koukolík řekl, že experimentálně bylo zjištěno že můžeme svůj život ovlivnit tzv. dlouhodobou perspektivní pamětí – tedy budoucností kterou náš mozek přijme jako přítomnost. Tedy rozhoduje To čemu věříme. MOzek to bere jako pravdu. On nerozlišuje že je to „pouhá“ víra.

  116. 137
    To ano. Samozřejmě.
    Ale kde máš tu jistotu, že ta mozku vniucená dlouhodobá perspektiva je ta správná?
    Když dějiny na sto procent osvědčují, že většinou je nesprávná… .-)

  117. 138. mozek se neřídí dějinami… ani zkušeností jiných. to bych musela zadat, že chci (přeji si) to nebo ono… a to neudělám. Zadání je … milovat a nebát se pravdy. hledat pravdu, volat po ní… tady není co pokazit.

  118. Já neberu Koukolíka jako gurua, jehož slovo by mělo být pro mě svaté a výklad jehož myškenek by pro mě měl být návodem, jak žít. Nebo potvrzením.
    Beru ho jako impuls, formulovatele určité myšlenky, která je (v naší společnosti) nestandardní, ale která podle mě odpovídá tomu, co vidím, cítím i zpracovávám rozumem. Tedy vhodná k tomu, abych _tuto myšlenku_ začlenila do sebe a nechala ji v sobě dál pracovat. Už bez ohledu na Koukolíka.

  119. 136
    A svoboda se projevuje v tom, že si najdu berličku, jak se vyhnout strachu ze smrti? Jak se mu bránit, nepustit ho k sobě?

  120. 141. Pro mě je svatý Bůh Otec a jeho Syn Ježíš :-)) ale to tady nechci rozebírat. je to jen na okraj jako fakt.

  121. 142. smrt je proměnou… mozek je schopen tomu uvěřit. svoboda… nebát se.

  122. 140
    Ale řídí.
    Dědičnost vzpomínek a zkušeností je už dlouho předmětem bádání, jaktože a čímže se to vlastně kóduje.

  123. 146
    Tak se neboj s vědomím, že umřeš. A je to.

  124. 148. problém není ani tak vlastní smrt… jako spíše smrt blízkých. tatínek zemřel v míru, dokázala jsem se s ním rozloučit v lásce, a maminku taky držím za ruku i když je jí zle. a necítím paniku jako dřív. přelstila jsem strach. Věřím že jsme zde jen na návštěvě, naučíme se co se máme naučit a jdeme domů. donese nás tam naše láska.

  125. Kam domů?
    BRozumová berlička jaxviň.
    Dál to asi nemá cenu, už se točíme na náboženství.
    Jdu přiložit, než mi to vyhasne. :-)

  126. 151. to doma je pořád ve „mně“. narodím se a zemřu. ale to „předtím a potom“, tedy ten potenciál možné existence je celou dobu přítomen. nejde prvotně o náboženství… i když se může následně vyjádřit symbolicky v náboženství (libovolném) ale prvotně je zde uvědomění že jsem. a odněkud jsem se vzala :-)

  127. No to jo, ale vzhledem ke smrti je to irelevantní.

  128. 153. smrt není v popředí… tedy nehraje tak důležitou roli… snad jen v tom smyslu, že nevíme dne hodiny kdy z tohoto světa odejdeme. ale to je jedno. důležité je spíše vědomí existence teď.

  129. 154
    No vidíš, tak co řešíš nějaké „předtím a potom“.

  130. 105 barčo
    cestou domů teď před chvílí jsem si říkala: To je krásný, když člověk nemusí být někde v nemocnici a může si jet městem domů, tam si dosušit prádlo, sundat ho ze šňůry a užívat ten čas.

    117 ratko
    ad Koukolík „Dále píše že žije „v osvícenském bludu“, je přesvědčen od dětství že budou li alespoň někteří lidé vědět víc jak fungují…“
    mně sice ne od dětství, ale taky připadá důležitý se snažit co nejvíc poznávat, jak člověk funguje. Protože to pomáhá právě k té zdravé širší škále možností, a to ve více a více věcech. V některých věcech člověk je zajetej a ani neví, že je možností víc, a pak se z toho cejtí bezmocně nebo frustrovaně. V jiných ohledech třeba ty možnosti vnímá. Tu svobodnou volbu. A rozšiřování té škály možností u každého „tématu“ a také škály témat, to je pro mě projev zdravého, plného života. A nese to s sebou ještě další věci .. u každého asi jiné, ale určitě vždycky dobré. Sílu nebo jistotu nebo víru…

  131. 155. neřeším… chabý pokus o vysvětlení Tobě. irelevantní. už to neudělám.

  132. 156/105
    Joo, to si říkám často, co mám svůj byteček… :-))
    Kdykoli cokoli „venku“, ten ten pocit luxusu chráněnýho místa, kam se můžu vrátit, před vším utýct, ale i luxusu toho, že mám sílu se vrátit a dělat obyčejný věci, nebo se v tom bytečku zavrtat do pelechu a počkat, až síla zas přijde, je strašně fajn.

  133. 156. on pak dál taky píše, že v životě pak přijde moment… kdy „osvícenec“ svoje vědění předává dál. to je úkol … vědoucího.

  134. 157
    Nevím, buď jsem úplně blbá a nechápu, nebo se mi zas snažíš vysvětlit něco, co vidím stejně, takže to pak nechápu, když se to snažím vidět jinak, abys mi to mohla vysvětlovat. :-))

  135. 159. teď mířím přímo k hřivnám… nasávat vědomosti „se osvícením“, zpracovat je a „svítit“.

  136. 118 ratko
    přepisuji: „víte děvčata, ať se stane cokoliv… co náš mozek vnímá a nějak vyhodnotí je to naším podvědomým výběrem. Takhle je třeba tomu porozumět. můžeme si to komplikovat nebo nemusíme. vkládat do toho ještě nějaké emoce navíc nebo poctivě hledat… co nám to ten náš mozek říká, kam nás vede a co vlastně je „jeho“ cílem. a taky je třeba porozumět že mozek je „slepý“ i „hluchý“, vidí jen to kam se podíváme a slyší jen to co ho něcháme slyšet. je to změť neuronů… je třeba si toho být vědomý.“

    – je to systém neuronů, ale určitě ne JEN to. Není to málo. Beru změť neuronů jako hmotné vyjádření toho, co se děje v nás, duševních procesů. To, co se nám stalo jako dětem a mělo to obří vliv, protože to byly relativně obří události tehdy pro nás. A to se ve hmotě vyjadřuje jako neurony, jako neurologické reakce v mozku, které se dají sledovat na EEG apod. Je to zápis toho dění a těch strategií, které se utvořily. není to málo. Není to „jen chemie.“ Je to chemie. Je to biologie a je to duševní. A je to sociální. A duchovní. Je to všechno naráz. Je to jednota a přitom tolik rovin projevu. Fascinující.
    – tomu nerozumím, neumím to ani odborně nazývat, ale to je fuk.
    Čím víc rozlišíme, rozpoznáme v sobě, sebepoznáme, tím líp pro nás, pro blízké, pro lidstvo, pro chemii i pro duši i pro boha :-))
    Ať je chemie, duše nebo bůh cokoliv. :D

  137. 156/117
    Mně taky. Proto se to taky snažím dělat.

  138. 162
    Co tě ani nenapadne? Nic jsem po tobě nechtěla. :o)

  139. 159
    Hmmm, a svět je plný vědoucích…

    Spíš mi přijde, že ti skutečně vědoucí se nic moc dál předávat nesnaží. Prostě to dávají, jak to jde kolem. V kouskáchm, v činnosti.
    zato mají spoustu nohsledů, co v potřebě dopadu paprsku tlumočí a předávají jako o život…

  140. 165. Ptala jsi se, tak co řešíš předtím a potom? neřeším to, psala jsem to ve snaze něco vysvětlit … a to jen v tomto jediném případě podobenstvím (symbolicky) Normálně se to vysvětluje tak že na někoho vyvalíš oči až se zjeví hrůzou nebo ho zezadu praštíš a utečeš. tedy … mezi námi děvčaty :-)

  141. 167
    Ale to jsem se ptala ve 155. Navíc bez otazníku, tedy tzv. řečnická otázka, nepředpokládající nutnost odpovědi. Paks ve 157 napsala, že už nic vysvětlovat nebudeš, tak už jsem se ve 160 neptala, dokonce ani řečnicky. :o) A tys dupla patičkou, že ne a ne a ne… :-)) No tak jsem se zeptala, že co teda ne, když se neptám. :-)))

    Já jsem dneska asi fakt více než jindy natvrdlá – jak se valí oči, aby se ten druhej zjevil hrůzou? To si nedovedu představit, přeci když někdo vyvalí voči, tak se tomu všichni smějou…

  142. 169. přečti si ještě svoji 166. jak chceš něco předat …. pokud jsi inteligentní, osvícená a jednáš dle toho. určitě ne že to budeš někomu povídat…dyť se ti všichni vysmějí a budou mít z tebe akorát prdel. nýbrž že vylezeš ze stínu tak aby tě jiní viděli jak žiješ a jak jednáš. a převezmeš za to odpovědnost. Kdyby tě nikdo neviděl a nikdo s tebou nemluvil a ty nikdy nic nikomu nepředala…. jak by jsi chtěla svoji zkušenost sdílet dál?

  143. 156. velké Uff.! – za mě (četla jsem o tatínkovi v nemocnici a jeho aktuálním stavu)

    a k 156 první odstavec jen doplním za sebe :-) ……a nepátrat :-) nevymýšlet pořád smysly života, směry, co dělat víc a líp….pro mě prostě tohle je úleva….přesně jak řikáš – jet domů městem, dosušit prádlo….apd.

  144. 172. Líšo, pro mě v tom vnímám právě co se stalo – odpověd na tvoji otázku a komix – „co se životem“ a takové to „kudy a jak“ :-)

  145. 169. zastrašovací manévr… :-) prostě konec. finito. pa dobrou.

  146. 171
    Ale takhle přece máš žít celej život, osvícená neosvícená. :o)
    Nejde žít a nestát za svým životem, tedy ani nikomu nic nepředat…

  147. 175. no vidíš že to de :-) takže všichni ohřivnovaní …mají svůj úkol jasný přímo před nosem.

  148. 173. a samozřejmě, že v tom nejsi sama takhle, já taky občas vymýšlím co bych mohla dělat líp a víc, a co není uplně dobrý a kdyby a možná a mohlo by to být třeba jinak a zase kdyby……ale mám práci, která mě vrací na zem a nejen na zem – učí mě vidět krásu, vzácnost v mým obyčejným všedním životě a tak i to prožívat. To prožívat je důležité – ne jen si to říct. to samotné prožívání mi naplnuje můj mozek štěstím a spokojeností…není potřeba nic hledat, už to je, děje se to. jen prostě si to uvědomovat, nebo spíš právě nezapomínat na to. vnímat to vidět to, žít to.

  149. 175
    Ale prdy úkol, to je přece dáno biologicky a sociálně, dědičností přizpůsobivosti prostředí a nutností zachování společenství.

  150. 179. takže to takhle řekni Lišce… a je to. bude klidná :-)

  151. 179
    Jsi členem společenství a potomstvo má být dokonalejší než parentální generace, tak holt kooperuješ a přitom se předávají informace.
    Ale že by osvícení s sebou neslo objevení svého poslání v šíření sdělování, že by ti skutečně vědoucí měli pocit většího pověření předávat – tak to je právě to, co si myslím, že je blbost, to mají právě ty menší hovínka s větší potřebou smrdět.

    Řekla bych, že skutečně vědoucí vědí, jak ošidné je i předávání…

  152. 181
    Proč? Jak to souvisí? Ona psala o nějakém úkolu předávání svého vědění až dosáhne osvícenosti? :-)

  153. 183 psala o hřivnách přece… ty se bože ptáš zase na moje hřivny. v určitém momentu člověk začne stárnout a jednoznačně ustoupuje ze stavu „setí“ a dostává se do fáze sklízení. a to je všecko… a než zemře má sklizeno, tedy pokud dřív neonemocní nebo ho nepotká nějaká nehoda. pod hřivnou rozumím tělo i intelekt. oboje. oboje jednou odevzdáme. všecko odevzdáme. zůstane nějaká integrita osobnosti ve stáří? nevím… toto opravdu neřeším, ale čím jsme starší tím víc cítím že existuji. a jsem kompaktní. uvědomuji si to pořád intenzivněji. že jsem a vidím, slyším, myslím, konám. živá bytost. to považuji za zúročení hřiven… to o osvícení je spíše hříčka vypůjčená od Koukolíka, legrácka. je zbytečné na tom rajtovat. hřivnami rozumím vědomí, uvědomění se v těle a duchu jako živá bytost. myslící, milující.

  154. 184. Takže za to co jsem, za to si nesu odpovědnost. jako děcko jsem si ještě tuto odpovědnost nenesla, jako dospívající taky ne… zmítala jsme se v problémech, úzkostech. ale člověk dospívá a zraje. sadí a sklízí. a jednou dospěje. a za to je pak zodpovědný nejen sobě. to jsou ty hřivny které v něm zrajou.

  155. 184
    Jak souvisí dotaz na Liščiny hřivny s úkolem osvícených předávat?
    Jakože ve smyslu předávat jinak, víc nebo jako jejich hlavní úkol – protože jinak by tam přece nebyla ta osvícenost vědoucích tak zdůrazněná. Když předáváme de facto všichni, pokud nejsme trosečníci na pustém ostrově.
    Vycházím z toho, co napsal Koukolík, ten to napsal takhle. Tys to takhle ocitovala, samostatně, v komentu, takže něčím tě to oslovilo, něčím ti to přišlo jakože mimořádně důležité. Včetně vědoucnosti a osvícenosti. Proto na tom rajtuju.

    Hele, docela dlouho jsem si z tebe tady utahovala, což jsi bez problému poznala, ale teď se ptám fakt vážně, protože ta souvislost mi opravdu uniká.

  156. 184
    Hřivnami rozumím něco, comá trvalejší hodnotu a je především společností (její konkrétní morálkou a etikou) obecně uznáváno jako hodnotné, přínosné, ceněné. A co mě tímto směrem má posunout.

  157. Eště ve 184
    Ja jasné, ž ekdyžý s eposunu já, posunu i to, co v běhu svého živat předávám při kooperaci.
    Ale:
    Nikde z toho nevyplývá,
    – že bych měla nějaký mimořádný úkol se zaměřit na to předávání, a
    – že nemůžu dojít k posunu přínosným směrem jinak než oněmi hřivnami, které cítím být na sobě požadovány odněkud zvenčí.

    Zvenčí.
    Tak mi přijde, že to Liška cítí. Ty hřivny jsou tlak zvenčí. I když je cítí ona a uvnitř.

  158. 185
    To není pravda.
    Už jako děcko jsem cítila, věděla, že co jsem, co budu, je na mně. Že záleží na tom, co budu a nebudu chtít, co unesu, jak, pro koho a pro co s ebudu rozhodvat. Už děcko školou povinné dělá rozhodnutí, volí cesty. A dospívající už tuplem.

    Pokuds to ty cítila jinak, taks to prostě cítila jinak, ale nemůžeš zevšeobecňovat. Tys byla ta držená v závětří a umělým prostředí, opečovávaná, co bojovala s nedostatkem sebe sama a prostoru pro svoji vůli. Ale je spousta lidí, co prostě vyrůstali jinak…
    Hřivny máš celej život. Ne až někdy.
    Nebo já to tak cítím.
    A je to to, co mě na životě baví, že ne „až“, ale furt, postupně další a další.
    A nepotýkám se s pocitem jejich nedostatku.

  159. 125-132 jooo, hezkyy

    134 ne, podvědomí ne, to nemusí přijmout. To rozhoduje vědomí, jestli volím raději zemřít pro vyšší dobro a ne žít za každou cenu. ne?

    147 ru
    jo, to mě taky fascinuje!

    149 ratko
    jo, pokud jde o jiné, se mi to říká celkem snadno – že jim bylo přáno a dáno a že i když umřeli, je to, jak má být atd. (u většiny, ne u všech). Pokud jde o mě, vůbec ne, jde o mě, o moje celý vnímání, vědomí, bez něj by ani ti okolo nebyli, pro mě. Nechyběli by mi, nepředstavovala bych si, jaký to pro ně bylo, umřít. To je horší než u smrti jiných.

    159
    tak to pozor,
    jednak mi to zní protestantsky, nikoli katolicky.
    A hlavně to odmítám. Vyvolenost. Svítit ostatním. Prdlačky. To jde dělat jen mimochodem a jen jako příklad vlastním žitím. Někomu cíleně svítit na cestu je pro mě ( a katolicky vzato) opovážlivost. A mine se účinkem.
    … takže cajk – vedlejší implikace je, že moje „dělat dost a víc“ je taky blbost. :)
    Je to podobný myšlenkový systém.

  160. Děláte to rád? (otázka na koukolíka zda rád chodí po přednáškách a píše popularizační články) on odpovídá:
    dělám, těší mě to. nerad bych to moralisticky zdůvodňoval že lidi kteř.í něco zjistili by to měli říct ostatním.
    Nejdůležitější je okamžik, kdy se z mlhoviny stává tvar. Pokud to neřeknete v televizi nebo v rozhlase, nebo nenapíšete, zůstane to něčím neurčitým.
    Abstrakta je nutné přenést do slov. něco je vědět a něco jiného to sformulovat.

    Reportérka: napsal jste literární scénář a hlavní hrdinka tam říká: Těm, kdo vytrvají na cestě pochopení, mají odvahu, paměť sílu i rozum, se nakonec zjeví krásno podivuhodné podstaty, neměnné, věčné a stálé.

    Konec citace. Koukolík není guru ani můj učitel. ale člověk cítí… že potřebuje formulovat do slov to co ví, to co zjistil a poznal za svůj život. že musí „vystoupit ze stínu“ a ukázat se jaký je. k čemu došel… zodpovědět se sám před sebou.

    tedy za sebe. trápila jsem se podobnými úvahami jako Liška… nikoliv kvůli tlaku zvenčí, sama jsem na sebe tlačila a věděla jsme že se musím vnitřně zklidnit a že je to možné jen když půjdu pořád dál a dál….a budu se dívat na to co žiju a neohlížet se. ale pořád jít dál. zklidnilo mě to. život me zklidnil :-))

  161. 190
    Ale na základě toho podobného myšlenkového systému jsi asi pochopila tu souvislost, po které volám ve 183 a která mi unikala.

  162. 190. nejen protestansky, katolicky, buddhisticky, hinduisticky i taoisticky … :-) jakákoliv konfese. prostě najednou jakoby se v hlavě rozsvítilo. tak si to představuji… u mě je subjektivní pocit že mi seply kontakty a někdo mi v hlavě škrtl sirkou.

  163. 190. 134 ale až v druhém sledu… až sepnou zpětnovazebné kontakty rozumu. pak nastupuje vědomí vědomé. emoce hrajou vždycky na přežití těla… protože z těla vycházejí a tělo chtějí zachránit..

  164. 192
    No a co? :-)
    Tak to dělal rád a našel si k tomu zdůvodnění. To ale neznamená, že to zdůvodnění je taky skutečný důvod.
    Na což ukazuje i ten druhý odstavec s citací z literárního scénáře – pan Koukolík – jakkoli před některými jeho myšlenkami smekám – se nejspíš taky rád poslouchal a rád po sobě četl, a občas upadal do patosu, který si s tím tvým Ratko možná ani nezadá. :-)

    Píšeš:
    „…že čloívěk cítí… potřebuje formulovat do slov to co ví, to co zjistil a poznal za svůj život. že musí „vystoupit ze stínu“ a ukázat se jaký je. k čemu došel.“
    Ano, ale nejen před sebou, sobě.
    Někdo víc a někdo míň i těm ostatním.
    I formulace do slov a zprostředkování těch slov mají mnoho různých forem…

  165. 194
    A když ti seply kontakty a někdo škrtl sirkou, tak z toho vyplynulo, že jsi osvícená, vědoucí, a tudíž povolaná úkolem to jít předávat?

  166. Pěkná debatička.

    ad hřivny
    já si pod nimi představuju talenty, možnosti, dovednosti, vědomosti,vrozené i naučené. A ten Damoklův meč, co jsem sama zavěsila, říká, nárokuje, abych využila všechny ty hřivny a všechny dobře. A ne si jen vybrala jednu nebo dvě a ostatní hodila do koše.
    Jenže reálný je právě hodit něco do koše na čas a pak vytáhnout a něco hodit do koše a už tam nechta a něco mít vytažený na slunci furt a pěstovat a zvelebovat. Mlj kritik chce po mně, abych kultivovala všechno. Jenže všechno najednou není reálný. Ani všechno stejnou měrou.

    192
    jo, ale z toho necítím, že hlavní tlak je na šíření. Na formulování ano. A to chápu – že něco verbalizovat nebo vyjádřit neverbálně je další fáze, fáze navíc k prožitku. Ale být prorokem není povinnost. je to trochu vlezlost, pokud je to za každou cenu, puzení – něco jako misionář, ktrej by nepočítal s tím, že někoho nasere.

  167. 198
    Ne vždy. Emoce chránící svoje vlastní tělo bývají za emocemi chránícími svůj rod.

  168. Dprčic… 200 s emělo odkazovat na 195, ne na 198. Uááá…

  169. … ale mám dojem, že to, ratko, myslíš podobně, že šíření nějakého (osobního, jiné není) poznání taky chápeš jako já jako „takhle žiju, koukněte, kdo chcete, inspirujte se z toho, k čemu chcete, nebo nechte být.“
    No a jak říkala ru, tak tohle dělá skoro každej, ne jen nějací osvícení, vyvolení nebo s jakým pyšným přízviskem.

  170. 198. ne. akorát cítím zodpovědnost za to co říkám a co dělám. dříve mi to bylo jedno… kašlala jsem na to co si kdo o mě myslí protože jsem se nebrala vážně. jsem pořád tajtrdlík… ale cítím, že se mě někdy něco ptají a já chci dát odpověď. těžko se mi to formuluje… dříve jsme se zasmála a řekla ať si dělají co chtějí. teď se snažím… brát okolí vážně.

  171. 204
    Aha, tak to jsem měla/mámjinak.
    Vážně jsem brala od malička všechno a všechny. Až moc.
    A zodpovědnost za sebe, za to, co dělám.

    A ve vztazích s tím mám dodneška problém, že když se nehlídám, nesnažím se připomínat si, že věci můžou bejt úplně jinak a to, co kdo řekl, může být jen únikový plácnutí do vody, tak pak zírám, že věcijsou úplně jinak, než jak jsme myslela, protože jsme vzala vážně a seriózně úplně vššchno…

  172. 199. nejde o to otravovat ostatní… to jsem několikrát zdůrazňovala. mít sebereflexi – udržovat se zpátky, odpovídat jen těm kdo něco chtějí vědět a hlavně se nevměšovat do ničeho… zejména ne do věcí které běží mimo můj dosah.

    to je samozřejmost. tedy pro mě je to samozřejmost nebýt vlezlý. vlezlost je špatná vlastnost. nekulturní a tupá.

  173. 206. životní zkušenost znamená i poznat tu hranici… kdy jsem dotěrná a vlezlá. Mám z toho husí kůži jen to píšu.

    vždycky jsem byla spíše šnek… schovaná. nesnášela jsem poučování kohokoliv vůči mě a stejně tak jsem to nesnášela u sebe. Pokud mě někdo chtěl zahnad do mého domečku stačilo aby mi řek že poučuje a já jsme sklopila krovky a spadla na zem nožkami nahoru :-)) to se taky učím překonat. plachost.

  174. 206
    Kde je hranice vlezlosti?

    Co pro tebe může být jen odpovídání ostatním, může být pro ostatní vlezlost, protože ty budeš vnímat jako dotaz nebo jako možnost odpovědět každou sebemenší narážku, byť by se mluviloí zrovna úplně o něčem jiném… což se třeba hlsatelům víry děje téměř pravidelně, byť jim to jako vlezlost nepřijde… ehm…
    Prostě nevnímají tu hranici, kdy ostatní jsou naladění, opravdu zaměření, a kdy nejsou, kdy jen jim samotným (sdělujícím věřícím) se zdála vhodná situace opět sdělit…

  175. 207
    Zpátky ke Koukolíkovi:
    To, co napsal, nevyznívá, že by měl na mysli boj s pády na krovky nožkama nahoru…

  176. Liško, Liško!
    TVOJE OLOVO!
    ted mě to napadlo.
    Tvoje olovo – žádný drak, vnímej krásu.
    vnímej krásu a vzácnost v obyčejných každodenních věcech.
    v každodenních – (stabilních) stabilních – jako je ten olověný odlitek – též stabilní a přitom křehký a vzácný.

  177. 209. Koukolík je odborník i filosof. určitě má co říct a jsem za to ráda, že si to mohu přečíst. je to dobrovolné …čtení.
    a celkem zajímavé :-)

  178. Bože… zase únikový manévr… :-))
    Tak dobrou noc. :-)

  179. 212. to ne, žádný únik. pochopila jsem 208. že já jsem vlezlá a obtěžuji… a s Koukolíkem to má společné akorát tolik, že se mi jeho názory líbí a že jsem ráda že si je mohu přečíst. nechtěla jsem se vytahovat… opravdu ne. To o tom „osvícení“ byl úlet, neměla jsem ani v nejmenším jakkoliv srovnávat vlastní zkušenost s jeho. opravdu je to blbost. možná jsme to tak trochu zlehčovala…že jakože intelektuálové mají poznat… jak žít protože jim to umožňuje (dovoluje) rozum. ale nemusí samozřejmě že nemusí. ať si každý dělá co chce. dobrou.

  180. 210 Barčo
    na olovo jsem si taky vzpomněla – jestli něco říkalo o první větší události roku 2016. A viděla jsem ho jako ty tři plamínky, nejmenší rodinu, tříčlennou, spolu. Když jsme se s mámou rozloučily na tramvajovém ostrůvku.
    Drak – přesně na toho jsem taky myslela, vzala jsem odlitek už dopoledne do ruky a koukala na draka, jestli je podobný tátovi nebo co :) , jak se tváří, a na nic nepřišla.

    A pak jak jsem šla večer domů, připadala jsem si taková podstatná, neřekla bych stabilní, ale to slovo podstata se mi na to nějak hodí, cítila jsem těžiště jakoby nízko, někde až v bocích, určitě níž než žaludek, vůbec ne v místech, na která skáče úzkost, ale nízko, v nějaké bázi, podstatě. Kde není strach, je tam důvěra ve světaběh, ale ne naivní slepá důvěra, spíš důvěra v sebe a ve svoji odolnost – když můj táta je tak odolnej a máma zdravá. Předalo mi to zprávu, že můžu hodně, i fyzicky, že nemusím být tak opatrná, jak bývám, protože zvládnu víc, než myslím.
    Dobrý to bylo.

  181. 213
    chci říct: díky, ratko, za Koukolíka. Žes ho sem přinesla. Ten termín“osvícení“ použil on a v nějakém svém speciálním významu, zdá se. A my ho roznesly a odskákaly jinam, protože nám to nedalo, jak to někdy tobě nedá:) Takže je všechno v nejlepším možném pořádku! Jsme tu my a je to.

  182. – musela jsem si teď ve čtvrt na deset dát kafe, jinak bych usnula. A potřebuju ještě sundat zbylé prádlo a zamést koupelnu. A spáááát.
    Dobrou noc těm, co už do ní vkouzli, i těm, co si ji dopřejí až za dlouho!

  183. Dobrou noc všem.
    A hlavně Tobě Liško dobrou a klidnou noc, mělas náročný den.

  184. Dobrou, přemýšlím nad stabilitou v bocích. :-)

  185. Ahoj Liško. Skvělý komiks! Nejdřív o běžném životě a pak taková docela drsná otočka a přejde do úvah o životě….. A navíc je hezký i na pohled. Hrozně se mi líbí, jak vždycky umíš vyjádřit nějakou akci nebo emoci – třeba tady, jak je najednou liška na černém pozadí a její výkřik těmi obřími písmeny… Že ten děj je nejen v obsahu, ale i vzhledem člověka „uhodí“ do očí… (Nad tímhle komiksem si říkám, že bez obrázků by ty pocity snad ani nešly tak vyjádřit.) Prostě stručně řečeno mi přijde, že na ty komiksy máš opravdu talent! :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.