Achjo, co se mi to zase zdálo…

SEN 17.3.2017

18-03-sen

Obraz první byl krátký. Z minula mám zkušenost, že takové krátké oddělené epizodky snu patří tématicky k jeho hlavní části, někdy vyjadřují totéž jinými „slovy“ – totiž obrazy.

Zdálo se mi, že se mi odloupnul nehet nebo zelený lak na nehtu, na levé noze, na prostředníčku nebo ukazováčku. Nabarvila jsem ho pak světle růžovým nenápadným lakem, který se podobá barvě prstu. Zhodnotila jsem to posledním pohledem jako kupodivu dobré.

– Ve snu jsem měla nehty nalakované stejně jako mám teď v realitě: Právě ukazováček a prostředníček je jarně svítivě světle zelený, jako zelený zvýrazňovač. Ostatní prsty mají barvu sytě bramboříkovou. Celek působí pořádně jedovatě, asi jako některé jarní kytky. Moje nohy mi teď připomínají hyacinty :- ) Ruce si nelakuju.

A hlavní část snu (ke které ta předchozí patří, anebo taky nepatří):

Bavíme se vesele s panem Hfgl, je to příjemné, povídáme, rozumíme si, smějeme se (sen asi navazuje na to, že jsme se bavili i v realitě). Pak ve snu nastává chvíle, kdy se to má posunout do erotické roviny – a najednou to není Hfgl, ale bývalý manžel. Líbáme se a je to dobré. Potom že se zase posuneme, do postele. To mi dobré nepřipadá, už vidím, že je to on. To ne, proč bych to dělala. Ale stane se to. Vyndal nějaký kurtovací pás na postel, přinutí mě třeba násilím, z toho se nevyvlíknu (ne, někoho znásilňovat v realitě opravdu není jeho styl, vůbec!). A sen končí, ale vím, co bude dál. Ale co by bylo ještě potom? Nic?

– Napadá mě k tomu, že mě pořád straší. Ne manžel osobně, to ne on, ten je hodnej, přiměřenej a vede si svůj život. Ale straší mě pořád něco z minulosti. Prostě dlouhodobej vztah? Že se bojím, že to nevyjde? A chci ho vůbec? Teď je to deset let od rozvodu. Deset let po rozvodu, kterej jsem spustila já, a pořád trochu trauma?

A ty nehty ze sna k tomu patří? Nápadný předělaný na nenápadný? Nenápadný muž je bezpečný, ale mě baví ti nápadní. Ti trochu zranění. I když to vidím, stejně to nechci jinak, pořád věřím, že tohle já zvládám. I když dost možná to nemůže zvládnout nikdo.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics, Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

221 komentářů u „Achjo, co se mi to zase zdálo…

  1. „I když dost možná to nemůže zvládnout nikdo.“
    Nevím, jestli nikdo, ale dlouhodobě je asi spíš pro hroší lůže a kačení žaludky než pro nás věčně pitvající citlivky.

    Kurtovací pís na postel je snad jasnej. Stejnej pocit má spousta chlapů vůči ženským, že je chytly a svázaly pomocí nalákání na sex. Nebo že jim to od nich hrozí, od jakékoli, že všem, ať s ena začátku jakkoli liší, jde nakonec o totéž.

    A ten nehet – třeba jen sdělení, že věci nemusejí být (nemusíš mít potřebu dělat) tak řvavě distancované…?

  2. ru,
    dík.
    Asi ty kačení žaludky, nojo.

    Ještě dodávám, že žádnej kurtovací pás jsem v životě neviděla. Znesvobodnění pro mě nic sexy není. Tedy znesvobodnění mojí osoby pomocí předmětu. Někoho znesvobodnit bych já uměla :-)) Přikurtovaná ke svým činům z minulosti… Ten nehet mi taky připomíná chování – řvavé vs. klidné nenápadné, navenek nijaké. To druhé mi nejde.
    Možná i to slovo „zvýrazňovač“ to nějak dobře popisuje – ale nejsem vůči tomu snu ještě natolik v pozici pozorovatele, abych to uměla poznat, pocítit, vidět.

  3. ahoj Liško,

    postelové obrázky – no, postelové místo je fajn, člověk se zamuchlá a je mu tam celkově dobře. a v návaznosti na sen, možná by ti tam bylo dobře i s někým (touha s někým být ne nutně za účelem sexu) tak mi to spíš připadá.

  4. ad zlomený nalakovaný nehet: taková trhlina, neuspěch v barevným namalovaným světě představ, zbývá to nenalakované, méně barevné „obyčejné“

  5. moje sny bývají nenápadné…asi proto, že se během dne nicmoc neděje takže totéž i ve snech. viděla jsem dveře, pod nimi prosvítalo světlo, viděla jsem kliku a chtěla ty dveře otevřít… v ten moment jsme si uvědomila že jsem vzhůru, chtěla jsem pokračovat ve snu… ale již to nešlo, byla jsem vzhůru.

  6. Liško, a jaké jsi měla u toho pocity? upřimně… bylo to nepříjemné nebo nijaké, nebo dokonce něčím zajímavé?

  7. 5
    To asi nebude nudou ve dne, když jsem byla doma na mateřské nebo nezaměstnaná a nedělo se nic., tak jsem mívala noční můry, jen to svištělo. Spíš právě proto, že se nedělo nic moc a v hlavě se to nevydané štosovalo.

  8. Ale jinak je to taky pěkně symbolický, probudit se dřív, než stačíš otevřít ke světlu.

  9. 8. jo, uvědomila jsem si to právě v tom snu… a hrnula se ke dvěřím :-) a to byla chyba

  10. 9
    Co sis uvědomila v tom snu? Že se probudíš, když se začne blížit okamžik, kdy by se mohly otevřít?
    To kdyby sis uvědomila, tak by ses k nim přeci nehrnula…

  11. barčo 3
    novidíšto – zamuchlat se do bezpečí postele, to mi připomíná tátu, on to používal… tedy až po mrtvici.
    a 4
    taky zajímavý – neúspěch toho zvýrazňovanýho barevnýho a pak překvapení nad úspěchem nenápadnýho „přirozenějšího.“

  12. 8. mě to přijde až pudový :-) k věčnému světlu ještě ne :-)) moc brzo.

  13. 11 ad 3
    Já to používám celej život…
    Proto taky první, co jsem si tady v novém starém bytě, v „novém životě“, pořídila, byla mně pohodlná, sympatická postel.

    Už mě inapadlo, že kdoví jestli neúspěch manželství neměla na svědomí i ta pro dva přeci jen úzká stará postel s proleželou matrací, ze které mě bolely záda a neměla jsem na ní pocit potřebného soukromí při spaní.

  14. 12
    Lidi vždycky tíhli ke světlu. Světlo není konec, ale spása, osvícení, vědění..

  15. Světlo pode dveřmi… šlas někdy v nějaké slotě potmě cizí krajinou a zahlídla škvíru světa z nějaké chaty nebo samoty?
    Táhne tě to tam, pocit „zaplesání“ srdce v černé zrmzlé hnusobě a samotě – hurá, lidi, teplo, sucho, útočiště…

  16. ratko 6
    jo, pocity u snu jsou vždycky dobrá otázka.

    U nehtu – pocit, že to jde. Ne že je to nějaká splácanina, mít barevný nehty a jeden nenápadnej, ale že to jde, lehké klidné překvapení, že to je možný, celkem klid,soustředění, pocit, že to je v pořádku, že je to taky jedna z možností.

    U postele – že to ne, nemám důvod, proč to. Proč jít do postele – nemám zájem. Asi i to, že když se s někým rozejdu, už se do vztahu nevracím? Taky vlastně trochu překvapení (že by spojnice těch dvou částí snu byla toto?), že tu není muž č.1 ze snu, ale někdo jiný. A hlavně rezignace! Rezignace, že to tak prostě bude, ať chci nebo ne. Že mě to dostane. A to nebude nepříjemný a nemám z toho strach, akorát nemám důvod to dělat. Protože mi to brání v tom, dělat něco jinýho, co bych chtěla. Drží mě to třeba i násilím.
    Ale žádný zhnusení v tom snu nebylo. I trochu zvědavost i trochu legrace. Nebylo to nepříjemný. Neříjemný byl jen ten pocit rezignace z přivázanosti.

  17. 3. 11. postel je pro mě fajn místo. po náročných dnech se těším do postele. takový to příjemné padnutí do postele – jé, postýlka. o únoru ani nemluvím :-) ten byl postelovej :-) a letos jsem se rozhodla, že tu padesát let starou a k tomu provizorní matraci vyhodím – 8.4. jsou svozy velkoobjemového odpadu tady u nás v ulici a pořídím si konečně pořádnou. Ru ví :-) spala u mě.

  18. 7. jsi byla ještě moc nevybouřená :-) divoké srdce, divoké sny

  19. A nebo je oto světlo pod dveřmi i to vědění, poznání – pak je zase otázka, co za pocity přitom Ratkla měla. Jestli jen zvědavost, tak prostě dostala přes prsty, že jen ze zvědavosti se k sousedům neleze. :-)
    Možná kdyby přitom měla ty pocity jiné, dovnitř by ji to pustilo.

  20. 10. uvědomila jsem si v tom snu, že jsou dveře a světlo a že jdu k těm dveřím… a že jsem vzhůru. současně ty dveře zmizely. normálně není problém pokračovat ve snu dále, tady ale to nešlo…. ty dveře se neukázaly znovu.

  21. 21
    Takže to ale zas psalas v 9 o něčem jiném než já v 8.
    Probudila ses, protože dveře měly zmizet, tvoje podvědomí tě do nich nechtělo vpustit – ty sama se do nich nechceš vpouštět.
    Otázka je, proč.

    Běžnější bývá, že obraz ztratí kontinuitu, teprv až ty dveře otevřeš. Tobě se ztratí, jakmile k nim vyrazíš.
    Ty sama si zakazuješ k věcem jít.

  22. 16 moje
    Aha, ona ta přivázanost, ta rezignace z přivázanosti patří -nebo také patří – k Hfglovi! Protože jsem se na to vybodla, odpoutala se asi na týden nebo dva (to už se i jednou zadařilo), jenže pak když se to takhle uvolní, následuje příjemný přátelský rozhovor; no a je to zpátky žejo, zase kurtovačka :)))

  23. jj. už se mi to stalo i v jiném snu…. vzbudila jsem se přesně v procesu pozorování něčeho.

  24. 25. mě zajímá zda je ta kurtovačka nepříjemná….píšeš že ne a pak hned se to řetězí, že nepřínejmené bylo to že to nebylo nepříjemné a označuješ to jako rezignaci. ale to nemusí být rezignace…. jen poznání že přikurtování je součástí života v těle a vztahů v těle.

  25. 27. smutný…jakože něco ztrácím co bylo nadosah.

  26. tedy sama nevím, co je a co není přivázanost. Včera mi syn řekl, jak je krásné že se milujeme s mužem i po 35 letech. my se furt tak pitomě hašttěříme… :-) a že on by taky chtěl mít jednou… možná vztah. Otázkou je, kolik dveří zůstává zavřených…. protože.

  27. 28 ad kurtovačka (teda ale zaplaťbůh, že jsme to nezažili naživo, v psychiatrickým oddělení. Znám lidi, co jo.)

    Co bylo nepříjemné, pokud něco? To pomyšlení, že nejsem všemocnej pán situace – že mě něco může poutat a může se to dít bez mojí vůle. Takže něco, jak říkáš – že přikurtování je součástí života na zemi. A já bych na sebe asi nejradši uplatňovala tolik přílišnejch nároků, dokonce i ten, že se mě přikurtování týkat nebude, mě ne. :) Vtipné. A v tom snu jsem na to musela rezignovat.
    To je asi jedna rovina, obecnější.
    Ta víc viditelná je informace snu, že den před snem se to zase zvrtlo a odpoutání se – prostě zase zvrtlo, no. A to je opakovaný nárok na mě, abych to přijala a rezignovala, nechala to tak, sledovala, pak tím se dostala asi zase do odpoutání, jenže to odpoutání mě zas natolik uvolní, že nastane taková vzájemná pohoda, že se to zase zvrtne do zájmu a tak dále. No a to mi vadí. Vadí mi kurtování nebo nekurtování – protože to není moje vůle a nevím, jak to bude dál.
    A zároveň jednoznačné aktivní kroky nepodnikám, jen pozoruju. Takže nedělám volní akce v pravém smyslu.
    No je to takový dvojpólový…

  28. 32 … což je asi běžný: každý celej život hledá novou a novou rovnováhu mezi závislostí a nezávislostí, taky mezi společností a samotou.

  29. 30 barčo
    no, nabízí se jednoduchá odpověď: za jiných okolností. Já ale nechci být ten, kdo to rozčísne, no, se bojim / stydim.

  30. 34. lovecký instinkt? to mě napadá… tak nějak spontánně, lovec začichá kořist… nasaje a jde po ní až do konce.

  31. 30. 34.
    To „zaháčkovaná“ prostě leze do snů…..do představ…….a jak píšeš takový neštastný chci se odpoutat, snažím se a nejde mi to…..a někdy mi to jde…..ale zase to vlastně vyleze jinak a jinudy, když to nečekám a při tom si myslím, že jsem z toho venku…..

  32. 34. přesněji : citům neporučíš, svým postojům ano.

  33. 36. jj. takhle si představuji závislost. třeba i na jídle, nebo na automatech… jakoukoliv. ať dělám cokoliv, otravuje „to“, a říká… běž si vzít něco k jídlu, běž si zahrát, napi se… stejně tak je závislost na osobě, co asi dělá…všimne si mě, měla bych něco udělat etc… naposledy jsem se tvářila blbě, co si asi o měmyslel a už to jede. závislost jaksviňa :-(

  34. 39. na druhé straně je to ale určitě normální :-)) jinak by se dvá lidé nikdy nedali dohoromady… a jen se llhostejně míjeli. TAkže to asi chce projít skrz… neminout se.

  35. 39
    závislost je horší, silnější.
    40 Věčné balancování a hledání momentální nejepší míry závislosti a nezávislosti v životních obdobích je určitě normální. Podezřelý je extrém ad39 nebo když je to pořád strnule stejná míra.
    Což mě můj vnitřní nárokující kritik nutí zkoumat, jestli do něčeho z toho nesklouzávám. No dobrý, že ho mám, asi úplně patologický to se mnou nebude. Radši bych ale nějakýho objímajícího miloučkýho všepřijímajícího vnitřního kritika, kterej navíc přesně ví, co chci, a vždycky by to bylo jednoznačný, nikdy víc než jeden pohled, úhel, postoj. Tomu bych říkala pohoda. Ale asi bych byla Panička stepfordská – http://www.csfd.cz/film/22525-stepfordske-panicky/prehled/
    A je to pak pohoda, nebo je to neživot?

  36. 41. mě spíš k tomu co člověk přesně chce a ví a jde si za tím spíše napadá – člověk plánuje a bůh se směje ……bohužel i cynicky…..viz, zase moje práce a mé blízké okolí.

  37. 41 Paničky jsou film pro pobavení pánů a postrašení žen. je to vlastně horor s humornými prvky :-))

  38. Dneska mi den připadá romantický, lehce natržený (nechci používat nevhodně silná slova jako „rozervaný“), dokonce si pouštím hudbu, vyjímečně. A nejlepší bude vytáhnout baskytaru. Později odpoledne.

  39. 46 nojo, ty Paničky byly trochu mimo mísu :)
    (Přitom zrovna těm by se nestalo, že by udělaly něco trochu vedle mísy :- )

  40. pod zabitím lásky rozumím jednat „proti“ lásce…tedy proti láskyplnému vztahu. proti…rozvoji, růstu, životu. myslím že všichni to občas uděláme. a možná pak litujeme, že jsme lásce (vztahu) nedali šanci a zadusili ho. a nemusí to být jen milenecký vztah. jakýkoliv.

  41. 49. život je o vztazích… tedy tak rozumím životu. růže roste, rozkvete a pak přiletí motýl nebo včela a oplodní květ a ten se změní na šípku a šípka je utržena a vložena do čaje a ten čaj je někým vypitý a uleví od nachlazení třeba. vše je ve vztazích…. přirozeně dobrých.

  42. Uf,tak jsem si dal svych odpolednich „dvacet“ a ted se vzbudil.
    Zdalo se mi,ze jsem prisel do hospy a objednal si Colu.
    Vsichni na mne u piva cumi a mruci „no to se nam snad zda“
    To byl az takovy nejaky zenovy sen,ale porad lepsi nez ty vase:-)

  43. 52
    Udělals něco jinak! To je dobrý, ne? – i když já bych colu místo piva nedala. Je mi špatně z těch bublin a je to moc sladký na to, aby toho člověk vypil několik litrů.

  44. 50,51:
    Ano,laska znamena rozvoj,neni to stagnace,nese sebou prislib rozvoje,proto je krasna.
    Ale taky je o vztazich ve kterych nekdo muze hledat ten rozvoj,jinej v nich radsi bude chtit videt tyrani a nachystana pouta.
    Ale to uz zazvonil zvonec a lasky je konec.
    Laska muze byt o hodne vecech,ale nikdy ne o strachu.

  45. 56 Saule,
    no, tehdy v tom manželství já na mě nachystaná pouta viděla! Akorát – protože jsem jen jedna strana a druhá tu nepromluví – teď nemůžu říct, jestli jsem je já viděla, anebo jestli tam ta nachystaná pouta byla; jestli to byla pouta,anebo to byla láska bez pout? Předtím bez pout, předtím ten společněj celej život nebyl tolik vidět, byla přítomnost. Ale jak víc byla akutní ta budoucnost, tak ta mi připadala jako pouta a nevěřla sem sama sobě, že bych v té budoucnosti dokázala žít a necítit pouta. nevěřila jsem si, že bych žila svobodně, že bych si vymezila, co chci já. Bála jsem se, že přivolím být ve vleku té buducnosti.
    Přitom proč by měl bejt rozdíl mezi životem bez pocitu pout, ať je s rodinou v manželství, anebo ne… to si každej sám dělá, jak potřebuje. Když na to má koule. A já tehdy měla dojem, že já je nemám.

  46. 56
    Ano.
    A pak ten, koho se někdo začal bát, může tisíckrát křičet „nezabiješ“…

  47. 57
    Spíš je to tak, že tam, kde jeden vidí samozřejmost v předpokládaném chování a nenenapadne ho, že by to mělo/mohlo být jinak či že by to mohl být problém, druhý v tomtéž vidí něco natolik nezvyklého či svazujícího, že až děsivého
    A ty máš hranici citlivosti na pouta zřejmě proklatě nízko…

  48. 60 ru
    to je hezkej obraz (teda „hezkej“ ne…) – chlapi jako kovbojové. Mají proklatě nízko kolty. A ti uvědomělí a čestní a rodinné typy, jsou asi šerifové, a ti mají krom koltů u sebe zavěšená i pouta. A ta jak zacinkají, tak uteču. Nebo po nich střelím.

  49. 59
    Tohel riziko je tam dycky a ten strach jsem měla taky. Je u mnoha žen důvodem, proč se chovají v partnerství až nepřirozeně, křečovitě. Protože chtějí udělat svého muže šťastným, nechtějí ho zklamat, způsobit mu zklamání z toho, že on s ní není šťastný tak, jak si (asi, podle ní) představoval.

    A ve finále jsou nešťastní oba, napřed ony samy se sebou a proto, že jejich muž se stejně pěnlivě nechová vůči nim, nýbrž že je spokojený sám se sebou takový, jaký je, a pak i ten muž, když mu žena svou nespokojenost začne ublíženě, leč nepolopatisticky demonstrovat v pitomé naději, že mu to dojde, a on nechápe proč, co vlastně provedl.

  50. Asi je léčivý používat takový obrazy – 56,60,62…

    Možná bych to mohla ještě rozvinout a namalovat /vyrobit / zdramatizovat si to nebo si zkusit dát k pasu proklatě nízko pouta, jak by asi bylo mně s nimi. Nějak to zhmotnit nebo tělem vyzkoušet, jaký to je.

  51. 63
    jooo, to já jsem napřed, jak píšeš ke konci, pitomě naznačovala nepřímo (jak bylo ostatně u nás nezrale zvykem a nevímjak by se to dalo proměnit ve stejném vztahu), až pak, když jsem seznala, že on by nebyl šťastnej, když já jsem se pošťastnila bez něj, tak jsem rychle odešla.

  52. 65.
    Pro tebe má lásko

    Šel jsem na trh s ptáky
    a koupil ptáky
    pro tebe
    má lásko

    Šel jsem na trh s květinami
    a koupil květiny
    pro tebe
    má lásko

    Šel jsem na trh s starým železem
    a koupil řetězy
    s těžkými okovy
    pro tebe
    má lásko

    A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
    a hledal jsem tě tam
    ale nenašel jsem tě
    má lásko.

  53. 63. chlap musí mít koule taky, takovou ženskou ustát :-))

  54. 63. :-) a taky to může být přesně opačně. jsi svá, uvolněná, a stejně bude vždycky všechno špatně, nebo to nebude prostě podle chlapa ono a je problém. a nevysvětlíš.

    a nejčastěji se stává to: že to co na tobě ten chlap zpočátku miloval, (jaká jsi) tak najednou po čase, mu to začne vadit a je problém.

  55. 69. ale jistě… určitě. je to oboustranné a je to normální. Něco jíš a ten druhý se nasere jak žvýkáš… co tam chceš řešit? nebo dělat jinak? prostě to tak je. blbě žvýkáš, prdíš, chrcláš, zrovna se neusmíváš etc. a řessně totéž z druhé strany. to nemá žádné řešení, naprosto žádné. jen to ustát… mít koule na to dívat se jak odporně ten druhý žvýká a mlaská u toho..

  56. a v podstatě nejde ani tak o strach – ale důvěru. když není důvěra, už se nemáš podle čeho orientovat, cejtíš vidíš podezírání , kličky, výmluvy, argumenty o ničem – konečná. Láska je pro mě především o důvěře.

  57. 69, 70, 71
    mně připadá (ale dost možná vím prd, jak působím!!), že když já neodradím někoho hned zkraje a neřekne si o mně, že jsem ztřeštěný pako, tak pak už je to dobrý. Buď je odrazenej hned, nebo je se mnou rozjuchanej už nafurt.
    Když si řekne, že jsem ztřeštěný pako PLUS něco ještě navíc, tak to jde. Když si řekne, že jsem JEN to pako, tak se mi vyhne a mě taky nezaujme a je to vyřešený.
    Jen jsem ještě nepřišla na to, jak působit jako PLUS něco to ztřeštěný pako na víc lidí :-))

  58. 72. jojo. :-) přes dva roky jsme žili s ex manželem v jedný malý místnosti.(v domku na staveništi) jak sardinky :-) jsi mi to připomněla.

  59. 74. poslední větu zahoď. :-) není to potřeba, ta selekce co popisuješ výše stačí – dál s poslední větou je to kamufláž a zbytečná komplikace jakoby do budoucna. :-)

  60. v podstatě si myslím, že lidi, kteří mají potřebu „svazovat“ kontrolovat, hlídat druhého, napomínat, poučovat si myslím, že tito lidé maskují své nízké sebevědomí , nejistotu a právě strach, že o druhého přijdou.

  61. 78. ale to se vlastně trochu opakuju, protože to souvisí s důvěrou a sebedůvěrou.
    co se týče pravidel ve vztahu, ty jsou, utvářejí se postupně za pochodu.

  62. „Ach jo,co se mi to zase zdalo..,.“
    Jak vystizny nadpis.
    Kez by se toho vsichni drzeli,nez zacnou obvinovat,vyhrozovat,shazovat,klast ultimata…
    Mejte se tu,na pohadky uz jsem trochu starej.

  63. 78
    nojo, ovšem ve vztazích asi jakýchkoli nějaké „svázání“ nějakého druhu pokaždé jiného musí vzniknout.

    heh, teď mám po dlouhé době alarmovou pohotovost a volali mi policajti a musím jet do práce vyměnit nějakýmu čidlu baterky nebo je z něj prostě vymlátit ven a zase jít… a předtím to nějak celý vypnout atd, no potěš, tak já pojedu :(

  64. 73. je to i o míře humoru … s kterým všecky ty výhrůžky, ultimáta, poučování a napomínání dokáže člověk brát. jk ten napomínající tak i napomínaný. :-) může se to proměnit ve frašku :-)))

  65. 83. tedy nelze tomu zabránit, pokud je to zažráno o kůži… nelze zabránit moralizování, vyskakování a tahání se za tričko…kdo koho má poučit :-) lze to brát s humorem a odpustit druhému …že je poučovací. a to v obou směrech. Každý někdy chce poučovat, obviňovat a vyčítat… ale neměl by to být důvod k úvahám o tom druhém, proč to dělá a co si tím řeší. No prostě si něco řeší :-) jako každý.

  66. 84
    to je ideální. A ačkoli věřím v sílu humoru, připadá mi, že v tomhle je ještě něco víc, něco jinýho ještě. Nadhled, velkorysost, neúpornost, ne velevážnost za každou cenu. Neposrat se a ani nebejt na druhou stranu zcela suchej kazatel. Což to JE humor, ale takovej už uvolněnej, milosrdnej, to je ono, milosrdnej.

  67. 86
    Milosrdvej mi k tomu nesedí.
    S ostatním souhlasím.
    Humor nesebestřednosti, ten nadhled a velkorysost se mi tam líbí. Schopnost poznat, kdy se člověk škorpí a uráží pro malichernosti.

  68. 83. Ratko jo, frašku můžeš mít po letech manželství. ovšem na začátku vztahu, to spíše ukazuje na vývoj do budoucna a takový spíše – pozor, červená kontrolka.
    třeba mluvení do výchovy dětí, mluvení do rodičů, nebo opakovaně když se do tebe někdo naváží a ještě přitvrzuje…..promineš poprvý, nic se neděje. přejdeš, podruhý víc přitvrdí si říkáš proboha proč to zase dělá a potřetí když přitvrdí ještě víc tak radši pryč, to nebude do budoucna dobrý….je to divný, a cejtíš patologii něčeho.

  69. a ono se to taky říká jinak z pohledu, kdy teda dva měli štěstí – potkali se dva, ve správný čas a ti dva „praví“ a jinak zase po nějakých zkušenostech s předchozími vztahy a s nějakou minulostí. takže tak.

  70. vztahy jakékoliv beru za složitou a „uměleckou“ věc. konkrétní lidi a konkrétní vztah a ti dva co si nesou.

  71. 90. :-), no však máš ted doma dva nové vztahy a můžeš být pozorovatelka toho všeho. :-) dopředu se nedá říct nic moc. čas ukáže.

  72. jinak nevím o čem je život……asi o životě.
    zítra mám sraz s kamarádkou, která jde v týdnu na další chemoterapii…..a ted má dobré krátké období.

  73. 88
    A zase – není to tím, že člověk od určitého vaěku a zkušeností je na spoustu věcí opatrnější až alergičtější? Ti dva partnersky „úspěšní“ se nejspíš potkali před x-ceti lety, když byli ještě mláďata, a spoustu věcí neřešili, ani nedomýšleli, prostě tak nějak do toho spadli (viz Ratka s jejím těhotenstvím) a pak už prostě jen museli pořešit to, co přicházelo, vyskakovalo na ně zvenčí i zevnitř vztahu…

    Možná kdyby se potkali později, oba už nahoře na slupce svého ega zatvrdlí single životem, nebo kdyby tehdy přemýšleli tak, iako přemýšlíme dneska my, vůbec by se dohromady nedali a šanci „obrousit se“ do toho hezkého trvalého vztahu už neměli…

  74. Vzala ty by sis dneska svého bývalého muže, s těmi zkušenostmi, co dneska máš?
    Hmmm…
    Ale tehdy sis ho vzala, že…

    My jsme prostě tu svou šanci na risk (protože vždycky to zřejmě trochu risk je) už dostaly – a nezvládly ji. Prohrály, promrhaly.
    Ale nejde podle toho poměřovat všechny začátky vztahů.

  75. 94. vidíš to velmi podobně jako já… bohužel nebo bohudík, záleží co kdo vidí jako šanci a co jako ztrátu. Proto z dnešního pohledu vůbec nedovedu posoudit… co by bylo kde bych byla kdyby se „nezabednila“ v dlouhodobém vztahu. Velkorysost přichází v nutnosti být velkorysý, když nic jiného člověku nezbývá pokud nechce zahořknout a zatvrdnout. Musí být velkorysý pokud nechce zpařknout v malichernosti, musí pořád vstávat a otřepat se. NIc v sobě nenechávat. žádné..zbytky, a když už jsou, tak mít šanci je vyblejt. dostat tu šanci i blejt být hnusný. tedy to se opět opakuji a dovolit to i druhému. tedy nevyvozovat z toho žádné závěry. vždyť každý si toho uvnitř nese… a che to někde vyložit :-)

  76. 97,96
    Hezkyyyyy! To je čest, tady. (Ne, to není ironie, možná tak někdy působím, ale néé.)

    90 barčo
    vztahy jako uměleckou věc – tyjo, to je hodně inspirující, hned mi naskakujou různý vzpomínky a předpoklady…

    93 ru
    Já si to myslím. Že v mládí se chodí s někým vhodným a vydrží to a je to dobré a i přes krize se to přenese, prtoože je jasně dané a rozhodnuté, že k sobě patříme. Ale jakmile se tenhle zásadní pocit naruší (já ho narušila), tak se to může zbortit; nemusí, může.
    94
    A dík, ru, že to nazýváš pravými jmény – protože takovým jednozančným postojům se vyhýbám, přitom jsou na místě.

  77. 98
    A já dík, že to bereš, páč mám podezření, že právě i ty moje jednoznačné – postoje? Možná spíš formulace, protože postoje se mi taky v průběhu života mění a sousloví „jednoznačné postoje“ mi zavání rigiditou a netolerancí – jsou i jednou z příčin mého single. Spoustu lidí, zejména chlapů, to děsí a odrazuje.
    Přitom je to jedinej možnej způsob ne jak deptat druhé, ale jak neubližovat sobě.

  78. Ale mám dojem, že už jsme to Ratce kdysi nabízeli, tuhle alternaci, a že nám vysvětlila, že to úplně stejný není, že zapšknutí je nižší stupeň a zapřknutí vyšší, nebo měkčí a tvrdší nebo tak nějak. :-))

  79. 103. to né… já prostě zapšknutí neznám. to je nějaký pšouk. ale vzpomínám si že jsem to řešili, a já mezitím zapoměla že se to neříká :-)) alespoň vidíte u mě v praxi jak jsem rezistentní, nějaké zapšknutí po mě sjede a zmizí v černé díře.

  80. Klidně si ten svůj unikát nech, je milej. Nějak mi k tobě už patří. :-)

  81. 107. teď už nenechám, když budu vědět jak je to správně :-)) přece nejsem blázen :-)

  82. 84. Ru, já to neberu jako promrhání.
    ani prohru.
    já jsem v tý době manželství prostě dělala co jsem mohla – zrovna v té době :-)
    i to co by jiný nedělal a neměl na to odvahu. A že těch reálných problémů bylo, nejen dluhy ale i nastěhovaná milenka apd. Jo, jediný co jsem prošvihla jsou děti.

    no a prostě ted jsem tady s tím vším co mám i nemám a dobrý.

    a vlastně když to vezmu kolem a kolem, mohla jsem ve svým životě s tím vším dopadnout i daleko hůř.

  83. Pokud jsi chtěla mít trvalý vztah jako Ratka, ale nepovedlo se ti to – jedno, jestli proto, žes zvoslila manželství, nebo už ten výběr pro manželství – tak to bylo promrhání, prohra.
    Pokud jsi ale pak zjistila, že takhle, jak to máš teď, ti to vyhovuje víc a toho, co nemáš a co souvisí s trvalým partnerstvím, nikterak nelituješ, tak to promrhání nebylo, jen klikatější cesta jak zjistit, co vlastně chceš.

    Ale pokud tady Ratce zdůvodňuješ, proč s tím druhým nemůžeš být, chybama toho druhého, tak to vypadá spíš na variantu jedna. :-)

  84. 110 ad 109
    Ale to neznamená, že jsi promrhala život.
    Píšu jen a pouze o té možnosti mít trvalý vztah na (skoro, uvozovky) celý život, do něhož ti dva vstupují jako nepopsané listy a postupemn času se popisují společně a navzájem a tím se spojují.
    A tuhle šanci má člověka asi jen velmi krátce v životě.

  85. 110. ano. je to v tom pořád slyšet…výčitka a ospravedlňování sebe, které se pořád dokola vrací.

  86. 111. a souhlasím s tím, že to není promrhání… přece já taky spoustu věcí nezažila, nemám a ni mít nebudu. Je to zkušenost, ale je těžké nalézt smíření pokud ho člověk nepotřebuje. Psala jsem o tom, že pokud chci být šťstnáv trvalém vztahu, musím… se smířit, musím milovat, musím odpouštět….a to samé partner. jinak by bylo příliš těsno. příliš dusno k žití. příliš moc trápení.

  87. 113
    Znovu:
    Není to promrhání života nebo času.
    Protože každá ztráta je zároveň zisk, moje opakovaná zákonitost rovnováhy.

    Ale je to – a znovu – promrhání příležitosti vytvořit si trvalý vztah od dvou čistých papírů až po společné stáří, srostlé vzájemným a spoelčným popisováním se po celý život.
    Je to promrhání té příležitosti.

    Proč to berete tak osobně a osudově? Poraženecky a defétisticky? Za život přeci promrháte spoustu příležitostí, proč zrovna proti tomuhle promrhání tak kopete?

  88. Nebo jsem možná špatně pochopila, s čím vlastně Ratka v té 113 souhlasí…

  89. Ru, aha.
    pochopila jsem to špatně , jakože – prohra a promrhaný život……
    jinak naprostý souhlas s tím, co píšeš v 111.

  90. Tak to jsmeem ráda, že už vysvětleno, a už radší dál nevysvětluju. :-) (Tohle.:-)))

  91. 115. souhlasím s tebou… že to není promrhání život :-) ale promrhání příležitosti.

  92. Jo, já si taky musím vždycky připomínat, že je to promrhání něčeho, ale ne celýho života.

    No a dneska večer si připadám jako trapná kráva. Znáte Saturnina a to házení koblihama? No, tak já jsem ten typ, co to někdy realizuje. Ale jen někdy! Takže dneska jsem to realizovala trochu a hlavně hodně nabízela kolemjdoucím, jestli nechtěj led (ne, koblihy to nebyly), nakonec jse rozbila skleničku a polilo to kamarádku, no a někdo a ostatní co si asi mohli myslet, že jo… místo abych se na něco ptala a normálně konverzovala, jsem nenormálně blbla. Takovej můj test, taková odrazovačka,varování, předvedení, jak jsem děsná a trapná a nesnesitelná a nepoužitelná. Kdo odpadne, odpadne hned… :(
    Já to dělám, co moje paměť sahá, a dokonce i předtím, ve dvou letech už jsem takový žertovně trapný akce lidem dělala.
    Ale hlavně sobě – hlavní cíl bylo testování, jak zareguju pak já na to, co jsem způsobila a co to způsobilo lidem kolem.

    Nó, tak to mě teda neuspokojilo a už mi šrotuje, jak to vysvětlím / omluvím / ospravedlním, i když to „omlouvání se“ vím, že je taky trapný.
    Proč jsem takový pako, co dělá vylomeniny???!!!

  93. A proč by ses měla na něco ptát, když tě nenapadalo, na co se ptát? Jen proto, abys konverzovala?
    Nebo proto, abys předváděla, jak jsi správně předpisově vnímavá a zajímáš se o ostatní?

    Tohle je zajímavý téma, taky jsem si mockrát připadal trapně, že se zabývám sama sebou ponořená v sobě a neprojevuju dostatečný zájem o druhé, tedy především stejným způsobem jako ostatní a hlavně ti ostatní, co jsou obecně oblíbení, protože to tak dělají…

    Vážně se za to musíš omlouvat?

  94. 121. zajímavé, dělala jsem to taky… ale většinou jen když jsem si upila nebo byla s nějakýma kamarádkama (kamarády) v zákrytu. Tedy měla publikum před kterým jsme se v daný moment předváděla v extázi. ano, byla jsem u toho v extázi….(vytržení), proto jsem se nemohla zastavit….. teprve až mě to přešlo, cítil jsem se tak trapně … až jsem upadla do depresí.

  95. 121, souhlasím s Ru, a předpokládám, že když si polila kamarádku, řeklas ji určitě promin :-) vyřešeno. no a prostě tvoje přirozenost, no.
    a taky si určitě nebyla na žádný veřejný akci, kde teda nějak musíš ten zájem projevovat. :-) takže dobrý.

  96. 124, prostě přirozeně, někdo konverzuje – vůdčí typ, někdo jen sedí a naslouchá, jiný nalívá pití…

  97. jsem herec a vím to o sobě… a co vy dvě? Barča a Ru… taky někdy přehráváte vidíte se u toho? U Lišky je to jasné… ona se hraním uvolňuje… upouští energii.

  98. 128
    Kdybych to nedělala a na sobě nevnímala, taky by mě ten pán scénolog přeci tak nezaujal. :-))
    Já tím uvolňuju stres. Nervozitu z něčeho. Nebo nejistotu.

  99. 128. neumím to. neumím ani lhát, je to na mě hned vidět, co si myslím. když jsem hodně nervozní rudnu až na krk, koktám. a nebo se mi začnou třást ruce. a nebo naopak uplně znehybním, nemůžu se pohnout – to je nejhorší alternativa.

    věřím tomu, že kdybych byla herečka, ale třeba klasická hysterka – mohla bych mít ten život mít někdy jednodušší :-)

    neumím tyhle strategie ženský, jako třeba hned brečet a tlačit slzy, nebo okecávat něco co nevím, neumím, nebo co jsem neudělala dobře a nebo vůbec a kamuflovat to. na to jsou experti jiní. :-)

    nemám ani tu schopnost jakože něčím zaujmout publikum, jsem spíše taková ta nevýrazná, do kouta, sedět tiše……a když už teda něco říct nahlas třeba na schůzi, musím si být opravdu jistá a připravená neplácat nesmysly.

    v akutních provozních věcech – kdy jde fakt o život – jsem autopilot, zažité, nacvičené a dobře zvládnutelné….prostě síla praxe.

  100. v méně známé společnosti se pohybuju nejistě, ale uvolněně. přirozeně, tiše, plynu někde….a třeba vůbec nekonverzuju, ale třeba jdu mýt nádobí :-)

    a když zmatkuju tak v duchu a většinou u toho nikdo není. jsem založením spíše samotář.

  101. myslím, že jsem to tu v minulosti psala, jak bylo pro mě náročné přednášení a co s tím pro mě obnášelo za trampoty několik měsíců dopředu. prostě nervák. :-)
    a taky teda jak se snažím opravdu dělat co mám, protože bych to na poslední chvíli a jakože mi jsou věci free nedala. neumím ani tyhle pozy. :-(

  102. 132. o tohle přece nejde… taky nedovedu přednášet někde, mám trému. takové to přehrávání je víceméně monolog… etuda pro publikum. třeba udělat ze sebe chudinku, co všecko se ti stalo…a v tom monologu vlastně strháváš na sebe pozornost ostatních a tím se uvolňuješ a energeticky „tryskáš“, tedy je to víceméně extaatický stav :-). Bývá to většinou nevědomé jakoby „řízené odněkud samo“. když si to člověk uvědomí…je mu to trapné.

  103. 130
    Myslím, že umíš. :o)

    Je to podvědomá reakce, ne nutně hraní vědomé natož lhaní. Prostě se rozejdeš a jedeš nějak, že se chováš intenzivnějši než jindy, jakoby v nějaké roli, ale nemusíš si to nutně uvědomovat. Myslím, že to je tvůj případ, že si to akorát neuvědomuješ. Nemusíš nutně hrát rozdávání ledu a šaškování, může to být třeba organizování někoho, jiank neobvyklá ráznost nebo aktivita vyvíjená jako ochranitelská… to všechno je „scéna“.

    Já taky nerozdávám led a nešaškuju, spíš padám do podobných „optimistických aktivit“, ale cítím to jako spadnutí do role a tažení jí někam mimo mou přirozenost velmi silně.

    A hraní hysterický do toho snad netahej vůbec, to je úplně odjinud, o tom přece Liška nepsala ani za mák…

  104. 134. důležitá je tam role publika, které je strháváné sebou.

  105. hmm, tak jsem zase asi nepochopila. :-(
    Ratka dala otázku na přehrávání a hraní – já jen popisuju jak to vnímám v tom mým nejbližším – tedy v práci. přímo.

    nevim, co jinýho si pod tou otázkou herectví představit, nebo, kde to jinde vnímat, pozorovat.

  106. 135. tedy pochopila jsem to jako že v kolektivu, ve společnosti.

    nečetla jsem teda vůbec ty odkazy, třeba jste měly na mysli něco jiného, psychologičtějšího, nevím…..

    nic, jdu spát, jsem po noční at jsem odpoledne čerstvá :-)

  107. 138
    Jj., ale může to být i ve dvojici, důležitá je existence publika, jak píše Ratka, ne konkrétní počet hlav v něm. :-)

  108. Taky jsem nečetla odkazy, spíše si všímám vlastních reakcí. sebereflekcí… anebo se zamýšlím nad tím, když mi někdo vyčte moje jednání aniž bych třeba sama v něm viděla „chybu“, ale pokud ji tam druhý „vidí“ projdu si to… a zamyslím se nad tím, většinou tam tu chybu poté uvidím taky.

  109. například mi muž vyčítá v poslední době v souvislosti s pobytem nové rodiny u nás tzv. dobrosráčství…. říká mi paní dobroserka. zatímco on se dívá na televizi… tak já se snažím nějak něco udělat pro tu druhou rodinu. finta je tom, že se mi „jeví“ že dělají málo, třeba že se málo učí s dětmi, málo umí česky, malý má plínu, není převlečený, má hlad… a já vyvbíhám a jdu to řešit. a muž kouká na televizi nezajímá ho to. pak mě vynadá že se seru do věcí po kterých mi je prd. a tak jsem zmítaná v pochybnostech… moc bych si přála aby byla snach aktivnější, všímavější, ptala se co bylo ve škole, jaké úkoly, co má oblečené, někam s nimi vyšla… moc bych si to přála. ale je zde pasivita… a já jakobych měla nutkání tuto pasivitu nahradit aktivitu svojí… jako dobroser :-( cítím …se hnusně.

  110. 141
    Líbí se ti, jak je snacha klidná v kažé situaci – ale tohle, co je s tím spojeno, ti na ní vadí. Ráda bys ji oředělala do obrazu svojí „správnosti“.

    Napadlo tě už, že jsi nervák a nesebejistá právě proto, že se kolem tebe jako dítěte vždycky takhle skákalo, nervózně a furt ve snaze nic nezanedbat, zatímco ona je klidná a vyrovnaná právě proto, že jako malá měla ty plíny a lhostejnost, co bylo ve škole, a rodiče k ní měli přístup, který se tobě zdá jako „je jim to jedno“?

  111. 144. napadlo jistě :-) byla jsem obskakované děcko, Ona je „nevšímavá“ v mých očích. :-)

  112. Nejspíš to, jací jsou Asiaté samostatní a tvrdí, nesouvisí jen s náboženstvím, ale právě s takovou výchovou. My jsme měkcí, protože obskakovaní a samou přepečlivou péčí zneurotizovaní. :-)

  113. 146. jenže on by chtěla aby její děti šly studovat, vlastně to byli i jeden z důvodů… pokud je nebude vést k učení, nebude se zajímat co dělali ve škole a kontrolovat jim úkoly… děcko samo nedělá nic. a učitelka to časem nechá být rezignuje. Bez zájmu… dítě nepodnítí k učení.

  114. 147
    Já si budu muset udělat čas a najít tvoje starý články a diskuze, kde mě péruješ za to, že se děcka snažím k něčemu vést, že prý je to drezírování a že tys to tak prý nedělala a že je nejlepší nechat to na děcku, neb ono samo pozná, kdy co jak, a nakonec to udělá správně. :-))

  115. 148. asi jde o tu míru :-) když nevidím vůbec žádný zájem. dnes mladý dělal s námi celé odpoledne na zahradě. je vidět že práci má rád..

  116. 148
    A jakou míru jsi viděla z těch mých ojedinělých zmínek na netu, žes mi dokola sdělovala, o kolik rozumnější je děti nechat být a do ničeho je nenutit? :-)

    Já to vidím spíš tak, že jakékoli konání někoho, koho (nevědomě) nepovažuješ za sobě rovného (natož obdivuhodného, jako třeba tu tvou kamarádku jeptišku, v kterémžto případě má tvůj obdiv sklon být pro změnu extrémně nekritický), je pro tebe impulsem konat či prosazovat pravý opak. Tedy pakliže dotyčná osoba projeví názor děti k něčemu vést, nedejbože nepřímo nutit, budeš ty plamenně zastávat názor nenutit a nechávat je být a rodiče aplikující jakási cílená výchovná opatření budou podle tebe zpozdilí a omezení, ovšem pokud jiná osoba děti k ničemu nutit nebude, ba nedejbože bude projevovat výchovnou nečinnost, zděsí tě to zas a budeš hlásat nutnost nucení a zachraňovat situaci výchovnými opatřeními… :-)

    Ale třeba by stačilo dycky jen trošinku ubrat a bylo by to akorát… :-))

    Hele, ale dělám si víceméně srandu, to doufám chápeš. Nevím, jak je to u vás, nemám nárok vůbec to jakkoli posoudit, natož do jaké míry bych na tvém místě zachraňovala já, třeba ještě víc než ty, co já vím. Takže to ber jen tak, že jsem si tak trošku přihřála starou polívčičku a pomstila se za starý rány. :-))

  117. 150. však jo, jasně :-) Je mi to jasné, že to tak je. že reaguji subjektivně a to tak jak to v dané situaci cítím pokud to druhého nějak urazí, i se omluvím. Protože takto to se mnou je. Někdy to řeknu tak a jindy jinak.

  118. ratko,
    že ti naskočí druhý pohled na věc, opak, než co ten druhý diskutující navrhnul, to sice bývá u tebe časté, ale v tomhle případě „extrémně klidná pasivní snacha“ mi připadá dost normální, že ty se ocitneš na druhém pólu. Když je to taková nečekaná a u nás nevídaná klidná pasivita, co se nám jeví jako nezájem (a třeba to nezájem není, já nevim). To by takový cuky jako máš ty, měl asi každej.
    Za tohle samotný se podle mě nijak kritizovat nemusíš. Za ty cuky. Akorát když se zaměříš ne na ty cuky :), ale na to jednání, ke kterému ty cuky strhávají, tak věřím, že najdeš dobrou míru, ne přehnanou a ne nepříjemnou pak pro tebe. Ale je to dost komplikovaný, protože jednak míra a jednak ještě způsob, jak něco udělat, je obtížnej, protože je tam ta jazyková a kulturní bariéra. Máte to těžší, nemůžete si pár slovy říct: Jo / ne, tohle už ne, budeme to dělat takhle apod. Každá jste asi zvyklá se o věcech domlouvat úplně jinak. Dělat je jinak jasně, to určitě; ale i to domlouvání o tom musí bejt oříšek.

  119. 152
    Jak to mají Vietnamci?
    Jsou přece taky z té východní „jiné“ kultury, a přesto první generace dětí tady vyrostlých studuje ostošest. Jsou jiní? Nutí děti víc? A nebo jen Ratčina snacha je extrémně nenutící i na jejich poměry? A nebo je to jako všude, každý je nějaký a jen nám se zdá, že jsou všichni stejní, protože známe jen jednotlivce?

  120. 152. snažím se najít tu míru, dokud jsou ještě u nás. možná cítím velký tlak odpovědnosti, jakože když ne teď pak vůbec :-) ale vím že to je pouze přechodný stav.

  121. 153 nevím jak to mají, myslím že se mě to nijak netýká

  122. Aha.
    Taky odpověď.
    Tak já si nechám svoje přemejšlení pro sebe, děkuju za info, že to tak mám udělat, když se to netýká tebe. :o)

  123. 158. ano, zatím to cítím jako odpovědnost která mi nenáleží… Ale která se pořád ke mě vrací (skrze syna)

  124. 153,157:
    Ano.
    A zvlášť když člověk vezme v potaz,jak byla ta příchozí generace extrémně pracovitá z čehož se dá vyvodit,že na výchovu dětí jim moc času nezbývalo.
    Zřejmě tam funguje úcta ke svým předkům a když rodiče řekli dětem,že budou premianti,že se ve škole budou chovat slušně a že budou studovat,tak děcka ani nenapadlo,že by to mohlo být jinak.

  125. 156. tak promiň, opět jsem se nafoukla…jen jsem se na to podívala :-)

  126. 141. muž se dívá na televizi a má svůj klid a říká ti dobroserko….
    asi by mě to po čase vadilo hodně. dobře, když jsem teda dobroserka, tak se na to můžu vysrat, nebudu vařit, ani uklízet a ty se můj muži můžeš předvést:-) rázem by ten jeho klid asi vzal za svý a televize taky. a nebo by taky jeho klid vzal za svý, kdyby právě ten klid neměl při tý televizi a skotačily by mu tam denně a furt děti. takže by taky jednal, ne že ne.

    no, není to jednoduchý. jde o to to nějak ustát.
    a je tady jasně vidět jak soužití několika generací je náročný a žádnej ideál.
    v momentě, kdy se rodinka odstěhuje, problém zmizí i s hlavy i s těmi otázkami co nemají moc řešení – viz, tohle další rozebírání jak správně a co dělat.

  127. 162. chci jen říct, že muž se může v pohodě posmívat – protože jeho se to netýká, nenarušuje mu to jeho klid, kdežto, tobě ano – trápí tě to.
    v momentě kdy jemu něco zasáhne do jeho klidu a tobě ne, můžeš se mu posmívat taky. viz, teda ty partnerské „frašky“ a malichernosti a právě to všední a běžné. a jste si fifty fifty. a on to taky zažije na vlastní kůži…..oba to ustojíte, třeba si i časem pochopíte….vznikne třeba z toho nějaká změna u vás jako partnerů….rodina se časem odstěhuje a jede se dál.

  128. 163. jsem tak ponořená do „svých“ potíží že mě ni nenapadne někomu něco vracet :-)) ani mě netíží posmívání druhých… vidím to, slyším to… ale jdu dál. nevracím se k tomu, ani to nejde pokud chci žít v klidu. Když mě něco naštve, nafouknu se… vyfouknu a jede se dál.

  129. 164, takže ne jako onuce vysátá (143), ale dobrý, baví tě to. pak je to všechno tedy v naprostém pořádku. jsi v tom doma v téhle roli a dobrý. nic k řešení.

  130. 165. ale ano… ale je třeba to brát jako básnický obrat, jako něco co se děje… třeba teď jsem nevysátá ale zase se děje něco zcela jiného mnohem závažnějšího…. co ze ani nemohu ventilovat :-)))

  131. 165. věřím, že je ti v tom dobře, v tomhle postavení. kdyby ne, odrazilo by se to na psychice, i na zdraví – dlouhodobě. v podstatě to vnímám tak, že každý v tom vztahu hraje nějakou roli. a bud mu ta role sedne a dobrý a nebo ne a pak prostě to bud nevydrží a zhroutí se časem psychicky, fyzicky a nebo se změní a už tu roli nechce hrát a chce mít jinou roli – z toho i pak pramení rozchody partnerů. vlastně je to jednoduchý.

  132. 167. to je dobré téma (postřeh) Ono v důsledku jde (možná) o to, aby si vzájemně nepřekáželi natolik, že se jeden druhému stávají překážkou. Pokud se jen někde zezadu škádlí, pochechtávají jaký je ten druhý pako (vzájemně) tak je všecko dobrý. Nemusí se vzájemně vychvalovat :-) já bych se třeba tu onucí cítila i bez muže… postě potřebuji tím občs projít bych mohl být opět na tom lépe a muž mi v tom není překážkou. stejně jako já jemu.

  133. 161
    V poho, sem se ani nijak nezapřkla, zrovna jsem více řešila svoje nesymytelně červené vasy a aspoň mě to vykoplo taky zas něco napsat k sobě. :-))

  134. ještě k tomu „dobroserka“ …nejsem u vás doma, takže neslyším a nevím, jakým tonem je to od muže pronášeno :-)

  135. 168. ad vychvalování:
    když budu mluvit za sebe, tak na přirozenou a zaslouženou chválu nejsem moc stavěná. v podstatě nevíš co s tím. řekneš děkuju, nebo jé, děkuju potěší to, ale zároven je ti trapně, no nevíš co s tím.
    řekla bych, že cokoliv člověk udělá dobře bere se to jako samozřejmost – i v tý práci. naopak jsme jakoby připraveni na kritiku a na její přijímání – a jde jen o to – jakým způsobem je pronášena….

  136. 173. tak ještě zvládnout i ten způsob… :-) přece je to pořád jenom hra toho druhého a co si ty jako publikum z té hry bereš.

  137. 162
    On to asi nemyslí takhle, spíš prostě tímhle způsobem říká ratce „uber“. Vždyťs ho viděla, znáš ho, není to žádný nafoukaný mačo. Jen taky není žádná bačkora, má prostě svůj názor a z toho neuhne. :-)

  138. 162, 163
    Vracet něco partnerovi?? Spolehlivá cesta ke konci partnerství…
    To ne, Barčo, takhle v manželství vůbec přemýšlet nejde.
    To, že mě něčím sere, je jen věc toho okamžiku, to mě nesmí ani závanem napadnout, že bych něco vracela nebo oplácela, to je smrtící spirála…

  139. 173. a na druhou stranu s tou chválou počítám spíše účelově, zase v tý práci.
    pochválí tě a cítíš za tím, že teda od tebe potřebují od tebe něco navíc……
    :-)
    a já nejsem svatá, používám chválu obdobně směrem k chlapům, když potřebuju pomoct…..at už v tý práci někdy, nebo i doma když potřebuju s něčím pomoct – záclonová tyč….a ted budu potřebovat za pár dní ty staré matrace vynést ven kousek po ulici….sama to nezvládnu…..

    no, prostě chlapa chválit, chválit, chválit a pak to funguje.

  140. 175. a to máme oba… nakonec uhneme stejně. ale to divadlo kolem toho :-)) a výkřiky

  141. 166
    Jo, to mám taky, dycky si říkám, jak řeším něco náročnýho, a ono se objeví něco jinýho, dašího, co mi teprv ukáže, že to předtím byla vlastně prkotina. :-))

  142. Jen kontrolní otázka/y:
    -má muž opravdu svůj klid,nebo ho to to soužití taky hodně rozhodilo a na klidu ubralo
    -stará se jen Ratka,nebo i ten muž a to dost výrazně,což se nevylučuje s tím,že chce mít aspoň u TV svůj klid
    plus jak by to vypadalo,kdyby se přestal starat úplně
    -a na závěr…čím ho častuješ Ratko ty,když tě vytočí:-)))

  143. 176. jde o to vzájemné škorpení „frašku“- jsem pochopila.
    takže v tom lehčím tonu, ty jseš dobroserka, jo jsem a víš co, tak jo, pojd, předved se ted ty:-) zase není to nutně zlý šprajc a zase právě moment okamžiku, v tom smyslu, hele dělám co můžu, dělám to blbě, ok – cci voraz a ty máš pole působnosti.

    v tom douhodobém manželském svazku.

  144. 167
    Ano, pokud je to moc položený v roli, tak to jde dřív či pozdějc zákonitě do pr. Protože hrát roli víc než být sám za sebe nikdo nevydrží furt.

    Takže hlavní problém manželství je do těch rolí (do té scénologie? Eště furt jsme si ty odkazy nepřečtla) nepadat moc. /A jsme tam, kde na začátku diskuze. :-)/ Dokázat tam být sám za sebe a nehroutit se z toho, že to v tom případě není takový, jak si člověk předstvuje, že by to mělo být. U druhého aji u sebe.

  145. 181. napsala jsem komentář, a ty předchozí tam ještě nebyly, neukázaly se mi, až ted.

  146. 182. a ty „role“ jsou to o čem píšeme na začátku. metoda k k uvolnění skrze publikum. proste se něco v člověku natlakuje a on udělá divadlo… ale neee hysterický záchvat. S naprosotuvážností začne něco vysvětlovat či poukazovat na to či ono… dokud se ten druhy nevytočí :-) a to ho zklidní. a tak si to párkrát prohodí, jeden druhému až jsou klidní či vytočení oba. to vyjde nastejno. asi jako když pejsek s kočikou sušili prádlo. pokud josu oba furt klidní a oba furt vytočení… tak si nemají co předávat. ideální je když se to střídá, tedy každý chvilku tahá pilku a točí toho druhého který je právě v klidu.

  147. 186
    Ale ne na principu vracení něčeho, oplácení z pozice „aby to bylo spravedlivý, tak něco za něco“. Tenhle pocit ospravedlnění svého konání je to nejhorší, co může pro vztah být. Musí to škádlení a hašteření být prostě jen impulsívní mometnální záležitost. Vlny na vodě, co se o sebe utlučou do klidu, ne boj, natož z pocitu zavádění spravedlnosti.
    Ten pocit oprávnění hnsuných konání na základě pocitu prosazení spravedlnosti je strašnej, děsivě strašnej všude v životě…

  148. asi jsem trochu jako chlap v tom smyslu. přijdu po svý šichtě domů a chci klid, žádný debilní rejpání a hašteření o ničem. ani rozumování. prostě chvíli vypnout a ticho a klid. mám to tak. odpočinu si a zase funguju.

  149. 189 a nejsem v tom vyjímka, takhle co to tak máme je nás ženských v práci víc. je to daný tou samotnou prací. je nás většina si dovolím říct. na pár vyjímek, takových těch hodně užvaněných, vysávajíccíh a věčně něco nutně řešících.

  150. a vlastně si vzpomínám jako dítě, babička přišla z práce, chtěla mít taky chvíli klid, lehla si doma chvíli na gauč. respektovali to všichni, já jako dítě i děda apd. vlastně samostatná jsem byla i v tý škole, (ne v první třídě, ale dál ) po družině domů, udělat si ukoly v družině a nebo doma sama. kontrola ukolů, nikdo se se mnou neučil – já sama. jen navečer skouknout školní tašku. a nebo jsme chodili po škole hned sami ven – pro svůj klid i klid dospělých. :-)

  151. Ratko, ted mě napadlo, že jsi vlastně taková ženská na mateřský :-)

  152. 189
    To tak má asi každej. Tuhle potřebu.
    Když jsem autem jezdila učit do 20 km daleký obce, tak všichni věděli, že po příjezdu domů cca hodinu prakticky nekomunikuju. :-))
    Ale to byla věc, kterou jsme u sebe navzájem respektovali dycky, nárok na klid a mlčení a ráno i po práci napřed v klidu vypít kafe a pak terprv něco rozebírat.

  153. Ony ten klid a vypnout po příchodu ze školy potřebujou i děcka. Absolutně nejúmornější je dělat úkoly hned po příchodu ze školy.

  154. Sny jsou vždycky divný.
    Mně se léta sny nezdály (respektive jsem si je napamatoval), až zase poslední dobou se objevují.
    Například dnes se mi zdálo, že mi nějaký anděl chtěl dát jako eucharistii při příjmání manu – ale nedošlo k tomu, neb zazvonil budík.

  155. Jo, to je typický, mně taky dycky zazvoní, zrovna když si chci koupit ty úžasný kalhoty za pár korun v doprodeji.

  156. 188. jj. zavádění spravedlnosti je srašné, šplouchání vlnek jedna o druhou je jen šplouchavé… pokud to není vlnobití :-) jen to dělá zvuky

  157. 198. proto u mě čisté fungování… nefuguje :-) nejsem schopná funkce bez šplouchání pošťuchování. třeba jen udělat xicht blbý… ale nemůžu „jen“ fungovat :-) musí být u toho pokaždé nějaká blbina, nějaký šplouch

  158. 196 to mi se nedávno zdálo o práci,zazvonil budik…a šel jsem do práce:-(

  159. 200. alespoň ti to ladí… co je ve dne, je i v noci :-) taky se mi zdávalo o práci a nic příjemného.

  160. 198: Já bych spíš použil přirovnání k malým ohynkum. Když hřejou,občas i trochu spálí,tak OK. Ale od těch ohýnku je dycky kousek k pyromanii a jak jednou,dvakrát… barák vyhori do zakladu tak už to nějak ztrati to kouzlo spolecneho tepla a rodinného krbu.

  161. 201:nejhorší je,ze člověk nemá nárok ani na ty noční a přesčasový priplatky:-)

  162. ono to ani není tak o práci,jako o těch lidech.
    Se mi zdalo.jak jsme s jedním arcizmrdem tam zjistili,ze můj dědeček byl jeho nemanzelsky otec.
    On je mimochodem mladsi nez ja,je to jako z venezuelske telenovely,ale snům clovek neporuci.ze:-0)
    Ale hlavně se prosim nerozptylujte výkladem toho snu, svůj duchovni rodokmen s arcizmrdy z korporací si vypátrám sám.:-)

  163. 205:a jako povzbuzení pro Lišku ať si vazi svých zdravých snu:-)

  164. ad 170 dobroserka
    barčo, přesně to, cos napsala ve 170, se mi chtělo napsat, když jsem četla, jak o tom předtím píšeš :-)) Protože to vracení něčeho druhýmu schválně, to není „budovatelský“ :), i bych se přitom cítila sama špatně.

    189, 190 (jo), 191, 193 taky to mám – potřeba klidu a aby do mě nikdo nehučel, když ještě nejsem adaptovaná na jeho přítomnost.

    ad Sny – no, těšme se na dnešní noc, schválně, co bude (já budu asi spát spánkem znavených, protože cca v 10 večer pro mě přijede kámoš Klokan autem, pojedem k němu a posledním metrem pojedu domů – obvykle to bývá tak, že jede po půlnoci on, já jsem u domu).

  165. A dneska se mi zdálo tohle, napsala jsem to napřed pod následující článek
    https://liska.blokuje.cz/zivotni-program#comment-116584
    a dám to i sem, když je to tu o snech:

    Zdálo se mi v noci napřed, že jdu venku do nějakýho koutku přírodního, asi bezdomoveckýho v nějaký čtvrti a potom po silnici na kraji města někam svištím; nevím proč nevím s kým. Takový polodomo-polobezdomovecký to bylo (což můj domov pro mě podobně je, přece jen). A potom jsme byli v nějaké tělocvičně, pan Hf a já, na takovém oválu běhacím, který byl vymezen kobercem (obdélníkovým, po okrajích byl dozlatova, odtud přecházel doprostřed do fialova a honila jsem já jeho dokola – to bylo zadání od nějakých dvou žen tam, trenérek nebo co. Já ho měla honit dokola, ale on mě upozorňoval, že běžím daleko od kraje (ne hnusně ani moc vážně, spíš mile, vlídně, jen trochu úsměvně a asi trochu se vevnitř bál? že vyhraju, že ho chytím) a ukázal, kde mám běžet a vůbec prefíkaně určoval pravidla.

    Tak to je asi ilustrace, jak to je? Zatím o tom nedumám, co to teda přesněji značí. Chá.

  166. Na to není co dumat – to je úplně krásně výmluvný! Krásný. Když jeden druhého honí, tak pravidla určuje ten honěný.

  167. 209
    Hoho! To je slovo.
    To abych se zase zkusila zcela odpoutat. Dvakrát se mi to na týden povedlo, než se to až tak uvolnilo, že se to z toho zas chytlo. Nebo naopak nehonit, ale zastavit a něco nastolit a říct jasněji, než je honění… no a jsem tam, kde jsem byla vždycky, zase mi to bude vrtat hlavou, jestli tak, nebo tak, jako už v šestnácti. To je materiál! :)

  168. 208. Liško, ty máš samý chytrý takový poučný sny :-)
    ….no to je blbý, když se nehoníte navzájem. chvíli on tebe a pak ty jeho. – hra honěná, taková ta škádlící. takhle je to úmorný a nebavící….
    a taky to vyznačený- jakoby jsi mimo ovál, mimo koberec, moc na okraji….je mi líto, jakoby mimo můj prostor a ted ještě k tomu ta bezdomovec´ká čtvrt – taková zem nikoho. kam patřím, nebo nepatřím a kde chci nebo nechci být…..v jaký společnosti….

  169. 211. no prostě si nemůžu pomoct, Hfglpsvz se k tobě nehodí, ani mi k tobě nesedí….typově. si s ním prostě tu srandu neužiješ….s A.H to mělo štávu a s Klokanem taky – oba sice asi každej jinej, ale tak nějak zábavní, taková se mi chce říct „tvoje krevní skupina“ no, záhada pro mě je – čím ti Hfglpsvz. tak učaroval….

  170. 213 tím, že JE moje krevní skupina. A že si s ním užiju i srandu. A i něco jinýho, narozdíl od A.H.a těchto typů, kteří chtějí „jen to hezký.“ Šťáva možná není tak vášnivá, ale to se neví teď, jaká – protože ještě šťáva Hflmpsvz :-)) není venku.
    Pokud je šťáva být tím druhým zaměstnanej a myslet na něj a nemoct se ho hned tak snadno zbavit a škrtnout ho, tak to je šťáva.

    Takže díky za koment, protože to byl ten důležitej koment, kterej mi řek, že to JE něco a ne nic. Ta moje reakce tady o pár řádek výše mi to řekla tuplem.
    To byla vlastně výborná intervence od tebe, barčo.
    :)

  171. 213
    Vždyť o něm skoro nic nevíme… Jen že existuje a jak se zatím nechová, ne jak se chová…
    Než by mě (a asi každýho tady) nenapadlo, že je třeba k Lišce nekompatibilní, ale asi to nejde usoudit z toho málo, co Liška tak pečlivě směrem ven filtruje…

  172. 215. jo, asi to Liščino filtrování….mě mate hodně jako pozorovatele zvenčí , jakože nic společného, nic společný čas, společný zážitky …. se tu neobjeví jako třeba s Klokanem….

    216. Jo. Liško., smaž co uznáš za vhodné.

  173. Jestli si už hrajete na doktory,tak to tak marný nebude:-)

  174. moje 16
    to je vlastně přesně vono! Ať jde o cokoli!
    Zkrátka pořád ještě jsou, existujou starý věci, o mě držej násilím, a já dokud nevím, jakou změnu chci a že je kýžená, tak žádná nebude, no. Starý páky z děttsví, starý strategie, ještě nějaký zbylý introjekt, který je právě tohle: Ta neschopnost rozhodnout se pro to, že něco rozhodně chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *