Letos jsem se na Vánoce nijak zvlášť nechystala; řekla jsem si loni, že na svátky a hlavně na jejich očekávaný společenský rozměr kašlu a v klidu si povedu svou. A vida – najednou jsem zjistila, že s takovou se na Vánoce těším.

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. V pátek ráno se uvidím s kamarády (do té doby jim během svátků musím koupit a zabalit dárky) – tradičně půjdeme na výstavu betlémů do Betlémské kaple. Svůj vlastnoručně šitý betlém, co jsem surově cpala surovou vlnou ještě jako obyvatelka Břevnova, jsem letos donesla k rodičům a právě ho máme na stole. Ještě k němu patří pletený osel. Všechny figurky mají končetiny přišité přes knoflíky, takže jimi mohou pohybovat. Andílek ne, ten není pozemského původu a hýbat končetinami nepotřebuje, jsouce tyto imaginární.

Jesličky jsem měla vždycky moc ráda, už odmalička jsem o Vánocích ráda chodila do kostelů, koukat se na ně: “Maj obečky v kuchyni!” I ke kapucínům jsme chodili na jesličky v životní velikosti – a byl mezi nimi i  černoušek! To byla panečku exotika.

Pokoj lidem dobré vůle a bramborovému salátu!