Bílá

SEN 22.11.2020

S novými lidmi někde, jsou docela sympatičtí, trochu mladší než já, rozumíme si docela a jeden kluk je tam pěknej, připomíná mi barmana v de Muze, to je jazz klub ve městě Antwerpen, kam bych se chtěla vrátit co nejdřív a co nejvíckrát. Něco tvůrčího svýho dělám u stolu. Tomu klukovi se to asi líbí a má v koupelně na sobě bílé bavlněné spodní triko. Taková bílá trika s dlouhým rukávem jsem mívala jako dítě, z hodně tlusté a hladké bavlny, nosila jsem je pod svetrem. Ten kluk má ovšem triko o hodně větší.

Jedeme velkým červeným autem s některými z těch mladších lidí nebo nových kolegů. A narazili jsme. Bouračka. Jak asi vypadá bouračka, když se někomu zrovna děje? Najednou nic a černo a pak se člověk probudí? Sleduju, jak to probíhá: najednou je bílo a ticho, vůbec nic necítím, je jen bílo jako mlha nebo bílý list papíru. Probudíme se na onom světě, nebo tady? Tady, nic se nám nestalo, domlouváme se v klidu, že tedy musíme jet domů vlakem přes hory, asi až do noci. Trochu to bude zdlouhavé, ale není to poprvé, takové cestování je pro mě celkem normální.

Jsme někde, asi je to nějaké sdružení nebo klub nějaké organizace. Lidi se tu scházejí. Je to tu docela sympatický. Jednou za měsíc tu probíhá několik přednášek za sebou a jedna holka to organizuje, rozesílá program všem zájemcům. Ukazuje mi ho v počítači, teď to totiž budu dělat já. Hromadný mail na bílé obrazovce je nadepsán „Lékařům.“ Pak počítač vypíná, odchází. Nevadí mi, že tu práci budu dělat, takové podobné činnosti beztak dělám u nás v práci taky a tohle moc času snad nevyžaduje. Akorát je vlastně divný, že to berou jako samozřejmost, že ta práce spadne na mě, i když jsem se o ni nijak neucházela, nepředali mi pořádně seznam zájemců ani lektorů, program, nic. A zrovna teď, když jsem si říkala, že pokud nějaké vedlejšáky, tak už dlouho nechci organizační, leda něco výtvarnýho, protože toho organizačního jsem měla už dost. V práci mi to nevadí, to tvoří jen malý kousek mého pracovního poměru, ale najednou zase hup, něco mi někdo předal a ani jsem nevěděla, jak.
A ostatní lidi nikde. Kluk nikde. Cítím se dobře, aktivně, ale běžně. Ti mladší nadějní mi akorát šoupli administrativní práci a jsou kdovíkde a kluci taky.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

27 komentářů u „Bílá

  1. Já tomu vůbec nerozumím! Byla jsi už vzhůru, když jsi to psala? :-)

    Ale působí to klidně a pozitivně – ať se stane cokoli, tak i potom budu mít co dělat, i potom najdu uplatnění a dostanu nějakou normální práci. Takže té případné bouračky se zas tolik nemusím bát. Ani faktu, že budu o samotě bez lidí kolem.

  2. Tak ten konec už úplně snově nevypadá :-)
    Mi poslední dobou připadá, že mám jeden divnější sen za druhým…

  3. liško, trochu mimo téma. Nevíš jak dlouho trvá odvykačka závislosti na prášky? Konkrétně na Neurol. Dá se pak úzkostná porucha nějaké léčit psychoterapií?

    Celkem by mě zajímalo co dělají psychologové či psychiatři s permanetně úzkostnými lidmi, kteří si nechtějí připustit že mají problém a pořád se dožadují léků na úzkost.

    Co se týče snu, tak mi přijde optimistický. Zejména ta bílá barva, bílá je známkou čistoty, nevinnosti.

  4. 1, 2
    jo, tak je to poznat – ten konec je už víc dojem ze snu po snu, než dojem ve snu. Tam právě tyle pocity chyběly, bylo jako samozřejmost, že nějakou práci budu dělat odteď já, ve snu jsme se nad tím nepozastavila. Kdežto po probuzení mi to, že jsem se nepozastavila, vylezlo jako důležitá věc, jako věc, kterou v realitě někdy udělám a možná bych se na to mohla víc soustředit a všímat si toho.

  5. ratko 3
    ad 1. odstavec
    Jak dlouho odvykačka trvá, nevím, protože se závislýma právě nikdy nepracuju – kdo je aktuálně závislý, tak u nás není. Leda někdo, kdo už závislý byl v minulosti, ale teď není. Někde trvá 5 měsíců pobytově, ale kolik zase jinde, to nevím, takových zařízení je víc; a možná potom ještě je nějaká následná další docházecí fáze po nějakou dobu, nevim. Možná u Neurolu záleží i na konkrétním člověku – třeba to někdo zvládne postupně jen ambulantně bez pobytového nebo docházecího (tj. několikrát týdně) stacionáře, pokud nebral velký dávky, to fakt nevím.

    Úzkostná porucha léčit psychoterapií se dá určitě vždycky, pokud se tomu dotyčnému chce nebo pokud věří, že by mu to mohlo aspoň nějak pomoct nebo ulevit.

    ad 2. odstavec

    To druhé je zajímavá otázka, protože je formulovaná tak, že na ni není odpověď. A rozdělila bych ji do dvou částí:
    1)
    „Co dělají psychologové či psychiatři s permanentně úzkostnými lidmi, kteří…“ A to se dá ještě rozdělit podle oboru
    – psychiatři můžou napsat léky, domlouvat se s člověkem o jejich užívání, jak mu to vyhovuje, co mu to dělá, usoudí, kdy je dobré dávku snížit nebo přípravek změnit…
    – psychoterapeuti „s lidmi dělají“ to, že nic nedělají bez nich. Takhle se tedy nelze ptát. (To nepoučuju, jenom tady sumíruju i pro sebe postoj, který psychoterapeut má – a díky za tu otázku, mě to zajímá.) Nejde stavět spolupráci ve smyslu „udělejte se mnou něco“ nebo hůř „udělejte s ním něco, dělá nám potíže /anebo ničí si sám zdraví.“ Nikdo s nikým dospělým neudělá nic, to je zásada. Každej člověk je svobodnej, každej je zodpovědnej za sebe. Psychoterapeut není zodpovědnej za druhýho dospělýho člověka, je zodpovědnej za průběh psychoterapie.

    2)
    A to se hezky vztahuje i k poslední části:
    „…s permanetně úzkostnými lidmi, kteří si nechtějí připustit že mají problém a pořád se dožadují léků na úzkost.“
    – Psychiatři, pokud získají důvěrů toho člověka, můžou mu doporučit nějakou následnou péči, třeba psychoterapeutickou, anebo odvykačku závislosti. Nebo napřed to druhé, pak to první ještě dál. Můžou mu napsat nějaký jiný preparát, který není anxiolytikum, na kterém vzniká závislost, ale třeba antidepresivum, kterých je řada typů a nemají prakticky v současnosti vedlejší účinky.
    Poznámka: předpokládám, že ten Neurol nebyl na předpis od psychiatra, ale od nějakého praktického lékaře, který poněkud pochybil, pokud nedoporučil nic jiného. Anebo ten Neurol od psychiatra měl ten člověk brát (kromě jiných pravidelných psychofarmak) jen v případě náhlé krize, velké úzkosti, přičemž potřeboval být v tu chvíli fit a pracovat atd., tak si vzal ten Neurol, aby to zmáknul. Pokud na něm vznkla závislost, je dost pravděpodobný, že nedodržel tyto instrukce a nadužíval ho a nechal si ho např. předepisovat od několika specialistů; tak to u závislých na lécích asi často chodí.
    – psychoterapeuti s těmito lidmi nepřijdou do styku, protože když někdo není motivovaný něco změnit, i kdyby to bylo jen pouhý cíl zbavit se úzkostné symptomatiky a nic dál (což může být OK vstupní podnět pro vstup do psychoterapie), prostě když on sám není motivovanej, tak do psychoterapie vůbec nepůjde. Nebo ho tam přivede někdo z rodiny a ta psychoterapie bude povrchní a ten člověk bude vynechávat, bude se omlouvat a pak vyšumí; tak to bývá. Takže je taky varianta, že přijde sám nebo ho přivede někdo z rodiny a ten psychoterapeut po úvodním rozhovoru řekně, že ho nevezme do psychoterapie. Třeba my bychom ho buď rovnou nevzali, newbo víc bychom při úvodním hovoru zkoumali, jestli to chce on nebo jeho okolí, a když ne on, ale okolí, doporučili bychom mu jiné služby, jiné organizace (což nám sice nepřinese prachy, protože on u nás nebude, ale náš cíl je dobro toho klienta, takže v tu chvíli nám na prachách nesejde – může se ale stát, že jinde to mají jinak, ale snad ne…), specializované právě na lidi se závislostí nebo po závislosti. Nebo bychom ho vzali na časově limitovanou individuální psychoterapii, například (podle indivoiduální situace, to se nedá obecně říct, ale určitě něco časově limitovaného). A to právě z toho důvodu, že už bychom měli jako možnost (ne jistotu, ale možnost, protože se to může změnit), že jakožto nemotivovaný moc chodit nebude a tedy z toho nicmoc mít nebude. – Ale může mít, může se ukázat, že mu to vyhovuje a on může najít, co z té psychoterapie by mohl získat, a pak zůstane.

  6. Liško, díky moc za odpověď. Přečut si ji víckrát a pokusím se s ní nějak ztotožnit, protože mám často pocit jakobych to byla já, která má povinnost druhému pomáhat abyse to nakonec zvrtlo do hořkého pocitu nemohoucnosti a zlyhání že jakákoliv aktivita je špatně. Takže takhle to cítím, že někdo mě žádá a naříká: Dělej se mnou něco, zachraň mě, doveď mě někam kde mě zachrání etc. aniž by dotyčný člověk vůbec někdy připustil, že zázrak neexistuje, že to je jeho odpovědnost jak se postaví úzkosti nikoliv prášků.
    Uvidíme. Dokud ten člověk nepřipustí že je možné existovat i bez Neurolu a tedy v tom stavu v jakém jsme, že i to je stav k žití. síce tak trochu obyčejný, ale asi ta akceptace toho co je, je nejtěžší. Snad na tom místě kde je, bude i nějaká psychoterapie.

    Ale to jsem odbočila. Dnes se mi zdálo že jím anglickou slaninu. Tence nakrájenou v plátcích… vložila jsem ji do úst a začala žvýkat, otevřelajsemoči a bylo ráno :-))

  7. To je na houbec konec snu a pocitu – bez kluků, zato s prací navrch. Držím palce, ať je to ve skutečnosti radši naopak:)

  8. Ad článek – velmi výstižné sdělení podvědomí o generačním posunu…

    To bílé triko si pamatuju, taky jsem mívala takové.
    I si pamatuju ten pocit, když jsem si poprvní řekla – To přece znám už dávno, to je z _m é h o_ mládí…
    Ten pocit zjištění, že už nejsem pro ty dnešní mladé jejich vrstevník, jejich automatický parťák, i když jsem jinak fajn a docela se hodím…
    Člověk tohle vědomí vyloučenosti odněkud, kam už není návratu, nakonec bere s klidem, tak trošku na bázi „vím své, mám své“.
    Jen občas to trochu zabolí. Popíchne. Maličko. I uvědomění si, že i ti mladí hezcí kluci už jsou ve stejné zóně jako „to je pěkný štěňátko támhle na druhé straně ulice…“

  9. Ratko, po hooodně dlouhé době jsme si právě takovou slaninu koupila minulý týden na dovolené na Šumavě. V malým zapadlým obchůdku. Mňam. :-)

  10. 7 ratko,
    Slanina – tos měla, ratko, moc pěkný sen.
    Já mám tu slaninu radši na tlustý špalíky nakrájenou. :- )

    8 Psice,
    možná se najde nějakej kluk nebo stařec, co nebude čistě kamarád jako u mě zvlášť v poslední době všichni : ) Bylo by to ještě o něco zábavnější, ale na druhou stranu o něco nevyzpytatelnější, než se učit v noci nizozemštinu, no.

    9 ru,
    joo :-)) Štěňátko na druhý straně ulice, to sedí. A nijak to teď nevadí, ti o 10 nebo spíš 15 let mladší už mě míjej, protože oni mě taky zas nějak nezajímají, nejsem na ně ani moc zvědavá, to nechávám s důvěrou na nich (a myslím tím i mladší holky, kolegyně), jedu si svoje věci.
    Jo a asi to souvisí i s tím, že je mi čím dál víc jedno, když řeknu před lidma něco sprostýho nebo naštvanýho (na politická opatření), oni ať si s tím poradí, jak chtějí, to určitě svedou, a je mi jedno, že mám díru v kalhotech a nějak nechápu, proč mě na to vůbec někdo upozorňuje – džíny přece vždycky mívaly díry i schválně, tak co. Co je taková natržená kapsa proti veškerenstvu! :- ) I když vím, že tohle je taky nutný hlídat, nevybočovat negativně ze svojí reality. To říkal Seneca, to jsem četla, když mi bylo 14, a furt to platí. Co je mejch 14 nebo víc proti tisícům let.

  11. … a zároveň je mejch 14 nebo třikrát tolik pro mě naprosto důležitejch a to je právě dobrodružný.
    Jeden člověk je tak málo proti těm všem lidem a rokům historie minulé, současné i budoucí, a zároveň je tak strašně důležitej, originální, neopakovatelnej, hodnotnej a nezaměnitelnej, že je i v tom kontextu těch milionů let a lidí naprosto světovej.
    A to mě nezneklidňuje, ale uklidňuje. A mám dojem, že v těch 15 letech mě to spíš zneklidňovalo, všechno vypadalo fatálnější a fatálně vypadala i představa: co budu, až budu velká? Vykonám něco velkýho?
    – A teď je taková otázka nerelevantní, protože každej vykoná něco a je to bez výjimky origoš. Tak jsem zvědavá, jakej pohled na to budu mít zas po nějaké době.

  12. Než mě vyhodili z Juda, protože se mi spustila krev z nosu a trenér usoudil, že se to bude často opakovat a nemám tam proto co dělat, tak jsem si zapamatoval jeho základní poučku o tom, že sebevětšího soupeře můžeme dostat na zem jeho vlastní silou a reakčním pohybem – potom mu můžeme pomoct zase nahoru, ale netahat!, vždy musí použít hlavně svou sílu k postavení se zpátky na vlastní.
    Tos mi, Liško, připomněla tím psychoterapeutem s asistovanou sebereflexí. Celkem jsem stihl jen tři tréninky a nedosáhl tak na hlavní cíl chození na Judo – chtěl jsem na Prvního máje chodit v kimonu a po průvodu jít rovnou domů, bez povinnosti odnášet transparenty zpátky do školy.

  13. Tak bílá může znamenat ledacos – od svatby až po nemocnici. Ne, že bych ti, Liško, něco takového přála, božechraň. Možná spíš než na události ve snu, bych se zaměřila na výsledný pocit. Spokojenost (svěřili mi zodpovědnou práci bez dlouhých okolků, věří, že to zvládnu, jsem fakt borec!), nebo rozladění (kurňa, to je dneska mládež, vyzout se z nudné administrace a hodit to na hrb mně, aby holt kočka nepřišla poslední na diskotéku). ;-) Mně se sny zdájí často, někdy mám pocit, že celou dobu, co spím, ale pamatuju si je málokdy.

  14. Některé sny jsou opravdu zvláštní.
    Dnes se mi zdálo, že jsme stříhala vlasy klukovi, do kterého jsme byla zamilovaná jako holka. Tak jsem mu je šmidlala, nebylo to moc hezky udělané a říkala si, co na to řekne ta jeho. Pak jsem něco hledala v jeho autě. A on řekl že se mu ztratily peníze, držel v ruce nějaké dvojtisícovky, pětitisícovku a tak jsem se zeptala kolik chybí. Prý 506 korun. Tak jsme řekla že mu je nahradím. A to jsme se vzbudila s pocitem divnosti.

    Zdálo se mi že vyplavalo něco nehezkého z doby mého mládí -tak 17-18 let.

  15. 15
    Ne, Ratko, to bych řekla, že vyplul na poverch celý tvůj životní pocit/postoj. V té tebou popisované příhodě tě vidím jako živou – totiž jako virtuální, tady odsud. V něčem se hrabeš, snažíš se to uklidit. Porovnat, utřídit, vysvětlit, dotyčnému, aby on v tom měl pořádek. Dotyčný pak poznamená, že v totmtéž místě se mu alw přihodilo něco blbě, možná to způsobil někdo jiný, ale není to stoprocentní, stejmně tak je možné, že dotyčný si to způsobil sám vlastní chybou. A už už vůbec není jisté, žes něco způsobila ty. Ale protože tys tam zrovna v tu chvíli byla a hrabala, tak to vemeš na sebe a za všechno se omluvíš, protože jinak bys měla blbej pocit, že je to na tobě uvízlý jako tvoje špína a že v tom druhým by vůči tobě zůstala hořkost, jako si nepřeješ… :-)

  16. 16. asi máš pravdu, snažím se svůj nepořádek nějak „řídit“ abych opakovaně zjistila že to nejde. A že se na mě dívají i lidé s nepochopením když se snažím uklízet také jejích nepořádek, protože vím co způsobuje bordel v myšlenkách a emocích, jaký chaos to vyvolává a v důsledku trápení celého okolí protože tento bordel se přenáší na všechny.

  17. Jestli můžu taky od tématu. PRO RATKU. Blog.cz byl zrušen a s ním i Ratkoviny. Zajímá mě, Ratko, jestli je k nim někde nějaký přístup a jestli někde píšeš?

  18. 18. Ahoj Mirko, bohužel žádný přístup není. Blog zmizel. Píšu jenom tady u Lišky.
    Ale v poslední době jsem psala málo. Můj život zklidněl, věci se srovnaly a já s nimi :-)

    A nenechám (snad) se tak lehce vyvést z míry. Dnes jsem udělala například dvě důležité věci. Řekla jsem švagrové že ji neodvezu k lékaři a že si k němu může dojít po svých (700m) a nepodala jsem ji vodu o kterou žádala, ale ukázala jsem ji kde je sklenice a kde kohoutek. Najíst jsem ji dala :-))

    Ono některé věci jsou pro mě velice těžké, najít právě tu zdravou míru ochrany sebe sama.

  19. A musím dát za pravdu všem, kteří mi říkali až vyčítali že chci vypadat dobře, ukázat se v dobrém světle a protojsem často milá a příjemná k druhým, často kontraproduktivně když by potřebovali spíše nakopnout. Ale já si říkám, že se necítí dobře a že potřebují teplé slovo. Ale vůbec ne, ono to pokračuje…až stojím zatlačená do kouta a cítím se jako blbec. Dnes už umím říct ne, nejen švagrové ale také dětem i vnoučatům, které miluji nade vše. A naopak umím říct manželovi ano :-) nevyremcávám tolik.

  20. A přenesla sis to, Ratko, alespoň někam k sobě? Přece sis nenechala jen tak smazat celá ta léta…? Já už se těším, jak se budu číst někdy…ve stáří :-) A všechny nás si pročítat…

  21. „A naopak umím říct manželovi ano :-) nevyremcávám tolik“

    A kolik že let manželství k takové idylické manželce chlap potřebuje, Ratko?:-)

  22. 23:
    Díky, to jsem chtěl slyšet/číst.
    A jdu přemítat o křesťanské pomíjivosti a krátkosti života lidského:-0)

  23. Tak to je skvělý, ratko. – Ale není skvělý, že ten tvůj blog je pryč, jak říká Mirka. I když pomíjivost je znak lidské existence tady na světě. A teď se mi vybavuje, že zrovna o pomíjivosti jsme u tebe určitě mnohokrát dumali…

  24. Já se dneska na ulici potmě zadumala a nebylo to nicmoc veselýho a viděla jsem, že to je proto, že jsem celej den byla zalezlá bez lidí. To neni dobrý. Ještě že otevřeli teď hospody. A zítra vneděli budu s lidma, tak to si musím všimnout, jak je to pro mě úplně jiný. Ne destruktivní.
    I když na druhou stranu ten den osamotě uteče jako voda – pouštěla jsem si videa v nizozemštině a čas uletěl jako nic. A těžko říct, jestli mi to v tom jazyce nějak pomohlo. Vyhledala jsem si jen pár nových výrazů:
    „Ik ben een beetje bot.“
    To prý znamená Jsem trochu tupá.
    A otázka „Proppen of vouwen?“ byla zapeklitější. Položila ji nějaká dívka na prvním rande hned na začátku. A bylo to kritizováno, že se to nehodí. Jenže proč? Překladač nabízel výnam „Nacpat nebo složit.“ Nakonec jsem se dobrala k tomu, že se to týká toaletního papíru a že ta slečna se zestručněně ptala, jestli když se ten kluk utírá hajzlpapírem, jestli ho zmuchlá, nebo složí.
    V životě mě nenapadlo si všimnout, jestli já ten papír muchlám nebo skládám nebo co. Nebo něco mezi. To je teda fakt blbá otázka na rande. Asi jako kterou rukou onanuje… možná horší.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.