Blatiny 2 – páteční sen

SEN 29.7.2016

1.

Nahoře na domě je holčička (já) a vidí letět velkého ptáka (směrem zprava doleva) a těsně před ním malinkého ptáčka. Už už by ho asi drapnul! Ona po něm hodí, co má po ruce, a  tím ptáčka zachrání. Hodila šátek.

Spadnul až dolů pod mrakodrap. Je to velká bílá osuška a dole lidé říkají, že je to „šátek svaté Anny.“ Asi Španělé.

Holčička ale málem spadla dolů. Zachytila se ploché střechy, která připomíná vršek několika spojených švédských beden. Chytila se prsty do štěrbiny mezi nimi a vytáhla se nahoru na střechu.

2.

Jedu ve vlaku s hitlerovcem, sedí přes uličku. Na něco se ptá spolucestující holčičky. Říkám si: radši moc neodpovídat, nekoukat na něj, nemluvit.

3.

Máma je za mnou v práci. Je tam mnoho místností, skříně. Vzniká problematická situace, aby nebyla v nevhodný čas v místnosti, kde bude probíhat program. Trochu protivné. Klobouk má? Dojem, že ve skříních je spousta oblečení a lidé nastrojení.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

44 komentářů u „Blatiny 2 – páteční sen

  1. Ve snech mi zřetelně vystupuje především téma s matkou:

    1.
    Zachraňuju až tak, že mě to málem zahubí. (Ale nezahubilo, uf, uf, to je dost dobře.)
    Velký pták chce konfrontovat malého, něco nepříjemného mu udělat, říct a já to nesnesu a zakročím, nechci, aby k tomu došlo, nechci konfrontaci. Hrozně nechci říct nebo udělat matce něco, co by jí mohlo být nepříjemné nebo jí mohlo ublížut – v mé představě. V představě proto, že já přesně nevím, nemám informace, co by jí ublížilo a co ne, jak by reagovala.
    Plus „šátek svaté Anny“ – šátek něco zakrývá nebo před něčím ochraňuje. A sv.Anna je přece matka ženy, matka P.Marie, svatá babička. Takže je to téma matka ženy.

    2.
    Napřed mi připadalo pozitivní, že jsem se dokázala ochránit před fašounem, mocným, krutým, bez citu, potenciálně nebezpečným a všeho schopným. Oproti prvnímu snu, kde jsem se neochránila a málem zaplatila životem za blbej altruismus.
    Pak ale: jízda vlakem v mých snech odedávna znamená „vézt se.“ Vezu se, nic nepodnikám, nechávám věci běžet a být, čekám, nemám to ve svých rukou a neberu si to. Nechávám jet věci po staru.
    Takže: distancuju se od fašouna, dělám, že neexistuje, abych se vyhnula konfrontaci, a tím zajišťuji, že se vezu dál, nezměněně.
    Kdo je fašoun? Je to ta část člověka nebo osoba schopná jednat, něco bez citu říct, rázně něco udělat, i když je to druhému nepříjemné.

    3.
    Matka u mě v práci, tzn. v oblasti mého života, kde nemá být, už, už nejsem dítě. Nepatřičné. Musím já (!) nějak zařídit, vyřídit, dohodnout, domluvit, aby byly hranice dodržovány a bylo jasné, kdo kam patří a kdy je míchání nepatřičné. Respektovat. Ona něco nerespektuje a pro mě je těžké připustit, že se to děje, že to dělá – radši to beru na sebe, abych nemusela vidět, že dělá ona něco blbýho přímo mně.
    Musím opakovaně upozorňovat, když to nejde jednou.

    Chci ji víc informovat, aby i ona věděla, jak na tom jsem, co mi vadí, co nechci, jaké mám plány. Nikdy jsem jí o sobě nicmoc neříkala, jen v případech krize. To spolu komunikujeme dobře a spolupracujeme dobře. Jinak se moc neinformujeme, ani ona ani já ji. Co bychom chtěly, potřebovaly, … A já s ní přece dlouhodobě bydlet nechci. Chci samostatně.

    * * *
    Zatím jsem nebádala nad detaily jako jsou švédské bedny, klobouk, …

  2. 1. Liško, k tomu není co dodat. Víš naplno….tak ted už je to jen na tobě – jestli aspon malá změna tu a tam zkoušet (chci ji víc informovat….atd.) nebo zaběhnuté stálé koleje a bludný (trápící) kruh.

  3. barčo,
    já ten sen prohnala svým individuálem (právě ve 14 hodin a na tu dobu jsem taky nastavila publikování tady:-) a moje terapeutka vypadá, že taky má dost ráda práci se snem (tohle byl teprve druhý, co jsem přinesla, ten první se týkal přímo té terapie, odehrával se v tom prostoru). V kom.1 jsem se snažila zachytit svoje nápady, její jsem trochu upozadila, ale měla větší „tah na bránu“ a upozornila na ten „drama triangle“ čili „victim tringle,“ o kterým jsem nedávno něco nadhodila v komentářích – viděla zvenku dobře, že ten trojúhelník je krásně vidět v první i druhé části snu.
    Tj. oběť – zachránce – pronásledovatel.

  4. 3. trojuhelník… znamená to projekci sebe do druhého? zachranuji druhéno protože nevidím sebe? tedy vidím sebe jen skrze druhého?

  5. 4
    trojúhelník je drama trojúhelník, autor. Karpman.
    Když je človek „v trojúhelníku,“ chová se buď jako oběť (bezmoc, nebere si zodpovědnost za svůj život), nebo zachránce (přílišný, až nevyžádaný), nebo pronásledovatel (naštvaný na oběť nebo nerespektující druhého zpravidla).
    Ten pronásledovatel se mi popisuje nejhůř, protože jím jsem nejméně často.
    Jasně že zdravé je v tom trojúhelníku nebýt, ale normální je v něm občas být, v nějakých chvílích. A ideální začátek, jak v něm nebýt, je si uvědomit, že v něm jsem a jako co kdy. Viz nějaké odkazy, jakékoli. Já četla srozumitelné:
    http://www.lynneforrest.com/relationships-loved-ones/2009/02/the-victim-triangle/

  6. 4
    spíš nevidím svoje potřeby a přání, nevšímám si jich a zachraňuju druhé (protože je chápu, mám pro ně soucit…) – to je ta pozice záchranáře.

  7. 6. napdlo mě totiž, a ta 4 byla myšlena v tom smyslu… že si svoje potřeby naplňuješ přes druhé… tedy naplňuješ „jejich“ potřeby jakoby to byly tvoje.

  8. ten trojuhelník mě jaksi míjí… jako oběť se necítím, jako pronásledovatel nějaké oběti už vůbec (příliš namáhavé) a zachránce taky ne… to mi přijde blbý.

  9. 7
    já bych to řekla jen lehce jinak – že se ten záchranář stará o druhé, o jejich potřeby (jiné, než jsou jeho vlastní, které přehlíží). Profit z toho má zhruba ten, že se cítí silný, kompetentní a rozhodně ne jako oběť, to on nechce připustit, že by někdy mohl být i oběť. Záchranář ale navíc přehání tu péči, takže oběti bere některé činnosti, které by mohla a měla dělat sama, vlastně ji ještě znekompetentňuje víc (což i odpovídá depresantnské rodině a tomu, co si vzájemně dělají). kdežto pozitivní pozice nebo obraz by byalo, aby zkompetentňoval, podporoval, ale nedělal nic za druhého atd.
    Není to nic vyjímečnýho.
    Ovšem to neznamená, že každý člověk v pomáhající profesi je tenhle přehnaně pečující záchranář!
    Ale většina lidí v pomáhajících profesích mají tuhle „startovní pozici“ záchranáře (tj. pokud jsou v trojúhelníku, tak nejčastěji jako záchranář) a jsou typově depresivní (což neznamená, že by někdy v životě museli zažít klinickou depresi; ale mnoho z nich skutečně zažilo depresi). Jsem četla.

  10. 10. pro mě spíš než záchranář vnímám takové lidi jako vlezlé … tedy nemyslím tím tebe, ale cítím velký odstup až někdy odpor. Na druhé straně potřebuji někdy zachránit… protože se dostanu do situace kdy něco nevím, pak volám pomooooc, nevím, neumím, kdo mi pomůže? no když nikdo, ta zabalím fidlátka a nic se neděje :-)) buď se to nějak vyřeší nebo nic.

  11. 11
    to je něco jinýho. Buď se bavíme o elegantním konceptu trojúhelníku, který může být hodně nápomocný,
    nebo o tom, že když něco nevíme, oslovíme někoho jiného,dospěle, dospělý dospělého – to potom není v trojúhelníku, ale superzdravota :)

  12. 14
    holčička maličká – chce být holčička, tak zařídí, aby se nemusel postavit pták ptákovi, aby nemusela bejt velkej pták, protože by to mohlo být (domněle!) nepříjemné pro jednoho nebo druhého ptáka nebo pro oba.

    Achjó, já musím jít spát, jdu ráno dřív. Tak zítra se těším!!

  13. Komentář č. 1 ke snu č. 3.

    Ty se za mamiku stydíš. Nevěříš jí. Nechceš ji pouštět do svého života ne proto, že bys byla tak ukrutně dospělá a ona ti vnucovala dětství, ale protože se bojíš, že ti to tvoje lpění na tvojí formě dospělosti maminka naruší.

  14. 6
    Pozice záchraníře je krycí. Zakrývá něco, co by člověk měl zachraňovat u sebe, ale nechce.

  15. 18. Ru, ano i ne.
    Ne – když to děláš spontánně, přirozeně – nemáš potřebu pojmenovávat se záchranářem – tedy není žádný tento pojmenovaný trojuhelník. :-)

  16. 21. nemusíto být parazitické… ale někdy cítíš očekávání jakože je to správně takhle zachraňovat a že to mám taky tak dělat. a já na to házím bobek.

  17. 23. no, každý pomáhá, radí, jak umí, jak uzná za vhodné a v jakém je zrovna rozpoložení, řekla bych.

  18. 21
    Nemusí to být, to přeci netvrdím, ani náhodou, ale v tom trojúhelníku, o kterém píše Liška a o kteréíém jsme si myslela, že je řeč, to takové je.

  19. 26. myslela jsme to ve smyslu, že opravdu udělá dobrý skutek… pomůže tomu druhému. jenže očekává za to něco. tedy není to nežištná pomoc nýbrž zištná.

  20. 22
    Barčo, klid, nenapadám roli záchranáře jaklo takovou, ani tvou jako sestřičky záchranářky. :-)
    Pouze se držím tématu, jímž je ten trojúhelník. A tam to tak je.

    Proč pořád z tématu daného Liškou ujíždíte do svých osobních životů? Pak si to všecko beret moc niterně máte tendence vyvracet řečené v sebeobraně. Já taky občřčas zachraňuju – no a co. Sleduju myšlenku, ta mě zaujala, vede dál, do dalších souvislostí. Nic víc, nic míň, neznamená to, že každý záchranář je mizera a já že nemám už nikdy nikoho zachraňovat. :-)

  21. 28. jak to říct lépe, chce být viděn… ano to je správná formulace. dělá to proto aby byl viděn. zviditelněn.

  22. 30. ale je možné že mluvím o něčem úplně jiném a jdu raději do postele. Dnes jsem pekla asi 300 věnečků z odpalovaného těsta a zítra brzy ráno je budu plnit krémem. Nějaký záchranář mě může…

  23. Není,t o je zas něco jinýhzo.
    Už taqky nemůžu, piju a poadám na hubu z práce.
    Vím, co jsme chtěla předtím, ale už to nedíkážu zformuzlovatr.
    Též přeju dobrou noc.,

  24. Ru, já si právě netroufám cokoliv říkat ohledně Liščinýho osobního trojuhelníku – k té tvé 17. prostě nevím, neznám, jak to tam je. Mě naopak zaujal komentář Lišky č. 1 – že, si sama pojmenovala co pro ni ten její sen představuje, co u toho cítí.

  25. 29. mnohem lépe snáším povinnost. jakože něco dělám – se dělá, protože je to mojí povinností a není vyhnutí. žádné dobré skutky, žádná záchrana… něco se dělá, protože to patří k běžnému dni a nejraději neviditelně. vím že je spousta takových neviditelných lidí, co udělají i něco dobrého. a jak je někdo vytáhne z díry a zasvítí na ně reflektor … stane se běžného spokojeného života parodie.

  26. 28
    pomoc určitě může být nezištná, jakákoli může být, může být dospělá na rovnocenné úrovni a může být obchodem…

    ale když mluvíš o tom zisku, tak ten typ záchranáře z trojúhelníka, ten očekává (od oběti, které pomáhá) vděk. A ani si to třeba neuvědomuje. Třeba jen se cítí dobře, že pomáhá. Ale ve chvíli, kdy ta oběť něco nedodrží, nezachová se podle plánu, nevrátí půjčené peníze, udělá něco neočekávaného a nevděčného, tak ten záchranář na to reaguje – je naštvanej, že se druhý chová nevděčně „za všechno co jsme pro něj udělal.“ A v tu chvíli se ze záchranáře ocitá v pozici pronásledovatele, nadává, rozčiluje se nad nevděčným světem apod.
    No ale pak to zpravidla zase přejde a vrátí se k záchranaření.
    Jiná možnost je, že mu ten vztek dodá energii k tomu, aby přestal o oběť pečovat. Může to asi znamenat, že zůstane pronásledovatelem, nasejřenej, ale hlavně je to impuls vystoupit z trojúhelníka, převzít jen přiměřenou zodpovědnost, nepřehánět péči…

  27. 29 ru
    ano, ano,
    slovem záchranář teď označuju pouze toho záchranáře z trojúhelníka, žádné jiné všemožné záchranáře.

    Vlastně se teď na to koukám víc jako na koncept, taky nesjíždím do svého osobního v tom; i když v tom snu to bylo a já vím, že pokud jsem v trojúhelníku, najdu se jako záchranář a naštěstí můžu i připustit, že se najdu jako oběť (ony v tom trojúhelníku jsou nakonec všichni oběť), neodmítám tu pozici – svým záchranařením si zakazuju „nebýt hodný“ a dělat něco konfrontačního a to mě ve výsledku dostane do oběti, protože mě to zastaví, nevede to ke spokojenosti, ale jen k setrvačnosti.
    A nenechávám to být, hledám různé kousky podpory v sobě, které mi nakonec umožní do konfrontace jít. Začínám tomu věřit :)

  28. 17
    tak to tedy může vypadat? – Ona ne že se bojím, že mi formu dospělosti naruší. Ona mi ji narušuje, ona je toho součástí, právě toho, že vůbec nejsem ukrutně dospělá. Jenže to se hodně blbě přiznává. Pak se to asi jeví takhle jako demonstrace ukrutné dospělosti a vymezování. Ve skutečnosti jsem toho vymezování ještě podnikla málo nebo spíš nedůsledně; protože ona to nerespektuje, je potřeba abych na tom důsledně trvala.
    Kdežto já si řeknu: Stačí snad jednou, nebudu to opakovat jako blb pořád dokola a dělat z druhého blbce.
    A to je nedůslednpst, překážka, uhnutí z cesty, je to naprd.

  29. 32
    jé, ratko, to jsem našla až teď, žes dělala tolik věnečků! Ňam. Ještě že jsi daleko, protože právě se mi daří trochu hubnout.

  30. Hned se snědly a byly to celé manévry, nejen je udělat nýbrž i šťastně dostat na místo.

    42. Domnívám se že tento problém je trvalý… nejde odstranit. Tedy nejde aktivně tomu druhému zabránit aby ddělal něco jinak než dělá na základě mého přání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.