Blogerka roku

w1-500

w2-500

w3-500

w4-500

w5-500

Vidíte, jak nádherně skáču? Možná si toho už někdo všimnul a proto jsem se dostala do hlasování o modelku… éé, ne – o blogerku roku. Zní to dost ironicky – blogerka roku. Kdyby někdo furt a furt mlel a něco psal o bio marmeládě a ukazoval svůj byt na fotkách, řeknu si: „No to je hotová blogerka roku!“

Jednou jsem se před týdnem na ty stránky koukla a byly tam stovky blogerek roku a mohlo se pro ně hlasovat. Což jsem neudělala. Vy ale můžete! Vítězná skupinka šla prý loni někam na večeři a to by se mi hodilo. Zvlášť po tom dnešním hnusném obědě (viz příští příspěvek).

Takže klidně hlasujte, pokud se vyznáte v té změti blogerek, jsme tam asi všechny. Hrůza. Možná i někdo navíc, protože když jsem se hledala – a dalo to práci – viděla jsem tam „Obyčejný blog,“ ale nebyl to Jirka*. Jo a teď jsem se koukla na ceny a o večeři tam nic nestojí, jen nějaký pitomý poukázky na nákupy. A zřejmě do prodejen, kde nemají ani notesy ani fixy, takže je to napytel. Jestli vyhraju, tak jim to řeknu. A to se nestane, takže se nikdy nedovědí, že některé blogerky mají a potřebují i nedigitální psací potřeby.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška, Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

69 komentářů u „Blogerka roku

  1. PT evidentně funguje … pěkný rozbor … a ta krásná možnost se z toho na blogu vypsat (po tom se mi stýská), gratuláre

  2. Tak jsem ti tam teda zahlasovala (v jaké že seš té kategorii? Zapomněla jsem se podívat), al ezeptám se:
    A není to tak nějak pod tvou úroveň, někam se drát v tamté společnosti? :-)

  3. už máš hlas, dokonce jsem se obětovala a dala jim svoje kontakty (opravdické). tak snad mě nebude nikdo honit po nocích.

  4. kategorie LIFE

    Liško, jak píšeš co otec a co máma. Domnívám se že když člověk ty svoje rodiče tak nějak zpracuje tak hodně ztrácí na spontánních reakcích jelikož tyto zmizí. Tedy mě se to tak stalo, divím se kam se ztratily a nejsou. Dětství se mi ztratilo. Rodiče se přetavili v něco zcela jiného. jakoby to již nebyli moji rodiče nýbrž lidé zcela jiní než jsme je jako děcko zažívala.

    Díváme se s manželem teď na serial Terapie s Rodenem. Zrovna dnes běžel díl s Terezou Brodskou, která měla pokřivené vztahy s tatínkem (viděla ho přes růžové brýle) i s maminkou (viděla v ní slabé dítě jak to dělal tatínek) a pak, když vyšla najevo pravda o otci, o jeho „slabých stránkách“ a shazování matky, tak mu vyčítala. Vzal jsi mi otce i matku. O otci se dozvěděla pravdu, a matka ji srala furt.

  5. ad hlasování
    ježkovy zraky, tam se dávají i údaje, jo? Na to bych se vyprdla (i když cizí telefonní čísla stejně nezvedám). A vůbec se na to vyprdněte, mně to jen připadalo pozoruhodný, že všechny blogerky světa (a ještě takhle debilně bez chlapů, jen ženy, no trapárna!) jsou ve hlasovacím shluku.
    Věta „jestli vyhraju, tak jim to řeknu“ nebyla představa, že vyhraju; byla moje vizuální představa pro moje pobavení – jak chodím a vykřikuju a píchám tužkou do ohryzku všechny přítomné, aby viděli, že nedigitální tužka má svou sílu :)

    Když jsem se pak koukla na ty odměny, připadá mi, že je to pro čtenářky barevných časopisů a katalogů.

    Což o to, já jsem taky čtenářka barevných hladkých časopisů (takovej papír já bych ve svým notýsku nechtěla :-)), mám několik takových, i asi dvacet let starých výtisků, na vystřihování. A přitom se občas i začtu. A za měsíc můžu znova, protože hned zapomenu, co tam psali.

    Nenechte se manipulovat mnou a nehlasujte.

    Ještě bych se musela dělit o odměny a já tak nerada chodím na poštu něco posílat… :-D

  6. ratko 5
    A to je asi v pořádku, ne? Že se vztah k rodičům vyvíjí a mění až do smrti (všech).

    Seriál Terapie – viděla jsem před asi čtyřmi lety celou tu první řadu a na další už koukat nechci. Bylo to chytlavý, tojo, chtla jsem to dokoukat, zajímaly mě ty příběhy a líbilo se mi, jak je to rozdělený na pondělí, úterý, ve středu chodí zase ten a ten… V tom to bylo napínavý.
    K terapeutickému stylu přímo při těch seriálových terapiích: terapeut používal hodně dlouhá souvětí, nesrozumitelná, na ty by se klient neměl šanci soustředit – a určitě ne klient, který se aktuálně necítí dobře. Ta mluva nebyla realistická. Za druhý Roden málokdy hnul brvou, vždycky něco odkecával, ale že by pracoval jinak než slovy, nevypadalo. Zatřetí si už dobře nepamatuju, jak zpracoval ten protipřenos jako kráva, totiž když dal klientovi facku. Jak s tím pracoval v supervizi.
    Za čtvrtý ta supervizorka byla jeho kamarádka, což v malém českém rybníčku může snadno nastat, ale není to optimální varianta. Přece jen výběr je.
    Za pátý šukal se svou klientkou, což je neetický. Nejen neprofesionální. A léčebný to taky nebude :) Už taky radši nevím, jak postupoval poté, myslím že jo, že tu terapii ukončil, ale přece jen – měl spoustu příležitostí to udělat dřív.

  7. 7. jojo :-) je to seriál, má to lidi bavit. Překvapilo mě, jak to zaujalo mého manžela kterého žádné psychohrátky nebaví a má z nich jen srandu. TAdy ho to chytlo, protože ta Brodská byla možná trochu jako já. Díval se na mě významně, jakože slyšíš? A slyšíš co jí řekl? Tedy on si myslí že moje rodina je psycho. ale to vím taky :-) a tady v tom seriálu se o tom mluví, o lhaní a kličkování, předstírání a považování těch druhých za příliš slabé aby se jim řekla pravda a tak. ty metody nebyly tak zajímavé, jako to kličkování klientů (klientek) A jejích rozčílení… když jejich emoce jsou podružně odsouvány stranou, jakože dobrý a teď dál. že se jde dál za ně. jakoby nebyly… nebo prostě jen byly a teď jedem dál.

    my si totiž objednali televizi od O2 A tam je služba zpětného sledování pořadů. takže terapii máme z jedné vody. třeba 4 díly po sobě.

  8. ratko8
    já to sledovala taky po sobě, protože jsem stahovala jeden díl, zatímco na předchozí jsem se koukala.

    Rozumím tomu tak, že „A jejích rozčílení… když jejich emoce jsou podružně odsouvány stranou, jakože dobrý a teď dál. že se jde dál za ně. jakoby nebyly… nebo prostě jen byly a teď jedem dál.“ toto se dělo kdysi doma u těch hypotetických klientů, ne v té terapii, že by se jejich emoce odsouvaly stranou(?)

  9. Nestahuju, nemám O2, ale český detektivní seriály jedu onlajn. :-)

  10. v tý terapii právě. Brodská mu tam dělala takové divadlo. Obviňovala ho ze všeho možného a nemožného. pak mu dělala sexuální návrhy a on furt v klidu. pořád si povídal to svoje a ji nechal ať si dělá co chce dokud nebude normální. Moc se mi to líbilo :-)

  11. Máš ti tam ode mne už pár dnů. Moc mě potěšilo, že jsem tě tam uviděla. I tu nechuť, nechat kontakt, jsem překousla… :)

  12. ratka 11
    Neumím si ot představit v tom seriálu, asi se budu muset mrknout :)
    já si emoce představila jinak, ne jako manipulaci či co. Proto jsem se divila, že by je v terapii někdo odsouval (i když např. někoho po těžkým traumatu je taky dobrý spíš od emocí odhánět, aby se napřed stabilizoval, než by do nich už vjížděl).

  13. Báro, Mischko, barčo, ratko, ru –
    tolik hlasujících a takových pěkných?!
    V tom případě tam taky zítra vlítnu a zahlasuju si!

  14. extláčo,
    díkyy! Jo, mně to funguje, pro sebe považuju individuální psychoterapii za nenahraditelnou!

    Sice na výcviku jsem absolvovala 450 nebo ještě víc hodin ve skupinové práci, ale teď když to porovnám, tak tohle je intenzivnější práce na sobě nebo spíš podstatnější. Intenzivnější co do pocitů, vjemů, to byla ta skupinová, protože vnímat plně dalších 14 lidí kolem sebe a pracovat pro ně i pro sebe je docela náročný. Je toho hodně, furt se něco děje, hodně vjemů všeho druhu.

    Přitom do výcviku už jsem šla s nějakými tématy, která se tam potvrdila a další ukázala, rozpoznala, někdy vzájemně propojila, něco se s nimi dělo, u některých jsem myslela, že už to jejich objevení samo je cíl, u jiných mi bylo jasný, že ještě nejsou vnitřně utříděný, ještě jsou rozkouskovaný, nepřehledný.
    A v individuálu se ukázalo, že v podstatě nová témata už nepřicházejí, vrací se ta ze skupinové sebezkušenosti na výcviku. Plus se propojují a líp jde dojít k jejich podstatě, je na to čas, klid, prostor. – I když mně už zbývají jen tři setkání, dle plánu. A měla jsem sen, že „je toho ještě hodně na stole.“ Tak to teď všechno graduje už kvůli tomu blížícímu se konci. V tom mi připadá to vědomí konce důležitý, udělá nějakou křivku, nějakej průběh, něco se ukáže.
    No, ale napadá mě, že bych mohla vyjednat ještě prodloužení. Nevím.

    Taky je dobrý, že ten individuál je víceméně psychoanalytickej, takže zavádí hodně do příčin z dětství. To potřebuju, protože ten můj Gestalt přístup zas až tak na dětství zaměřenej není. Jasněže se kořeny věcí z dětství objevujou, ale jde se na ně jinak, víc na to současné, přes to současné.

  15. Liška 11, 14
    no stejně je mi divný, co čtu – to jako ji terapeut vhodným a respektujícím způsobem neupozornil na to, nezeptal se, co se v ní děje, co jí ta situace připomíná, ke komu se tak ještě chová nebo jestli si vybaví, že se tak někdo k ní choval? Když řekneš „povídal si to svoje,“ zní to od něj dost necitelně.
    Asi bych to musela vidět. Přímo, ne zprostředkovaně: Věta „dokud nebude normální“, ech, taky není nic terapeutickýho.

  16. ta divná reklamní soutěž Blogerka roku
    – koukala jsem, že v kategorii LIFE je dost blogů, co se asi zabývají tím, jak si nalíčit oči.
    Mohla bych vznést podnět, ať je přesunou do jiné, odpovídající kategorie, a pak by v té mé kategorii bylo jen pár blogů! :-)
    Já bych asi hlasovala, a asi to zkusím, pro blog, na kterým se články objevují často, víckrát do týdne. Takže Zasetalucie pro opravdovost a nenačančanost (i když já bych buldoka v posteli nechtěla, mně se nelíběj:-) nebo Syroovka, protože ta poskytuje hlubokomyslný osvěžující křesťanský úryvky z literatury. A obě mají na pohled sympatický manžely!

  17. Já bych krom pro Vulpeculu nehlasovala pro nikoho. Přijde mi to tam kvokárna na entou. Holky z vosmičky vo přestávce na lavici u tý nejnamalovanější, co jí tatínek vozí bony na texasky a bílou čokoládu z montáží po Iráku. Papu, šminky, hadříky.
    Copak tohle byly dřív blogy? O tomhle si mají obyč neinternetoví lidi v česku dělat představu, že jsou nejlepší blogerky?
    Pláču, kde je cézet bloguje…

  18. ru
    no to teda. Bloguje bylo plný zajímavejch lidí. Některý zůstali podobný, některý se asi pak víc profilovali a šli do příslušných jiných virtuálních sítí, na to zaměřených (?)

    Vždycky v historii asi byl takovej určitej docela populačně silnej proud, jak říkáš – zaměřenej na sladký život. Což znamená krásný drahý hmotný věci a touhu po nich na straně poptávky a využívání toho na straně nabídky a reklamy.
    Značkovej hajzlpapír! :)

  19. K seriálu Terapie – taky jsem na to čuměla. Ale kredit to ztratilo ve chvíli, kdy ten voják tam chodil v uniformě… Žádnej by to neudělal – by musel bejt padlej na hlavu, aby chodil v mundúru k psychologovi! :D A to nemluvím o tom, že většina těch věcí, který tam říkal, byly sračky…

  20. A ještě si rýpnu do „fashion blogů“. Měla jsem období, kdy jsem je s chutí prolejzala a bavila jsem se nad nima. Když jsem je objevila, nemohla jsem pochopit, že tohle lidi dokážou dělat. Že dokážou každej den věnovat čas tomu, aby na blog vysypali milion fotek se štítkama z nových značkových hader, co si koupili… Můj oblíbenej byl tenhle: http://www.ejvifreedom.com

  21. 20 /19
    a ten silnej proud je ten, co zavání kariérismem a prorežimovostí. Ne že by všichni, to vůbec, ale je to ten charakter, co v určitý blbý situaci vytvoří právě tu masu bez opravdovejch hodnot, která jde za svým vůdcem, protože jim něco sladkého nasliboval. Třeba novou řasenku.
    To je pro mě masa POTENCIÁLNĚ nebezpečnějch lidí.
    V každým z nás je touha po lepším, v každým z nás je třeba pocit „proč to má on, a já ne“, hlavně v dětství / adolescenci, v každým z nás je, cokoli si vzpomeneme. Ale když vidím blog, jehož činnost je předvádění kosmetickejch přípravků, vzorků, co firma pro ten propagační účel poskytla, nevím, proč je to blog. Je to reklama. Hezky osobní a s chybama v čárkách a v gramatice a tím věrohodnější pro čtenáře resp. zákazníky.
    Čtenář je spíš teď už zákazník.
    Všechno už je asi reklama.
    Asi my taky.

    Možná je těch proudů víc a ne jeden. Možná někdo si neřekne, že chce sladkej život a silný auto, ale jen: Chci teď urvat, co se dá, než přijdou uprchlíci a já je budu živit a na mě moc už nezbyde, ani to (subjektivní) málo, co mám teď.

    A taky je na blogách proud lidí, co si chtějí udělat radost. Tím svým blogem a komunikací s druhýma. A to je pořád stejný, to je jako za starejch časů! Někteří šijou kabelky, jiní si fotěj hezký bejváky nebo krajinu, chtějí si zaznamenat kousek krásy, jen tak zachytit pomíjivost a občerstvit se tím v reálném životě mimo blog.

    Už asi melu všechno dohromady. Nějak moc to hrnu do závažnosti. Přitom jde o… co?

  22. Jde o to, že by bylo docela dobrý vypálení rybníku všem těmhle rádobyblogerkám používaným jako reklamky, kdybys aspoň tu jednu kategorii vyhrála ty. :-)

  23. ty blogy neznám, míjíme se… vůbec mě to nezajímá. i když si tam občas kliknu protože třeba narazím na odkaz od tebe opět se míjím. Jsem přesvědčena že ony se míjí se mnou. že jsme vzájemně neviditelné s těmi světy.

    17. řekla bych že se vyjadřuji jinak než jsi zvyklá. prázdné emoce jsou postavené na falešných domněnkách. jsou to pouhé bubliny kterými se klient naplňuje iluzorně a jeví se mu pak důležitost nebo závažnost něčeho co si vlastně vymyslel. ty bubliny praskají, nejsou nahrazovány ničím a ten klient tam sedích protože přišel právě o to co se mu zdálo být důležité a co vlastně vůbec neexistovalo (pouze si to vymyslel) A terapeut říká, to neznamená konec vztahu. to znamená že vztah se vytvoří znovu… „lépe“ a myslí tím pravdivě. bez kličkování, mžení a lhaní sobě a druhým

  24. 26. ta druhá fáze… pravdivé skutečnosti je samozřejmě ve hvězdách a v Terapii nenastane ani se o ní nemluví, protože tam je prázdno. Tam není nic závažné, zajímavého, převratného… inspirujícího. Není tam nic.

    Ještě k Terapii s Brodskou, přišla o iluzi vztahu k otci, podváděl manželku a dceři řekl když se ho na to zeptala proč, protože s mámou byla nuda, takže s za to vlastně mohla sama. JIž ho nemohla obdivovat. U mámy zjistila že vůbec není tak slabá jak si s otcem mysleli, již se na ni nemohla vytahovat a pohrdat jí. A přišla i o práci protože již nemohla profesionálně lhát a mžít, najednou jí to nešlo. A přišla i o partnera. Přestala s ním soutěžit – jediné co ji na mužích zajímalo – vyhrát nad nimi. Již nechtěla vyhrávat.

    žádná motivace… všecko zmizelo. čím se to nahradí? to Terapie neodhalí. Najednou není nic. Prázdnota široko daleko. Nic není třeba si dokazovat, s nikým soutěžit, vše je jaké je, nesrovává se s nikým, nechce zalíbit, uspět… prázdno.

  25. Původně jsem si říkala, že se na ten seriál kouknu, ale když to tady tak čtu, tak to bude pěkná slátanina, poplatná víc „pražákovskému“ scénáři s romantickými představami než skutečnosti, asi jako když skuteční koňáci trpí u seriálů z koňského prostředí. :-)

  26. 28. Ahoj Ru, jasně. je to seriál… takže určitě pražákovština. Roden se mi tam líbí, jeho kolegyní je Magálová, taky se mi moc líbí. Ten díl s vojákem jsme neviděla… jen to pořád řeší, protože asi spáchal sebevraždu (ale to se pořád neví) Když umře klient, má terapeut problém :-) Asi jako u každého seriálu vznikne nějaký děj a sympatie (umělá) k postavám. To je účel seriálů. Mě to dává asociaci na Lišku. jediný seriál který vidím. Předtím asi 5 let (možná i dýl nic) protože jsem u žádného nedokázala vydržet dýl než 5 minut.

  27. ratko,
    to asi nejde předat (to o postavě v seriálu Terapie) tomu, kdo to sám nevidí. Takhle napsaný se mi nedaří to pochytit.
    Akorát ad27
    je mi divný ten konec “ čím se to nahradí? to Terapie neodhalí. Najednou není nic“, protože mi připadá, že během terapie právě člověk hledá síť podpory v okolí a hlavně sbírá sebepodporu a tou to nahradí. To mi připadá skoro jako smysl celý terapie obecně.

  28. 30. ano. tak. musi se „strukturovat“ zevnitř sám.

  29. 31. teprve pak se dokáže pustit „dobrovolně“ a nechmatá po okolí chapadélky.

  30. 32
    okolí je taky dobrá podpora, najít si něco svýho, nejen lidi, i činnosti; to není blbě, to je dobře.
    Ale ty asi myslíš přehnaná popínavá chapadla :)

  31. nezlob se, chtěl jsem hlasovat, ale osobní údaje mě zastavily .-)

  32. se nedivím. Osobní údaje dávat nějakejm firmám, co ti pak budou posílat svoje zvýhodněné nabídky do mailu… mně chodí asi od tří parfémových prodejců.
    A tihle vypadají dravěji a blbějc.

  33. zahlasoval jsem teda pro tebe. A myslel si, že si třeba počtu v těch konkurenčních blogách, ale nepovedlo se. Nějak se mi nechtělo klikat na zmenšené obrázky titulních stránek, kde ani nejde přečíst text. Asi už té oné nové době nerozumím.

  34. fousku,
    no teda! Dík.
    Mně připadá divný být v takové soutěži. Vědět, kdo hlasoval. Že já jsem to sem – zpola ve srandě – dávala!
    :) Hyn sa hukáže.

  35. zajímalo by mě nějaké průběžné hodnocení. zda tedy zaangažovat i členy rodiny :-)

  36. 39
    to je zajímavý, pro mě. Protože to je přesně věc, kterou nikdy v životě nedělám, stydím se, neřeknu si o to, i kdyby mi na tom záleželo.
    A na nějakým hlasování mi ještě nikdy nezáleželo.
    I proto, že si předstvuju, jak nějaký všechny puberťačky z jedný třídy hlasujou pro jednu jejich spolužačku. Třicet holek. Takový lidi vyhrávají. Mladí, nadějní, mediálně zdatní, potřeštění… trochu připomínající kampaň pro Schwarzenberga :)

  37. … kdyby se to bralo podle toho,KDO hlasoval,
    tak jsem vítěz největší, protože pro mě hlasovali takoví lidi jako jste vy!!
    A každej hlas by se moh brát jako multihlas už pro počet let, co trávíte na blogách, a pro všeobecnou zajímavost vašich osobností.

  38. :-)
    To bys vyhrála už proto, že z nich nejzajímavější osobností jsi ty. Nejkreativnější.
    Jenže o tom holt ten majnstrím asi nejni. :-)

  39. 40. dělám to Liško pro tebe… Pro jiné bych to nedělala :-)

  40. ru 42
    už zase mi to někdo říká?? Já pak nevím, co s tím mám dělat, jakou akci podniknout, abych nezahazovala hřivny – ale aspoň mě to podněcuje pokračovat, to je pravda, dík!

    Vy v tom ale nejste nevinně :-))
    Já bych nainternet nedala nic, kdybych se necítila bezpečně (což je naprostá iluze, já vím) s vámi (protože já mám pocit, že jsem tady s vámi starými známými, ty ostatní nevidím). Vzpomínám si, jak před devíti lety jsem si řekla, že si založím blog, na který budu psát, budu se cvičit v psaní a dostanu zpětnou vazbu od ostatních (představovala jsem si, že dostanu zpětnou vazbu na FORMU toho psaní, na styl psaní a jestli to dává hlavu a patu a kde mám díry; ne že tady budem debatovat o všem možném:-). Napřed jsem začala nějaké blogy hledat, abych se napojila a už s někým komunikovala, než začnu něco psát. A našla jsem ratku, rulisu, aninu, ghosta, roje a pak Bloguje a další lidi tam. A bylo.
    A teď jsem se dostala k čím dál kratším textům. Ve kterých ani nemám ambici, aby byly napsaný zajímavým stylem. Spíš aby obsahovaly nejen slova, ale dávaly (mně, protože cítím, že to potřebuju pěstovat) možnost se vyjadřovat víc způsoby než přes slova a myšlení, neustrnout.

    Jakej vývoj jste měli vy?

  41. 44. blog je pro mě taková malá šok terapie. mám o sobě naprosto jiné mínění něž jsou zpětné vazby :-) a tak přemítám nad tím, co to znamená. jaký to dává smysl. to je pro mě zajímavé. protože začátky byly takové, že jsme se snažila přesvědčit ostatní že jsem taková nebo že si myslím toto nebo takto.

    teď nechávám řečené doznít. Jako když se uhodí na zvon… a ten tón zní ještě dlouho poté

  42. 44: no jo vlastně, teprve devět let, tys benjamínek. U mě se to s psaním na blogu vyvíjelo takto: napřed málo, časem víc, pak zas méně , na konci nic.
    Pro mě to ale byla stejně nejvíc sociální síť, i když se ta tomu ještě neříkalo.

    Došel jsem časem k tomu, že soudit z napsaného je velmi ošidné, a ještě ošidnější je myslet si, že díky zdálkyhledu můžu někomu s něčím poradit.

  43. fousku,
    ajo, já vím, žes psal napřed víc, na tebe jsem taky narazila jako na jednoho z prvních, pak míň a víc hudebně.
    Sociální síť jsou (byly…) blogy dobrá. Když to srovnám s facebookem, kam jsem vkročila až teď (a ještě neznám všechny jeho možnosti), připadá mi facebook o hodně blbější. Moc veřejnej, žádný debaty, žádná moc hravost, jen běžící pás novinek. Na to je dobrej, na podchycení, co se kde děje zajímavýho v našich i jiných kruzích.

  44. Aha, tak ne o šest let dřív, to jsem se blbě koukala. :-))
    To bych do toho musela započítat i ty drby na staré ženacézet, což nebyl žádný blog.
    Ale zas tam byla tehdy daleko lepší sebranka lidí než dneska, po nutnosti registrace přes fejsbúk a podobný nesmysly.
    Jo, starý časy…

  45. 48: jestli, náhodou, nebyl podzim 2005, když jsem zakládal blog. Má se to nějak slavit?

  46. Má. Dej flašku, já dám druhou a opijem se fšichni. .-)

  47. 50. ten učitel z Matfyzu jak furt naříkal, že nemá ženskou a nenávidí rodiče. Nemůžu si vzpomenout jak se jmenoval :-)))

  48. jj. :-)
    Ale on naříkal hlavně proto, že nic necítil. Nebyl schopen citů.

  49. Mě taky.
    Ale myslím, že v podstatě nijak. Že přežívá tak pořád stejně, jak přežíval.
    Ono to u něj asi nemělo žádné řešení.
    Ale byli tam i další. Ti se určitě posunuli.
    Třeba Or. :-))

  50. 58. nevím. nevidím to tak jednoznačně. rozum má taky svoje možnosti… nikoliv jen a pouze emoce. A city? City jsou tah určitým směrem. Mohou být vyjádřeny i rozumem. Nejen.

  51. 59
    K čemu se vyjadřuješ? K Blekovi, nebo k těm ostatním?
    (Smysl mi tvoje odpověď nedává ani k jednomu, ale jsem v práci a po dvou fernetech tak nevylučuju pozdnější zážeh. :-)

  52. 60. měla jsem včera flašu červeného – viz. fabrické blues u tebe :-)) Teď jsem střízlivá. Úvaha… se týká nebyl schopen citů, nemělo to řešení. Or se posunul. Ihned jsem si seskládala panáčky na šachovnici. Blek – Or. Jeden se neposunul – druhý jistě ano. Bylo to mysleno vážně nebo jen tak.. Racionální muži. Bezcitní? nebo spíše emočně ploší. řekla bych že to druhé. vztah cit – emoce. tedy toť moje úvaha na kterou jsi mě přivedla. inspirovaná Tebou ale žijící již svým životem nezávisle na tobě.

  53. Ježíš… to sis to hodně seskládala…
    Každý si řeší svoje, mění se víc či míň.

    Or se změnit chtěl. Měl víru, vizi, že to někudy nějak půjde. Nějakou cestu si našel, do té se zakousl a šel. Tudíž se někam posunul. Neřeším kam.
    Blek žil s tím, že změna u něj možná není a že psychologové a psychiatři ho tlačí někam, kam to nejde, způsobem, kterému on nevěří. Tudíž se nejspíš ani za ty roky neposunul nikam a pořád jen naříká, jak je porouchanej.

    Nic víc jsem tím nemyslela. :-)

  54. Nijak jsem nehodnotila city versus rozum, to už sis tam dosadila sama. :-)

  55. 59 jsem jako nečetla.

    Já nepila včera nic a dneska taky nic nemám a ani na to nemám chuť. Ale nealkonápoje jsou hnusný, tak nevím, asi skončím u čaje.

  56. 68 áá, no vida, to se podívám. Už se koukám. Tokugawa se mi matně vybavuje. Baví mě, že znám ty komentující pod tvým článkem, na kterej odkazuješ. Vlastně je znám všechny osobně kromě Jirky*!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.