Bydlení a feng-šuej

DÁT VĚCI DO POHYBU…

Obklopujeme se tím, co k nám patří, přitahujeme si určité lidi do života, vybíráme si, co k nám sedí, vědomě i nevědomě. Je to zobrazeno v tom, jak vypadáme, co máme na sobě, kde pracujeme, jak chodíme, mluvíme, píšeme … a jak je zařízen náš domov.

V neděli jsem si přestavěla půlku pokoje (nákres viz níže).

Docela mě to bavilo. A mám pořádně uklizeno. Jaký impuls mě ke změně přiměl?

To mi takhle před třemi týdny křuplo ve wifi kartě a přestal mi jít internet. Nedalo se připojit k síti. Hned jsem přistoupila k řešení: koupila jsem wifi kartu novou. Jenže s tou si můj starší počítač neporadil. Škoda. Vymyslela jsem další řešení: místo PC si opatřím notebook! Beztak se mi na monitoru udělaly šedé pruhy a není to už ono. Chvilku jsem váhala, protože počítač jsem si nikdy nekupovala – všechny tři nebo čtyři mé dosavadní počítače mi někdo věnoval, použité. Nejsem zvyklá za počítač platit a notebooky jsou drahé, nad moje možnosti. Řešení se naskytlo: koupím použitý notebook na Aukru. A tak se stalo.

Nemohla jsem se dočkat, až notebook konečně přijde poštou, a řekla jsem si, že pro něj na uvítanou ve svém příbytku vytvořím místo. Tím se zabavím a zároveň vyšlu do universa signál, že jsem k dodávce notebooku připravena! A uvolní se mi stolek. Už nebudu mít počítačový stolek, ale jídelní, hurá! Ve chvíli, kdy jsem odpojila a očistila starý počítač a monitor a odnesla je do suterénu do regálu pod schody, kde skladuji boty a běžky, přitočil se ke mně mladík, co bydlí v podkroví, s otázkou, jestli mi jde internet. Jemu zlobí už delší dobu. Aha, tak že by to nebylo mojí starou wifi kartou?! Je to připojením! Zbytečně jsem si koupila kartu novou a ještě ke všemu notebook!

A ba ne, zbytečné to není, byl to dobrý impuls k malému rozhýbání. Možná to bude pokračovat a víc věcí se dá do pohybu. Tedy: já dám do pohybu, já jsem to udělala, hurá, jsem hrdý aktivní činitel, nepovlávám jenom pod vlivem okolností, jsem svého života strůjcem. To jsem ve své současné situaci potřebovala zažít; potřebuju aktivně tvořit svůj pracovní i osobní život, protože v poslední době jsem zajela do rozvolněného, nezřetelného a nepravidelného vleku. A to není příjemné, bylo to pro mě nebývale frustrující. – Vlastně úplně první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem se přihlásila na jógu, abych měla ve svém týdnu jednu pravidelnost. Brzy na to jsem koupila ten notebook.

A následně přestavěla pokoj. Jak vypadal pokoj předtím:

pokoj_planek-500

Vytáhla jsem tři své příručky feng-šuej a pročítala je a přemítala, co změnou pokoje můžu získat – změnil se především kout hojnosti (vlevo, na západě) a kout vztahů (vpravo, na severu). Jak vypadá pokoj nyní:

pokoj_feng_suej-500

Do podrobných popisků jsem zapomněla napsat, že pod oknem mám na zemi kameny z Itálie, z Turecka a z Čech. A přidala jsem k nim teď i dvě sklenice, jednu s mušlemi a jednu s lasturami, které původně byly na severu pod věšákem v koutě partnerství. Teď jsou na rozhraní kouta hojnosti a okna na JZ. Další věc, co z nepřehledného plánku není asi patrná – dělala jsem ho spíš pro sebe než pro čtenáře – je, že staré audiokazety jsem zabalila a odnesla taktéž do suterénu. Tím se mi uvolnil malý kovový bílý vozíček a dala jsem do něj částečně šperky, co byly původně v jednom patře nočního stolku, a také korálky a potřeby na výrobu šperků, které už dlouho ležely vyskládané na kraji pohovky; neměly své místo. A byly nepoužité.

Mě zajímá, co se rozhýbe v mém životě v oblasti partnerství. Lépe řečeno: co já rozhýbu v oblasti svého vztahu. Protože já neočekávám, že přestavění nábytku má následně vliv na člověka. Tak bych to neformulovala a myslím, že by taková formulace křivdila feng-šuej, bylo by to podcenění feng-šuej. Já si myslím, že impuls vyšel ze mne, dal něco do pohybu, například zařízení pokoje, a to potom budu mít na očích a budu vědět, že se něco dává do pohybu nebo budu od sebe čekat, že něco udělám. Ne že něco zvenčí přijde, protože jsem dala do kouta partnerství polštářek se srdcem.

Jo ten polštářek – ten jsem získala o tři dny později, včera, když jsme jely s kolegyní do Ikey koupit nějaké látky a drobnosti do práce na zvelebení. Moc času na nákup jsme neměly; pro sebe jsem stihla koupit dvě skleničky (protože už mám všechny rozbité),

narhet-sklenka

dva zlevněné povlaky na polštář a k nim jeden polštář. Červený, 50x50cm. Řekla jsem si, že nemusím mít pořád všechno takové jasné, funkční, sytě barevné, nezdobné; že si jednou dovolím něco měkkého útulného, co nutně nepotřebuju. Potah bílý s tenkými modrými kostkami zařadím mezi ložní prádlo a na červenou pohovku dám nový polštář v bílém povlaku s růžovým srdcem – pro mě něco nového, žádné srdce nikde nemívám, to jsem se vždycky styděla a připadalo mi to nevkusné. A hle – já tam ten polštář normálně dala! Tož uvidíme, co v koutě partnerství udělá. Taky je v něm teď místo pro hudební nástroje a kombo a hudebniny. To přece jde – hudba znamená harmonii!

Současně jsem začala do stejného kouta věšet nějaké obrázky, co jsem nakreslila. Spíš komiksové. Kolem velké legrační olejomalby bílých koček (autorka Zora Burianová z Unie karikaturistů; je to její první prodaný obraz, rodiče mi ho koupili k osmnáctinám a přitahuje mě na něm, že balancuje na hranici kýče) chci nalepit svou sérii ilustrací, co všechno tyhle dvě kočky spolu dělají. Zatím mám jednu a taky obrázek komiksových superhrdinů, který znáte, ale ne pospolu v jednom:

superhrdinove_oba

Ještě ručně dopíšu k superhrdince nějaké vtipné popisky. Jen mě nic veselého nenapadá. Asi musím počkat, až se mi rozhýbe i únorová nálada.

 

ODKAZY NA SCHÉMATA FENG-ŠUEJ:

Devět oblastí v bytě podle vchodových dveří.

Oblasti podle světových stran, barvy, čísla, symboly.

Cyklus pěti elementů.

A další informace o feng-šuej si případně najdete snadno, odkazy sem dávat nemusíme.

 

155 komentářů u „Bydlení a feng-šuej

  1. Taky se chystám na přestavbu pokoje. Jen jsem dost limitovaná dispozicemi pokoje (je dost úzký) a tím, jaký tu mám nábytek- nemůžu ho dát pryč, není můj. A do Ikea pojedu o víkendu a chci si tam koupit přehoz, polštáře a další věci sloužící ke zvelebení. Ten polštář se srdcem je dobrá inspirace, po tom se podívám.
    Samotné feng-šuej mi ale nic moc neříká.

  2. Stačí jen pár dnů, snad jen jeden a přestavba kouta vztahů má první výsledky:

    AH řekl, že nevěří na trvalé vztahy. Před pár týdny mluvil, jako by už byl rozhodnut nebydlet v domě býv.manželky se svými dospělými syny atd. a teď zas říká, že tam bydlí. A mně to naopak uklidnilo náladu – předtím jsem nevěděla, co je, co se děje, kdy, kde, jak je to, byla jsem jakoby spoutaná a nemohla se sama hnout – nevím, proč jsem měla pocit, že sama nic nemůžu aktivně udělat, že jsem bržděná, že mě AH drží v šachu. No asi drží. Ale po včerejším rozhovoru vidím, že on asi nic měnit nehodlá a dokonce jsem začala zase žertovat, i s ním, nějak mě to uvolnilo, ačkoliv přesně z téhle představy jsem byla předtím pořád v napětí a byl to TEN HLAVNÍ tragický scénář. A když je to realita, a ne obava, tak mi to srdce nerve. Kdežto obava jo. Je to zvláštní, ale dneska ráno – před chvílí jsme spolu posnídali – se cítím víc zase jako já, cítím svoje já (které může konat, co se mu bude chtít), a ne obavu, jak to dopadne, jestli se setkáme a kdy, a představu, že společně s býv.manželkou on vítá nějakou návštěvu a ona nosí na stůl. Protože je to pravda a ne hnusná obava. Takže je to lepší.
    Jinak si ale nemyslete, že by se ke mně choval nějak neuctivě, to vůbec ne, chová se hezky, když jsme spolu, dává vědět, když nejsme atd. No pohodlné to má, že. A já neříkám s velkou odvahou a roztřeseně, že „předstírá, že je ženatej“ a že „ke sráčům nemá zas tak daleko.“ Říkám mu to normálně a s úsměvem. Chá.

    Další věc přišla taky zrovna včera: zavolal brazilský bubeník, že by přijel. Dnes se domluvíme, jestli ano. Ono to vypadá jako změna po přestavbě kouta vztahů, ale je to spíš v tom, že jsem mu vzala telefon. Neznámá čísla já neberu a německá taky ne, několik let. Takže on volal už mockrát. Ale já to vzala včera, protože číslo bylo české a myslela jsem, že volá někdo pracovně.
    -Aha, já dala do vztahů ty hudební nástroje, to bude ono :-))

  3. Ahoj Evo,
    přeju ti dobrý lov!!
    Polštář se srdcem byl ve slevě u východu, možná že v nabídce výrobků už není. Ale jsou tam zajímavější věci ku zvelebení, ať se ti to povede nakombinovat a máš z toho radost! A ať tě nákup neumoří.

  4. … teda k tomu, že AH už nevěří na trvalé vztahy: To řekl hned, ale já měla za to, že dlouhodobým kladným působením a necháváním volnosti se stane, že uvěří. Protože já věřím. Ne na idylické, ale na růstové, společné, trvalé. Já jo. A takový vztah já s ním ale mám – krom toho, že spolu dobře ladíme, mi vyhřezávají moje iracionální jindy neviditelné podproudy a obavy a lezou na světlo a to mi připadá jako dobrý znamení ne jen pro mě, ale i pro ten vztah. Proto mi pořád připadalo, že je ten vztah velká hodnota. A taky že je. Uvidíme dále :)

    Áha, když je něco realita, tak mi to srdce nerve, protože mám možnost cokoli udělat. Proto ta úleva teď. Kdežto když to byly obavy a ne realita, nemohla jsem nic dělat. A to taky byl můj hlavní nepříjemný pocit, že nemůžu nic dělat, aktvně, že nemám pole pro rozhodování a činnost, že nemám MOŽNOST. A teď mám všechny možnosti, připadá mi. Tak ať mi to vydrží.

  5. Liško, napadla mě spousta věcí. Teda jakoby mi docvakaly pojistky i když j e mi jasné že ty to máě jinak, jinde a někýmn jiným. a o úplně něčem jiném. To fenchuj me teda moc nebere. Zarezonovalo mi to na úzkostnost. Dobrá znamení, očekávání že se něco stane a úzkostnost z toho rezultující. A proč je obrovský rozdíl mezo tím co žiju ve fantaziích a prožívám úzkostně a tím co se děje. Pravdou. Je to propastný rozdíl a zrovna teď mi to docvaklo. že to tak mám. že když ujíždím mimo děj, tak jsem úzkostná. když setrvávám v ději tak se děju :o)) prostě se děju a tak nějak je to OK.

    takže možná to tak nějak funguje i u tebe. když se děješ, když jsi zakotvena v tom co je, tak je všekco v pořádku.

  6. Přesně. Přesně tak to mám taky.
    Jenže mně se nepovedlo mu vysvětlitl že to jediné, co nás rozděluje, je nikoli nějaký jeho systém kamarádek, ale absence schopnosti říct pravdu.
    Přiznal, že je zbabělec. Když jsem mu to řekla.
    A to bylo maximum.

    Ale… Čím dál víc jsem ráda, že nejsem ta po jeho boku. Ta oficiální hlavní.

  7. A já myslela, jak Liška cítí jarní chvění, předjaří, jak se nemůže dočkat jara …. Honem jaro do bytu, víc slunce, sláva, zelená tráva …. ale mezitím vidím sektor A, sektor B, plánky, úplná strategie ….

  8. Feng šuej v podstatě představuje určitý model. Model toho, jak věci fungují.
    Ta hojnost, by měla především vycházet z Tebe, z Tvého nitra, ne z nějakého kouta. Cítíš, ji jako určitou naplněnost v sobě, je v ní tichá radost a pocit štěstí a to z Tebe vyzařuje a přetéká do prostoru, přirozeně, nedramaticky, nekřečovitě, neprvoplánovaně, prostě to jen z Tebe vyvěrá – vším. Máš to v očích, v gestech, promítá se to do Tvého tvoření, bydlení, podle toho Tě vnímá a cítí okolí a dostáváš od okolí. Okolí představuje partnerství, pracovní vztahy, práci, rodinné vztahy a z toho plyne i zdraví. Je to vzájemná vazba a je to propojené. Není to jen sektor A a sektor B, nic není oddělené.
    Vloni začátkem jara mi nebylo dobře. Fyzicky ani psychicky. Byla jsem smutná, cítila se prázdná a vyčerpaná. Tím jak jaro postupovalo k létu, postupně mě plnilo i radostí. Teplem, sluncem, přibývajícím světlem, ranním ptačím zpěvem, štavnatou zelení, vůněmi trav, hlíny, šeříku … a pak mě to tak vše vnitřně zaplavilo …. je to neskutečná alchymie. :-) doslova jsem se rozhýbala a jeden jarní večer jsem do té záplavy vyběhla …ta hojnost mě prostoupila skrz….Cítit občas prázdnotu, smutek je normální – díky tomu si uvědomuješ to opačné období, kdy narůstá v Tobě vitalita a hojnost, radost, štěstí. Střídá se to. Zní to klišovitě, trapně, ale nevím jak to popsat jinak.
    Jaké měla Liška vloni jaro? Myslím, že pěkné. Cítila jarní neklid, pořádala módní přehlídky, cítila hojnost v sobě …Přeju Lišce, aby cítila jaro v sobě.

  9. ratko 5,
    nojo, tak je to.
    Včera v sobotu mi nebylo hej, ani se mi nepovedlo doma připojit notebook k síti a vtom mi volala kamarádka, co bydlí poblíž, že je na procházce a jestli to má stočit do obce, kde bydlím. Tak jsme se sešly, prošly, pokecaly, vylíčila jsem ji situaci a byla jsem energická, celkem s nadhledem a spíš s naštváním spojeným s humorem. Pak ještě jely ke mně na návštěvu i s holčičkou. Tak to bylo dobrý, to mi přišlo k chuti. No a dneska v neděli jsem byla smutná, na plánovanou návštěvu přijela jiná kamarádka s holčičkou, to bylo fajn, ale celý den jsem byla posmutnělá – přece jen mi furt jelo v hlavě, že víkend tráví Akční Hrdina nikoli se mnou… Já nevím, že mě ty mocenské pozice tak berou (když přece AH nespí s nikým jiným).
    A teď teprve před chvílí to polevilo a můžu být vděčná za to, jak to je. A tak se to prostě ve mně mele celý den: setrvat v tom vztahu, nebo vystoupit? Počkat – a na co, když se nic asi nezmění? Chci aspoň myslet na jiné věci a jiné lidi, ale nedaří se mi to moc. Snad teď s večerem se mi zas uleví.

    ru 6
    no a já chci být jeho oficiální partnerka. A doprčic co mám udělat, abych konečně rozpoznala, proč přitahuju tak děsně zajímavý chlapy, se kterými ladím? Děsně zajímavý chlapy, kteří mě mají moc rádi, zamilujou se třeba jako nikdy, ale žít se mnou nehodlají (chce se mi brečet, je to jak Shakespearova trága). Může to být tím, že jsem si snad nakonec ještě neodpustila, že jsem opustila toho, kdo se mnou 12 let byl a byl by celý život? Možná je to tím, protože se mi to vynoří právě když dojde na smutek ze vztahu. Tak já nevím, jak si to odpustit – jen tomu dát čas evidentně nestačí. Sedm let. Někdy mi jde si říct: už jsem zaplatila dost, mám nárok být šťastná, je to na mně, už je to pryč. Ale asi to tak v hloubi necítím, potřebovala bych nějaký rituál možná, nevím, zkusím to za 14 dní na výcviku. To zas bude.

    barčo 7
    jo, ty plánky jsem dělala abych vykonala nějakou činnost, které se můžu chytit – aspoň papíru se chytit. Ze stejného důvodu kreslím obrázky, co nalepím na zeď, protože si to téma tím aktivně vezmu do rukou, něco s ním dělám, ne jen v mysli – v mysli se to točí furt dokola a je to smutný. Nakreslením to trochu zhmotním a vystavením to mám na očích a může mi líp dojít, že to opravdu chci, anebo že to vypadá něčím nápadně a to v tom třeba neladí… a strhnu to ze zdi, protože uvidím, že to nechci.
    Vlastně to není důležitý, ale má to pro mě cenu jako jiná forma než myšlení a myšlení a tragické točení v něm a dojímání.

    Jaro může ale působit i naopak – zdůraznit samotu, smutek, protože člověkv vidí: všechno kvete, milenci se objímají a on sám nic. Představuje si, že ostatní jsou šťastní, a on (jediný) ne. Iluze vzniklá z pozorování lidí z dálky.
    Loňské jaro? V zimě mi umřel kocour, pak jsem se snažila být společenská, někam vyrazit a v půlce dubna jsem začala chodit s Akčním Hrdinou a byla jsem uchvácena a přišly nejistoty ozve se-neozve, kdy se uvidíme … no a bohužel v podstatě jsou doteď, nebyly spojeny jen s počátky :(.

  10. Taky to cítím jako trest. Ten svůj neúspěch.

    Proč ti nešel připojit noťas? Měl by si síť umět najít sám…Už jde?

  11. Nejde :(. Mám síťový klíč, napsala jsem ho k názvu sítě, předtím nakonec snad úspěšně nainstalovala tu svou novou wifi kartu, ale tu síť on nenalézá, není k dispozici, nevím, jestli jsem něco zaškrtla blbě, zkoušela jsem kdeco … zeptám se zítra v práci, snad tam přijde náš nový ajťák a snad nebude trapný, že jde o soukr. věc… a snad na to kápne, protože v práci ta síť taky nebude k nalezení, když je jinde :)

    No, trest. A proč se tak trestáme? Je to vlivem křesťanského podhoubí? Proč? Já to nechci. Nemáme se rády? Mně připadalo, že už jo. Nějak mi to nejde poznat :( A to vědomí, že to neumím poznat, hladce odstranit a být superšťastná, to mě frustruje ještě o to víc. Herdek filek, už se chci zabývat něčím jiným, myslet na jiný lidi a věci, ale smůla – ženský prostě nejvíc myslí na vztah a ovlivňiuje to náladu až běda. Běěěěéda, no a už jsem u Rusalky a tam jsem se už nikdy dostat nechtěla…

  12. … jó, barčo,
    mně dělá potíže přijmout, že někdy se člověk cítí hůř a smutně. Že je to normální věc. Možná kdybych se smířila s tím, že není vždycky krásně, tak bych to ne-krásno tak hnusně neprožívala jako tak důležitou světovou tragédii. Brala bych to možná lehčeji. To se mi nedaří. Jen tak na chvíli.

  13. proč trest? vyplnilo se Ti přání – máš klasickýho testosteronovýho nezávislýho chlapa. – se vším všudy. Když toho chlapa, ženská „neovládneů – tak on je zbabělec, že nechce být stále s ní. Když ženská toho chlapa ovládne – on bude s ní, změní se a už nebude nezávislý testosteronový chlap a bůh – bude z něj ten submisivní, který až tolik nebaví. :-) a zase ho ta žena může nazvat zbabělcem. těžký.

  14. A našla ti ta karta nějaký jiný sítě? Jestli šlape, něco musí najít. Jestli nenašla nic, tak buď je špatně bnainstalovaná, nebo je špatná sama o sobě.

    Křesťasnké podhoubí u mě nehrozí. Ale výchova k přísnosti posuzování svých činů a ve spravedlivost fungovala dobře, za tu spravedlivost se hádám taky furt, tak proč bych ji necítila i vůči sobě…

    Ráda se mám, myslím, že se sebepřijetím problém nemáme ani jedna.

    Možná že jen s odstupem času vidíme naše historické osobnosti trochu jinak. A hlavně naše situace tehdy a naše myšlenky… A taky toho spoustu už nevidíme. Co tehdy bylo vidět přes snesitelnou míru. Takže když jsem se třeba před mým tátou zmínila, jak dobře teď s ex vycházíme, a začla jsem nahlas přemýšlet, jestli by bylo všechno jinak, kdyby… Tak na mě taťka akorát houkl „Ať tě ani nenapadne se k němu vracet! To spolu vycházíte akorát teď…“ a já věděla, že má pravdu.
    Ale vracet se nehodlám.
    Návraty mi nikdy už nešly.

  15. tuhle jarní samotu – zranitelnost jsem prožívala, první rok po odstěhování se od manžela. Zvykala jsem si na to, že jsem sama. Že v bytě nikdo není. Byl to pro mě hrozný nezvyk, po letitém soužití v jedné domácnosti. Připadala jsem si neskutečně zranitelná.

  16. 14 barčo,
    jo,to jsem já.
    Těžký. Věčně nespokojená harpyje, jak jsme nedávno s rulisou konstatovaly.

    No a co teď si s tím počnu – zůstanu tak a budu nespokojená, že nežijeme spolu nebo se aspoň nevidíme tak často, jak chci,
    anebo nezůstanu a budu nespokojená, že jsem sama a za nějaký čas budu nespokojená zase proto, že se dostanu do toho samýho typu vztahu … no tak snad abych zůstala. Kdyby šlo to udělat, aby mi to nedělalo blbě v břiše a plačtivo, herdek, kdy už na to vyzraju?!!! Musím na to jít nějak odjinud,tak to podle mých zkušeností bývá – zaměstnat se jinými věcmi (ne náhradními, ale nějak naplňujícími, uspokojujícími). Jenže to jde zatra blbě, když kolem vidím všechny s malými dětmi+ je těžký se s tím kolem nesrovnávat a jít svou cestou. Kdyby oje cesta byla nějaká konvenční, jenže ona se vždycky ukáže nějaká nekonvenční, achjo, takový mám ze svého života pocit. Jenže nevím, jak se cítí jiní, žejo, trochu jim podkládám, že jsou spokojenější než já, ale kdoví.

  17. barčo 16
    no, taky jsem si zvykala těžko a pochopila, že musím mít vymyšlen program, hlavně na víkendy.
    A teď je to trochu podobný – jakoby očekávám, že některé víkendy bych přece „měla trávit“ s Akčním Hrdinou … a hop, kdepak… to se blbě snáší. Jedině si musím nasekat fůru plánů bez něj. A to je mi ale smutno, protože bez něj bejt nechci a tak pořád dokola.
    Není po mým. A to je protivný :)

    ru 15
    přesně, žádný vracení. I proto mě to tak štve u Akčního Hrdiny, že se vrátil, nevyšlo to, ale přesto setrvává v té rodině, protože má dojem, že by o ni přišel. Je to podle mě chiméra. Kolik dalších let může trvat?? Plus kolik dalších let setrvačnosti, kterou on má evidentně velkou? Hmmmm…

  18. Zajímalo by mě:
    jak to děláte, když akutně je vám nějak smutno? Dáte si den sami osamotě na zklidnění? Já k tomu mám tendenci. Ale nevím, jestli je to dobře, jestli si nepřidělávám utrpení. Pak teprve jdu mezi lidi, ráda, právě třeba s kamarádkou se sejít, jako jsem to udělala o víkendu. Nebo s kolegou do hospody večer na chvíli a tak. Ted jsem u rodičů, to taky celkem zklidní. A nejvíc mě asi dostane do soustředění a nesmutnění právě tohle – psát komentář. To musím zapojit čtení, psaní, formulování a to je dobrý, akorát ten smutek na pozadí je pořád.

  19. Ještě nedávno bych ti popsala, co dělám.
    Ale vzhledem k tomu, že při přechodu akutního ataku do stavu chronicity všechno zabírá jen dočasně, se neodvažuju dávat rady.
    Co zkouším:
    Brečet, vybrečet se.
    Jít budovat něco na bytě
    Jít něco uvařit (ale já mám komu, i když občas dorazí domů až na přespání nebo naopak s kamarádkou až se třemi kamarády, takže to se nepočítá. Včera jsme pozdněobědvali taky ve čtyřech.)
    Jít do práce
    Otevřít soubor s korekturama a pracovat na nich
    Vzít foťák a jít ven fotit
    Nalít si skleničku červenýho a upravovat fotky
    Nalít si třetí až čtvrtou skleničku a jít spát

  20. Ergo, psaní komentářů mi taky pomáhá.
    Hlavně těch všelijakých jakože vtipných a intenzívně diskutujících,
    A proto to budu muset přestat dělat, dokud toho smutku neubude..

  21. akutní smutek zvládám šíleným nářkem :o) vynaříkat až k úplnému vysilení a pak zustat tiše a naslouchat tomu co je. pamatuju si přesně jak se to pociťovalo. přišla jsem o dítě, částečně to byly i hormony které začaly blázit a já byla doma sama a přišel z ničeho nic smutek. takže jsem se vybrečela do vysilení a najednou jakobych se vznášela nad zemí. plula jsem prostorem. smutek zmizel beze stopy. a už se nevrátil nikdy.

    podobné to bylo s otcem, když vypadalo že umře. bylo to takový citový otřes, že jsem vyběhla ven a utíkala lesem kilometry a řvala v tom lese tak že mi slzy na metr stříkaly. Pak jsem doběhla a byla jsem úplně klidná. V tom lese jsem se jasně smířila s tím co je.

    když ale se nechceš smířit s tím co je, tak ti naříkání jen tak nepomůže. nedojde ke katarzi protože si je ve skutečnosti nepřeješ.

  22. 22. teda nepřeješ si smíření, nepřeješ si aby ten smutek odešel. pak ten stav nemá řešení a může se táhnout roky. takhle jsem smutnila dva roky za jedním klukem. dokud jsem se nezamilovala do jiného. ale ten stín tam byl snad dalších 8 let. protože jsem nedokázala přestat smutnit, teda litovat se a rochnit se v tom.

  23. brečela jsem. O samotě, tiše a až do usnutí. Ulevilo se mi.Ale kvůli smutku a opuštěnosti jsem brečela jen ten první rok, dnes pocity smutku, z opuštěnosti nemám.Je to pryč. Dnes brečím nad osudy jiných lidí.

  24. Brečet až do usnutí se mi málokdy povedlo. Hrozně mi při brečení vždycky zduří sliznice v nose i krku, a jak ležím, tak se začnu dusit. Takže pak stejně musím vstát a chvilku něco dělat vsedě nebo za chůze, než za splasknu.

  25. Jo, to je zajímavý, co říkáš, ratko v posledním odstavci 22 a pak v 23. To tak asi bude s těmi delšími věcmi – protože přece kdybych chtěla být šťastná a spokojená, tak bych byla nebo bych pro to všechno udělala, aktivně, a bylo by to. Jenže tam pořád je ta zatracepená naděje, že někdy možná v budoucnu to přece jen půjde, že mám vytrvat, neopouštět vztah … A jak má člověk vyhodnotit tu šanci – je skoro nulová, anebo je větší, A i kdyby byla skoro nulová, tak může nastat! No a pak setrvává a setrvává a trápí se dokola jako ru a já. Protože asi teda chci. i když nechci. Fuuuuj :-)))

    vybrečet se, jak říkáte – nojo, jenže to je potom celý dopoledne vidět! ty opuchlé oči, to si lidi v práci všimnou. i proto si to trochu zakazuju, zamezuju … i když to stejně tím spíš vyplave.

  26. Zánět spojivek je strašnej prevít. A prý i virovej! Po Praze toho lítá…

  27. Lisko, není třeba se rozcházet. jenom se pustit. pustit se představy. zůstat „jen“ milenkou. Ženou na občasné schůzky. Mít třeba těch milenců více a tak. Přestat do toho vkládat celou pozornost jakoby jste byli manželé. nejste. prostě přijmout to že jste jen občasní milenci. setkat se nadále, ale nezávazně. jen tak. třeba. když ty se vnitřně uvolníš on třeba bude chtít víc.

  28. :-) zánět spojivek, když se tvářím smutně, to každej pozná, já jsem hrozně průhledná, kolegové si všimnou a zeptají se třeba i šéf. A pak odpovím a někdy jen stručně a jde to ustát, jindy se na mne nahrne pláč, ale pak mluvíma zvládnu to taky … atak různě. Jsem nerada s brekem, asi právě proto, že se nechci smířit s tím, že je normální být někdy v nepohodě. Třeba půlku života, ehm.

  29. brečím i na veřejnosti když jsem v nepohodě. vychrlím to ze sebe.

  30. v té akutní fázi to byl brek, bylo to silnější než já. Pak se mi ulevilo, bylo mi lehčeji, necítila jsem tu tíhu na hrudníku. Mohla jsem dýchat a strašně ráda chodím ven. Koukám na stromy, řeku, ptáky, kytky a je mi dobře. To celé mě nesmírně uklidńuje a naplňuje klidem. Když mám problém jdu pěšky ven, nebo si vyběhnu ven. Nebo si jen tak jdu na staré město, mám to tam ráda. no a pak jsou samozřejmě činnosti, které jsou nutné a pak které mi přinášejí radost. Kamarádky a společnost – až když jsem sama v pohodě a chci sdílení, chci být s druhými. Oni mě znají. :-) nechávají mě v klidu, vědí, že mezi ně přijdu až budu chtít.

  31. 28 ratko
    přesně tak, já souhlasím. jde mi to ale blbě, odpoutat se. A vím proč – protože se bojím, že když nedám všechno jako dávám, tak to nemá smysl. Pořád je ve mně nějaké černo-bílé (jak říkala nedávno barča) buď – anebo. Bojím se, že když se začnu scházet s jiným nebo jen připustím tu myšlenku začít se scházet ještě s někým, tak zničím blízkost v našem vztahu a nebudu mít nic. Já to navolno neumím, jen když o nic nejde a vím to od začátku, je to dané. Ale i tak. Furt cítím nějakou zodpovědnost, nějakou připoutanost, neumím začít na někoho kašlat, když ve skutečnosti mi na něm záleží. Dokonce mi dělá potíže i říct brazilskýmu bubeníkovi ať nejezdí, úplně jednoduše. Neudělala jsem to a on se tudíž ozývá léta!
    Možná tohle je důležitý si uvědomit.
    Achjo. Jsem 1) hodná holka. 2) ještě ke všemu přespříliš! zodpovědná. 3) myslím hodně na druhýho a to je k prdu, protože to znamená, že na sebe myslím míň, než je adekvátní :(

  32. 28. ratka, to řekla i za mě. Já vlastně Liško, moc ráda takový vztah, který máš Ty. :-)

  33. barčo 31
    to je dobrý. Mně jít ven jen samo někdy nic nepomůže – když jdu právě ven schválně z důvodu, aby se mi uvolnila nálada. Ale když náhle uvidím ptáka, uvědomím si, že se usměju, že mi to udělá vždycky radost. Neplánovaně.

  34. 33 barčo
    nojo, jenže mně to hned začne hlodat: a jak to bude dál, co bude v budoucnu, jaký bude další vývoj … a už mám očekávání a samozřejmě se míjejí s realitou a už to jede a nespokojenost harpyjovská a smutná se roztáčí.

  35. odpovědnost jako připoutanost. to je moc hezké. taknejak to bude

  36. Tak na smutek jsem v poslední době kat (však jsem ti psala). Někdy mám povit, že je to za mnou, ale pak se mi to kvůli nějaké blbosti vrátí. Bohužel brečet na povel neumím, stejně jako na povel brek zastavit, a tak si pak před lidma připadám hloupě. Ale ulevilo by se mi. Někdy mám ale jen velký tlak na prsou, nebo v břiše. Taky mi pomáhá, když mám nějakej program, s lidma, i cvičit je dobrý, dokud nevypustíš málem duši. Ale spíš něco, co dělám ráda, na věci, co prostě musím udělat, se hůř soustředím.
    A trestání z minulých vztahů, kdy jsem někomu ublížila, mi připadá hrozně povědomé. Vlastně mám pocit, jako by se mi to všechno v tom nedávno ukončeném vztahu vrátilo jako bumerang.
    Když tady čtu, jak prožíváš vztah s AH, hodně věcí bych asi prožívala stejně, nebo jsem dokonce i podobně někdy jednala.

  37. 38. Ratka napsala slovíčko „připoutanost“. Volně mě napadá k tomu všemu co píše Liška. Připoutanost k myšlence, musím zvítězit. Připoutanost k druhému člověku. Připoutanost k minulosti. Připoutanost, která až svazuje natolik, že člověka ochromí – je svázaný tak pevně, že se nemůže pohnout. Když se člověk nemůže pohnout sám – je závislý na druhých, ti ho vlastně i ovládají….

  38. 40.“připoutanost“ ve vztahu vzniká, až když ta skutečná připoutanost zmizí.

  39. 41. Zapomněla jsem napsat název. Jacques Prévert: Jak namalovat portrét ptáka.

  40. Jak namalovat portrét ptáka
    (Else Henriquezové)

    Musíte nejdřív namalovat klec
    s otevřenými dvířky
    pak namalovat
    pro ptáka
    něco krásného
    a prostého
    a milého
    co ptáka přiláká
    postavit plátno poblíž stromu
    na zahradě
    v hájku
    nebo v lese
    ukrýt se za strom
    a mlčet
    nehnout ani brvou…
    Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
    a jindy váhá celé roky
    než se odváží
    Nesmíte ztratit trpělivost
    čekat
    čekat třeba celou věčnost
    Čas čekání
    však není nijak úměrný
    kvalitě obrazu
    Když konečně pták přiletí
    pokud přiletí že
    musíte mlčet z hloubi duše
    počkat až vletí do klece
    a když je uvnitř
    musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
    a potom
    smazat všecky mříže
    a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
    Musíte namalovat strom
    a najít pro ptáka
    tu nejkrásnější větev
    a namalovat listí na větvích a svěží vánek
    sluneční paprsky
    a bzukot hmyzu v žáru léta
    a potom čekat až pták začne zpívat
    Jestliže nezpívá
    je to zlé znamení
    znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
    Když zpívá je to dobré znamení
    znamení že obraz je bez kazu
    Zlehýnka vytrhněte
    jedno z ptačích per
    a napište své jméno v rohu obrazu.

  41. 44. velmi poetický popis tvůrčí činnosti. dílko musí dýchat

  42. ad připoutanost
    ratka 38 – odpovědnost jako připoutanost, to sedí.

    barča 40 – to zní dost zajímavě a hluboce taky. Ona připoutanost sama o sobě není vlastně negativní, může být obojí – ale ve chvíli, kdy (asi zdánlivě) ochromí aktivitu a rozhodování jednoho (on se tak cítí), tak už se to dá nazvat lpění (by řekla ratka) nebo závislost (by řekla Lenka). A dodala bych zase, že závislost i nezávislost může být i k dobrému i k blbému, nestojí to podle mě tak, že být nezávislá je jediná cesta.
    Protože úplně nezávislá znamená nedovolit opravdový blízký vztah – aspoň já to tak beru. Proto raději skočím úplně dovnitř a jdu do toho, i když pak ty nepříjemné pocity jsou nevyhnutelné! Už jsou tam předem obsažené. Kdežto kdo raději nezávislost, ten zas nezažije pocity z nejpříjemnějších. A já vlastně ani tělesné, mně to nejde, když do toho nejdu se vším, celá, ani ten sex bych si moc neužila. Natož kouzlo blízkosti celkové.

    Mno, takže jsem přidala krapet nezávislosti, co se dá dělat. Včera už se mi ulevilo zase víc, štrádovala jsem po městě a měla pocit, že všechny strčím do kapsy :-) Přes noc jsme se viděli s AH a prima jako obvykle, akorát (jako tak obvykle) se uvidíme až za tři týdny nebo kdovíkdy, až přijede ze sibiřsko-mongolární expedice, na kterou jede v neděli, hoho. Bé.
    Ale dobrý.

    Dokonce i v angličtině jsem dnes stručně jedné kamarádce vylíčila situaci a to mě taky potěšilo, až mě to překvapilo. Já to asi řeknu VŠÉÉM a bude to :)

  43. Internet je doma!

    Novou wifi kartu i s notebookem jsem předvedla ajťákovi. A dobrý,nainstalovala jsem kartu dobře,akorátže ona nevyhledá žádnou síť. Teď ji má ajťák doma na zkoušku a já dnes, teď, když jsem se po dvou nocích jinde dostala domů, nainstalovala svou starou wifi kartu a ta jede! Hurá. Jen chvilku jsem musela zkoušet,co mám kde zaškrtnout v připojení k netu a bylo to. Jen mám dojem, že ta nová wifi karta má přenos 150 Mega za vteřinu – pokud se pamatuju; teď ji má ten ajťák – a tahle stará nadělá jen 11 M per second.
    Explorer a ještě starej vypadá hrozně, br. Jdu nainstalovat Mozillu.

    Ještě musím z prac. důvodů nahodit nějakej video chat na gmailu nebo co… nebo skype. Hm, ale to už dneska ne. Dneska půjdu obhlídnout blogy ze svého notebooku, juch.

  44. Evo 39 a Ru,
    bumerang, to je vystihující. Zajímalo by mě, proč si to takhle všechny tři děláme, asi nevědomě – byť si všechny ten dojem trestu uvědomujeme celkem s náhledem, jsme dobrý!!
    Ale vlastně je to jedno, PROČ, možná se to ukáže, ale dřív to asi chce to stopnout. A mně to jde dobře … dokud se nevrátí v určitou mezní nepříjemnou chvíli právě ta určitá myšlenka o bumerangu. Jojo. Když o nic nejde,tak to jde! A když mi o něco (vztah)…jde, tak se to lpění vřítí s nepříjemnou silou na čásek zase na scénu. Přitom jde asi jen o to tumyšlenku už nepouštět na jeviště. Se řekne lehce, co.
    Náhodou se asi musí po malých krůčcích,malých cílech,které jsou viditelné. Ty velké cíle člověk moc nerozpozná, že už se pomalu plní, a tudíž se za ně ani neocení.
    – jsem četla dneska v příručce.

    A dnes jsem úspěšná a můžu se pochválit, protože dneska nejsem stržená ničím, ale celkem vpohodě, hurá. To ale může být vlivem dostatkem sexu v dnešní noci. Za dva dny se třeba nálada víc podělá :) Ale dneska dobrý, cíl dosažen. Jsem vděčná i za příručky, nakonec. Já, která nepoužívala příručky, módní časopisy, televizní seriály a podobně, prohlašuju, že i jejich užívači jsou lidi a já taky a někdy to asi přijde k chuti a má to svou funkci.

  45. To, že žena chodí se špatným mužem, poznáte podle toho, že pořád něco vypráví, o ničem , přesto, že se nic neděje. Taky příručka.

  46. No vida!
    Taky hezky řečeno.

    Jen já bych neřekla „se špatným mužem“
    – chodí s tím, koho chce nebo koho potřebuje pro svoje záměry, někdo pro vědomé záměry, někdo pro nevědomé – třeba překonávat velkou výzvu. A zbytečně, ano – až přijme, že nemusí nic „překonávat“, tak nebude asi žádný muž „špatný.“ Nebo až bude ta žena zcela vědomě vědět, co chce, nebo chtít jen to, co opravdu jen chce, a ne zároveň taky nechce (což je sice děsně dobrodružný, ale není to žádnej klídek a selanka a nuda).
    – a tak bych mohla o ničem vyprávět, jak říkáš Karle, dokola dlouho; jeden odstavec jsem teď radši smázla :-))

  47. Není špatných mužů. Je jen špatných představ o nich. :-)

  48. napadlo mě, muž jako nástroj (záminka) k osobním tanečkům. aby se tancovalo.

  49. to znamena priblizne stahovaci rychlost 300 kilobajtu/sec coz je presne limit jisteho serveru a jine ho maji jeste nizsi.

  50. to s tou rychlostí mi není vůbec jasné. Mam připojení 20 mega za vteřinu a je to prý výborné připojení. zpět jde 2 mega. Přitom všude čtu nabídky připojení 200 mega a 300 mega a za polovinu ceny.

    je to divné, syn mi tvrdí že mám špičkové připojení, že jen málokde je lepší. tak co nabízejí ti druzí ? Je to finta?

  51. ohledně počtu mega za vteřinu – vůbec tomu nerozumím, jen jsem si všimla, že mezi číslem na staré a nové wifi kartě je velký rozdíl. S tou starou ten starej notebook běhá celkem slušně, není nějak pomalej, jde to. Stahování ještě nevím, to jsem ještě nesjížděla.

    To moje wifi připojení, ta síť, třeba zrovna teď hlásí, že má rychlost 36 Mb za vteřinu.

  52. 53, 54 jasně! Osobní tanečky. A mě k tomu napadá, že docela do velké míry je to dané kulturně – nějaká společenská avlastní očekávání kolem vztahů nebo třeba práce, všeho … kolem toho, co to v naší kultuře znamená „být úspěšný“ v pracovním životě a co to znamená v soukromém životě. Je to zdá se mi buď nesmyslná hromada klišé, anebo zcela individuální cesta na míru. A ta je tím těžší a je na ni potřeba tím víc odvahy, čím větší je ta hromada společenských klišé,co se na sebe desetiletí vrší a vrší.

  53. Musím se pochválit – od pondělí (“ „Ano, dnes je středa,“ pravil nadporučík Lukáš, vyhlížeje z okna“ – oblíbené rčení mojí matky) jsem opravdu přidala krapet nezávislosti a nadvěcovosti a je mi líp. Jsem dobrá. Půjdu po malých pěkných příjemných cílích / krocích kupředu – a to znamená vlastní aktivitu, nikoli pocit ochromení možností vlastní akce někým druhým.
    – Anebo jsem tohoto malého cíle nedosáhla já,ale prostě odezněl menstruační syndrom, no.

    Jsem pro to první, protože na to mohu být trochu hrdá.

    A ještě mi připadá, že čím víc sdílení a víc recipientů mého příběhu, tím je to pro mě lepší. Takže dík.

  54. Lisko ze je sitovka pripojena k wifi siti protokolem o rychlosti 36Mbit vubec nevypovida o rychlosti internetu.to vypovida jen o tom jakou maximalni rychlosti by mohly tect data mezi tvym pocitacem a wifi krabickou ke ktere se pripojujes, ale jakou rychlost internetu ti „pusti“ ten poskytovatel internetu ktery je za tou krabickou schovany, je uplne jina vec. treba jen 2Mbit.
    nebo jinak. muzu mit privedenej internet do bytu treba optikou nebo adsl modemem, a jeho rychlost je treba 4Mbit. a ja si ho po byte rozvedu pomoci wifi pristupoveho bodu, nejlepsiho mozneho, tedy protokol N, 150Mbit. ale to znamena jen to ze me pocitace mohou prenaset vuci pristupovemu bodu 150Mbitove,
    tedy mezi sebou pres pristupovy bod dejme tomu 75MBitove. muzu si teds mezi dvema svymi pocitaci kopirovat rychle velke soubory, ale internet mi pobezi porad jen 4MBitove.
    a i to je teoreticka hranice, kdyby nikdo dalsi v internetu nic neomezoval, jako ze omezuje.

  55. proste podtrzeno secteno, neni treba ani utracet za rychlej internet, ani za rychly wifi krabicky, bohate staci nejlevnejsi tarif a nejpomalejsi wifi krabicka.

  56. … a paralelně mi totéž běží v práci, diskuse ve dvojicích / trojicích o situaci, proměna těch trojic a tím se připravuju na zítřejší velkou konfrontaci na poradě. A pak asi na další dvě příští týden. Nezřetelnost,bezbřehost, rozplizlost a nejistotu už nebudu snášet. A když budu hrdá na to, jak dospěle se mi to povede přímo konfrontovat v práci (právě s jinými lidmi, než s těmi, co tvoří moje společně nadávající dvojice a trojice), tak budu vědět, že jsem schopná dospělých konfrontací pokaždé. Teoreticky. A to stačí. Stačí jednou a už to jede. Beztak v tom dělám obří pokroky,akorát nejsou moc vidět.

    Copak si člověk hned všimne, že vidí těsně před sebou obra? :-))

  57. 63. tomu moc nerozumím. kdo má dát vému životu kontury a břehy? Někdo zvenčí? ale to budou vždycky kontury a břehy cizí a budeš se vůči nim vymezovat a budou tě obtěžovat. Teda lepší je tvarovat a formovat si svůj život sám – teda zhruba. pak nebude bezpřehosti a rozplizlosti jelikož ty dáš tomu co žiješ směr a formu.

  58. 62
    Nejlevnější tarif? Tos trošku přestřelil, ne? Nebo nemáš na mysli nejlevnější wifi tarif…
    Nejlevnější wifit tarify ti nestačí ani na pořádný přenos hlasu přes skype, natož na video. Nahrávat s nimi někam něco je horor, ftp tě odpojí, než donahráváš aktualizaci webu…
    Tohle přece musíš vědět.

    Mám wifi 8 mego agregovaný 1:5 a jde to, ale dře to. Ve špičce. O půlnoci už dobrý. Ale když senapojí vedle v pokoji i synáček a začne stahovat nějakou hru, už si pořádně nezatelefonuju. Ešzě že se tak mizerně učí, že má většinu školního roku počátač trestněmotivačně deaktivovanej.
    Už se těším od května na to dvacetimego…

  59. ratko 65
    No já. Akorát když je nemám v práci, kterou netvořím nebo netvořím sama,samozřejmě, tak žádné břehy ani sama bez druhých udělat nemůžu. Můžu přímo říct, že se cítím bezbřeze a navrhnout,proč se asi cítím bezbřeze. A jiní řeknou svoje. Jak se to vyvine, je otázka, dohoda … není přece úplně všechno jen na mně!! To platí jen pro absolutní nezávislost, která podle mě vylučuje teamovou práci stejně jako vylučuje hluboký blízký vztah. Je to extrém.

    Zařídit se podle svýho, to jo, dát si svoje meze ve svých věcech,ano, jenže jakmile se věci týkají i jiných, tak ty meze chci tvořit s nimi a ne že ne! Jinak můžu ležet sama v pangejtu nebo ležet sama ve zlatým zámku, s tisíci pravidly, anebo zcela v chaosu bez pravidel, to jejedno, ale sama a to přece je nějakej extrémní konstrukt, to není reál.

  60. hmm, tak nejak se zde rozcházíme v pojetí. tobě z tho vychází lezet sama a mě z toho vychází něco konkrétního dělat. Ono si totiž stěžovat (kolektivně nebo ve skupinkách) že nemůžu to nebo ono protože ten druhý za to může je příliš rychlá výmluva. Takhle člověkmůže setrvávat léte ve stavu že něco „nemůže“ protože mu to „ti druzí“ nedovolí. ustrne a čas beží. vzácnýčas kdy měl tvořit formovat sám sebe skrzeva vlastní tvůrčí (nebo i netvůrči jakoukoliv) činnost. Možná se to děje a my jen zde čtemetakové ty různé odpadní úvahy. pro mě je tam příliš moc toho co by jsi dělala kdyby jsi mohla, ale neděláš protože ti druzí ti to nedovolí. ale možná se mi to jen zdá.
    protože to že ti někdo něco nedovolí je iluze, to je iluzorní překážka. pokud někdo něco chce, jde za tím tak se mu cesta otvírá. nemusi diskutovat ve skupinkách proti někomu. prostě jde a dělá to. nějak, někudy. tak jak to jde a nesleduje co nejde. utíká mu čas.

  61. Lištičko, taky na tebe myslím, nebyla jsem tu a vlastně nevím, co ti k tomu napsat. Každý je jiný a já nemohu soudit a nechci, proč jedná tak či onak, nejsem on. Může být ALE PRO MĚ ZVLÁŠTNÍ, POKUD JE A. H. rozvedený a tudíž volný a je vám spolu dobře, jak sem pochopila i jemu, proč si za tím nejde..
    Jistě, může mít své důvody, obavy, který neznáš možná ani ty …;)
    Může mít na ně nárok, on ví proč je má, jen téměř už dospělé děti, skrze ně být nějak spjat s bývalou ženou, mít tam domov..no, to se mi moc nezdá, ale co já vím..že není s jejich mámou, tím o ně přijít nemusí..
    Ale myslím, že pokud to vše nějak sneseš i s tím trápením okolo toho, asi to tak zatím chceš a ta láska převažuje..
    Jednoho dne tě jisté věci mohou dovést k tomu, že co vadí, tu lásku převálcuje a to může trvat i dost dlouho..Nebo se tak nestane nikdy, a tobě to až tak vadit nebude..nevím ..bude ti i tak stát za to..ho neztratit, nebo pochopí, že může ztratit tebe..
    Rozhodně se nedivím, že si přeješ být za oficiální partnerku ;) se vším všudy..

  62. ačkoliv nejsem žádný vůdce nebo řiditel, přesto furt musím tvořit systém (cestičky) kudym maji ty věci jít. ony se dávají do pohybu v nějaké struktuře. v nějaké formě. a tu formu jim musi někdo zadat. když se vyčkává tak tu formu dá někdo jiný a třeba blbě.
    v tomhle jsem celkem rychlostřelec. jít a udělat to nějak, třaba to bude dobrý a je možný to udělat takhle opět. vytvořit z toho metodu.

  63. 68 ratko
    no jasně, to tady píšu opakovaně, že to ochromení možností je zdánlivé. A že ten dojem ochromení vzniká při převaze závislosti nebo lpění nad nezávislostí, nadhledem, menší zúčastněností, menší angažovaností, menším „braním událostí smrtelně vážně“.

    V té práci je to asi v takové fázi, že se všichni navzájem ochromují jít do přímé konfrontace, protože se mají všichni dost rádi. A protože jakmile se do jednoho šťouchne, tak se to rozjede celý se všema, všichni v tom nějak jsou, každému něco vyhovuje, nějak to v práci jede a funguje. Jenže to nazrálo už na změnu. A jak se do jedné věci zatne, tak už se musí měnit všechno, koncepce, detaily, personální věci … je to propletený. Znamená to třeba, že někdo odejde nebo kdoví a to je blbápředstava, vždycky to bude škoda, jenže v rámci celku… Ale o tom se tady bavit nechci, práci natož konkrétní sem netahám.

  64. 71 v práci se vyčkává hodně dlouho, všechno dohadování mi připadá u nás moc pomalé. Jenže ono je to pochopitelné, protože celý team to tvoří spolem. To moc rychle nejde. Navíc nejde jen tak skočit do změn s těmi klienty, které máme – ti potřebují poměrně velkou stabilitu, důvěru, podporu. Časté personální změny vůbec ne, to je nežádoucí, nefunkční. A věci je potřeba aby běžely dlouhodobě, tzn. nejmíň rok nebo několik let jet jeden systém; ne aby se měnil za pochodu.
    Ale právě teď to nějakou změnu chce.

    ¨… k tomu vznikají drobné nevraživosti mezi lidmi, i když ani nevraživosti se to nazvat nedá, spíš neshody v pojetí něčeho – jestli je to brané jako samozřejmost a sesype se to na někoho jako danost (no a tam JE možnost aktivity omezena skutečně!), anebo je to vždy otázka celého teamu, shody,dohody, domluvy o jednotlivých věcechnebo spíš kompetencích. A když právě ty jsou rozbředlé, tak to není vůbec jednoznačná jednorázová věc k rozlousknutí a stejně i kdyby se určil postup, tak teprve za dlouhou dobu se ukáže,jak to jde.

  65. 72. nene, snad jsem to ani tak nemyslela že by jsi měla dělat nějaké koncepce nebo změny. spíše si dělat věci jak chceš. možná to vidím příliš jednoduše, odjakživa jsem solitér co e smoc neptá a jde to udělat podle sebe. takže i v tý práci mě napadne jako první, než jít do konfrontace tak si to spíše udělat po svým. a neptat se jestli můžeš. to vyplyne samo jestli můžes nebo nemůžeš. a pokud by se ukázalo že někdo tě pronásleduje, otravuje a ničí tak ho jen odsuneš stranou a jedeš přímo za nosem. tak nějak. jsem pracovně dost přímočará. dělám co považuju s těmi informacemi co mám za správné. ted za nejlepší co v daný moment znám. pak nejsem frustrovaná. protože s enijak nebrzdím.

  66. 74 ano, to je dobrý!
    Jen někdy právě ty kompetence u nás bohužel jsou chabě dané, člověk neví, kolik má dělat čeho např. když má takový a takový úvazek. A jeden dělá míň a jeden víc a všimne si toho a šup – a už může jen proto mezi nimi vznikat napětí.
    Nebo já nevím u některých činností, jestli jsou žádoucí,nebo spíš ne a v jaké míře ještě jsou žádoucí a dobré a v jaké už je to příliš málo terapeutické například nebo příliš pečující nebo málo pečující … a okolo téhle míry se to všechno dost točí.

    Takhle to snad není vynášení ničeho z práce, to snad napsat můžu,když se to týká mých pocitů, mých nezřetelností. Třeba někdy mi nevadily, pořád se to ale vyvíjí a ukazuje se, že přece něco drhne, no.

  67. 75. přesně tohle jsem měla na mysli. pokud tě něco zajímá tak co tě je po tom kolik máš komptenci a co ještě můžeš. jakmile se začneš omezovat ve jménu peněz nebo přidělého času tak jsi v háji. už jedeš v brázdě a nikoliv za svým nosem. pokud chceš něceho dosáhnout tak tohle musíš hodit za hlavu, sama tvožíš cestu a až tě budou ostatní brzdit tak můžeš jít sama dál. jinak a s jinými. ale dokud se nedostanes do svéprávného poklusu po své cestě tak se budeš pořád po někom ohlížet a čekat ze se něco stane nebo že ti někdo řekne co máš dělat. nějaký vedoucí přijde a dá ti kompetence. houbelec, všecko máš. všecko máš. žádný šéf s otěžemi nepřijde. ty jedeš. ty řídíš.

  68. 4, ratko, jj. Ono sice v kadé práci není jen tak si prostě jít hned za svým a jak mně se zdá a jeví nejschůdnější. I kdyby bylo. Všude čl.nemůže být solitér, hned jak ho napadne, proti všem..
    Sama, když jsem byla něčím otrávená a zdálo se mi zbytečné, snažila jsem se nějak, třeba i jednomu vysvětlit PROČ TO TAK VIDÍM. Až když jsem opravdu v sobě o tom byla přesvědčená. Třeba to věděl, nebo viděl podobně.Pak jsme se pokusili spolu dělat co se nám zdálo lepší podle svého..dopadlo to jak kdy..někdy se přidali další, jindy naopak se jim jen tak nechtělo bořit zaběnuté..a my se buď museli podřídit, nebo jít o dům dál..

  69. 77 mělo být na 74 :)
    To bylo to, co jsem záviděla podnikatelům, jako jedno z mála, to, že mohli být tvůrčí dle svých představ a nést si za to svou odpovědnost..

  70. 77. neřekla jsem proti všem. to jsem vlastně nikdy neudělala. abych pracovne proti někomu šla. možná jednou ale to si vyčítám dodnes. je to jako ve vztahu. je třeba být postaven vedle to druhého, nebrat tomu druhému prostor a vzduch. spíše ho povzbuzovat a dělat ten prostor i pro něj. dělá s emi špatně kdybych měla proti někomu jít.

  71. dnes vím jasně, že kdybych se měla proti někomu postavit pracovně, tak raději odejdu. nestojí mi to zato. nestojí mi to za konflikt.

  72. práci chápu jako něco zajímavého, nového a tvůrčího. pořád je tam prvek zvědavosti a hravosti. nesmí tam být ctižádost a soutěživost. ta může vše zničit. zničit tvoření

  73. ad 79, jo ratko, asi jsem to napsala špatně.Taky jsem nemyslela jít vyloženě proti někomu, natož za zády. Myslím,že jsem se vždy snažila dlouho domluvit a počkat , co bude..když jsem hodně nesouhlasila s něčím. Bohužel ne každý se nechce domluvit, bez toho, aby třeba nakonec muesl uznat, že mohu mít někde pravdu, a začal házet klacky pod nohy..
    No, pak než se v tom dusit, přemýšlela jsem, jestli jít raději pryč, a nebo se nenechat vyštípat, pokud mi o něco hodně šlo.

  74. ad 81, nejednalo se o soutěživost, ani o nějaké ambice a ctižádostivost, z mé strany. Spíš o princip a něco, co se mi zdálo např. už zbytečně obtěžující nás i pacienty, kteří se nemohli bránit a někdo se mi zdál slepý vůči tomu, nebo pohodlný.

  75. anino ŽÍ
    ZROVNA JSEM NA TEBE MYSLELA!

    …jé, to ŽÍ mělo být 69, číslo komentáře :-)) … mezitím mi chvíli nešel internet nevímproč a přibyly tvoje další kom., které teprve přečtu

    69
    AH má podle mě obavy, že nemá domov nebo že přijde o domov / rodinu, když zase odejde jinam. Na druhou stranu podniká akce takového druhu,které pokládám za akce PROTI tomu, aby měl někdy domov. Aby si ho vytvořil. protože podle mě nakýblovat se k býv.manželce nebo komukoli, to neznamená, že vytvářím domov. Ale on si to asi myslí. Je vlastně od 14 let mimo rodinu původní, šel do školy daleko, připadá mu asi, že už bydlel s více ženami na více místech a nevěří, že se mu povede s někým ve vztahu trvale žít. No a kdo to má poslouchat, já :-))
    A u toho si můžu říkat(což asi napadne skoro každýho): Jó, ten si to umí zařídit. Ten si to udělal pohodlně!
    -jenže mi to ani moc pohodlný pro něj nepřijde…

  76. 76 jo, to máš recht, ratko.
    Žádnej šéf s otěžemi nepřijde, o to je to těžší se plácat, když je to všechno odjakživa teamové. A pak když jeden něco začne, rozjede něco skvělýho, tak nedostane pořádně zpětnou vazbu nebo od každého z teamu jinou a to mu za to nestojí a radši odejde jinam …
    Nebo jiný chce něco s několika lidmi rozjet, jenže každý pracuje jen na půlku úvazku a zrovna v jiné dny, takže se nepotkají někdy ani na poradě a to je potom těžký něco rozjíždět. Nebo každý vidí jako důležité něco jiného. A to moc dobré řešení nemá. Vždycky to dopadne, že bude něčeho nebo někoho škoda…
    No třeba to rozseknem, těším se, že od zítra celý týden bude akčnější v rozsekávání.Má být. Tak už se na to třesu, hurá. Protože je to akce,aktivita!

    Proč ten internet minutu jde a pak na deset minut vypadne,ačkoli tvrdí, že je k dispozici? Teď zrovna prý není k dispozici. Předtím byl,ale nešel. To jsou poměry u mě na všech frontách … :-)))

  77. lištičko,
    ***-jenže mi to ani moc pohodlný pro něj nepřijde…***
    Tak ani mně to pohodlný nepřijde..
    Ale to jsme my a mluvíme za sebe…;)
    Kdyby to tak ale nepřišlo i jemu, těžko by tak žil, pokud opravdu nemusí..
    Ono jde asi spíš o to, má – li proto skutečný důvod, a i obavy, co by se daly pochopit, nebo jestli na rozdíl od tebe, on třeba pro svou pohodlnost a klídek tohle nehodlá řešit, měnit, riskovat..A kdyby to tak bylo, proč by to dělal, ty mu neutečeš..;) Ty ho přeci budeš chápat ;)

  78. anino 86
    ano, to mi není zcela jasný – jestli převažuje 1)jeho rozhodnutí, důvod, dělání otce synům (což vypadá podle toho, co ŘÍKÁ), anebo 2)aby měl pocit rodiny a domova, anebo 3)pohodlí a neřešit, počkat, neriskovat a ještě 4)aby to bylo levný -všechny ty 4 skupiny věcí v tom taky vidím, ale nepoznám, co je hlavní a co nedůležité. A jestli on ví, co z toho je hlavní, to nevím.
    Zeptat se přímo můžu, ale teď se mi v tom nechce šťourat a ani nebudu mít příležitost

    (no vida, tyhle ne-příležitosti k setkání taky vytváří on a moje aktivita by s tím nic nezmohla, takže určité omezení zvenčí to pro mě JE; až následně záleží, jestli to jako omezení nechám a budu vnímat, anebo změním postoj a přijmu to anebo 3) změním postoj, nepřijmu to, najdu jiné řešení, například dohodu anebo naopak definitivní nedohodu).

  79. Tak nějak..špatně se to pozná u někoho koho máš ráda a chceš mu věřit. A když nevíš, nemá význam jednat unáhleně. Až vědět budeš s jistotou, rozhodneš se stejně dle sebe, a nepůjdeš proti sobě, jemu, i kdyby já nevím co..protože zrovna pro tebe to bude buďpřijatelný i tak, nebo ne…

  80. jo, asi jsem to prakticky prestrelil, tim jak jsem zapomnel na agregaci a znacne horsi opacny smer.
    kdyby mel clovek linku sam pro sebe, a stejne rychlou obema smery, tak mu staci treba i 2M/2M.
    jenze ono prakticky 8Mbit znamena 8M na stahovani, ale na nahravani jen 2M, nebo od jineho poskytovatele jen 1M,
    a to uz je pro telefonovani protoze je obousmerne, na hrane, a k tomu jeste druhej pocitac doma nebo nekdo jinej jinde v ramci agregace, a taky ne idealni kvalita domaci casti wifi, a pak to dre.
    a krome toho asi maj lidi dneska vyssi naroky nez ja stara konzerva, dneska chtej telefonovat i s obrazem, poustet vzdalene videa s vysokym rozlisenim nebo rovnou televizi, takze ono je potreba vzdycky rict, co presne clovek chce.

  81. 89
    to bych taky potřebovala – „vždycky říct, co přesně člověk chce.“
    A kdyby to šlo vždycky a každýmu, tak by ale nebyla žádná sranda, jen samej kariérismus a pragmatismus, tak nakonec můžu být ráda, když někdy nevím, co chci, nebo nevím, co bude. Blahořečená nevědomost. :-))

  82. s timhle blahorecenim nevedomosti ovsem nahravas na smec ze si nemas na co stezovat…

  83. 87
    Nejvíc bych to viděla na bod 3). Ty ostatní body jsou dobré k tomu, aby se bod 3 podepřel. :-)

    Zaplaťbůh za moje zamětsníní, kde jsem víceméně samostatná jednotka a proti nikomu jít nemusím (akorát si občas musím ochránit svoje území před žárlivostí skorošéfové a jejího tatíka:-) Miluju tu partu chlapů, kde se navzájem doplňujem.
    Taky nemám ráda konkurenční boje. Dělá se mi z nich blbě. Proto jsem taky neměla šanci obstát v obchodní firmě.

  84. ad 91, jo ore, dá se to tak brát. Jen, tedy za sebe, pokud se někomu s něčím svěřím, že v tom nevyznám, nevím si rady, nejsem si jistá apod., pak proto, aby mi pokud možno řekl, jak by to dělal on, com si o tom myslí..i klidně co nepříjemného o mně. Protože když už se svěřuju, tak tomu, komu věřím, že mi řekne názor, jako čl., kterému přeje..
    Tvé nemáš si na co stěžovat..je jistě tvůj upřímný názor..
    No, ale takový universální je..myslím, že pokud čl. v něčem žije, nemusí si až tak stěžovat, jako si být nejistý a chce slyšet jiné.
    To, že si nahrává v některých situacích na smeč..asi ví – tuší.
    Ale myslím, že to neznamená, že si nemůže se svými pochybnostmi postěžovat, pomoci se ujistit.
    On málokdo má hned ve všem jasno, ale i kdyby, tak teoreticky, a v praxi se těžko hne jen tak i přesto z místa..

  85. se smajlikem by to asi bylo lepsi. no ale i tak, teprv se ucim :-) vcera me milenka uzemnila „to vis ze jo, jen se vypovidej, kdyz to potrebujes“ a bylo.

  86. Tak to je aspoň ten lepší případ.
    A řečenej tak… přímo… :-))

  87. Jj, ore dík za svolení a pochopení :))))
    I tak se vypovídám, jak se mi bude – nebude chtít :)

  88. jezisikriste, to vypovidani nebylo vubec na tebe Anino. ale fakt vubec.

  89. a radsi este pridam ze smajlika jsem myslel pridat ke svoji 91.

  90. ore 91
    jojó, vždyť jsem to proto psala – že vlastně je to OK, no ne, pohodička, klídek :) Nikdo neumírá. Snad. I když… :)
    Někdy píšu něco schválně, anina to řekla; když to jde napsat i druhou stranu věci nebo tady mlít víckrát dokola totéž – aby to přineslo nějakou reakci, třeba smeč nebo přihrávku, právě.

  91. ad. 99 – tak sorry ore, však je známo, že mám často dlouhý vedení, no a i kdyby, když nejde o život, jde o h….:)

  92. 87. ještě bych viděla bod žehlení si svědomí. že když tam teď vydrží s dětmi a bude dělat jak moc o ně pečuje a jak se moc zajímá, tak se zruší že se nezajímal když to bylo potřeba. takže barví a barví a barví na bílo v naději že dostane za to bobříka dobrého skutku.

  93. v bibli stojí že bůh má mnohem raději zloděje co o sobě ví že je zloděj než panbíčkáře co se dělá svatým.

  94. 103 to nemusí, on se jim věnoval i pak a nebyl to on, kdo chtěl původně odejít, rozejít, rozvést.

  95. to bylo možná spíše o mě :-) člověk vidí stejně pořád jen sám sebe. i v těch druhých. teda projektuje se do nich. vidí jen to co sám je schopen vidět. teda mě to pomáhá takhle házet zpětné smyčky.
    to nemůžeš brát že je to o něm. je to hlavně o tom kdo to píše. jak vidí.

  96. Ono to totiž není o nějakém konkrétním člověku nýbrž o určitém vzorci jednání. O vypočítavosti. A ta vypočítavost je fakticky optimální variantou pro jednu konkrétní osobu a špatnou variantou pro všechny ostatní, je různě vysvětlována a zdůvodňována. Ale tím se nestane méně vypočítavou. naopak.

    myslím že tady nemůžou být vůbec pochyby nebo nějaké nejasností. Je to optimální řešení pro jednu konkrétní osobu. A ten zbytek zůčastněných je smířen.

  97. ad 107, ratko, to je fakt, že to každý píše, tak jak to vidí on…tedy především on sám..ale přece jen..i když to nevidí tak dobře třeba jako u sebe, už po čase a různých reakcích toho druhého prokukuje..
    Už lépe dokáže ODHADNOUT pak.. jak přibližně ten druhý reaguje na určité podněty a situace a dle toho si skládá nějaký obrázek, který se už může více podobat nejen projekci sebe samého, ale reakcí druhého. Vsadila bych se, že jsi již po nějakém čase stále líp dokázala odhadnout taky, jak asi bude tvůj muž na různé věci reagovat ..:)

  98. je vidět jak postupuju od obecností ke konkrétnímu :o)) jakože vůbec ne ale nakonec jo. prostě to okecat nijak nejde.

  99. 109. Anino, ono nejde ani tak o to jak ten druhý reaguje jako spíše jak já ty jeho reakce vnímám. a vnímám je podle určitého vzorce v sobě. a pořesně tento vzorec můžu pomocí reakcí toho druhého odhalit. on totiž ten můj vzorec odzrcadlí. nikoliv tím jak reaguje. tím jak já reaguji na jeho reakci :-) takže takhle nějak dokážu sama sebe pak v tom druhém uvidět. díky tomu druhému se můžu poznat. uff, no snad jsme to moc nezkomplikovala

  100. Ne, ratko nezkomplikovala, přebrala jsem si to a vím..Možná píšeme jen každá o nějaký stupínek toho všeho už výš, nebo níž. TAK TO PROSTĚ TAKY VNÍMÁM.. V určité fázi..:)
    Myslím, že prostě nic není tak obecné a u všech stejné, spíš podobné. Někdy už hodně brzy zaznemáš něco..nějakou poznámku, že ti je celkem brzy mnohem jasněji..
    Ale jsme jen lidi a pokud si něco hned nechceme zkazit..jsme ve střehu a doufáme, že je to jinak, než si myslíme..že se mýlíme..ne vždy..

  101. Anino, ano. zaznamenala jsem často a to častěji než mi je příjemné že jsem se mýlila. že já byla ta horší a přitom to viděla naopak. ale tohle zjišťuju až věkem. až věkem si to dokážu přiznat. že je to často naopak. že já jsem ten co ubližuje a co je nespravedlivý. nikoliv ten druhý. ten druhý určite taky :-) ale dřív jsem viděla jen toho druhého, sebe jsem nedokázala spatřit čistě. teda nedoázala jsem vidět břevno v oku svém. teď jo. a to teda sakra jasně. až mám z toho někdy závrať jak je to jasné.

  102. ratko, jo. Myslím, že především v mládí člověk posuzuje druhého, dle toho, jak by jednal on, většinou přesvědčen a ve snaze, že ne špatně a určitě už ne záměrně. Zkušenostmi, stárnutím, poznáním více různých reakcí jiných lidí,co jsou také přesvědčeni, že jednají jak nejlépe mohou a umí, poznáváme mnohdy tu obrovskou odlišnost jiných a dojde nám, že i oni nemusí být špatní, zlí apod., JEN JINÍ. A pokud nám za to stojí, učíme se a snažíme se vžít se do jejich světa a reakcí..pochopit je.. A tím se i naučíme něco pro sebe. Že druhý nemusí přemýšlet jako já, a další zas bere věci jinak..

  103. 113
    nojo, taky břevno v oku svém nevidím. Někdy si říkám, čím asi partnera štvu nebo co asi si o mně říkají kolegové. Nemám tušení! Ale něco tam být musí, ne?! Nejlepší je se přímo zeptat. Asi najdu vhodnou chvíli a uělám to :)

  104. mě moc nepomohlo když mě druzí říkali nepříjemné věci, teda vadilo mi to a ti druzí ve snaze mi neubližovat a třeba mě nerozhněvat mi spoustu věcí neřekli. ale i když řekli tak jsem je nevzala vážně. pomyslela jsem si, taková nejsem. oni se mýlí. nebo: oni mě nevidí správně. dyť to myslím úplně jinak, dobře. vždyť jsem chtěla pomoct. nebo tak jsme se snažila a oni jsou takoví…
    vidět sám sebe objektivně a čistě je hrozně těžké. občas o tom mluví Or. on se o to snaží. abychom si mohli uvědomit sami sebe, je třeba se zbavit nánosů iluzí o sobě. ale to je fak hodně těžké. a bolí to, protože člověk spoustu představ o sobě musí odložit a stojí… nahý. i sám před sebou.

  105. ratko 116
    ano, přesně tak. Člověk si do začátku MUSÍ vytvořit dobrý sebeobraz, podle mě,; aby vůbec mohl žít, aby měl nějakou strukturu. A potom teprve může revidovat svoje přejaté i vlastnodušně vytvořené reakce, chování, vzory, schémata… A to trvá v podstatě celý život. (To je můj názor momentální)
    Kdo je s tím rychle hotovej, je mi podezřelej :-))

  106. hotová zdaleka nejsu. teda na míle daleko. mnohem méně se vymezuju vůči druhým. víc je slyším. teda více méně ve smylsu že slyším jejich dech :o) že žijí stejně jako já.

  107. rychle hotovej. jenze zas nemuzes brat sebe za etalon. mnoho lidi proste muze jit rychlejc.
    spis bych za tim „rychle hotovej“ dosadil jestli se jenom nechvastaj slovne. jestli tomu odpovidaji i jejich skutky.

  108. 119. jak poznáš jestli tomu skutky odpovídají?

  109. jinak se mi čím dál tím víc zjišťuju že uvnitř není vůbec nic. že ani nejde o to něco revidovat, nebo rušit. to nejde. jako spíše to poznat. uvědomit si

  110. no, tak napriklad ty rikas ze cim dal vic zjistujes ze uvnitr neni nic. a na druhou stranu ale porad jeste trochu „varis“ v pracovnich konfrontacich. to je dejme tomu ok, nerikas to absolutne, jen relativne, jako smer vyvoje, a driv jsi „varila“ jeste mnohem vic, takze vyvoj.
    nekdo jinej bude huste prohlasovat „ja uz uplne vim ze neni vubec nic“, a na druhou stranu vyskakuje jak certik z krabicky pri sebemensim podnetu.

  111. přičemž není vyskakování jako vyskakování. proto říkám kdo pozná jestli skutky odpovídají? jestli někdo vskakuje prože je dotčena jeho ješitnost (hrdost, zájmy, ideály, přesvědčení, názory) tak je to slepota. Lze ale vyskočit i napřímo. někdo tě pichne jehlou a ty vyskočíš. to není iluzorní. to je doopravdy. je vlemi těžké rozlišity ty dvě vyskočení. zdánlivě stejné a přitom úplně jiné podstaty

  112. i to je relativni, to co tobe prijde tezko rozlisitelne muze nekomu jinemu prijit snadno rozlisitelne. proste i v tomto mame kazdy jen ty „sve“ moznosti.

  113. ale to vsechno taky prichazi. o kousek se posunout sam prinese zaroven i vetsi pochopeni druhych. nebo obracene.
    nebo typicky nejdriv studujeme druhe protoze to neboli :-) a se ziskanymi znalostmi ziskame i vic sily a pozdeji dokazeme studovat sebe

  114. driv kdyz nekdo rek „ja jdu studovat psychologii“ tak jsem si automaticky rek „jezisikriste“.
    no a ted uz si to nerikam. je to proste etapa, zrejmne nutna, a hlavne to tim nekonci, ale zacinaji dalsi moznosti.

  115. vlastne bych dneska klidne vymenil svuj technickej ing za doktora psychologie.

  116. 130. A to je právě špatně. :-) Měl bys říct, dnes vím, proč jsem nešel studovat psychologii, ale technický obor.

  117. A vůbec si myslím, že bys měl být na svůj titul hrdý. Na ČVUT je ten titul daleko více vydřený a náročný. Je to úplně jiný styl učení.

  118. uplne staci kdyz se lidi chovaj furt stejne kdyz se to dozvedi. tenhle tyden milenka mluvila o jednom rande ze to bylo priserny, a navrch pridala „inzenyr“ jeden. tak jsem nevahal a nadhodil ze jsem taky. behem nasledujicich dvou vterin bylo uplne citit jak se s tim pere :-)
    taky to nemam v obcance. to je dobry na policajty. lip se predstira ze jsem uplne blbej :-)

  119. 130. :-) Rozčiluje se rektor: „Proč vy fyzikové musíte mít přístroje za miliony? Vemte si příklad z matematiků, těm stačí jen papír, tužka a odpadkový koš. Nebo z humanitních vědců. Těm stačí jen papír a tužka.“

  120. 134
    A teď si, Ore představ, že jsi ženská. Oč je to ještě víc horší.
    To enení něco, na co by měl být člověk hrdej, v dnešní době komplexů, závisti a hořkosti. To je stigma.

  121. No, to se mi občas docela daří. Když mi to někdo z okolí jízlivě nepřipomene. Třeba skorošéfová nebo vlastní bratr.

  122. 139. nojo, ale to může být nějaký problém tvých šéfů, nikoliv tvůj. možná. anebo se projevuješ v jejich očích jako ta „chytřejší“. Pak to dostaneš na talíř jkao držkovou :-)

  123. Mých šéfů ne, naštěstí, toho hlavního šéfa ne.
    Jen jeho ségry, trpící komplexem, že její brácha má VŠ a ona ne. A jejího tatínka, co rozmazlovanou dcerunku hladí popichováním proti jiným, jak jen může.
    Můj vlastní bratr je obdoba. VŠ nedodělal., hořkosti z toho plnej žaludek asi až nadosmrti.
    Nejhorší, když se to jako bráchu obdivující mladší sestra dozvíš až v pětačtyřiceti.

  124. Al ejinak to byl problém mnoha lidí kolem mě, hlavně chlapů.
    Svět se mi rozdělil na
    – lidi, kterým je to jedno, zaplaťbůh, hurá
    – lidi, kterým je nutno to strčit pod nos, aby se na mě nekoukali shora, když ze sebe nic nedělám a žiju, jak žiju (jako třeba můj soused shora a majitel poloviny našeho bytového domu nebo někdy úřednice na úřadech, kde potřebuju něco vyhádat)
    – a lidi, kterým je pokud možno lepší o mojí výši vzdělání nic neříkat. To jsou též všichni, které jsem zatím nemohla poznat tak, abych je mohla přerozdělit do jiných škautlek.

  125. Od exmanžela jsem se to vlastně taky dozvěděla až po třinácti letech. Do té doby jsem byla šťastná, jak jsme ukázkový pár, kde nerovnost vzdělání nevadí.
    Vadila. Jen já to nevěděla.

  126. 142. to je ale dobře že jsi se to dozvěděla. to je jako vytečený vřed. může se začít hojit, když vyteče. tvůj brách a není pro to přece horší .jen se s tím pere.

  127. mít rád slabosti druhých i svoje vlastní. neznám jinou cestu. jenom tuhle

  128. Nepíšu, přeci, že je horší. Jen je mi to hrozně líto. Vybuchlo to z něj v souvislosti s něčím jiným (co vyprovokovala maminka, odbornice na rány do živého) a se mnou už nekomunikuje. Na péefku k vánocům neodpověděl, protože to byla ta s křížkem a vzal ji samozřejmě osobně (což mě nenapadlo, souvislostí neznajíc.)
    Ještě čekám, ještě ho nechávám, ale v hlavě sumíruju, kudy a jak mu říct či napsat, že ho mám ráda. A ať to spláchne.

  129. možná si to musí nejdřív porovnat sám. Ru, ono je to hrozně těžké najít správný ton. zůstat v pozadí. neurčovat co má brácha dělat a jak se má zachovat a určovat kolik prostoru je pro něj dost a kolik mu stačí. nechala bych ho a držela se zpátky. spíše v pozadí, spíše neřešící. nečekající.

  130. ono to urcitou logiku ma. zrejmne se dost lidi s titulem povysovalo, jinak by ten predsudek nevznik.

  131. 150 – Ano uč¨rčitě. Taqková pěkná kolektivní vina.

    148 – A proč myslíš, že zatím nic nedělám? :-)

  132. Teď jsem natrefila na netu:
    Baví se dva vysokoškoláci…“Ty vole,když si uvědomím jací my dva jsme inženýří….tak mám strach jít k doktorovi!“

  133. Pročítám si znovu – když už jsem zklidnila své pracovní napružení – hlavně ratčiny komentáře k práci a díky! Snad mi to taky bude inspirací!

    Podrobněji jsme upíchla komentář k mému plánu v práci pod článek „Sen pracovní“

  134. Pročítám i teď a byla to dobrá debata. Jsem celkem v šoku z toho, kolik z věcí, o kterých jsme mluvili nebo které jsem si sama řekla, jsem za pár dní zapomněla a jela zase dál v kruhu. Zapadly by navždy, nebýt tady toho záznamu. Užitečné! Dík. Bohudík, blogudík.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.