VÍTE, CO JE ITÝL? A ZNÁTE KYKOLKY?
Možná jsem o Itýlu už někdy psala. Budu muset do nové tváře blogu vrátit vyhledávací okénko, které jsem tam původně měla. Doufám smutně, že číslování komentářů také jednoho dne půjde navrátit, protože zmizela i čísla komentářů pod starými příspěvky a kdyby náááhodou si tam chtěl někdo něco přečíst, tak zabloudí a už se nikdy nenajde v hustém komentářovém lese. Představuju si, že bych se v něm prodírala a nikdy neviděla světýlko perníkové chaloupky. Natož chaloupky, kde bydlí babička Karkulky s vlkem. Asi bych začala ze zoufalství výt.
Háj konceptů nedopsaných příspěvků zůstal na blogu zachován, do něj jsem se nebála nakouknout a za tenkou břízkou se tam kryl Itýl. Jen jedno slovo jako připomínka. Představuju si Itýla, jak je za tou tenkou břízkou komíhající se ve větru zalehnutý se samopalem.
Na Itýla jsme narazili s mým nejlepším kamarádem, když nám bylo asi jedenáct. Vyústilo to v záchvaty smíchu v obchodě. – Víte, obchod, to je taková místnost, kde se prodávají věci. Místnost bývá specializovaná jen na jeden něbo několik druhů zboží a v místnosti je vždy přítomen člověk-prodavač, s nímž zákazník naživo komunikuje během realizace nákupu. Naživo spolu mluví, nemají obličej zakrytý hnusným hadrem a nemusí být od sebe na dva metry daleko. Věřím, že někteří starší z vás si ještě vzpomínají. A v takovém obchodě jsme se setkali s Itýlem.
Tak co byste řekli, že to je? Jak to vzniklo?
Nápověda: Princip je podobný jako kykolky. Znáte kykolky?
…
…
…
Pozor, teď přijde vyluštění. V komentářích ho uhodla Mařka
a dodatečně sem dávám příběh Itýlu a jeho fotky:
U nás na náměstí v půlce 80. let vzniknul nový obchod, malinké knihkupectví nakladatelství Naše vojsko. Můj táta dělal za normalizace přesné repliky vojáčků v uniformách, cca 40 cm na výšku, kromě jiných způsobů seberealizace, když už ho vykopli odevšad a musel dělat korektora v novinách. Vůbec se hodně zajímal o historii vojenství, měl doma obrázkové časopisy francouzské, nějaké knihy v němčině, i české, co se dalo. Ostatně je máme pořád… i ty panduláky. Jsou pěkný, i když je trochu divný bydlet mezi vojáčkama (jsou jen v obýváku a v předsíni; do kuchyně pronikly pouze malby ze Stoleté války a nějaký ten erb na stropě, můj pokoj a mámy pokoj jsou zcela nemilitantní).
A ten nový obchod bylo pro mě požehnání, protože v Našem vojsku vycházely i docela levný paperbacky třeba i pod 20 Kčs (normálně stály tehdy knihy od 30 korun výš), takže jsem nějakej levnej mohla koupit tátovi k vánocům apod.
No a s mým nejlepším kamarádem jsme tam koukali do výlohy, co bych tak mohla koupit, a jedna celkem tenká kniha – takže vhodná! – měla na titulní stránce tank a nějakého vojáčka a zřejmě pojednávala o nějakém bojišti někde v širé Rusi, protože se jmenovala „Itýl je bojištěm.“
To by mohlo bejt dobrý, říkala jsem si ve svých dvanácti letech, jednak je tenká levná, jednak o Itýlu se nikde moc nemluvilo, spíš o Tobruku, Normandii, Sokolovu, tátu jsem o Itýlu neslyšela mluvit, tak to určitě ještě doma nemá, to bude asi nějaký bojiště druhý světový. Koupím ten Itýl.
No a pak vyšlo najevo, že název je „I týl je bojištěm“ a kniha pojednává o zásobování vojsk, o týlu vojsk, no a tomu jsme se děsně chlámali smíchy. Prostě itýl. Směju se tomu slovu i teď.
A zní to jako něco mezi ichtylem, motýlem a tydýtem.
A tady je titulní stránka, co za to všechno může:

Zadní stránka:

A náhodný výběr několika stránek. Ty agitační, na kterých bylo, jaké školy jsou u nás pro budoucí pracovníky týlu a „Přijď mezi nás!“ jsem nefotila.




