Itýl

VÍTE, CO JE ITÝL? A ZNÁTE KYKOLKY?

Možná jsem o Itýlu už někdy psala. Budu muset do nové tváře blogu vrátit vyhledávací okénko, které jsem tam původně měla. Doufám smutně, že číslování komentářů také jednoho dne půjde navrátit, protože zmizela i čísla komentářů pod starými příspěvky a kdyby náááhodou si tam chtěl někdo něco přečíst, tak zabloudí a už se nikdy nenajde v hustém komentářovém lese. Představuju si, že bych se v něm prodírala a nikdy neviděla světýlko perníkové chaloupky. Natož chaloupky, kde bydlí babička Karkulky s vlkem. Asi bych začala ze zoufalství výt.

Háj konceptů nedopsaných příspěvků zůstal na blogu zachován, do něj jsem se nebála nakouknout a za tenkou břízkou se tam kryl Itýl. Jen jedno slovo jako připomínka. Představuju si Itýla, jak je za tou tenkou břízkou komíhající se ve větru zalehnutý se samopalem.

Na Itýla jsme narazili s mým nejlepším kamarádem, když nám bylo asi jedenáct. Vyústilo to v záchvaty smíchu v obchodě. – Víte, obchod, to je taková místnost, kde se prodávají věci. Místnost bývá specializovaná jen na jeden něbo několik druhů zboží a v místnosti je vždy přítomen člověk-prodavač, s nímž zákazník naživo komunikuje během realizace nákupu. Naživo spolu mluví, nemají obličej zakrytý hnusným hadrem a nemusí být od sebe na dva metry daleko. Věřím, že někteří starší z vás si ještě vzpomínají. A v takovém obchodě jsme se setkali s Itýlem.

Tak co byste řekli, že to je? Jak to vzniklo?

Nápověda: Princip je podobný jako kykolky. Znáte kykolky?

Pozor, teď přijde vyluštění. V komentářích ho uhodla Mařka
a dodatečně sem dávám příběh Itýlu a jeho fotky:

U nás na náměstí v půlce 80. let vzniknul nový obchod, malinké knihkupectví nakladatelství Naše vojsko. Můj táta dělal za normalizace přesné repliky vojáčků v uniformách, cca 40 cm na výšku, kromě jiných způsobů seberealizace, když už ho vykopli odevšad a musel dělat korektora v novinách. Vůbec se hodně zajímal o historii vojenství, měl doma obrázkové časopisy francouzské, nějaké knihy v němčině, i české, co se dalo. Ostatně je máme pořád… i ty panduláky. Jsou pěkný, i když je trochu divný bydlet mezi vojáčkama (jsou jen v obýváku a v předsíni; do kuchyně pronikly pouze malby ze Stoleté války a nějaký ten erb na stropě, můj pokoj a mámy pokoj jsou zcela nemilitantní).
A ten nový obchod bylo pro mě požehnání, protože v Našem vojsku vycházely i docela levný paperbacky třeba i pod 20 Kčs (normálně stály tehdy knihy od 30 korun výš), takže jsem nějakej levnej mohla koupit tátovi k vánocům apod.
No a s mým nejlepším kamarádem jsme tam koukali do výlohy, co bych tak mohla koupit, a jedna celkem tenká kniha – takže vhodná! – měla na titulní stránce tank a nějakého vojáčka a zřejmě pojednávala o nějakém bojišti někde v širé Rusi, protože se jmenovala „Itýl je bojištěm.“
To by mohlo bejt dobrý, říkala jsem si ve svých dvanácti letech, jednak je tenká levná, jednak o Itýlu se nikde moc nemluvilo, spíš o Tobruku, Normandii, Sokolovu, tátu jsem o Itýlu neslyšela mluvit, tak to určitě ještě doma nemá, to bude asi nějaký bojiště druhý světový. Koupím ten Itýl.
No a pak vyšlo najevo, že název je „I týl je bojištěm“ a kniha pojednává o zásobování vojsk, o týlu vojsk, no a tomu jsme se děsně chlámali smíchy. Prostě itýl. Směju se tomu slovu i teď.
A zní to jako něco mezi ichtylem, motýlem a tydýtem.

A tady je titulní stránka, co za to všechno může:

Zadní stránka:

A náhodný výběr několika stránek. Ty agitační, na kterých bylo, jaké školy jsou u nás pro budoucí pracovníky týlu a „Přijď mezi nás!“ jsem nefotila.

.

Výhody online výuky

MOHOU BÝT NEČEKANÉ…

Za poslední dva týdny jsem přečetla asi dvacet odborných článků s tématikou psychoterapie online, psychiatrie online a podobně. Hledala jsem v nich něco do své budoucí diplomky – důkazy, že online psychoterapie není plnohodnotná – ale vlastně jsem to nenašla. Už mám koncept diplomky, její strukturu, metodu a jinak ani čárku. Kromě napsání diplomky mi ještě zbývá absolvovat čtyři předměty, jinak nemůžu jít ke státnicím a v září asi už vyprší k tomu vymezený čas. Výuka probíhá online. Zase online. Pořád jsem četla o výhodách a nevýhodách online prostředí a dneska se ukázala jedna, o které v těch anglicky psaných článcích nepsal vůbec nikdo! Žádný výzkumník na ni ještě nepřišel! Možná je to průlom!

Jsem jediný výzkumník, který empiricky prokázal na vlastní kůži jednu dosud neobjevenou a nepublikovanou výhodu online výuky!

Háček je v tom, že tuhle výhodu asi nechci publikovat ani já. Cože, říkáte si, zamlčovat vědeckému světu data? Zamlčet pravdu? Nevzít v úvahu jednu velkou výhodu online prostředí? No, asi ne.

Podobný aspekt byl v pár mně sympatických odborných článcích uváděn naopak jako nevýhoda. Formulovali to nějak jako že komunikace je omezena i z toho důvodu, že není vidět dobře řeč těla a gestikulace rukou, pokud na obrazovce během videokonference snímá počítačová kamera jen hlavy zúčastněných.

Ano. A této nevýhody jsem dnes sprostě, velmi sprostě využila a udělala z ní výhodu. Doufám, že těch ostatních 12 účastníků online výuky včetně přednášejícího si toho vůbec nevšimlo. Jinak asi nedostuduju.

V první polovině výuky jsem popíjela pivo. To nikdo nevěděl. Jen jedno. Pak se výuka přehoupla do své druhé poloviny a probírali jsme důležitou věc – termíny dalších online setkání. Vyučující řekl, že podmínkou pro absolvování semináře je napsat několik esejí a být přítomen na všech výukových setkáních. Proto se jejich termíny jeden po druhém probíraly, v jednom případě hrozila nějaká změna, vždycky šlo o soboty, tak jsem poslouchala bedlivě, ale protože jsem předtím vypila to pivo, tak jsem poslouchala i trochu rozechvěle. Chtělo se mi totiž dost čurat. A řeč o termínech se vedla a vedla a kdybych si odskočila na záchod, zmeškala bych finální rozhodnutí. Krom toho bych zmizela z obrazu a vypadalo by to, že mě snad seminář nezajímá. No tak jsem se trochu nadzvedla… a vyčurala jsem se do vhodné nádoby. Kamera zachytila mou změněnou pozici – nyní bylo vidět, že mám dole na tričku nápis Delirium – a i můj soustředěný výraz. Chvílemi jsem koukala někam dolů, pak jsem si zase sedla a dělala jakobynic a koukám, že mám zapnutý mikrofon a ne vypnutý. Doufám, že jsem ho zapnula v tom rozčilení až po akci, jinak by museli slyšet zurčení.

No. Tak takovýhle výzkum já jsem dneska pro lidstvo podstoupila. Našla jsem velkou výhodu online výuky. Nazvu ji online vylučovací metoda.
Výzkum je někdy prostě prasácká šichta.

.

WordPress nějak nefunguje

Komentáře nevidím, vidím jen jejich počet. Vložila jsem nový pod předchozí článek, a není vidět. Ty vaše jsem přečetla jedině z administrátorského systému. Jirka* píše, že mu nešlo vkládat komentář, bo posílá odkaz na černobílé PF 2021 s pěknou kočkou :- )

No tak nevím, asi se zeptám zuzi, achjo. Možná zase ten správce nezaplatil hosting jako minule. Mimochodem naopak mně fakturu neposlal už několik let.

Nic, tak u zuzi rozvedena.blokuje.cz všechno vypadá, že funguje.

Zatím jsem smazala všechen spam. To ničemu nepomohlo, ale to nevadí.

Prozkoumala jsem různá nastavení, ale nikde nevidím nic blbě. Komentáře by se měly zobrazovat jako jindy.

Á, píšete komentáře, super, jsou to tyhle, nejnovější tentokrát dole:

ještě 30.12. Jirka
No moment! Naštvaný komentář nemůže být ten poslední v tomhle roce :-) WordPress mi samozřejmě nemůže zabránit v tom, abych všem popřál úspěšný vstup do nové sezóny, hodně zdraví a trochu štěstí. Máme velkou šanci, že příští rok bude mnohem lepší, než ten letošní. Tak ahoj v něm.
(ten komentář jsem před pár hodinami 6.12. ještě neviděla, což je mysteriózní)

rulisa 6.1.2021 15:16
Já taky nic nevidím. Čtu to přes čtečku, ale když si otevřu přímo tvoje stránky, žádný komentáře tu nejsou, jen jejich pčet.

zuzi 6.1.2021 15:27
zkouška rozhlasu.. mně blbnou po NR obrázky, alespoň u mne je vidím zdeformované, ale dají se rozkliknout na nové kartě a ještě jsem narazila na něco, joo už vím!!! Když mi někdo napíše koment, tak mu nepřišlo upozornění na mejl, ale to se samo srovnalo, Rowdy a ty už zahlásilo!!! Ještě skouknu ty obrázky, jestli to budu umět srovnat do latě. Jsou tam na to nějaký udělátka, ale někdy se do toho bojím šáhnout, abych ten systém nevyužila k tomu, že to sprasím ještě víc. Musím opatrně :§. Před několika dny mi poslal pan Kubíček mejl, že jestli chci zaplatit hosting za předloni a letos, tak jsem kývla a přišla před dvěma dny faktura 1300,-. Za to jsem se dostala do nějaké kategorie celebrit, že mi budou blog jaksi opečovávat nebo co. Teď to skopíruju a když se to ztratí, bude to u mne na blogu.

Já, liška: Super, díky za reakci!

rulisa 6.1.2021 16:04
Pořád nic nevidím.
To je hodně drahej hosting…

rulisa 6.1.2021 16:05
Jestli on to nebyl tah pana Kubíčka, aby sis to opečovávání blogu od nich za ty drahý peníze zaplatila…

psice 6.1.2021 20: 25
Liško, ono to blbne už dýl – mně u tebe třeba zásadně neprochází dlouhý komentáře. Držím palce, ať se to podaří vyladit a nemusíš se stěhovat.

Liška:
A já koukla do mailu a našla fakturu, podobně jako zuzi za letošní i loňský rok, plus oznámení, že instalovali nějaký samořídící systém… a to bude asi ta mýlka! Napsala bych sem (jim jsem napsala), co je to za název, ale nemůžu se z domova dostat do liščího mailu, protože za žádnou cenu moje cizokrajná klávesnice nevydá znak plus. V práci ano, tam jsem se dneska dívala… na jiném notebooku (na tom, co jsem polila kafem, ale už mu vyměnili klávesnici za 1500 a je opraven a v provozu) se dá znak plus napsat kromě jiného i kombinací klávesy Fn a jedné klávesy vpravo dole, ale tady na mém ne)

A to jsem zrovna chtěla napsat jeden příspěvek o prvním nákupu na Aliexpresu a další o koupání ve Vltavě prvního ledna nahá a to po (zakázané) deváté večer. Naštěstí. To ovšem bez kometářů nemá žádnou šťávu a na facebook fotky z akce 1.1.2021 radši dávat nechci…

Liška 7.1.2021 00:15 … Jo tady +++ (na klávesnici ale není psané)

Test osobnosti jsme dlouho nedělali

PRO ZÁBAVU…

Narazila jsem na facebooku na test osobnosti, myslím, že u Donda. Ten kdysi blogoval… Možná to bylo u jiného kluka, nevím; na facebooku všechno rychle letí dolů, do jícnu nepřehledného chaosu. Zlatý blogy.

Když jsem ten test na netu vyplnila a viděla, že výsledek jsou čtyři písmena, v mém případě ENFP, vzpomněla jsem si, že kdysi na blogu jsme ho už dělali, z jiného zdroje. Napsala jsem tedy ta pouhá čtyři písmena, co údajně charakterizují někoho jako jsem já, tady na blogu do vyhledávače, abych našla článek, kde jsme se před lety testovali. Napsala jsem ENFP. A hned to ten článek našlo! Protože tehdy mi vyšlo taky ENFP!

Tak to jsem nečekala.

Čekala jsem, že se zasmějeme nad tím, jak se dá umně manipulovat při vyplňování podobných testů a jak jsme teď trochu jiní než kdysi a odpovídá to tomu, že si připadáme dnes jiní a podle toho vyplňujeme test a ten vyjde trochu jinak… A ne. Mně vyšlo totéž.

  • Asi jsem bez vývoje. Rigidní.
  • Anebo naopak, nejsem ještě natolik stará a zkostnatělá, aby mi vyšlo něco odlišného než před bezmála osmi lety, kdy jsem byla dost čupr?!
  • Anebo ten test, i přes svou stručnost a omezenost měří skutečně některé víceméně trvalé znaky.
  • Anebo ještě něco dalšího.

Test najdete tady v odkazu.
Aha, je v angličtině, to jsem si neuvědomila a pak to zapomněla.

Mně vyšlo ENFP-A
= Campaigner.
Enthusiastic, creative and sociable free spirits, who can always find a reason to smile.

Takovej pařmen, no.
V češtině tehdy se to jmenovalo Optimista – Politik – Reportér.

Odkaz na článek, kde jsme se testovali 9.1.2013, je tady.
Je v něm podrobně rozkecán česky ENFP, to přeskočte, a v komentářích jsme my! A zrovna byla volba prezidenta. První přímá. První kolo.

Odkaz na test v češtině, zdá se, pořád funguje.

Jsem zvědavá, jestli se otestujete a co vám vyjde.

Já jsem spokojená, mně vyšel pařmen s názorem, kreativní a veselej, energickej, přátelskej a že jsem nepraktická a rutinní činnosti nedotahuju, to je taky pravda. A dost mě potěšilo v kovidových časech, že tučně u mé charakteristiky píšou zrovna tohle:

ENFP are fiercely independent, and much more than stability and security, they crave creativity and freedom.

.

Note: Bůček

Mám nový. Notebook.

Krásný nový lehký pracovní. Měla jsem ho k dispozici od jara. Pak přišel v říjnu pokyn nechat ho ležet na hromadě se třemi dalšími notebooky, které nám zaměstnavatel pořídil za jarní korona-doby. Byly potřeba pro distanční online práci – naše stolní počítače totiž nemají kamery, nedají se přestěhovat domů a tak. Přišel pokyn nechat notebooky pohromadě, protože bude následovat jejich zaevidování a nevímco – přijde ajťák a potřebuje se na ně podívat. Tak jsem tam ten svůj usurpovaný, označený zespoda nálepkou, taky položila. I když bych ho doma užila, protože ten domácí se půl hodiny zapíná, hučí, potom za další půlhodinu nějakou aplikaci otevře, načež se z ní nepodaří nic nikomu odeslat, protože zkolabuje.

Týden jsem ten notebook, svůj oblíbený, lehký, šikovný nechala ležet a nezdálo se s ním býti hnuto. Tak jsem si ho vzala na víkend zase domů.

Že je prostě můj. A velmi obratně jsem do něj v neděli ráno vylila tři deci vlažné kávy. Tak rychle, že to ani nebyl šok. Než jsem se stihla leknout, bylo hotovo.

Po čtyřiadvaceti hodinách sušení jsem ho zkusila zapnout a nic. Kolega – jediný, kterému jsem se svěřila a který je teď ve značně vzteklé, napružené a negativistické náladě vůči vládě a jejím opatřením – najednou přepnul do optimismu a řekl: „To je nadějný, zelené světýlko se rozsvítilo!“

Jenže to bylo všechno, co se stalo.

Tak jsem si narychlo objednala notebook svůj. Vlastní. Za prachy. Druhý v mé historii, ostatní počítače jsem měla vždycky od někoho zadarmo. Starší model, ale podobně malý, jen o něco málo těžší a se skvrnou na deklu. Já ho totiž docela potřebuju, jsouc PR a propagační činitel pro naši pobočku, Liška, psychoterapeut začleněný do startujícího projektu krátkodobé online terapie a vůbec. Včera měl být můj notebůček doručen a nebyl. Až v půl šesté mi poslali zprávu, že nestihli zásilku doručit (do 16 resp. 14 hodin) a že je odteď na pobočce pošty. Tak jsem tam okamžitě vyběhla a ke svému překvapení zjistila, že stále mají otevřeno do 18 hodin a že v jedné místnosti tam čeká 20 zákazníků v pořadí. Přitom v jedné místnosti podle vlády smí být jen 6 lidí. Možná pro tuto neřešitelnou absurditu tam byla nálada docela veselá a družná. Jindy je tam nálada plná vzteku, netrpělivosti a zoufalství; proto chození na poštu nenávidím, vedle nemocnice je to místo, kam pokud možno nikdy nechci jít, natož na dobu delší pěti minut. V létě na poštách bývá klima na omdlení a jindy vlastně taky. Tentokrát jsem ale já byla ten šťastný, kdo přišel na řadu hned, dostal balík a nechal ostatní čekat na důchody.

Mám tedy svůj notebůček, funguje, akorát má malou zapeklitost – na klávesnici nejsou napsané české znaky jako ěščřžýáíé, což tolik nevadí, ale nejsou tam ani „!ů§/(ú);°. Je tam O se dvěma tečkami, A s kroužkem, A se dvěma tečkami, tylda. Už jsem zjistila, že vykřičník se skrývá pod dvoutečkovaným A. Takže dobrý, už můžu vyjadřovat akcentovanou expresi. Juchů!
(ů se píše tak, že se ťukne na O se dvěma tečkami)

Šéfová to ještě neví.
.

Rozkladný vliv na vztahy?

Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.

Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.

Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.

A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.

Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): „Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?“ – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.

Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: „Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.“ A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná „vystoupení z komfortní zóny.“ A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.

A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.

Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.

.

Mám ráda parodie

ALE TAHLE VLÁDA JE TAK PARODICKÁ, ŽE PŘEDČÍ VŠECHNO…

Zakázali zpívat. To zakázat nejde. To dodržovat nebudu.

A bylo jim to málo, poručili… Že zavřou hospody, tedy místa sociálního kontaktu, který je nutný pro zdraví. A zakážou ho i venku. A kultura? To už vůbec! A to je taky součást zdraví. Máme ňákó tu bio-psycho-socio-spirituální jednotu, no ne?

Jako hlavní východisko a léčebný prostředek vidím humor.
Zatím. Než pošleme Babiše do lochu.

Našla jsem jeho fotku:

A taky fotku Prymuly:

Jo a prej více než šestičlenná rodina se nemůže sejít. Asi se někdo musí odstěhovat. Na ulici na mráz ne, to se taky nesmí, tak těžko říct, který luxusní hotel si vybrat.

Bible jako inspirace pro etiku dneška

Dávám sem první část seminární práce, kde jsem se snažila zjistit a dohledat, jak se obvykle v křesťanských kruzích asi vykládá text o dobrém stromu a jeho dobrém ovoci, o dobrém srdci a dobré řeči. Druhou část – vlastní inspiraci pro dnešek, paralelu a úvahy k textu – sem nedám, protože se týká krom jiného mého zaměstnavatele. To zveřejnit nemůžu. Bonus je, že své nadšení z nizozemštiny jsem propašovala i do biblických výkladů :- )

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 12,33-37

Celý příspěvek

Načerno

PAINT IT BLACK.

Pochopila jsem to dobře, že během koronáčového stanného práva se jezdí načerno? Říkali to o meziměstské autobusové dopravě, tak nevím, proč by to nemělo platit i pro městskou.

Takže jsem načerno jezdila. Až dodneška. Dnes ráno jsem měla chvilku čas, než mi pojede tramvaj do práce, tak jsem se rozhlédla, jestli už pekárna ve vestibulu metra funguje. Ne, tahle ne. Takže se najím až odpoledne. Ale dopravní podnik vedle už jo, má otevřeno. Ještě nedávno mívali na svých pověstných okýnkách (vlámsky se to řekne loket!) nápis, že během – jaksetojmenuje, jak se ta uzávěrka jmenuje, výjimečný stav nebo si nemůžu vzpomenout, to nebude náhoda, to je prostě obranný mechanismus proti nasrání; jinak bych si to pamatovala – prostě během korona-omezení že se časové jízdenky neprodávají, leda na netu. No tak na jejich net to kupovat nejdu, tam jsem si chtěla koupit loni měsíční jízdenku a řeklo mi to, že si ji můžu koupit jen s týdenním předstihem platnosti. Tak na to internet fakt nepotřebuju.

Vidíte, jak píšu přinasraně? Asi to bude tím, že jsem před chvílí viděla televizní zprávy, jo, ty veřejnoprávní. Ty neschopný.

Prostě jsem taková čestná občanka, že jsem šla a koupila si ode dneška měsíční jízdenku. Ve stanici metra, do které jsem přijela načerno. Čtyři týdny jsem jezdila načerno. I když jsem jezdila málokdy. Předtím mě přinutili zůstat dva týdny doma. Preventivní karanténa po návratu ze zahraničí. Nemohla jsem si jít ani koupit rohlík. Internetová dovážka potravin byla přetížená, ta mi taky nepomohla. Tyhle dva týdny nuceného pobytu doma čenžuju za následné čtyři týdny ježdění načerno. To je moje cena. A to já mám pražské dopravní podniky ráda. Ony se umí dobře chovat v krizi, reagovat, informovat o změnách. Narozdíl od jinejch. Narozdíl od naší vlády a naší veřejnoprávní televize. To ten rozhlas je o dost lepší, když na to přijde. A přišlo na to už při povodních v roce 2002. Česká televize jsou sračky. Komentáře jim některým jdou dobře, i když dělat delší rozhovory by nezaškodilo. Ale zpravodajství, to ne. Prostě naprd. Když máme štěstí, řeknou nám něco o Jemenu jednou za rok… Myšlenka na možnou nesrovnatelnost národních statistik přišla až 21.4. Od bruselského zpravodaje. Takže po šesti týdnech? První relativizaci jsem zaznamenala včera, 23.4., kdy u počtu mrtvých v USA konečně napsali i to, kolik má ta země obyvatel. Ale udělat z toho relativní číslo, zlomek, jednoduchej index, to furt nic. Selhání a ještě jednou selhání. Strašit virem, to jo, ale věcně informovat o užitečných věcech pro občany? Ňáký hovno. Když něco, tak se zpožděním, až po strašení. A dávat to do souvislostí nebo nesouvislostí, hledat nějaké vstupní faktory nebo se někoho schopného zeptat? No prosím vás!

Ptají se leda Babiše a spol. Nebo nesmyslně oznamují občanům, že Babiš s něčím souhlasí. Například s rozhodnutím soudu. Dělají si srandu? Co by asi tak s rozhodnutím soudu měl dělat? Za prvé, pokud on se vyjádřil, že souhlasí, nemusejí a nemají to média občanům vůbec sdělovat. Co je to za ptákovinu? A za druhé pokud se vyjádřil, že souhlasí a chce, aby to média odvysílala, tak snad takovou ptákovinu neodvysílám, no ne? A jestli jo, tak buď jsem neschopnej, nebo jsem poplatnej vládě. A to úloha veřejnoprávních médiích fakt není. Svině Česká televize!

Zavřít ho, až bude černej. Ten Babiš. Se svojí svévolí. Chci, aby šel před soud za to, že omezil práva nás všech způsobem, kterým na to neměl právo. A on to věděl! Věděl, co a jak má dělat podle zákona, jak postavit krizový tým. Čas krize ho neomlouvá. Ani náhodou. Demonstrovat na žádný náměstí kvůli tomu nepůjdu. To bych musela demonstrovat i za neschopnost televizáků, který si platíme. Všechno to platíme! Já chci, aby stát zaplatil všechny náhrady škod všem občanům. Ať se klidně stát zadluží. Lepší než když se zadluží ti jednotliví občani. Jsou to lidi. Chci, aby šel Babiš do prdele. Do černý. A aby sem radši přišli černý žurnalisti, pokud nebudou mít prázdný hlavy.

.