Obrázky vybírám z archivu blogu, náhodným pokusy. Třeba nějak dokreslí atmosféru. Nebo zdeformují význam. Malými písmenky na telefonu se mi píše špatně a zjistila jsem, že určité věci blbě vidím. Asi bude článek krátký, jen vykopnutí k diskusi.
Když se očekává, ze doktor bude říkat hodně informací, nové informace, možná nečekané, je dobré mít s sebou v ordinaci parťáka, někoho si přivést. On uslyší jiné důrazy, nepřeslechne, co upozadím já, vnímá doktorův styl a o tom všem se hned potom můžeme spolu pobavit. Taky je dobré nevypadnout na chodník sám poté, co se dozvíte třeba závažnou diagnózu.
Když se dozvím něco nového od lékaře, zarazí mě to. Někteří lidé hned začnou chrlit otázky a na všechno se doptají a tím se zklidní, nejsou v nejistotě. Já zůstanu čučet, honí se mi hlavou, ze snad zatím ani nechci víc vědět, nechci podrobnosti. Chci to dávkovat postupně. Takže mě ani zatím nenapadnou otázky, na které se doptat, leda nějaké dílčí. Můj úkol je přejít přes tuhle první vlnu, sebrat odvahu a na ty podrobnosti se prát, nezůstat zírat.
Další věc je, se zeptat slušně a vůbec komunikovat slušně. Já totiž někdy v první moment vyhrknu na sestru svou vnitřní reakci typu: “Né, já to teď nechci!” Přitom vhodnější je rozvaha a omáčka: “Chtěla jsem vás poprosit, jestli bych mohla dostat až o něco později…” Přece jen trochu impulzivní jsem.
Těžké je, že lékař je i mocenská role, jsem mu vydána všanc a mám trochu tendenci mu nevěřit, pokud ho už chvíli neznám. A v nemocnici se lékaři střídají často. Jednak tedy když se na něco ptám, hraje tohle dost roli. Druhá věc je, že aby komunikace lidská fungovala, musím zase já se překousnout a navodit lidskou atmosféru spolupráce, kooperace. Asi to musí být ten pacient, kdo dá najevo, že chce spolupracovat, podílet se na léčbě. Naštěstí k některým doktorům získám důvěru rychle – záleží, jestli oni se chovají lidsky, jestli vidím, že se zajímají, že nejsou strozí apod.
A dobré je si na papír své otázky napsat, pokud jich je víc, protože jinak se na par z nich zapomene, jen to fikne. Doktor mluví třeba o jiném tématu, na které je taky důležité reagovat, anebo už stojí mezi dveřmi, za chvíli je fuč, měl ještě přijít, ale nepřijde.
Asi jsem vynechala něco, na co jsem myslela, a taky něco, co mě ani nenapadlo a možná napadne vás.
Doprovodné fotografie jsou z dnešního samosběru jablek u Slaného. Je to firma Ekofrukt. Prý mají facebook, možná i stránky. Jestli tam pojedete, nezastavujte hned na prvním parkovišti u silnice, ale jeďte dál a dál rovně na další parkoviště k boudě a tam potkáte nalevo desítky řad jabloní, každá se táhne stovky metrů. Do mlhy. Napravo jsou hrušně, ale ty jsou očesané. Kilo jablek je za 10 korun, mají báječná žlutá Golden Delicious a potom mají dvě červené odrůdy Idared a Jonagold. A pozor, je to v bio kvalitě, nejsou chemicky ošetřena. Taky máte rádi štrúdl?
My jsme česaly míň než hodinu – tři ženy – boty jsme měly mokré brzo. Já si odvezla domů jen asi tři kila, abych to pobrala. Sláva, konečně jsem byla trochu venku. Hned mě z toho rozbolelo v krku. Ta kvantita jablek je tam neuvěřitelná. Kvalita jakbysmet. A co z nich bude? No nic, pokud je někdo neotrhá. Hrozný.
Jsem v takovém trochu znejisťujícím období, protože čekám na kontrolní vyšetření na začátku prosince. Určitě nebude příjemný, ale na to nemyslím. Cítím se dobře. Jenže když mě bolí kyčle víc nebo se mi něco divně napíná v břiše, zaskočí mě to a zpochybní to můj celkový dobrý pocit, že jde všechno pořád lépe. Třeba dneska mě bolely kyčle při chůzi, hlavně do schodů, a ta levá až ke koleni. Ona tedy byla celej den vlhká mlha… Ale dřív mě nebolelo přece nic! Když chvíli sedím a vstanu, jsem někdy ztuhlá částečně, jindy dost brutálně. Pomůže, když budu cvičit? Chodila jsem na rehabilitace a mám teď doma cvičit, ale znáte to… znáte mě! Disciplína nic moc.
Říkám si, že je to asi pořád od toho nervu v třísle, co po operaci bolel nepřetržitě pár měsíců. Nalevo. Proč teda mě bolí ty kyčle obě? Od toho, jak jsem po ozařování přišla o svalovou hmotu? Bolí kyčle kvůli chabým svalům? A že se mi to v břiše chová jinak než dřív, to je určitě od květnové operace, to není ještě vyhojené úplně, to ta rehabilitační taky říkala. Poznala to i podle vzhledu jizev (přitom jsou to pro mě jen takové růžové puntíky). Však taky když mi někdy něco dělala s břichem, rozbouřilo se to pak nejmíň na jeden den. Jenže teď mi s ním nikdo nebouří, a stejně mě někdy tlačí. Možná jak byl víc vítr, bylo to horší… to břicho nesnáší průvan nebo zimu. Když jsem venku na ulici, tak zima způsobí únavu. Doma si pak hned lehnu, pořádně břicho teple obalím a to přináší docela rychle úlevu. Unesu už střední náklad. To jde. Tedy na krátkou vzdálenost několika málo kilometrů. Nechodím na túry. – Proč si pořád představuju, že když se něco zlepšuje, jde to plynule, a ne kolísavě? Normální je, že to jde kolísavě! Musím si to opakovat. Abych se nezačala bát, že píchnutí v kyčli nebo v břiše je známka blbá. Já totiž aspoň dvakrát letos v nemocnici od jiných žen slyšela, jak se u nich nemoc projevila: “Začala mě bolet ruka.” No a byla to rakovina. Tak se nejde divit, že když jsem měla nádor dole v břiše a zabolí mě břicho nebo noha, nepřejdu to jen tak vesele. Ne pokaždé. Vmísí se mi do toho vzpomínka na historky spolupacientů, často sympatických a veselých. Někdy i jiných. Ne ale tohle jsem nechtěla psát, na to jsem nechtěla myslet, chtěla jsem se poveselit s tématem ochlupení. A ne vás děsit. Už jsem jako veřejnoprávní média…
A ti doktoři. Posledně jsem se ptala, jestli ztráta ochlupení v místě ozařování je trvalá. V létě jsem se totiž ani nemusela holit do plavek (které jsem ovšem letos nemohla použít) – od pupku dolů na přední straně žádné chlupy. Jen tři hnědé fleky připomínající shluky pih se tam místo toho utvořily. Po ozařování ztráta (lokálního) ochlupení bývá trvalá. Kdežto po chemoterapii dočasná. Mi bylo řečeno. No a co myslíte? Je to tam! Dva a půl měsíce a je to jako nový! Vlastně to nový je. A ve stejné době během října naopak ty hnědé fleky vymizely. Asi byly něco na způsob popálenin. Kůže na břiše také už není tak citlivá jako doteď. Tak já nevím. Rozhodla jsem se spíš radovat, že mi rostou chlupy jako zdravému člověku. Důvěru v lékaře to ale oslabuje.
Cestou z jabloňových sadů – ještě v mokrých botách – byla zastávka v obchodě a tam jsem si koupila kurkumu. A ještě slaninu a paštiku, ale tu dneska jíst nebudu. Napřed jsem nevěděla, jestli je to zázvor, nebo tlustý červ. A ona kurkuma. Prý je zdravá. Dám si ji do čaje. Večer jsem telefonovala s Lososem a ta nezávisle na tom začala doporučovat například kurkumu. Taky rozkrojenou cibuli v místnosti. Prý do sebe natahuje hnusoty. Takže do čaje jsem dala kurkumu, do krku med a k posteli cibuli. Výhoda je, že od těchto tří zázračných doktorů nikdo neočekává stoprocentní výsledek a účinnost a znalosti. Budu asi k lékařům přistupovat podobně.
Znáte to? – Když vás bolí noha, přesně na to bolavé místo vám někdo šlápne. Ne na druhou nohu, ale přesně na to místo. Aby se rána připomněla. Oživila. Zákon přitažlivosti. Ono se to dá vyložit i tak, že vám ten člověk šlápnul právě i na tu druhou, zdravou nohu, a k tomu vás ještě kopnul do stehna a bouchnul do ramene, ale toho jste si vůbec nevšimli a odeznělo to; vy jste si ostře bolestně všimli, že zásah dostala opět ta pochroumaná noha. Do černého.
Nahoře na pravém nártu mám odřeninu. Už se pěkně hojí, řekla jsem si dopoledne s uspokojením. A nějak mi problesklo hlavou: To by bylo blbý, kdyby dostala nový zásah; přece se to stává… Nonic, obula jsem si sandály a vyrazila na Bulovku. Napřed na odběr krve, potom na každodenní ozařování. Byla jsem ráda, že to zvládám tramvají. I když jsem na ni docela dlouho čekala a to není moc příjemné, postávat a čekat, když vás něco v břiše tlačí a nejste úplně v kondici. V kondici jsem nebyla hlavně den předtím, v úterý. To jsem na ozařování jela tam i zpátky taxíkem, protože bych to od tramvaje nedošla. V pondělí mi totiž dělali prvně vnitřní ozařování, v narkóze. Jmenuje se to brachyterapie. A po té jsem se cítila oslabeně. Naštěstí ve středu už celkem dobrý, byla jsem ráda, že jsem schopná jet tramvají a dopochodovat na odběr krve do pavilonu 8. Přes ten hnusnej areál.
Normálně jdu totiž po klidné boční cestě v zeleni a pak nahoře popojdu kousek po silnici kolem protonového centra, sejdu po kovových schodech a šup a jsem tam. U pavilonu 6. To je onkologie. Tam je chemoterapie. A vedle je budova B a v ní jsou ozařovny.
Dnes jdu tedy hlavním vjezdem. Za ním je jediný obchod s potravinami v areálu nemocnice, pokud vím, a on má nahoře na domě takovýhle nápis:
Pohřební ústav. To je strašlivý. Ještě jedna pohřební služba je hned na kraji areálu, před hlavním vjezdem. Děsný. Já vím, že bývají v blízkosti nemocnic, ale tohle je trochu moc. Někdo jde navštívit svého blízkého do nemonice, bojí se o něj, a vidí tohle. To mu na náladě nepřidá. A kolemjdoucímu pacientovi s rakovinou asi taky ne, žejo. Mě to štve. Navíc to dělá beztak ošklivý zarostlý areál nemocnice s nepěknými budovami ještě hnusnějším, méně estetickým. Všude jezdí jen auta, pěšky se chodí po pozemku nemocnice dost špatně, člověk si připadá jako ve Spojených státech, všechno je to v kopci, na slunci… a plevele jako v Polsku. A jak tak jdu, koukám, že dost kolemjdoucích je dost divných. Už na stanici Bulovka se vyskytují podivní lidé. Na špinavém místě si sednou do trávy hrubé ženy se psem nebo tu postává hlouček špinavých, do hněda opálených mužů s lahvemi. Však taky jsem v té čtvrti nikdy předtím nebyla a dobrovolně bych tam v životě nešla. Jen jsem tudy párkrát projížděla tramvají cestou nahoru do Kobylis. Asi od té doby, co tu zabili Heydricha, to dostalo nějakej prokletej nechutnej šmrnc. Že by i pro čtvrti ve městě platilo, že zraněné místo přitahuje další ránu?
Došla jsem na odběr krve a odtud nahoru do budovy B – jo pozor, vede tam tajná podzemní chodba! A ta se mi líbí. Vede tam tedy jen z vedlejší onko-budovy číslo 6. A já ji používám. Hlavně když je vedro. Proč jít třicet metrů po slunci, když můžu jít sto padesát metrů dobrodružně tajnou suterénní chodbou, že. Ona tedy ta chodba není pro každého. Ukázala jsem ji kamarádce a ta seznala, že možná trochu trpí klaustrofobií, protože se jí v té chodbě nelíbí a sama by tam nevlezla. Přitom ta chodba je široká. A světlá. A dokonce ji někdo vyzdobil, aby se jí lidé nebáli chodit. Jenže tím z ní právě udělal strašidelné místo. Na stěnách visí několik fotografií, pravda, na jedné jsou dámy v lázních Toušeň, na další pes, ale na většině jsou vyfoceny prazvláštní vyšetřovny a aparáty, které v divákovi zabijí veškeré zbytky důvěry ve zdravotnický systém:
A za rohem:
Tak jsme došli. Nazdar, babi. Jsme v cíli, v čekárně před ozařovnami. V suterénu, na stejném podlaží jako podzemní chodba. Čekárna je prostorná a osvětlená, docela fajn. Jsou v ní nové barevné sedačky. A po dnešku se jedna sedačka bude viklat. Ale nepředbíhejme.
Patřím do ozařovny hned na kraji, před kterou jsou v čekárně proti sobě dvě řady sedaček oranžové barvy. Dalším ozařovnám přísluší jiné barvy sedaček. Sedám si spořádaně na oranžovou. Na úplně krajní, protože pár sedadel už je obsazeno. Ob jedno ode mě sedí starší pán, čeká na někoho, kdo je právě uvnitř. Naproti sedí další lidé, ti už odchází. Vytahuji lahev s pitím a leju ho do sebe. Už jsem si lokla cestou jako základ; na ozařování se musí s plným močovým měchýřem. Musíte si vykalkulovat, kdy asi tak vypít aspoň půllitr vody – kdy dojdete do čekárny a kolik lidí tak bude před vámi, abyste neměli močák plný k prasknutí moc brzo, ale aby nebyl ani ještě poloprázdný, než do něj tekutina z ledvin dorazí. To by vás totiž po kontrolním CT z ozařovny vykázali a museli byste se obléknout a venku dál čekat a pít a pak jít do ozařovny znova, snad to vyjde a nepočuráte se…
Sotva jsem si sedla na krajní oranžovou, přišel pán s paní. Automaticky předpokládám, že jde o partnery, manžele, ale už vím, že někdy je to dcera a otec, ačkoli by to jeden neřekl. Tak tentokrát klidně řekl, vyšší dívka kolem 25 let vypadá dobře, intelektuálně, s ní ještě vyšší muž sportovní postavy je zachovalý, vypadá nejvýš na padesát, klidně by to mohl být její partner. Ale je to otec, jak zjistíme za chvilku. Pan Novák, řekněme. Jsou tu asi noví – odchytli jednu sestru z ozařovny a ta jim vysvětluje, že mají jít na ozáření a pak vedle na kontrolu k lékaři (to se chodí jednou týdně). Tam jsou fialová sedadla. Ještě jsem neřekla, že v ozařovnách personál sleduje svůj úsek čekárny přes kamery. Vidí, kdo tam sedí. Hlavně ale každý ozařovanec má u sebe každý den identifikační náramek. Ten vypadá jako dětská atrapa chytrých hodinek – je to malá umělohmotná krabička přidělaná na tkaný páseček. A na té krabičce není nic vidět. V ozařovně ale poznají, kdo v čekárně je, ta krabička nějak vysílá identifikační údaje. Na základě toho si z ozařovny volají jménem dalšího čekajícího, který má jít na řadu. Pán se slečnou si sedli asi pět metrů proti mně, na protější oranžovou. Já mám ještě čas. Trochu mě dráždí, že slečna pánovi šeptem rychle cosi vypráví; kdyby radši mluvila hlasem jako všichni, znělo by to přiměřeně, takhle je to paradoxně nějak invazivnější. Tu se otevřely daleko za mými zády dveře ordinace a lékař zvolal: “Pan Novák!”
Pan Novák slyšel na své jméno a slyšel ho rád. Vztyčil se jako nadšený vítací pes v celé své atletické výši 190 centimetrů a dal se do běhu. Přímo kupředu. Na mě. Když se mi celý svět zakryl řítícím se panem Novákem, zaječela jsem cizím stoupajícím hlasem: “Co děláteeee?!!!” Zabrzdil až o mě. Ozval se monotónní rezignovaný hlas dcery: “On si vás táta nevšimnul.” Cože?! Jak? A běžel dál. Žádná omluva, nic. “Dobrý, nic se mi nestalo,” řekla jsem. Ze své iniciativy. Nikdo se mě nezeptal. Čekala bych, že budu v totálním šoku z té nenadálé smršti, ale dobrý. Odřenina na mém pravém nártu se bujaře rozkrvácela. Dostala zásah. A můj pěkný nehet na palci je rozkřápnutý. Ano, byla jsem v oranžových šatech na oranžové sedačce, ten běžec mě mohl přehlédnout, ale zároveň i tu sedačku?! Asi má nějakou vadu zorného pole a nevidí dolů, ale proč potom proboha běhá? Nemůže chodit normální rychlostí?
V ozařovně jsem je varovala před tím pánem, aby nedošlo k další nehodě – že asi špatně vidí, ať si dají pozor. Odpověděli, že to nasedá na jeho diagnózu. Tu nevím a vědět nechci a nechci, aby na mě nabíhali lidi s jakoukoli diagnózou. Po ozáření jsem si dala příjemnou procházku podzemní chodbou a bylo zase dobře.
Bloček trochu zahálí, ale kocour vypadá dnes stejně jako před půl rokem, takže je všechno v pořádku. Stejně jako před půl rokem i teď si ráda poslechnu staré audioknihy s případy Hercula Poirota. Případy slečny Marplové taky. Ale té filmové slečně Marplové jsem tolik na chuť nepřišla. Na jaře jsem o některých sobotách stihla vidět pár dílů jejích detektivních triumfů a vida – zjistila jsem, že slečna Marplová neváhá použít geniální hlášku, na kterou není odpověď!
V pravou chvíli. Například když někdo jiný řekne úplnou pitomost. Hláška slečny Marplové mu vezme vítr z plachet, umlčí ho a zároveň neurazí. Je fikaná. Vypsala jsem si tyhle odzbrojující výroky do bločku a podělím se o ně s vámi, mají totiž širokou praktickou využitelnost:
“To je zvláštní, jak snadno lidé podléhají vlastním dojmům, viďte?!”
Projeli jsme názvy konceptů příspěvků, co mám uložené na blogu. Některé obsahují odkaz někam jinam, na zajímavý článek na internetu, jiné rozepsaný text; těžko říct, co všechno, protože jsem otevřela jen ty, které byly v komentářích odhlasovány jako nějakým způsobem lákavé. A byly to: “etymolog naše řeč!!” a “Srandovní texty z překladače” a pak “Cíl života.”
A ten docela stojí za to. Jde o slovníček podle abecedy, takže hned zkraje na nás vykoukne “antifrontin.” Být očkován antifrontinem = nedati se vystrnaditi do pole. Slovníček je hlubší než jen pro pobavení; mezi řádky je cítit celá tragédie mnoha lidí, kteří museli jít někam, kam vůbec nechtěli… a víc než to.
SRANDOVNÍ TEXTY Z PŘEKLADAČE Dneska jsou poněkud vyčpělé, protože už jsme je viděli tolikrát. V konceptu byly tři texty – dopisy nebo spamy, které mi přišly a já si je uložila. Zaujme “svědectví o tomto kouzelném karafiátovi,” ale číst celé to nebudu ani já a počítám, že ani vy:
Volám sa Tomá Petra Ondrušová a ja som od slovenčiny chcem použiť tentokrát, aby som povedal každému na internete o tom, ako som dostal môj úver po tom, ako som bol podvodník 3 krát som požiadal o pôžičku od Patricia Kingsman úverovej spoločnosti včera videl som ľudí svedčiť o Jej dobré práce a o tom, ako pomohla ľuďom, tak som sa rozhodol požiadať a povedala mi, čo som potreboval robiť Bol som strach, ale urobil som to dnes ráno Teraz som dostal upozornenie z mojej banky tam tam peniaze na mojom účte a ja som skontroloval Suma a to bola moja pôžička som tak šťastný. Takže chcem použiť tento čas a povedať každému na internete, že táto spoločnosť je skutočná, ak potrebujete pôžičku, táto spoločnosť je tá správna spoločnosť, od ktorej sa uchádzať, aby sa nedostal ako vy scammed, pretože tam sú podvodníci tam platí od tejto spoločnosti a Budete spokojní. Tam je mailová adresa patriciakingsman.loans2016@gmail.com
AHOJ!!!!! Já jsem erickson, když jsem nakonec našel svědectví o tomto kouzelném karafiátovi Dr. ozalogbo, jak pomohl mnoha lidem, aby získali své milovníky a rozbité domovy zpět, kontaktoval jsem ho prostřednictvím jeho e-mailové adresy ozalogboshrine@yahoo.com, protože jsem byl naprosto zoufalý, Manželka zpět. Život bez mé ženy byl pro mě a mé děti opravdovým nepořádek. Chtěl jsem dramatickou změnu a myslel jsem si, že kouzlem může být řešení. Po projednání rozhodnutí s Dr. ozalogbo mi dal naději, že obnoví své manželství. Cítila jsem se jistě, že skutečně přiměje mou ženu, aby se vrátila domů a on to udělal! Je to fantastické to, co pro mě to skvělé kouzelnické kolečko dělá, jeho pomoc je neocenitelná! Nevím, co bych udělal bez pomoci Dr. ozalogbo, on dělá svou práci tak dobře, že je organizovaný a vysoce funkční, věřím, že je to nejlepší kouzelník, na který se mohu spolehnout, pokud jde o všechny druhy kouzla, já Byl na podlaze, že jeho kouzla pracovala, pokud potřebujete pomoc, kontaktujte jej na ozalogboshrine@yahoo.com nebo zavolejte na číslo +2348110745073
Jmenuji se Barbara a já jsem založil v Norsku. Můj život je zpátky !!! Po 1 roce zlomeného manželství mi manžel opustil dvě děti. Cítila jsem se, jako by se můj život chtěl skončit, skoro jsem spáchal sebevraždu, byl jsem po dlouhou dobu emoční. Díky kouzelníkovi nazývanému Dr. Isikolo, který jsem se setkal online. V jeden věrný den, když jsem procházel internetem, jsem narazil na řadu svědectví o tomto konkrétním kouzelníku. Někteří lidé svědčili o tom, že přivedl jejich ex lásku zpět, někteří svědčili o tom, že obnovuje lůnu, léčí rakovinu a jinou nemoc, někteří svědčí o tom, že může kouzlit, aby zastavil rozvod a tak dále. Také jsem se setkal s jedním konkrétním svědectvím, byla to o ženě, která se jmenovala Sonia, svědčila o tom, jak přivedl svou Ex milenku za méně než dva dny, a na konci svědectví ona upustila e-mailovou adresu Dr. Isikolo. Poté, co jsem všechno přečetl, rozhodl jsem se to zkusit. Kontaktoval jsem ho e-mailem a vysvětlil mu můj problém. Za pouhých 48 hodin se můj manžel vrátil ke mně. Vyřešili jsme naše problémy a jsme ještě šťastnější než předtím, doktor Isikolo, je opravdu nadaným mužem a nepřestanou ho publikovat, protože je to skvělý muž … Pokud máte problém a hledáte skutečný a skutečný Kouzelník k řešení všech vašich problémů pro vás. Vyzkoušejte High isikolosolutionhome@gmail.com kdykoli, může být odpovědí na vaše problémy. Zde je jeho kontakt: isikolosolutionhome@gmail.com nebo jej zavolejte na číslo +2348133261196
CÍL ŽIVOTA V konceptu byl překopírovaný celý článek – jednotlivé body Ericha Fromma týkající se života. Nemám moc ráda takové citáty, protože mi připadají vytržené z kontextu, ale tady mě asi něco zaujalo, pravděpodobně celkový styl a trochu pochybný překlad. Všechno je zde v původním článku. Většinou se tam dočtete, že je dobré být sám sebou, svobodně, když to nikomu jinému neubližuje, a něco o lásce. Čpí mi z toho, jak to čtu dnes, úporné používání jiné terminologie, než je už zavedená filosofická nebo teologická – například se nabízí (myslím že kantovský) termín nedělat “z člověka prostředek,” ale je to opsáno jinak. Také je tam znát ta Frommova silná levicová orientace, která se striktně vyhýbá čemukoli, co připomíná křesťanství, formuluje v podstatě křesťanské postuláty záměrně jinak a nemá filosofický přesah vztahující se k potenciálnímu nejvyššímu dobru.
Abych tak rychle něco spíchla. Pročež jsem se podívala v administraci blogu do konceptů příspěvků, které již dlouho čekají na zpracování. Některé zůstaly ve fázi konceptů trčet omylem, protože byly nakonec publikovány, některé byly jen zkopírované texty, které jsem si chtěla uložit pro inspiraci, další byly plánovány jako možný příspěvek, ale nikdy se jím nestaly. Zde je seznam všech:
vlaams vs nederlands 23.12.2019 molly 20.10.2019 Testy osobnosti 22.9.2019 supr staré texty o zvířatech 18.2.2019 lípa big tree hunters 9.1.2019 Vtipy v časopise 5.9.2018 Životopis 18.7.2018 Prstýnek – indikátor 10.11.2017 Páter Ferda o jídle 12.9.2017 Cíl života 23.8.2017 Souhry okolností 9.7.2017 potok v zahradě 30.7.2017 Srandovní texty z překladače 30.6.2017 co chci barbara cher 18.6.2017 Vyrobím náramek! (5) 25.1.2017 vztAH 25.12.2016 Vlastnosti žen atraktivní apod. 17.11.2016 Jak na to? 11.11.2016 zoe 28.5.2016 Notýsky z puberty (3) 8.5.2016 šaman, zvířecí duch – průvodce 14.10.2015 Mantry 17.7.2015 soc6 jak na to 19.5.2015 etymolog naše řeč!! 19.5.2015 Religiozita 19.1.2015 Mouchovej hrnek 9.6.2014 Ona umřela 4.6.2014
Staňte se rozhodující instancí a řekněte, u kterého názvu cítíte zvědavost. Já se podívám, co to bylo za text, vykopu ho z podzemí, potom ho publikuju a doplním a dohledám tehdejší i nové okolnosti. Některé názvy mně samotné nic neříkají, některé jiné mě oslovují až dost.
Nebo můžeme hádat, co se pod jednotlivými nadpisy skrývá. U některých to netuším, u jiných tuším, že to budou pěkný ptákoviny.
