Chvíli se cítit normálně!

A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…

Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.

A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.

No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.

A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )

Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!

Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.

Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.

.

Tento způsob hubnutí…

VÝBĚR Z BŘEZNŮ

“Výběr z březnů” znamená, že vybírám z achivu blogu obrázky z konce března, lépe řečeno z březnů různých roků. Ty tady budou zdobit.

“Tento způsob hubnutí…” znamená, že právě hubnu a je to vedlejší účinek toho, že nepiju alkohol a jím malinké porce, aby mi plné břicho netlačilo na dělohu. Ona teda tlačí tak jako tak, ale není to tak bolestivé, jako když jsem jedla normální – nebo spíš hodně velké – porce.

Celý příspěvek

Pád a další ženské komplikace

SEN 25.2.2022 A REALITA

Někde jsem s kamarádkou Lenkou2 na výletě, v nějakém objektu. Jdu na záchod, mám s sebou svou šroubovací skleněnou lahev na vodu, kterou mi loni dala Adéla. Cestou jsem potkala kluka, co jsem už viděla – laškování, že ho poleju vodou; potom dalšího, co jsem neznala – náznak lití, legrace. Celkově přátelská uvolněná atmosféra, je tu víc lidí.

Vyšla jsem ven, venku fronta na záchod, stoupla jsem si ale asi vedle bokem, najednou přišli další a fronta se vytvořila vedle mě dlouhá, za mě se postavil jeden černoch, upozornila jsem ho, že stojíme blbě. Nechce se mi se jít postavit do tak dlouhé fronty, jdu obhlídnout okolí, kam na záchod. Poblíž je velký strom, ale je kolem něj vidět, pak pole…, nějaká voda… Vida, jedna holka taky běží rychle na záchod někam opodál na břeh, aby to stihla. Já jdu dál, je tam starý mlýn, obcházím ho z jedné strany nad vodou po nějaké dřevěné pavlači nebo podestě, a pak to končí. Obcházím z druhé strany a najednou jsem nekoukala a šlápla do prázdna a spadla do vody. Sjela jsem ve vodě po mírném jezíku a mám v ruce furt tu lahev, pak mělko a bahno na dně, ale plavu dál ke břehu. A v té vodě jsem se ani nevyčurala.

Potom už jsem uvnitř na pokoji a jsem úplně suchá. Lenka2 říká, ať si ale ty kalhoty sundám. A já že nesundám, mám tady jenom jedny.

Jdeme na procházku… potom říkám, že se mi to stalo teď znova, podruhý za sebou – že jsem zase nekoukala a šlápla do prázdna a spadla.

* * *

Tolik sen. Dvě situace pádu v něm připomínají dvě situace pádu, které se mi staly ve skutečnosti (pádů bylo samozřejmě víc, ale sen má na mysli dva konkrétní případy):
1) Pád do řeky v noci na jaře 2017. Po půlnoci jsem odešla od ohně, kde se zpívalo a popíjelo, že se půjdu vyčůrat jen pár kroků po louce do tmy. Udělala jsem pár kroků po louce do tmy a ta louka začala nějak táhnout doprava, začala se tím směrem totiž svažovat, v úplné tmě, a najednou se stalo, že jsem byla po krk v Sázavě. I s foťákem. A nevyčurala jsem se v ní. Kolegové si napřed mysleli, že se šel někdo v noci koupat, pak jim došlo, že ne. Kolegyně Lenka (jiná Lenka, než byla Lenka2 ve snu) mě doprovodila na pokoj, tam jsem se celá svlékla a převlékla – moudře jsem si totiž k ohni vzala náhradní šaty, abych pak měla ráno jiné, nevyuzené.
2) Pád na schodech 13.1.2022, ze kterého jsem měla vyvrtnutou nohu a zloměný prst na ruce. Šlápla jsem špatně na schod a následoval pád. Zde o tom v nedávném článku. Teprve o šest týdnů později ten pád je reflektován ve snu, to je zajímavý.

Proč je ve snu ta lahev a poukaz na důležitost toho, abych nebyla v mokrých kalhotách? To by mohlo souviset s gynekologickými potížemi, které začaly pár dní před snem, 22.2.2022. A pak že je to magické datum. Prd, je to datum odstartování bolestí břicha, které mě budí ze spaní a když netrvají půl probdělé noci a pak půl dne, můžu si gratulovat… Takže musím říct, že mě zaměstnávají výrazně víc než cokoli a než válka na Ukrajině, která začala 24.2. Setrvávám celkem v klidu, zatím mě to nevyčerpává, je to lokalizované, jinak se cítím zdráva. Ale vyjdu jedny schody a už mě bolí nohy, je to asi jako mít permanentně bolestivou menstruaci.

Jo, už jsem byla na pohotovosti. A ukázalo se, že mě ještě pořád dojímá, když mi někdo pomůže. Nejsem na to zvyklá. Kamarád je kaplan v nejmenované gynekologické nemocnici a já se ho přes telefon ptala, jestli tam fakt mají i pohotovost a jestli tam můžu přijít v sobotu odpoledne, až půjdu domů z nádraží, cestou z hor. Protože na netu měli, že je to pohotovost jen pro ohrožení života a nebezpečí z prodlení. A on mě tam rovnou objednal. Zařídil to. A kamarádka Lenka2, co jela se mnou z hor, mě na tu pohotovost doprovodila. I s batohem. Ona totiž ví, jak jsem na tom s důvěrou v lékaře a s chozením k nim… úplně jinak než ona sama. Ta chodí pravidelně. Jenže moje gynekoložka je už před důchodem, ordinuje jen v úterý a v pátek ráno a ultrazvuk nikdy neměla. Sice se za poslední 4 roky, co jsem tam nebyla, mohlo leccos změnit, ale každopádně do úterý už jsem čekat nechtěla.

Dočasný verdikt je dolores abdominins non specifica.
Bolest neznámého původu.
Jinak to všechno prý vypadá OK, akorát že nebylo pořádně vidět, protože “velmi obtížně vyšetřitelná pacientka se stahuje,” no jistě, co kdyby mě tam bez varování něčím šťouchli. Přitom byli takové trpěliví, bylo mi jich líto, ale jsem prostě nastražená. A to jsem jim nevykládala, že ani do nosu tyčinkou bych se šťourat druhým člověkem nenechala. Nikdy. Na hlavě je mi to ještě protivnější než na druhé straně těla. Penis je fajn, ale předměty aplikované cizími lidmi prostě ne. – Ultrazvuk nic špatného neukázal, dostala jsem nějakej hormonální prášek na zastavení značného krvácení. Ale na bolest nepomáhá a nechce se mi jíst pořád ibuprofen – beztak jen částečně fungující, moc si ho neberu, tak je to docela nepříjemné. A radši jím méně a nic nadýmavého, aby mi tam nemohla střeva tlačit ještě víc na něco, asi cysty nebo myomy nebo jánevímco to ženy mívají, nikdy jsem tomu nerozuměla a vůbec nemám představu, jak by to mohlo vizuálně vypadat a proč se to děje. Takže doberu prášky, to asi ode dneška za týden prý spustí ještě brutálnější menstruaci, než byly ty potíže, mezitím se objednám na větší ultrazvuk a tam mi pak něco asi řeknou. S tím se vrátím na tu pohotovost. To bude tak asi na přelomu března a dubna. Takže ještě nejmíň dva týdny mě bude pobolívat břicho jako dosud, někdy míň, někdy dost.

A eskaloval to ten pád na schodech, ten úraz. Neříkám, že je přímou příčinou – taková možnost mě napadla až cestou z pohotovosti, že se možná při tom pádu něco uvnitř mohlo stát, zranit, ale to by to nezačalo zlobit až po šesti týdnech, řekla bych. Úraz s tím ale zamíchal, protože jsem dva týdny ležela, menstruace se v té době nedostavila, napuchlo mi břicho, pak další dva týdny jsem ušla nejvýš tak 200 metrů, no a pak už to jelo. Omlouvám se za gynekologické líčení, já takové texty sama čtu hodně nerada, patří to spíš do diskuzního fóra pro nastávající matky (tam jsem si četla o účincích toho dryjáku, co beru), ale ono to s tím snem a pádem souvisí.

Jsem dost vděčná, že nedělám někde, kde jsou píchačky, třeba na ministerstvu, že. Můžu si některá rána o dost protáhnout, když předtím několik hodin v noci nejde spát. Ale jinak dobrý! Nejsem teď moc veselý a uvolněný společník, jak bývám, spíš takový zaťatý a odhodlaný.

.

Horší než vdova

A KE VŠEMU VELKÁ PLAČKA. JSEM.

Jako obvykle na pohřbech. Vždycky si říkám: Ne, nebudu se dojímat sama nad sebou. A vždycky se to stane. Hned to vidím a řeknu si: Ne, nebudu brečet sama nad sebou, kvůli tomu tady nejsem. A za chvíli zas. Zrak se zamlží a škytám dojetím, nemůžu promluvit. Tak jsem nasadila těžší kalibr – představila jsem si tón hlasu jedné kamarádky, která někdy z legrace jakoby pobouřeně rychle řekne “Heduno, ty jsi ale kráva!” A ta hláška mě tak překvapí, že se na chvíli zarazím. Na chvíli. Stejně jsem zas byla plačka. Přitom doháje přece tam nejsem hlavní postava já! Hlavní postava je tam v rakvi!

Patnáct let se mi po ní stýskalo. Deset let se mi stýskalo, pak jsem ji viděla na pohřbu mýho táty a řekla jsem jí, že se mi po ní stejská. A teď umřela. Ale copak jsem ji mohla vidět? Copak jsem mohla za ní jít, jentak přijít? Jako kdo? Jako nikdo? Jako ten, kdo se vymazal. Ze života celý rodiny. Po který se mi stejská.

Takhle to je po rozvodu, když nemáte děti.

Tak teď se mi po tchyni už bude stýskat stejně “legálně” jako všem ostatním pozemšťanům, co ji znali. Byla moc prima. Zrovna nedávno na mne odněkud vypadl papírek a řekla bych, že je to její rukou psaný návod na velikonoční nádivku. Tak si ho na vánoce připomenu:

Vítr má náladu jako já

A KONEČNĚ MÁM VYPRÁNO…

Ráno si beru z triček jedno, které je čisté, bez ohledu na barvu. A triček ubývá. Nějak totiž nemám čas na praní a po desáté večer nechci pouštět pračku, aby to nerušilo. Přes koupelny je slyšet v domě všechno odshora až dolu – nejhorší to bylo, když se táta po mrtvici bál, že v koupelně i přes doprovod dvou lidí uklouzne a upadne, proto se nechtěl sprchovat a v panice řval svým sytým barytonem na celej barák “Pomóc, policie, pomoooooc, vrazi!”

Naštěstí předvčírem nastal ten den, kdy jsem přišla domů už v devět a stihla vyprat. A pověsit prádlo. Uvnitř. Byly doby, kdy jsem v jiných svých domovech věšela prádlo i venku. A někdy si s ním pohrál vítr. Jednou mi z balkonu sebral kostkovanou flanelku. Ta byla původně tátova a dal mi ji na čundry, vítr ji převzal a mrštil s ní na střechu, kam se pro ni nedalo jít. Dneska ráno zase přišel. Vítr. Nic mi nevzal, spíš mi dal. Radost. Než jsem vyšla z domu, pustila jsem si rádio a tam to bylo; zase nějaká opatření, zase roušky v kanceláři? Ňáký hovno. S platností od pondělí prý i v kanceláři, když tam nebudu sama, mám mít roušku. Nebo rozestup metr a půl. OK, všechno bude od té chvíle pro mě metr a půl. Když existuje dvojí metr, tak pro mě bude existovat metr a půl. Hned jsem si všimla, jak zmínka o rouškách ve mně vyvolala hodně rychle hodně značnou agresi. Dokonce ze mě vyloudila i představy, tragické scénáře. V nich jsem vystupovala jako hrdina, což je moje noční můra odmalička – strach, že zemřu jako hrdina, protože se za něco příliš troufale zasadím a obětuju. Čili jako dement. Vynořila se mi nechtěná fantazie, jak přijdu na poradu a šéfová řekne, že ne od pondělí, ale už odteď ať si ty posraný roušky zase na poradě nandáme (na chodbách je mít musíme už rok a čtvrt v kuse), a já jako obvykle budu dávat najevo, že jsem proti a dělám to nerada a jsem ochotna jen kvůli týmu možná na hodinu, spíš míň, a když mluvím, tak si to sundavám, nehodlám se zadejchávat pod čínským hadrem. To by byla ještě realita. Ve fantazii se ale šéfka ke mně velmi přiblížila a snad mi chtěla i sáhnout na obličej a upravit roušku, což jednou nečekaně skutečně udělala. A to já se leknu a ruka mi může vyletět… Ve fantazii jsem se po šéfce automaticky ohnala a strčila do ní nebo jí jednu vyťala. To sice zatím realita není, ale v dětství a zamlada se mi to stalo už víckrát. Takže když mám dost, mohlo by to zase hrozit. A mám na to chuť. Když ráno v rádiu někdo, jehož autoritu vůbec neuznávám, říká, že v kanceláři, ve které zrovna nejsem sama, mám mít od pondělí roušku, tak mám chuť ho praštit pěstí do hrudníku, zařvat na něj, že je čurák, naprat ho proti zdi nebo do něj chvíli bušit. A do rytmu skandovat “ty hajzle jeden.” To si krásně uvědomuju, že takovou chuť mám. Chuť ovšem není totéž co chování – nikdy to neudělám, nejsem magor. Žádnému konkrétnímu člověku bych to nikdy neudělala, je to jen výraz ventilace, kudy by to šlo ven, kdybych byla prvoplánové zvíře. Jó, to by byly časy. Jenže jsem člověk, takže musím víc rozlišovat. Co je podnět, kam jde impuls a kam jinam jde moje chování a moje uvažování. Podle mě je to furt lepší než ten impuls zazdít, dělat, že mě nic nesere, usmívat se na poradě a navíc pod respirátorem.

Vyšla jsem v tom nasraném ránu z domu a tam to žilo! Byl vítr! Silnej vítr. Mám ráda vítr. Když zrovna nesněží. Je to pohyb, je to temperament, není to stagnace, není to poslušné sklapnutí krovek. Je to život. Je to životní síla. Je to zdravá agrese. A přitom bez vzteku, bez nadávání. Vítr je vítr, je adekvátní. A ten mi udělal radost.

Zítra si vezmu nevímjaké tričko a v pondělí nevímjak odmítnu mít roušky jinde než na chodbě, rozhodně nikomu nedám do držky, i kdybych měla chuť. Oni mají ostatní už taky toho dost, navíc na podzim nebývám asi jediná, kdo se blíží svému stropu a přetížení. Mám náladu jako vítr, mám ještě sílu, ještě chci dělat vlastní rozhodnutí, ještě rozhoduju pokaždé, mnohokrát denně, jestli si respirátor teď (kdy je to nakázáno) vezmu nebo nevezmu a proč. Většinou nevezmu.

A co je pro mě nové teď během psaní – jak jsem v úvodu psala o těch hrozných, zoufalých chvílích, kdy můj táta, můj vlastní táta, můj táta, co pro mě vyráběl celá města, vyřezával koňské dostihy, byty pro panenky, uniformy, indiánské šaty, luk, futrál na cello, prostě cokoliv, tak tenhle táta byl po mrtvici tak znejištěnej, měl dost, byl v takový úzkosti, že šel do takový hrozný agrese, až volal “Pomoc, vrazi,” když se měl s dopomocí umejt, bylo to hrozný – tak mi došlo, že já v takový agresi můžu bejt taky, jen to fikne. Ani nemusím bejt na půl těla ochrnutá, celá změněná, v kompletně jiný životní situaci, jako byl on. Stačí, když někdo atakuje moje rozhodování, právo na moje rozhodování o mně. A budu ještě hustší, nadávám hůř než táta. A taky používám pěsti. Můžu být taky hrozná a ať si to vyloží každý, jak chce. Mám právo a možnost být hrozná a agresivní a živá a řádit jako vítr.

.