A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…
Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.
A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.
No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.
A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )
Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!
Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.
Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.
SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
.
