Archiv rubriky: Co Liška

O umění a o Bohu

Publikováno | Autor:
13

JAKÉHO BYCH CHTĚLA.

Našla jsem ho na videu!

Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.

Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.

Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.

Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.

Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.

Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.

A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat “barvy,” protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).

Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a “viděl, že je to dobré.”

Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: “Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?” Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.

Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.

.

Krvinka ke krvince

Publikováno | Autor:
11

A RYCHLE NA ZÁCHOD.

Z léčby zbývá už jen týden a kousek. Vedlejší účinky každodenního ozařování jsou teď už jedna z hlavních subjektivních potíží. Naproti tomu dřívější bolest (nervu od operace) je tlumená a objevuje se jen tak dvakrát denně, to je skvělý, můžu každý den otevřít počítač, mám na to sílu. Na jiné věci ale ne.

Třeba na ježdění hromadnou dopravou sílu nemám, zvlášť když je horko. Naštěstí vydržím už dost dobře sedět v autě oproti dřívějšku; při té bolesti se nedalo moc sedět ani krátkodobě, natož v nízkém autě nebo na měkké sedačce a natož při jízdě po dláždění. Už to jde, takže jezdím většinou taxíkem typu Bolt. Teď se mi stalo dvakrát, že ta jejich aplikace blbla, tak jsem jela normálním taxíkem 14014 a bylo dost osvěžující jet s člověkem, který mluví česky a vyzná se ve městě. Hromadnou dopravou jsem tenhle týden nejela vůbec a minulý týden jen jednou domů. A to jsem ani původně nechtěla. Přivolala jsem si před nemocnicí Bolt a ono se jméno řidiče ukáže až poté, co i on potvrdí, že jízdu bere. Ukázalo se jméno Islam. A to jsem si řekla, že teda ne. Že s ním nepojedu. Že to je na mě moc. Spousta předchozích řidičů měla jméno ze střední Asie nebo rovnou muslimské a jela jsem s nimi, ale nikomu rodiče takhle přímo a radikálně nedali už do kolébky jeho náboženství, vnuceně. Mě naštvali. Kdyby se jmenoval Kalvín Novotný, taky tu jízdu zruším. A když jsem ji zrušila s vysvětlením, že “objednávka vznikla omylem,” nechtěla jsem hned volat jiný vůz… tak jsem kousek popošla a zjistila, že na tramvaj dojdu a že zrovna je pod mrakem, tak to vydržím. Pravda je, že potíže mi dělá také stát na místě, stát na zastávce. Potřebuju spíš sedět. Nejlépe pololežet. V té poslední pozici se cítím jakobynic. Pak když se zvednu, začne mě něco pobolívat, anebo…

Anebo musím rychle na záchod. Na kterou? Nejprve proberme malou. A nic vtipného od tohoto pacientského tématu nečekejte. Důvodů je víc – jak se praví v písni od Keksáků, proslulé po regionálních tanečních zábavách. Jedním důvodem je, že se snažím víc pít. Hned jak přijdu ze záchoda, napiju se. Protože jinak mě pálí při močení a to já fakt nemám ráda. Druhým důvodem je, že kromě pálení i častější nucení na močení je vedlejším účinkem ozařování. A hlavně první dny po ozařování vnitřním – to probíhá v narkóze s dvoudenní hospitalizací – je to nucení ještě větší.

A někdy musím rychle na velkou. Třeba čtyřikrát po sobě. Hodně mě to ždíme a pumpuje, kousek se vykadí, umeju se, jdu se obléknout nebo si vyčerpaně lehnout – a ne, hned musím nanovo a už to ždíme. Dost nepříjemně. Vlastně to bolí. Čtvrthodinka ke čtvrthodince, čtyřikrát na záchod a čas peláší a já jsem vyflusaná a musím si lehnout. Včera i předevčírem jsem kvůli tomu přišla o hodně později na ozařování. Lékařka mi pak řekla, že si mám vzít dvojnásobnou dávku prostředku proti průjmu. Teď už jsem si ji vzala a stejně jsem šla za půl dne třikrát. A časté chození na velkou má ten efekt, že se nestihnu v mezidobí pořádně napít, vypitá tekutina nestihne dojet do močáku a zas to pálí.

Pokud se ty nepříjemné účinky už nezhorší, budu šťastná a budu mít pocit, jak dobře jsem ten léčebný proces zvládla. Před týdnem o víkendu jsem dostala trochu strach, že budu muset být ke konci léčby hospitalizovaná. Byla jsem tak zesláblá z průjmu a z toho, že jsem méně jedla, až jsem sotva stála na nohou. Přinutila jsem se najíst bílkovin a zlepšilo se to. Zase jsem já naivka neznalá zapomněla, že na jídle záleží, když ho jíš ne moc, jen tak akorát. Každý propad se projeví.

Oslabená jsem i tak, mám míň svalové hmoty, už nikam nechodím, žádné procházky, kdepak. Jen na Bulovku a zpátky. Většinou ani nemám na to jít něco krátce koupit poblíž. Když jdu kousek po ulici, jdu jen domů, vím, že nemám ani na to, na chvíli zajít do obchodu, který míjím. Prostě jen dojít a stačí, víc nic. Takže už si nekupuju džusy – stejně by jen podpořily průjem – musím pít jen vodu a čaj. Ani jogurtové nápoje, jogurty, tvarohy, kde jsou bílkoviny; nakoupit zvládnu jen jednou za týden. Samozřejmě jen věci, co mnoho neváží. Třeba měkké želatinové bonbóny, ty jsem zjistila, že docela potřebuju. Hlavně po probuzení z narkózy.

Zbývá tedy: pět vnějších ozařování (s tím, že rozhodnou, jestli mi dají ještě tři navíc), jedno vnitřní ozařování a jedna chemoterapie a tu mi už nedají. Prý se to stává, že lidé dostanou méně dávek než stanovené maximum. Já měla dostat čtyři. Dostala jsem tři. Den před každou chemoterapií se dělá odběr krve a lékař podle něj stanoví, co a jak. Mně řekli, že mám málo bílých krvinek a můžu jít domů. A předepsali mi pít pivo! Protože je v něm vitamín B. Taky si koupit Pyridoxin B6. Ten jím denně, pivo jen občas. To je léčba snů, co? Ale v první chvíli to taková legrace není, když se dozvíte: “Máte málo bílých krvinek, můžete jít domů.” Trochu to zasáhne. Já jsem hned rychle šla do své oblíbené podzemní chodby a to mě hodilo do klidu, ani jsem radši moc nepřemýšlela o tom, co se stane nebo nestane, když nebudu mít čtvrtou dávku chemoterapie. Nebo když mám těch krvinek málo. Radši se na to neptám. Jen tuším, že to znamená větší náchylnost k infekcím. Že mám málo červených krvinek, mi řekli pár dní předtím. A dali mi proto transfúzi krve, abych vůbec mohla absolvovat první brachyterapii – to vnitřní ozařování v narkóze. Další transfúzi mi pak už nedávali, tak snad se ty červené drží “na úrovni.” Ozařování ničí krvinky. A ozařování v pánevní oblasti ničí i tu oblast, kde se tvoří nové krvinky. Nebo tak nějak. A onkologické onemocnění zahušťuje krev.

Ozařování může dělat spáleniny na kůži. A ty já nemám! Hurá. Jen tak dál. V informační brožuře psali, že ozařování pánve může taky mít trvalý negativní vliv na pánevní kost… to si zatím nepřipouštím. Nevolnost ve střevech nebo i houpání žaludku to způsobuje, ale na zvracení mi není a to je dost fajn.

A jak se pozná, jak to všechno pomohlo? Včera jsem se dověděla, že u karcinomu čípku se to pozná až po 3-4 měsících od léčby. Má vůbec cenu jít do té doby do práce? Asi jo :- )

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany
Čelní útok

.

Chvíli se cítit normálně!

Publikováno | Autor:
35

A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…

Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.

A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.

No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.

A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )

Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!

Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.

Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.

.