Zalíbil se mi včera jeden pan účetní. Byla jsem s pozůstatkem vedlejšáku v jeho firmě a byl milej. Říkal, že mám vytuněnej notebook. Tenhleten:

Co měl taky jinýho říkat, jinýho se nemohl chytit. A na závěr řekl: „Jé, vy máte extra obal na notebook.“ – „Jo. Se slepicema. Aby neumrznul,“ já na to.

Celkově to byla pracovní schůzka s veselou atmosférou. Kdybych byla vlezlejší, mohla jsem se ho zeptat, proč má na stěnách takové bizarní obrázky, ale to mi připadalo moc invazivní. Místo toho jsem oslovila jeho kolegyni, že má stejné jméno i stejné šaty jako moje známá a že to je pozoruhodné. Hm. Tak jsme se smáli a na shledanou.

Odhodlala jsem se a napsala krásné a skvělé vedlejšákové paní – vlastně je to zároveň moje učitelka, dá se říct – přes kterou vznikl kontakt na pana účetního. Psala jsem, že už jsem se s ním sešla, postupuje to, a že je sympaťák a jestli je volnej. Takhle já jsem si troufla, to je na mě až odvážné se takhle vyjádřit. Nepochopila jsem totiž, jak ten jejich kontakt vznikl; jestli je to její spolužák ze kdysi nebo manžel spolužačky či co… A manžel spolužačky to asi nebude, protože odepsala, že neví, jestli je volnej, neví o jeho osobním životě ničehož.

Měla jsem od pana účetního za úkol zjistit něco na příslušné pobočce finančáku, telefonicky. Ale nebrali telefon. Kdyby ho vzali, hned bych panu účetnímu napsala, že děkuji za milé přijetí a že už jsem se tam dovolala. Dovolala jsem se dnes, tak jsem mu napsala dnes. Že děkuji za včerejší milé přijetí a že už jsem se dovolala a je to přesně tak, jak říkal. A že posílám bezrouškové pozdravy ze své čtvrti do jeho čtvrti a přeju mu hezký víkend.

To je milé, ne? To zavdává možnost pro pokračování konverzace i v jiném než čistě pracovním duchu, ne? Chci, aby to bylo flirtovní, ale zároveň žádný pronásledování.

No tak odpověděl bohužel ne jako „já,“ ale že „my,“ ta firma, děkujeme za zprávy a ozveme se… Hm. To nevypadá nadějně. Ale stručně jsem odpověděla, poněkud jsem to ale jako obvykle překombinovala a použila divné výrazivo. Napsala jsem „Děkuju a těším se ostošest.“ A podepsala se tentokrát jen křestním jménem a iniciálou, ne celým příjmením. No tak počítám, že příští týden se ozve ne on, ale ta kolegyně, co to účetnictví bude zpracovávat. Doufám, že to tady nečte. A já se zase ponořím do referátů, diplomky, restů v práci a večírků jako obvykle. A umyju zbývající dvě okna. Když mrazivé počasí dovolí.

Vybrala jsem pár starých obrázků. Je jich tu nahraná totiž spousta. Nechápu, že jsem kreslila všechny ty deníky, skoro každou volnou chvilku. Teď jsem pořád nějak zaneprázdněná, ale myslím, že na kreslení dojde, až se zadrhnu při psaní diplomky. Nebo až se otevře nějaké vnitřní téma. A to se teď nekoná, nic nepotřebuju. Ani žádnýho chlapa. Jen jednou za dlouhý čas se mi někdo zalíbí. Lépe řečeno se mi zalíbí skoro každej, kdo se namane, ale on se namane jednou za pár let. A letos to padlo na pana účetního.

A tenhle úryvek rozhodně neplatí:

Zítra ráno je škola online, já budu mít kocovinu, protože jdu dnes na večírek, nebudu mít tentokrát hotový referát, ten pošlu dodatečně. Odpoledne budu asi mýt okno a psát diplomku. A pan účetní nikde, aby mě někam pozval. I když není, kam. – To je fuk, že je všechno zavřené a je těsně nad nulou, stačilo by, kdyby napsal pár hřejivých slov, ale on to asi nerozehraje. Nerozehřeje.

.

PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.

POMŮŽETE JI DOSTAT NA SVĚTLO?

VEČÍREK SKONČIL OPĚT NA STAROMÁKU A PAK BYLA JEŠTĚ SRANDA…

Týden před Štědrým dnem. Že prý obvyklá předvánoční besídka v hospodě nebude. No to teda byla!

Že jen po poradě posedíme v práci, můžeme přinést dobroty. Nic jsem nepřinesla. Byl poslední den otevřených hospod, tak půjdu do hospody, nebudu sedět v práci v rouškách. Stačí mi hodinu sedět na poradě v roušce. Víc než hodinu nejsem ochotná. A to jen když nemusím moc mluvit. Huhňat do mokrýho hadru, na to mě neužije. A naštěstí vím o kolegovi a kolegyni, kteří následkem podobného rozpoložení už hospodu rezervovali. Pro pět lidí. A už v ní sedí. Počkala jsem tedy na zbyvající dvě konspirátorské kolegyně, přitom jsem vyluxovala něco z dobrot, co donesli a nakladli přizpůsobivější kolegové. A jeli jsme.

O našem alarmovém mobilu jste už asi slyšeli, že? Například tady. A v tento předvánoční týden ho mám u sebe zrovna já a zrovna nám trochu blbnula čidla, spustila nedávno planý poplach i během dne, jsou stará, o pohotovostní telefon se už skoro nikdo nechce a nemůže střídat, takže od 4.1.2021 jsme se rozhodli alarm odpojit. Teď mám ale ještě tohoto Černého Petra v tašce. Na týden.

V hospodě nás bylo pět. Bylo to fajn. Jen kdyby nemuseli zavřít už v osm a zase na několik týdnů. Achjo. Nesetkávání se s lidmi je smrt. Nechápu, proč vláda neaplikuje opatření aspoň trochu regionálně; tady v Praze zrovna virus tolik neřádí, všichni se mejou, jezdí s hadrem na obličeji a městská doprava není zrovna moc přecpaná. A i kdyby byla, tak funguje dál. Kdežto hospody ne, koncerty ne, divadlo ne. Je to nekulturní vláda. My jsme pro kulturu, tak jsme po zavíračce vyrazili přímo na Staroměstské náměstí. Myslela jsem, že tam bude nějaká demonstrace, přece musí být, po zavření restaurací, to se nabízí! Nebyla. A nebyly tam ani vánoční trhy, což bylo docela prima, protože na náměstí byl prostor a vešli se tam lidi. Bylo poseté malými hloučky lidí a atmosféra byla příjemná. Já nevím, proč za koronáče tak často končím mejdan na Staromáku. Předtím nikdy. S kamarádem varhaníkem letos skoro vždycky. S kamarádem kolegou dnes plánovaně demonstrativně.

Prosím vás, kde se dovím, že bude nějaká demonstrace? Vím, že happening hospodských za nelikvidování restauračního odvětví bude 3.1. Hurá! Jinak nevím nic a nikde se to nedovídám. S podivem. (A nemyslím tím Milion chvilek nebo jestli se to tak ještě jmenuje; to davové uskupení mě nezajímá.)

Bylo nás pět a odcházeli jsme z náměstí Kaprovkou. S kolegou jsme vtrhli do večerky a ještě si koupili pivo a koktejl v plechu. Holky už asi nic nekupovaly. Mohla to být stejná večerka, ve které jsme si gintonic koupili minulý týden s kamarádem varhaníkem, než jsme šli na poslední metro (ve čtvrt na dvanáct to bylo; hodina posledního metra se možná už od té doby změnila a tehdy zrovna nebyl žádný noční zákaz vycházení a asi ani zákaz konzumace alkoholu venku). Popíjeli jsme pivo a najednou jsme se ocitli Na Perštýně. Asi jsme šli na tramvaj k Máji. A v tom se někde rozezvonil telefon. V mojí tašce. Alarm.

Postavila jsem někam svou plechovku a vyhrabala alarmák. Hovor nebyla alarmová nahrávka „Pozór, došlo k poplachu ve firmě…“ Byl to šéf. Generální. Jeho vede městská policie jako odpovědnou osobu. A jemu zazvoní jeho telefon ve stejnou chvíli, kdy se spustí poplach a zvoní poplachový telefon s nahrávkou. Říkal něco o poplachu a že mám zavolat policajtům, asi. To si nepamatuju, jen si pamatuju, že jsem s nimi pak mluvila. Hodně nahlas. Kolegové stáli kolem a čekali. Dohodla jsem se smířlivě se strážníky, že jde o technickou závadu a nemají k nám do práce posílat hlídku. Ptali se: „A s kým mluvíme?“
Řekla jsem své příjmení. A začala ho důrazně hláskovat:
„H jako hovno…“
V ten moment kolegové odskočili tři metry dozadu a hrozně se chechtali. V hláskování už jsem nepokračovala, protože mě žádná jiná slova už nenapadala, na H mě napadlo jen to hovno a dál nic. Strážník se klidným hlasem zeptal, jestli je tam ypsilon, řekla jsem, že jo a že od ledna už jsme se rozhodli ten alarm odpojit, a rozloučili jsme se. Pak rozchechtané holky někam zmizely, asi na tu tramvaj.

S kolegou jsme zabočili do Ostrovní. Asi že jsme tam šli i 17.11. (Tehdy se alkohol na ulici konzumovat nesměl a většinu večera jsme strávili nedaleko nastojáka před café Jericho a kupovali si pivo od nich přes okýnko, předtím a potom navštěvovali památná místa a hledali demonstraci, kterou jsme minuli.) Chtělo se mi čurat, tak jsem si vyhlídla za rohem v Mikulandské opodál jedno auto, za které půjdu. A šla jsem. Kolega čekal na místě a pil svůj koktejl z plechu. Šla jsem rychle a řízla sebou u toho auta. Z dálky jsem slyšela, jak se kolega začal smát nahlas. Odložila jsem na místě zavazadla a pokračovala v plánu – vedle čumáku auta jsem přidřepla. Když jsem byla asi v polovině akce, to auto najednou rozsvítilo světla. Ozval se kolegův hurónský smích. Groteska. No nic, nebylo to poprvé, čůrám mezi auty rád a je to na mně doufám znát. Dokončila jsem v klidu akci, dveře auta se neotevřely, sebrala jsem tašky z chodníku a šla zpět, smíchu vstříc. Když zavíráte hospody šmahem, holoto, nedivte se, že slušný lidi vochcávají ulice.

Pak jsem hledala svou plechovčičku s gintonicem a nenašla. Zmizela.
„A to je možná dobře,“ řekl následujícího dne v práci kolega, „protože já jsem tu svou vypil a ráno jsem si musel vzít prášeček.“

Mám dojem, že po akci Rozsvícené auto už jsme se otočili a šli na tramvaj a každý jsme jeli na jinou stranu. Vzpomínám, že jsem nastoupila, vzala si roušku a do ní jsem se nahlas smála, až jsem slzela – a to se asi taky dneska nesmí – tak jsem vytáhla křížovky s názvem „Vtipy o koronaviru“ a začala luštit, aby byl můj chechtot pro spolujezdce srozumitelný.

To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela vlakem ke kamarádce na narozeniny a ten alarmový mobil zase zvonil. Musela jsem se ve vlaku nahlas představit, říct číslo našeho objektu, název firmy a zase dohodnout, že jde o technickou závadu a městská policie nemá reagovat, nemá nikam jezdit, protože my taky zbytečně nepřijedeme. Zase se ptali, s kým mluví, tak jsem si dala pozor, abych své příjmení tentokrát nehláskovala. Vsadím se, že u toho alarmového pultu mají už dva dny obří ceduli s nápisem „Pozor, H jako hovno, rozverná paní.“ Tak jsem nechtěla provokovat. Vzápětí zvonil zase telefon. Já ty křížovky snad nedoluštím! Volal šéf. Ujistila jsem ho, že jsem výjezd policejní hlídky zrušila a že jsem jim oznámila, že od ledna už alarm odpojíme.
„Ale tos jim řekla už předvčírem!“ smál se.
„Jak to víš?“
No nic, takže mu někdo vyprávěl i tu historku s H jako hovno. Popřáli jsme si veselé vánoce a zavěsili.
Za minutu zase zvoní telefon. Nějaké cizí číslo.
„Městská policie Praha 6, máme tady hlášený poplach…“
Oznamuju, že jsem se už dohodla s jejich kolegy, že to je technická závada a nic se neděje.
„Hlídka už je na místě. Za jak dlouho tam můžete přijet?“
Už jsem to neukecala – tihle zřejmě neznali tu historku s hovnem nebo prostě neměli smysl pro humor. Musela jsem jim slíbit, že jim dám vědět, za jak dlouho tam kolegyně dojede.
Zavolala jsem jí, v telefonu se ozývala hlasitá disco hudba. Ona je šedesátnice a byly jsme dohodnuté předem, že během víkendu já jedu mimo město a ona by případný alarmový výjezd zajistila. Doprdele a obě víme, že je zbytečný! No, tak prý za dvacet minut bude na místě. Achjo.
Volám tomu cizímu číslu na Prahu 6, že za dvacet minut. Nazdar. Jsou spokojeni. Hrozný. H jako… Proč spolu dva týmy jedné městské policie nekomunikují?

Jízdu vlakem jsem protelefonovala, fuj, a vystupuju. Beru tašku. Něco studeného mi z ní vyteklo na kalhoty, na stehno. Do pytle! A rychle ven. Koupila jsem si totiž dvě plechovčičky gintonicu. Když jsem tu jednu předvčírem ztratila. Tak abych měla něco na cestu do kopce ke kamarádce, až vystoupím z vlaku. No tak ta jedna plechovka byla proražená přesně v polovině své výšky, takže půlka tekutiny je na mých kalhotách a na tašce. Druhá plechovka studí taky, ale jen do ruky a do krku. Mejdan jsem trávila v teplákách kamarádky a bylo to prima.

To už ani kolegovi nebudu vyprávět, že se mi něco vylilo na kalhoty. Tomu už se poslední rok ani nesměje, to je pro něj už denní chleba. Napsala jsem mu pak na Štědrý den, že jsem jen jednou vyhodila pojistky, málem sestavila stromeček v miniaturní verzi a zapálila kadidlo, načež se zbytek kadidla záhadně ztratil a už se nenašel. Nepsala jsem, že bylo kadidlo zabalené v papírovém ubrousku a bála jsem se, že jsem ho omylem vyhodila, takže jsem prohrabala plný odpadkový koš, ve kterém bylo papírových ubrousků požehnaně. Ale v žádném nebylo zabalené kadidlo, to vím. Veselé koronáčové!

.

Anina.

Její blog s lípou.
Texty o babičce už tam dávno nejsou, lípa tam je, nic víc a nic míň.

Její fotky na flickru.
Před deseti lety. Deset let jsem tam nebyla ani já ani ona.

Její smysl pro humor.
Když jsme jeli virtuálně vodu nebo vymlátili výlohu nóbl restaurace.

Tichá vzpomínka u Rulisy.

.

UŽ OD RÁNA.