Na chodníku

PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.

Na Nový rok nahá a povolná

VE VLTAVĚ SE ZÁCHRANNÝM KRUHEM NA KRKU…

Chtěla jsem napsat napřed článek o svém prvním nákupu na Aliexpressu – ne, není sponzorem mého blogu – jenže mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže ji teď nemám, leda další náhradní té náhradní, a tu mám v práci, ne doma, takže až po víkendu.

Celý příspěvek

Poslední letošní hospodský

VEČÍREK SKONČIL OPĚT NA STAROMÁKU A PAK BYLA JEŠTĚ SRANDA…

Týden před Štědrým dnem. Že prý obvyklá předvánoční besídka v hospodě nebude. No to teda byla!

Že jen po poradě posedíme v práci, můžeme přinést dobroty. Nic jsem nepřinesla. Byl poslední den otevřených hospod, tak půjdu do hospody, nebudu sedět v práci v rouškách. Stačí mi hodinu sedět na poradě v roušce. Víc než hodinu nejsem ochotná. A to jen když nemusím moc mluvit. Huhňat do mokrýho hadru, na to mě neužije. A naštěstí vím o kolegovi a kolegyni, kteří následkem podobného rozpoložení už hospodu rezervovali. Pro pět lidí. A už v ní sedí. Počkala jsem tedy na zbyvající dvě konspirátorské kolegyně, přitom jsem vyluxovala něco z dobrot, co donesli a nakladli přizpůsobivější kolegové. A jeli jsme.

O našem alarmovém mobilu jste už asi slyšeli, že? Například tady. A v tento předvánoční týden ho mám u sebe zrovna já a zrovna nám trochu blbnula čidla, spustila nedávno planý poplach i během dne, jsou stará, o pohotovostní telefon se už skoro nikdo nechce a nemůže střídat, takže od 4.1.2021 jsme se rozhodli alarm odpojit. Teď mám ale ještě tohoto Černého Petra v tašce. Na týden.

V hospodě nás bylo pět. Bylo to fajn. Jen kdyby nemuseli zavřít už v osm a zase na několik týdnů. Achjo. Nesetkávání se s lidmi je smrt. Nechápu, proč vláda neaplikuje opatření aspoň trochu regionálně; tady v Praze zrovna virus tolik neřádí, všichni se mejou, jezdí s hadrem na obličeji a městská doprava není zrovna moc přecpaná. A i kdyby byla, tak funguje dál. Kdežto hospody ne, koncerty ne, divadlo ne. Je to nekulturní vláda. My jsme pro kulturu, tak jsme po zavíračce vyrazili přímo na Staroměstské náměstí. Myslela jsem, že tam bude nějaká demonstrace, přece musí být, po zavření restaurací, to se nabízí! Nebyla. A nebyly tam ani vánoční trhy, což bylo docela prima, protože na náměstí byl prostor a vešli se tam lidi. Bylo poseté malými hloučky lidí a atmosféra byla příjemná. Já nevím, proč za koronáče tak často končím mejdan na Staromáku. Předtím nikdy. S kamarádem varhaníkem letos skoro vždycky. S kamarádem kolegou dnes plánovaně demonstrativně.

Prosím vás, kde se dovím, že bude nějaká demonstrace? Vím, že happening hospodských za nelikvidování restauračního odvětví bude 3.1. Hurá! Jinak nevím nic a nikde se to nedovídám. S podivem. (A nemyslím tím Milion chvilek nebo jestli se to tak ještě jmenuje; to davové uskupení mě nezajímá.)

Bylo nás pět a odcházeli jsme z náměstí Kaprovkou. S kolegou jsme vtrhli do večerky a ještě si koupili pivo a koktejl v plechu. Holky už asi nic nekupovaly. Mohla to být stejná večerka, ve které jsme si gintonic koupili minulý týden s kamarádem varhaníkem, než jsme šli na poslední metro (ve čtvrt na dvanáct to bylo; hodina posledního metra se možná už od té doby změnila a tehdy zrovna nebyl žádný noční zákaz vycházení a asi ani zákaz konzumace alkoholu venku). Popíjeli jsme pivo a najednou jsme se ocitli Na Perštýně. Asi jsme šli na tramvaj k Máji. A v tom se někde rozezvonil telefon. V mojí tašce. Alarm.

Postavila jsem někam svou plechovku a vyhrabala alarmák. Hovor nebyla alarmová nahrávka „Pozór, došlo k poplachu ve firmě…“ Byl to šéf. Generální. Jeho vede městská policie jako odpovědnou osobu. A jemu zazvoní jeho telefon ve stejnou chvíli, kdy se spustí poplach a zvoní poplachový telefon s nahrávkou. Říkal něco o poplachu a že mám zavolat policajtům, asi. To si nepamatuju, jen si pamatuju, že jsem s nimi pak mluvila. Hodně nahlas. Kolegové stáli kolem a čekali. Dohodla jsem se smířlivě se strážníky, že jde o technickou závadu a nemají k nám do práce posílat hlídku. Ptali se: „A s kým mluvíme?“
Řekla jsem své příjmení. A začala ho důrazně hláskovat:
„H jako hovno…“
V ten moment kolegové odskočili tři metry dozadu a hrozně se chechtali. V hláskování už jsem nepokračovala, protože mě žádná jiná slova už nenapadala, na H mě napadlo jen to hovno a dál nic. Strážník se klidným hlasem zeptal, jestli je tam ypsilon, řekla jsem, že jo a že od ledna už jsme se rozhodli ten alarm odpojit, a rozloučili jsme se. Pak rozchechtané holky někam zmizely, asi na tu tramvaj.

S kolegou jsme zabočili do Ostrovní. Asi že jsme tam šli i 17.11. (Tehdy se alkohol na ulici konzumovat nesměl a většinu večera jsme strávili nedaleko nastojáka před café Jericho a kupovali si pivo od nich přes okýnko, předtím a potom navštěvovali památná místa a hledali demonstraci, kterou jsme minuli.) Chtělo se mi čurat, tak jsem si vyhlídla za rohem v Mikulandské opodál jedno auto, za které půjdu. A šla jsem. Kolega čekal na místě a pil svůj koktejl z plechu. Šla jsem rychle a řízla sebou u toho auta. Z dálky jsem slyšela, jak se kolega začal smát nahlas. Odložila jsem na místě zavazadla a pokračovala v plánu – vedle čumáku auta jsem přidřepla. Když jsem byla asi v polovině akce, to auto najednou rozsvítilo světla. Ozval se kolegův hurónský smích. Groteska. No nic, nebylo to poprvé, čůrám mezi auty rád a je to na mně doufám znát. Dokončila jsem v klidu akci, dveře auta se neotevřely, sebrala jsem tašky z chodníku a šla zpět, smíchu vstříc. Když zavíráte hospody šmahem, holoto, nedivte se, že slušný lidi vochcávají ulice.

Pak jsem hledala svou plechovčičku s gintonicem a nenašla. Zmizela.
„A to je možná dobře,“ řekl následujícího dne v práci kolega, „protože já jsem tu svou vypil a ráno jsem si musel vzít prášeček.“

Mám dojem, že po akci Rozsvícené auto už jsme se otočili a šli na tramvaj a každý jsme jeli na jinou stranu. Vzpomínám, že jsem nastoupila, vzala si roušku a do ní jsem se nahlas smála, až jsem slzela – a to se asi taky dneska nesmí – tak jsem vytáhla křížovky s názvem „Vtipy o koronaviru“ a začala luštit, aby byl můj chechtot pro spolujezdce srozumitelný.

To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela vlakem ke kamarádce na narozeniny a ten alarmový mobil zase zvonil. Musela jsem se ve vlaku nahlas představit, říct číslo našeho objektu, název firmy a zase dohodnout, že jde o technickou závadu a městská policie nemá reagovat, nemá nikam jezdit, protože my taky zbytečně nepřijedeme. Zase se ptali, s kým mluví, tak jsem si dala pozor, abych své příjmení tentokrát nehláskovala. Vsadím se, že u toho alarmového pultu mají už dva dny obří ceduli s nápisem „Pozor, H jako hovno, rozverná paní.“ Tak jsem nechtěla provokovat. Vzápětí zvonil zase telefon. Já ty křížovky snad nedoluštím! Volal šéf. Ujistila jsem ho, že jsem výjezd policejní hlídky zrušila a že jsem jim oznámila, že od ledna už alarm odpojíme.
„Ale tos jim řekla už předvčírem!“ smál se.
„Jak to víš?“
No nic, takže mu někdo vyprávěl i tu historku s H jako hovno. Popřáli jsme si veselé vánoce a zavěsili.
Za minutu zase zvoní telefon. Nějaké cizí číslo.
„Městská policie Praha 6, máme tady hlášený poplach…“
Oznamuju, že jsem se už dohodla s jejich kolegy, že to je technická závada a nic se neděje.
„Hlídka už je na místě. Za jak dlouho tam můžete přijet?“
Už jsem to neukecala – tihle zřejmě neznali tu historku s hovnem nebo prostě neměli smysl pro humor. Musela jsem jim slíbit, že jim dám vědět, za jak dlouho tam kolegyně dojede.
Zavolala jsem jí, v telefonu se ozývala hlasitá disco hudba. Ona je šedesátnice a byly jsme dohodnuté předem, že během víkendu já jedu mimo město a ona by případný alarmový výjezd zajistila. Doprdele a obě víme, že je zbytečný! No, tak prý za dvacet minut bude na místě. Achjo.
Volám tomu cizímu číslu na Prahu 6, že za dvacet minut. Nazdar. Jsou spokojeni. Hrozný. H jako… Proč spolu dva týmy jedné městské policie nekomunikují?

Jízdu vlakem jsem protelefonovala, fuj, a vystupuju. Beru tašku. Něco studeného mi z ní vyteklo na kalhoty, na stehno. Do pytle! A rychle ven. Koupila jsem si totiž dvě plechovčičky gintonicu. Když jsem tu jednu předvčírem ztratila. Tak abych měla něco na cestu do kopce ke kamarádce, až vystoupím z vlaku. No tak ta jedna plechovka byla proražená přesně v polovině své výšky, takže půlka tekutiny je na mých kalhotách a na tašce. Druhá plechovka studí taky, ale jen do ruky a do krku. Mejdan jsem trávila v teplákách kamarádky a bylo to prima.

To už ani kolegovi nebudu vyprávět, že se mi něco vylilo na kalhoty. Tomu už se poslední rok ani nesměje, to je pro něj už denní chleba. Napsala jsem mu pak na Štědrý den, že jsem jen jednou vyhodila pojistky, málem sestavila stromeček v miniaturní verzi a zapálila kadidlo, načež se zbytek kadidla záhadně ztratil a už se nenašel. Nepsala jsem, že bylo kadidlo zabalené v papírovém ubrousku a bála jsem se, že jsem ho omylem vyhodila, takže jsem prohrabala plný odpadkový koš, ve kterém bylo papírových ubrousků požehnaně. Ale v žádném nebylo zabalené kadidlo, to vím. Veselé koronáčové!

.