PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.

POMŮŽETE JI DOSTAT NA SVĚTLO?