A dovolená mizí a mizí

NA ZKOUŠKY V DIVADLE A VE ZKUŠEBNĚ…

Na malování v úterky tohle pololetí chodit nebudu, jen vykrejvat jako náhradník, a to je asi moje štěstí – možná budu poprvé v životě disciplinovaná a úterky a čtvrtky večer budu věnovat práci na diplomce. Jinak totiž nechápu, kdy ji mám napsat, když mám pořád něco. Minimálně jedno půldne v týdnu si beru dovolenou na hudební zkoušku ve zkušebně, dovolené ubývá a ubývá, přespříští týden abych si brala všech pět odpolední dovolenou kvůli finišování divadelního představení, né, to už je nějak moc. V tom představení hraju na housle. Pak hned budeme reprízovat to společensko-kritické, kde hraju na baskytaru, a později na podzim dáme i Hrobníka, kde hraju na cello. A to už taky budeme mít první veřejné vystoupení s novou kapelou. Na elektrický cello. Tou dobou budeme v práci pět sobot mít projektových – to by mohla být možnost, za co vyměnit to potřebné každotýdenní volno… A mít ještě míň času. Nějak tak to dopadne, to půjde. Snad. Dřív mě nikdy plnej úvazek neomezoval, a teď chodím do práce pozdě už denně a pořád častěji potřebuju odcházet dřív. Musím to nějak vybalancovat, někdy dát přednost jednomu, jindy druhému, příště zas třetímu. Mejdany omezovat nebudu. Zas takový okna nemám :- )

Tady je okno v divadle:

A tady okno obýváku z ulice:

Na stropě máme erby, soustředně kolem lustrháku. Erby vojevůdců a bitev na našem území. Prokop Holý, Valdštejn, Radecký, Žižka, Domažlice, Slavkov, Hradec, Praha, Kolín a tak.

Tenhle víkend by bylo dobrý si tu diplomku osvěžit asi po třech čtyřech měsících. Mě bavilo ji psát a vymýšlet. Bude mě to bavit zas. Nenechám se tlačit časem. Až bude, tak bude. Až bude diplomka, bude diplomka, až bude čas, bude čas, až vyluxuju, tak vyluxuju… A time to cast away stones, a time to gather stones together.

.

Zavřené hranice a ztracený pas

Čtrnáctého března po příletu do Ruzyně jsem se ocitla na dva týdny v preventivní karanténě. Když doma, tak doma! Hodně jsem spala. A jedla. A pila. A v mezičase se učila holandštinu.

Koronáčová opatření na mě měla přímý účinek: ztratila jsem pas. Jenže ne ten cestovní. Ten mezi tučnými boky a rostoucími ňadry.

Z celé té dvouměsíční aférky mi vyvstalo hned několik poučení, ale většinu z nich si bohužel nepamatuju kvůli zvýšenému přísunu irské whiskey a skotské whisky. Moje matka má prostě vkus, nepije hnusné žbřindy, a když musím být celé dny doma s ní a na nákup směla první dva týdny jen ona, seniorka, byl nápojový lístek celkem daný. Ještě ke všemu nachází zvláštní zálibu ve vaření obědů, když je s ní někdo doma, takže jsem i dost vykrmena. Ona vaří dobře, ona je prostě kvalitní každým coulem, palcem, na míle. A také si vždy pořizovala narozdíl ode mne jen kvalitní oblečení. Zpravidla britské. Naštěstí jí zbyly tři pěkné sukně, co už jsou jí pomenší, a mně se hodí a konečně jsem mohla vyjít po dvou týdnech ven. Jinak mi jsou jen jedny kalhoty a jedna sukně a jedny domácí šaty. Spodní prádlo je poměrně pružné. Nejhorší je to s podprsenkami. Musela jsem si jít koupit novou, protože u všech dosavadních jsou mi malé jak košíčky, tak jejich obvod kolem hrudníku.

Co dalšího mi dal koronáč? – Respective koronáč ne, spíš ta prekoronáčová uzávěra. Koronáč neměl nikdo z mých známých, nikdo z mých kolegů na pracovišti a možná ani já ne, i když jsem toho 14.3. přicestovala z Belgie, kde je situace snad úplně nejhorší ze všech zemí světa (ale dáno je to i metodikou statistiky, bacha na to – na to přišla Česká televize až 21.4., chytráci pitomí, ale stejně nás dál vytrvale krmí nesmyslnými a nerelativizovanými čísly a dělají, že ta čísla něco znamenají :-))

Poučení 1:
Když se lidé, co dobře znáš, ocitnou ve stejné situaci jako ty, prožívají ji úplně jinak.
To obecně víme, konkrétně například ze zpětných hovorů o jakékoli situaci po letech s lidmi, co u toho byli. Koronáč to připomenul s jasností a aktuálností. Bylo dobře vidět, že já a kolega, uvrženi do domácí karantény, jsme se cítili naštvaněji a byli dlouho pasivnější než ostatní kolegové. Měli jsme chuť komunikovat spolu, ale ne s ostatními kolegy.

Poučení 2:
V době, která obklopuje lidi úzkostí, kdy se mluví o strachu – například z neznámého viru – a media chrlí neustálý proud varovných informací včetně počtu mrtvých každý den, namísto aby dodávala jistotu a věcně informovala, co dělat v případě, kdy nastane xy… v takové době se úzkost generuje ve většině lidí. A v každém jde o jeho vlastní způsob projevu úzkosti a také obsah, čeho se úzkost týká, je daný individuálně; vůbec se nemusí týkat viru. Najednou se v noci probudíte se strachem, že nebudete mít na nájem. Nebo se strachem, že… se něco stane. A to se dá koneckonců vzít jako slušný ukazatel toho, jak a ohledně čeho se moje jindy upozaděná úzkost projevuje, na co se můžu zaměřit, co mám třeba i prakticky zařídit, abych byl kolem toho svého tématu víc v klidu.

Poučení 3:
U mě se potvrdilo, že pravidla a příkazy registruju a naložím s nimi po vlastním uvážení, jak se sama rozhodnu. Dělat cokoli bezmyšlenkovitě jen proto, že mi to někdo nařídil, že je to zákon nebo momentální vyhláška, to je mi vzdálené. Hlavně je mi vlastní, že to pořád někde vykřikuju. Když uznám, že něco má smysl – třeba jen pro ostatní, ne pro mne – jsem ochotná to kvůli nim dodržovat. Jinak ne. Na druhou stranu až dost uvažuju, co je etické a co ne a co udělám já, abych sama pro sebe obstála. Není to vlastnost, která by zajistila klidný legální život, ale to mě baví. Radši tohle než konformismus beze smyslu. Neumím dělat věci, o kterých nejsem přesvědčena. A to se vztahuje na velké i malé věci – například pravidelně luxovat, to mě vůbec nezajímá; až ve chvíli, kdy v tom uvidím smysl nebo radost, dělám to.

A co přinesla korona-aféra vám?

.

Den zkázy ve Francouzském institutu

FR. INSTITUT OSLAVUJE 100 LET U NÁS!

fr-4

Ve Štěpánské ulici v Praze sídlí Francouzský institut, kam jsme za studií někdy zašli na výstavu nebo filmovou projekci. Institut v úterý 4.3.2020 oslavoval 100 let. V úterý se někdy scházíme s Lenkou1, spolužačkou ze střední, tak proč nejít i na oslavu. Avizovali, že od 18 do 19 hodin bude na dvorku zdarma svařák a dort. Radši jsme se tentokrát sešly už v 16 hodin, sedly tradičně do hospody U Kotvy, daly si jak jídlo, tak alkoholické nápoje, a vyrazily z tohoto strategického místa pěšky deštěm do cíle.

Přišly jsme tam chvilku po šesté. Opuštěné nakloněné velké konve napovídaly, že svařák už v nich není. Právě dohrála živá hudba jako doprovod k promítaným trailerům starých francouzských filmů; těch, které my Češi známe. Neškodné komedie nám přece komunisti dopřáli. V mírném dešti někdo začal krájet dort. Nevrhly jsme se tam. Procházely jsme  přízemím a našly schody dolů. Vedly na malou výstavu. Tak jo.

Přečíst úvodní český text mi dělalo trochu potíže. Jednak jsem ještě byla pod vlivem Kotvy, jednak je ten překlad do češtiny špatný. Což bych ve Fr. institutu nečekala.

fr-1

Hned pod schody seděli dva kustodi a mluvili spolu. Kousek od nich na parketách ležel čisťoučký papírový tácek. V tmavším, francouzsky nediskriminačním odstínu. Asi někdo nevydržel čekat na dort, vztekle zahodil tácek a šel. Uprostřed podlahy byly vyskládané čtverce, trapně stejně velké, velikost strany á totožná s velikostí strany bé, jako šachovnice, slušela by jim nějaká změna. Kopla jsem do tácku správným směrem. A ještě jednou. přistál na exponátu. No vida, trochu diagonály to dodalo. Pěkné.

fr-3

Další exponáty byly čisté, minimalistické. I podlaha. A vida, ještě něco na ní leží, kousek celofánu. Sem s ním.

fr-2

Mně ty exponáty nevadily, jen jeden jo. Bílá síťka zavěšená od stropu. A nic. Bílá síťka proti bílé zdi. To teda už neberu. Jenže na podlaze se nic dalšího nenabízí, co by vhodně doplnilo tuto expozici. Co se dá dělat, musím sáhnout do vlastních zásob. Kustodi spolu pořád mluví, krásně se postavím do lajny kustodi – Lenka1 – exponát -já. Nevidí na mě. vytahuju z kabelky zvýrazňovač a zavěšuji ho vkusně do prostoru.

fr-5

Ještě posledních pár ohlédnutí, ještě se pokochat naposled výstavou, projít kolem nevšímavých kustodů na schodiště a jsme venku.
„Radši to nebudu dávat na internet na facebook. Možná by ty kustody vyhodili. Nebo mě stíhali za výtržnictví. Ale to bylo dobrý, že ti dva si ničeho nevšimli…“
„Oni se bavili o bisexuálech,“ odpověděla Lenka1.
Tak toho jsem si nevšimla zase já. Škoda.

.

Demonstrace nebo individuální vyjádření názoru na (ne)pravém místě?

CREATOR: gd-jpeg v1.0 (using IJG JPEG v62), quality = 90

Příklad z Břevnova. Radimova ulice.

Mně osobně je takový způsob nesouhlasu milejší než být osamocena v davu a tím dávat najevo svůj názor, resp. rámcově své přesvědčení, protože konkrétních názorů je asi tolik, co konkrétních lidí. Když se vcelku shodnou a jdou fyzicky demonstrovat, je to skvělé. Ale já se v davu cítím sama. Sama se necítím sama, ale v davu jo. Nemám v davu pocit sounáležitosti. Ten můžu mít jen v menší společnosti.

Účinek je jiná věc, jiné kritérium. Jestli ta demonstrace k něčemu je, jestli vede ke změně. I kdyby přímo nevedla a nic jiného z ní nevyplývalo než shromáždění samo pro sebe, myslím, že to smysl má. Pro celek navenek. Dovnitř jen pro toho, kdo se v tom davu cítí dobře.

Možností je více.

.