Fotohádanka akvarelová

KDE TO JE?

Trénuju oblaka. Ne že jsem jejich trenér a učím je, jak lítat po obloze a ještě si přitom kopat míčem, ale naopak já jsem v tréninku. Procvičuju si malování oblohy. Akvarelem či vodovými barvami. (Příští odstavce přeskočte, pokud se nezabýváte malováním obrázků, protože vás četba pravděpodobně bude hodně nudit. Skočte rovnou k první fotce a hádejte, kde to je.)

Malovat akvarel je těžké a pořád těžší, protože víc a víc vidím velké i drobné nedostatky, na ty už jsem trochu natrénovaná. Nejlíp je samozřejmě vidím u druhých, u obrázků jiných lidí. Velkou roli hraje načasování ve spojení se suchostí, vlhkostí nebo mokrostí papíru – určitou akci je třeba provést právě ve chvíli, kdy je papír resp. dosavadní podmalba vlhká tak akorát. Když je už sušší, než jste mysleli, nebo mokřejší, akce se okamžitě zhroutí, jakmile do toho hrábnete, a musíte zase zakročit a zachraňovat, co se dá a jak se dá a jestli vůbec se to ještě dá. Právě tohle je důvod, proč je akvarel tak obávaný způsob vytváření obrazu. A těch důvodů je ještě víc. Nesmí se to celé přeťápnout (to je hezké slovo! Angličani používají overwork nebo overdo), tedy moc rajbovat s málo namočeným a příliš tenkým štětcem a dělat moc vrstev přes sebe, případně retušovat. A to já někdy dělám a pak to maskuju, aby to nebylo tak vidět a tak pořád dokola. Hlavní je, že už to vidím a všimnu si toho už víc včas než dřív a zastavím se. Někdy.

Zkouším oblaka raději na malém formátu papíru A5, ten se dá trochu líp uhlídat. Katastrofy se dají rychleji podchytit. Pravda je, že mám obyčejný akvarelový papír, žádný děsně kvalitní. A to je hodně velký rozdíl, to hraje obrovskou roli. Mnohem větší než jestli máte staré školní vodovky za dvacet korun, anebo drahé barvy za osm set. Já mám dobré barvy a poměrně levné, protože je to tzv. studentská řada a ta se jen málo liší od profesionální řady kvalitou, ale hodně se liší cenou. A vůbec si nekupujte, jestli do toho jdete, širokou škálu odstínů! To nepotřebujete. Beztak je lepší použít na obraz třeba jen jednu žlutou, jednu modrou a jednu červenou a ty vzájemně míchat, plus třeba jednu tmavou navíc. Obraz bude konzistentnější barevně, bude ladit, bude srozumitelnější než svítivé odstíny vyskakující na diváka tu a onde. A akvarelové barvy svítivé jsou. Když se nemíchají. Vyrozuměla jsem z instruktážních videí akvarelistů (Británie, USA, Izrael), že je potřeba mít tři modré, tři červené a tři žluté a pak nějakou hnědou a tmavou a případně fialovou, pokud malujete kytky a to je všechno. Záleží tedy spíš hodně na papíru a pro mě ještě víc na štětci. Dobrý štětec mám jen jeden, je čínský s bambusovou rukojetí, dovezla mi ho kolegyně, naše zdravotní sestra, co cestuje každoročně někam do dálav. Ve výtvarných potřebách mají spoustu syntetických štětců, ale ty jsem zatím nikdy nevyzkoušela, jejich zrzavá barva je mi od pohledu protivná. Ony nenasají tolik barvy jako štětce ze zvířecí srsti. Jsou prý tužší, což je snadnější pro kontrolu “kresby” a přesnost. Naštěstí specializované firmy světového jména vyvíjejí lepší a lepší syntetické štětce a už jich tolik nedělají z nebohých zvířat. Je to ekologičtější a levnější. Ale přece jen kdo maluje větší formát, neobejde se bez tlustého měkkého štětce, kterým nanáší třeba právě oblohu (anglicky se mu říká mop). A ten syntetikou nejde moc kvalitní udělat, nejlepší je veverka. A kulaté štětce na malování akvarelem musí mít pěknou špičku, nejdražší a nejkvalitnější se dělají z nějakého sobola ze Sibiře a říká se jim Kolinsky. Jeden středně silný štětec dostanete třeba za 1200 korun. Když je za 20 euro, je to super cena a je to spíš za tenčí velikost. Já mám tedy jen jeden dobrý štětec, takže potřebuju náhradní. Štětce, co se prodávají u nás na akvarel, nemají pořádnou špičku. Alespoň jsem nikde neviděla, co potřebuju. Musím se obrátit na světové značky pro profesionály. Asi si koupím jeden ten drahý. A úplně tenký štětec (říkají mu rigger) si koupím syntetický nebo míchaný, ten nepotřebuje být savý a když bude tužší, tím lépe. A ohledně tlustého měkkého ( -: Nějakou 60 let starou veverku po tátovi mám taky, je to ale štětec běžné tloušťky, asi 12, běžný starý štětec, ne hooodně tlustý na větší formát, už na A4 a A3 je vlastně tenký, ale asi to tak zatím nechám, nebudu si kupovat nic extra, možná leda syntetický. Nebudu nic kupovat od kvalitních výrobců z USA ani z Británie, protože balíček zastaví celníci a je potřeba jim poslat mail s vyplněnými údaji a přiložit fakturu nebo doklad o platbě… teď se mi to stalo, když jsem objednala tři knihy pro mámu k svátku z Anglie. Musela jsem vyplňovat formulář pro každou knihu extra, ještě v mailech s fakturami vypátrat, která je za šest liber, která za devět, a přiložit správný soubor, no voser. Balíček cestuje tři týdny. Jestli bych měla vyplňovat pro každý štětec extra tabulku, tak to né. Zvolím kontinent, tam je nejlepší značka štětců Da Vinci a také Escoda v Barceloně. Už jsem se zorientovala, Escoda má dvanáct řad štětců, každá je zaměřená jinak a kvalitní jinak, něco si určitě vyberu.

Tak si to tady píšu nejvíc pro sebe, abych si později s překvapením připomněla, jak jsem plánovala koupit štětec a jak to potom dopadlo.

A konečně přistupme k hádankám. Zatím jsem vyhotovila pět nebes pohlednicového formátu podle svých fotek. Je to tedy sice podle fotky a ne zhotovené v plenéru, což u mě je mínus, ale zase pro trénink proč ne. Jsou to místa, kde jsem v posledních letech byla a bylo mi tam dobře a kousek těch míst je pod oblohou vždycky vidět. Jinak by taky bylo střelený hádat, kde se nachází ta a ta obloha… I tak se dají uhodnout asi jen dvě z pěti. Můžete hádat i zhruba – jestli je to v zahraničí nebo u nás, na Šumavě nebo na Moravě. Obrázky jsou seřazeny podle toho, jak vznikaly, nejnovější je poslední, přičemž jen první obrázek je týden starý, ostatní čtyři jsem dělala včera.

Číslo 1:

Číslo 2:

Číslo 3:

Číslo 4:

Číslo 5:

No, je to vyfoceno leckdy křivě a kousek chybí… poslední je schválně křivě, aby to hlavní nechybělo. Jestli někdo uhodne dva obrázky, je borec. Já bych uhodla jen jeden a to proto, že to tam znám.

Na závěr poznámka:
I mraky podléhají perspektivě. Uvědomili jste si to někdy doopravdy? Já až teď nedávno.
Druhá moje poznámka:
U malování nejde o to zachytit přesnou realitu, ale realitu obrazu, která tvoří celek.
A citát neznámého autora:
Nemalujeme, co je realita, malujeme, co jsme my.

Rozluštění, kde co je pod oblaky, je v komentáří č.26.

.

Turecko 2008

FOTOČLÁNEK

Tohle je letošní fotka z Izmiru (= Smyrna). Fotky z roku 2008 jsou tady v odkazu: https://liska.blokuje.cz/748070-svezu-vas-tureckem-php
Možná se pod nimi najdete v komentářích.

Z Turecka 2021 už jsem doma, ještě nemám fotky zpracované a připadá mi, že proti těm z roku 2008 ani nejsou tak atraktivní. Leda všudypřítomný Atatürk. Nebo prodejna zbraní.

Mimochodem, Rulisa je v Praze! Šla lovit kešky, má na to lezeckou výbavu. Já si mezitím zarámuju dva obrázky na výstavu, půjdu slavit 17. listopad na demonstraci s Chcíplpsem a pak jdu na koncert Plastiků.

.

A dovolená mizí a mizí

NA ZKOUŠKY V DIVADLE A VE ZKUŠEBNĚ…

Na malování v úterky tohle pololetí chodit nebudu, jen vykrejvat jako náhradník, a to je asi moje štěstí – možná budu poprvé v životě disciplinovaná a úterky a čtvrtky večer budu věnovat práci na diplomce. Jinak totiž nechápu, kdy ji mám napsat, když mám pořád něco. Minimálně jedno půldne v týdnu si beru dovolenou na hudební zkoušku ve zkušebně, dovolené ubývá a ubývá, přespříští týden abych si brala všech pět odpolední dovolenou kvůli finišování divadelního představení, né, to už je nějak moc. V tom představení hraju na housle. Pak hned budeme reprízovat to společensko-kritické, kde hraju na baskytaru, a později na podzim dáme i Hrobníka, kde hraju na cello. A to už taky budeme mít první veřejné vystoupení s novou kapelou. Na elektrický cello. Tou dobou budeme v práci pět sobot mít projektových – to by mohla být možnost, za co vyměnit to potřebné každotýdenní volno… A mít ještě míň času. Nějak tak to dopadne, to půjde. Snad. Dřív mě nikdy plnej úvazek neomezoval, a teď chodím do práce pozdě už denně a pořád častěji potřebuju odcházet dřív. Musím to nějak vybalancovat, někdy dát přednost jednomu, jindy druhému, příště zas třetímu. Mejdany omezovat nebudu. Zas takový okna nemám :- )

Tady je okno v divadle:

A tady okno obýváku z ulice:

Na stropě máme erby, soustředně kolem lustrháku. Erby vojevůdců a bitev na našem území. Prokop Holý, Valdštejn, Radecký, Žižka, Domažlice, Slavkov, Hradec, Praha, Kolín a tak.

Tenhle víkend by bylo dobrý si tu diplomku osvěžit asi po třech čtyřech měsících. Mě bavilo ji psát a vymýšlet. Bude mě to bavit zas. Nenechám se tlačit časem. Až bude, tak bude. Až bude diplomka, bude diplomka, až bude čas, bude čas, až vyluxuju, tak vyluxuju… A time to cast away stones, a time to gather stones together.

.

Zavřené hranice a ztracený pas

Čtrnáctého března po příletu do Ruzyně jsem se ocitla na dva týdny v preventivní karanténě. Když doma, tak doma! Hodně jsem spala. A jedla. A pila. A v mezičase se učila holandštinu.

Koronáčová opatření na mě měla přímý účinek: ztratila jsem pas. Jenže ne ten cestovní. Ten mezi tučnými boky a rostoucími ňadry.

Z celé té dvouměsíční aférky mi vyvstalo hned několik poučení, ale většinu z nich si bohužel nepamatuju kvůli zvýšenému přísunu irské whiskey a skotské whisky. Moje matka má prostě vkus, nepije hnusné žbřindy, a když musím být celé dny doma s ní a na nákup směla první dva týdny jen ona, seniorka, byl nápojový lístek celkem daný. Ještě ke všemu nachází zvláštní zálibu ve vaření obědů, když je s ní někdo doma, takže jsem i dost vykrmena. Ona vaří dobře, ona je prostě kvalitní každým coulem, palcem, na míle. A také si vždy pořizovala narozdíl ode mne jen kvalitní oblečení. Zpravidla britské. Naštěstí jí zbyly tři pěkné sukně, co už jsou jí pomenší, a mně se hodí a konečně jsem mohla vyjít po dvou týdnech ven. Jinak mi jsou jen jedny kalhoty a jedna sukně a jedny domácí šaty. Spodní prádlo je poměrně pružné. Nejhorší je to s podprsenkami. Musela jsem si jít koupit novou, protože u všech dosavadních jsou mi malé jak košíčky, tak jejich obvod kolem hrudníku.

Co dalšího mi dal koronáč? – Respective koronáč ne, spíš ta prekoronáčová uzávěra. Koronáč neměl nikdo z mých známých, nikdo z mých kolegů na pracovišti a možná ani já ne, i když jsem toho 14.3. přicestovala z Belgie, kde je situace snad úplně nejhorší ze všech zemí světa (ale dáno je to i metodikou statistiky, bacha na to – na to přišla Česká televize až 21.4., chytráci pitomí, ale stejně nás dál vytrvale krmí nesmyslnými a nerelativizovanými čísly a dělají, že ta čísla něco znamenají :-))

Poučení 1:
Když se lidé, co dobře znáš, ocitnou ve stejné situaci jako ty, prožívají ji úplně jinak.
To obecně víme, konkrétně například ze zpětných hovorů o jakékoli situaci po letech s lidmi, co u toho byli. Koronáč to připomenul s jasností a aktuálností. Bylo dobře vidět, že já a kolega, uvrženi do domácí karantény, jsme se cítili naštvaněji a byli dlouho pasivnější než ostatní kolegové. Měli jsme chuť komunikovat spolu, ale ne s ostatními kolegy.

Poučení 2:
V době, která obklopuje lidi úzkostí, kdy se mluví o strachu – například z neznámého viru – a media chrlí neustálý proud varovných informací včetně počtu mrtvých každý den, namísto aby dodávala jistotu a věcně informovala, co dělat v případě, kdy nastane xy… v takové době se úzkost generuje ve většině lidí. A v každém jde o jeho vlastní způsob projevu úzkosti a také obsah, čeho se úzkost týká, je daný individuálně; vůbec se nemusí týkat viru. Najednou se v noci probudíte se strachem, že nebudete mít na nájem. Nebo se strachem, že… se něco stane. A to se dá koneckonců vzít jako slušný ukazatel toho, jak a ohledně čeho se moje jindy upozaděná úzkost projevuje, na co se můžu zaměřit, co mám třeba i prakticky zařídit, abych byl kolem toho svého tématu víc v klidu.

Poučení 3:
U mě se potvrdilo, že pravidla a příkazy registruju a naložím s nimi po vlastním uvážení, jak se sama rozhodnu. Dělat cokoli bezmyšlenkovitě jen proto, že mi to někdo nařídil, že je to zákon nebo momentální vyhláška, to je mi vzdálené. Hlavně je mi vlastní, že to pořád někde vykřikuju. Když uznám, že něco má smysl – třeba jen pro ostatní, ne pro mne – jsem ochotná to kvůli nim dodržovat. Jinak ne. Na druhou stranu až dost uvažuju, co je etické a co ne a co udělám já, abych sama pro sebe obstála. Není to vlastnost, která by zajistila klidný legální život, ale to mě baví. Radši tohle než konformismus beze smyslu. Neumím dělat věci, o kterých nejsem přesvědčena. A to se vztahuje na velké i malé věci – například pravidelně luxovat, to mě vůbec nezajímá; až ve chvíli, kdy v tom uvidím smysl nebo radost, dělám to.

A co přinesla korona-aféra vám?

.