SEN 26.9.2021

SNY TENTO TÝDEN…

V pondělí se mi zdálo, že žiju zase se svým bývalým manželem. To se mi zdává jednou za čas. Někdy je tam pocit: Ajo, tak jsme zase spolu, tak to půjde. Někdy jiný pocit: Ajé, cítím se trochu jako ve vězení, no nazdar, to nepůjde. Tentokrát žádný pocit, až po probuzení se mi zastesklo po tchýni a celé jejich rozvětvené rodině, kterou jsem rozvodem odřízla.

V úterý se mi zdálo, že chodím s nějakým pánem, vypadal trochu úřednicky; tak snad to půjde…

Včera ve středu se mi zdálo, že se mnou chce chodit nějaká žena.

Dneska 1.7.2021 se mi zdálo, že mám svatbu. Už je na místě spousta lidí, ženich se někde chystá. Je to katolický kněz! Asi ten mámy oblíbený bratránek, to byl kněz. Ve snu je to už postarší pán, ale ne moc. Má na hlavě čepičku – něco mezi kněžským biretem a mongolskou nebo ruskou čapkou s kožešinovým lemem. V tom davu lidí mi došlo, že jsem nepozvala kamarádku Petru a taky kamaráda, co mi byl za svědka (na mé dosavadní skutečné jediné svatbě).

Co se mi bude zdát dál?
Tohle vypadá na sny o samých nějak nedostupných partnerech.

.

SEN V NEDĚLI 10.1.2021

“Ty si vezmeš lyže?” ptám se Lenky.
“Ne,” odtuší.
Aha. Já si asi ty běžky vezmu, už jsem na nich asi pět let nejela, ale mohla bych to zkusit, tam snad nebude špatný sníh a strmé terény… Vlastně i teď jsme někde spolu na horách, toho jednatřicátého pojedeme jinam. Honza, manžel Lenky, byl přes den pryč, nechal nám tu puštěnou muziku ze svého přehrávače, pak se vrátil a je zvědavý, co jsme dělali, pouští si z mého foťáku nebo přehrávače, co jsme fotili a točili. I jednu holku někdo natočil, mladou, jak stojí ve svetříku u kuchyňské linky, je to cizinka Makedonka, asi vzal přístroj její kluk a natočil ji on, já ne. Tak to je dobrý, to se asi Honzovi bude líbit.

Už odjíždíme, (jdeme nebo jedeme na běžkách) doprava po cestě podél kolejí, takové bepečné, pěkné, kde nejezdí auta. V nádražní hale mají uprostřed podchodu vystavené jídlo – briošky a další takové lákavé věci, hned bych si dala… aha a platí se to hned vpravo u okýnka, tam je prodejna. Ostatní říkají, že si musí koupit vodu na cestu, je to devět hodin jízdy nebo kolik, to já bych si radši koupila ty briošky, už mám na ně velký pytel, naberu si je a zaplatím prodavačce, to snad stihnu, přede mnou jsou jeden dva lidi. Vybírám si trička, kalhotky a podprsenky, vezmu si toho víc, mám zrovna u sebe hodně hotovosti, několik tisícovek. Jsem na řadě, podávám prodavačce vybrané oblečení, spojené jedno za druhým do řetězu.Teď vidím, že jsem vybrala nějaké bílé prádlo a samá modrá a zelená trička a tílka, no co, to se neztratí, jedno tričko má malý zajímavý obrázek, to bych mohla dát kolegovi. Je na něm nalepená cenovka, dřív stálo víc, dvoumístné číslo, to je přeškrtnuté a je tam narazítkovaná osmička. Tak to je fajn, snad to nebude tak děsně drahé, osm – to je osmdesát, krát tři na české koruny? Je to v eurech nebo v librách? Jedno z toho, to je podobný, to je jedno, hlavně ať už mi to dají a můžu zaplatit.

Ostatní totiž už šli. V nádražním rozhlase zrovna hlásí o našem vlaku. Není to jen oznámení, je to přímo reportáž dvou rozhlasáků, říkají, že náš vlak už přešlapuje na kolejích. Přesto je snad ještě chvíli čas, jinak by přece nevysílali rozhovor, ale upozornění, že vlak je připraven k odjezdu. A vysílají v češtině, to asi nějak chtějí seznámit místní s tím, že odtud jezdí pravidelně vlak do České republiky a že je velký s velkou mašinou. Která přešlapuje na kolejích.

Ty dvě babky pořád v obchodě štrachají s mým nákupem, pomaličku, pořád to není hotovo, ale já potřebuju jít.
“Já už to potřebuju zaplatit,” volám důrazně a nakláním se jim tělem co nejvíc do obchodu.
“Jé,” uvědomuju si náhle, “já mám jenom české peníze!” Možná se tím pádem obchod zruší a budu moct běžet. Sice nebudu mít nic, škoda, ale to je jedno.
“To nevadí,” usmějí se pomalu babky, “My bereme všechny peníze.”
A pak říkají nevím proč:
“Musíme se chránit.”
Druhá přitaká pomalu s úsměvem: “Musíme se chráánit.”

Co to znamená? Jo aha, já jsem si nevzala roušku a nakláním se jim přes okýnko a vykřikuju. Rozepínám horní kapsu batohu, tu, na které je utržené držátko zipu, tam by nějaká zapomenutá rouška mohla být, ano, nahmatala jsem ji, je to jedna z mých roušek nastříhaných z trička, bez šití, jiné typy roušek odmítám, takže mám skoro všechny s červeno-šedým tenkým proužkem. Vezmu si ji a snad už to půjde rychle, v nejhorším mi ujede vlak.

.

SEN 22.11.2020

S novými lidmi někde, jsou docela sympatičtí, trochu mladší než já, rozumíme si docela a jeden kluk je tam pěknej, připomíná mi barmana v de Muze, to je jazz klub ve městě Antwerpen, kam bych se chtěla vrátit co nejdřív a co nejvíckrát. Něco tvůrčího svýho dělám u stolu. Tomu klukovi se to asi líbí a má v koupelně na sobě bílé bavlněné spodní triko. Taková bílá trika s dlouhým rukávem jsem mívala jako dítě, z hodně tlusté a hladké bavlny, nosila jsem je pod svetrem. Ten kluk má ovšem triko o hodně větší.

Jedeme velkým červeným autem s některými z těch mladších lidí nebo nových kolegů. A narazili jsme. Bouračka. Jak asi vypadá bouračka, když se někomu zrovna děje? Najednou nic a černo a pak se člověk probudí? Sleduju, jak to probíhá: najednou je bílo a ticho, vůbec nic necítím, je jen bílo jako mlha nebo bílý list papíru. Probudíme se na onom světě, nebo tady? Tady, nic se nám nestalo, domlouváme se v klidu, že tedy musíme jet domů vlakem přes hory, asi až do noci. Trochu to bude zdlouhavé, ale není to poprvé, takové cestování je pro mě celkem normální.

Jsme někde, asi je to nějaké sdružení nebo klub nějaké organizace. Lidi se tu scházejí. Je to tu docela sympatický. Jednou za měsíc tu probíhá několik přednášek za sebou a jedna holka to organizuje, rozesílá program všem zájemcům. Ukazuje mi ho v počítači, teď to totiž budu dělat já. Hromadný mail na bílé obrazovce je nadepsán “Lékařům.” Pak počítač vypíná, odchází. Nevadí mi, že tu práci budu dělat, takové podobné činnosti beztak dělám u nás v práci taky a tohle moc času snad nevyžaduje. Akorát je vlastně divný, že to berou jako samozřejmost, že ta práce spadne na mě, i když jsem se o ni nijak neucházela, nepředali mi pořádně seznam zájemců ani lektorů, program, nic. A zrovna teď, když jsem si říkala, že pokud nějaké vedlejšáky, tak už dlouho nechci organizační, leda něco výtvarnýho, protože toho organizačního jsem měla už dost. V práci mi to nevadí, to tvoří jen malý kousek mého pracovního poměru, ale najednou zase hup, něco mi někdo předal a ani jsem nevěděla, jak.
A ostatní lidi nikde. Kluk nikde. Cítím se dobře, aktivně, ale běžně. Ti mladší nadějní mi akorát šoupli administrativní práci a jsou kdovíkde a kluci taky.

.