Pád a další ženské komplikace

SEN 25.2.2022 A REALITA

Někde jsem s kamarádkou Lenkou2 na výletě, v nějakém objektu. Jdu na záchod, mám s sebou svou šroubovací skleněnou lahev na vodu, kterou mi loni dala Adéla. Cestou jsem potkala kluka, co jsem už viděla – laškování, že ho poleju vodou; potom dalšího, co jsem neznala – náznak lití, legrace. Celkově přátelská uvolněná atmosféra, je tu víc lidí.

Vyšla jsem ven, venku fronta na záchod, stoupla jsem si ale asi vedle bokem, najednou přišli další a fronta se vytvořila vedle mě dlouhá, za mě se postavil jeden černoch, upozornila jsem ho, že stojíme blbě. Nechce se mi se jít postavit do tak dlouhé fronty, jdu obhlídnout okolí, kam na záchod. Poblíž je velký strom, ale je kolem něj vidět, pak pole…, nějaká voda… Vida, jedna holka taky běží rychle na záchod někam opodál na břeh, aby to stihla. Já jdu dál, je tam starý mlýn, obcházím ho z jedné strany nad vodou po nějaké dřevěné pavlači nebo podestě, a pak to končí. Obcházím z druhé strany a najednou jsem nekoukala a šlápla do prázdna a spadla do vody. Sjela jsem ve vodě po mírném jezíku a mám v ruce furt tu lahev, pak mělko a bahno na dně, ale plavu dál ke břehu. A v té vodě jsem se ani nevyčurala.

Potom už jsem uvnitř na pokoji a jsem úplně suchá. Lenka2 říká, ať si ale ty kalhoty sundám. A já že nesundám, mám tady jenom jedny.

Jdeme na procházku… potom říkám, že se mi to stalo teď znova, podruhý za sebou – že jsem zase nekoukala a šlápla do prázdna a spadla.

* * *

Tolik sen. Dvě situace pádu v něm připomínají dvě situace pádu, které se mi staly ve skutečnosti (pádů bylo samozřejmě víc, ale sen má na mysli dva konkrétní případy):
1) Pád do řeky v noci na jaře 2017. Po půlnoci jsem odešla od ohně, kde se zpívalo a popíjelo, že se půjdu vyčůrat jen pár kroků po louce do tmy. Udělala jsem pár kroků po louce do tmy a ta louka začala nějak táhnout doprava, začala se tím směrem totiž svažovat, v úplné tmě, a najednou se stalo, že jsem byla po krk v Sázavě. I s foťákem. A nevyčurala jsem se v ní. Kolegové si napřed mysleli, že se šel někdo v noci koupat, pak jim došlo, že ne. Kolegyně Lenka (jiná Lenka, než byla Lenka2 ve snu) mě doprovodila na pokoj, tam jsem se celá svlékla a převlékla – moudře jsem si totiž k ohni vzala náhradní šaty, abych pak měla ráno jiné, nevyuzené.
2) Pád na schodech 13.1.2022, ze kterého jsem měla vyvrtnutou nohu a zloměný prst na ruce. Šlápla jsem špatně na schod a následoval pád. Zde o tom v nedávném článku. Teprve o šest týdnů později ten pád je reflektován ve snu, to je zajímavý.

Proč je ve snu ta lahev a poukaz na důležitost toho, abych nebyla v mokrých kalhotách? To by mohlo souviset s gynekologickými potížemi, které začaly pár dní před snem, 22.2.2022. A pak že je to magické datum. Prd, je to datum odstartování bolestí břicha, které mě budí ze spaní a když netrvají půl probdělé noci a pak půl dne, můžu si gratulovat… Takže musím říct, že mě zaměstnávají výrazně víc než cokoli a než válka na Ukrajině, která začala 24.2. Setrvávám celkem v klidu, zatím mě to nevyčerpává, je to lokalizované, jinak se cítím zdráva. Ale vyjdu jedny schody a už mě bolí nohy, je to asi jako mít permanentně bolestivou menstruaci.

Jo, už jsem byla na pohotovosti. A ukázalo se, že mě ještě pořád dojímá, když mi někdo pomůže. Nejsem na to zvyklá. Kamarád je kaplan v nejmenované gynekologické nemocnici a já se ho přes telefon ptala, jestli tam fakt mají i pohotovost a jestli tam můžu přijít v sobotu odpoledne, až půjdu domů z nádraží, cestou z hor. Protože na netu měli, že je to pohotovost jen pro ohrožení života a nebezpečí z prodlení. A on mě tam rovnou objednal. Zařídil to. A kamarádka Lenka2, co jela se mnou z hor, mě na tu pohotovost doprovodila. I s batohem. Ona totiž ví, jak jsem na tom s důvěrou v lékaře a s chozením k nim… úplně jinak než ona sama. Ta chodí pravidelně. Jenže moje gynekoložka je už před důchodem, ordinuje jen v úterý a v pátek ráno a ultrazvuk nikdy neměla. Sice se za poslední 4 roky, co jsem tam nebyla, mohlo leccos změnit, ale každopádně do úterý už jsem čekat nechtěla.

Dočasný verdikt je dolores abdominins non specifica.
Bolest neznámého původu.
Jinak to všechno prý vypadá OK, akorát že nebylo pořádně vidět, protože “velmi obtížně vyšetřitelná pacientka se stahuje,” no jistě, co kdyby mě tam bez varování něčím šťouchli. Přitom byli takové trpěliví, bylo mi jich líto, ale jsem prostě nastražená. A to jsem jim nevykládala, že ani do nosu tyčinkou bych se šťourat druhým člověkem nenechala. Nikdy. Na hlavě je mi to ještě protivnější než na druhé straně těla. Penis je fajn, ale předměty aplikované cizími lidmi prostě ne. – Ultrazvuk nic špatného neukázal, dostala jsem nějakej hormonální prášek na zastavení značného krvácení. Ale na bolest nepomáhá a nechce se mi jíst pořád ibuprofen – beztak jen částečně fungující, moc si ho neberu, tak je to docela nepříjemné. A radši jím méně a nic nadýmavého, aby mi tam nemohla střeva tlačit ještě víc na něco, asi cysty nebo myomy nebo jánevímco to ženy mívají, nikdy jsem tomu nerozuměla a vůbec nemám představu, jak by to mohlo vizuálně vypadat a proč se to děje. Takže doberu prášky, to asi ode dneška za týden prý spustí ještě brutálnější menstruaci, než byly ty potíže, mezitím se objednám na větší ultrazvuk a tam mi pak něco asi řeknou. S tím se vrátím na tu pohotovost. To bude tak asi na přelomu března a dubna. Takže ještě nejmíň dva týdny mě bude pobolívat břicho jako dosud, někdy míň, někdy dost.

A eskaloval to ten pád na schodech, ten úraz. Neříkám, že je přímou příčinou – taková možnost mě napadla až cestou z pohotovosti, že se možná při tom pádu něco uvnitř mohlo stát, zranit, ale to by to nezačalo zlobit až po šesti týdnech, řekla bych. Úraz s tím ale zamíchal, protože jsem dva týdny ležela, menstruace se v té době nedostavila, napuchlo mi břicho, pak další dva týdny jsem ušla nejvýš tak 200 metrů, no a pak už to jelo. Omlouvám se za gynekologické líčení, já takové texty sama čtu hodně nerada, patří to spíš do diskuzního fóra pro nastávající matky (tam jsem si četla o účincích toho dryjáku, co beru), ale ono to s tím snem a pádem souvisí.

Jsem dost vděčná, že nedělám někde, kde jsou píchačky, třeba na ministerstvu, že. Můžu si některá rána o dost protáhnout, když předtím několik hodin v noci nejde spát. Ale jinak dobrý! Nejsem teď moc veselý a uvolněný společník, jak bývám, spíš takový zaťatý a odhodlaný.

.

Cože, svatba? Leda ve snu.

SNY TENTO TÝDEN…

V pondělí se mi zdálo, že žiju zase se svým bývalým manželem. To se mi zdává jednou za čas. Někdy je tam pocit: Ajo, tak jsme zase spolu, tak to půjde. Někdy jiný pocit: Ajé, cítím se trochu jako ve vězení, no nazdar, to nepůjde. Tentokrát žádný pocit, až po probuzení se mi zastesklo po tchýni a celé jejich rozvětvené rodině, kterou jsem rozvodem odřízla.

V úterý se mi zdálo, že chodím s nějakým pánem, vypadal trochu úřednicky; tak snad to půjde…

Včera ve středu se mi zdálo, že se mnou chce chodit nějaká žena.

Dneska 1.7.2021 se mi zdálo, že mám svatbu. Už je na místě spousta lidí, ženich se někde chystá. Je to katolický kněz! Asi ten mámy oblíbený bratránek, to byl kněz. Ve snu je to už postarší pán, ale ne moc. Má na hlavě čepičku – něco mezi kněžským biretem a mongolskou nebo ruskou čapkou s kožešinovým lemem. V tom davu lidí mi došlo, že jsem nepozvala kamarádku Petru a taky kamaráda, co mi byl za svědka (na mé dosavadní skutečné jediné svatbě).

Co se mi bude zdát dál?
Tohle vypadá na sny o samých nějak nedostupných partnerech.

.

Běžný sen

SEN V NEDĚLI 10.1.2021

“Ty si vezmeš lyže?” ptám se Lenky.
“Ne,” odtuší.
Aha. Já si asi ty běžky vezmu, už jsem na nich asi pět let nejela, ale mohla bych to zkusit, tam snad nebude špatný sníh a strmé terény… Vlastně i teď jsme někde spolu na horách, toho jednatřicátého pojedeme jinam. Honza, manžel Lenky, byl přes den pryč, nechal nám tu puštěnou muziku ze svého přehrávače, pak se vrátil a je zvědavý, co jsme dělali, pouští si z mého foťáku nebo přehrávače, co jsme fotili a točili. I jednu holku někdo natočil, mladou, jak stojí ve svetříku u kuchyňské linky, je to cizinka Makedonka, asi vzal přístroj její kluk a natočil ji on, já ne. Tak to je dobrý, to se asi Honzovi bude líbit.

Už odjíždíme, (jdeme nebo jedeme na běžkách) doprava po cestě podél kolejí, takové bepečné, pěkné, kde nejezdí auta. V nádražní hale mají uprostřed podchodu vystavené jídlo – briošky a další takové lákavé věci, hned bych si dala… aha a platí se to hned vpravo u okýnka, tam je prodejna. Ostatní říkají, že si musí koupit vodu na cestu, je to devět hodin jízdy nebo kolik, to já bych si radši koupila ty briošky, už mám na ně velký pytel, naberu si je a zaplatím prodavačce, to snad stihnu, přede mnou jsou jeden dva lidi. Vybírám si trička, kalhotky a podprsenky, vezmu si toho víc, mám zrovna u sebe hodně hotovosti, několik tisícovek. Jsem na řadě, podávám prodavačce vybrané oblečení, spojené jedno za druhým do řetězu.Teď vidím, že jsem vybrala nějaké bílé prádlo a samá modrá a zelená trička a tílka, no co, to se neztratí, jedno tričko má malý zajímavý obrázek, to bych mohla dát kolegovi. Je na něm nalepená cenovka, dřív stálo víc, dvoumístné číslo, to je přeškrtnuté a je tam narazítkovaná osmička. Tak to je fajn, snad to nebude tak děsně drahé, osm – to je osmdesát, krát tři na české koruny? Je to v eurech nebo v librách? Jedno z toho, to je podobný, to je jedno, hlavně ať už mi to dají a můžu zaplatit.

Ostatní totiž už šli. V nádražním rozhlase zrovna hlásí o našem vlaku. Není to jen oznámení, je to přímo reportáž dvou rozhlasáků, říkají, že náš vlak už přešlapuje na kolejích. Přesto je snad ještě chvíli čas, jinak by přece nevysílali rozhovor, ale upozornění, že vlak je připraven k odjezdu. A vysílají v češtině, to asi nějak chtějí seznámit místní s tím, že odtud jezdí pravidelně vlak do České republiky a že je velký s velkou mašinou. Která přešlapuje na kolejích.

Ty dvě babky pořád v obchodě štrachají s mým nákupem, pomaličku, pořád to není hotovo, ale já potřebuju jít.
“Já už to potřebuju zaplatit,” volám důrazně a nakláním se jim tělem co nejvíc do obchodu.
“Jé,” uvědomuju si náhle, “já mám jenom české peníze!” Možná se tím pádem obchod zruší a budu moct běžet. Sice nebudu mít nic, škoda, ale to je jedno.
“To nevadí,” usmějí se pomalu babky, “My bereme všechny peníze.”
A pak říkají nevím proč:
“Musíme se chránit.”
Druhá přitaká pomalu s úsměvem: “Musíme se chráánit.”

Co to znamená? Jo aha, já jsem si nevzala roušku a nakláním se jim přes okýnko a vykřikuju. Rozepínám horní kapsu batohu, tu, na které je utržené držátko zipu, tam by nějaká zapomenutá rouška mohla být, ano, nahmatala jsem ji, je to jedna z mých roušek nastříhaných z trička, bez šití, jiné typy roušek odmítám, takže mám skoro všechny s červeno-šedým tenkým proužkem. Vezmu si ji a snad už to půjde rychle, v nejhorším mi ujede vlak.

.

Bílá

SEN 22.11.2020

S novými lidmi někde, jsou docela sympatičtí, trochu mladší než já, rozumíme si docela a jeden kluk je tam pěknej, připomíná mi barmana v de Muze, to je jazz klub ve městě Antwerpen, kam bych se chtěla vrátit co nejdřív a co nejvíckrát. Něco tvůrčího svýho dělám u stolu. Tomu klukovi se to asi líbí a má v koupelně na sobě bílé bavlněné spodní triko. Taková bílá trika s dlouhým rukávem jsem mívala jako dítě, z hodně tlusté a hladké bavlny, nosila jsem je pod svetrem. Ten kluk má ovšem triko o hodně větší.

Jedeme velkým červeným autem s některými z těch mladších lidí nebo nových kolegů. A narazili jsme. Bouračka. Jak asi vypadá bouračka, když se někomu zrovna děje? Najednou nic a černo a pak se člověk probudí? Sleduju, jak to probíhá: najednou je bílo a ticho, vůbec nic necítím, je jen bílo jako mlha nebo bílý list papíru. Probudíme se na onom světě, nebo tady? Tady, nic se nám nestalo, domlouváme se v klidu, že tedy musíme jet domů vlakem přes hory, asi až do noci. Trochu to bude zdlouhavé, ale není to poprvé, takové cestování je pro mě celkem normální.

Jsme někde, asi je to nějaké sdružení nebo klub nějaké organizace. Lidi se tu scházejí. Je to tu docela sympatický. Jednou za měsíc tu probíhá několik přednášek za sebou a jedna holka to organizuje, rozesílá program všem zájemcům. Ukazuje mi ho v počítači, teď to totiž budu dělat já. Hromadný mail na bílé obrazovce je nadepsán “Lékařům.” Pak počítač vypíná, odchází. Nevadí mi, že tu práci budu dělat, takové podobné činnosti beztak dělám u nás v práci taky a tohle moc času snad nevyžaduje. Akorát je vlastně divný, že to berou jako samozřejmost, že ta práce spadne na mě, i když jsem se o ni nijak neucházela, nepředali mi pořádně seznam zájemců ani lektorů, program, nic. A zrovna teď, když jsem si říkala, že pokud nějaké vedlejšáky, tak už dlouho nechci organizační, leda něco výtvarnýho, protože toho organizačního jsem měla už dost. V práci mi to nevadí, to tvoří jen malý kousek mého pracovního poměru, ale najednou zase hup, něco mi někdo předal a ani jsem nevěděla, jak.
A ostatní lidi nikde. Kluk nikde. Cítím se dobře, aktivně, ale běžně. Ti mladší nadějní mi akorát šoupli administrativní práci a jsou kdovíkde a kluci taky.

.

Rozkladný vliv na vztahy?

Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.

Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.

Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.

A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.

Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): “Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?” – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.

Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: “Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.” A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná “vystoupení z komfortní zóny.” A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.

A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.

Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.

.

Můj starý zločin

ZVLÁŠTNÍ SEN 7.8.2020

Úvod – dělám dřevo někde na řece, na břehu, jsou tam docela silné větve, asi z velkého buku. Dál po proudu je další skupina. Potom se míjíme každá skupina na jedné lodi a vidím u nich kluka, co se mi líbil, když jsem byla teenager, před skoro 30 lety. Odehrává se to ve dne.

Uvnitř, asi v chodbě nebo společenské místnosti hotelu. Je už spíš šero, večer. U stolu, co je napravo, sedí muž, přijel sem za mnou. Hned vlevo u vedlejšího stolu se baví nějaké děti, ty jsou tu taky ubytované, cizí. Muž sedí klidně u stěny, já v prostoru, jsem docela v pohotovosti, nesedím napevno jako on, můžu odbíhat podle potřeby. Vlastně nevím, co čekat, takže se mi to hodí, on je tu víc host. Z hovoru se ukazuje, proč za mnou přijel. Nedávno se objevily nějaké další důkazy a jemu podle nich došlo, že jsem to tehdy udělala já. Že jsem zabila dva lidi.

Ten muž je docela vysoký a dobře živený, vlasy má zcela nakrátko nebo je nemá, vousy nemá, je oholen. Tváří se vážně. Je takový pevný, není zdrcený, sedí klidně, ale je vidět, že to celé na něj osobně hodně dolehlo, je takový zatížený. Vypadá trochu jako bývalý kolega P. Přijel mě konfrontovat, podívat se, jak budu reagovat na informaci, že můj zločin teď vyjde na světlo. Hlava mi šrotuje a je mi jasné, že už to utajeno nebude, za nedlouhou dobu pro mě přijdou, seberou mě. On je docela smutný. Ta věc se stala dávno, už jsem na ni docela zapomněla, což mě samotnou v tu chvíli překvapí. Ale je to tak, zabila jsem dva lidi, byl to mladý pár, a nechala jsem je na dně jámy v lese, pod větvemi a listím. Proč jsem to tehdy udělala? Asi jsem chtěla zkusit, jaké to je. To je mi teď vzdálené, překvapuje mě to u mě. Ale zůstávám v klidu, nesu to jako to, co se stalo a nemůže se odestát.

Na otázku muže neodpovídám – neříkám mu, jestli jsem je zabila nebo nezabila, neříkám nic, taky proto, že by to mohly slyšet děti opodál, a já nechci, aby to někdo slyšel. Přemýšlím, dívám se na něj, jak je těžký a smutný a vážný, zklamaný. Napadá mě, že nejlepší by bylo být s ním. Kdyby to nechal být a byl se mnou… ale to je jen jedna z možností, co by se mohly stát, ale možná nestanou.
“A já tě dvacet let miloval,” řekl.

Ve snu na větvi

SNY 11.12.2019

1.
Potkávám v autobusu dvě slečny. Jedna má kousek žluté látky a ještě jednu látku a já v nich poznávám látky, které mi někdo dal a které jsem zase já někomu předala “do oběhu” asi před rokem.

2.
“Potřebovala bych tudy projít.” Říkám v místě, kde se ochomýtá muž s kytarou, takže zabírá hodně místa. Také druhý muž. Ten o někom mluví. Když jdu kolem, slyším, jak říká: “Má špatný svědomí, proto nedala peníze (žebrákovi).”

3.
Křoví s větvemi. Velké. Ve větvích jsou různí lidé, posedávají tam. Já taky a chci si zandat peněženku do kabelky, potřebuju na to obě ruce, pustit se větve. Zkontrolovala jsem, že to půjde, nikam nepropadnu, pustila jsem se, udělala to – a propadla kousek, pár centimetrů na někoho, co tam seděl.

4.
Jdeme z kopce na výlet, boty mi padají, obouvám je. Obavný a otravný pocit, že zase mi něco spadne.

5.
Náhrdelník po babičce, dřevěný, složený z plošek řazených za sebou / vedle sebe, překrývajících se. Shromáždění lidé říkají, že my s mámou nechceme nic vydělat na věcech, které bychom prodaly. Náhrdelník jsem nosila v křoví, ale aby se nezachytil, už jsem ho nenosila.

6.
Odjíždíme ve velkém otevřeném autě, spíš mikrobusu, sedí nás tam asi deset kolegů od nás z práce. Před námi v osobním autě jede sama kolegyně K. Naše auto se blíží k jejímu, “ne, ne…” říkám si, když vidím to nebezpečí. Před autem K je zeď. Naše auto přimáčklo auto K ke zdi. Naše auto řídila kolegyně L. Všichni z něj vyskákali a vrhají se ke K, ta je v pořádku, jde se opláchnout, postarala se o sebe. Já se ale vrhám se soucítícími slzami v očích ke kolegyni L, která řídila, protože je mi líto, že to byla ona, kdo řídil, a kdo se musel cítit hrozně. Kolegyně K pak říkala: “Neměla jsem vůbec sedat za volant a řídit, protože jsem měla v očích slzy! Vzpomněla jsem si totiž na roztržku s manželem doma.” Proto ty slzy v očích.

.

Ve vazbě

SEN 24.7.2019

Šéf je ve vazbě. Asi kvůli vyúčtování, nevím, věřím, že se to vysvětlí, bude to omyl. Jdu po ulici s kolegou, pak s jiným kolegou. Půjdu za šéfem, není to poprvé ve vězení jsem byla za někým už asi pětkrát, pracovně – za klientem. Na náměstí potkáváme Ilonu, ta je veselá, blbne na obrubníku a vidím, že je mi vlastně podobná. Předtím jsem to nevěděla. Potkávám také bývalou šéfku s Andreou, její švagrovou. Šéfka je v pohodě, pracovní rozkol z doby před šesti lety mezi námi už nestojí, je to přátelské. Ukazuje mi v obchodě sukni z různobarevných volánů, že by mi slušela.

Jdu z návštěvy vězení. Objevuje se Roj na vozíku, máme se k sobě přátelsky, loučím se s ním pod schody. On je v pohodě a vyjede nahoru. Neumím si vůbec představit, jak a jak to dělá. U východu mě zastavují dva muži středního věku, docela vazby, i když vypadají jako strejcové. Jeden má knír. Něco mi nabízejí v souvislosti s šéfem, chtějí mě vydírat, honí mě. Postavím se přímo před jedoucí černý autobus, aby zastavil a někdo mi pomohl? Najdou mě pak ležet na silnici v ruce s platební kartou a někdo mi ji ukradne?

.