JÁ VŮBEC NE!

Onošené tátovy ponožky máma vyhodila, spoustu zánovních jsem si vzala. Měl číslo 42, ponožky jsou často velikost 40-42 a to už je blízko mojí noze. Beztak už dřív jsem mu několik černých ponožek šlohla a nosím je.

Jedny seprané černé jsem vzala do ruky a koukám, že mají na chodidle nějakou značku výrobce. – Ne, je to fixou napsané jméno majitele! HOLMANOVÁ.

Nikoho takového naše rodina nezná. Zajímavé. Možná nějaká tajná ctitelka si nechala u táty ponožky… nebo mu je dala… nebo k nim někde přišel. Nebo jsem k nim někde přišla já a pak jsem je vrátila do oběhu tátovi v domnění, že jsou jeho, to je taky možné.

Tak jsem si je dneska schválně vzala na nohy.

.

ZE STARÉ SKŘÍNĚ

Počet vycpávek: 14. Jsou do páru. V adolescentním věku jsem je vypreparovala z různých oděvů. Nemám ráda vycpávky. Naštěstí se teď už nenosí.

Vyklízím starou skříň ve svém pokoji u našich. Už před 15 lety jsem v ní nechala jen věci na vyhození a věci památeční. Třeba tu kabelku, co mi přivezl Karlíček, když mi bylo asi třináct. Není kožená a já koženkové věci nosila jen jako dítě. Nikdy více. Takže jako nová.

Karlíček byl tátův kamarád, ještě o 20 let starší než táta, drobný čupr Belgičan, který k nám jezdíval v létě na pár týdnů a bydlel v mém pokoji. Bylo mu už přes osmdesát. Básník a překladatel. Přeložil myslím Švejka do francouzštiny. Charles Moisse se jmenoval. Nejlepší byla ta čokoláda, co vozil, se slonem, Côte d’Ivoire.

Dojemné je, co jsem si do té kabelky dala jako základní vybavení…

Fotku naší kočky Kitty.

Foceno na okně téhož pokoje.

Kabelek je na dně skříně vícero. Stejně jako sukní po někom, které jsem nikdy nenosila, a kalhot, co jsem si jako teenager vždycky někde opatřila a nosila některé do školy a jiné na výpravy o víkendech. Teď je konečně vyhodím, už se toho nebojím. Už se nebojím, že o něco přijdu, když to vyhodím – o tátu jsem taky nepřišla, i když umřel. Naopak. Mám ho komplet!

Pěkná vepřovicová kabelka z mých adolescentních let. Líbí se mi. Jenže když se otevře:

je to pro ostudu, je vidět, jak to výrobci flákají a šidí; do rubu nedají kůži, ale koženku, co se rychle prodře, anebo tam dají jen tenoučkou vrstvu kůže a je to taky na pytel. Takže kabelku dám do výklenku před dům, jistě během pár hodin zmizí. Stejně jako pár dalších tašek.

Tuhle ne, tu si nechám! Je malinká, ale super:

Copak tam ještě máme?

„Uložil jsem do krabice

rukavice z jelenice,“

zpíval Jiří Suchý a já v dětství jsem tu písničku uměla zpaměti. Doteď umím. Rukavice z jelenice jsou zřejmě starší než já, ale úplně nové! To zní nadějně :-)

Také nikdy nevyhodím tohle, co chovám od dětství jako (nepoužitelný) poklad:

Je to slunečník. není hřibovitě zaoblený jako deštník, ale rovný.

Opatrně ho vyčistím.

Naopak dva nebo tři staré skládací deštníky, rozbité a uložené, vyhodím. Také mikulášské vatové vousy. Z roku 1989. Ještě ty staré kabáty… taky budu muset. Nechce se mi je vláčet ani ty dva bloky ke kontejneru na šaty. Nákolenky na klečení v kanoi si nechám. I když škrtěj. A i když si pod kolena místo nich obvykle dávám karimatku a je to. Můj starý slehlý péřák? Nevím. Šátky někomu dám. Nosím v podstatě jen ty z přírodních materiálů, ostatní se mi dost protiví.

A máme tu zlatý – nebo zlatě medový – hřeb programu. Pozůstatek vedení oddílu. Jednoho roku jsme pro děti k vánocům koupily s kamarádkou skautské košile. Byla to zřejmě výhodná koupě. Fungl nové košile medové barvy, bez knoflíků. Jenže my nejsme žádní skauti, takže je dětem přebarvíme nazeleno… Košil bylo asi nějak víc. Ve skříni mám totiž šest netknutých složených medových a tři zmachlané obarvené na poněkud jedovatou zeleň. Paráda. Nejsou zas tak malé, obleču je, jen rukávy mají kratší.

.