Rozestupy jsou druhá přirozenost

ANEB MŮJ PRVNÍ NÁKUP NA ALIEXPRESSU

O existenci Aliexpressu jsem se poprvé dověděla u Psice. Asi před dvěma lety? (pozn.aut.: pokud nesnášíte chaos, přeskočte nyní na odstavec 6)


… Pardon, šla jsem k Psici teď a začetla jsem se do tak vtipného článku, že vznikla další prodleva před psaním článku o nákupu z Aliexpressu. Už třetí. První vznikla, když mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže jsem ji – upadlou a ztracenou – neměla, musela jsem v práci doplnit další náhradní té náhradní. No uvidíte nakonec na posledním obrázku. Upadlá součástka a upadlá její náhražka byla první časová prodleva. Ta druhá prodleva nastala až poté, co jsem zakoupené zboží zdárně vyfotila. A pak ty fotky ztratila. Vím, že jsem je uložila, proto jsem je pak smazala z foťáku. Ale v počítači v práci nebyly. V mém notebooku taky nebyly. Našla jsem je až dnes, až poté, co náhražka náhražky náhražky také někde upadla a instalovala jsem na její místo další stejnou. Už je v tom trochu zmatek, ale naopak mně se udělalo jasno, konečně jsem ty fotky našla – uložené netypicky ve zcela novém adresáři s názvem „blog,“ který jsem založila před týdnem asi v nějakém antichaotickém rozpoložení mysli. Asi jsem byla málo opilá. Jinak bych to nedělala a nechala fotky pěkně v chaosu v adresáří 2021 nebo „podzim 2020“ nebo tak něco srozumitelného, když jde o leden 2021. Mně se antichaos nevyplácí. Mně se vyplácí halda papírů rok, dva na stole v práci a pak ji celou vyhodit a dát na její místo další podobnou. Tak najdu všechno. A ze stylu psaní tohoto článku asi chápete, že chaos je můj přehledný přítel. Hlavně neuklízet.

Naše zdravotní sestra nakupuje na Aliexpressu a u jiných čínských dodavatelů jako na běžícím letištním pásu. A furt někam lítá za teplem. V Číně byla. Teď jsou obchody u nás kvůli kovidopatřením zavřené, tak kde si koupit zimní kabát? Mně už jich moc nezbývá, po jarní kovidouzávěře jsem přibrala přes prsa a přes to vzadu taky a je mi jen jeden pěkný kabát jentaktak, další jsou mi malé, malé, malé, větrovka na běžky (24 let stará, ale pěkná červeno-šedá) mi je a pončo. Tak mi ta kolegyně doporučila nějaký kabát z Číny, co si koupila sama, vypadal dobře, byl teda takový hadrózně měkký… tak jsem to zkusila, šla na jejich stránky a vzpomněla si cestou, že nemám černou koženou kabelku na denní nošení, ta moje už nevypadá dobře, když se otevře, no prostě ty vyrvané díry po magnetickém zapínání jsem před 12 lety zaslepila černými filcovými kolečky, ale to by ještě nebylo nejhorší, nějak to pak navíc popraskalo zrubu, no darmo mluvit, jen řeknu, že Italové všude frknou všem na očích značku, že je to echt leder, ale rub udělají z koženky, jen vršek z tenké kůže, prostě šejdíři. Proto jsem tu kabelku-trosečnici nosila tak jednou za rok se sebezapřením a je čas na jinou.

A tu jsem našla právě na Aliexpressu. Asi za 350 korun. Na denní nošení dobrá, na večer mám jiný model. Tedy kdybych náhodou chtěla někam jít do společnosti jakože moc nechodím a když je zákaz vycházení od 21 hodin a navíc je veškerá kultura poslaná do prdele, tak chodím ven většinou jen do 22 hodin a bez kultury.

Bystrý nechaotický čtenář už je asi unaven a bystrý chaotický čtenář si říká, co je to zase po čase za slepičí témata, nějaké kabáty a kabelky. Ale jaképak zase! Já používám kabáty a kabelky, dokud slouží. Ostatně jako všechny předměty a přístroje. Ten tmavomodrý flaušový dvouřadý tříčtvrťák, co mi je a je čerstvě vyzvednut z čistírny, je právě 20 let starý. 15 let jsem ho nenosila, takže je jako nový. No a na tom Aliexpressu jsem už kabát koupit nemohla, protože bonus za první nákup jsem nechytře spotřebovala na kabelku a bez toho bonusu by částka byla kolem 22 dolarů a musela bych platit clo a vyplňovat ten jejich papír a to kvůli ňákýmu blbýmu hadru dělat nebudu. To nebudu dělat kvůli ničemu. To si radši vezmu pončo každej den.

První nákup na Aliexpressu je tedy černá kožená kabelka na denní nošení. Má pruhovaný popruh, takže večer se vzít nedá a nikdo to od ní nechce. Dorazila o 3 týdny dříve, než bylo avizováno. Celá zabalená v igelitu. Pěkně tlustém. Pěkně tlustě. Rozervala jsem igelit, odstranila ho a narazila na pytlík z bílé netkané textílie a to byl finální obal mé kabelky. A hrozně smrděl. Plísní. Nebo přípravkem proti plísni, který smrděl jako intenzivní koncentrovaná plíseň?

Hned jsem ten obal nacpala do odpadků, vzala s povděkem kabelku a jela domů. V ponču. Jenže ta kabelka smrděla taky. Jiná kolegyně na první dojem říkala, že to smrdí kůží. Nojo, trochu podobný odér to byl, asi smíšený s pachem kůže, ale o dost koncentrovanější a plísňovitější.

My máme doma velkou předsíň. Velkou jako pokoj. Tam se taková jedna kabelka ztratí. Jenže nikoli před mou matkou. Před spaním si šla vyčistit zuby a povídá: „Tady je něco hrozně cítit zatuchlinou.“ A šla po čuchu, blížila se ke kabelce, já se hrdinně postavila mezi ně a dělala jakože nic, jakože čistému vše čisté. Pak jsem tu kabelku nenápadně vzala a než si matka vyčistila zuby, odnesla jsem kabelku do svého pokoje a šoupla ji mezi dvojité okno. Snad ten odér kaktusům fatálně neuškodí.

A to už jsem si všimla, že jezdec zipu není, za co vzít! Původně na něm bylo podlouhlé očko z kůže, stejně jako na zipu na kapse. To se rozhodlo setrvat a páchnoucí hostitelku neopustit. Kdežto hlavní zip byl pustý a prázdný. Druhý den jsem v práci našla vkusnou a nenápadnou a nesmradlavou náhražku a přidělala ji na jezdec horního zipu.

Ano, je to žabka na věšení záclon. Taková dozlatova. Máme jich v práci vícero, protože pro naši skvělou kreativní divadelní dílnu potřebujeme věšet oponu, horizont a další hadry.

Zkoušela jsem dát na kabelku napoprvé kancelářskou sponku na papír, ale ta spadla okamžitě, to byla měkkota. V ten moment jsem si nemohla nevzpomenout, jak poté, co můj otec intenzivně nosil strašlivé šedé omšelé kecky – mně bylo tehdy asi šestnáct a následky, jak vidíte, nesu doteď – začaly se konečně kecky natolik rozpadat, že jsme s matkou zajásaly: Konečně je vyhodí a bude ochoten nosit něco méně ošmajdaného a děravého! Ne. On vzal běžnou sešívačku na papír, secvaknul ty boty a nosil je další dva roky. Achjo.

Co byste místo toho ježdíku dali na zip kabelky vy?

Následujících několik nocí jsem kabelku přechovávala v mrazivém prostoru mezi oknem a myslím, že jí to prospělo. Spolucestující v hromadné dopravě a na ulici už nemají tendenci mimovolně dodržovat antikovidové dvoumetrové rozestupy, když začují mou přítomnost.

.

Na Nový rok nahá a povolná

VE VLTAVĚ SE ZÁCHRANNÝM KRUHEM NA KRKU…

Chtěla jsem napsat napřed článek o svém prvním nákupu na Aliexpressu – ne, není sponzorem mého blogu – jenže mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže ji teď nemám, leda další náhradní té náhradní, a tu mám v práci, ne doma, takže až po víkendu.

Celý příspěvek

Jedna věta v červenci

KAŽDÝ VEČER JEDNA VĚTA:

Ta věta, která přijde. Dlouhá nebo jednoslovná. Šroubovaně odtažitá nebo živě prostá. Prostě věta. Nápad jsem přejala od zuzi a je to projekt Revolver Revue.

A neosvědčil se červenec jakožto měsíc, během něhož jsem byla na několika místech mimo domov a mimo notes, do kterého píšu jednu větu každý den. Půlku jsem dopisovala zpětně podle diáře. A to není ono, svádí to pak k popisu denního dění a to pro mě není smyslem téhle „hry.“ Pro mě je smyslem narazit na myšlenku, která je pro mě typická, nebo naopak ojedinělá. Nebo na to, co mi udělalo radost. Nebo na nový pocit z něčeho, nový pohled na zdánlivě stejné dny.

V srpnu se do toho těžko dostávám zpátky. Teď to už půjde, když píšu tenhle červencový přehled, zase se chytám a bude to.

Celý příspěvek

Znáte nějakou Holmanovou?

JÁ VŮBEC NE!

21-03-2016-500

Onošené tátovy ponožky máma vyhodila, spoustu zánovních jsem si vzala. Měl číslo 42, ponožky jsou často velikost 40-42 a to už je blízko mojí noze. Beztak už dřív jsem mu několik černých ponožek šlohla a nosím je.

Jedny seprané černé jsem vzala do ruky a koukám, že mají na chodidle nějakou značku výrobce. – Ne, je to fixou napsané jméno majitele! HOLMANOVÁ.

Nikoho takového naše rodina nezná. Zajímavé. Možná nějaká tajná ctitelka si nechala u táty ponožky… nebo mu je dala… nebo k nim někde přišel. Nebo jsem k nim někde přišla já a pak jsem je vrátila do oběhu tátovi v domnění, že jsou jeho, to je taky možné.

Tak jsem si je dneska schválně vzala na nohy.

.