Street movie Advent

ANIMACE

Ještě nejsou Tři králové a už mám hotovou animaci s názvem Advent. : )

Původně to měla být první scéna vánočního přání, následovat měla druhá ve sprše; pak jednoho dne uprostřed prosince, když jsem viděla, že ji do vánoc nedodělám, tu druhou, probudila jsem se s řešením: Škrtnu druhou scénu a nazvu to Advent. Tak se i stalo, zůstala jen scéna první a tu jsem do vánoc taky nedodělala. Což nakonec nevadí, protože advent přichází každý rok znovu. Máte ho rádi? Já ne, začátek zimy, tmy, je pro mě docela hnusnej. Listopad je hnusnej. A advent začíná na jeho samém konci. Hloubavé období setrvání v čekání. Připadá mi, že hodně lidí tohle nechce podstoupit, proto vytáhne vánoční stromečky a světýlka už měsíc před vánoci. Aby žádnej advent nebyl, jen vánoce s veselými koledami. A zpívají koledy a jedí cukroví dřív než na Štědrý den večer. To já nikdy nedělám, to má svůj čas. Advent je hnusnej, anebo přechlastanej. V mém podání. U mě neoblíbenej. Jenže vánoce bez adventu? Ježíšek bez adventu? Kdyby se narodil bez přemítavé tmy adventu, nikdo by si ho ani nevšimnul, nebyl by prorokován, očekáván. Já teda myslím, že Ježíšek nemohl být Australan. Australani promiňte, ale takhle v horkém létě jak můžete mít advent? A tudíž:Vy asi něco musíte mít v období roku, kdy je největší tma u vás. Něco mít přece musíte. Někdy v roce.

Půlminutová animace vznikala dlouho a zvuk k němu vzniknul rychle. Dvě hodiny poté, co jsem zapojila poprvé svůj nový looper. Mohla jsme použít jen cello, jiný elektrický nástroj doma nemám, baskytaru mám v divadle. Mikrofon nemám. Jedna linka muziky je i basák – brnká na cello a je trochu opožděnej, protože je zvyklej na cello hrát smyčcem, to je snazší. Brnkání neuměl přesně zaměřit a nechtělo se mu ho nahrávat napodruhé. Pro jistotu jsem celkově zvolila pomalé tempo, 95. Což je utahané, ale myslím, že k adventu se klidně hodí.

A tady to je:
https://www.youtube.com/watch?v=AzXXagS0z5g

Co vy, jste rádi, že advent už odešel?

.

Akvarel: Mrak na čtvrtý pokus

CHYBY JSOU DŮLEŽITÉ VYBAVENÍ NA CESTU!

Nejlepší je, když už člověk chyby vidí, už je rozpozná a identifikuje, popíše. A to platí nejen při malování akvarelů. Pak se chyby stanou součástí vybavení. To je plus. Minus je, že se potom nedá spokojit s opakováním stejných chyb, člověk se musí ještě víc snažit, aby je nedělal. Když už je pozná. Snažit se o lepší a lepší výsledek. Ne o dokonalost, ta neexistuje; o přibližování se k ní. Jako ve všem… Naštěstí když postupně ta dovednost víc “přejde do krve,” už to jde snáz. A tím pak vznikne kapacita identifikovat zase nějakou další chybu a zase jít dál a pachtit se dál. Jako vždycky. Jako se vším. Čím víc se člověk něčím zabývá, tím víc má pocit “Vím, že nic nevím.”

Ukážu svoje chyby. Protože mám radost, že jsem si jich všimla.

Celý příspěvek

Fotohádanka akvarelová

KDE TO JE?

Trénuju oblaka. Ne že jsem jejich trenér a učím je, jak lítat po obloze a ještě si přitom kopat míčem, ale naopak já jsem v tréninku. Procvičuju si malování oblohy. Akvarelem či vodovými barvami. (Příští odstavce přeskočte, pokud se nezabýváte malováním obrázků, protože vás četba pravděpodobně bude hodně nudit. Skočte rovnou k první fotce a hádejte, kde to je.)

Malovat akvarel je těžké a pořád těžší, protože víc a víc vidím velké i drobné nedostatky, na ty už jsem trochu natrénovaná. Nejlíp je samozřejmě vidím u druhých, u obrázků jiných lidí. Velkou roli hraje načasování ve spojení se suchostí, vlhkostí nebo mokrostí papíru – určitou akci je třeba provést právě ve chvíli, kdy je papír resp. dosavadní podmalba vlhká tak akorát. Když je už sušší, než jste mysleli, nebo mokřejší, akce se okamžitě zhroutí, jakmile do toho hrábnete, a musíte zase zakročit a zachraňovat, co se dá a jak se dá a jestli vůbec se to ještě dá. Právě tohle je důvod, proč je akvarel tak obávaný způsob vytváření obrazu. A těch důvodů je ještě víc. Nesmí se to celé přeťápnout (to je hezké slovo! Angličani používají overwork nebo overdo), tedy moc rajbovat s málo namočeným a příliš tenkým štětcem a dělat moc vrstev přes sebe, případně retušovat. A to já někdy dělám a pak to maskuju, aby to nebylo tak vidět a tak pořád dokola. Hlavní je, že už to vidím a všimnu si toho už víc včas než dřív a zastavím se. Někdy.

Zkouším oblaka raději na malém formátu papíru A5, ten se dá trochu líp uhlídat. Katastrofy se dají rychleji podchytit. Pravda je, že mám obyčejný akvarelový papír, žádný děsně kvalitní. A to je hodně velký rozdíl, to hraje obrovskou roli. Mnohem větší než jestli máte staré školní vodovky za dvacet korun, anebo drahé barvy za osm set. Já mám dobré barvy a poměrně levné, protože je to tzv. studentská řada a ta se jen málo liší od profesionální řady kvalitou, ale hodně se liší cenou. A vůbec si nekupujte, jestli do toho jdete, širokou škálu odstínů! To nepotřebujete. Beztak je lepší použít na obraz třeba jen jednu žlutou, jednu modrou a jednu červenou a ty vzájemně míchat, plus třeba jednu tmavou navíc. Obraz bude konzistentnější barevně, bude ladit, bude srozumitelnější než svítivé odstíny vyskakující na diváka tu a onde. A akvarelové barvy svítivé jsou. Když se nemíchají. Vyrozuměla jsem z instruktážních videí akvarelistů (Británie, USA, Izrael), že je potřeba mít tři modré, tři červené a tři žluté a pak nějakou hnědou a tmavou a případně fialovou, pokud malujete kytky a to je všechno. Záleží tedy spíš hodně na papíru a pro mě ještě víc na štětci. Dobrý štětec mám jen jeden, je čínský s bambusovou rukojetí, dovezla mi ho kolegyně, naše zdravotní sestra, co cestuje každoročně někam do dálav. Ve výtvarných potřebách mají spoustu syntetických štětců, ale ty jsem zatím nikdy nevyzkoušela, jejich zrzavá barva je mi od pohledu protivná. Ony nenasají tolik barvy jako štětce ze zvířecí srsti. Jsou prý tužší, což je snadnější pro kontrolu “kresby” a přesnost. Naštěstí specializované firmy světového jména vyvíjejí lepší a lepší syntetické štětce a už jich tolik nedělají z nebohých zvířat. Je to ekologičtější a levnější. Ale přece jen kdo maluje větší formát, neobejde se bez tlustého měkkého štětce, kterým nanáší třeba právě oblohu (anglicky se mu říká mop). A ten syntetikou nejde moc kvalitní udělat, nejlepší je veverka. A kulaté štětce na malování akvarelem musí mít pěknou špičku, nejdražší a nejkvalitnější se dělají z nějakého sobola ze Sibiře a říká se jim Kolinsky. Jeden středně silný štětec dostanete třeba za 1200 korun. Když je za 20 euro, je to super cena a je to spíš za tenčí velikost. Já mám tedy jen jeden dobrý štětec, takže potřebuju náhradní. Štětce, co se prodávají u nás na akvarel, nemají pořádnou špičku. Alespoň jsem nikde neviděla, co potřebuju. Musím se obrátit na světové značky pro profesionály. Asi si koupím jeden ten drahý. A úplně tenký štětec (říkají mu rigger) si koupím syntetický nebo míchaný, ten nepotřebuje být savý a když bude tužší, tím lépe. A ohledně tlustého měkkého ( -: Nějakou 60 let starou veverku po tátovi mám taky, je to ale štětec běžné tloušťky, asi 12, běžný starý štětec, ne hooodně tlustý na větší formát, už na A4 a A3 je vlastně tenký, ale asi to tak zatím nechám, nebudu si kupovat nic extra, možná leda syntetický. Nebudu nic kupovat od kvalitních výrobců z USA ani z Británie, protože balíček zastaví celníci a je potřeba jim poslat mail s vyplněnými údaji a přiložit fakturu nebo doklad o platbě… teď se mi to stalo, když jsem objednala tři knihy pro mámu k svátku z Anglie. Musela jsem vyplňovat formulář pro každou knihu extra, ještě v mailech s fakturami vypátrat, která je za šest liber, která za devět, a přiložit správný soubor, no voser. Balíček cestuje tři týdny. Jestli bych měla vyplňovat pro každý štětec extra tabulku, tak to né. Zvolím kontinent, tam je nejlepší značka štětců Da Vinci a také Escoda v Barceloně. Už jsem se zorientovala, Escoda má dvanáct řad štětců, každá je zaměřená jinak a kvalitní jinak, něco si určitě vyberu.

Tak si to tady píšu nejvíc pro sebe, abych si později s překvapením připomněla, jak jsem plánovala koupit štětec a jak to potom dopadlo.

A konečně přistupme k hádankám. Zatím jsem vyhotovila pět nebes pohlednicového formátu podle svých fotek. Je to tedy sice podle fotky a ne zhotovené v plenéru, což u mě je mínus, ale zase pro trénink proč ne. Jsou to místa, kde jsem v posledních letech byla a bylo mi tam dobře a kousek těch míst je pod oblohou vždycky vidět. Jinak by taky bylo střelený hádat, kde se nachází ta a ta obloha… I tak se dají uhodnout asi jen dvě z pěti. Můžete hádat i zhruba – jestli je to v zahraničí nebo u nás, na Šumavě nebo na Moravě. Obrázky jsou seřazeny podle toho, jak vznikaly, nejnovější je poslední, přičemž jen první obrázek je týden starý, ostatní čtyři jsem dělala včera.

Číslo 1:

Číslo 2:

Číslo 3:

Číslo 4:

Číslo 5:

No, je to vyfoceno leckdy křivě a kousek chybí… poslední je schválně křivě, aby to hlavní nechybělo. Jestli někdo uhodne dva obrázky, je borec. Já bych uhodla jen jeden a to proto, že to tam znám.

Na závěr poznámka:
I mraky podléhají perspektivě. Uvědomili jste si to někdy doopravdy? Já až teď nedávno.
Druhá moje poznámka:
U malování nejde o to zachytit přesnou realitu, ale realitu obrazu, která tvoří celek.
A citát neznámého autora:
Nemalujeme, co je realita, malujeme, co jsme my.

Rozluštění, kde co je pod oblaky, je v komentáří č.26.

.

O umění a o Bohu

JAKÉHO BYCH CHTĚLA.

Našla jsem ho na videu!

Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.

Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.

Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.

Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.

Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.

Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.

A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat “barvy,” protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).

Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a “viděl, že je to dobré.”

Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: “Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?” Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.

Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.

.