Čchi-kung: 1. lekce

Včera.

Ze sedmnácti účastníků se jen dvěma udělalo na omdlení. Jo, mně.

Systém cvičení se jmenuje Orel v hnízdě. Dověděla jsem se o něm ze stránek Aves a přihlásila jsem se mezi začátečníky, v Praze. Hlavně proto, že to bude obohacující v oblasti vnímání vlastního těla. A to já můžu zlepšovat pořád.

Tak uvidíme, jak to bude probíhat, jsem zvědavá.

Na omdlení se mi udělalo při nenápadném cvičení – stát v uvolněném postoji s rukama dole a jen vyklopit zápěstí tak, aby dlaně směřovaly k zemi. Asi bych to spíš měla nechat plavat a nedumat, ale moje analytická mozkovna si svou příležitost ujít nenechá a vysledovala více faktorů, proč se mi možná udělalo při cvičení špatně.

Zaprvé jsem ten den snědla jen kousek bábovky k obědu, jinak nic.

Zadruhé jsem si uprostřed cvičení vzala mentolový bonbón a ve chvíli, kdy doputoval do žaludku, se mi nahrnulo motání do hlavy. Tak jsem si sedla na zem. To funguje, intuitivně. Postupně se to uklidnilo, ale když jsem za chvíli cvičení opakovala, opět jsem si musela sednout.

Zatřetí právě když jsem stála v té pozici, přišel ke mně zboku lektor a zpráva byla: Soustředit se na břicho, těžiště v břiše. Tak jsem se na to soustředila a on na mne po chvilce promluvil a já se ho ptala, co říká, protože jsem vůbec neposlouchala, soustředila jsem se přece. Rozladilo mě to. Pak za chvíli se mi udělalo mdlo.

Začtvrté vysvětlení nevolnosti ze strany lektorů je právě to, že se mi nepodařilo se soustředit do břicha a čchi vylítla do hlavy. Protože moje myšlenky byly silnější než tělo; což je koneckonců jeden z důvodů, proč jsem přišla na čchi-kung: nadále zlepšovat vnímání vlastního těla a ještě víc umenšit svoje úspěšné mozkové šrotování.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

115 komentářů u „Čchi-kung: 1. lekce

  1. No, mně teda přijde logičtější, žes šla k zemi právě proto, žes tu hlavu vypla. Hlava při vědomí dělá mimo jiné to, že aktivuje rovnovážné ústrojí podvědomým sledováním okolí. Takže když ji skutečně vypneš, letíš.
    Nakolik je to dáno jen schopností soustředit se do břicha, to nevím. Třeba jd eo to soustředit se do břicha, al epokud možno ne tak propraciovaně, jak to máš ty z tréninků všelijakých imaginaou a podle toho s etaky moderujíé pokyny ke cvičení. Mamina z domácnosti nebo z televizní gulášové rodiny, i kdyby se na kousíčky velikosti cibule pod guláš pokrájela, tak se nedokáže soustředit jako ty. Takže jí klidně může říct „soustředit se“ a předpokládat, ež iona neupadne a ještě ho navíc pak sylší, co pováídá dál.

    Taky mi na józe nejvíc vadilo, že místo abych se mohla ponořit do cvičení, furt jsme musela poslouchat/vnímat další a další pokyny a fur jedním okem hlídat, abych se nelišila od ostatních okolo. Sice jsme si protáhla svaly, ale psychicky jsem si to nějak extra neužila/neprožila. Takovej školní tělocvik.

  2. Doprdele s opravama přepisem! Zas mi přeskočilo označení textu jinam a zas je kus sdělení v pr!!!

    Nenávidím to. Kdysi mi to nedělalo, tak nevím, asi chromnu.

    Oprava:
    Třeba jde o to soustředit se do břicha, ale pokud možno ne tak propracovaně, jak to máš naučeno ty z tréninků všelijakých imaginací a jiných psychotechnik. Ona se asi množina „začátečníků“ cvičitelům jógy kryje s trošku jinou společenskou skupinou a podle toho se taky moderují pokyny ke cvičení. Atd.

  3. je to o uvolnění… nechat sebou cvičit. Tedy nebýt ta co cvičí nýbrž být tou kterou je cvičeno. abych dovolila aby se mnou bylo cvičeno, třeba abych cítila břichem… nebo dechem nebo ramenem, musím se dokázat uvolnit a nechat tu část těla aby se „děla“, k tomu je třeba povolit kontrolu a to je o důvěře… celé je to jen o důvěře v to, „co “ mnou cvičí.

  4. 4
    No právě, Liška se s důvěrou zcela svěřila svému břichu a spadla na zem. :-))

  5. 5. a břicho nevědělo co si počít bez hlavy :-) Ale možná je to zcela jinak. Třeba jen byla hladová a snížil se jí cukr… to může být celkem jednoduché vysvětlení.

    Když jsem začala cvičit s babičkami, tak taky nevěděly ze začátku co znamená cítit pohyb zevnitř. Kopaly nohama a švihaly kdečím, teprve časem se naučily zpomalit a cítit jak se jim hýbe hlava, jak se dotýká ruka míče, co cítí… jak se roztahují plíce dechem. To vše chce přejít na jiný modus, pořád je to hlava … co registruje dění. ale jen registruje že se právě hýbe ruka třeba a dělá to se zájmem, bděle. je to zajímavé, intenzivní.

  6. Připomíná mi to malé dítě… které poprvé pochopí že ruka patří k tělu, a dotýká se věcí a hýbe prstíky a vnímá tu věc s prstíky na konci a žasne. takhle lze vnímat tělo, velmi intenzivně a citlivě.

  7. 6
    A to je přesně to, o čem píšu ve 2.
    Ty víš, jak to fungovalo u babiček, takže začátečník pro tebe rovná se člověk, co o svém těle ví totéž co babičky, funguje stejně jako babičky.

    Jasně, že ten hlad je úplně nejpravděpodobnější vysvětlení. Ale já netvrdila, že není. Jen jsem reagovala na toho cvičitele. Který měl stejnou šablonu jako ty. A napsala jsem, proč se mi ta šablona (navíc konkrétně u Lišky) nezdá.

    Možná kdyby byl Lišce vysvětlil, že soustedění má bvýt spíše lehké, podvědomé, uvolňující a že přitom nesmí přestat vnímat dění okolo, mělo by to pro ni jiný význam. Jenže to zas on nemůže tušit, že Liška už se svým tělem a soustředěním nějakým způsobem předtím zacházela a zacházet určitým způsobem umí.

  8. 7
    Lze. Ale lze k tomu dojít i jinými způsoby než jen jógou.

  9. ru 2 a 3,
    díky za koment (žes do toho nepraštila tvrdým nástrojem, když se něco umazalo:)

    Já nicmoc zvláštního naučeno jednoznačného nemám – psychotechniky vůbec, protože nejsem vyznavač naučených technik, mustrů (a mí lektoři taky moc ne, proto jsem tam); spíš si něco osvojit, zažít to sám, a pak zkoušet (v práci s někým) a vědět (rámcově, protože jinak to ani asi nejde), co to může dělat, a věřit tomu, že mě to napadlo v pravý čas, a používat to tak, abych se přitom cítila dostatečně jistě a dobře nebo i jinak, ale aby mě to „jinak“ neiritovalo a neznejistilo. Pokud možno vědět, co dělám – v opačném případě raději nedělat nic moc extra. :) Doptávat se (toho druhého) a ověřovat a tím se řídit.

    Imaginace – tam je uvolnění, to je pravda, to mi poměrně jde (i když ten krk někdy…najdou se mouchy) – a na té lekci bylo jasné, že pro čchi-kung je uvolnění hodně důležité. Jediná „technika,“ co v klidu zvládám, je pomalu dýchat, to mi jde, ale nic jiného neovládám. Ale proti tomu návalu energie do hlavy mi pomalé dýchání nepomohlo. Byla jsem klidná (nebo jsem jen měla dojem, že jsem). Já jsem se vůbec nebála, že omdlím nebo že mi je špatně; prostě jsem si jen sedla, aby to odeznělo, a to se stalo.
    – že bych skrytě chtěla, aby se mi tam nějaký lektor hezky pořádně věnoval, abych měla péči a byla v centru pozornosti? To nevylučuju. Ale násleným chováním jsem si o to něříkala, byla jsem klidná, chtěla jsem si poradit sama.

    No to jsem zase zdlouhavá se svým přemýšlením, zas ta hlava :)

    Já jsem si tam mezi ostatními lidmi kladla otázku, KDO, jaký typ člověka vlastně se dobře uvolní? Jaký typ člověka je zaměřený na své tělo a ne na výkon a v pohodě si to tam bude cvičit jako mistr? Kdo jsou ti lidi kolem (90 % ženy), dokážu něco vizuálně poznat? Co cítí vůči tomu hl.lektorovi – mají ho jako autoritu, nebo s ním budou uvolněně mluvit jako s rovným, nebo k němu mít dokonce náklonnost, anebo jim nesedí a budou mu ukazovat despekt? A já?
    – Možná tohle bylo právě moc. Tohle mi šrotuje, když jsem v nové skupině lidí. To je docela nápor. A ještě hodně věcí mi šrotuje, i když moc druhé neokukuju. Ale když to chci odmáznour a soustředit se na sebe, docela to jde. Líp ale vsedě než vestoje.

  10. ru 5
    no, asi mě přeceňuješ – já se snažila umístit svou koncentraci dolů do břicha, ale šlo mi to pak blbě (po tom přerušení lektorem; ale možná by to bylo stejný, i kdyby na mě nepromluvil, to už se nedovím), blbě se mi lezlo tak nízko – z toho vyplývá, že si svoje já uvědomuju jako výš, vysoko, někde až u hlavy. A to prosím už tak 12 let se postupně snažím zapojit i jiné mechanismy než myšlení / hlavu/ racionalitu. Stejně mě to v nové situaci, novém systému dohonilo. Proto jsme tam ale taky šla, abych v té dekoncentraci hlavy pokračovala.
    Takže nepropadnu beznaději, nene! Však vím, že už jsem tělo hodně zapojila, v porovnání s tím, co bylo „zamlada.“ Ale často reaguje samo, často jsem první ve skupině lidí, kdo něco v těle ucítí (a neví přitom, co).

    ratko 4
    jotáák, tak to bude děsnej boj :-D

  11. 12
    Já netvrdím, že to umíš, po jogínsku, já tvrdím, že se umíš soustředit a děláš to silně tak, jak to zas nezná on.
    Ale třeba se pletu, když vycházím jen z toho, co sama píšeš o tréniních…
    Ale řekla bych, že ten rozdíl v práci s esoustředěníma vnímáním se mezi tebou a jinými začátečníky bude, vem si jenom, jak už teď píšeš, kd esi sebe uvědomuješ. To obyčejnej člověk většinou na začátku má jako magické řeči o něčem, co u sebe vůbec nenachází… Ty víš…
    Podle mě jsi to nedělala blbě, naopak.

    Když budu stát jak sloup se zavřeným a očima, pravidelně procítěně dejchat a tvářit se pekelně soustředěně a v duchu se budu chlámat nad tónem rádobyvznešenoklidné a amtosféru navozující řeči cvičitele, tak ten pozná absolutní prd a bude maximálně spokojený, jak poctivě se do sebe snažím nořit. A samozřejmě přitom taky neomdlím, žejo.

    Na té józe, kam jsem chodila a kde jsem se nebyla kvůli moc lidem moc blízko kolem mě (na dotyk) a kvůli furt kecání paní cvičitelky a rychlýmu tempu střídání cviků schopná soustředit, jsem vcelku dychtivě sledovala ostatní kolem sebe. Studovala je, jejich výrazy, fixlování… A bylo to úžasný.
    Buď v klidu, jsi daleko přede všemi tvými spolučchikungkokony. :-)

  12. 13 ad první věta
    Nebo spíš ne nezná, ale nepředpokládá.

  13. ru
    14 – něco podobnýho tam ale běží, protože člověk čchi-kungový určitě vnímá víc věcí najednou u ostatních lidí, je na to už nastavenej – pozici těla, která o něčem vypovídá, chůzi, dech, zaklánění, neuvolnění…
    Podobně psychoterapeut (ten z Gestalt směru) musí vnímat hodně věcí najednou, protože pro něj nehraje roli jen řeč, ale i všechno ostatní – co má člověk (NE každej jeho známej, ale klienti) na sobě, co se změnilo oproti jindy (hlavně), kdy začne dýchat při hovoru jinak atd. a to je podobný. U psychoterapie mi vyhovuje, že si toho prostě všimnu nebo se snažím všimnout a pak si to uložím v sobě jako informaci, ale rozhodně nedělám žádné interpretace, natož ihned – typu “ ten člověk je hubený, to bude určitě úzkostný člověk“. To ne. A právě to nesnáším a obávám se toho, že se to může objevit u nějakých jiných systémů, koncepcí (včetně určitých proudů psychoterapie), třeba u cvičení čchi-kung nebo kdekoli, kde se učí něco napevno jako danost. Brr. Doufám, že jsem si vybrala dobře a že u čchi-kungu to taky nebude, jinak bych se tam začala cítit blbě a musela bych vypadnout.
    Věřím, že to tam nebude.
    Zkoumala jsem, jestli na té lekci budu od lektora vnímat takový ten potutelný tón (co nesnáším) typu „To vy ještě nemůžete vědět“, který nenávidím pro elitářství, nadřazenost, spiklenectví, vydělování se. Naštěstí pokud tam něco takového problesklo, bylo to se smíchem, co vypadal nejvíc jako rozpaky z důvodu prvního setkání. Snad. Hodně jemně to tam bylo u toho hl.lektora, u druhých ne. Tak snad to bylo prvním setkáním.

  14. Jo ještě jsem chtěla dodat, že vy tady na blogách mi skoro všihni připadáte tak zdatný ve čtení mezi řádky a pochopení věcí a pamatování si určitých opakujících se prvků projevu nás ostatních,
    že si často připadám míň schopná než vy. Byli byste asi dobrý psychoterapeuti.
    Stačí si osvojit určitý principy myšlení a vyzkoušet si sebe v praxi a byli byste dobrý!

  15. 16
    Nevím, já si ne. Mám tendence jakoby nechat se těmi druhými stáhnout… ne něco udělat, ale… tyjo, nevím, jak to popsat…
    Když někoho intenzívně vnímám, jako bych ztrácela sebe.
    To pronikavý pochopení, pamatování si, schopnost spojování a intuitivních logických asociací, mám tady za kompem, když jsem sama a jinak v klidu, od reálu vlastně odbarikádovaná. Nebo když si v práci jen tak povídám s někým a o nic nejde.
    Ale když o něco jde… jako bych byla utopená. :-(
    Naživo s klientem bych asi trpěla a furt něco řešila až dodatečně.

  16. A navíc vím, jak je to vyčerpávající, takhle intenzívně vnímat lidi naživo. Když jim přitom mám k něčemu být a ne prchnout, jakmile ucítím špatný tón.
    Pro mě strašně vyčerpávající.

  17. Taky jsem si myslela, že budu mít tendenci se nechat strhnout a jet s klientem jakoby v něm a jeho náladě, a ne být s ním a přitom pořád jiná osoba. Ale ono to nějak samo naskočí dobře, protože v tu chvíli když víš, že seš tam pro něj a zkoušíš to, co ti připadá, že uslyší, a když víš, že tam nebudeš pro něj, když se ponoříš jako účastník a ne jako ten, co má nějakou trochu zodpovědnost aspoň za ohraničení toho setkání.
    A plus víš, že kdyby se dělo něco tobě nápadnýho nebo neznámýho nebo novýho, tak máš tu zodpovědnost a řekneš to brzo na svojí supervizi supervizorovi; a už to je taky nějaká „berle“, jak ty někdy říkáš. Nástroj. Pomoc. Předpokládá to ale si troufnout na tý supervizi říct něco, co víš, že je trochu „za hranicí tvýho komfortu“ – klišé, ale poměrně vystihující. A na to je dobrej ten předchozí výcvik – už máš trochu vyzkoušený, žes někomu říkal něco, co z tebe hvězdu nedělá. Jenže ve skutečnosti právě asi dělá – dělá to z tebe poctivýho pracovníka. A to je nejlepší být, si říkám.

  18. 20
    Jo rozumím.
    Ale vyčerpávající by to pro mě asi bylo i tak..

  19. Nevím.
    Vím, jak bylo napínavý, ve smyslu napínací člověka, dělat zootechničku, v podstatě vedoucí provozu či provozů v živočišné výrobě. Hádat se či to hrát na nadřízený i podřízený, uhánět a žebrat mechanizátory, agronomy, veterináře, jatka, mlíkárnu, insemiňáka.
    Vím, jak jsem končila psychicky vycucaná v té obchodní firmě, jednání se zákazníkama, být naladěná na ně, reagovat, vědět, jak s kterým mluvit, co nabízet, co nenabízet, vést spoustu zbytečných, kolikrát se opakujících rádobyvtipných a jiskrných keců krok před smrtí z únavy, abych se dostala konečně k tomu podstatnému – objednávce, pak jednou týdně přepnout na menežment a zas být ve střehu a prudce inteligentní a motivovaná na poradách… tvářit s ejako vlk, když už s nimi vyju…
    Vím, jak jsem chodila utahaná ze školy. Mluvit a přitom současně vnímat jednoho jednotlivce i celou třídu za ním, a někdy přitom ještě i psát na tabuli… K tomu nezapomenout na žádné z milionů tří povinných pravidel co jak dělat podle předpisů…
    A i když to bylo aktivizující (či spíš nakopávající a excitující), tak časem byl člověk už unavenej hrozně.

    Takže po poslední změně zaměstnání jsem si najednou užívala toho, že v práci můžu mlčet (pokud nejednám se zákazníky, ale to je tak pětina mojí pracovní doby a nic prodávat nemusím, jen z nich dostat, co jak si vlastně přejou udělat, či jim pomoct zjistit, co si vlastně přejou), že dělám cosi jen sama se sebou a sama za sebe, že se můžu naprosto soustředit jen na jednu věc, co zrovna dělám, že můžu od srdce nahlas říct Doprdele, když se mi něco nepovede, a že se dívám na ostatní, jak se nervujou a pění kvůli triviválním střetům mezi sebou nebo se šéfem, a říkám si, Vy víte prd co je stres a tlak, nikdy jste nedělali s lidma…

    Už o to nestojím. Nechci dělat s lidma jako hlavní pracovní náplň. Už na to nemám sílu a entuziasmus.
    Už chci, aby mi zbyly síly na jiný dávání ze sebe.

  20. Tyvole, tohle jsem chtěla taky jednou napsat jako článek k sobě. A vidíš, jak to ze mě dycky vycucne něco jinýho někam jinam. :-)
    A přesně takhle na mě funguje práce s lidmi. Vycucne ze mě to moje někam jinam…

  21. A přijde mi, že hodně mě v tomhle směru taky vycucly děti. I manželství.

  22. ru
    26 aháá :))

    25 ten popis současné práce je dobrej, to zní lákavě a přiměřeně a vůbec, že sis dobře vybrala.

  23. 25
    No, a jak to teď čtu, tak mi docvaklo, že je to totéž, o čem píšem v/pod mým posledním článkem O lidech. Ta paní zuibařka tam popisovaná možná taky už akorát šetří síly. Aby jí zbyly na ni samotnou.

    Obchodní a výrobní molochy asi dost dobře vědí, proč do obchodních a manažerských a podobných míst chtějí mladé lidi. Ti jsou ještě motivovatelní, ochotní se prodat na vycucání.
    Staří už jedou hlavně na sebe.

  24. Jsem zvědavá na pokračování kurzu, nechám se překvapit. :-)

  25. 32. to je pravda. děti, studia, to není jen tak.

  26. 33. to taky, těch důvodů je celkem dost. Ještě se cítím pořád mladá.

  27. Budu dělat jen tolik a tak dlouho, kolik snesu. Víc ne.

  28. 37. a vlastně si myslím, že to tak praktikuješ už dlouhodobě. :-) prostě nějakou dobu v práci a pak zase nějakou dobu doma – takže rozumně, vyváženě :-) to je pak pohoda :-) já dělám od 18 nepřetržitě, když teda vynechám pracovní neschopnost, takže jednou se těším na poloviční uvazek. :-)

  29. 39. střídám zaměstnavatele a prokládám pauzami :-)

  30. 40 a předchozí:
    Upřímně Ratko?
    Děláš to dobře pro to, abys přežila v dobrém zdraví až do vysokého věku.
    Ale kdybych si vybírala lidi k sobě do týmu a znala tvou pracovní minulost, tak bych tě nechtěla. Nebo jedině na nějakou málo kvalifikovanou práci.
    Zhruba dva roky trvá, než se v naší profesi člověk jakž takž zaučí, aby mohl dělat samostatně. Ty bys mi dýl nevydržela. Čili snaha tě něco naučit by byla ztrátová investice.

  31. 42 ru
    vidíšto, já pracovní minulost ratky ani neznám (a ať to tak radši zůstane)

    32, 36, 37 ratko
    já jsem si zas říkala, že to pojímáš trochu jinak:
    32 píšeš, že stará a motivovaná
    36 cítíš se relativně mladá,
    OK
    jenže 37 „Budu dělat jen tolik a tak dlouho, kolik snesu. Víc ne.“
    to právě není ten projev mládí ani motivovanosti ani dobrovolnosti ani nadrámec.

    37 je pro mě výraz zralosti, pohody, nehonění se, neukazovánía neměření sil jako zamlada, je to hobby, ne potřeba pracovat. Tak možná tam je ta motivace – v tom, že o nic nejde, je to hobby.

  32. Když ona Ratka prostě dycky hlavně vyplivne nějaké opozitum na něco, cokoli, a pak k tomu nějaké životní moudro, tak jí z toho pak vyházejí opozitaisama na sebe. :-)
    To nejde brát vážně. Jako validní výpovědi faktů.
    Přijde mi, že je teď z toho nového zaměstnání tak (moje oblíbené slovo) excitovaná, rozjetá, že to prostě z ní tryská ven i ušima, natož klávesnicí. :-)

  33. 44 ru
    jojo. Ze mě by to taky tryskalo, nové zaměstnání nebo nová skupina lidí mě rozjede vždycky.
    (K tomu lze dodat, že si myslím, že na čchi-kungu už se mi nevolno neudělá, když ty lidi vč.lektora budu líp znát…)

  34. 44. ano, výzvy mě pokaždé nabudí. A když to nevyjde, nic se neděje. Myslím že jsem prospěla za těch pár týdnů sobě i druhé straně. Tedy tak se mi to jeví, že je to oboustranné. Je to stres, ale zcela nový obor. Potravinářství. Nikdy jsem v tom nedělala… nemám o tom ani ponětí, tedy kromě toho že si umím uvařit :-) JIž teď vím, co je to lepek… jak se dokazuje. Umím tolik věcí, které jsem se teprve teď naučila. Vlastně i kdyby nebylo nic víc, nebo mi nedali mzdu nebo cokoliv… jsem spokojená. Dostala jsem hodně. TAkže takhle… je to se mnou. Mám ráda nové věci. Nezávisle na tom co si kdo o mě myslí. Tyto věci…zda bych někomu vydržela nebo zda bych nebyla pro někoho ztrátová mě nezajímají. Protože mě zajímá ta věc… nikoliv jestli se někomu líbím.

  35. Možná se za měsíc rozejdeme a možná ne. Uvidíme.

  36. 46
    Ano, já vím, jsi hrdá na to, že tě druzí nezajímají. :-) Že tě nezajímá, jestli jsi pro někoho ziskem nebo ztrátou, a ještě si tuhle svou imidž pěstuješ.
    Proto bych tě do týmu nechtěla. Nejsi týmový hráč.

  37. 48. taky bych tě nechtěla do týmu Ru, protože hned soudíš. jen počítáš o co přijdeš když se někým musíš zdržovat nenapadne tě že ten druhý může taky něco přinést tobě. Co by ti asi mohl dát, když Ty všecko víš … :-) I když třeba nezůstanu, taky přece přináším vše co umím, celoživotní zkušenost… ihned zastanu práci, řeším problém i konflikty, jednám. Neotravuji ostatní, naopak. Nemám ráda když se lidé apriori předem napadají.

  38. tak dobrou, uvidíme. Možná budu nemožná… takže to nezvládnu. ale ne proto že nejsem týmový typ, ale pro blbost.
    ještě kdybych věděla co je týmový hráč. beru to jako urážku…že nejsem.

  39. ratko 50
    není možná být nemožná! :)
    Ono to vod rulisy vypadá příkře, ale nebýt týmový hráč není žádná vada, je to prostě typ, pracovní role. Nebýt týmový hráč má i velký výhody. Pro některý tým třeba i výhody,ale zpravidla pokud je fungování týmu na prvnímmístě, tak jasně že dá přednost týmovému hráči. A ru mluvila o týmu. Právě jen o týmu.
    Je to stejný jako kdyby řekla: kdybych potřebovala solitéra netýmového samostatného (a proč ne, toho taky je na mnoha místech potřeba, není horší než týmový člověk), sáhnu po tobě všema deseti.
    – tedy pokud já smím soudit, co říkala rulisa :)

  40. 49
    Víš prd, Ratko, jaká jsem v práci. :-)
    Ale jsem ráda, že jsem tě konečně nadzvedla. :-))
    Taky tě neznám, jaká jsi v práci, ale když čtu tvoje prohlášení, zní mi to děsivě.

    Nicméně to o tvé netýmovosti si myslím už delší čas, už jak jsi popisovala, jak se v práci držíš stranou a snažíš se do ničeho nenamočit… A jak přitom měníš postoje, a jak snadno odejdeš – přijdeš…
    Já soudím – jako každý, ostatně – ale ne vždycky to říkám, – jako to obvykle lidi neříkají, ostatně – i když tobě tady na plnou hubu, ano. V práci ani zdaleka. Není tam proč deptat lidi, kteří dělají, co můžou., když by to nemělo přínos pro chod výroby, firmy.
    Ale ulejváky taky setnu. Jedna holčina loni přijatá už u nás nedělá. Ale není to zdaleka jen moje zásluha, viděli to všichni. Já to akorát potvrdila šéfovi i jí nahlas.
    Záleží na cílech a mojí roli ve významu toho, kde jsem. Pokud jsem v práci, je potřeba, aby to šlapalo, a podle toho se ozývám nebo neozývám. Tady si tě klidně dovolím „povychovat“, naschvál, když ty tak hezky povychováváš nás. :-))

    Pokud vedu tým, vedu ho proto, že vím nejvíc. To, že někdo ví ještě něco dalšího, už když nastoupí, je fajn, ale je to málo. Jeho síla musí narůst poté, co se zapojí, naučí, zkoordinuje, převezme část úkolů samostatně a bude je schopen plnit tak, aby tu koordinaci s ostatními pigloval, ne komplikoval. A hlavně – v rámci možností spolehlivě dlouhodobě. (Jasně, nemoc a pod. nikdo nepředpoví.)

    Být týmovým hráčem neznamená jen přinést nějaké své zkušenosti nebo přispět do kasičky do sbírky na někoho nemocného. Nebo si poplakat nad bídou příjmů zaměstnanců (a dát výpověď, protože se na to už nemůžu koukat). To znamená přemýšlet při práci, co prospěje celku či firmě. A k tomu patří i to, jestli pro ni budeš přínosem i po delším čase, poté, co ta firma do tebe vloží nějaký čas na učení, energii svých zaměstnanců, co tě zaučují, svoje know how…

    Ale pozor, není nutno být týmovým hráčem v každé profesi. Spousta manžerů a vedoucích kdečeho týmovými hráči nejsou. Ani jeden podnikatel, řekla bych. Ani nemohou být. Musejí být sólisti. K jejich motivaci musejí stačit ty peníze a postavení (moc). Ale ty týmové hráče potřebují mít pod sebou. Bez nich to nezvládnou.

  41. Aha, než jsem to sesmolila, Liška napsala cca totéž. :-)

  42. Ale jinak taky si lze všimnout, že oběh vedoucích výroby a všelikého menežmentu je podstatně větší než oběh dobrých dělníků. Solitéři kolují, jdou si za svým. Přijdou, trochu něčím pohnou, posráží s es pár jinými solitéry, a zas jdou dál.
    Výroba stojí na stálicích.

  43. 54 souhlas. Nebo se šéfové někam jen přesunou, na jiné šéfovské místo v téže firmě.

    Jsi mě inspirovala k tomu, jak je to unás v denním stacionáři – tam vzít někoho jen na rok je celkem nanic, takovej člověk ať ani nechodí. Jen něco rozkope, třeba je na něco zaměřenej a dobře to umí, fajn, tak rozjede s někým skupinu – a pokud do roka odejde, je to napytel. Jasně, může ho někdo nahradit, ale musí si pracovně sednout s tím jeho původním parťákem na skupině a musí mít čas v tu danou dobu a ne jindy… takže to zas překope třeba další věci.
    ne že by občasná změna nebyla dobrá, je, ale moc často vůbec ne a pro lidi s psychózou je ještě mnohem horší každá změna, trvá dýl navázat důvěru.

  44. 55
    Přesně.
    Pak už při výběru uchazeče o místo musí vedoucí soudit, a to dost tvrdě, protože tady nejde o toho, koho přijímá, nebo o něčí prémie.

  45. Ahoj.píšu narychlo. S tím co píšete souhlasím. Výrobu vidím zvenku. Protože v moji profesi lidí nejsou řeší se to tak že vezmou koho je. Na mojem místě se vystřídali 4 lidi za poslední rok. Přijde zkusí a jde.

  46. To je moc zajímavý článek. Je velmi zajímavé to vidět z druhé strany :-)) I když on každý lektor to vnímá i z téhle strany, protože každý lektor je vlastně pořád i student, i ten nejhlavnější hlavní instruktor… jen už zapomněl na ty své začátky :-) Takže bych u žádného lektora nečekala nějakou nadřazenost, protože každý dobře víme (a protože já učím přímo pod Pavlem Simonem, tím nejhlavnějším z hlavních, tak to vím sakra dobře :-), že nejsme dokonalí :-)) Ale taky víme, že „některé věci ještě nemůžete vědět“, protože prostě nemůžete, protože se určitě ještě něco naučíte :-) Ačkoliv, jak v komentářích zaznělo, každý začátečník je jiný. Každý přichází s nějakým jiným základem. Někdo nemá problém s pohyby, někdo velký. Někdo je citlivý na energii(e), někdo vůbec. Někdo se neumí uvolnit a soustředit, někdo zase velmi dobře. I mistr kdysi říkal, že se sice Orel dělí na začátečníky, základní úroveň, středně pokročilé a pokročilé, ale že každý člověk je individuál a může být na různých úrovních v různých ohledech (tělo, energie, mysl). Lektor do určité míry pozná, co mu tam přišlo za lidi, ale ve větších skupinách mu stejně nezbývá nic jiného než přizpůsobit výuku té většině. A začátečnické úrovni. A je na každém individuálovi, aby si to přebral podle své kapacity :-) Ostatně nikdo studentům neříká, kdy může či nemůže přestoupit do jiné úrovně. Je to na něm :-) To už je úděl všech skupinových hodin (učím i angličtinu a tam je to sakra problém :-)).
    A upřímně, nepochybuji o tom, že jsi hodně, hodně v hlavě :-))) Když jsem četla to, jak jsi vnímala svou první hodinu, tak mi to připomnělo jedny z mých dlouhých mailů Pavlovi Simonovi, ve kterých jsem s ním probírala své záležitosti. Obvykle odpovídal, že moc přemýšlím :-)))) Teď už to vidím taky :-))) Takže bych si tipla, že jsi na správném místě :-)) Až jednou přijdeš na hodinu a nebudeš přemýšlet o tom, co kdo jak asi tak možná prožívá, tak to bude velký pokrok :-)
    Co se toho omdlévání týká – před cvičením by se jíst nemělo :-) Ale zas by asi člověk neměl být hladový :-) Zažila jsem svou kamarádku, té jednou bylo špatně po x měsících cvičení. Zabloklý krk :-) Nikdy předtím a pak již nikdy potom. Soustředit se na břicho neznamená nic víc než ho prostě vnímat. Nepřemýšlet. Vnímat víc břicho než cokoliv jiného. Ale ne 100% pozornosti. Jde hlavně o to, nepřemýšlet :-) Mezi tím člověk může vnímat i to, co vykládá lektor :-) A zpočátku, aspoň já, mele pořád :-) Protože někdy právě instrukce spoustě lidí pomáhají vnímat, zda cvičí rámcově dobře a objevovat zkušenosti, o kterých instruktor může mluvit. Cvičení bez mluvení je spíš zpočátku krátké a postupně se prodlužuje. Podle toho, jak daleko už budete :-) A také podle toho, na co je ta hodina víc zaměřená. Někdy se spíš zaměřuje na tu formální stránku, víc se opravuje, někdy zase spíš na prožívání a uvolňování se. Nebo podle nálady skupiny. Někdy je tišší, někdy má potřebu víc komunikovat a víc se ptát. Proto je také ideální chodit pravidelně, protože je toho hodně a každá hodina bývá jiná. I zkušenosti bývají jiné. Tu bolí tamto, tu ono, tu nic :-)) Pokud je člověku na omdlení, je to kromě toho jídla nebo i bloklého krku, nebo prostě únavy, většinou právě to, že se člověk nesoustředil do spodního tan-tchien :-) Není to tak, že bez toho to letí nahoru. Kdepak. Je to spíš prevence. Většina lidí se, co tak vím, nesoustředí :-) Nevzpomenou si na to pomalu ani ti, co cvičí již delší dobu :-)) Začátečníci nemají téměř nárok, učit se pohyby a ještě do toho se soustředit do břicha :-) Je to pro ně nové a některé pohyby jsou koordinačně náročnější, pro některé lidi hodně. Ale většině lidí beztak energie do hlavy nevyletí :-) Je to individuální podle stavu energie v těle, napětí v těle a tak. Je úplně zbytečné to rozebírat, řešit to, hodnotit to a tak :-) Klasická strategie hlavy :-) To znám (ze své vlastní zkušenosti) :-) Přijde to a odejde. Normální věc. Nic zvláštního :-))
    Doufám, že takhle to tvé hlavě bude stačit :-) Je to spíš o mé zkušenosti z mých kurzů a z toho, co jsem tak vedle Pavla Simona zažila. V Praze to může probíhat trochu jinak – každý instruktor do toho vkládá prostě sám sebe :-)

  47. myslím že jich je 32, některé jsou vícenásobné… :-)

  48. Chodila jsem na taichi s Helčou. Helča byla zdravotní sestra, co se rozhodla že již nechce být závislá na nemocnici a že chce žít jako svobodný člověk. Začala se věnovat čínské medicíně, masážím a stala se cvičitelkou taichi. Byla zvláštní, přímá a zvláštně střelená. S ní mě cvičení bavilo. tedy hodinu či vě týdně, víc jsem to nevydržela. Pak jsem se přihlásila na cvičení s nějaký mužem, velkým znalcem a zkušeným cvičitelem a tam jsem vyhořela zcela. Prostě jsem ho neunesla… psychicky. Strašně mě vysíral jak důležitě se tvářil a jak radil. A ty hromady nadšených dívek a dam, jak se snažily a furt se něco ptaly jestli to dělají dobře. Dělalo se mi mdlo a příště jsem tam nešla. Asi takovou energii nesnesu. Helča mi nevadila. namistrovaný chlap ano.

  49. 65
    Jo, tak tohle si dovedu docela dobře představit a mám to podobně. Nicméně mi vadí i namistrovaná baba. Ale i moc sluníčková.

  50. 64. Díky za upozornění :-) Bylo zajímavé si to projít a zkoumat, proč je tam vlastně píšu. Když mluvím, tak není pro takové uvědomování v tom kalupu mluvy a smajlíků nějak čas :-) Zjevně mě baví absurdita světa (a pár dalších věcí)… není divu, že jsem minulé dva roky na blogu měla projekt Absurdistán :-) Škoda, že si to tak málo uvědomuju :-))

  51. 67 V záplavě smajlíku si tě představuji jak se usmíváš a občas to proložíš smíchem :-)

  52. 68 Tak, tak. To jsem celá já :-) A někdy se prostě směju jen tomu, jak jsem blbá :-) Třeba, když jsem si před pár měsíci zlomila silně nebděle nohu. Tak má se učit vlastním příkladem, tak vlastním příkladem ukazuju, že není dobré nebýt dostatečně bdělý – a to ani když je tma a člověk nevidí na krok :-)

  53. aves passeri,
    díky za dlouhý koment.
    Tose ví, že jsem v hlavě, furt se to potvrzuje – jakmile se objeví nějaký nový podnět, hned mi to šrotuje a vymýšlí nápady a možnosti. Dneska zas. A kamarádka psycholožka dneska taky; někteří ostatní teprve dovnímávají informace o případu a my už frčíme nápady a směry, co by se dalo dělat.

    Já jsem vždycky myslela, že je to ale v naší společnosti většinová vlastnost. Že je to typické pro většinu lidí u nás.

    Jo KRK, tak ten jsem měla trochu křupající, to mohlo být taky ono. Právě krk mi totiž nešel úplně uvolnit, to jsem si uvědomovala.

  54. Ti lektoři, tři, byli velice zajímaví lidi. Všichni. Jedna žena, ta mi byla hodně sympatická, a dva muži, zajímaví až zvláštní.
    A jejich rozpoložení mi bylo příjemný.
    Tak doufám, že se s nimi budu cítit dobře.

  55. 72. a co spolu podnikáte? Celkem by mě zajímalo jaké nápady máte.

    Jsem už víc opatrná, snažím se získat co nejvíc informací a víceméně vyčkávám a mapuji stav. Dříve jsem se vrhala do všeho a divila se že to „nikdo neudělá“ a teď už spíše nechávám věci tak jak jsou.

  56. 74. to jich bylo opravdu hodně. Dívala jsem se na odkaz… jsem zvědavá co na to budeš říkat.

  57. 70 Asi je typická pro většinu. Otázka zní, jak rychle začnou chrlit :-) V práci to ale může být velmi užitečné, ne? :-)

  58. 76 V práci obecně?
    V práci psychoterapeuta (u směru Gestalt určitě, u jiných asi méně) je právě důležitý si uvědomovat i to, co cítím tělesně. A pak s tím nějak naložit – buď to říct, anebo to vzít jako informaci a na základě toho se na něco zeptat, anebo nedělat nic, uložit si to do paměti a možná se to v budoucnu vynoří ve chvíli, kdy přijde další info, které se s tím spojí.

  59. 70 / 76
    Taky to dělám. A sejří mě to na mně. Je to zbrklost.

  60. ono to chrlení řešení ještě ke všemu znemožní tomu druhému vlastní aktivitu, on pak už nic nemusí. A trochu mi to tudíž ode mne připadá i jako despekt. Ale s klienty to nedělám, to se snažím dávat bacha. Spíš s kolegy a tak. Tam to někdy pronikne. Ale není náhoda, kdy a u koho, to zas on na tom má taky nějaký podíl. Akce a reakce :)

  61. Jo, když člověk ví, že se má ovládat, tak se ovládá.
    Akorát když vypne, mezi známýma, kamarádama, v rodině nebo na netu, tak prostě jede. :-)
    Ale i se zákazníkama se občas nadechnu a začnu jedno slovo a pak se kousnu do jazyka, protože je potřeba, aby mluvil a rozhodoval se zákazník a ne já za něj, i když už dopředu tuším, co si nakonec tenhle typ zákazníka vybere a jak se k tomu dobere.
    A maminku tím nasírám pravidelně, že zapomenu, že nejd eo to jí co nejrychlejc a nejeefektivnějc pomoct, ale co nejvíc ji nechat vykecat, takže snaha po jejích pár slovech jí sdělit, že už vím a co s tím (v počítači) má dělt, je přesně to, oč nestojí. :-))

  62. Jo, to je dobrej příklad s tou maminkou.

    A zítra večer máme 2. lekci čchi-kungu.
    Ha – to abych šla a něco si lehce zkusila procvičit ještě dnes… no asi až si dám sprchu. A tu si dám, až se mi přehřeje a vypne počítač.

  63. – nic jsem nepocvičila. A jdu na 2. lekci.
    Zatím hezký večer!

  64. 77 Ano, myslela jsem v tvé vlastní práci. A nemělo by to být spíš ono vnímaní, než následné chrlení řešení? :-) Můj jeden známý také asi vždycky přesně tuší, co by mi pomohlo nejvíc, ale taky tuší, že se k tomu musím dobrat sama. Protože jen tak se pro to i sama rozhodnu :-) A hlava mi k tomu většinou moc nepomůže :-)) Pro ty, kteří vědí, co by zabralo, protože tu zkušenost již mají, ale měli by nechat toho druhého „vykecat“, protože právě to mu pomůže se v tom zorientovat osobně, to zřejmě není lehké :-)

  65. 83
    ne,v psychoterapii chrlení řešení není žádoucí (protože nejde o poradenství), ale je dobrý si uvědomit ještě předtím, ŽE mám chuť chrlit řešení. A naložit s tím pak nějak. Například nechrlit řešení, ale naopak počkat a jakoby nedělat nic. To je často ta cesta.
    Můžu se rozhodnout nabízet pár ze svých řešení, ale to právě jen po úvaze, že v tuto chvíli tomuto konkrétnímu člověku v jeho konkrétní situaci to něco přinese – např. vůbec ne to řešení, ale ujištění, že jsem tu s ním a myslím na něj, slyším, co mi říká o své situaci. To některý člověk v některou (zpravidla krizovou chvíli; řešení jsou spíš krizová intervence než psychoterapie) může uvítat, může mu to ulevit, ukáže mu to, že nějaké možnosti jsou a že já zůstávám kolem toho v klidu a vidím možnosti; může si uvědomit, že to s ním není beznadějné a pokud to právě potřebuje, tak mu klidně nějaké řešení pustím :)

  66. 84. zlatá slova, kéž bych si je vzala k srdci… když mám nutkání se vychrlit

  67. 85
    né, to si chrl (hezký slovo:-) jak uznáš za vhodné;
    to, co jsem popsala v 84 je zaněřeno pro účely druhé osoby, je to profesní. V osobním životě a kontextu to moc použít nemá smysl. Chrlme, přátelé, chrlme ve volném čase:)

  68. V osobním životě je podle mě zaražený umlčení se, introvertní nesdělování, daleko horší než chrlení.

  69. 86, 87 v profesním, v profesním prosím. dnes jsem vychrlila na majitele že jsou neschopní pokrytci, mají všude bordel a vinu svalují na dělníky.

  70. 88
    Hezký. :-))
    Já takhle před časem ochrlila šéfa, že tak neskutečně rozmazlený montážníky, jako má on, jsem v životě nikde jinde nezapsala. :-))

  71. 90. … většinou se mi o stane teprve po delším čase, teď hned na začátku :-) asi v rámci poznávacího procesu aby věděli s kým teda chtějí spolupracovat. a že to nebude lehké.

  72. 91. Ratko, neříkala jsi, že tam spousta lidí odchází kvůli nemoci? takže co? bordel tak nějak po každým, když tam na tom místě nikdo nevydržel. Vydržíš to tam teda ty?

  73. 91. chce se mi říct – potřebovali tě, potřebují tě, psala i sto sama, není tomu tak? jen si prostě ještě netušila do čeho tak uplně jdeš, si myslím.

  74. 92. dnes jsem házela bílý ručník, doslova… mělo to několik důvodů. Zbalila jsem si fidlátka jakože konec, ale pak mě začli přemlouvat že nelze vše hned a že to vědí, a že se budou snažit a jak mě moc potřebují etc… a opět jsem se sfoukla a připadala si pak jako hysterka a kráva, protože jsem vychrlila na ně všecko co mě tam sere a jsou toho hromady.

  75. No třeba jsi tím naopak stoupla v ceně, třeba jsi první, kdo je takhle narovinu vosolil, místo aby alibisticky emigroval s výmluvami na zdravotní stav.
    Pokud tě po výlevu studeně neuzemnilki, ale naopak vřele ubezpečili,. že tě potřebují, tak jsi asi chrlením vedle nešlápla!

  76. 94. no, dnes je pátek, máš možnost si to nechat v klidu přes víkend projít hlavou a rozhodnout se. kdybys odtamtud odešla – jsou na to asi tak nějak zvyklí a zase prostě budou hledat na tvé místo někoho jiného. no, když to zkusíš, uvidíš no.

  77. 96. ta ochota spolupracovat, napravovat chyby, hledat nějaký schůdný řešení pro obě strany – se podle mě projeví brzy v čase. a podle toho dál se uvidí, jestli má smysl zůstávat či ne.

  78. Ratka neodejde. Teda zatím. :-)
    Eště furt je to výzva. :-))

  79. 98. nesmím se psychicky zhroutit… tedy ve smyslu burnoutu. To byl pak pokaždé signál nechat toho. Jakmile jsme vyhořela, věděla jsem že jsem prohrála… že je to konec. Když od začátku otevřu karty, budu se chránit. Tedy doufám :-))

  80. 95. hlavní zásada hned od začátku: nevěřit co se říká a počítat se vším, každou vteřinu… kdykoliv se vše může protočit zcela naopak. Takže se udržovat ve střehu. Třeba se jim to rozleží přes víkend v hlavě a v pondělí mě pošlou domů :-))

  81. To leda kdyby měli někoho jinýho na tvoje místo.

  82. 102. to asi ne. ty jsi tam ted od toho, abys to dávala do pořádku za ty lidi, co jim odešli. nebo ne? :-)
    prostě pracovní nápln, no.

  83. 104. jinými slovy – seznamování s novou prací a prostředím, pracovníky skončilo a jde se pracovat.

  84. Taky myslím, že Ratčina razance jim naopak potvrdila, že ona jediná bude skutečně schopná tam „uklidit“. :-)
    Kdyby mi někdo byl ochoten uklidit doma, taky bych byla ochotná vydržet, že mi vynadá, že mám bordel, když to beztak vím. :-))

  85. 105. to není můj příkaz :-) aby to nebylo špatně pochopeno.
    prostě jen popisuju jak to vnímám u tebe v té práci – prostě nová fáze.

  86. Ratko, no co, když bude nejhůř a bude toho na tebe moc – sbalíš si fidlátka jako ti ostatní a půjdeš jinam.
    Pochopila jsem, že v tvé profesi je poptávka velká a je z čeho a kde si vybírat.

  87. 109. a je s výhodou také to, že tě bota zas až tak netlačí kvůli financím, jak jsem pochopila.

  88. 110. na druhou stranu, hodí se mi to… počítají se mi roky na důchod.

  89. 109. co se týče výběru, ono zas tolik firem ve Znojmě není :-))) postupně je budu mít projíté všecky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.