Čchi-kung: 10. lekce

NEŽ OMDLÍTE, OHOLTE SI NOHY! 

Do pomenší tělocvičny tentokrát přišlo 7 nových lidí; začal nový běh pro začátečníky. Ten náš měl být původně dvouměsíční, ale předplatili jsme si i květen. Dnes tedy dva lektoři a dvě skupinky otočené k sobě zády. Naše skupina je větší.

Mě přítomnost druhé skupiny za zády vůbec nerušila. Jediné omezení bylo, že náš lektor mluvil trochu tišeji a bylo mu hůř rozumět. Na tom jsme se shodli. Některým ale navíc vadilo, že jsou v tělocvičně dvě skupiny – možná z touhy, aby se věnovali JENOM nám, nebo možná kvůli představě, že jsme si to zaplatili, a oni přizvou ještě druhou skupinku a rejžujou na nás. Možná. Přímo to dotyční neřekli, jen mluvili o nespokojenosti nebo horší soustředěnosti než obvykle.

Pro mě je náročné, když úvodní uvolnění vestoje trvá na mě moc dlouho. Já si frknu do levé ruky, že je uvolněná, do pravé ruky atd. a už chci jít od toho; není mi příjemné pak dlouho bloumat a čekat, až přijde pokyn, že hotovo. Asi nejsem ráda ve vzduchoprázdnu. Když dlouho trvá soustředění na vlastní dech, tak to je pro mě v pořádku, protože vím, o co jde, není to vzduchoprázdno, nemusím na nic vnějšího čekat, přizpůsobovat svoje načasování.

A toho dne to pro mě dlouhé bylo. Navíc mi už celý den bylo nevalně, motala se mi hlava, zadýchávala jsem se do schodů, bolely mě nohy bezdůvodně. Zřejmě vliv počasí. I když ho nerada beru do hry a na počasí se nevymlouvám, fakt je, že mám spíš nízký tlak a může se stát, že při změnách počasí cítím napětí nebo mžitky a motání, ale s věkem se to stává mnohem méně často. No a dneska bylo chvíli slunečno, chvíli zataženo s vlhkostí ve vzduchu – a nic z toho, počasí se má změnit až zítra nebo pozítří. Docela mě potěšilo, když během kratičké přestávky na napití mezi cvičením jsme se shodly se dvěma jinými ženami, že jsme dneska vedle a vyčerpané a odrovnané a hýn. Takže to bylo asi fakt počasím, i ony měly pocity jako před bouřkou.

Vzápětí naše skupina udělala kroužek a přišla výzva – která byla špatně slyšet, to už víme – aby si jeden z nás stoupnul doprostřed. Kdo se dnes cítí slabý – aha, už slyším. Tak se hned hlásím a nabízím místo i těm dvěma vedle mě, kterým je také dnes slabo. Nenene, ty doprostřed nepůjdou a nikdo jiný tam nepůjde, to ne, to ne. Moje klasika – promluvit jako první a jít do toho, sebeochrana žádná, pěkně radostně to udělat pro skupinu, vzít to na sebe, ostatní budou spokojeni a to je můj cíl, budou rádi, že oni nemusí. To znám; proskupinová až za hrob. (Nechci používat slovo obětavá, protože mě irituje – proč asi. A kde se to vzalo jinde než v původní rodině – postarat se, aby rodiče byli spokojení, udělat cokoli. Moje zasraná loajalita k celku, jeho záchrana hrdinským chováním. Už si s tím lezu krkem.) A jak jsem si zvesela stoupla doprostřed, těsně před lektora, ještě vtipkuju, abych semkla kolektiv: „Náhodou je to dobrý, exponovat se uprostřed – je tady líp slyšet!“ Ano, funguje to, ostatní se uvolnili, usmívají se, tím jsem svůj záměr završila a také se můžu cítit dobře, ve svých kolejích. Moje běžné chování ve skupině, jak ho znám.

Prča je, že v tu chvíli jsem si naopak řekla: „To jsem dobrá, umím si přece jen říct o pomoc – přihlásila jsem se jako ten, kdo se cítí unaveně, a ostatní ho teď nabijí energií.“ V tu chvíli mi vystoupilo jako důležité tohle – zavádění nové dovednosti říkat si o pomoc, ale ve skutečnosti bylo mnohem výraznější to, co píšu v předchozím odstavci – mé zajeté staré pořádky dělat něco pro pohodu ostatních.

Všichni jsme si představovali, jak zakořeňujeme až dolů do hlíny. I já uprostřed kruhu. Pak jsme se každý podle svého nadechovali energie ze země do břicha a vydechovali. To šlo dobře. V břiše je to v rychtyku. Celkem příjemné a člověk může s hravostí sledovat, jak se pocit mění nebo nemění, když víc usiluje o nadechování a vizualizaci nebo odloží veškerá úsilí. Jenže pak lektor řekl, že teď můžeme energii poslat z břicha nahoru a hlavou ven.

„Energii nahoru, ježkovy zraky, to bude průser,“ pomyslela jsem si. A byl.

Na minulou hodinu jsem si vzala ne dlouhé, ale tříčtvrteční bavlněné kalhoty. A při té příležitosti jsem si oholila nohy, abych na nich neměla neestetické strniště. Dnes jsem si opět vzala tyto kalhoty. Nohy jsem neholila. Kdo by během cvičení čchi-kung koukal zrovna na nohy, jedny z mnoha. – Nejen koukal! Zvedal je ke stropu.

Energii poslat nahoru. A já potřebovala větší potvrzení a instrukci, že je to tak v pořádku. Pro mě poslat energii nahoru už je nevítané, znám to jako nepříjemné, dá se to těžko vrátit nebo ustát. A co se stane, to mi taky nikdo neřekl; co se stane, když energie vyjde hlavou ven? Přijdu o ni a budu trop, nebo co? Takže jak jsem cítila energii stoupat nahoru, lekla jsem se a radši to stopla, že počkám. Jenže tentokrát to byl nářez, všichni okolo. Vytrvala jsem, přesvědčená, že to ustojím. Jako obvykle nadoraz, bez záklopky. – No a pak se probudím na zemi a lektoři mi zvedají nohy ke stropu, je mi fajn, mám radost.

Ještě bych měla dodat, že jakmile slyším slova jako „poslat energii,“ zní mi to sektářsky. Uzavřela to osoba, co během večera vyjádřila naštvání, že nejsme v tělocvičně jediná skupinka: „Možná jsme na tebe poslali svoji naštvanou negativní energii.“ Kdežto lektor, protože jsem se usmívala a nic si z omdlení nedělala, odtušil s úsměvem: „Teď víš, jaké je stát v kroužku.“ A pěkná zpráva od kolegů na závěr: „Ale bylas dobře zakořeněná – jak ses sesouvala, pořád jsi byla chodidly na zemi.“

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

53 komentářů u „Čchi-kung: 10. lekce

  1. Líšo, panejo, ty s tou svou energií čaruješ! :-)
    3. odst. netrpělivost?
    4. počasí – změny taky hůř snáším, víc je cítím na sobě, někdy mě bolí i jizva a záda.
    Proskupinová až za hrob :-))

    ale jinak se mi líbí jak to o sobě otevřeně píšeš….co si všechno uvědomuješ, skvělý.

  2. Počasí se třeba mění až další den, ale nízký tlak přichází dřív… a může mít na tebe vliv.

  3. Aťsi kdo chce co che říká, energii nechat posílat hlavou ven bych si tedy taky nedovolila. Jednou jsem si kdysi takto sama málem spálila v hlavě všechny obvody. (Jsem experimentovala na základně něčí rady a prd. Mám posouchat jen sama sebe. :-) To jsem si vzala navždy jako poučení. ) Měla jsem víc štěstí (přesněji duchovní ochrany) než rozumu. Nyní už vždy energii si nechám v srdeční čakře, někdo to stahuje do břicha, nebo ještě níž, do tantjienu. Tam si s tím tělo dobře poradí, hlava je citlivá. Svou roli hrál taky strach a momentální nekomfort. Dobrý je, kdy jde do tuhého a při čchi kungu se najednou objeví energie bez zjevné příčiny a lokalizace (rozpouštějí se nevědomé bloky někdy velmi prudce), je dobré si hrát na prostupné sítko. Ať si ta energie zase odplyne, nic v sobě nedržet. Nechť všechno plyne. Dle mého názoru to omdlení bylo prima, ber to jako ochranu. Prostě jsi něco nechtěla a když jsi to sama nezvládla svým vědomím, bylo té energie moc, tak ti tělo pomohlo, stoplo to za tebe. Poděkuj mu, je šikovný. :-)
    Já jsem tedy taky meteosenzitivní – hodně moc. Ale když jsem v pohodě a na úrovni žité radosti, nic se mnou nehne. Mnohokrát vyzkoušeno. – Co to tedy znamená? Četla bych to takhle: Nejsi v pohodě, nežiješ radost tak silnou, aby tě ochránila proti všemu a všem. Bylo by dobré být tedy na sebe hodná, šetři se, pečuj o sebe s něhou a láskou a postupně se snaž eliminovat věci, které ti brání žít radostný a krásný život …….. i kdyby to znamenalo jakékoli životní kroky. Páč jde o tvůj život. Krásný, bohatý, veselý, radostný ……….. a ten si nenech nikým vzít. Ani maminkou, byť jí chceš pomoci, ani jinými okolnostmi. Nic nemusíš, fakt ne.
    (Tak to mě k tomu napadlo, třeba ti to sedne.)

  4. Lenko,
    ano – břicho, tantijen (nevím, jak se to píše ani co to doslovně znamená, tak radši říkám břicho), do něj mi to už jde a je to v pohodě. Jen na prvních setkáních mi to vylítávalo z něj nahoru a to bylo taky na omdlení, musela jsem přestat, sednout si nebo stačilo se jen ohnout. Teď už to nahoru neleze, jen po tom pokynu :)
    Možná by bylo dobrý, kdyby nám pečlivěji vysvětlili, co dělat, jak dělat (přitom tento druh čchi-kungu právě avizuje, že to dělá, že je to pro západní lidi, kteří nechtějí slepě následovat učitele, ale chtějí vědět, proč co dělají :-).

    Vybavuju si, jak jednou zkraje ten lektor řekl, že máme být 90 % v tantijenu a jen 10 nebo 20 % v chodidlech nebo kde. Tomu jsem se začla smát – řekl to, jako by se nechumelilo; povídala jsem, že to se teda lehko řekne (poprvé to slyšet a hned to úspěšně udělat?), že se mi to hned nedaří a on na to že ty pokyny máme dodržet, jinak neručí za to, co se stane – že někdo omdlí asi apod. Haha, nechápu, jak někdo takový pokyn může okamžitě provést, když ho slyší poprvé, pěkně bezmyšlenkovitě a bez zkoumání, co to znamená, bez pozastavení. To já neumím, já si to chci prozkoumat – no a v tu ránu by člověk málem omdlel :)

    Prostupné sítko – jo že celé tělo je prostupné, tak to bych snad zvládla, určitě líp než něco vypustit hlavou ven.

    Vzpomínám si na jedno cvičení, myslímže to bylo z jógy, které pro mě kdysi bylo kupodivu příjemné: představit si sebe jako rouru, kterou protéká štěrk či co. Jenže si myslím, že to šlo směrem od hlavy do nohou, ne hlavou ven.

    Radost – tu naplno teď nemám, spíš jsem ustaraná a lehce přetížená, protože v prac.týdnu mám volný většinou jen jeden večer nebo max.dva. A jeden potřebuju být v klidu a tak asi dva nebo tři by se mi hodily na vedlejšákové dodělávky. Plus na úklid nastěhovaných věcí. Mám na to málo času, protože si nějaký musím nechat na odpočinek, to by už jinak nešlo vůbec! V tom novém uspořádání mi jde i blbě nastavit, kde vlastně odpočívat a kdy. Do toho nestíhám činnosti, co bych potřebovala. A to ani nehovořím o tom, že jsem chtěla prozkoumat, za kolik prodat těch pár voj.helem, na to už nemám.

  5. zajímal by mě mě ten mechanismus. Jak to čtu, ta se mi jeví jakoby se ti odkrvila hlava. tedy dlouhé stání, nízký tlak, stresující situace…. píšeš o nějakých energiích. nevím zcela jakých, ale reakce byla víceméně odkrvená hlava z důvodu nízkého tlaku.

    Stalo se mi to dvakrát…jednou po nemoci, a jednou po příliš dlouhém výletě kdy jsem byla hladová a stála. pocítila jsem divný pocit, jakoby i brnění v rukou a už jsem šla k zemi, ale řízeně… pomaly. Věděla jsem že ztrácím vědomí ale jak jsem byla na zemi, hlava se zakrvila a opět jsem nabyla vědomí. Tedy jestli jsi se probrala na zemi celkem rychle, tedy neležela jsi na zemi v bezvědomí, tak to mohl být jen slabý srdeční kolaps. Odkrvení hlavy.

  6. Jen tak pro zajímavost, vím že to není zcela k tématu. Ale takové energetické cvičení jak popisuješ, dělají mému manželovi hrozně špatně. VYvolávají v něm až úzkostné bloky a je mu špatně. Jeho podvědomí mu nechce dovolit aby ho někdo ovládal. tedy aby se do něho dobýval. A to ty to energetické hrátky jsou. někdo ti loupe „Tvůj“ perníček na domečku. tedy básnicky řečeno :-))

  7. 5
    nojo, je to paradoxní – oni o energii stoupající do hlavy a neodešlé hlavou, hromadící se, kdežto odkrvení znamená nedostatek živin v hlavě, být bez energie :)

    6
    no asi jo. Přitom je to všechno s dobrým úmyslem, tak proč bych se tomu bránila? – U mě je důvod, že to mu nerozumím, nebylo mi to přehledně vysvětleno, neznám následky, nic. A čemu nerozumím a má to co dělat s mým tělem, to hned tak nedělám, to bych si připadala nezodpovědně.

  8. 7. odkysličená hlava :-) TA nedůvěra může být oprávněná, někdo se dobývá do tvojí integrity. Neznáš ho, nevíš a co tam způsobí. Nedůvěřuješ tomu procesu. Tedy mluvím za sebe, zažila jsem to. Pořád dobrý, aktivně, aktivně a když jsem se pak opravdu měla pustit… oddat se, nešlo to. Pro nevíru.

  9. 4. podle toho popisu – příliš urychlené. chtít dělat nebo udělat něco tak rychle a dokonale bez průpravy. je to jako chtít uběhnout maraton a mít naběháno 5km.

  10. barčo 9
    předpoklad je, že už něco naběháno za dva měsíce máme, to zas není úplně hned, ale pro mě přece jen brzo.

  11. jinak poslat energii – tady nevnímám něco jako sektářského – ale spíše něco jako pomůcku – je to vizualice k provedení cviku, řekla bych.

  12. Liško, v každým případě jsi odvážná. Je to něco jako posunutí hranice. Překročíš hranici a zažiješ nové, nové poznání.

  13. No, já omdlívám (přesněji kdybych to dovolila, tak bych omdlela) celkem často. Je to kdykoli, když mám velkou bolest. Bouchnu se do brňavky v lokti a jdu k zemi. Kousnu na bolavý zub a jdu k zemi. ….. (Prostě to nechci prožívat, tak „odcházím“, jak řekl vesele jeden pan doktor.) Kdysi, když jsem s sebou řízla v koupelně a následovalo asi dvacetiminutové bezvědomí, stačila myšlenka, že se asi s člověkem, se kterým jsem tehdy chodila, musím ten den rozejít. Takže je dobré s tím počítat a nedělat si žádné násilí a když už něco, tak to včas zahlásit, dát si hlavu ke kolenům, dýchat apod.

    Co se týče energií, nabízím tuto představu: Všechno je jen energie, strom je zhuštěná energie, dům je zkuštěná energie (přesněji jinak vibrující), naše tělo je energie a je jen otázka představy a dohody, že vypadáme, jako že máme dvě ruce, dvě nohy, hlavu a tak. Prostě energie si nějak kmitá a my to takto vnímáme, jenže energie se nenechá spoutat naší kůží nebo oblečením. No a když si tak nějak pocvičujeme (ta spartakiáda není tak důležitá, důležitý je hluboký vnitřní klid, naladění, prostředí, ve kterém se nalézáme a kde také kmitají ostatní, zejména lektor, který by měl mít vyšší – už vyladěné – vibrace. Prostě se prolínáme a je to tak v pořádku. A pak je tu, a to hlavně, energie samotného Vědomí – vesmírné Mysli, Boha, energie všeobjímající, všepronikajícící, harmonizující, léčící ….. Láska. A její vibrace když se ve chvíli uvolnění setká s blokem, může jej okamžitě a prudce rozpustit a může to působit až nepříjemně nebo člověk může tzv. uletět, být jako opílý (to se stává mně), proto je dobré ten proces kontrolovat. A to je právě důvod, proč se koncentrujeme cíleně na centrum v břiše a také je dobré tzv. stahovat vědomím energii dolů. Když energie leze moc do hlavy, je dobré si stoupnout na špičky a plnou vahou dopadnout na paty, několikrát za sebou, tzv. se uzemnit. Tím, že si uvědomíme silně chodidla, automaticky přestaneme panikařit a energie jde dolů. Vůbec není špatné si zout boty a vnímat zem (ideální, cvičí-li se v přírodě). Hlavně žádný strach, ten dělá bloky a pak to právě „bolí“.

  14. 13. :-) Lenko, to pojetí energie vnímám hodně podobně, spíše stejně jako ty.
    Jen jsem to nechtěla takhle rozebírat. Takže ano, energie je přítomna všude, ve všem.

  15. Chodit bosa je fajn, moc fajn. doma chodím hodně bosa a v létě občas někde po trávě, no a pak u moře….nádhera. krásně to masíruje chodidla a na chodidlech jsou ty citlivé body…..dokonce jsem někde četla, už nevím kde, že díky chůzi na boso se někomu zlepšil zrak o několik dioptrií.

  16. ad 14: Jsem o tom mluvila, aby nebyl strach Všechno je jednoduché, jen na můj vkus je kolem toho hodně „tajemna“, magična, leštění si ega a venkoncem i byznysu.

  17. ale je taky možné že kolem nejsou vibrace nýbrž lektor, a není vibrace nýbrž hlava a není vibrace nýbrž Liška. Proč by to co je nemohlo být tím co je? Tedy mít to konkrétní formu a konkrétní jméno. Odkrvená hlava být odkrvenou hlavou a bosé nohy být bosými nohami. Proč se musí do toho vsouvat vibrace? podle mě je to zbytečné.

  18. barčo 11
    jo, to bylo.
    12
    to je dobrý, že to bereš takhle jako výzvu, obohacení. Já jsem si dnes večer naopak říkala, že se na ten čchi-kung můžu vytento.

    Lenko 13
    ano, dělá to ten strach a ani to nemusí být žádný výrazný strach, stačí jen znepokojení, zastavení, pozastavení se nad nějakým slovem, myšlenka na to, „co vlastně máme dělat, proč, mám to vůbec dělat a k čemu to je, co se (se mnou) stane?“ a je to v kelu. Ani ne nedůvěra, to už je silný slovo, stačí jen zapochybování a už to jede. Tak to je nakonec pozitivní – že díky čchi-kungu se vyjeví pochybnost, kterou jsem si asi ani nechtěla připustit, chtěla jsem to urvat, ustát. Takže jsem byla k sobě citlivá, vnímavá až pozdě!
    Příští hodinu zkusím (ono osamotě to nemá smysl zkoušet, osamotě to neulítává, to je celkem v pohodě, asi jen v té skupině je to nějak koncentrované a ještě k tomu vztahové) víc vnímat svoji důvěru / pochyby, oddanost / pozastavení… Ono totiž dobře si tohle uvědomovat v tu chvíli včas nešlo, protože jsem se soustředila na mnoho jiných věcí naráz: Na správný postoj těla, nohou, hlavy, na tu vizualizaci, na nádech a výdech a ještě aby to bylo do břicha… a to je dost věcí najednou pro začátečníka. Asi jako v autoškole je toho hodně najednou pro začátečníka nebo v psychoterapii apod.

    Plus jak jsi, Lenko, dodala – uvědomit s, že ta „energie“ neubližuje, není nebezpečná, nemusí z ní žádná obava jít. Snad. Připadá mi, že je to džob těch lektorů, aby to oni dobře předali a neměli tu „nemoc“ některých např.učitelů práce s počítačem – kteří mají dojem, že člověk všechno už ví sám od sebe a neřeknou mu základ a pak kroutěj očima, že si neporadí s něčím dalším. Cítím se na čchi-kungu podobně jako s takovým ajťákem.

    ratko 17
    tak to taky je. Zároveň.

  19. 7
    Taky jsem se nad tím teď zamýšlela. Ale myslím, že to není paradox. Přijde mi to asi tak, jakože se hlava přesytila tou energií tak, že ji to zahltilo a zablokovalo jí oběh výživy.

  20. 13
    Heh, tak to já to zas všecko vybleju. U mě, to nejde hlavou, ale žaludkem.

  21. 19 ru
    Á! Asi jo. Zablokovalo to tu biologickou úroveň, průchod věcem na bazální úrovni.
    Nojo, stejně bych ohledně čchi-kung potřebovala bejt nějakej mameluk, kterej je zvyklej studovat tím způsobem, že se něco naučí (zpaměti odříkat). Jenže já na to šla vždycky opačně, od smyslu, principu. A hodně se s tím ztotožňuju, je to pro mě charakteristický (teda ne že bych neměla i jiný typ paměti) a výhodný a je to jedna z toho mála věcí, na které jsem hrdá. To těžko odložím stranou :)

  22. 19. vidím to podobně, došlo k zesílení stavu který je. přesycením… které tělo odmítlo a vyplo okruhy. aby to nepokračovalo. tím se vše zklidní.

  23. 21. když řeknu že mohu vizualizací zaměřovat pozornost na určitá místa… tak je tím automaticky posiluji, tedy leze říci že tam přivádím energii (podobenství) ale je to pozornost, vědomí které se tam umístí nezávisle jak se tomu říká … někdo tomu může říkat třeba čakry, energetická centra. etc. alepořád je to konstrukt, vizualizace, podobenství, výtvor mysli…. a ty když tam vnášíš energii (pozornost) tak to místo posiluješ.

  24. 23. řekla bych že podobně se posiluje či seslabuje i něco „vně“ . Proto se člověk někdy cítí vysátý a někdy posílený. záleží zda se setkává s energiemi dávajícími (nesobecká, sebe se vzdávající pozornost) anebo s energiemi egocentrickými, na sebe zaměřenými… pak je zničený. A taky když je sám egocentrik a sám někoho vysaje tak mu může být zle… protože je všecko na něm nalepené, je chodící odpadkoý koš.

  25. to jsou jen plané úvahy :-)) tedy žádná tvrzení :-)

  26. ratko 23
    jo, to se asi dá říct! Kam zaměřuji pozornost v těle, tam přivádím energii.

    24
    to je zajímavá myšlenka. Plus ale si každý může (úplně, nebo jen do nějaké míry??) regulovat svoji prostupnost: když jsem v přítomnosti někoho, s kým být nechci a nechci aby „ze mě něco měl,“ nechci mu nic dávat (ať je to cokoli – podpora, souhlas, úsměv, kontakt verbální nebo jiný), tak nedám, on si nemůže ode mě nic vzít, když já jsem proti.

  27. 26. ano, taky to tak vidím. ale cílem není se uzavírat před druhými. Měli bychom být otevření, vstřícní, provázaní a vzájemně se obohacovat tím jací jsme v lásce (hehe, to vynech… moje ideály)

  28. 27
    tak to ne, to si nemyslím, to je kamikadze. Jaké „měli bychom“… Právě to, že dám hranici a nebudu otevřená k někomu obtěžujícímu, to mu jediné je k něčemu dobré! To jediné můžu udělat i pro něj, ne jen pro sebe. Otevřenost (bezbřehá? Ble!) druhých ho jen podporuje v tom, aby pokračoval v chování, které vede k blbýmu jeho pocitu a k blbýmu pocitu všech kolem.

  29. 28. necítím se na to někoho napravovat, přiznám se že fakticky mě nikdo neotravuje. a ani nejsem svědkem nějakých hrozných věcí, tedy i to co vidím a zdá se mi drsné pro jednu stranu, dává smysl, je důležité ho pro „postiženého“ a v důsledku prospěšné. čím dále tím více vidím v lidech to lidské. duch s duchem se druží :-))

  30. 29. Liška nechce nikoho napravovat, ani přesvědčovat, ani kázat – jen prostě řekne (dá najevo) „ne“ a je to – jde si po svých.

  31. 30. a tohle „ne“ tímto způsobem – je umění. bez urážení, vyčítání, kázání, vydírání apd.

  32. 31…vzpomněla jsem si na svoje „ne“ :-) před časem v práci, prostě jsem překvapila svým „ne“. prostě ne, ne takhle tolik služeb už brát nebudu, nezlobte se…..a v duchu jsem si řekla, ne, nenechám se vydírat, ani vytočit :-) a povedlo se, díky tomuhle „ne“ se začay řešit květnové služby. kdybych to „ne“ neřekla, neměla bych žádné volno a vůbec mám pocit, že bych už takovéhle nerovněmerné služby měla zřejmě automaticky napořád.

  33. 30. jistě… nechápu o co jde. ať si každý jde kam chce. jen jsem řekla že nemám chuť kohokoliv napravovat. Nevidím důvod.

  34. 32. myslím že služby v práci jsou o dohodách, tedy jedná se organizační záležitost. není to otevřenost ve smyslu sdílení srdce či otvírání se nějakému společnému vztahu.

    na druhé straně ale je to velmi dobré cvičení jak vytvořit rovnováhu v uzavřeném systému. praktické vytváření rovnováhy. Máš prvky a ty musíš rozložit tak , aby každý měl svoje místo… je to o věcech, o praktickém seřazení něčeho někam. že jsou to náhodou lidé a ne židle je vlastně již druhotné. není to o otevřenosti lidské, kdy někoho potkáváš ve vztahu a tento vztah sdílíš.

  35. 33. Ratko, ta 28. mě oslovila. :-) prostě mi to evokovalo moji nedávnou pracovní situaci.

  36. 35. uvědomila jsem si že se bavíme o různých věcech. jedna je, kdy jsi nástroj v někoho očích… používá tě pro svoje potřeby. tak je to v práci, tam ani nedává smysl mluvit o nějaké otevřenosti jelikož stejně nikoho nezajímáš jako člověk. potřebují tvoje ruce a tvojí hlavu. tvojí práci a přijde mi to logické. prostě v ten moment jsi nástrojem nikoliv člověkem.

    a pak jdeš světem… jako člověk, potkáváš lidi a otvíráš se jim, vnímáš kdo se o tebe zajímá… a cítíš s kým navazuješ v daný moment vztah, můžeš pomoci neznámémuu a dělat různé věci protože v daný moment jsi naprosot otevřeného srdce a mysli. tedy to je ten ideál… že člověk vnímá a žije, je bdělý a vědomý. Pořád mám ten ideál tak nějak v náprsní kapse :-) obracím se k němu, toužím žít plně… naplněně. víceméně se mi to daří a někdy ne :-))

  37. 36. a zase abych byla pochopena.. i v práci můžeš být člověkem, potkávat lidi a vnímat je. slyšet je a dívat se do jejích očí… cítit jejích dech. neobtěžují tě v ten moment, protože je vnímáš a tvoje pozornost je na ně zaměřena. již z principu te obtěžovat nemohou protože je vnímáš lidsky, jako člověk člověka. co se týká dohod, kdy někdo něco po tobě chce a ty nemůžeš, to je přece něco jiného. nemůžu a jdu dál. v pohodě.

  38. asi jsem to zase domotala, omlouvám se. Stárnu… jsem pořád víc tak neškodně popletená.

  39. 29, 30
    ano, napravování ne – jak říkáš, barčo.
    neudělat nic, dělat, že radostně pobývám v přítomnosti někoho, koho v životě už nechci vidět, to jemu podává zkreslené informace a mě to unavuje. A to neznamená, že na něj budu hrubá, neslušná apod. Jen se chovám co nejblíž tomu, jak se mi v té chvíli chce – v rámci slušnosti, která je daná respektem k lidem, na to není potřeba rozvinutějších strategií etikety.

  40. 32 barčo
    no to jsi udělala určitě výborně; jinak bys byla úplně vyšťavená a nemohla psát na blog a to by nebylo ono : )

  41. 40. nepobývej v přítomnosti toho koho nechceš nikdy vidět. je to ztráta času. nic takového jsme neříkala. možná jsem se vyjádřila špatně… a pak je to moje chyba. prostě mi nedochází že nemůžeš vidět do mojí hlavy. je absurdní abych po někom chtěla aby byl rád s někým, s kým být nechce. Naopak, nabádám k tomu být s lidmi s kterými být chceš. být rád s tím, s kým jsi. a nebýt s tím, s kým nechceš být.Čas každému běží, proč by ho měl ztrácet…pobýváním v přítomnost někoho koho již nikdy nechce vidět. Dobře, třeba stojíš na zastávce a někdo cizí tě tam přijde otravovat. chce oheň nebo dokonce peněženku…nebo tě ohrožuje, tak samozřejmě je to o něčem jiném než jsem psala. SAmozřejmě že mu ji nedáš a nebudeš radostně jásat že tě okrádá.

    a celkově kolikrá si myslím že jsou věci jasné a přirozené, a vyleze z toho totální blbost. prostě to napíšu blbě. anebo nevím.

  42. 33 ratko
    Tak proč to říkáš a dokonce podruhý?
    Když není důvod. My ostatní taky nemáme důvod, souhlasíme s tebou; proto na to nikdo ani nepomyslel, natož aby to napsal a dokonce dvakrát. Tos možná chtěla říct trochu něco jinýho (a to mi už začíná připomínat i obsah toho 28, 29, 30 :-) a chápeš, o co jde, ne že nechápeš, o co jde. Nejde o nic, ale u tebe možná o něco :-D

    A 40 jsem dodala podrobněji už rovnou ze sebeobrany, aby někdo nezačal rozebírat, jak se slušně dá chovat k někomu, s kým vůbec nechci být v jedné místnosti.

  43. 36, 38 jo ták, jako ideál, to jo, ideál v případě jakési nevztahovosti, nezaplétání se s nikým nijak emočně ani pracovně ani v rodině. Od toho by muselo být abstrahováno, aby to fungovalo se všemi.

    42 ratko
    já jsem se teda taky vyjádřila asi nějak „odvedle“ k něčemu.
    Ty asi často už si něco myslíš, už ti to šrotuje a pálí, a napíšeš pak až další krok :)

  44. 43. asi jsem to napsala blbě, ta reakce mě zarazila a víceméně vyděsila… panikařím nad vlastní neschopností sdělit myšlenku. jakoby jsi reagovala na něco zcela jiného co jsem napsala. to mě mate… a začnu se ptát. Píšu tak blbě, zmatečně? vůbec mě nenapadla varianta slušného chování k někomu s kým nechceš být. prostě mě vůbec nenapadlo že by to mohlo někoho napadnout.

  45. 44. právě že mi to moc nepálí :-)) jdu si lehnout :-)

  46. 45
    zdá se, že jsme obě dělaly něco podobného! :)
    Dobrou, už mě pálí oči.

    Neumím udělat, aby mi windows10 neblikaly. Monitor. našla jsem sicena netu návod, jak to změnit, ale zatím se mi nepodařilo restartovat v nouzovém režimu. A pak jsem zbytek návodu už zapomněla :) najdu si to znova. Dneska ne.

  47. Než mě napadne se sem zajít podívat… a než reaguju, to je doba :-)))
    1) cvičení dvou skupinek naráz je problematické. Jak pro cvičící, tak pro instruktory :-) Občas se nám stalo, že k nám mez pokročilejší přišlo na začátku pololetí omylem několik začátečníků. Tak jsme je nechali, ať si to vyzkouší, když už přišli, a nějak jsme si s Pavlem Simonem ty dvě skupinky rozdělily. Nejde moc mluvit naráz, ale někdy byste prostě potřebovali :-) A zase nejde nechat ty začátečníky cvičit s pokročilými a pokročilé se začátečníky :-) Ale třeba na víkendových seminářích se léta (a ostatně třeba středně pokročilí s pokročilými dodnes) cvičilo po 2 skupinách naráz, každý jednoho instruktora. Jako cvičící mi to nikdy nevadilo, protože jsem na to tedy byla zvyklá. Jako instruktorka jsem pak zjistila, jak náročné to pro instruktory je. A věřím, že dlouholetým studentům Orla (což instruktoři jsou) taky už nepřijde, že by to nějak bylo hlavně kvůli „rejžování“ a tak :-) Jsme zvyklí :-)

    2) K tomu cvičení s energií… říkala jsi třeba někomu z intruktorů, že s tím „do hlavy“ máš problém? No, i když Tobě se dělá špatně docela často, takže by to měli vědět :-) Upřímně by mě taky nenapadlo (nikdy nenapadlo :-)) u tohoto cvičení říkat, co to udělá. Už jen proto, že někdy je lepší neříkat a nechat lidi, ať si tu zkušenost udělají sami. Sugesce někdy funguje pěkně :-) A také mi ještě u tohoto cvičení (a děláme ho často), nikdo nekolaboval :-) Nejedeš tam nahoru třeba příliš rychle a s přílišným nasazením? S energií se pracuje velmi jemně a je potřeba být u toho uvolněný. U tohoto cvičení já ostatně (a neslyšela jsem ani Pavla Simona, ale já už toho neslyšela, a pak jsem se dozvěděla „to už přece říkám léta :-)“) neříkám, že pracujeme s energií. Možná by tě to tak nevyděsilo :-) Možná kdybys zaměřila pozornost spíš na hlavu a výš a ne na celý ten průběh od tan tchien, možná by se ti hlava nezamotala. Jde hlavně o propojení se zemí a zároveň propojení s energií nebes, o to vnímat, že nejsme jen tělo, ale že jsme opravdu ten zakořeněný strom s korunou sahající vysoko do výšky. Ale jistě se to cvičení dá pojmout různě…
    3) Na tvém místě bych podobná cvičení dělala velmi opatrně, však už se znáš :-)

  48. aves passeri
    Opatrně by to chtělo a už se teď dost ukazuje, že právě to nejsem zvyklá – něco opatrně nebo jemně. Já spíš chrstnu, než abych něco jemně… :-)
    A to si přitom říkám, že opatrně, jenže se to nestane opatrně, spíš to rvu.
    Trénovat přímo tu hlavu jsem si říkala, že bych mohla zkusit a přivyknout, ale zatím jsem to vypustila.

    Mně ta druhá skupina nevadila… udvidíme příště! Dík.

  49. Já se budu muset u našeho „hlavního orla“ Pavla poptat, jak na typ lidí, kteří hodně přemýšlí a další energie do hlavy už jim zjevně nedělá dobře :-)) A ještě s takovým nasazením :-)) Tipla bych si, že řekne, že je právě pro ně lepší to nedělat a spíš kořenit a kořenit :-) Díky za inspiraci, spousta věcí by mě byla vůbec nenapadla, nebýt těchto tvou článků :-)))))

  50. aves passeri,
    no prosímtebe!
    Kořenit je mi příjemné.

  51. Nejlepší je číst komentáře ve čtečce odzadu.
    Představila jsem si Lišku, jak třepe pepřenkou a blaženě se usmívá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.