Čchi-kung: 3. lekce

No, druhá lekce pro mě byla hladší.

3. lekce se stala impulsem k malé večerní krizi. Lektoři byli přitomni dva, muži, Milanové, a byli mi milí. Cvičení mě baví a vypadá to, že pohyby jsou o něco minimalističtější, než jak je zprvu začnu dělat já svým způsobem provedení. Tak to je prima, to půjde.

Jenže zas ten postoj, jako na první hodině… Minule mi to šlo. A teď na třetí lekci taky – když se na to soustředím. Jenže když zároveň začne lektor něco vykládat, vysvětlovat, nejde mi se soustředit na to, co dělám. Začnu se soustředit na slova, na něj, a to je v háji. Příjemno odejde, nevolnost začne stoupat z břicha vzhůru a vyžádá si přerušení postoje. Už to nejde. Takže jsem tentokrát moc energie nenačerpala.

A přece jen jsem to celé vyhodnotila krapet výkonově, protože cestou večerní ulicí jsem se cítila trochu jako loser; jako ten, co to nezvládnul. Načež mi vyjela představa, že přijdu k našim – resp. do bytu k mámě – a tam někdo bude, tam nebudu sama! A já chci přijít do svého útočiště, kde nikdo není, kde je svatej pokoj, hned teď! A na to si řeknu: „Jiný lidi chtěj bydlet s někým, chtějí, aby na ně někdo doma čekal, dává jim to pocit domova, jinak to pro ně není žádnej domov!“ Tak jsem snad divná, když chci prostě klid a hotovo? Copak chci do smrti bydlet sama? – No prostě jsem byla taková načatá a následoval dojem: Teď pro změnu nemám chuť všechno uklízet a upravovat starej svůj bejvalej pokoj, ani na furt ani nakrátko, a vyhazovat obrazy a hadry a jánevímco, abych se pak cítila příjemněji. Teď v tuhle chvíli to není lákavá výzva, jako byla ještě ráno.

No takže jsem dorazila a mámu sprdla za první věc, kterou se mnou sdílela. A znova jsem přisolila. Ona se naštěstí nedala. Já být na jejím místě, asi bych řekla něco hnusnýho, kdyby do mě někdo takhle vandroval. Nojo, ale my to známe, my víme, že to rychle pomine a vstřícnost zvítězí. Achjo :-)

Ráno potom jsem jí říkala, že stěhování samotné je určitej stres. A ke všemu se stěhovat do obsazeného! Napřed všechno vyklidit, abych se tam vešla. A člověk se chce osprchovat – a ani pořádně teplá voda neteče! Stará karma bývala v pohodě. Teď je v kuchyni nová a ohřívá míň – cestou trubkami se voda do koupelny dostane spíš vlažná. Rozhodně ne tak horká, jakou já se sprchuju. Natož si ji napustit do vany. Brrr. Musíme vznést požadavek na majitele domu. Přece když máma platí teplou vodu, a dostane vlažnou, tak co! V kuchyni teče horká, ale ve dřezu se teda neosprchuju! Lidi choděj do koupelny relaxovat. Ale tahle stará malá studená koupelna, to je utrpení! Naprostý utrpení. Žádnej odpočinek po práci.

Pochopili jste správně – aby mohla máma zaplatit všechny poplatky za byt, vyšší než její měsíční příjem, jdu tam. Jak dlouho to tak bude, nevím, možná nakrátko, možná nadlouho. Pokud (nejen finanční) náklady budou vysoké a teplá voda málo teplá, jdu od toho. Pak musí i máma. Je rozestěhování kýžená varianta? Dost možná, ale potřebujeme teď nějaký čas na zbavení se některých věcí z velkého bytu. A už nechci být tak daleko, chci být blíž. Jakmile táta umřel, ztratilo pro mě smysl být prostorově daleko. Už nepotřebuju mít jen svoje útočiště někde daleko, za městem, na konci slepé ulice, kam na mě nikdo nemůže.

Vysoké náklady to teď budou každopádně i pro mě – i jejich polovina je víc, než platím já měsíčně za svoje bydlení. I třetina je vyšší. Kurvadrát.

Kurvadrát a od podzimu bych se mohla přihlásit na další psychoterapeutické vzdělávání, které stojí ročně asi 23 tisíc. Jenže to už mi asi zaměstnavatel půlku nepřispěje, to je post výcvikové, nad rámec. A nemůžu odhadnout, kolik budu mít s těmi výdaji na bydlení peněz. Míň než teď. Ještě míň??!! Málo. Prostě ještě míň než z ruky do huby. Na žádný podpůrný vzdělání navíc :(

Mohla bych víc vydělat? – Naopak od tohohle měsíce přijdu o 1500 Kč měsíčně za své členství v Radě. Nabrat klienty za hotové? – Moje jediná platící klientka teď po vánocích skončila, vyšuměla, vlastně už dosáhla, čeho chtěla, splněno, je skvělá, zdravá, krásná, schopná, podle mě jí nic nechybí. – Takže tohle nějak udělat, přilákat někoho. Co dalšího můžu vydělat navíc? Už nic moc, už bych neměla skoro žádný večer volný, to by mě ubilo. Mám ještě vedlejšák, ten finančně vyvrcholí právě teď v dubnu a pak bude zabírat jen pár hodin měsíčně. Může něco vydělat moje máma? Nevypadá, že by se chystala. Z toho vyplývá:

Feng-šuej jedině :-) Do svého starého studentského pokoje – co byl předtím pokoj babičky a částečně jím zůstal – půjdu dělat změny se zvědavostí a chutí tak, abych se v něm cítila příjemně a abych se v něm cítila jako já. Jako se cítím ve svém novém pokoji za městem. Ten přesunout do starého pokoje. Haháááá. Vyházet věci, co byly moje před dvaceti lety. To obří okno přes celou stěnu, proti dveřím, jó, to bude feng-šuej oříšek. A z bytu vypařit nějaké ty helmy, halapartny a kanóny… Kam mám dát velký portrét babičky? Sundám ho, to je jasný – nepotřebuju ve svým pokoji permanentní dohled, babi. Ale už nikdy ho nepověsit? Prodat vlastní babičku? Jó, výzvy to budou veliký.

A půjde to. Nějak. V dubnu.

Těšila jsem se, pak čchi-kung vyvolal krizi jednoho večera a teď se cítím střízlivěji. Stejně jako než táta před měsícem umřel. Zase stejně. Už ne tak kompetentně, celistvě, schopně a namístě jako uplynulý měsíc. Škoda. Snad to rozpoložení ale úplně neumřelo taky. Když rozhýbu svoje bydlení, rozhýbu se a pak se uvidí, pak nic není nemožné, ani další pohyb. Trochu blbý je, že se pořád spolíhám sama na sebe, nečekám pomoc, jsem zvyklá nemít oporu a ani neumím ji mít. Tak proto ji nemám.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

36 komentářů u „Čchi-kung: 3. lekce

  1. Ale jo! Já se do toho „postgraduálu“ přihlásím! Ještě si ověřím, jestli je fakt akreditovanej – obávám se trochu, že ne, protože je to 1.ročník, novinka. Měl by bejt v ideálním případě akreditovanej od Gestalt mezinárodní společnosti. Zeptám se.
    Ten můj výcvik, co dodělávám, akreditovanej pro práci samozřejmě je (i pro práci ve zdravotnictví, ale to se podle souč.zákonů týká jen psychiatrů a KLINICKÝCH psychologů), jenže je vedenej jako integrativní (byťjdev podstatě o Gestalt, zaměřený i na skupinovou práci), zastřešuje ho i Evropská společnost pro integrativní psychoterapii. Teď je žádaný bejt integrativní. To docela jsem :-DD
    A chci bejt Gestalt. Ještě se zeptám jinde, protože vím, že člověks e může stát akreditovaným Gestalt terapeutem, když napíše práci v angličtině a udělá nějaký zkoušky. Ale možná že to není kompatibilní s tím mým výcvikem, mým vzděláním. Možná je to jen pro lidi, co mají výcvik od Gestalt institutu nebo pro ty, co jsou psychologové… zjistím snadno, znám takových víc, zeptám se jich :)

  2. to je velká výzva. Možná dostane maminka vdovský důchod. Tedy měla by… a možná půjde do práce, pokud není ještě v důchodu. Nějak se ty peníze budou muset dát dohromady.

    Jako největší výzvu vidím bydlení s maminkou.

  3. ratko 2
    Dík! Přesně, máš pravdu!!

    Mně právě ten vztah s mámou připadal jako krásná a lákavá výzva. Protože teprve když táta umřel, vidím mámu. Nojo – předtím jsem se bavily hlavně provozně, o něm, co pro něj… Konečně zjistím, kdo je moje máma, konečně budeme mít nějakej vztah!
    No, jenže… jestli ono není dobrý trochu vystřízlivět a zpomalit :-)
    – A to se teď po měsíci už děje.
    Proto ta krizička.

  4. Jojo.
    Bohužel abych šla spát, už! Nějaká porada je v půl devátý, takže o půl hodiny dřív, než začíná normálně moje prac.doba :( Musím vstát v sedm nebo dřív a to se mi stane jen v létě nebo když jsem zamilovaná :)
    Honem, jedno nebo druhý sem! :-)

  5. 2, 4
    naštěstí v tom bytě jde, aby byli dva lidi současně a ani o sobě nevěděli. Tak jsme to dělali s tátou, když jsem na studiích měla zkouškový období: dopoledne si každej někdy vstal, v kuchyni sám uvařil kafe,pak si ve svým pokoji něco psal a těsně před polednem jsme se poprvé viděli a řekli si, že si dáme sekanou s bramborovým salátem, táta mi dal pár korun, já dopálila na roh Vinohradský a Kolínský „do mlíčňáku“, koupila to, ohřála na páře sekanou, rozdělila spravedlivě na talíře, společně jsme se najedli a pak si zase každý šel po svých, on si ťukal do stroje v obýváku na severu, já do počítače ve svým pokoji na jihu.

  6. Mě to děsí. Bydlet s maminkou i bydlet v tom bytě.
    Jenže jinej není. Odejít z něj se asi jen tak nedá.

  7. 6. uvidíš. Jsi dospělá žena… s vlastním životem. Bydlení s maminkou bych asi přijala, ale nebrala za definitivu, spíše za přechodný stav. Možná se vzdáte bytu, najdete si něco menšího a levnějšího každý zvlášť. Třeba v blízkosti.

  8. 6
    Jo, tak to zní nadějnějc. :-)
    Ale ta koupelna, story o táhnoucích oknech, výška nájmu… :-(

  9. 8
    Tak nějak,
    Viděla bych tohle společné bydlení jako přechodný krok pomáhající, aby se maminka srovnala s tím, že bude nutno bydlení pořešit nějak jinak.

  10. 8 přesně tak.
    Navždy to není.
    A je to tak – pro mě je důležitý si u všech věcí říct a zdůraznit, že to není definitiva, že to není absolutní, že to není navždy. Protože mám tendenci v první chvíli to tak brát a v pokročilé chvíli rezignovat a nechat to tak, zůstat v tom.
    Pro mě je nutný opakovaně všechno revidovat a opakovaně si zapsta za uši, že to není absolutní navždy a že změny nejsou zlo. Že je zvládnu, když na to přijde, celkem v pohodě a zdárně.
    Jen se rozhoupat a opravdu sama za sebe říct: V tuto chvíli chci radši změnu než status quo.
    Těžký. Ale možný.

  11. 11
    „Pro mě je důležitý si u všech věcí říct a zdůraznit, že to není definitiva, že to není absolutní, že to není navždy. Protože mám tendenci v první chvíli to tak brát a v pokročilé chvíli rezignovat a nechat to tak, zůstat v tom.“

    Pro mě taky, ale naopak proto, že když to jako definitivní v první chvíli vemu, tak mě to zavalí úzkostí o tíži celého Pyrenejského masívu a tak strašně vyděsí, že z toho okamžitě uteču. :-)

  12. Tyjo ale jenom ten pocit pohody a útulnosti:
    v tom mým pokojíku, kde teď bydlím a kde teď sedím v Horo, je mi příjemný, že je čtvercovej a oko je vedeno jakoby dokulata. Dveře nejsou naproti oknu. Je mi to hodně příjemný.
    (Jistě, jsou v tomhle bydlení i nevýhody, společná kuchyně a docela velká omezení,ale stojí 5000 v zimě 4500 v létě, to v Praze těžko najít.)

    No a v mém „dětském pokoji“ resp. studentském, protože jsem v něm začala spát asi ve 13 letech – okno skoro přes celou protější stěnu, okno skoro 4x větší než to,co mám tady v Horo (takže myješ 8x tolik, protože je dvojitý), až ke stropu, docela vysokému… oslnění, nářez, nábytek jen podél stěn, jinak svist naplno od okna ke dveřím. To není útulno a klid. Na druhou stranu je tam topení a je to nejsvětlejší místnost v celým bytě.
    Feng-šuej výzva. Johoho. Jako první mě napadá přesunout (obří) psací stůl, aby nebyl podél zdi. Nebo dát postel až dál, k oknu, ne ji nechat uprostřed místnosti. Ale víceméně s ničím moc pohnout nepůjde (jen s obrazy:-), je to dané v rámci možností toho prostoru optimálně, řekla bych.

  13. 12
    JO!!
    Právě to byla ta krizička – chuť utéct! Úplně někam jinam, navždy, doneznáma, pryč, daleko, útěk! – a ta chuť byla takytaková absolutní. Podle toho se poznalo, že je to jen chuť, jen jeden impuls, jen jedna moje část – ten útěkář!
    :)
    Plus mám i části jiné – konzervativec.
    Nebo Hodná holka. Zodpovědná. Jojo. (A i to je takové gestaltové, ehm, více částí)
    Hlavně že se občas domluvěj!!! :-D

  14. 12, 14
    a mně to dodalo radost.
    Protože: z čeho já se budu na konci života zodpovídat? (zas ty hřivny, já vim, ale trochu je to lepší, sledujte:)
    Z toho, jakou práci jsem odvedla.
    Jakou? Ne vnější. Svoji vnitřní.
    Jakou vnitřní práci já, se svýma vnitřníma a vnějšíma startovníma podmínkama, jsem odvedla, odvádím.
    Nojo – ale nejen startovníma. Pořád se kolem vyskytujou nějaký podmínky a okolnosti a možnosti, válka nebo mír…
    A záleží na tom, jakou práci já jsem odvedla na sobě, abstrahováno od vnějších podmínek.
    Ty jsou šumák.Jestli teď budu chvíli bydlet támhle nebo tůdle, jestli jsem tak neschopná, že ztvrdnu v bytě s matkou dalších deset let, to je jedno. Záleží, co během té doby nebo dokonce až po té době já si z toho vezmu dovnitř. Co mi to dá. Co já způsobím, aby mi to dalo. Co já svou otevřeností dokážu, aby mi to dalo.
    Ono to beztak to bude přesně to, co já můžu během tohohle svého života, tohohle svého osobního charakteru, získat. Ať žiju támhle nebo tůhle, sama v jeskyni nebo jako debil ve svém dětském pokoji.
    Ovšem ne jako dítě v dětském pokoji, ne jako dítě se svou matkou, to teda ne. Jinak. Nově. Jinak nelze. Jinak nedělám nic a nezískám nic a nebudu se mít z čeho zodpovídat.

    No… jen abych měla tu sílu na opravdu svá rozhodnutí!

  15. Tyjo jak vedu řeč o vnějších a vnitřních podmínkách,
    vybavil se mi obraz, jak se mnou děda – mámy táta – pouštěl krabičky od sirek jako lodičky po takové smradlavé stoce. To bylo bezva!!
    To mi bylo asi pět.

    Krabička od sirek – vysunula se z té papírové škrtátkové manžety jen ta krabička ado ní se narvala kolmo ta manžeta, jako plachta! A to jsme dávali na vodu. Jednou mi děda ukázal velkou pijavici. Zalezla do písku.

    Jaký to pro něj asi muselo bejt u tý špinavý stoky pod můstkem, co se dala překročit… pro něj, kdo byl ze Šumavy, kde tekla nejčistší voda, denně výhled na Boubín, všude les…
    A on se mnou šel k té stoce pouštět krabičky. Protože chtěl.
    Omezil se tím asi dost. Stálo mu to za to. Za mě.

  16. Ty lodičky jsme pouštěli jako děcka taky. :-)
    Ale už si nepamatuju, kdo mě to naučil, ukázal jao první. Možná jsem to přečtla v nějaký knížce. Spoustu věcí jsem dělala, protože jsem o nich četla v knížkách.

    Na konci života, ty hřivny, asi to bude hlavně pocit. Podobně jako když jde člověk večer spát a ví, že ten den byl dobrej, nebo stál za prd. A přitom v obou případech mohl člověk mít stejnej denní režim, udělat v práci stejný množství práce…
    Ale jednou byl naladěnej dobře a lidi kolem něj tím pádem taky, protože je trak viděl i jim to dokázal ze sebe dát, a vnímal je a byl schopen být i při tom vnímání v pohodě, takže všechno šlo dovnitř a zapadalo do sebe – a v druhým případě sice jakože dělal, co měl, ale uvnitř byl jinde a s lidmi se pocitově míjel a tím pádem jakoby pořád klouzal po povrchu a nemohl dovnitř a celý den to šlo silně do falešna jako rozladěný piáno…
    Takhle to bude jednou i na konci. Buď tak, nebo onak.

    Horo pouštíš, zpátky už se tam asi těžko pak kdy vracet… To jsou taky hodně Pyreneje.
    Ale třeba naopak jsi změnu podvědomě už taky potřebovala. Nevím.
    Čím jsem starší, tím víc zestárnu po každé změně, která znamená ztrátu, opuštění něčeho, co bylo.

  17. První krok, nastěhování se a vše co s tím souvisí. Další krok – soužití se s maminkou v jedné domácnosti a společné hospodaření plus zařizování věcí jako vdovský důchod, opravy apd. Vše krok za krokem postupně a uvidíš. Tady nejde dělat moc nějaké velké definitivní závěry, vize, co bude za rok apd. Uvidíš, jak to všechno půjde. Jo, bude to náročný – ze začátku určitě. Přeju Vám at to obě zvládnete co nejhladčeji.

  18. Mám představu maminky jako výrazně mladší než tatínek, takže vdovský důchod by – opět pouze dle mých představ – měla být schopná si zařídit sama.
    Ale ten byt, ten byt…
    Obrovský balvan minulosti na krku, finančně a provozně neudržitelný…
    Jenže do sídlištního krcálku to nepude. To je taky jasný.
    Nedokážu si představit reálný, a přitom příjemný řešení.

  19. ru 17
    Bydlení v Horo pro svůj charakter není navždy, nemůže být a vždycky to bylo jasný – ale člověk se zabydlí, přecejen (jinak by to ani nebylo příjemný). Odvykla jsem vysokým činžákům. A líbí se mi mít trávu hned pod oknem. A bydlet v novém domku, ne ve starém bytě, jojo. Ale starý byty mají taky něco do sebe.

    Žejo – že člověk zestárne, když něco skončí. Ale ne jen v tom smyslu stárnutí, opotřebení, ale i v tom smyslu zkušenosti a v něčem větší jistoty, snad.

    19
    Maminka je normálně fungující; určitě zařídí sama cokoli. To spíš mně dělá potíže, že nevím, co a jak si naplánovala v duchu zařídit, co dřív a tak – pak začnu být napružená, že jakoby se nic neděje, nic nedělá, a ona třeba něco dělá, jen o tom nemám povědomost a nevím o jejích důvodech toho načasování.
    Takže stačí se zeptat :)

    barčo 18
    No, ty opravy! Už mám na seznamu asi čtyři. Jenže já nemám přehled, co spadá kam, nerozumím tomu, máma taky moc ne a asi ani jedný z nás není příjemný takovýhle zařizování, obě to nějak považujeme za úkol pro muže. A ten tam není a to působí rozmrzelost, pasivitu, odkládání – řekla bych, že to máme obě podobně, bohužel. Tak uvidíme.
    I když už ta věta „Tak uvidíme“ předjímá časovou roztahanost a žádnou rychlou akci, která má jasnej úspěšnej cíl a vyřízeno.

  20. To je pořádnej zlom, s tím stěhováním! Vůbec se nedivím, že ti tam naskakuje i útěkář. Mně se moc líbí, že to bereš jako šanci poznat svou mámu, na kterou nebylo přes tátu pořádně vidět. Myslím, že je dost velká šance, abyste si to udělaly po svým a nebyly na sebe nalepený, vždyť na to ani nejste zvyklý. Držím všechny palce se zařizováním a opravama. A výcvik bych si za to všechno dala jako dárek. Přivýdělky se určitě najdou, když už se rozhodneš do toho jít.

  21. psice,
    jó, ty umíš říct přesně to, co potřebuju slyšet.
    To je pravda, nejsme na to s mámou zvyklý – necítím se jako dítě, co jde k mamince, to ne; kdyby jo, tak k ní právě nejdu! Bude to jinačí uspořádání než dřív a dost mě zajímá, jak se domluvíme na čem – jak třeba s návštěvami na noc, jak si je budeme vzájemně hlásit :) Jestli obnovíme aspoň na čas živost toho bytu; on teď je dost chcíplej, ale kdysi tam pořád někdo chodil na návštěvu, byl velmi pohostinnej – resp. my všichni jsme byli – jsem zvědavá, co nás bude bavit, jestli rozštípat tu „okrasnou mříž“, na které nahoře až u stropu sedávala naše kočka, nebo vyhodit halapartnu nebo co… a co bude bavit kterou a co bude chtít vyhodit kdo z nás. Já myslím, že si můžeme na něčem docela zgustnout.
    Anebo taky né, nebo se v tom mineme, ale beru to z větší části jako zajímavý a dobrodružný. Jen občas se vynoří i jiné stránky toho všeho: otravnost, ošoupanost, zařizování, odnášení věcí někam, uf.

    A hlavně teď využít toho, že se nám chce to pročistit a že je jaro.
    Může se stát, že se pak budem potřebovat rozestěhovat rychle a to nebude čas zjišťovat, kam by se co dalo upíchnout, vyhodit, darovat, prodat. To musí bejt hotový teď.

  22. Každopádně já jsem ten víc do nějaký míry ohroženej stresem, protože já se stěhuju a já musím vyklízet i v tom starým bytě víc věcí, já víc jasně musím říct, co chci a co ne.
    A toje pro mě učící, to se mi hodí; právě proto, že obvykle to moc nedělám. Tahle situace mi to přímo nabízí.

  23. 22. 23. Liško, přesně tvoje takové téma :-) a za pochodu a napřímo. – to je o tom soužití (18), nová pravidla, společné věci, kompromisy, přijatelná řešení apd. když zvládneš tohle, myslím si, že do budoucna tě už nějaký potencionální vztah s mužem, závazky a vše co to obnáší – nevyděsí. Takže s chutí do toho! Jaro, nový začátky.

  24. 24. omyly, přešlapy, chyby, váhání, nejistota – je normál. máme to tak vesměs všichni.

  25. 21. moc dobrý, jojo. Liško, nová situace Ti může přinést jen pozitiva a nazrál čas.

  26. 22) Oboustranné večerní návštěvy:) Myslíš, že máma bude mít? To by tomu bytu dalo vůbec dynamiku, myslím v pozitivním směru:) A co nějakej středověkej spolek, nebo dramaťák, ten by se mohl těch halaparten ujmout a ještě byste měly dobrej pocit, že to jde do správných rukou.

  27. psice 27
    správné ruce v tomhle halapartnovém případě budou ty, co nám předají nějaké peníze :)
    A s jinýma věcma zas budou správné ruce ty, co budou ty věci nebo knihy používat a budou z nich mít radost.

  28. Podle čehos to našla, ratko, – Já teda ještě nehledala, tak mě zajímá, jak se v tom vlastně zorientovat.
    A co když je to nějakej překupník, co ty věci prodá někomu do Německa? To asi nevadí… Nebo je blbý něco prodat za hranice? Doposavad jsem nepřemýšlela o etickém rozměru prodeje do zahrabičí. nebo prodeje vůbec – komu ano a komu ne? Nebo je to úplně fuk, anebo to má etický rozměr?

  29. 30. hmmm, to mě vůbec nenapadlo. Stejně by měl zájem asi překupník, co s tím obchoduje… je hodně lidí co se tím zabývá. Saul ti doporučil, nechat si to nějakým freakem ocenit, někým komu můžeš důvěřovat. neznám nikoho z branže… ale pokud by jsi někoho našla kdo ti řekne cenu… tak to pak prodáš řekněme za 70-80% této ceny. a bude to dobrý obchod. co s tím pak udělá, by mě asi bylo jedno… i když to tatínek měl rád. ale co chceš dělat s helmou.

  30. 30
    Prodáváte to proto, že tatínek už není a není nutno dodržovat ohleduplnost vůči němu. Potřebujete peníze. Ani když to prodáš rigidnímu sběrateli ve středním či mladém věku, nebudeš mít jistotu, že toho druhej den nepřejede auto a že to jeho pozůstalí nestřelí do Německa. Etický rozměr je tam, kde si ho ty nastavíš. Tak ho neřeš zbytečně a hleď si ošéfovat, ať tě někdo při prodeji těch věcí neveme na hůl. Nebo na halapartnu. :-)

  31. ratko, no, žejo, co s helmou. Pokud se postěhuju zase dál, tak žádnou helmu brát s sebou nebudu (asi spíš moc drahé nebudou, ale brát je nebudu v žádném případě).

    ruliso, :) Jo, musím se zorientovat.
    jen aby se mi nestalo, když už budu lehce zkoumat nějakou oblast, která mě vůbec nezajímá a nic mi neříká, aby se mi nakonec nezačala líbit! :-D

  32. 33. mě se to děje pokaždé :-)) tak dlouho dokud se zcela nevyčerpám a neodpadnu jak klíště.

  33. To jste celý vy :)
    Já nejsem tak akční; budu se snažit si udržet lehký záchvěv rezignace – to by mohlo pomoct.
    Ale víc ne,to by zas zastavilo kýžený aktivní proces zbavování se předmětů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.