komorebi,
zrovna tohle? Tak to je ještě skvělejší a ještě večernější, protože pořád mám tendenci plnit něco náročnýho, dodělávat zrovna dnes (a stejně to neudělat…), co jsem nedodělala tři týdny. Říct si. tak dneska byl celej den večer, dobrý, zase jsem na ten den vyzrála flákáním, ale zejtra, zejtra mě to dožene a budu si celej den říkat, že musím dělat víc a víc a ne si dělat večer…
A když Komorebi řek, že dobrý, tak by se to s těma mejma vlastníma nárokama snad mohlo zejtra zmírnit.
Doufám, že jsem ti tím teda nepozastavil motivaci, příště chválit nebudu :)))
Já jen prostě jsem poslední dny v takovým zvláštním, až těžce popisujícím rozpoložení a když jsem si ten komiks otevřel tak mě to příjemně pobavil až jsem si řekl, že to musím napsat, za to díky.
Tendenci o které mluvíš asi cítím podobnou s tím, že ale nedokážu dlouhodobě poslední týdny nalézt chuť k tomu něco napsat, i když je toho tolik o čem by se dalo, ale asi si chci zajistit k tomu odstup. No jo teď mi to dochází, asi fakt chci ten odstup. Anebo je lepší psát pod vlivem čerstvosti? A proč odkládáš ty?
V jednoduchosti je krása, něco na tom bude.
3
odstup bývá dobrej. zvlášť v případě, když cítím hnutí radši hned nepsat a dát si ten odstup!
Já odkládám hlavně některé úkoly.
Někdy zkoumám, proč, a vychází mi víc důvodů – jednou že je to druh adrenalinu, jindy že nechci bejt dokonalá, je to vzpoura proti mýmu vlastnímu perfekcionismu (ale blbá, protože je to jen vzpoura, takže tím beztak jenom potvrzuje existenci toho perfekcionismu, není to změna od něj). někdy si řeknu, že je to lenost, ale to není žádnej důvod ani odpověď, protože ta lenost nebo odpor je je někdy ten adrenalin nebo ne-perfektnost nebo kdovíco třeba ještě jinýho (snad ale další už ne:-))
čerstvost je dobrá někdy – pro ty kresbičky jo. Tam se osvědčuje. A kupodivu mě to i zanese tam, kam bych nečekala. V tom je to dobrý. Že si čmárám, jak jsem (například) rozčílená a to na několika stránkách, pak k tomu přidám jednu další a na té se to najednou uklidní a už jsem jinde a v klidu. nepřestává mě udivovat, že to nakreslení něco přinese.
Často ale přinese ne výstup z toho tématu, ale jen jeho popis, zobrazení jinak a vlastně zdůraznění. A to hlavně když je v tom něco nepříjemnýho nebo smutnýho. Tak se to během toho nakreslení ještě znova protočí. A buď je to neuspokojující, nezmírní se to a musím dělat něco jinak jinde ne na papíře, anebo přece jen to je nějaké odreagování a zmírní se to.
všecko co dělám nebo mě potká mohu pojmout i z druhé strany… pasivně. Jakože se mi to děje a to je překvapivě zklidňující…. Myšlenka mě vyhledá, nádobí se nechá umýt, auto se mnou nechá řídit doveze mě domů… a já jsem svědkem toho co se mi děje se vším všudy. s radostí i smutkem, s napětím i uvolněním. Ono to tak bylo vždycky… jen jsem si to nechtěla přiznat. Bylo psáno, děláno a čím jsem u toho pasivnější tím jsem více aktivní. aktivita je proces… deje se když je volný průběh
6
U nás se nádobí ne a ne nechat umýt!
Nevíte někdo, proč píšu šest, když vidím pět?
A tohle se mi děje pořád, nechávají se mi tam psát úplně jiný číslice, než si myslím… :-))
u nás umývá samo :-) i záchod se nechá umýt, když se na to dívám z druhé strany… je to zcela jiné. cítím žehličku v prstech jak hladí, vodu jak teče…oheň jak hoří.
No to já cítím taky (krom té žehličky, páč až na výjimky typu svatba v blízké rodině nežehlím), proto taky nemám problém s prací a těší mě každá činnost, do které se zaberu (nechám se zabrat), ale holt jsem si dovolila vtip, že nádobí se samo nechce mejt, myšleno když to má za úkol (je na řadě) syn. :-)
Ten to ma jinak. Pamatuji si jak me to otravovalo.
No právě. :-))
Dnes jsme poprvé dala injekci mamince….proti chřipce. vím že to sem nepatří, ale jsme na sebe pyšná jak jsem to zvládla :-))
ratko 12
Injekci? Nebo něco jinýho? – To víš, já ve své nechutně hlídačské etickosti hned mám v hlavě vztyčený ukazovák (ne prostředník) a ten říká: injekci dává jen lékař nebo zdravotní sestra. – Ale asi se to týká jen injekce do žíly, a ne do svalu(??)
(Ale klidně na mě vztyč ten prostředník a píchej injekce jak stroj!) Seš dobrá každopádně.
13. normální injekci do svalu :-)) koukala jsem jak mi to šlo. asi se injekce chtěla nechat píchnout :-))) bez problémů.
Ratko 12: si šikovná, paráda! ale injekcie mimo zdravotníckeho zariadenia sa dávať nemajú.
15. tahat maminku k doktorovi, hledat místo k parkování… (není) je úmorná záležitost. Když mi doktor řekl, ať to udělám sama nejdřív jsem se lekla, vysvětlil mi to a povzbudil mě, že na tom nic není :-))
Posledních pár let to doktoři oproti minulosti příliš neřeší. Pokud má pacient někoho inteligentního a schopného v rodině, některé preparáty je doktor nechá píchat i do svalu, pod kůži skoro všechno, třeba antikoagulanty před nebo po operaci si píchají pacienti úplně sami.
Nejhorší mi přijde plynule a dostatečně rychle propíchnout kůži. Aby to nebolelo. Měla jsem z toho taky strach před prvními injekcemi mamince, ale pak mě mile překvapilo, jak je lidská kůže tenká, jak snadno to jde oproti kravám a koním. :-)
15 SV
můžou – v rámci terénní práce (lékařem nebo sestrou). Jenže ta moc nejde vykazovat na pojišťovnu, proto na ni máme projekt, hoho. Ale zpravidla beztak nejde o injekce, ale o rozhovor.
Já zvládala dávat kocourovi ty kapačky, ale injekci bych teda nikomu dávat nechtěla – to narušení povrchu těla mi nedělá dobře. Připadala bych si jako vetřelec, agresor, nemám to ráda, až se mi z toho někdy hlava zamotá.
Tybrďo, ono je půl jedný! A to celý dopoledne něco pracuju a najednou je už půl jedný, teď budu zase zaneprázdněná do tří a potom od pěti. To je docela smršť, to mě baví.
15 + 16 + 17 + 18 : som sa nepresne vyjadrila, bo som to chcela v skratke. samozrejme, že sa podávajú aj mimo zdravot.zariadenia, aj na ulici, aj všade, kde je treba. nejde o aplikáciu injekcie, so sa dá naučiť v pohode. problémom je prípadný anafylaktický šok.
jasneže vždy treba zvážiť plus a mínus, je mi jasné, že ťahať vekovité maminky hore dole po nemocniciach, kde sa môžu napr. nainfikovať kadečím, tiež nie je zrovna bez rizika ;-)
12, 14. dobrý :-)
17. jo, jde o to napoprvé, do někoho, nebo do sebe píchnout…. Do sebe je vůbec zvláštní pocit píchnout – zminovaná antikoagulancia (Fraxiparin, Clexan) se píchají do břicha, lidé mají pocit, obavu, že si propíchnou střevo :-)
Vůbec je s výhodou, když jsou příbuzní nebo sami lidé ochotni se učit píchat “na domů” zkrátí jim to pobyt v nemocnici. Jde i o další ukony, když je potřeba to umět na doma – výměny kolostomického sáčku a péče o kolostomii, nebo manipulaci s PEGem a manipulaci s enterální výživou. zkrátka je to pomáhající – lidé se to naučí v nemocnici a jsou “soběstační doma” nejsou nutně odkázáni na nemocnici. Tohle je pro nás radost – zvládají to, sežijou se s tím po dobu co je to nutné, nepřipadají si tak bezmocní a bezradní a hlavně můžou být doma ve svém prostředí.
To je skvělý! :-)
komorebi,
zrovna tohle? Tak to je ještě skvělejší a ještě večernější, protože pořád mám tendenci plnit něco náročnýho, dodělávat zrovna dnes (a stejně to neudělat…), co jsem nedodělala tři týdny. Říct si. tak dneska byl celej den večer, dobrý, zase jsem na ten den vyzrála flákáním, ale zejtra, zejtra mě to dožene a budu si celej den říkat, že musím dělat víc a víc a ne si dělat večer…
A když Komorebi řek, že dobrý, tak by se to s těma mejma vlastníma nárokama snad mohlo zejtra zmírnit.
Doufám, že jsem ti tím teda nepozastavil motivaci, příště chválit nebudu :)))
Já jen prostě jsem poslední dny v takovým zvláštním, až těžce popisujícím rozpoložení a když jsem si ten komiks otevřel tak mě to příjemně pobavil až jsem si řekl, že to musím napsat, za to díky.
Tendenci o které mluvíš asi cítím podobnou s tím, že ale nedokážu dlouhodobě poslední týdny nalézt chuť k tomu něco napsat, i když je toho tolik o čem by se dalo, ale asi si chci zajistit k tomu odstup. No jo teď mi to dochází, asi fakt chci ten odstup. Anebo je lepší psát pod vlivem čerstvosti? A proč odkládáš ty?
V jednoduchosti je krása, něco na tom bude.
3
odstup bývá dobrej. zvlášť v případě, když cítím hnutí radši hned nepsat a dát si ten odstup!
Já odkládám hlavně některé úkoly.
Někdy zkoumám, proč, a vychází mi víc důvodů – jednou že je to druh adrenalinu, jindy že nechci bejt dokonalá, je to vzpoura proti mýmu vlastnímu perfekcionismu (ale blbá, protože je to jen vzpoura, takže tím beztak jenom potvrzuje existenci toho perfekcionismu, není to změna od něj). někdy si řeknu, že je to lenost, ale to není žádnej důvod ani odpověď, protože ta lenost nebo odpor je je někdy ten adrenalin nebo ne-perfektnost nebo kdovíco třeba ještě jinýho (snad ale další už ne:-))
čerstvost je dobrá někdy – pro ty kresbičky jo. Tam se osvědčuje. A kupodivu mě to i zanese tam, kam bych nečekala. V tom je to dobrý. Že si čmárám, jak jsem (například) rozčílená a to na několika stránkách, pak k tomu přidám jednu další a na té se to najednou uklidní a už jsem jinde a v klidu. nepřestává mě udivovat, že to nakreslení něco přinese.
Často ale přinese ne výstup z toho tématu, ale jen jeho popis, zobrazení jinak a vlastně zdůraznění. A to hlavně když je v tom něco nepříjemnýho nebo smutnýho. Tak se to během toho nakreslení ještě znova protočí. A buď je to neuspokojující, nezmírní se to a musím dělat něco jinak jinde ne na papíře, anebo přece jen to je nějaké odreagování a zmírní se to.
všecko co dělám nebo mě potká mohu pojmout i z druhé strany… pasivně. Jakože se mi to děje a to je překvapivě zklidňující…. Myšlenka mě vyhledá, nádobí se nechá umýt, auto se mnou nechá řídit doveze mě domů… a já jsem svědkem toho co se mi děje se vším všudy. s radostí i smutkem, s napětím i uvolněním. Ono to tak bylo vždycky… jen jsem si to nechtěla přiznat. Bylo psáno, děláno a čím jsem u toho pasivnější tím jsem více aktivní. aktivita je proces… deje se když je volný průběh
6
U nás se nádobí ne a ne nechat umýt!
Nevíte někdo, proč píšu šest, když vidím pět?
A tohle se mi děje pořád, nechávají se mi tam psát úplně jiný číslice, než si myslím… :-))
u nás umývá samo :-) i záchod se nechá umýt, když se na to dívám z druhé strany… je to zcela jiné. cítím žehličku v prstech jak hladí, vodu jak teče…oheň jak hoří.
No to já cítím taky (krom té žehličky, páč až na výjimky typu svatba v blízké rodině nežehlím), proto taky nemám problém s prací a těší mě každá činnost, do které se zaberu (nechám se zabrat), ale holt jsem si dovolila vtip, že nádobí se samo nechce mejt, myšleno když to má za úkol (je na řadě) syn. :-)
Ten to ma jinak. Pamatuji si jak me to otravovalo.
No právě. :-))
Dnes jsme poprvé dala injekci mamince….proti chřipce. vím že to sem nepatří, ale jsme na sebe pyšná jak jsem to zvládla :-))
ratko 12
Injekci? Nebo něco jinýho? – To víš, já ve své nechutně hlídačské etickosti hned mám v hlavě vztyčený ukazovák (ne prostředník) a ten říká: injekci dává jen lékař nebo zdravotní sestra. – Ale asi se to týká jen injekce do žíly, a ne do svalu(??)
(Ale klidně na mě vztyč ten prostředník a píchej injekce jak stroj!) Seš dobrá každopádně.
13. normální injekci do svalu :-)) koukala jsem jak mi to šlo. asi se injekce chtěla nechat píchnout :-))) bez problémů.
Ratko 12: si šikovná, paráda! ale injekcie mimo zdravotníckeho zariadenia sa dávať nemajú.
15. tahat maminku k doktorovi, hledat místo k parkování… (není) je úmorná záležitost. Když mi doktor řekl, ať to udělám sama nejdřív jsem se lekla, vysvětlil mi to a povzbudil mě, že na tom nic není :-))
Posledních pár let to doktoři oproti minulosti příliš neřeší. Pokud má pacient někoho inteligentního a schopného v rodině, některé preparáty je doktor nechá píchat i do svalu, pod kůži skoro všechno, třeba antikoagulanty před nebo po operaci si píchají pacienti úplně sami.
Nejhorší mi přijde plynule a dostatečně rychle propíchnout kůži. Aby to nebolelo. Měla jsem z toho taky strach před prvními injekcemi mamince, ale pak mě mile překvapilo, jak je lidská kůže tenká, jak snadno to jde oproti kravám a koním. :-)
15 SV
můžou – v rámci terénní práce (lékařem nebo sestrou). Jenže ta moc nejde vykazovat na pojišťovnu, proto na ni máme projekt, hoho. Ale zpravidla beztak nejde o injekce, ale o rozhovor.
Já zvládala dávat kocourovi ty kapačky, ale injekci bych teda nikomu dávat nechtěla – to narušení povrchu těla mi nedělá dobře. Připadala bych si jako vetřelec, agresor, nemám to ráda, až se mi z toho někdy hlava zamotá.
Tybrďo, ono je půl jedný! A to celý dopoledne něco pracuju a najednou je už půl jedný, teď budu zase zaneprázdněná do tří a potom od pěti. To je docela smršť, to mě baví.
15 + 16 + 17 + 18 : som sa nepresne vyjadrila, bo som to chcela v skratke. samozrejme, že sa podávajú aj mimo zdravot.zariadenia, aj na ulici, aj všade, kde je treba. nejde o aplikáciu injekcie, so sa dá naučiť v pohode. problémom je prípadný anafylaktický šok.
jasneže vždy treba zvážiť plus a mínus, je mi jasné, že ťahať vekovité maminky hore dole po nemocniciach, kde sa môžu napr. nainfikovať kadečím, tiež nie je zrovna bez rizika ;-)
12, 14. dobrý :-)
17. jo, jde o to napoprvé, do někoho, nebo do sebe píchnout…. Do sebe je vůbec zvláštní pocit píchnout – zminovaná antikoagulancia (Fraxiparin, Clexan) se píchají do břicha, lidé mají pocit, obavu, že si propíchnou střevo :-)
Vůbec je s výhodou, když jsou příbuzní nebo sami lidé ochotni se učit píchat “na domů” zkrátí jim to pobyt v nemocnici. Jde i o další ukony, když je potřeba to umět na doma – výměny kolostomického sáčku a péče o kolostomii, nebo manipulaci s PEGem a manipulaci s enterální výživou. zkrátka je to pomáhající – lidé se to naučí v nemocnici a jsou “soběstační doma” nejsou nutně odkázáni na nemocnici. Tohle je pro nás radost – zvládají to, sežijou se s tím po dobu co je to nutné, nepřipadají si tak bezmocní a bezradní a hlavně můžou být doma ve svém prostředí.