Chvála páchne?

CO PŘINÁŠÍ NOVÝ NOTES

idru1-500

Na předsádce si autor uvědomuje, že když se kreslí jako zvíře v komiksu, do jisté míry zůstává pozorovatelem a ne plným účastníkem vlastního života. Chrání se před tím, aby vystoupil sám za sebe, aby jeho hlas zazněl nad všemi notýsky a nebál se vstoupit do konfrontace a vůbec do přiznaného působení, do žití, do živého vztahu s druhými?

idru2-500

Tuto otázku odvážně formuluje (lépe a konkrétněji než výše:-) a probírá se supervizorem její praktické dopady a možnosti a pevné body, kterých se držet. Přitom mimochodem vychází najevo, že chválit druhého za pokroky nemusí být pro dobro věci:

idru3-500

idru4-500

idru5-500

Jestli se autor sám může pochválit za pokrok, je rovněž sporné, protože jak vidno se stále zpodobuje ve formě zvířete. Status quo zachován.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

113 komentářů u „Chvála páchne?

  1. Ahoj Liško..
    Dobrá úvaha..chválím pořád,doma,v práci,na ulici,ale sebe raději preventivně taky:-)
    Pochvala mě těší o to více,když ji vůbec nečekám..pokud se tak stane,tak nastává u mě fáze dvě a tou je přijetí pochvaly:-)
    Ale to je na dlouhé povídání..přeji krásné dny a chválím tě za TVé krásné obrázky a fajn témata..
    Bi

  2. Brigit,
    anóó, přijetí pochvaly je velké téma.
    Přijetí ocenění je možná ještě hlubší, vyvolá něco víc.

  3. Velmi nepříjemné je vychvalování. tedy být vychvalován. působí to až nepatřičně … tedy opravdu nepříjemně. člověk se soustředí na to co dělá a ještě odhání chvalozpěvy a takovou tu účastnou starostlivost. Je to všecko z jedné vody. vychvalování a účastná starostlivost. oboje nesnáším, a celý život se s tím učím nějak žít. ovšem… můj muž zavelí: XY nechte toho. a já včera vyprskla… neotravuj mě s tím furt.

  4. ale soulasím s tím, že pochvala… evokuje ve mě pocity nadřazenosti toho druhé (chválí rodič, nadřízený, ten co ví…že je to hodno pochvaly) a fakticky degraduje chváleného do role objektu. Jakože ten co chválí si všímá chváleného. Pozoruje ho a oceňuje.

  5. Omlouvám se předem za intenzivní vstupy, jelikož se jedná o téma které se mě hluboce dotýká a které se vine mojím životem jako červená nit. A to manipulace (motivační síla) pochvalou. řeknu to takhle… dítě se rodí svobodně do světa, tedy tak to cítím teď že jsem se narodila svobodná, vždy jsem byla vzpurná povaha… těžko ovlivnitelná. Co mi nakonec zlomilo vaz, byla pochvala. Očekávání pochvaly… jako přirozené odměny mého úsilí. Úsilí – pochvala. Vzniko určité pouto. Když nebyla pochvala nebo dokonce bylo zamračení, znamenalo to zbytečnost mých snah, a zpochybnění mé existence. Ano, řekla bych že se ve mě vypěstovala postupně závislost na pochvale… která latentně je přítomna jako u alkoholika. vím o svojí slabosti, uvědomuji si ji, vyhýbám se předmětu závislosti jak můžu, v nestřežené chvilce mě dostane.

    TAkže ano: Nechválit je dobré. Podobně jako nebrat drogy, nepít a nekouřit je dobré.

    Jen člověk naprosto imunní vůči pochvale či haně se dokáže vyvíjet vnitřně svobodně… růst a nedívat se nalevo napravo zda se líbí… není třeba se líbit. Opravdu to není potřeba.

  6. ratko 5
    skvěle!
    Co se omlouváš, intzenzivní vstupy vítány! Možná to není téma masové, možná jen pro někoho (?).
    Ty to popisuješ otevřeně a hodně zajímavě, to mi předtím takhle nedošlo – že “bylo zamračení, znamenalo to zbytečnost mých snah, a zpochybnění mé existence. Ano, řekla bych že se ve mě vypěstovala postupně závislost na pochvale”
    Já to vnímala taky spíš takhle extrémně, s tendencí k absolutnosti – že zamračení je “zpochybnění existence.” Mnohé věci jsou ve mně taky takhle extrémně (v prvním plánu),proto taky jsem skoro nikdy nepoužívala velká slova, protože pro mě byla příliš velká, pro mě byla absolutní.Slova jako “selhání” jsem pro svoje chování nemohla nikdy použít, protože bych tím ve svém pojetí říkala: Selhala jsem absolutně jako člověk (ne jen v nějaké jedné věci a jede se dála tím, že se to řekne nahlas, se to zmenší). Jenže když (dokud!) se to neřekne vůbec, tak se to nezmenší :-)) Tak teď raději zkouším říkat (pro mě) silná slova.

  7. 6
    :-)) to moje “skvěle” nebyla chvála, neboj! To bylo určitě úplně něco jinýho:-DD. Ocenění.

  8. Jako dítě jsem nebyla chválena ani oceňována a mám za to, že právě proto ze mě vyrostl člověk s velmi nízkou sebedůvěrou. Takže budu v této diskuzi protiproud – myslím si, že (umírněně) chválit a oceňovat je zdravé.

  9. 8. možná ano… ale taky to být nemusí. Můj úmysl byl spíše zpochybnit… důležitost pochvaly jako celoživotní nutnosti. Malé dítě asi ano. potřebuje hřejivou náruč. Potvrzení zvenku. Ale dál, děti později se musí životem proklestit i s překážkami a nezávisle na tom jak mu kdo u to tleská či ho haní. poznává sám sebe v překážkách života.

    Moje maminka byla chválena velmi málo, má nízkou sebedůveru ale nikoliv pro to že by byla málo chválena či moc kritizována. Ona v žiotě vůbec nehledala kdo je, všecko se snažila dělat podle druhých a hodnotila se dle druhých a tak její sebedůvera byla pořád na vážkách nahoru dolu protože pořád (i teď) se dívala na ty druhé jak ji hodnotí. V tom je zdroj nízkého sebevědomí. že člověk naslouchá druhým (jak chválí či kritizují) a nenaslouchá sobě. Kdyby naslouchal sobě, tak by unesl svoje myšlenky, slova i činy statečně. a nekolísal by… neměřil by se okolím. Byl by věrný sám sobě.

  10. 10. o tom kdo jsem a co to znamená věřit sobě… asi jindy :-) je to jiné, celoživotní téma hledačství a odkrývání pokladů v sobě.

  11. Perník 8,
    chválit děti určitě!!! Taky mě moc nechválili. A je to blbý, člověk pak nemá odhad, co je “samozřejmost” a co už je “něco.”

    A oceňovat já brala taky jako totéž, ale je to rozdíl, jak jsem seznala teď. Ačkoliv když se něco povede někomu dospělému, neřeknu mu “vy jste šikulka!” a přitom znám lidi, co to dělají; mně to připadá divný, já takhle nemluvím, natož ty zdrobněliny…
    No to byla odbočka; je ale opravdu rozdíl v tom, jak se (dospělý!) člověk cítí, když odezva je:
    “Vám se to ale krásně povedlo, to jste mi udělal radost, že jste začal o tom mluvit,”
    anebo
    “chtěl bych vás ocenit za to, že jste sem přinesl tohle téma.”

    Ono se to musí zkusit, ten rozdíl, na vlastní kůži. Kam to člověka šoupne, do jakého pocitu, nálady. Jestli si radostně poskočí, že ho někdo velký pochválil a bude se snažit se mu dál zavděčit (k čemuž by to mnohdy vedlo!!! a zrovna v psychoterapii to naprosto není žádoucí, totiž), anebo se bude cítit oceněn a součástí světa dospělých, ke kterému svou troškou přispěl a ta troška byla viděna, slyšena, protože mu někdo nahlas dal zpětnou vazbu, že ho oceňuje.

  12. rtako,
    no, musím ocenit, že nosíš další pěkná témata!
    :-)

  13. Ad 5:
    A co uznání?
    Zívislost na potřebě uznání?

    Když mě někdo pochválí přijde mi to účelové, neopravdové, nedokážu pochvalu přijímat, ale potřebuju cítit to uznání, z tónu hovoru, ze způsobu, jakým se mnou dotyčný mluví o podstatných věcech (třeba v práci, konzultace se mnou postupu výroby či jednání se zákazníkem, ale i v partnerství… neodbývat mě, chtít znát můj názor…).

    Nejsme nezávislá na haně a vnitřně svobodná, byť přímá pochvala nebo pohana jdou mimo mě. Potřebuju cítit pochvalu formou uznání.

  14. 11
    Oceňovat je asi blíž tomu uznání než chvále.

  15. 16, 17 splývá mi to. pod pochvalou rozumím uznání… nebo pod uznáním pochvalu. to je jedno :-) tedy v mých očích je to jedno a to samé. jalové vychvalování či pochlebování většinou utnu v zárodku, protože mě rozčiluje. Často začnu podvědomě švejkovat a zlehčovat vlastní jednání či rozhodování… jen abych to ze sebe setřepala (smyla) očekávání druhých. potřebuji cítit odstup… nezávazek, jakože se ode mne nečeká nic. nechci ani uznání a ani kritiku… nechci nic, a když něco je tak či onak kroutím se.

  16. 18
    Pochvala, je, že ti to někdo řekl či napsal. Přímé vyjádření.
    Uznání je, že se k tobě někdo nějak chová. Vyjadřuje ti svoje uznání nepřímo, respektem, bere tě. Pochvala je to pro tebe, pokud to tak cítíš, protože to potřebuješ.

    Asi rozdíl jako když ti někdo buď říká “miluju tě” , a nebo se tak prostě chová, aniž by to kdy řekl.

  17. 18
    Takže se spíš bojíš neupřímnosti té pochvaly, nebo toho očekávání, které za pochvalou předpokládáš?

  18. 20. očekávání… že zklamu. že nedostojím tomu co se očekává. cítím jak mě to svazuje. bere mi to vzduch k životu

  19. dám příklad. manžel měl vystoupení, dělala jsme tam křoví a zázemí… seděli jsme v takovém sklepě, spousta osobností “místního významu”. Natáčela jsem vystoupení, odpovídala na dotazy a cítila se strašně. Tak strašně, že jsme dokonce neviděla ani čísla a znaky v kameře. Vše se mi rozplývalo před očima a zdálo se mi že umírám.

    Odzpívali to, někdo to trochu pocuchal ale manžel naprosto v klidu a profesionálně. Se mě zeptal zda to mám natočeno a já ani nevěděla jestli jo nebo ne, v ten moment jsme byla pořád v tranzu. doma na to koukali a bylo to perfektní :-)) Furt mě chválili a oceňovali jak skvěle jsem to udělala. ale já vím jak mi bylo, jak strašné to bylo a to ocenění pak nehrálo žádnou roli. ten pocit odpovědnosti a hrůzy že jim to pokazím.

    Muž tvrdí že nedokážu snést odpovědnost, že jsem zbabělec. ano bojím se převzít odpovědnost. schovávám se pokud můžu, vystrčím někoho před sebe jen abych nebyla vidět. a nechci pochvalu ani ocenění. nechci být vidět. budu plivat krev, položím život… ale jakobych tam nebyla. to mám nejraději. když vlastně vůbec nejsem vidět. to jsem šťastná, schovaná vzadu. neviditelná.

  20. 21 a k tomu 11:

    Takže kdybys neměla strach z toho očekávání, nevadila by ti pochvala. Tedy nejd eo závislost na pochvale, ale o její neschopnost ji přijmout pro malou důvěru v sebe sama. Pro malou důvěru, že ustojíš požadavky, kterými s etě někdo jiný (možná) snaží zmanipulovat.
    Tedy kdybys věřila sama v sebe, byla by ti pochvala fuk.
    Teď není. Ale ne proto, že o ni stojíš, ale proto, že z ní máš fóbii.

    Sem si to potřebovala převyprávět, už mi to dneska moc nemyslí.

  21. 22
    To bych měla trému taky, to je asi normální, Když jsem fotila svatbu, dva dny předtím mě bolelo břicho a myslela jsem, že tam snad ani nedojedu. Natož abych zaostřila,. Když ostřím jen manuálně. A taky jsem pěkných prá záběrů i zkazila, z nervozity.

  22. 23 – 24. dobře převyprávěno a stačí se podívat na kontext. tedy jak je celý problém vložen do “společnosti”. Pochvala či ocenění “společnosti” a zároveň fobie a odmítání “společnosti”. Důvěřuji sama v sebe, jsme se sebou spokojena, pochválím se sama a nemám problém ani v nejmenším se sebou. Ten problém mám teprve když vstupuji do interakcí se “společností” a mám se jí zalíbit.

  23. 25
    No, ale to je právě ono. Když jsi sama na pustým ostrověm, tak jaksi není důvod mít se sebedůvěrou problém. Tam když něco posereš, vo prd jde, maximálně umřeš hlady, ale nikdo se ti nevysměje, u nikoho v očích neklesneš.

  24. 26
    Sebedůvěra JE problémem interakcí se společností. Tvé důvěry v sebe, že obstojíš v hierarchii, nebudeš vyhnána ze stáda.

  25. myslíš? jakože když jsem suverénní ve společnosti tak je to znakem sebedůvěry? že když se cítím ve společnosti jistě tak je to znake sebedůvěry? nevím… spíš nesouhlasím. neměla jsem nikdy problém s akceptací ze strany společnosti, nebo s tím že by mě společnost odvrhla. odjakživa mám problém s tím… že mi společnost “nesedí”. že mě neurotizuje a vadí mi… a tlačí do postojů které jsou mi cizí a nepříjemné. Dokážu ve společnosti vydržet, ale za cenu neurozy a pachutí. Můj muž dokonce onemocněl a spousta lidí je nemocných a alergických a nevědí proč… přitom já to vím jasně, vidím co to s lidma dělá. Jak je to nemocné…

  26. ty rozumově íš, že nemáš problém s aklceptací ze strany společnosti. Máš jen problém s akceptací té společnosti ze strany sebe. Neurotizuje tě.
    A proč? Protože cítíš její tlak, na která se necítíš být dost silná. Neuritzuje tě pocit nátlaku na sebe.
    Tak co to je, když ne problém se sebedůvěrou?

    No, nebudu se hádat. Co si myslím, jsem napsala. :-)
    Ale vyhnání ze stáda byl princip, nikoli tvůj konkrétní případ. :-)
    Kdyby ses nebála vyhnání ze stáda, proč by ses měla bát, že po tobě někdo něco podprahově chce a ty mu to nesplníš a budeš za zlou? To by ti to mohlo být jedno, ne?

  27. Ty ses táda bojíš, protože ti na něm záleží.

  28. 30
    Resp., dřív natolik záleželo, že sis to obrátila až do této nechuti.
    Dnes ti potřebu stáda nahrazuje tvoje rodina. Ale ta závislost na stádu je to, co tě pořád na sobě rozhazuje, když se do té interakce dostaneš.

    Přestávám pít, jdu spát. :-)

  29. 31. ano, tak nějak… snažím se dostat z vlivu. tak nějak naivně neuměle :-) jako když se odnaučuje alkoholik pít.

  30. 16. Ru, mám to velmi podobně.

    Jen s malým rozdílem v tom, že pochvalu od někoho neberu nutně jako účelovou, ale chápu, že je to dost často jeho spontánní reakce, podobně jako to dělám a chválím já, jiné – a neumím to přijímat, v tom okamžiku mě to zaskočí a nevím co s tím a přitom mě to těší.

    S falešnou chválou, jako takovou musím říct, že jsem se nesetkala.
    Přestože pracuju v ženském kolektivu, kde se s touhle falešnou chválou jaksi počítá víc, v důsledku ženské a někdy i žensky nevědomé rivality.

    A podobně svým spontánním vyjádřením – chválením takhle zaskočím i ty druhé.
    umím daleko lépe přijímat kritiku – mám to takhle naučené z dětsví, z práce běžně a ze vztahů.
    Řekla bych, že kritizujeme častěji, než chválíme, proto kritiku daleko lépe snášíme přirozeněji.
    Jsme zvyklí na argumentaci mužů – což často je také kritika.

    S tímto vším si také uvědomuju, jak je vlastně těžké vyjádřit pochvalu, uznání a stejně tak kritiku, aby byla pochopena a vnímána dotyčným tak, jak opravdu byla myšlena z mé strany a ne jinak.

    I kritika je formou uznání, ale zase záleží kdo ji říká, jakým způsobem.
    Kritika – je i formou uznání, protože někdo se právě zabývá mými věcmi, problémy – přemýšlí o tom a vyjadřuje své myšlenky, přestože jiné, nebo opačné, než jsou ty moje.

  31. 33. kritiku i pochvalu se učím přijímat. je to mé celoživotní téma, které souvisí s mou vnitřní nejistotou a s mým vnitřním potenciálem, který ve mně je. o kterém vím, a nebo o kterém lehounce tuším a také o kterém nemám ponětí a díky nečekané pochvale či kritice ho mám možnost nachviličku zahlédnout. Kritika a pochvala jsou pro mě takovým budíčkem.

  32. 34. kritika i pochvala jsou inspirací. kritika i pochvala u mě vedou překonat strach, vnitřní nejistotu. kritika i pochvala jdou hlouběji do nitra, do uvědomování si sebe sama kdo opravdu jsem – jak působím na jiné, co vyzařuju…..apd.

  33. 33
    Ono záleží hrpozně moc, jak ta přímá pochvala zní.
    Tón dělá moc.

    Měla jsem na mysli hlavně pochvaly typu:

    Šéf – Vím, že seš dobrá, však ty si poradíš… (podtón, poraď si sama, od toho tě tady mám, a už mě s tím neotravuj)
    Kolegyně, o níž vím, že mě moc nemusí – Tobě to dneska sluší (podtón, no sláva, tak sis konečně koupila něco novýho na sebe)
    nebo – No vidíš, jak ti to sluší, když se namaluješ (podtón, ve svých letech už bys o sebe mohla trochu dbát)
    Otec – Přece nejseš žádnej blbec, jseš po mně. Vždycky jsem ti přece říkal, že máš na to, abys dokázala cokoli, co budeš chtít (podtón, jdi do toho, zapři se, udělej to, co ti radím já)
    Náhodně potkaná známá, například u Tesca, například manželka kolegy – to je fuk, co řekne, ale jak mě či něco na mně začne chválit a švitořit, je jasný, že ze mě chce tahat informace o někom.

    Jo, když to zní jako “Jé supr, ty seš skvělá, zrovna tohle jsem fakt potřebovala” a dotyčná se místo koukání na mě vrhne přímo k tomu, za co mě chválí, jo, tak s tím problém nemám. :-)

  34. A pochvalách od nadržených chlapů radši pomlčím už úplně. :-)))

    Zrovna tak jako o výkřicích “Já tě přece miluju!!” vyťatých jako rána, že já dělám něco jinak, než bych měla, a nemiluju ho tedy. Nebo ne tak, jak bych měla.

  35. Nejlepší bezeslovná pochvala v práci jsou beztak prémie. :-)

  36. 39. :-)) souhlasím.

    ad falešná pochvala – přesněji, s přímým pochlebováním jsem se nikdy ještě nesetkala, nebo možná setkala, těžko říc… ale nevnímala jsem ho právě jako pochlebování.

  37. 39, 40 pořád mi to zavání závislostí… na vnějších podmínkách. jakože když mě pochválí, budu se snažit.

    Samozřejmě lze přijímat kritiku i pochvalu (ocenění) svobodně a nezávisle. Ale je třeba to umět :-) ani jedním ani druhým se nenechat ovlivnit, pořád být sám sebou… v sobě. nechtít se zalíbit.

  38. Ratko, na prémiích (odměnách) opravdu nejsem závislá :-) máme je 1x do roka a tvoří směšnou částku 2000 Kč nepřesáhnou. Osobní finanční ohodnocení nám též před lety sebrali, kvůli přidáním lékařům. Jsme sami sebou, každý za sebe v práci, psala jsem na tvém blogu jak se právě každý různě vyrovnává s aktuální dlouhodobou situací.

  39. 42. :-) Připadá mi Ratko že už si pozapomněla jaké to bylo, když jsi chodila do práce…..na tvé vnitřní boje….hlavně s časem a svou energií, tak jak to máme my všichni ostatní, co pracujeme.

    Ano, můžu předstírat a hrát, a obelhávat samu sebe, že mě vnější okolnosti nijak neovlivnují…..ale k čemu je to pak dobré? No a pak je samotný reál. Pracovní doba, vytížení, svědomí, energie co mi zbývá a čas po práci….

  40. :-) sakra Ratko a proč křestani říkají – pochválen bud Ježíš Kristus až na věky, amen. ?
    když jsme u té pochvaly, která tobě teda nevoní. :-))

  41. Barčo, však dobrý :-) máš radost z pochvaly, je to pro tebe OK. Taky mám radost když mě chválí… akorát si z toho nesmím nic dělat. tedy potěšit se a zapomenout na to.

  42. 46. to ano, nemít díky pochvale časem nosánek nahoru :-)

  43. 47. anebo… moje varianta, nechtít se díky pochvale zavděčit.

  44. 48. to se lehce může stát…třeba u prémií. člověk dostane nějakou odměnu a zaváže se vděčností.

  45. 48. opět se dostávám na tenký led… do oblasti kde toužím po spontánní radosti z obdrženého daru, a tato moje radost je přirozenou chválou a vděčností kterou může dárce se mnou sdílet. Ten dar… který dostávám a z kterého se raduji, je nezištným darem, darem z lásky…nesobeckým darem.

    u prémií je to jinak, tam necítím tuto přirozenou a spontánní radost a vděčnost… spíše cítím hořkost a závazek. Protože ty peníze které jsem dostala… nebyly dány nesobecky a “ze srdce”. Jsou to peníze vydělané byznysem…patřící všem. Cítím pachuť a je mi stydno.

  46. Jsem přecitlivělá…vím to o sobě. Zároveň tato přecitlivělost je velmi zajímavá a podnětná.

  47. 42
    Dyk jo, to nikdo nikde nepopíral, právě naopak. Přečti si tu 16. Na tu to navazuje.

    Nicméně to, že mě něco těší a že se mi pak lépe dělá pro toho, kdo mi to uznání projevil, není zdaleka totéž jako snažit se zalíbit. To si zas mícháš dohromady dle svého gusta účelově ty, aby se ti to líp hodilo pro zvýrazněnější vyvýšení tvých vytyčených cílů. :-)

    Jasně, že se mi bude líp spát s chlapem, kterej mě bere a mluví se mnou, než s někým, kdo mě má jen na ten sex. Ale neznamená to, že se budu snažit být jiná, než jsem, jen proto, aby mě někdo bral, tj. abych se zalíbila.

    Dtto podobný rozdíl.

  48. 42 – pokrač.
    Kdybych sklízela v práci uznání za to, že se šéfovi podbízím, dobrej pocit bych z takového uznání neměla. To je vo ho…u. Potěšitelné uznání je jen takové, které směřuje k těm kvalitám tvojí osobnosti, kterých si i ty sama na sobě vážíš. Ne k tomu, co umíš zahrát, abys získala nějaké výhody.

  49. 48
    No dyk jo, píšu vejš, že to jsou dvě různý věci.
    Všimni si, že kolikrát se nejvíc chtějí zavděčit naopak právě ti, co moc chváleni nejsou.

  50. 52. dík za doplnění. jasně. měla jsi to tam tak jak píšeš a viděla jsem to. Pak jsem reagovala víc na Barču. a nakonec opět na sebe a vlastní slabosti a závislosti. Ono i ve vztahu se člověk setká s tím, že ten druhý ho chce předělávat nebo mít jiného, třeba štíhlejšího nebo upravenějšího etc… a mohou z toho vniknout nedorozumění jelikož je to moje osobní intimní záležitost a to že se třeba druhému líbí to nebo ono je fajn, ale to je taky vše.

  51. 54 – pokrač.
    Respektive ti, co nejsou moc uznáváni.

    Když budeš jen chválená, je to rpázdný. Nic ti to nedává a je to falešný a slabší povahy to svádí k é snaze zavděčit se.

    Být uznávána dává sílu. Jistotu. Nezaprodáš se tak snadno a víš proč.

  52. 49
    Vděčností? A za co? :o) Prémie jsou přece naopak výraz vděčnosti mého šéfa za mnou odvedenou práci. Takže ok, jsme vyrovnáni, za co bych měla být vděčná?
    Jo, je fakt, že líp se dělá, když víš, že to někdo ocení. To ano. Vždycky pár dní po výplatě mi ta práce jde tak nějak líp od ruky. :-))
    Ale že bych kvůli tomu udělala něco, co jinak odmítám udělat, třeba vědomě zalhala zákazníkovi, to neudělám. A šéf to ví a ani na mně nic takového nezkouší.

  53. 50
    Prémie taky nejsou dar. Znovu, prémie jsou výraz vděčnosti tvého šéfa za tebou odvedenou práci. Vyrovnáno, tečka. Za co vděčnost?
    Maximálně cítím hrdost, když vím, že jsem na prémiích dostala víc než kdo jiný. (Na druhou stranu taky mám menší základní plat než většina kolegů, tak je fér, že mi to šéf takhle vyrovnává. :-)

  54. 57. já třeba zůstávala v práci a snažila se dořešit rozjebané kauzy. myslela jsem na to i doma. cítila jsem se zodpovědná. že to “musím” nějak zvládnout. nejen pro ty peníze… ale zejména pro uznání které mi bylo prokazováno. zatěžovalo mě to. nepovažovala jsem firmu za svoji vlastní ale ono se to nakonec jakoby tak “vnutilo” do mojí pozornosti až přerazilo ostatní věci fakticky proti mojí vůli

  55. 58
    Když na to mám, jsem proto uznáván, tak tu zodpovědnost unesu.
    A když se budu cítit unavená a naznám, že už ji nést nechci, tak vždycky můžu odejít. Nerchat svoje místo a uznání ostatních někomu jinému.
    Jako jsi to udělala ty.

  56. 61. jsem ráda že jsi to napsala. opravdu jsi mě potěšila :-)

  57. A to teda ta 61 byla odeslána ještě předtím, než mi naskočila 60.
    Ale jo, bylo asi jasné, kam míříš. :-)

  58. 60. Aha, takže pro to ten odpor a tak silné téma a ta silná slova pro tebe.
    No, rozjebané kauzy si domů nenosím, nemocné lidi taky ne, i když mám pocit, že na to někdy občas dojde, jak se ti lidi valí a nejsou místa :-) vedení nás moc nechválí a neodměnuje, spíše naopak, ale nakládají nám další a další povinnosti….takže když to vezmu kolem a kolem – mám bezpečné zaměstnání :-) v tom smyslu kde mě nezkurví moji vnitřní svobodu a čistotu a o nějakém zaprodání se u mě nemůže být ani řeč.
    To, že doma občas myslím na ty chudáky lidi v nemocnici nemá vliv ani na moje odměnování, ani na podbízení se. A co se týče rozpisu služeb, beru hodně služeb, když to musí být – ne kvůli odměnování, ale hlavně kvůli kolegyním, které jsou i mými kamarádkami – a zase je to moje vnitřní svobodná volba. Vesměs se jedná o samoživitelky s dětmi. Takže, když ty služby, co hoří nevezmu já, dostali by je oni. Oni mají druhou směnu doma, na rozdíl ode mě, takže mám takový nadbytek, rezervu – vzít ty některé služby navíc, když je nás v práci málo. a samozřejmě existuje ZP a jsou to pro mě přesčasy – at už bud formou finančního odměnění, nebo je za to v dalším měsíci pro mě víc volna.

  59. 65. a protože nemám rodinu s žádnými očekáváními – taky jsem vnitřně svobodná a nejsem závislá na žádném rodinném chválení a odměnování. takže u mě vlastně dobrý. :-)

  60. a jinak, jak brojíš proti tomu chválení a odměnování – druhý pohled je to, že každý má svoji cenu, že jo.
    a ted je na tobě – komu ty dovolíš, aby s tebou jednal jako s hadrem a komu to prostě nedovolíš.

  61. :-) takže zase v podstatě téma, které nemá řešení.

  62. pracovní zodpovědnost a její unesení – další téma. Neunesu ji v momentě, kdybych to začala opravdu vědomě kazit, práci předstírat a lhát a za mnou nebude vidět nic. Takže bylo by to vidět na lidech, které mám v každé směně svěřené. takže zatím si myslím, že svou pracovní zodpovědnost unesu. :-) i přes všechny ty krkolamy.

  63. 67 a hlavně proč (odměnování) – kdo s tebou může jednat jak s hadrem a ty víš proč může, co z toho pro tebe pramení. co je za tím a ten druhý – proč nemůže, proč mu to nedovolíš. proto jsem napsala tu 68.

  64. 70. tohle se zase promítá do osbního života. Bývalá kolegyně – ranařka v práci a pak doma těžce pod pantoflem, šlapající na každý povel svého manžela, jak švýcarky, kdybych to neviděla na vlastní oči nevěřila bych tomu…..nevymyslela bych to. A naše další kolegyně, malá drobná, eterická, tichá, “ušlápnutá” jak diriguje celej svůj rodinnej ansámbl – nekompromisně, tvrdě, až pomalu šikanisticky. vše doma musí být po jejím.

  65. 71. reál je prostě zajímavej. takové někdy hodně velké “Aha”. :-)

  66. 66. ano, to je velká výhoda. říkala mi sestřenice s roztroušenou sklerózou, že si občas říká, že bez rodiny by to bylo lepší. Je to zdravotní sestra. nezvládla to psychicky. fakticky se položila mentálně.

  67. ….no a pak jsou takový ty chvíle o nočních, kdy se kolegyně sesype a začne plakat, že není dobrá matka, že to prostě nezvládá, nestíhá všechno….a nemá na vybranou…..nemůžeš nic…..jen jsi s ní, vyslechneš….maximálně po chvíli odlehčíš, něco plácneš, nějakej nesmysl……to hutný pomine, zasmějem se….a dobrý, oklepem se obě a jede se dál….

  68. MOje sestřenice se zbláznila… dvakrát se vdala a dvakrát manžela vypudila v domnění že ji překáží. a zůstala s třemi dětmi sama, protože uvěřila že je to jednodušší než se ještě (navíc) starat o muže. teď má děti dospělé, kromě nejmladšího patnáctiletého. ten je tichý, neviditelný a se vším ji pomůže. a všichni ostatní ji otravují… doslova. Viděla jsem to. ale ona to nevidí… nebo vidí ale nedokáže se tomu bránit. nejhorší je její matka, ale všichni ji mluví do života a ona ochrne a zemře.

  69. 75. zatáhnout záchrannou brzdu včas je tak těžké… neuvěřitelně těžké. Protože člověk nevěří předem, že to je možné. on sám nevidí variantu “zastavení” se. nevidí prostě. je oslepen vším tím kolem něj.

  70. 16,17 ru
    ad slovo uznání –
    jo, vida, to se sem hodí, uznání, ocenění a respekt jsou příbuzní :) V řecký mytologii by to byly asi sestry :)

  71. Liško, inspirovala jsi mě pletením natolik že jsem se pustila do pletení bačkůrek :-) morduji se tady neuvěřitelným způsobem cestou pokus omyl. Jestli se mi podaří něco vytvořit… bude to jen tvoje zásluha. tedy s pochvalou ještě počkám dle výsledku mého zoufalého snažení.

  72. ratko 78
    to je bezva! Návody na bačkůrky na netu určitě budou. Nebo ti najdu nějaký návod ve starý Praktický ženě a vyfotím ti ho :)

    – a teď si jdu konečně přečíst ty komentáře od č. 18 do 76. Hurá, to bude určitě dobrý počtení!

    Zatím se mi vypere prádlo. Druhou část tajného pletení mám hotovou už od soboty, tak teď budu číst, zítra dělat karbanátky a hruškový nevímco, pak dopletu rukáv svetru, než přijde páteční další kus tajného návodu.
    Akorát nemám na ty karbanátky ani vejce ani housku, tak to asi budou spíš švédský karbanátky bez housek a vajec.

  73. Koupila jsem si knihu, umím hladce – obrace, ubrat a přidat. a tak to zkouším…zatím ze staré vlny, uvidíme. Jestli se povede, budu pokračovat. Musím si vyhrabat brýle, bez nich se mi to již rozplývá před očima. dřív jsem si toho nevšimla…až teď, musím zaostřit okem přesně.

  74. pletení zdar! umím Ratko, stejně jako ty. :-) naposledy jsem pletla někdy kolem mých 20-25 let.

  75. Ratko 25
    novida, takže žádný problém. Jediný, co mě zarazilo, je slovo zalíbit. Proč by ses měla společnosti zalíbit. To není povinný. Někoho to těší, někdo na to kašle, tak co.
    A říkám si jak používáš to slovo”společnost”, co to jako má být. Kdo. Tví křesťanští souputníci? Takže se od nich vyděluješ? Kde je potom soudržnost, křasťanství a ten celý bazál?
    ad 28
    dtto se “společností” – že lidi onemocněli ze společnosti? Spíš ze sebe, ne?
    “že když se cítím ve společnosti jistě, tak je to znakem sebedůvěry?” A ne? A přidáváš slovo”suverénně” – pozn.: ale my zvenku nevíme, jestli ten, kdo se chová suverénně, se cítí suverénně. Já se cítím mezi lidmi dobře, protože předem předpokládám, že jsem určitě sympatická :-), když nikomu neškodím a chovám se k nim přiměřeně slušně. To je taková moje pojistka a ochranný postoj – předpoklad, že když se chovám k ostatním přiměřeně, oni se taky budou. A když ne, tak nebudou, no, ať si s tím poraděj.
    Ad příklad kom. 22: natáčet něco a odpovídat ma dotazy by mě asi bavilo! A mejdan k tomu. To bych byla asi ve svém živlu. A přitom, jako ty, taky “nechci být vidět.” Ale jinak. Já můžu být vidět běžně na setkání spousty lidí, to je mi fuk, ale nechci silně působitjako já, za sebe (nějakej úkol zvnějšku daný dělat pro ostatní,to mi neva). Chci se vyhnout odpovědnosti za osobní působení, nechci mít věci ve svých rukou, odevzdávám je a čekám, že se jich chopí někdo jinej (snad se přeučím, už mě to neba :-))

    A co teda myslíš tou “společností”, ze které jsou alergie a nemoci? Proč v takové společnosti teda seš? Pokud to není původní rodina, tak proč v ní být? Je to dobrovolné.

    ad pletení: hladce, obrace, ubrat a přidat je všechno. Nic jinýho v pletení není. Akorát ubrat a přidat se dá více způsoby, ale to už je detail. Takže dobrý! Máš to v paži. Když bude výsledek nepravidelná pletenina,tak se trochu navlhčí a vypne špendlíkama a bude to.

  76. ru 29,30,31
    jó, to je odvážně vypíchnuto, to by mohlo sedět. Stručně a jasně (to neumím:)

    ru 37
    to jsou skvělý příklady!!
    “No vidíš, jak ti to sluší, když se namaluješ” jo, to je těžkej kalibr :-)) “No vidíš…” je vůbec děsivý.

  77. Barčo 45
    haháááá! To je geniální nápad, úplnej gag tady v kontextu tématu pochval :-))

  78. ratko 48,49
    “nechtít se díky pochvale zavděčit” – no a o to šlo v článku, ale oklikama. To je ta nuance mezi pochvalou, která snadno implikuje tu vděčnost ve chváleném, a mezi oceněním, které mu nechává svobodu, protože ho nechává rovnocenného s tím,kdo mu prémie dal.

  79. … prémie jsou ocenění, ne pochvala, ne?
    A když je ti z nich stydno, tak je odmítni nebo jdi pracovat jinam. Tos udělala, tak cajk. Nebo to znamená, že ještě něco zbývá – mě napadá tahle otázka, protožes sem napsala o tom “stydno” v kom 50. Ale to nemusíš odpovídat, já to vědět nepotřebuju, já si to ani neumím dobře představit, jak to “ve fabrice” vypadalo.

  80. 83. Kdo je tedy ta společnost, které se ve skutečnosti bojím… musím si to rozmyslet. soukmenovci ve víře to nejsou, naopak… jakmile se někdo deklaruje jako věřící křesťan, uleví se mi. Necítím se tak ohrožena… jako ve “společenství”. Podle mě je to životní zkušeností, zkušeností že musím být ve střehu před “společností”. V důsledku asi tou společností když teď nad tím přemítám je asi … anonymní dav. Nabídky služeb, lákadla konzumu, ale vlastně to byl i zaměstnavatel… nikoliv konkrétní člověk nýbrž systém vztahů se zákazníky, obrana firmy vůči světu… neustálý postřeh aby nás někdo nevzal na hůl, neřekla jsem něco nebezpečného a nemuseli platiti milion, aby se nějaký bagr nezřítil a když se zřítil aby to nebyla naše chyba… tak nějak postřeh, střeh… jako liška plížící se lesem a ohlížející se kde je myslivec který ji střelí nebo alespoň si ji vezme domů.

    eí to opravdu jen zaměstání i když tam to bylo nejhorší, trvalé soustředění a obavy že se něco stane. ale jsou to úřady, finanční úřad, obsílky, pojistky, zdravotní prohlídky… trvalý kontakt s nějakým dohledem… který se nesmí opomenout jinak máš na krku otravy. ano… že udělám špatný krok a někdo se mi zavěsí na krk a bude mě otravovat do konce života :-)) tedy přeháním, hledám příčiny mojí úzkosti a strachu před společností.

  81. 88. je to absurdní, uvědomuji si to … ten divný pocit že někdo na mě číhá a chce mi ublížit. chce mě ovládnout abych to dělala tak jak si přeje.

  82. 89. napadlo mě víckrát že jsem nemocná, že mám problém s koncentrací. že se bojím… protože mi vypadává koncentrace a já najednou stojím nahá uprostřed davu, který mě obviňuje. že to nebo ono jsme neudělala správně, rychle, dostatečně, že jsem zapomněla na to i ono, že jsem pomalá a já v rozpacích pláču. nad vlastní nemohoucností…neschopností, připravena o vše co jsem, o vlastní důstojnost. vlastně ano. možná je tomoje pýcha která trpí… pocitem zlyhání. protože ztrácím zkoncentraci, zapomínám… nestíhám.

    sny střední byl opět u psychologa a dostal papír na těžkou dyslexii… tedy ve všech možných směrech a typech. A paní psycholožka mu řekla prý že to má v rodině, že to je dědičné… asi tím trpím taky.

  83. 83
    A ještě anglicky. :-)
    Zvláštní, sleduju, jak rozebíráte pletení, a vůbec se mi nechce k němu vracet. A to jsem svého času upletla cokoli, od svetru přes ponožky a rukavice až ke komplet miminčím oblečků, vzory a kombinace barev jakékoli, volné krajkové i plastické…
    Dneska už mě to vůbec neláká.
    Ale kdoví, třeba zas za pár let… Jak se tak po oblouku života vracím, tak třeba se vrátí i to pletení. :-)

  84. 90 syn. když jsem byla mladší, dokázala jsem svoji poruchu maskovat. měla jsem dost energie a schopnosti uřídít svoje slabosti, teď jak stárnu… nejde mi to. Dělám chyby v pravopisu ale není to lajdáctví. nedokážu to napsat správně, dělám chybu v přečtení čísel, přehazuji číslice. neumím napsat správně telefonní číslo. protože přehodím číslice a nevidím to. cokoliv dělám, dělám jen tak “napůl”. pořád tam jsou chyby. v něčem to nevadí.. a dokonce v něčem je to i přínosem, třeba ve vaření, nebo v nápadech či ve vzájemném rozhovoru nebo společně stráveném času. Je se mnou celkem sranda. Když mám vyplnit nějaký pokyn, hroutím se.

  85. 89
    No to není absurdní, tak to je. Přesně na tomhle principu společnost jako celek funguje. Kdyby ne, rozpadla by se a zahynuli bychom všichni.
    Vzpouzet se můžem jen do určité míry. S vědomím, že to takhle funguje a že si musíme i ten odstup držet jen do určité míry. A nebo emigrovat na severní pól.

    Stálá ostražitost je vlastní všem živočichům. Akorát tobě po krku nejde lev ani tygr, ale berňák a média.

  86. 90
    Dys něčím trpí kdekdo. To není příčinou tvých strachů. Jejich příčinou je spíš výchova tvých rodičů, přílišné upnutí se na tebe, toje osamělost v jedináčkovství, z toho vyplývající přílišné sledování sama sebe až do sebestřednosti. Takže cokoli cítíš mimo ideál, nahlížíš to jako poruchu až úchylku, kterou máš určitě jinou něž ostatní. :-)

  87. 60 aha, pro uznání?
    Já bych rozjebané kauzy dělala večer prostě proto, aby byly hotový. Abych dodělala SVOJI práci. Nic víc.
    Dodělávat něco “rozjebanýho” pro uznání je předem prohranej mač!

    Protože tolik uznání se neurodí, kolik já jsem pro tu práci dala vlastního času. Ale pro to jsem se rozhodla já. Že to dodělám, takže už předem to uznání nečekám, je to moje rozhodnutí a to nemá s uznáním zvenku nic společnýho.
    Většinou když něco takovýho podnikám, po večerech, sama si to nějak vykompenzuju. Třeba potom uberu plyn během pár dní v práci (když je to hořící už dodělaný a je trocha klidu). Nadávkuju si to. Jiná věc je, že takový věci dělávám sama, ačkoli zřejmě jinde by to mělo být po dohodě se šéfem, náhradní volno nebo tak něco,ale víme, jak to mám s autoritama, moc pro mě neexistujou :) Sama sobě si.

  88. 92
    Ale to má vážně kdekdo.
    Dřív se to nesledovalo, dítě svojí inteligencí a tlakem rodfiny buď mělo, nebo nemělo na to, aby to zvládlo, zakamuflovalo, přemostilo. Dnes se to sleduje a jsou na to testy, nakteré se odesílá každé dítě předškolního i školního věku, u kterého se jen objeví náznaky, takže ve výsledku třeba když jsem učila na základce, měla jsem ve třídě třetinu dětí s dys. Většinou -lexie, ale pár byli i dysgrafici a sem tam i čistý dyskalkulik.

    Moje kolegyňka v práci v kanceláři s tím má problém taky. Každou chvíli přehodí čísla na účtech, telefonech, plete písmenka… Takže když o něco víc jde, nechává si to ode mě radši zkontrolovat (hlavně češtinový texty) a je to. Jinak supr holka, zas tak nějak extra to nikdo neřeší.
    On totiž šéf je lehkej dys asi taky. :-))

  89. 95. cítila jsem závazek… tedy vzala jsem tuto práci tudíž i odpovědnost. A jsem za to (velmi dobře) placena. Ty peníze byly jakože náplastí za ty strávené hodiny navíc. že člověk když to fláká… tak cítí že vzal peníze, a na práci sere. že ho ta práce zas tak moc nezajímá, ani za ty peníze ne. a vzniká konflikt svědomí, tedy u mě vznikl. Náhradní volno jsem dostala ale pořád ta pachuť. Ostatní volno nedostali. bojovali na život a na smrt o svoje místo. nakonec mě to to opravdu zatěžovalo svědomí. cítila jsem se blbě.

  90. 96. my to řešili se synem a dobře jsme udělali. zásadně mu to pomohlo, opravdu. a dostane papír k maturitě.

  91. 92
    Nehledej Ratko furt omluvy a důvody pro to, jaká jsi. Zvrhají se ve výmluvy. Kašli na to. No tak jsi dys a posraná strachy ze zodpovědnosti. Tak to prostě je, každej jsme nějakej, na druhou stranu je s tebou sranda, jak píšeš, a jsi jinak hodná ženská a spolehlivá máma, tak proč to brát jako nějaké svoje selhání.

  92. 71 Barčo,
    tak to jsou taky krásně vykreslený případy!
    Zajímavý.
    Asi každej máme svou sféru, ve které spíš hrajeme prim, a jinou, ve které rádi ubereme a máme oddech z toho, že je něco dáno, rámec, můžeme jen šlapat. A každej jinou měrou, někdo tak extrémně jako ty kolegyně, někdo jen trochu. Jóó, ten reál, ten je zajímavej! :-))

  93. 98
    No ono se to dneska tak řeší, i s rodiči. Spolupráce školy a PPP s rodiči je naprosto nutná, bez toho ten papír dostat nejde. :-)

    Můj mladší je taky dys, dysgrafik s dyslektickou nadstavbou. Dělá druhej učňák, protože měl hrozný problémy na základce a sebevědomí totál zdevastovaný, ale vyučení se kuchařem a uznání kolegů v práci ho postavilo na nohy.
    Starší má LMD (lehkou mozkovou dysfunkci – problém s dlouhodobým sopustředěním a jemnou motorikou), taky to zvládl, dneska se soustřeďuje normálně a že nebude hodinář, jsme už oželeli. :-)) Beztak píše víc na počítači než rukou. Dělá zrovna bakalářku a hodlá pokračova namagisterský.

    Řešíš fakt totéž, co statisíce jiných rodičů. :-)

  94. 89, 90 ratko
    ahá, to pěkně popisuješ!
    Mně z toho vychází ta původní rodina, takový nastražení jsi asi potřebovala mít v dětství. Proč nevím, návrh: asi rodiče dělali věci za tebe nebo chtěli dělat věci, kterés mohla dělat ty, chtěli to mít podle sebe a když to tak nebylo, tvrdili ti a tvářili se, že to tys selhala, že ty seš ten, co to má umět (ačkoli ti neukázali, jak na to). Třeba. Nebo úplně jinak.

    A ta fabrika byla místo, které to nějak zopakovalo, něco podobného tam frčelo, bylo to tam hodně koncentrované (?)

    K tomu vypadávání koncentrace ad89 – nevidím na čísla na kameře ad 22 je taky asi ono
    – no a není to způsob, jak tvůj organismus chce odpadnout, vystoupit z toho fabrikového nesnesitelného výše? Jak se vyhnout tomu, aby ti někdo podsouval, žes v něčem selhala? – Tak odpadneš, vypneš se a tím selžeš radši sama rovnou, to tělo to nějak udělá dřív, než někdo jinej nepatřičně na tebe uhodí (?)

  95. 101. Ru, to vím… to mi je jasný. pomohli mu srovnat totálně zdevastované sebevědomí. z pětkaře se stal jedničkářem a je schopen zmaturovat. to bylo dříve nemyslitelné. a maturovat chce z fyziky z které měl jen samé pětky (asi 7 po sobě) Teď má jen jedničky a fyzika je jeho nejoblíbenější předmět, baví ho to. kdybych to nezažila na vlastní oči neuvěřím tomu. jen tím lže mu dodali sebedůvěru, on jim uvěřil a začal věřit i sobě… najednou to šlo.

  96. 102 je to děsně zajímavý, přímo napínavý. Pro mě to tak může zůstat, navěky interesantní, bez rozhřešení :)

  97. 102. přesně to je ten mechanismus. stejný mechanismus má i syn :-) asi to odpozoroval, že je to funkční

  98. 102
    Poslední odstavec – přesně.
    Člověk pod tlakem má intenzívní pocit, že se zachrání útěkem, když se zhroutí. Selže vlastní sebezáchovnou akcí dřív, než se toho pokazí ještě víc, až by selhal “pozdě”.

  99. ad 109/105/102
    Akorát jak už to na sobě taky znám dávno, tak to dělám tak, že se “nechám zhroutit”, jakože to vzdám a odepíšu a psychicky uteču, ale vím, že to mi pomůže a uklidní mě to, takže vydechnu, uleví se mi, nadechnu – a jdu do toho znovu. Dál. Dodělat, dokončit.

    Takže v reálu to pro neznalé samozřejmě vypadá, že lítám ode zdi ke zdi a nevím, co chci.
    Ale já akorát vím, co musím, abych se nezhroutila doopravdy.

  100. 109, 105, 102
    Já to dělám trochu jinak. Nijak neodpadnu, nic mi fungovat nepřestane, čísla i písmena mám furt pod kontrolou :-D. Já ale zpasivním. Přestanu něco dělat (to,co mám dělat). Jakoby čekám, že když já přestanu se starat (o sebe, o svoje), tak to udělá někdo jinej. Někdo jinej naskočí a chopí se toho.
    A pak třeba já taky přiskočím, anebo mu to spíš přenechám, zůstanu mimo a dělám, že já nic, já muzikant, jakoby neslyším nic, postavím se mimo, nenechám k sobě dojít, že tohle bylo na mně a já to neudělala. Nepřijmu, že jsem “selhala”.

    Tak mi to teď připadá, že to dělám.

  101. 110. někdo to bohužel neví… nepozná to na sobě, nehroutí se a odnese to zdravím.

  102. 111. to mi vyčítá třeba manžel, že ho vystrčím dopředu a on musí pak táhnout káru chca nechca… jelikož nikdy jiný tam (kromě mě a jeho není) Mě se to jevilo naopak… že táhnu já a on je ten pasivní, jemu se jevilo že musí táhnout on… protože já dělala tupca. ale ve skutečnosti máme pravdu oba. Pro mě to znamelo že sse můžeme otočit, vrátit, nedělat, nedodělat, nechat tak… pro něho to znamenalo dotáhnout do konce, dodělat, neotočit se, nevrátit se, nenechat tak. a tak to prostě táhl až nakonec padl k zemi. Já ne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *