Chvíli se cítit normálně!

A NEMYSLET NA TÉMATA SPOJENÁ S NEMOCÍ…

Jednou jsem se cítila normálně!
Nemyslela jsem na to, že levá noha mě poslouchá od operace nějak hůř, na to, v kolik hodin si mám vzít které analgetikum a v kolik hodin ještě ne a kdy už ne, protože už by to bylo pozdě vzhledem k dennímu programu, co mě čeká, a nemohla bych si to další vzít včas. Nemyslela jsem na to, kam mám zatelefonovat nebo jít k doktoru nebo napřed do lékárny a kam potom. Na to, že mě bolí břicho, že mi není tělesně úplně fajn a krásně snad v žádnou chvíli. A když mi je celkem dobře, musím vědět, že v tom čase je nutné se buď dospat, nebo otevřít počítač, poslat pár mailů, zkusit vyrobit leták a propagovat naše pracovní programy. Nebo ten čas využít a rychle umýt nádobí, jít si koupit něco k jídlu nebo něco srovnat když ne uklidit. Ale na to mi čas vyjde fakt jen jednou za čas. Nádobí zvládnu tak jednou za týden a jsem ráda. Kdo by to byl řek.

A jednou jsem na to všechno zapomněla a potom zjistila, že jsem se cítila normálně!
To jsem šla v sobotu do blízkého obchoďáku na Floře. Hlavní cíl byl jít operátorovi nahlásit, že nový modem přestal fungovat, nejde internet; ať někoho pošlou. Výsledkem bylo, že přislíbili, že někdo se ozve “ještě dnes.” Samozřejmě se ozval až v pondělí, a to už jsem se mezitím šťastně dovolala na jejich linku, odkud poslali opraváře na úterý a bylo to. A v sobotu jsem se tedy normálně necítila, byla jsem z toho, že nejde internet, dost podrážděná, zrovna na máminy narozeniny, achjo, nebylo mi moc dobře a každý takovýhle malý stres nebo zařizování znamená teď pro mě další o hodně větší nepohodu i tělesnou, celkovou. To si moc nemůžu dovolit. Narozeniny toho dne měla i teta, která mi teď docela často píše, drží mi palce, dělá si o mě starosti. No a mně bylo celkem blbě, takže jsem jí nezavolala – jednak jsem na to už nemohla myslet, na to už nebyla kapacita, jednak když je mi blbě, tak ani telefonovat nemůžu, nemůžu se soustředit na pochopení dlouhých vět, které ten druhý říká, nemůžu plynule mluvit a jsem netrpělivá, už chci konec, konec, konec. V takovém stavu můžu telefonovat leda s pár lidmi, co se mnou mluví nejčastěji a jsou nejotevřenější – navrhnou, ať si sama řeknu, jestli chci nebo nechci mluvit, o čem a tak, nevezmou si osobně, že mluvím tak nebo tak nebo vůbec. Takže s kamarádkou Lososem. Kupodivu když ji nechám mluvit o tom, že seká trávu nebo někam jede, tak přestože je mi špatně a jsem z toho napřed nervózní, nemám chuť a sílu ani poslouchat ani mluvit, tak když tomu dám šanci, nakonec je to docela uklidňující. Když dokážu dát pryč ten nárok, že musím poslouchat nebo musím mluvit nebo reagovat. Potom mi to umožní přece jen trochu odpoutat pozornost od bolesti. A je to na chvíli úleva. Ale to každej telefonista nemůže vydržet a ani já to nechci s každým vydržet. Při pracovních nebo uctivých hovorech to nejde vůbec.

No prostě jsem šla k operátorovi, vyřídila tam pro tu chvíli, co bylo potřeba, a hned jsem si řekla, že to chce odměnu. A povinně. Chození po obchodech nesnáším a nakupování mě nebaví a unavuje, tak jsem vlezla jen do jednoho obchodu a koupila si čtyři kusy oblečení. Hlavně takový černý blejzr na zip, bez límce, ale s podšívkou, který je lehčí než kabát, ale už je to svršek, ten se bude hodně hodit na podzim. Byl zlevněný z 1700 Kč na polovinu. Ty ostatní tři věci už zlevněné nebyly, ale to je fuk, bílé tričko s červeným proužkem, plátěné šaty bílo-modře svisle pruhované kanafasové, velmi slušivé – ty si hned zítra vezmu – a viskózové lehké kalhoty se hodí, až budou koncem léta chadné večery. Nakoupila jsem rychle a přesunula se do knihkupectví, pro dárek mámě k narozeninám.

A tam se to stalo. Až když jsem vylezla ven, uvědomila jsem si to – já nemyslela na nic spojeného s nemocí, bolestí, cítila jsem se ponořená a bylo jedno, jestli je to dneska nebo kdysi za plného zdraví. A dala jsem tomu čas, nespěchala jsem. Už dlouho se mi nestalo, že bych měla tolik času na pobyt v knihkupectví. Prohlížela jsem knihy se záměrem najít dárek mámě, ale nic mě netlačilo, prohlížela jsem trochu i ostatní druhy knih a zboží. A když už jsem to měla prohlídnuté všechno, teprve nakonec jsem našla tu pravou knihu! “Kočka v umění,” se jmenuje. Koupila jsem ji hned dvakrát. Tu druhou dám Lososovi. Má klidného kocourka a divokou poskakovací kočku. Kdežto máma divokou poskakovací kočku nemá. Jo a Losos a máma se znají, moje matka je totiž tak úžasná, že moje kamarádky po ní jedou :- )

Udělalo mi radost, že jsem dokázala na nějakej čásek se cítit normálně. Takže knihkupectví!

Rozhodla jsem se, že potřebuju taky nerezignovat na estetickej rozměr. Ty pruhované šaty jsou fajn. Zhubla jsem, takže na mě vypadají dobře. Ale nesnažím se hubnout, naopak se cpu koláči, abych udržela stejnou hmotnost. Na břiše mám totiž fixou namalované červené a zelené čáry jako orientaci pro polohu při ozařování. A hubnu a to teď není žádoucí, to by ty čáry neseděly. A nechci kreslit jen čáry na břicho, budu kreslit do notýsku. Vybrala jsem ten, co má na obálce žertovná zvířata. Chci totiž kreslit zvířata a rostliny, přírodní motivy. Abych se jimi zabývala a měla je v životě. Abych v životě, v notýsku a v myšlenkách neměla příštích sedm týdnů jen nemocnici, horko na Bulovce, ozařování, chemoterapii, reakce na to, každodenní ježdění tam, léky na bolest… no vidíte sami, že se to tu tím jen hemží. Jedna věc je tedy notýsek – zatím tam mám obrázek kocoura, jiná zvířata jsem nezastihla – a druhá věc akvarely. Když je mi jen trochu blbě, což znamená trochu dobře, koukám už týden na jiné lidi, jak malují akvarely, na lektory na youtube. A dokonce je jim dobře rozumět (anglicky). A konečně jsem se vrhla na akvarel i já, podle malého náčrtku z Lake District, kde jsem byla v roce 2003, jsem udělala velkej. Tedy neudělala, není hotov a asi nebude, stal se spíš polem, na kterém se odehrává frustrace z toho, že nestíhám přesně včas, kdy není papír ani moc mokrý ani suchý, otupit ostrý přechod barvy na jemný, taky se vede boj, co nechat ve středních tónech a co zvýraznit, aby toho nebylo ani moc ani málo a bylo to v místě, kde je to pro oko žádoucí… a spousta dalších rozhodování, z nichž některá se dají realizovat a na některá se ukáže, že je už pozdě. A to vše jen na papíře, o nic nejde.

Vůbec jsem se rozhodla protlačit prvky estetiky do celého období léčby. Jezdit na Bulovku v kloboukách, vyfotit po cestě pěknej strom a uvidím, co ještě. Asi si založím na facebooku nové album s názvem “Tajná letní mise.” Tam totiž nepíšu ani slovo o nemoci, facebook a soukromí mi nejde dohromady. Bude to album o estetizaci všedního dne. Nebude poznat, kde byly snímky pořízeny. A nakonec to nechám tak a nevysvětlím, anebo to odtajním a napíšu, že šlo o cesty na Bulovku, anebo to prostě dokončím a pak rituálně smažu a bude to pryč. Myslím, že na ty fotky se pak už nikdy nebudu chtít ani podívat.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška se štítky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

30 komentářů u „Chvíli se cítit normálně!

  1. Ty kočky jsou dobrý. Je tam nějaká kubistická? :)

  2. bo,
    kubistická tam není. Tu budu muset dodělat : )
    Jsou tam i moderní, od Japonců, něco od Steinlena, ale jen pár. Ne všechny obrázky mají text, to je docela fajn. Chybí mi tam od Hollara Dobrá kočka, která nemlsá. Tu tam dát mohli. Vzpomínám si taky na jednu kočku prvorepublikovou myslím od Procházky (tu tam nedali, není to od českých autorů), tu mám ve své galerijní sbírce pohlednic. Mám dojem, že ani Picasso tam není.

  3. Prvky estetiky jsou super strategie:) A ten nakup na Flore zase prijemnej prislib normalnosti, kterych snad bude pribyvat cim dal vic spolu s ustupujici bolesti! Rekli ti, kdy by mela zacit mizet? Drzim palce a at je sila s tebou.

  4. S těma kočkama měl někdo vážně dobrý nápad :-) A kdyby ses chtěla o nějaké své estetické výtvory podělit i tady, budeme rádi. I když teda naprosto chápu potřebu už to po léčbě nikdy nevidět a nadobro to všechno vymazat.

  5. Liško, dobré zprávy! Když už na “to” jednou zapomeneš, bude se to určitě stávat častěji a jednou to bude nafurt. Tělo se jen tak nedá! A že sis na sebe něco hezkýho koupila pro radost tak to je pro nás ženský velká vzpruha. Nejsme žádný fiflenky, ale když nám to sluší, hned je lepší na světě. Chtělo by to fotky, vzbudilas moji zvědavost :). Tak zdraví zdar bolesti zmar!!! zdraví zuzi

  6. To zní hodně dobře, tenhle článek. :-)
    Ostatní už všechno napsali přede mnou. Takže akorát – dneska má narozeninhy můj brácha. A já mu taky nezavolala. Dneska jsem prolítla zaměstnáním, vybalila auto po dovolené (zčásti, Pavlovy méně potřebné věci tam ještě jsou, přijeli jsme ve dvě v noci, vytáhli jen to nejnutnější a šli se aspoň tři hodiny vyspat před prvním pracovním dnem, uklízet a prát budem o víkendu), pak ještě na zahrádku honem posbírat jahody, když zítra má pršet, porovnat k tyčkám rajčata a k pletivům okurky – a je tma. Bráchu jsem po půl desáté alibisticky prozváněla, aby věděl, že jsem fakt úplně nezapomněla, ale s vědomím, že už dávno dříme u televize a ten můj nepřijatý dovor najde nejspíš až zítra.

    Jo Flóra… Ty hadříky bych taky ráda viděla na fotkách. :-)

  7. Liško, to je moc fajn. víc takových dní! :-)

  8. V sobotu jsem byl v Panenském Týnci, Liško!
    To je to vyhlášené mystické místo s pozitivní léčivou energií.
    Samozřejmě jsem plánoval ti ji poslat, ale nějak se to zvrhlo.
    Když jsem tam v tom hicu dišlapal, tak co čert nechtěl, zrovna v tom otevřeném chrámu byla svatba.
    A ještě k tomu policajtská, takže to tom vypadalo jak na manévrech.
    Navíc nevěsta byla mimořádné ošklivá, takže jsem se akorát nasral a neposlal nic.
    Potom jsem ještě pokračoval do Klobuk za tím menhirem.
    Tam naštěstí nikdo nebyl, takže jsme se intimně objali, ale ono se říká, že ten pastýř má naopak energii negativní.
    Já už snad začnu těm báchrokám i věřit, protože do Slaného jsem to měl už jen kousek a tak špatně jak mi po cestě bylo mi už dlouho nebylo.
    No jo, jenže šlapat do pedálů 75 km na slunku v 36 stupních ve stínu je tak blbej nápad, že k tomu člověk žádné esoterní vysvětlení vlastně ani nepotřebuje.:-)
    Tak se drž a dávej o sobě vědět!

  9. Jo, to chápu, pruhovaný plátěný textil v jakémkoliv provedení mě dokáže taky naladit na tu správnou relaxační vlnu :), úplně nejvíc nezaměnitelný , vzdušný styl středomořský , mariňácký, no.. a zrovna kočky to celé už jenom podtrhují ..
    zdraví Liya

  10. Ahooj všichni,
    dík za komenty, ty mě těší.
    (Pár dní mi nešlo sem něco napsat – nešlo se přihlásit sem ani někem jinam, asi že jsem dlouho nevypínala počítač. Tak teď už byl vypnut a zapnut a je to.)
    Nějaké fotky sem pak dám, klobouky se musí zaskvít všude :- )

    Zítra začíná druhý týden léčby. Trochu mi to ozařování dělá nevolno asi jako při střevní chřipce, když se houpou útroby a nevíte, jestli je vám spíš na zvracení, anebo se něco děje ve střevech. Ale na nevolnost mám kdyžtak nějakej prášek, co si můžu vzít. Krom toho, že ho beru v den chemoterapie a dva dny po ní. Takže zítra, v pondělí.
    Bohužel já nemám ke zvednutí žaludku daleko ani když jsem fit, třeba při čištění zubů nebo když si představím něco nebo cítím nějaký pach, např. silnou kávu. To je nevýhoda a rychle se to učí na další podněty. Teď když vidím ty různé doplňky stravy v ampulkách, které beru ráno a večer, už se mi trochu zvedá kufr. Když dám ampulku do pusy, tak se mi taky trochu zvedá, a když ji polykám, tak zas. Takže ne každý den si vezmu všechno. Lepší jen něco, než to pak všechno vyhrcnout, žejo. A to je tedy první týden. V prvním týdnu se osvědčil hruškový džus – má výraznou chuť a ta umožní ty věci zdárně polknout.

  11. Psala jsi před časem, že to ozařování by mělo rychle pomocí i od bolesti.
    Že ti je po něm špatně je asi jasné, ale jen tak doufám, že aspoň ta bolest je pryč.
    Nebo brzo bude!

  12. Saule, jo, takovou naději vyjádřila i Psice výše…
    ale není tomu tak.
    Něco tam tlačí pořád od té operace na nerv v třísle a jede to do stehna nebo kyčle nebo do beder, podle polohy těla. Volala jsem do Centra bolesti, že mi došel jeden ten opiát, co si můžu vzít nárazově (a co působí max. dvě hodiny, pokud vůbec, ale zaplať pámbu za dvě hodiny) a že ten pozvolna uvolňující opiát stejného druhu nic nedělá, dokonce jsem se dovolala té docentce, co k ní chodím, no, jenže mě objednala až za čtrnáct dní. A to bude teď v pátek (dnes je úterý). Recept mi elektronicky poslat nemůže – recepty opiáty se musí vyzvedávat osobně. Mezitím se ještě víc zkrátily časy, po které účinkují analgetika (ta, co něco dělají). CBD olej – účinek taky nepozoruju, už jsem dala 10 kapek. Vyfutrovávám ten čas, kdy potřebuju přečkat, než začne něco působit, ve vaně. V prázdné vaně si pouštím teplou sprchu na nohu, tříslo, bedra, to se dá, u toho si čtu. Napřed jsem tak trávila tak dvě půlhodiny denně, teď poslední den je to tak denně 4 hodiny. V noci hlavně. Dneska v noci jsem si chtěla zapálit tu kapesní vodní dýmku (už mi ji přinesli), abych si dala šluka něčeho, kde taky je hlavně CBD a ne THC, ale nepovedo se mi to zapálit.
    Dneska jsem byla na interně kvůli přednarkózovému (jakoby předoperačnímu) vyšetření, všechno jsem to řekla, lékařka taky vyslovuje naději, že mi přece něco na tu bolest najdou aže je zajímavý, že mně funguje hlavně ten diclofenac.
    Doktorka z chemoterapie taky říkala, že je přece hodně možností, že se něco najde.
    No ale realita je na dlouhý lokte a furt kde nic tu nic. Ta lékařka je tam v pondělí a pátek a já teď dva pondělky nemohla, to jsem měla chemoterapii a byla tedy od rána na Bulovce až do tří. A jeden pátek měla ona volno. Takže až tenhle pátek.
    Snad mi zejtra během mariáše ukážou, jak se zapaluje ta dýmka. Nebo se mi to v noci povede ve vaně, já nevim.

  13. Co se z toho dá usoudit? Z té bolesti, co trvá:
    že tam asi netlačí výběžek nádoru (jako předtím před operací to tak bylo, to bylo poznat, že to tlačí děloha na něco, na střeva, od té operace ale v podstatě skoro vůbec děloha netlačí, jen někdy je tam cítit tlak po těch procedurách) – to by přece tlačila i ta děloha, ne? Něco tam ale ten nerv dráždí.
    1)
    Patří to tedy na neurologii? Mám ještě zase dělat akci a vyžadovat si vyšetření (na který je pro mě docela časovej stres se dostavit -naplánovat analgetika a aby se to nekrylo s odběrem krve a ozačováním a tak)?
    2)
    Nebo se mám obrátit na sdružení Amélie a zeptat se jich na masáže nějakého fyzioterapeuta, který to zná, umí onkopacienty, lidi, co jim sebrali uzliny? Kolegyně mi tam už zavolala (protože já čekám, až budu zrovna bez bolesti a pak tperve někam telefonuju, jenže to se taky třeba pár dní netrefí ve vhodnej čas…), ale vyplývá zase, že si to musím beztak já domluvit. A já na to teď fakt moc nemám sílu. Hledat něco na netu taky ne.
    3)
    Hledala jsem rychle na alze masážní přístroje, to zase napadlo kamaráda Hufnágla, když slyšel, že mi ulevuje ten pohybující se proud teplý vody. Před chvílí jsem si jeden objednala, nějaký polštářek, co masíruje a taky zahřívá. Zítra nebo pozítří dorazí.
    4)
    Hufnágla taky napadlo, že všechno, co dělá vibrace, hlasité výdechy a sténání (to dělám, sousedi už si musí myslet nevímco), zpěv, hra na cello, by mohlo pomoct. To potvrzuju, na vyndání cella jsem zatím taky neměla nějak sílu nebo chuť nebo vůli. Hlas ale pomáhá, to jsem zjistila, zpěv totiž dělá dlouhý výdech a to je trochu úlevné na bolest. Vyzkoumala jsem, že na textu skutečně nezáleží, naopak text obsahující příběh je na škodu, vyžaduje soustředění (které nemám). Ideální jsou mantry nebo kostelní písně – prostě písně, které už existují, člověk je nějak zná, mají zpěvnost, ale jednoduchý text. Kyrie eleison a tak : ) Jenže pak mi začne připadat k pláči nad sebou samotnou, že musím klečet (neklečím kvůli pokoře, ale kvůli hledání úlevové polohy :- ) opřená o postel uprostřed noci a řvát kyrie eleison…

  14. poslední komentář je mazec. Něco uvnitř tě k té pokoře tlačí a ty se nechceš nechat. Pokud ti pomáhají mantry, tak si je zpívej kdykoliv a v jakékoliv poloze a je úplně jedno co u toho děláš a proč to děláš. Vypni si hlavu a neomlouvej se sama před sebou že přece nejsi tak blbá abys klečela z pokory :-)) Udělej věci tak jak te to vnitřně vede a dělej to s plným nasazením, vůbec u toho na nic nemysli. Můžeš se modlit i růženec, protože ten dlouho trvá a člověk se pak soustředí na to mrmlání a chec to dokončit. V nějaké úlevné poloze třeba vkleče přes okraj postele hlavou dolů.

  15. Co myslíš, nepomohla by jóga nebo plavání?
    Takový celkový protahování těla ….

  16. bo,
    jóga je další věc, přesně. Chtěla jsem ji tady představit samostatně v příspěvku. Mám novou knihu Onko jóga. Možná ještě ani není v distribuci. Moje kamarádka Losos chodí na jogu ke cvičitelce, která tu knihu přeložila z němčiny, tak mi hned výtisk opatřila od ní. To je super. Je to přívětivá kniha, cviky jsou tak na 1-2 minuty, ale já vlastně nezmáknu ani to. Jeden rozehřívací cvik zvládnu, pak třeba jeden jiný proti bolesti, ale ne žádnou celou sestavu. Posadit se se vzpřímenými zády je už pro mě náročný, natož když mě něco tlačí v břiše. Některé cviky ani dělat nejde, když to tlačí. Jsou k tomu i audio relaxace-imaginace, několik jsem jich už dělala, ale problém je, že většinou mě to bolí a to se nedá uvolněně ani ležet ani dýchat, to nejde. Už na začátku je problém, protože si zapnu tu relaxaci, pak si lehnu, jenže jak já změním polohu, tak to totiž vždycky začne bolet víc. – Ale jde to, můžu si to pustit opakovaně, tak dobrý : ) Jen nedodržuju, že ta relaxace má být na závěr po nějaké sérii cviků nebo dechů. Já udělám jeden a jdu hned na relaxaci.

    Plavání – teď zrovna mám asi dva týdny, kdy bych mohla plavat a koupat se, po narkóze to určitě zase nepůjde. Nekoupu se ani ve vaně, jen si dávám ve vaně sprchu. Hlavně někam jít plavat je pro mě nerealizovatelné : ( Za týden zvládnu jít tak na jedno místo krom každodenní Bulovky a o víkendu taky zvládnu jedno místo na krátko. A to je se stresem, s načasováním analgetik atd.
    Musím hodně vybírat, co jo a co ne. Psychoterapii teda ne, to až později, teď jsou důležitější tyhle základní věci kolem těla. Ale jít něco někam domluvit, to teda není pro mě jednoduchá operace : (

  17. ratko,
    néé, pokora není teď moje téma. Nelze nemít pokoru, když řveš bolestí v jakékoli poloze v jakoukoli hodinu a nevíš, jak dlouho to bude trvat. A trvá to tři měsíce. A u věcí na nic nemyslím, to si piš. Na to totiž vůbec nemám. Leda když už půl noci nemůžu spát a potřebuju spát, tak se myšlenky začnou soustředit jen na to – že je mi blbě, bylo mi blbě, na to, že jsem nečekaně potkala na chemoterapii kluka, co se mnou chodil asi rok na VŠ a teď tady sedí a je tam už štamgast a má pod kůží u srdce voperovanej takovej port, kterým mu to tam lejou, to prostě nechceš vědět, že se děje, ale pokud se chceš bavit o pokoře, tak není proč, tady nic jinýho nevidíš, než jeho pokoru (ale takovou až moc velkou, děsivě rozbředle usměvavou – teprve tenhle zážitek mě posunul trochu do vzteku, poprvé za celou dobu toho snášení každodenní mojí bolesti právě taky kupodivu s pokorou, protože co máš dělat jinýho?!)… myšlenky co zas mě čeká za zákrok, jak to udělají s léky na bolest během té jednodenní hospitalizace, jak dlouho to musím vydržet do nějakého bodu a co potom domluvit. Tak ty myšlenky je třeba pak už odložit vědomě. Myšlenky na něco soustředěně, ty neexistujou, na to nemám. Leda tak hodinu za tři dny, řekla bych. Modlení je spíš drmolení, jedině zpívaný věci jdou a je jedno, jestli zpívám “a na zemi po-o- ko- oj lidem dobré vůle” nebo “hovno hovnooo.” prostě nějakej starej známej text .- ))

  18. Možná není od věci se na tu nemoc pořádně nasrat … léčba adrenalinem..

  19. bo,
    jo, o vzteku se píše i v knize Onko jóga, ale ještě jsem k té kapitole nedošla (ani v knize ani ve své fázi, teď v noci to teprve začlo vypadat na vztek, hurá-změna, párkrát jsem praštila do pelesti a říkala hovno a “už mě neserte” a tak). Už se na ni chystám. A na příslušnou relaxaci; k té už jsem došla po těch předchozích, napřed si chci projít, co píšou v knize a jaké další cviky, pak se na ni vrhnu.

  20. Já nevím, ale já bych v tvé situaci asi šel do nějakýho dobrýho zelenýho matroše.
    A to jsem to neměl víc než 30 let v hubě, ale než se takto trápit…
    Pokud je ta bolest jen od nervu, tak by to opravdu mohlo pomoct a pár jointů z tebe smažku neudělá, tak proč to nezkusit?

  21. Saule,
    nic jinýho nezbejvá. Předminulou noc se mi ta vodní dýmka nepodařila zapálit, dneska budu muset jít do toho. Ale dopoledne potřebuju jít na odběr krve, tak potřebuju neprospat celý ráno. Snad se mi pak povede včas vstát :- )

  22. Liško, to vypadá na poranění nervů při té první operaci, myslím, že jsem to už někde psala. neurolog i fyzioterapeut by určitě stál za to.

  23. Souhlasím s Barčou. Tomuhle myslím hulení nepomůže. Tedy že by to jako vyléčilo. Už to trvá příliš dlouho a až příliš to souvisí s tím zákrokem.
    Spíš se divím, že doktoři jsou k tomu hluší.

  24. Možná to chce víc řvát.
    Ale jak mne bolela ta půlka huby, tak to nakonec taky diagnostikovali jako podrážděný nerv po vytržení zubu.
    A že si mám koupit Voltaren a počkat, až to přejde.
    Naštěstí přešlo, po víc než měsíci.
    Ale ani doteď to ještě není úplně dobrý.
    Každopádně neurolog by se ti na to podívat měl.

  25. Liško,
    před xxx lety jsem měla tzv. kořenový syndrom, prostě uskřípnutý nerv v bedrní páteři, a měla jsem taky takové bolesti, prožívala jsem úplnou agónii, trvalo to celé dny. Pamatuji si, že jsem chtěla ze zoufalství umřít, nedalo se to vydržet, nemohla jsem ležet, sedět, stát – nelžu (a to jsem měla malé děti). Nakonec mi chodila sestra píchat dolsin (je to 30 let), pak jsem brala týdne silné léky na bolest, kulhala jsem na pravou nohu, bolelo mě to až do třísla, myslela jsem si, že budu invalidní.
    Tak si myslím,že při tom vašem lednovém úraze jste si taky hnula s páteří.
    Myslím na vás. Váš obrázek mě stále těší, akvarely vám fakt jdou!!!
    Alena

  26. Liško, Barčin názor mne překvapil, a přitom to je v podstatě logické. Ale pro toho, kdo zná a ví a má zkušenosti. Vůbec si nedovedu to neustálou bolest představit. Stačily mi předporodní stahy, ta vzpomínka nevybledla. Nic mne nezajímalo, jen kdy to na chvíli přestane. A ty s tím bojuješ už tak dlouho bez úlevy. Myslela jsem, že to postupně odejde. Doufám že už na to nejsi sama a hledá se příčina, aby to šlo napravit. Tak se nedej a bojuj. Hodně síly a dobrých přátel a kamarádů, co ti jsou a budou nablízku. AHOJ!!

  27. Lisko, priklanim se k nazoru prekousnout unavu, posbirat energii a nechat se vysetrit na neurologii, jestli ti pri operaci neudelali z kolem jdouciho nervu matejskou. Treba je to fakt nejaka jednoduse resitelna vec, i za cenu dalsiho maleho zakroku, ktera ti ale zlepsi kvalitu lecby a zivota o sto procent nahoru. Drzim palce, at se aspon najde pricina a moznosti, jak to srovnat!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.