52 komentářů u „Dobrý den (2)

  1. Pondělí, 24.9.
    Rulisa napsala na přípisovou destičku datum úmrtí: 6.12.2013.
    Pan Miroslav by zanedlouho zesnul jako stojednaletý.

  2. Narozen 1912?
    O rok starší než moje babička (matka matky)
    a o sedm let mladší než můj dědeček (otec otce).

  3. No vida, nevložil se mi do příspěvku jeden dvojlist o pošmourném pondělí. Už tam je.

    Ruliso ad 1
    pondělí je 23.9., ne 24.9.
    Cos ještě vytesala za pěkné datumy? :)

  4. Jen tenhle, s teplotou a nádchou, ale včera už jsem si vzala volno a šla ležet. :-)
    Dneska už jsem zas v práci, protože už je zas něco, co nejde odložit, ale už je mi trochu líp.

    Našla jsem před chvilkou v jednom bulvárním internetovém článku:
    „Některé vztahy neprožíváme proto, aby nás těšily, ale aby nás posunuly dál.“

  5. S teplotou? To je blbý.

    Já zjistila, že s únavou celkem umím zacházet – když předem vím, které dny budu pracovat dlouho do večera. Kdybych nepila žádný z večerů alkohol, bylo by to dokonalý, protože by se mi ráno dobře vstávalo a neměla bych tak dlouhý dopolední rozjezd.

  6. Ty jsi hyperaktivní Liško! Už jsem na to přišel…

  7. Jirko*
    a vážně, nebo ze srandy?

    Mně kolikrát připadá, že se flákám. Ale já když se flákám, tak třeba pár hodin upravuju fotky, který dám sem na blog. Já už vím, proč dnes často lidi žijí takovým zběsilým tempema mají přitom pocit, že nic nestíhají: protože je TOLIK věcí, které by ještě mohli DNES udělat a dělat a ještě a ještě (to ani nečtěte)

    – ještě hrát na baskytaru bych mohla, ještě na kytaru, jo a na violoncello jsem zase tak rok nehrála, taky bych mohla jít na výlet nebo zavolat kamarádům a jít s nimi na houby, sejít se s kamarádkou jednou a druhou a třetí na víkend, jet k příbuzným na Šumavě po dvou letech, napsat někomu důležitý dopis, co dlouho odkládám, mohla bych ještě teď hned otevřít mailovou schránku vedlejšáku č.1, protože vím, že tam je určitě jeden mail – ne, dva – k vyřízení, vyprat potřebuju, ukldiit oblečení, vyndat zimní boty a uklidit letní, zavolat rodičům jsem zase nestihla, nevyzvedla jsem si platební kartu, nezaplatila účet na telefon – už mi dnes přišla upomínka, nevyřídila jsem nějaké stavební spoření ani důchodové jsem nezjistila, jak se změnily podmínky a jestli náhodou už mě nevyškrtli… sejít se s tímhle a tamtím, odbornou literaturu jsem dlouho nečetla, nějaký seminář bych si mohla najít a přihlásit se a jít tam, koupit si něco nového na sebe potřebuju, jít na to očkování proti tetanu nutně do týdne potřebuju, objednat se k zubaři po deseti letech, protože mi v prosinci vypadla plomba, něco namalovat bych si mohla, přečíst si noviny – aspoň nějaké zajímavé internetové zase po roce, nalakovat si jinak nehty na nohou, vyluxovat drobky z rohlíků, odnést několik lahví do kontejneru, uklidit běžky – nebo to už vlastně ne, bude zima… a to nemám děti a s nikým nechodím, nikomu nevařím, o nikoho se nestarám.

    Je nekonečná řada věcí, které bych chtěla, mohla nebo potřebovala dělat.
    Pak má člověk dojem, že se fláká, že dělá málo. Prdlajs.
    Jedna povedená věc za den je úspěch. Je to dobrý den. A součet takových dní je Kalimeron. A hotovo.

  8. Vážně.
    A ještě to všechno stačíš zaznamenat takovým způsobem.
    Vzpomněl jsem si dnes na naši nedávnou debatu na téma zběsilého životního tempa – objednal jsem si u jedné paní subdodávku k mému projektu. Normálně spolupracuju s někým jiným, kdo bydlí blíž a funguje ověřeným způsobem, ale teď jsem na náhodu vzal mapu a podle zeměpisné vzdálenosti od místa stavby našel kontakt na někoho, kdo tu část dělá. Paní z vesnice (žádný ironický nádech prosím), žijící úúplně jiným tempem – nezvedá mi telefon, nebo až po dlouhém zvonění, když jí napíšu mail, čekám na odpověď do večera, nebo do druhého dne, když řekne, že to pošle hned, tak to znamená za půl dne… no celkem jsem z ní rostl :-) Pak jsem se podíval na mapě na její dům – takový obyčejně hezký statek s větší zahradou a zasnil jsem se :-) Já po ní chtěl vyvinout trochu rychlejší reakce především proto, že svou věc jsem, jako obvykle, nechal dojít do časově kritického stavu, kdy jsem schopný „seřvat sešívačku“ a pak volám zákazníkovi (ten, který mi ještě minulý týden tvrdil, „ŽE TO NUTNĚ POTŘEBUJE V PONDĚLÍ MÍT!!!!“), nějak to divně zvoní – pak SMSka, že je někde uprostřed Asie a vrací se bůhvíjakýho října, musel jsem se smát… Je mi jasný, že tahle paní zvládne nenásilným tempem za stejnou dobu mnohem víc, než já v napětí :-)
    To mi pak možná každý přijde hyperaktivní, při jednoduchém výčtu na konci dne, týdne…

  9. Možná.
    Já taky leckdy odkládám odpovědi na mail. Hlavně těm lidem, se kterými jsem chvíli mailovala rychle tam a zpátky. Pak už jde jen o poslední mail, ten hlavní, ten výsledek, na který ten druhý čeká. A já najednou si nějak uvnitř řeknu: Už jsme spolu mailovali dost, teď schválně nepíšu, nechám to být.
    :) Asi jako: budu to JÁ, kdo rozhodne, kdy se to stane. Možná jo!! To je blbý, co…

    Blbý je, když už všechno je jasné, chybí jen poslat ten poslední mail,já to takhle odložím a potom třeba za dva dny, když si na tu věc vzpomenu, mám dojem, že je to už dva dny vyřízený a že jsem to asi už poslala. A neposlala :) Ale to se mi nestává, snad jen dvakrát.Obvyklé je, že ty dva dny myslím asi dvanáctkrát denně na to, že musím poslat už jen ten jeden mail … a dělám jiné věci. Nechám se takhle otravovat vlastními nedodělky. To je nejhorší věc.
    Přitom dobře vím, jak je dobrý všechno dělat hned a je to a můžu potom cokoli. A nic mě neotravuje, nemusím myslet na resty, zatímco dělám jiné resty.

    Jestli ono to ale není tak zařízeno schválně. Jestli on ten organismus si radši nevybere valit něco před sebou a otravovat se tím, aby měl co dělt, aby se cítil zaneprázdněnej. Třeba by se jinak cítil nedůležitej a prázdnej,kdyby neměl co dodělávat na poslední chvíli. Mě teď napadlo.
    Třeba si myslí, že by to bylo hrozn se cítit nedůležitej a prázdnej. Nojo, jenže on by se tak vůbec necítil, kdyby rychle všechno udělal. On by zjistil, že se cítí fajn a silnej a jako král a dělá to samý, jako když odkládal ty věci a hrnul před sebou. Akorát ho nic neotravuje, má čistej stůl.

    Třeba já v tuhle chvíli docela jo!
    Jen vím o dvou mailech z vedlejšáku č.1. A protože o nich vím a nechci je teď vyřizovat a nejdu do té mailové schránky, možná tam mezitím přibyly další dva :) a pak budu mít z toho honičku. A ta mi umožní pocítit,jak makám.

    No nevím, asi to není výplod, co by vysvětloval oddalování činností na nejzazší mez.
    Ale u mě to tak trochu je – že když jseou ty činnosti pak nahuštěný na poslední chvíli, víc cítím, že něco dělám.
    Nofuj, trochu mi to teď ve výsledku připomíná hraničářské sebepoškozování – řezat se, aby něco cítili nebo aby cítili to, co přetluče něco jiného,nepříjemného.

  10. ad 9:
    Jirko, a od těchchle lidí se učím celej život.
    A začíná mi to jít!
    Taky už se nehroutím z nestíhání a vím, že věci jsou jen věci a že na každou věc (ne člověka a vztah) platí odpověď mého nejmilejšího vodoinstalatéra: Všechno se dá opravit. :-)

  11. oddalování činnosti znamená pro mě signál… že je to v mojem seznamu priorit na konci. že to (pro mě) není důležité. Je to i taková podvědomá prověrka zda to tak opravdu není. Prostě to není důležité a demonstruje se to odložením :-) domnívám se že člověk by ot měl vrát vážně. a neříkat si, no to se ale flákám a zase jsem to zapoměl a to jsem roztržitý a tak… nýbrž by si měl s naprostou vážností uvědomit jak moc je topro něj nedůležité. vědět to a pak i porozumí svým vlastním reakcím. proč by měl věnovat pozornost něčemu pro něj nedůlžitému. je to zbytečné.

  12. je to i trochu bolestné. uvědomění, že co mě kdysi tak hrozně moc bavilo a po čem jsme tak moc toužila, mě už fakticky nebaví a ani zas tak moc po tom netoužím. můžu se přemlouvat jak je to skvělé a jak se u toho pobavím, ale je třeba být fakt upřimný a přiznat si… férově. co vlastně je pro mě zábavné. teda co je to důležité pro co se vyplatí ráno otevřít oči a vstát.

    něco napatlat, s někým luvit, něco pojíst, něco přečíst, s něčím si pohrát nebo n aněco zahrát, něco poslouchat jsou ehm celkem nudné neůležité záležitosti. teda z dnešního pohledu. dřív jsem to tak necítila… ale teď jo. Teď intnezivně cítím důležitost.

  13. 12
    no jasně že jít na houby zrovna dnes a právě a jedině dnes pro mě není důležité vůbec. Ale u pracovních činností se to takhle brát nedá – důležité neo nedůležité. Spíš zábavnější a rozmanitější vs. stereotypní, které se odkládají, protože tolik netáhnou.

    13
    „co mě kdysi tak hrozně moc bavilo a po čem jsme tak moc toužila, mě už fakticky nebaví“ to u mě teda neplatí. Když mě něco baví, tak pro ten okamžik a ani předtím ani přitom ani potom mě ani nenapadne, že by mě něco mělo bavit pořád. A co mě baí dlouhodobě, to mě baví dlouhodobě, ale samozřejmě to nedělám furt a bez přestávky, protože by z toho byl stereotyp a ztratilo by to hodnotu.

    Takže nevím, jestli to znamená, že je můj přístup jiný než tvůj, ratko, anebo to znamená, že jen mluvíme jinými slovy. Ad tvoje poslední věta: a čeho teda důležitost? Když ne s někým mluvit, tak co? To je nudné? No, pokud je pro někoho nudné spojení se světem, získávání zpětné vazby od druhých a objevování druhých a světa, tak, pravda, je už nudné všechno… Ale to už je spíš nemoc :(
    Nebo buddhismus :)))

  14. třeba jsem fakt nemocná a nevím o tom. ale je mi v mé kůži mnohem lépe než dřív. teda zásadně lépe. takže pak je pro mě lepší být nemocný než zdravý.

  15. No, ale jaksi v životě nás většinou neživí ani to, co nás pořád baví, ani to, co považujem pro sebe za důležité. (Pro sebe považujem za důležité, aby nám to dalo ty potřebné peníze, ale ne jestli dostane zákazník zpracované podklady teď, nebo až za dva dny. To je nám osobně vcelku fuk.)

    Takže odkládání činnosti je většnou jen příznak toho, že něco děláme jen proto, že to dělat musíme, abychom nežili pod mostem. Šlus a tečka, víc za tím hledat netřeba, žádné složitosti. :-)

  16. to přece vůbec není složité. jen si to uvědomit. třeba ty peníze. uvědomit si důležitost peněz. a že ty podklady jsou podružné takže je mám ve skutečnosti na háku a z toho pak vniká to vnitřní pnutí. U někoho třeba až odpor že něco odkládá. Hlava mu říká že ot potřebuje aby byly peníze, ale jeho podvědomí se vzpírá a je mu to jedno. co ho je po nějakém cizím otravovi. dá se to úplně jasně vidět jak to … funguje.

    podobně je to i s tou zábavou. člověk si říká jaké by to bylo skvělé kdyby se takhle a takhle mohl pobavit, viděl toho a toho a jakože se těší na to a nanic druhého nemůže myslet, protože se tak těší a touží alituje se že dělá něco jiného.. a nakonec zjistí že mu je to taky celkem jedno.

    co tím chcu říct, to důležité se odehrává teď. a je to cokoliv. i to méně zábavné. to co fakticky nic neznamená. co je jakože nudné ale tím že to je teď tak to nudné není. teda v tom momentě když si uvědomím že jsem. proto jsem se ptala u sebe co cítítě… když třeba nic neděláte. pro mě je strašně důležité neutíkat od sebe. být pořád v sobě přítomna.

  17. a přítomna jsem když jsem opravdická. když si nic nepřehrávám. když dělám to co dělám tak čistě, že fakticky nic jiného nedělám jen to co dělám a uvědomuje s v tom. to můžu chodit od jeden vci k druhé úplně náhodně, tak jak jsou tam naskádané a je to pro mě svátek. musím být ale vnitřně klidná a soustředěná. neutíkat myslí k jiným věcem. dělat jen to co je přede mnou a postupně přecházet k dalšímu. a k lidem, k jednomu a druhému a postupně rozplétat tu nit času od rána do večera. to si pak večer lehnu do postele a cítím totéž co přes den. ten intenzivní pocit že jsem živá a dýchám. Jak se začná stresovat… tak jakobych se začala topit. najednou se všecko zavře a odřízne mě to.

  18. 178
    No, mně právě přijde, že ty to popisuješ děsně složitě. :-))
    Ale v tom prvním odstavci 17 to je tak, tak jsem to myslela.

    Zábavu neřeším. Zábava je zábava a je jen moje a je jen v mojí kompetenci, kdy si ji budu nebo nebudu provozovat, takže nechápu, proč by mě mělo deptat její odložení na jindy.

  19. 17/Poslední odstavec.
    O pohledu na věc z úhlu důležitosti se přešci nediskutovalo. To je jasné, co píšeš.
    Nebo se to taky mělo na mysli, někde dřív před tebou, a já to zas přehlídla?

    To, jestli je člověk přítomen v sobě a u sebe a je opravdický nic nepřehrává, přece nemá přímou závislost na tom, že jestli dělá něco, o čem si myslí, že to není důležité, nebo na tom, že třeba nedělá zrovna vůbec nic.

    Přehrávat a být pod maskou můžeš i v leže bez hnutí, zrovna tak jako můžeš jet na plný kule nějakou činnost a být sama sebou bez jakékoli přetvářky a imidže.

    A souvislost s odkládáním povinností…
    Jakože je odkládám proto, abych se necítila být v jiné kůžiu než vlastní?

    No to je přeci jasné už z toho, že dělám něco, co dělt musím, ale sama osobně v tom nevcítím angažovanost. Abych takovou věc byla schopná udělat, nmusím se de facto posunout kus od sebe, tím, že s edonutím. To je přeci taky jasný.
    Ale socializace jaksi předpokládá, že tohle jedinec socializovaný chápe a zvládá…

    Nebo jsi to myslela jinak?

  20. 19. no možná jsem kdysi tu zábavu vyhledávala a teď zjišťuju že mi je dobře tak jak mi je :-) když něco je tak je a když ne tak ne. už cíleně nevyhledávám žádnou zábavu. Naposledy měmuž lákal na nějakou akci, a já trpěla. Tak jsem si dala pár deci vína a bylo to snesitelné. ale ve své podstatě šílená blbost.

  21. to nemusí být Ru přetvářka. Spíše u mě nutkání něco dělat co dělají ti druzí a skvěle se u toho baví. a je sranda. no a já si myslela že jsem vadná když mě to otravuje, tak jsem se fakt upřimně snažila taky bavit. ale ne pro přetvářku spíše se mi zdálo normální že když je nějaká zábava tak je to veselé a všichni se baví tak přece nejsem kazišuk. No a tohle teď už nedělám. Definitivně ne. A spoustu jiných věcí. Které se mi zdály být zábavné, přece každého baví… No a tak teď intenzivně skoumám zda se opravdu bavím. zda je to pravda. všecko co dělám běží přes introspekci zda pokračovat nebo toho nechat.

  22. Je to fakticky téma k Lišce, už když jsem četla tedn deník tak mě tohle napadalo. Černý pošmourný den, nic se neděje. to je ono! přesně tohle miluju, nějaký intenzivní cit, pošmourno a já si to pošmourno užiju, vychutnám a je to pro mě stokrát větší zábava než jít s někým na pivo :-) a plkat tam a tím pošmourno zabít.

  23. 21, 23
    a proč nazýváš „zábava“ to, co tě nebaví? To nechápu. Proč myslíš, že zábava je jít někam na ples v hadrech, co nemáš ráda, a s lidma, co se s nimi nechceš bavit? To přece žádná zábava není. Buď tam nejdu, anebo tam jdu, protože to má nějaký důvod (kterým nemusí být zábava), anebo tam jdu, protože chci.
    Jaký že něco každýho baví? Není žádný každý.

    Já když tady použiju slovo, že mě něco „baví“, tak tím myslím, že mě něco baví. Ne nějaký skrývající se nudný pocity pod falešným názvem zábava.

    To nemusím zkoumat žádnou introspekcí – to vím hend, jestli mě něco baví, jestli se mi něco chce. Teprve potom zvážím jiné důvody, které vstupují kromě baví-nebaví do rozhodování. Co je na tom?! Normálka.

  24. A já si neříkám, ad 17, jak by bylo skvělé, kdybych se tak a tak mohla pobavit.
    Vůbec ne.
    Jás e rozhodnu, že se s někým sejdu, protože chci a on taky chce a neříkám si, jak se těším, že se pobavíme. Řeknu si prostě: Uvidíme, co to přinese.
    Jaký zážitek. Nebo zajímavou informaci. Nebo uvolnění a společný smích.

    A to pro mě není ztráta času, když je to s člověkem, se kterým se sejít chci. To je nejlepší trávení času.
    A pak když jsem sama, mám čas v klidu to setkání reflektovat (ani ne tak zhodnotit jako si říct, jaké bylo) a udělat to svým způsobem, který si vyberu – jenom na to myslím nebo to někomu třetímu řeknu nebo si to napíšu na blog nebo vyrobím komiks nebo si k tomu nalepím obrázek do notýsku … jsem s tou událostí, stane se mojí součástí. A stane se jí, i když na to setkání pak zapomenu. Když ho zaznamenám, nezapomenu hned rychle, můžu se k tomu ještě párkrát vrátit,dokud něco aktuálního přetrvává. A tím z toho můžu i hodně vytěžit, když to mám říct takhle „ziskově.“

  25. jak to vyjádřit. co mám tou zábavou na mysli. jako něco co udělám abych se pobavila a nenudila. teda ta zábava je tam prvoplánová. jakože se jdu bavit protože jen tak někde sedět a nedělat nic by mě nebavilo :-) Jako alternativu k volnému času (nicnedělání). Ale je taky možné že jsem to řekla úplně blbě a že ani sama nevím co to vlastně zábava je. to je moje velmi slabé místo. spousta věcí mě prostě nebaví a když vidím jak to třeba jiné lidi baví, tak mám pochybnosti o svojem duševním zdraví.

  26. 23
    Já tomu přeci rozumím, znám to taky, je to jen potřeba sdílet s ostatními, být součástí, proto se člověk zkouší účastnit i toho, do čeho by sám o sobě nešel. Říká si, že když to nezkusí, tak vlastně neví, jestli by se mu to ve společnosti dalších lidí nelíbilo.
    A časem si potisící ověří, že do čeho se mu nechce o samotě, to nemá valného smyslu provozovat kvůli jiným lidem.

  27. 26
    Liško, skvělý vstup. Nezbývá než souhlasit.

    27
    První odstavec mám přesně tak.

  28. ruliso 31
    no, popravdě řečeno si v poslední době trénuju lehkou ofenzivnost a to na ratce.
    Až se to přesune na tebe, to bude teprve diplomka ofenzivity :))

    ratko 28
    …takže ratko o své duševní zdraví se určitě neboj!
    Akorát si zase nabíháš:
    „něco co udělám abych se pobavila a nenudila. teda ta zábava je tam prvoplánová. jakože se jdu bavit protože jen tak někde sedět a nedělat nic by mě nebavilo :-) Jako alternativu k volnému času (nicnedělání)“
    Protože:
    Jaký nenudila? proč by ses nudila při nicnedělání, když nakonec píšeš,že je to volný čas?!
    A zábava je taky volný čas. Tak je to opak, nebo totéž?
    :-D

  29. kurňa tak hledám kde soudruzi udělali chybu a kde jsi mě nachytala na švestkách.

    Takže znovu: udělám něco zábavného abych se nenudila. teda naplánuju si zábavu (jako prvoplán) protože jen tak sedět a nicnedělat mě nebaví (to je furt vysvětlování toho prvoplánu). takže to plánované zábavné je alternativou k volnému času ve smyslu volného času (nevyplněného času děláním) co je špatně?

  30. to je právě to proč mě zaujaly úvahy pošmourno, sedím doma… nikam nejdu a tak. že jsem si myslela kdysi, že když si nenaplánuju zábavu tak třeba o něco přijdu. o něco veselého a tak :-) i když je mi teď jasné že to je blbě. teď mi je to úplně jasné. ale nebylo. a tak jsem se snažila bavit. a už se nesnažím. (nesmažím) Taky píšeš že se nebudeš nutit do veselosti a zábavy. To je úžasné. Mě trvalo dlouho než jsem se přestala nutit být veselá. A klidně jsem smutná a otrávená aniž by mi to vadilo.

  31. 34
    pošmourno a nenutit se do veselosti a čipernosti ale neznamenalo, že „sedím doma a nikam nejdu.“ Ve skutečnosti to byl pracovní den v práci, kde mi byla zima.
    Ty sis to domyslela na sebe – což je dobře, ale odklonilo to obsah po linii tvojí interpretace dál, někam k tomu, že zábava snad znamená povrchnost nebo že zábava znamená jít mezi lidi.

    Ale moje definice zábavy je něco jinýho.
    Moje definice volného času, jak o něm volně a mluvíš v tady ve víc komentářích, je taky něco jinýho.
    Ty používáš slova, jak se ti hodí, ne vždycky pro stejnou věc.
    Já když sedím doma a nikam nejdu, tak to neznamená, že to není zábava!!!Především.
    Já když sedím doma a nikam nejdu, je to volný čas a mám tisíc možností pro vlastní rozhodnutí o vlastní zábavě – můžu COKOLI dělat. To JE zábava. Mám tady vyjmenovávat, co všechno mě baví dělat, když „sedím doma a nikam nejdu“? Ani všechno nestihnu :-))

    Ad konec kom 34 – to mně taky leckdy připadalo, že být smutná je nějak špatné, že to není dobré, že přece norma je být spokojený, veselý,šťastný a že se musím snažit rychle dostat pryč ze smutku do veselí. O tom jsem psala někdy na začátku toho minulýho zápisníku. A že to je omyl, že je to zkreslení (vzniká evidentně taky působením médií, jejich výběrem toho, co ukazují – že neukazují celek, všechno, ale jen, co chtějí, ne „pravdu!, ne realitu).
    Prostě v reakci na nějaký zážitek je normální být smutný a dokonce i delší dobu,naopak by bylo nenormální vyskočit ven.

    Teď nemluvím o vážných depresích, když řeknu, že antidepresiva pro běžné lidi, běžné případy, se rozmohla asi právě proto, že už nejsme zvyklí dát smutku své místo v životě, které mu patří, které má mít.

  32. 32
    :-))
    I pro mě to bude príma zostření tréninku. :-))

  33. 33
    A nebylo by možné jako alternativu k nezábavnému nicnedělání místo taky nezábavné zábavy najít nějakou zábavnou zábavu nebo zábavně užitečnou činnost nebo něco, co by se tvářilo jako užitečná šinnost, ale byla to v podstatě zábava?

  34. 34
    Aha, že ono je tam důležité to slovo „plánovaná“?
    To bude asi hlavní problém toho, že je ta zábava nezábavná. Plánovaná zábava nechť zůstane v ranku socialistických pětiletek, řekla bych. :-)

  35. 35
    „Kdyý sedím doma a nikam nejdu, ttak to neznamená, že to není zábava“ Joo, pro mě je to zábava, na jakou se těšívám z celého srdce.
    Moct sedět doma a moct se těšit pocitem, že můžu cokoli. Rozmýšlením se, jak a co z toho, na co se těším v tom nicnedělání, udělám napřed a jak a co potom.
    S vědomím, že nejspíš neudělám nic, ale krásně si u toho odpočnu. :-))

  36. 38
    jo možná. Já už teď těžko rozpoznávám, co ratka rozumí pod některými pojmy. Posune význam někam podle svého, trochu jinam, a vede hovor s někým, kdo totéž slovo používá ve významu původním míněném nebo prostě tom, jaký to slovo význam má.
    Pak se divíme, že pindáme donekonečna a zabíhavě. Mě na tom například většinou překvapuje, že ještě někdo se namáhá s vysvětlováním, jak co myslel. Protože proč by to měl ještě vysvětlovatve chvíli, kdy už jde o úplně jinou věc, než šlo jemu. – Překvapuje mě to a sama to někdy dělám, že vysvětluju. Sice někdy nám z toho vypadnou zajímavý věci, působením ratčiných dotazů a impulsů, ale někdy je to přílišný výdej energie o voze a o koze.

  37. 39 přesně tak. Však jsem se dneska těšila domů, že dám prádlo do pračky a budu „si dělat svoje věci.“
    A do toho mi vlezla rýma a menstruace. Ale už jsem je taky vzalaza svoje a bavíme se spolu dobře :)

  38. 40
    2. odstavec:
    Vidím to naprosto stejně, s tím rozdílem, že to neustálé puzení k vysvětlování je pro mě jak magnet, jak karty pro hazardního hráče, jak drobáky pro gamblera. Prostě nikdy neodolám. :-))

  39. 42
    Rýma mi končí, s menstruací to mám dneska jak s neustálým přitakáváním tvým dnešním komentům. :-))

  40. Že bychom si tak notovaly proto, že jsme měsíčně synchronizovány?

  41. 44
    nebo já chytla tu ostřejší slinu, tys měla naopak smírnou rýmu a tím se to přiblížilo k sobě do vzájemného přitakávání.

  42. dnes jsem to dostala taky a právě jsem se vrátila z plánovaného výletu a možná mi konečně docvaklo, ce mě v ty zábavě skřípe. možná an ne to plánováné i kkdyž jsme si to původně myslela jako spíš ta zábava. jakože je to dekadentní :-) tak trochu dada. účelově se bavit. ale o tom jste holky nemluvily, to zase napadlo mě a samozžejmě je to blbost.

    Byli jsme v městečku Raab na hradě, v kostele, i na šibenici i u pranýře, a procházka přes staroslovanskié hradisko, pak kolem horního toku rakouské řeky Dyje… tak na celý den až do večera. moc zajímvé, zejména proto že byl s námi historika a tak nějak nám objasňoval příchod lidí a souvislosti soužití a mě docvaklo že to bylo zábavné protože to bylo nové a neznámé.

    asi jsme se zamotala do vysvětlování proto, že mi v ty zábavě (opak otravnosti) furt něco skřípalo. jakože kdy to nebude otravné a kdy se pobavím. a furt jsem si pod tím neuměla představit co to je.

  43. Hlavně žes měla hezkej den! Taky bylo sluníčko jako tady?
    – Já jsem byla v posteli (jak je již zaznamenáno na blogu v dalším díle deníku).

  44. mě otravuje (to je ten správný výraz) že to furt dostávám. teď už tak tři -čtyři dny později. a celé ty dny předtím navíc jsem přecitlivěle reagující …

  45. a ráno mrzlo, seškrabávali jsme námrazu z auta. a celé dopoledne byla hrozná zima, teprve odpoledne a k večeru se trochu oteplilo. ale fakt zima. sluníčko hezké, zejména jako odraz v řece a mezi stromy…. a večer červený západ.
    ale zima velká.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.