Hlásím šťastný nález!

UŽ CHÁPU KRABICE S VÍNEM POD PODLAHOU…

nasla_krabice_500

Od začátku listopadu hledám nějaké dokumenty vedlejšáku č.1, zejména faktury přijaté, které jsem si – to vím bezpečně – dala na nějaké bezpečné místo, kde je bezpečně rychle najdu. Původně jsem je dávala do třetího šuplíku, o který se dělím s naší pracovní kočkou – ta v něm má svoje léčiva a peníze na jídlo, já zase nálepky zvířátek, razítko a faktury přijaté, občas krátce čokoládovou tyčinku.

Kam já jsem ty faktury mohla dát? Už jsem prohledala dvě krabice, stůl, trezor a regál, doma štos papírů ve skříni. Nic. Hledala jsem jen zběžně, budu muset pořádně. Musela jsem ty dokumenty pečlivě a zodpovědně uklidit na konci října před nájezdem projektu XY, tak to bude. Ale kam?!

Zatím dávám nové faktury přijaté v průhledných deskách znovu do třetího šuplíku. Dnes se na některou potřebuji podívat a co to – ve třetím  šuplíku žádné průhledné desky nejsou! No to jsem blázen, to snad není možný, kde by byly!

Před chvílí tam ještě byly. A díky tomu faktu můžu přistoupit k hypotéze, že tam jsou pořád. Že využily své klouzavé nátury a hladce se sesunuly za šuplíky, kam na ně nikdo nemůže a nikdo po nich nic nechce. Tahám šuplík ven – nejde to. Ani šuplíci první, druhý a čtvrtý ven celí nejedou. Radši jsou zalezlí. Šátrám vzadu za nimi a ano, něco jako průhledné desky s fakturami tam nahmatávám! A ještě jedny! A vytahuji i třetí! Mám to všechno. Hledané nalezeno, hlásím šťastný nález a můžu být v klidu.

A copak nám to do šuplíkového kontejneru ještě zapadlo? Už nic? Aha, stará krabice od sušenek; ještě z dob, kdy Billa byla Delvita. Tak ji vyhodím. – Ale pozor! – Není prázdná …

nasla_penize_500

Bankovky! A hodně, 6000 korun. Plus jedna padesátikoruna neplatná. A já už vím, co to je za peníze:

Před pěti, šesti lety jsem končila svůj první vedlejšák, distribuci nejmenovaného odborného časopisu. Sláva, už moje kancelářička nebyla zavalena stohy balíků. Závěrečná inventura přinesla nepochopitelný výsledek: buď mi chybí několik balíků časopisů, anebo mi chybí peníze. Přes 3000. Nebyla jsem z toho moudrá – věděla jsem, že pokud hotovost v kase nebude sedět, tak v ní bude peněz víc a ne míň; protože jsem občas rozměnila drobné z čerňáku a přebytek do něj nevrátila, ale nechala v časopisecké kase. Psala jsem o tom tady na blogu a pár z vás dokonce bylo tak hodných, že počítalo, až se z nich kouřilo – Jitko a Dane, díky moc – a stále vycházelo, že mi chybí přes 3000 korun.

A dnes se záhada vysvětlila. Prachy jsou tu. Tak si vezmu, co mi tehdy chybělo a strhli mi na platu. Zbytek patří do našeho čerňáku. A rozšoupnem se. Možná napíšu společnosti, která časopis vydává, že se vše objasnilo a jestli jim ještě něco nedlužím. Pocity viny ze zpronevěry jsem nikdy neměla, protože jsem věděla, že jsem nic nevzala. Možná nějaký korupčník, který našel krabici od sušenek, od bot nebo od vína pod podlahou, se také opravdově divil, že jsou v ní peníze, spousta peněz :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

19 komentářů u „Hlásím šťastný nález!

  1. to je kouzlo času. stačí vydržet. ono to jednou vyleze :-)

  2. Hel, jak jsem uviděla fotky, okamžitě mě to napadlo, že jsou to ty peníze z časopisů!
    Je to možný, že je to už pět let? :o)

    Jinka supr, gratuluju, boží mlýny jednou zas zamlely správným směrem. :-)

  3. Ratko,
    joooo, vylezlo to krásně!

    Ru,
    jak si to můžeš pamatovat, když já na ty časopisy dávno zapomněla? :-))

    Ještě že jsem zůstala pracovat, kde jsem – kdyby kdokoli jiný než já našel prachy v sešlapané krabici od piškotů, nevím nevím, jestli by pátral, co je to za peníze… to by mě docela zajímalo, co byste udělali, kdybyste za svými pracovními zásuvkami našli zapadlých 6000 korun, které by tam byly déle než vy?

  4. 3
    Protože mě to tehdy ukrutně mrzelo. Nepočítala jsem, věřila jsem, žes to měla spočítaný dobře. Ale spíš jsem si představovala, kam se ti ty peníze mohly zašantročit. Dobře uložený, na místo uložení zapomenuto. Nebo třeba někde mezi časopisy, které jsi pak dala někomu jinému, a tak.

  5. ru,
    dík, aháá – to mě vždycky překvapí („vždycky“ znamená, že se to stalo asi dvakrát), když někdo z mých lidí řekne, že ho něco mrzelo, co se týká mě a na co já jsem měla jinou reakci než mrzelo; například jsem byla překvapená a nervózní, anebo jsem si v tom připadala směšná, namísto aby mě to mrzelo.

  6. mě třeba mrzí když někoho něco mrzí, protože jsem příčinou jeho rozmrzení. I proto tak nějak podvědomě směřuju k tomu abych věci uvnitř dotahovala a ony nezůstavaly viset jako osten mrzutosti.že něco ztratím, zapomenu sama sobě nevyčítám. ale tak nějak vyčkávám, kdy se ty věci ukážou. jsem dobrý hledač. když někdo něco hledá, tak většinou mu to co hledá najdu.

  7. Tyjo, ostrov pokladů! Vidíš, ještě štěstí, že se neměnila měna – slyšela jsem zatím samé historky o nálezech socialistických kaček (jen známý takhle našel za knihovnou koupeného bytu 15.000 v Kčs, což tenkrát byla velká vata, následovaly další drobné zastrčené všude možně na netypických místech (lustr). Takové ponaučení, proč na starý kolena radši cestovat nebo si pořídit to, co na tomhle světě člověk opravdu chtěl, než syslit…

  8. ahoj psice do Panamy!
    Právě jsem si říkala, že by měla banka nechat možnost výměny starých peněz tak 10-20 let poté, co už neplatí. Jinak se toho ztratí hodně – pět let sem, pět let tam, přece člověk nevysypává každých pět let skříně a šuplíky.

  9. ratko 6
    dobrý hledač, to zní jako postava z nějaké fantasy skupiny, co se vydala na výpravu za pokladem a každý má svou roli. Ty jsi Dobrý Hledač.

  10. teď se dívám jak jsem ten můj komentář domrvila. Mě mrzí, když toho druhého mrzí, že mě něco mrzí. tak to mělo být :-) jakože když jsem já příčinou to ho že ho něco mrzí. protože mě mrzí. je to takové legrační vztahování takže je třeba to prolomit tím že mě nemrzí a doufat že oth odruhého pak taky ne. uffff

    jo, jsem dobrý Hledač. Navedu i ty druhé třeba takže jim to dojde. najednou vybehnou a mají to :-)

  11. Wien – a sláva, podzim 2012, pak dlouho nic, už jsem to vzdala, a vidím, že přišel podzim 2013 a Wien zase píše, hurá. A Australan … jo, je tam,to jsem musela zkontrolovat, než si všechno dočtu podrobně … aha, byl tam jen na podzim, už je tam Kiwi :)

    Zapomenout – klidně, já už toho zapomněla! Na Štědrý den jsem hledala olovo když jsem ho konečně našla, za pár minut jsem si nemohla vzpomenout, KDE jsem ho vlastně našla. Vůbec to nevím doteď. Děs. Jestli se to dědí křížem od táty, tak ten už někdy dementní je a jeho matka taky byla. Akorát jim to začlo ne dřív než v 74 letech a doufám, že tátovi to ještě dlouho vydrží – předvčírem zase nabízel odcházející návštěvě, ať si vezmou dole jeep. Oni mysleli, že je to fór. No a nebyl. Kdyby se zeptali, jakej jeep, dověděli by se:
    „To je dar generála de Gaula, dvě kolony džípů.“

  12. Lol jo Australan byl jeste i v prosinci, ale asi ne na blogu. :))) oni stejne vypadaji stejne, takze je to jedno. :D

    Tak to je teda vykon, tomu rikam hlava derava. :D No ale aspon zase nemas nouzi o prekvapeni :))

  13. Wien,
    jojo, už jsem všechno pročetla, Australan byl v prosinci v sádře, jinak nic :)

    Je to zvláštní, jak se ta paměť mění a jaké má formy – vždycky jsem ji měla výbornou, hlavně na vědomosti nebo básničky; jednou dvakrát jsem si to přečetla a uměla jsem to. Básničky zpaměti, vědomosti právě ne nabiflované zpaměti, ale propojené logicky, odněkud někam, i ten jejich princip. Jinak bych šla od toho, musela jsem pochopit, o co jde, jinak bych odmítla zpaměti něco odříkávat jako někteří ostatní spolužáci.
    Ale kudy jsem šla a kde všude jsem byla a kterým východem z metra vylezu kam, to jsem si pamatovala poměrně blbě vždycky. Asi to bylo pro mě podružný – kde je schované olovo … možná pro tuhle roztržitost mám daná místa pro věci jako jsou klíče, nabíječky, telefon, rtěnka, krém, pas … v bytě i v zavazadlech. A jinam ty věci nesmím dát, to by byl konec.

  14. Připomněla jsi mi období, kdy jsem si dával do sezónního oblečení peníze, abych na ně zapomněl a příští sezónu na ně natrefil přesně ve chvíli, kdy mám tak maximálně na suchý rohlík. Většinou se to povedlo. Myslím to překvapení. Párkrát jsem ale prohledával skříně v zoufalé snaze něco najít a nic, tak jsem s tím skončil – kvůli falešnému doufání, že mám pořád nějaké rezervy :-)

  15. To je skoro jak najít ve skříni v létě zapomenutý dárek k Vánocům. Jen to nesmí být třeba štěňátko, nebo tak něco…

  16. Evo :-)
    štěňátko :-D
    Staré neplatné peníze jsou trochu jako po letech nalezené štěňátko … br.
    Dneska se mi ta neplatnost nenásilně připomněla- přede mnou u pokladny v samoobsluze platil starší pán stravenkami a byly loňské, neplatné. Ale nevadilo mu to.

    Moje kamarádka má takovou maminku, co našla bílé kozačky dobře ukryté ve skříni několik let potom, co je chtěla dát jako vánoční dárek mé kamarádce. A ty kozačky už nebyly bílé, ale zažloutlé.

  17. 18
    No co, vintage móda dneska frčí v nábytku i oblečení. :-))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.