Horší než vdova

A KE VŠEMU VELKÁ PLAČKA. JSEM.

Jako obvykle na pohřbech. Vždycky si říkám: Ne, nebudu se dojímat sama nad sebou. A vždycky se to stane. Hned to vidím a řeknu si: Ne, nebudu brečet sama nad sebou, kvůli tomu tady nejsem. A za chvíli zas. Zrak se zamlží a škytám dojetím, nemůžu promluvit. Tak jsem nasadila těžší kalibr – představila jsem si tón hlasu jedné kamarádky, která někdy z legrace jakoby pobouřeně rychle řekne “Heduno, ty jsi ale kráva!” A ta hláška mě tak překvapí, že se na chvíli zarazím. Na chvíli. Stejně jsem zas byla plačka. Přitom doháje přece tam nejsem hlavní postava já! Hlavní postava je tam v rakvi!

Patnáct let se mi po ní stýskalo. Deset let se mi stýskalo, pak jsem ji viděla na pohřbu mýho táty a řekla jsem jí, že se mi po ní stejská. A teď umřela. Ale copak jsem ji mohla vidět? Copak jsem mohla za ní jít, jentak přijít? Jako kdo? Jako nikdo? Jako ten, kdo se vymazal. Ze života celý rodiny. Po který se mi stejská.

Takhle to je po rozvodu, když nemáte děti.

Tak teď se mi po tchyni už bude stýskat stejně “legálně” jako všem ostatním pozemšťanům, co ji znali. Byla moc prima. Zrovna nedávno na mne odněkud vypadl papírek a řekla bych, že je to její rukou psaný návod na velikonoční nádivku. Tak si ho na vánoce připomenu:

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 komentářů u „Horší než vdova

  1. Taky mam moc fajn tchyni, a diky ni jsem ztratila vsechny predsudky z vtipu. A taky je pro me inspiraci, jaka jednou budu tchyne pro Zmurovu zenu:) At to brzy preboli a vzpominky zustanou.

  2. Milá Liško, dostaneš za uši – píšeš málo a teď navíc smutně. Hele, je fakt škoda, že jsi za tchyní nešla. Pokud jste si teda neudělaly bebí, přes které nejede vlak. Já jsem, aby bylo jasno, stará bréca, a moc, opravdu moc mě mrzí, když mi ze života zmizí lidi, co mi byli blízcí. Pak zpytuju svědomí, jestli jsem něco neudělala, neřekla.. Nakonec dojdu k závěru, že jsem si prostě tu blízkost jen namlouvala. Ale je mi to fakt líto, čas nevrátíš. A přitom jsme si toho do života ještě mohli hodně dát. Lenka

  3. Jojo.
    A taky máte to, že máte rádi tolik lidí, že není v lidské moci je vidět často? Nebo ještě vůbec někdy. Tak se to omezuje na určité etapy, kdy vycházejí někteří lidi do popředí, potom zase na období sníženého nebo žádného kontaktu. Často mi stačí vědět, že jsou v pořádku, nemusím a nestíhám je vidět osobně. Na to jsou docela dobrý sociální sítě. Na druhou stranu udržujou v paměti i lidi, kteří by z ní už možná vypadli. A ta paměť nemá neomezenou kapacitu…
    – Někomu se ozvat, to jde, navrhnout schůzku. Ale u rodiny, ze který jsem vypadla kvůli rozvodu a mám při kontaktu s nimi máslo na hlavě, to jde teda hodně těžko. Zas takovej buldozer nejsem, jsem dost měkkoplaše rozteklá a prchající.

    Tak to bychom měli a frekvenci blogování taky chci zvýšit – moje nepsané osobní minimum totiž vždycky bylo nastaveno na čtyři články měsíčně. A navíc v poslední době zjišťuju, že se mi nějak ochuzuje slovní zásoba o stará krásná slova. Budu je muset trénovat.

  4. Takové situace jsou nanic a člověk se pak cítí nanicovatě, i když význam tohohle slova možná nechápu správně ani teď. To máslo na hlavě jsi měla oprávněně, nebo nesprávně a ze špatného pohledu? Teď už to tedy nehraje roli, ale jde o blbý pocit, který nemusí zůstávat, když to není nutný, zbytečně otravuje.
    Na mě kdysi vybafl ručně psaný seznam nákupu, s pár poznámkami o vyúčtování. V podobné situaci. Pro cizího nicneříkající cár papírku, pro mě trojnásobná tepové frekvence. Ale zase to člověku pomůže v ujištění, že pisatel nebyl bez emocí zapomenut, to taky není k zahození, nebo k lámání hole nad sebou, nad tebou.

    Vzpomněl jsem si na jeden béčkový film, kde milenka byla na pohřbu “horší než vdova”, a pěkně nebožtíkovi zavařila, to musela být situace! :-)

  5. rozumím tomu. i těm hrozným pocitům. Mám kamarádku, s kterou se vídám jednou za 3-5 let. Je pro mě něco mimořádného, a kdyby mi přišlo oznámení že je po ní tak by to pro mě byla velká rána. Píšeme si občas. Na vánoce a velikonoce, pošleme si fotky. Vždycky jsem měla pocit že je člen mé rodiny.

  6. Taky mám kamarádku, se kterou jsme jako rodina.
    Tam nic nebrání ničemu. Ale ta rodina spojená s mým byvším manželstvím zároveň je pořád moje rodina, připadá mi jako moje rodina, a současně to už není moje rodina. A to je dost dvojaké, není to nic snadnýho.

  7. Neřešitelnost té situace je opravdu smutná – o to smutnější, že teď už se s tím nebude dát opravdu vůbec nic dělat. Tak tedy ať to alespoň co nejrychleji přebolí!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.