Hudba a text na obřad

Na mámy návrh bude závěrečná píseň Vilém Blodek: Východ měsíce (z opery V studni). A to je v nabízeném repertoáru, takže nemusíme nosit nahrávku.

Co dál? Určitě něco francouzského! To už musíme někde najít, na internetu. Kandidát je Yves Montand: La vie en rose.

Ještě najít, jestli je to na netu v audio formě, nahrát a – ale nemám tu flashdisk!

Takže zítra ještě jít někam do okolí koupit flashdisk. Snad ho mají někde v trafice. Nebo elektro, Palác Flóra..? Ani nevím, kde všude je teď prodávají.

A snad stačí přinést jakoukoli digi-nahrávku a ne prokazatelně ošetřenou autorskými právy(?) Paní říkala prostě „na flashdisku.“ Ještě se můžu doptat. Nebo radši neptat?

Máme tu jedno nenačaté CD Waldemara Matušky, to by také šlo. I když hudbu s českým textem bych zařadila jen nerada, je to takové tklivé až trochu divně konkrétní. Ne přímo kýč, ale málem. Z cédéčka připadá v úvahu „A tak dál nosíš po kapsách sny mládí,“ mno. Podle názvu by se hodilo „To všechno odnes čas“ a „Holky já mám všechny rád“, ale ve skutečnosti to vhodné není. „Po starých zámeckých schodech“ je dobrý, že je původně od Karla Hašlera, to by se tátovi líbilo. Jenže proč zrovna tuhle, žejo… Kterou s Matuškou?

Něco od Karla Hašlera. Jenže ony ty písničky jsou takové dost konkrétní, o určitých místech a tak a to není pro pohřeb zrovna přiléhavé. Nebo od něj znáte nějakou vhodnou?

Vím, že táta měl z neznámých důvodů rád operu Dalibor. Znáte ji? Je v ní něco vhodného? Máma tvrdí, že Daliborova árie „Když Zdeněk udatný…“ nebo tak nějak.

Máma navrhuje Ronald Binge: Exodus. Je to ten autor, co napsal Alžbětinskou serenádu. Jenže Exodus na uložto nevidím a jinde taky ne. Jak se jmenuje zahraniční server podobný jako uložto? Už si nevzpomínám. Natrefila jsem na Radiotéku Českého rozhlasu, kde si člověk může za 15 nebo 35 Kč stáhnout skladbu. To je bezva! Ale árie Dalibora tam není.

Kdyby vás cokoli napadlo, budu ráda. Obřad trvá cca 20 minut, takže skladeb by bylo potřeba určitě pět, myslím si.

Pak dál tady možno pokračovat ve volné diskusi, co by kdo chtěl zahrát na rozloučenou, ale to prosimvás až tak ve čtvrtek večer; až to snad budu mít připraveno. A celý byt uklizen, flash disk nakoupen a tak. Takže na crcání se s muzikou zas tak moc čistýho času nemám.

A pak ten proslov.

Najali jsme obřadníka, ale nic dlouhého nechceme, jen aby to uvedl, dal tomu celému vhodný rámec. A ten mu musíme napsat.

Já bych chtěla něco jako „sešli jsme se (tu dnes), abychom poděkovali za život našeho…“ ne bratra, jak by řekl farář… takže nevímjak dál.

Možná je nějaký mustr na internetu – kdoví. Snad nějaký má ten obřadník, ale zas mu nechat volnou ruku, to taky nevim. A příliš konkrétní text mu chystat – co všechno táta dělal, kdy a s kým, to je vyloženě blbý. Kdo na tom pohřbu je, ten ho zná, jak ho zná, a hotovo.

Co vy na to?

Píšu to sem na hromadu, protože tápu a aspoň pro sebe si to tady můžu trochu utřídit. Jsem vděčná za jakékoli tipy. Nějaká další francouzská melodie by se hodila. Nic mě nenapadá, Marseilleusu ne. Vojenské pochody taky ne, například „Aupres de ma blonde“ jsme sice zpívávali, ale tématicky se to nehodí :)

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

83 komentářů u „Hudba a text na obřad

  1. Flešku v elektru, pc a mobil prodejnách, ale i v jakýmkoli hypermarketu.

  2. Ten odkaz je nutno zkopírovat a vložit celý, ne jen tu podtrženou část.

  3. Tu ostatní hudbu neznám.

    „abychom poděkovali za dar, kterého se nám dostalo možností žít s…“ „ne zanedbatelný čas prožít s..“ „jít kus života cestou s…“

    Nevím, to jsem teď plácla. Piju. A zase – mám to naladěno trošku jinak, když jsem neznala…

  4. Dík, ru!
    jen se napij, já jen šípkový čaj, s tou svou rýmičkou si dám k němu za chvíli Coldrex.
    Aznavour, vida!!

  5. Už máme jednu (místo La vie en rose)
    La ballade de Paris, Yves Montand.

    Zajímavý, jak jsme ji našla: napřed jsem si ji stáhla, že si ji pak poslechnu, co to je.
    Mezitím jsem stáhla další věc, nadepsanou Gilbert becaud: Je t´appartiens. Pustila jsem to a bylo to o Paříži, jiná píseň, než byl název.
    Pak jsem pustila tu baladu o Paříži – a bylo to totéž :)
    Tak ji mám dvakrát.
    Tak ta to musí být.

  6. Milá Liško, hudbu je možné stáhnout rovnou z youtube, stačí zkopírovat url konkrétní písně v liště nahoře, otevřít si nějaký program na konverzi do formátu mp3 (třeba tento: http://www.youtube-mp3.org/sk), vložit odkaz, překonvertovat a stáhnout. Je to hotové raz dva:-)

  7. 12
    Jde to, ale kvalita je vekmi různorodá až mizerná. Komprimovaná na kost. Je to spíš tak do mobilu, ne do obřadní síně.
    Na ulozto si můžeš vybrat (pokud je tam víckrát) soubor i podle velikosti dat, případně v bezztrátovém formátu flac.

  8. Adél,
    ahááá, díky, to by šlo, kdyby jiná možnost nebyla! A i jindy se to hodí. Díky moc!!

    ru
    á to jsem taky nechápala, co to je to flac – teď na to natrefuju a dodneška jsem si toho nevšimla. Ve windows přehrávači mi ale píseň ve frmátu flac nešla přehrát.

    Zatím mám mp3 formát u té písně o Paříži – to je asi poměrně plochý zvuk (?)
    Takže kdyžtak vezmu i ten flac. Asi zavolám do tý pohřební služby, jak je to přesně s formáty hudby.
    A mp3 jsem našla i Lucienne Boyer: Mon coer est un violon. Na uložto to nebylo, ale napsala jsem do vyhledavače k tomu slovo download a našlo se. Hurá.

  9. Zkus si stáhnout VLC player. Nebo ten windowsí aktualizovat. Případně kouknout do nastavení, jestli by nesatačilo jen něco povolit.
    A nebo ti to prostě nejde jen proto,že je to na tvůj noťas moc dat najednou. (?)

    Hodně starý písničky ve flacu možná nebudou nebo budou i s moc ruchama z LP desky. Je potřeba si to poslechnout, porovnat, vybrat třeba z více verzí.

    Jo, stahovat se dá i odjinud, jen opatrně u stránek ruských.

  10. Ahoj Liško, nerad to tady čtu… zvládněte to s mámou co nejvíc (schválně nepíšu „co nejlíp“) to půjde, určitě vybereš dobrý text i hudbu, kdo jiný by měl a mohl – to je Tvůj úkol, Ty se teď stavíš do první řady (nejen v síni), sama víš… Tyhle starosti člověka zaměstnají ve vhodný okamžik, jestli se to dá tak říct – ten první týden…
    Vědomí, že člověk nedává text dohromady jen pro sebe a bude to vnímat hodně lidí všemi póry, je částečně svazující a často vede k použití zavedených osnov, ale u Tebe jsem si téměř jistý, že zvolíš vhodnou formu.

    Dovolím si pár hudebních tipů jen proto, že o ně takhle píšeš – ve francouzštině jsem ztracený, tam se vůbec neodvažuju, možná tě nasměruju tímhle:

    http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/sinatra-frank/my-way-5029

    http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/simon-garfunkel/bridge-over-troubled-water-40033

  11. Díky, Jirko*!
    Zkonzultuju hudbu s mámou. To by jinak nešlo.
    my way je dobrý, akorát ten Sinatra je v mých předsudcích zasunutej jako mafouš.

    ruliso,
    já jsem na mámině notebooku a ten je výbornej, windows má 7 (a vyskakuje tu okýnko, aťje přemiklíkujeme na 10, ale nevím zatím), internet skvěle rychlý.
    A máš pravdu, asi jsem sem fakt nenainstalovala VLC player, to se divím. Jinak ho používám.

  12. Teď jsem dvě hodiny čistila předsíň (velkou), koupelnu (malinkou) a záchod (malý) a to ještě podlahy přijdou na řadu až večer.
    To máme neobytné plochy. A teď ještě 3+1 :-)
    Říkávala jsem, že nejlepší přítel člověka je Herkules a teď dodávám, že je to i pěna Cillit Bang active foam, fialová s oranžovou hlavou. Zažloutlé otřískané dveře a futra jsou hned lepší. Konečně má máma normálně čistočistej záchod (nemám ráda špinavý záchody); říkám jí, že asi špatně vidí, že byl popleskanej… asi jo.

    Takže na nákup pití a flashdisku (a asi vezmu i prázdná CD) budu mít jen málo času a na doladění muziky a textu.

  13. Projíždím Slovanský tance, kterej z nich je pomalejší. Číslo 2, jenže ten má přes pět minut, to nee. To se mi zdá moc.
    Aha, tak Slovanské tance ne.
    Táta měl rád operety! Asi že mají výrazné árie a jsou humorný s happy endem.
    Takže jdu hledat nějakýho Lehára. Nebo někoho.
    Suk – serenáda prověřím stopáž.

  14. No právěže to Largo jsme zavrhly hned, protože je pro nás symbolem smutečních obřadů, profláklý.
    Johnny Cash a Simon a Garfunkel, to se líbí spíš mámě, ne tátovi, takže to nejde :)

    Povedlo se mi změnit nulový limit na pl.kartě a zaplatit 15 Kč na Radiotéce za
    Rudolf Friml: Indiánská píseň lásky (orchestrálka). ještě to je ve jazzové variantě nebo s Karlem Gottem, ale to netřeba.

    Takže Frimla máme jako rezervu, ale asi ho vezmem. Hrajou ho docela svižně, 04:24 a dá se to, není to nudný.
    Tak ještě ty operetky zkusím.

  15. aj, teď jsem si přečetla, že ten Friml orchestrálka je v jejich nabízeném repertoáru, ze kterého stačí vybrat a říct, ať to zahrajou – tak jsem to koupila navíc :)

    Fibich: Poem. Co? To není dlouhý, to by šlo.

  16. Ta balada o Paříži od Montanda je parádní! Mně by se k pohřbu líbila daleko víc, než ta indiánská píseň lásky od Frimla – kdybych nevěděla, jaký má název, nikdy by mi nepřipomněla ani indiány, ani lásku – přijde mi docela bezútěšná. Klasicky pohřební. Tak ať vybere tatínkovi něco, z čeho budete mít radost vy, i by měl on. Držím palce na zítřek.

  17. Balada o Paříži je úplně přesně v jeho stylu.

    Ten Friml je jako rezerva, ale zatím nemám nic lepšího.
    nevím, jestli tři francouzský věci by nebyly moc. jsou tam dvě.
    Možná melodie z Amélie?? On ten film táta nikdy neviděl, ale to neva. i když asi by mě to moc dojímalo, protože když ten film byl novej, nezávisle mi dvoje lidi řekli, že ta Amélie jim připomínala mě :) Ale to zamlada…
    Nějaká pařížská melodie že by ještě jiná beze slov, kouknu se.

  18. Tak. Mám hudbu a jdu na nákup:

    1. Zdeněk Fibich: Poem (orchestr)
    2. Yves Montand: La ballade de Paris (zpěv)
    3. Sous le ciel de Paris (melodie bez zpěvu – akordeon i smyčce)
    4. Lucienne Boyer: Mon coer est un violon (zpěv)
    5. Vilém Blodek: Východ měsíce – z opery V studni (orchestr)

    Uf. Jdu pro flashdisk, CD, nealkopivo a ještě nějaké pití.

  19. Přehrála jsem si to, všechno. S představou mezer, odmlk, proslovů…
    Bude to moc hezký.
    Budu na tebe myslet.

  20. Jé, děkuju ti,ru!
    Právě jsme douklidily. Skoro. Můj pokoj až ráno. Aspoň budu mít co dělat a ne si říkat: Teď si oblíkám černý hadry na pohřeb. :(
    Tak nahraju tu hudbu na nový flashdisk a nové CD, pak si dáme asi večeři a pak se kouknu na ty proslovy.

  21. není to tak dávno co jsem organizovala pohřeb pro mojeho tatínka. Pohřeb byl moc pěkný i když přišlo málo lidí, většinou jen příbuzní, ti přijeli zdaleka po mnoha mnoha letech a přišla i hrstka přátel.

    Hudbu jsem dávala dohromady s maminkou. Ona si vybrala co se ji líbilo, aby to nebylo moc obehrané z toho co nabízela služba. Byla to živá hudba, nějaký pán zpíval a hrál na harmonium. Vybrali jsme si dvě lidové… společně nezávisle na sobě stejné a pak jednu myslím od Schuberta něco… Řeč jsem psala já, společně s maminkou jsme si ji daly dohromady. Ona vytáhla body životopisu, kde všude byl a co tam dělal a já dala tomu trochu poezie… zážitky z dětství, co dělal rád a tak.

    Pak jsme objednali hostinu v salonku, restaurace byla trochu bokem v parku a byli jsme tam uzavřená společnost. Nějaké zákusky pořídily. Bylo vše nachystáno na smuteční hostinu takže ozdobeno černým etc… jo abych nezapomněla, objednala jsem velké věnce z živých květů a nějaké kytice…

    HOstina byla hezká, protože přijeli opravdu lidé zdaleka. Byli velmi rádi že jsme se sešli a mohli si popovídat. Sešli se sestřenice které se neviděly 40 let. Byl přípitek na rozloučení s tatínkem a dokonce jsem měla řeč kterou jsem vedla bez přípravy zpatra asi patnact minut. Byla jsem z toho překvapená, jaký jsme řečník. Jak je to smutné když odejde někdo a na druhé straně jak úžasné v tom, že se sejdeme všichni v den rozloučení, jak takové loučení přináší i to pozitivní… opětovné setkání a radost ze setkání. Něco nového. Bylo to moc pěkné a vlastně celá hostina byla v důsledku veselá a plná veselých vzpomínek.

    Večer jsme se rozloučili, myslím že někdo u nás zůstal spát…

    Takže tak to bylo … u nás. Maminka byla ráda že vše dobře dopadlo a že se to lidem líbilo.

  22. ratko,
    pěkné, věřím.
    Já jsem spokojena s výběrem hudby. Snad klapne (myslím tím že snad to přehrajou všechno tak, jak chci). Jinak se naštvu.
    Přijdou hlavně příbuzní a to je právě dobře. Kamarádi taky, ale asi míň. Však už většinou vymřeli :(

    Jsem v klidu a nejlíp mi fakt je, když něco dělám. Často jsem to slýchala – no a je tak. Moje riziková místa jsou cesta z místa na místo – tam jsem sama se sebou a přesně vím, kterým směrem moje truchlení půjde. Občas to vyjíždí. – Musím oplakat, že jsem ztratila svýho tátu před dvanácti lety. Brutálním způsobem, svého nejdůležitějšího člověka. A pak se dvanáct let (úspěšně) snažila ho oživovat.
    Vím, že mě čeká tohle obrečet a nebude to žádnej tichej decentní pláč. Jakmile si to připomenu, už to startuje. Nevím, jestli se to provalí už na zítřejším pohřbu. Plánuju to na příští týden :)

  23. Interní rozloučením obvykle přichází až po tom oficálním, rituálním.

  24. 27. Liško, bude to moc hezký. Myslím na vás!

  25. Barčo, děkujeme.

    myslím, že to bylo dobrý a přiměřený. Ještě se chci zeptat svýho strejdy (nestihla jsem to) – ten předloni na pohřbu mé oblíbené tetičky pak opodál hrozně nadával, protože ta řeč bylo dlouhá, tklivá a jmenovala všechny řády práce, co teta E. dostala, ale sama jsem ji o nich nikdy neslyšela mluvit, bylo jí to asi fuk; a na pohřbu to bylo celkem vypíchnutý. Mně zas není příjemný, když se v té řeči vyjmenovávají konkrétní pozůstalí.

    Já osobně ještě netruchlila. Během obřadu jsem se cítila spíš pracovně – sledovala jsem, jestli paní obřanice řekne to, co jsem jí dala, aby řekla, a jestli klapne hudba, jak byla v plánu. Klaplo to. Jedny příbuzné mi pak říkaly, že to bylo dobrý -akorát – a hodně důstojné, prý! Tak to mě uklidnilo. Bohužel zrovna tahle rodina už nešla pak k nám domů na jídlo, protože nám bylo blbý brát někoho jistojistě na stojáka. Přišlo do bytu 27 příbuzných, takže asi 10 jich bylo v podstatě na stojáka (z nich pár mladých v kuchyni na gauči s kocourem :)

    Emoční jsem měla dva body, co mě docela rozslzely. A dobrý je, že oba vlastně měly happy end:
    Na začátku obřadu mi na chvilku tekly slzy, protože mi bylo hrozně líto, že moji sourozenci (z tátova 1.manželství, o 20 let starší než já) s tátou nevyrůstali. Asi si ho ani z dětství nepamatovali :( Přišli k nám, ohlásili se, když jim bylo třicet. Do té doby já netušila, že mám sourozence. Cítím se blbě vůči nim, že jim nevyrobil jako dětem loutkový divadlo, dřevěné loďstvo na sehrání bitev, koníky a překážky na hru Velká pardubická, celý krajiny a města, a to všechno jsem navíc mohla dělat s ním.
    No a pak jsem si koncem toho obřadu řekla: Teď jsem se k nim přidala. Teď jsme na tom stejně.

    Druhý můj rozplakavý bod, který jsem předem věděla, že nastane, bylo, když přišli na pohřeb můj býv. manžel a jeho maminka. Mně se totiž po ní stýskalo. Před deseti lety jsem to ufikla a už jí nic neřekla, už ji neviděla. Přitom jsme se předtím vídaly každý týden. Tak jsem jí v slzách řekla, že na ní často myslím. Zřejmě ten pohled jejího syna taky zasáhnul. Tak se snad nějak uvidíme, nějak to uděláme, už to půjde.

  26. Na pohřeb přišlo celkem (zpětně počítáno) 76 lidí.
    To jsem byla ráda. A někteří se omluvili, staří, kvůli zdrav. stavu. A mnoho těch, co by přišli, už umřelo…
    Tři tátovi spolužáci přišli. Dáme jim (pak) takový jejich kreslený deník spolu s přípravnými kresbami na maturitní tablo. Jeden přišel a říkal mi, že se hrozně omlouvají, ale že jim připomínám tátu. Tak jsem jim to odsouhlasila. A pak jim ukázala bráchu – seděl při obřadu vedle mě – že jim bude tátu připomínat ještě víc, protože je to navíc muž :)

    K nám na odpoledne, na jídlo, přišlo 27 příbuzných. Nejstaršímu bylo 88. Nejmladšímu pod 30. Moc jsem nestíhala se všemi mluvit, ale bylo to dobrý, že přijeli. To jsem ráda. I za ty přátele na obřadu. Květinová výzdoba byla kvantitativně i kvalitativně taktéž velmi uspokojující :)

  27. To je fajn, že to máš za sebou :-) a že jsi se setkala se svojí tchýní (oblíbenou) a jejím synem, z toho co píšeš se to jeví jako důležité.

  28. 37-40
    37:-))
    Ano,snad vás to přiblíží pochopení,že od vás musíme pořád unikat,jinak zemřeme:-)
    A ti co to vydrží,umírají důstojně(bez ironie) v kruhu své rodiny a svých blízkých.

  29. jejda,to se nám Barča nějak rozjela,jakobych to psal já:-o)

  30. 42:
    tak psal jsem to já,no,přiznávám,…pod brutálním nátlakem

  31. Automaticky doplňovaná uložená hesla a jména jsou potvory, což. :-)
    Blogy Lišky a Škeble mají tu výhodu oproti blogspotu Barči a blogu.cz Ratky, že se dají i opravovat komentáře či podpisy.
    Tedy pokud se mezitím nerozvine debata, která by opravou ztratila na významu i vtipu. :-)

  32. 41. pravda pravdoucí… jen to nevypadá na Barču :-) Nejen že zemřou, ale předtím i hodně schátrají

  33. 43:
    teď čaj,co bysme pili?:-)
    Když umřel táta,tak mi máma říkala,že ho zpočátku vídala ve snech,jak jde jakousi uličkou,kde na něj všichni a všechno útočí a potom…stojí šťastnej v nějakém jasu,nadpozemské záři,je šťastnej,usmívá se na ni a sám taky září.A potom už ho neviděla.
    Ale o babičce se jí zdá furt.
    Kdoví jak to vlastně všechno je.
    A kdo ví,jestli nám je vlastně co do toho.
    Však nás to taky čeká.
    A třeba budeme rádi,že neslyšíme žádný volání í z toho údolí nářku odkud budeme odcházet.

  34. mě se nezdá o tatínkovi, ani ho nevidím či neslyším… jen (a pouze) mu rozumím. jakobych se dokázala v určitých situacích podívat … jak on se díval.

  35. jo,to mám taky,jakoby mi něco z něj přešlo do buněk,nebo se to teprve po jeho smrti otevřelo.

  36. 48
    Myslím, že by to nemělo být volání, jen cítění, že ok. Že tam dole ten kus, co po nich zůstal, běží dál. Proto ty rituály rozloučení. Měly by to uzavřít, přesunout. Zařadit na svoje místa a uvolnit k životu dál.
    Viz 50.

  37. To já mám pocit, že táta šel dál snadno. Protože už ho tu 12 let byla jen část, nebyl to kompletní on. Asi. – A jindy by mi to vehnalo slzy do očí, to je přesně ten bod – a teď ne, jsem taková otupělá:
    Já teď taky nejsem kompletní, pořád jsem v takovém odstupu a klidu, jako bych byla pod vlivem dithyadenu nebo něčeho takového na uklidnění. A žádné vzpomínky mi nechoděj – míň než dřív, běžně. Vzpomínky na nic. Jsem jen v přítomnosti, nedělám si žádné starosti do budoucna. A když už mě to napadne, zjistím, že nic k tomu necítím. Jak by neexistovalo nic moc jného než současná klidná,mírná chvíle. Žádné nepříjemné emoce, ale ani ne veselost, to právě taky naplno nejde.
    Cítím se jistě a kompetentně, ale distancovaně.

  38. 53 – pokud to bylo na 51, tak v 51 je „Že tam dole ten kus, co po nich zůstal, běží dál. (…) Zařadit na svoje místa a uvolnit k životu dál.“
    To na zemi, to už bez zesnulého. Pozůstalí, visící na něm. Zvyklí žít s ním.
    Ne on sám. Aby on mohl někam odejít. On odejde a kolikrát to ví už těsně před a je s tím smířenější než ti ostatní, co to ještě nevědí.

    Ten zbytek v 53 – dojíždíš kolej organizace „musím“. Dithiaden nutných úkonů, zodpovědnosti. Úleva ze splnění sama o sobě toho postavení do pozoru nezbaví, že by jako střihem, šmik…
    A únava v tom taky hraje roli.

  39. u nás (u mě pokud nechci mluvit za maminku) byl tatínkův odchod spojený s úlevou. Tedy víceméně díkybohu za ty dary. TAkhle to bylo několik měsíců… (u mě dodnes) než se mamince začalo stýskat a pochopila že je sama a nemusí se o nikoho starat. (já svoji rodinu mám, mám co dělat) Takže to byl moment kdy najednou zjistila že má volný čas a v tom volném čase je sama.

  40. Nemusí, nebo nemůže? Že ji nikdo nepotřebuje…

  41. Tohle téma, co se objevuje hlavně u žen např. když děti vyletí z hnízda apod., má asi u mužů paralelu pracovní – někdy muž, co jde do důchodu, pak brzo onemocní nebo i umře, takový je to pro něj velký předěl.

    Osobně jsem nad tímhle tématem nikdy moc nepřemýšlela, co to teď udělá s mojí mámou, nevím, doufám, že velký náraz to nebude. U sebe samotné si to neumím představit ani v budoucnu, protože já nežiju proto, aby „mě někdo potřeboval.“ Mně vyhovuje mít béne :) Čím míň zápřahu a víc času, tím onačejší věci můžou vzniknout, mě napadnout – ať něco vyrábět, vymýšlet, nebo někam začít chodit.

  42. 57 – 1. odstavec.
    Ano, přesně tak.
    Můj otec vypadal, že umře do měsíce, když odešel do důchodu.
    Poté, co naše jinéhp poskytovatele prostor pro výzkum než předtím ČSAV a vyřídil si grant pro výzkumný tým, výrazně ožil a omládl.

    2. odstavec – tam je to nastavením každé té ženy. Ratčina maminka, celý život žijící nějakým způsobem, je v tomhle určitě úplně jinde než moje maminka, možná i než tvoje maminka a nebo i kterákoli z nás, co jsme tady.
    Ale já třeba tu potřebu, abych někomu k něčemu byla, cítím taky.

  43. ad 58
    A ty ji máš taky. Jinak bys nepracovala tam, kde pracuješ.

  44. 59
    tojo, určitě chci být s živými lidmi, ne jen sedět u kompu, natož někde sama bez kolegů.
    Zatím mi to u mě připadá spíš jako automatismus, na kterej si dávám bacha. Automatismus naskočit do pečování a zachraňování, když je někdo blízký v nesnázích nebo ohrožení. Snažím se si dávat bacha jednak, abych to nepřepálila do svého vyčerpání a jednak, abych nezapomněla žít já svůj život.
    Proto asi někdy víc skočím do toho druhýho pólu, totiž být někde sama, zalézt a „dejte mi pokoj, nechte mě bejt, já chci klid“ nebo jen tak uvolněně zapařit. Utéct blízkým. Druhý extrém.

    Zkouším to dávkovat. Jsem zvědavá v tomhle na nejbližší měsíce. Myslím, že mě to „krizové záchranářství“ už tak neděsí, že už nemusím zdrhat do svého samoklidu. Na to jsem zvědavá.

    Mít potřebu být k něčemu někomu – no, teď se to projevuje jako radost nebo uspokojení, že něco s někým zdárně probíhá. A že snad i jinde s jinými mu to zdárně probíhá – to je asi i můj cíl.

  45. Jinde a jiní je taky někdo. Spíše se věc vysokem věku těžko hleda co s volným časem. Přátelé většinou zemřeli nebo jsou na tom velmi špatně. Starý člověk špatně vidí s není tak mobilní. Bojí se že spadne nebo se ztratí. Píšu z mobilu.

  46. 61
    Moje maminka se nebojí. :-)) Klidně vleze kamkoli, a když spadne, tak to pak ještě vykládá jako zajímavou historku nebo jako drama, pokud ji někdo sundal dveřma nebo nákupním vozíkem. Vzrůšo dobrodrůžo.
    A že se někd eztratí se nebojí už vůbec. Její jediné omezení jsou ty berle a nemožnost sama vlízt do veřejných dopravních prosředků. Tohle kdyby nebylo, trajdá někde sama po lesích furt. Jako celej život.

    Opravdu to má každý trochu jinak.

    Nicméně to, že by chtěla být ještě pořád cenná pro svoji užitečnost, má stejné. Potřebuje aspoň něco vyrábět, jakýkoli pitomosti, účastní se seniorských soutěží, vymýšlí, čím přispět charitě, fotograficky, textama, napletla mi hafo fuseklí, pravidelně mi hlásí, jak je daleko s tím sepisováním pamětí, co jsem jí dala za úkol…
    Nejšťastnější, je, když jí řeknu, že něco od ní potřebuju.
    Nejnešťastnější je, když jí řeknu, že to, co by mi chtěla dát/vyrobit, nepotřebuju.

  47. A volný čas prý žádný nemá. Prý se celý den nezastaví. Pořád něco dělá. Vaří, přepírá, opravuje kdeco, přesazuje kytky (a množí a rozdává známým), dělá fotky a o´bojuje s počítačem…
    To slyším furt – Neměla jsem čas tam na tebe čekat u počítače. Mám strašně práce, ani to za den nikdy nestihnu… :-)

  48. Najde si je. Vytvoří si je. Vymyslí nutný důvody, proč je mít.
    Ale proto jsme tonepsala, jen jsme chtěla podložit svoje tvrzení vůči Ratce, že ne všichni staří jsou jako její maminka, že by se báli něco sami dělat a nevěděli, co dělat.
    I tady v T. vdím spoustu staříků, jak mají pořád co na práci, šmajdají s kolem do obchodů, upravujou hroby, jedou k vodě, účastní se pořádání všelijakých akcí aspoň jako stafáž…
    Opravdu je to na každém konkrétním člověku, na jeho povaze, na tom, jak byl zvyklý žít celý život.

  49. 52:
    když jsem byl na vojně,o to horší to bylo pro máti.
    Ale taky už to všichni věděli,včetně jeho,že čas vypršel.
    I když…v jeho případě byl odžit docela plně i přes dlouhodobou nemoc.
    No,po prvním infarktu doktoři máti řekli napřímo,že mu dávají tak rok.
    Měl ještě další dva,k tomu spoustu komplikací a žil tuším dalších deset let.
    A dovedl si i užívat.
    Ale taky se přiznat,že kdyby měl pistoli,tak by to možná ve chvílích kdy mu bylo zle skončil sám.

  50. 65. nemyslím si že jsou všichni jako moje máti… vůbec mě to nenapadlo. dokonce bych si i troufla myslet (i když se mohu mýlit) že velká aktivita tvojí maminky a očekávání mé návštěvy ze strany mojí maminky jsou si velmi podobné. Svým způsobem … ale nechci je srovnávat, jen říkám že starý člověk to má možná v něčem stížené… proti mladému. ale to taky nemusí být pravda, jen se mi to tak jevilo.

  51. 67 ad 65:
    No, ta tvoje 61 mi vyzněla tak, že píšeš obecně o starých lidech.:-)
    „Spíše se ve vysokém věku těžko hleda co s volným časem. Přátelé většinou zemřeli nebo jsou na tom velmi špatně. Starý člověk špatně vidí a není tak mobilní. Bojí se že spadne nebo se ztratí.“
    Což zřejmě je ze zkušeností se tvojí maminkou.

    Velká aktivita mojí maminky je boj s nemohoucností. Maminka vždycky do všeho šla bojem, dokud bude dýchat, bude s něčím nebo někým válčit, a naopak.:-)
    Jasně, že mě přitom taky vyhlíží, a pořád doufá a nenápadně tlačí, abych přijela… to máme my maminky asi stejné všechny, včera mi totéž vytkl starší syn. :-)

  52. 67 A jasně, ztížené to má. Ale to neznamená, že se bojí někam jít sám nebo že neví, co s volným časem. :-)

  53. 69. moje maminka je taky aktivní, pořád cvičí a chodí ven. táhne tašku nechá se zvedat do autobusu a zase z něj sundávat, a pak mi vykládá zážitky jak ji někde odněkud hodný mládenec vyváděl. Přesto všecko v tom cítím… to co cítím a co jsme popsala. Určitou bezradnost vycházející … z jejího schátralého stavu

  54. tedy tu zarputilost… „něcodělání“ je víceméně zoufalým voláním: Tak moc se snažím… něco dělat.

  55. 73. nechci do toho příliš vnášet svoje domněnky…jen cítím to volání. Je zde hodně velmi subtilního… neřeknu ale nic konkrétního, protože to ani nejde. Možná hlásek malé holčičky…co volá maminku.

  56. 71
    Jo, bezradnost ze zchátralého stavu je dobrý popis.
    Tak trochu bezradnost, tak trochu paniku, tak trochu vztek, u mojí maminky.

    72
    „Podívejte se, jak se snažím, tak mě ještě neodepisujte, koukejte na mě a oceňte mě, jsem přece ještě pořád dobrá… výjimečná…“
    To je zas moje maminka.

  57. 74 máš pravdu, když tamnechceš strkat svoje domněnky. Mě to napadlo, už když jsem tu 73 psala, že se to týká ne nás.

  58. Náhodou hlásek je taky dobrej.
    Ten tam taky trochu u té svojí cítím. I skrz tu zpupnou hrdost prolízá, přijde mi že s každou návštěvou u ní víc.

    Kruci, nejradši bych jí zavolala. Jenže ona teď určitě kouká na televizi a to nemá ráda rušení. Jdu se podívat, co je v televizi, jestli to risknu.

  59. Zavolala jsem a už zas slyším, jak neměla celej víkend ani minutu volnou, co všechno si navařila, co vyprala, jak spravuje hořák na sporáku…

  60. Já se s tím nesrovnal ani po osmnácti letech, dneska… na den přesně…
    Ukázkový příklad odfláknutého rozloučení… přesněji neumožněného. Ale nikoho neobviňuju, už ani sebe, po čase…
    Teď spíš nastoupil vztek nad tou částečnou neschopností fungovat naplno, podle představ mých, „infikovaných“ těmi jejich.

  61. Dopíjím dnešní decinku a čtu si tvůj příspěvek, Jirko*. A tak si říkám, že aspoň tím zbytkem v eskleničce připíju na všechny otce, co odešli, a přesto pořád jsou.

  62. ru,
    připij! Já se připojím a připiju a přinapojím večer, včera jsem nepila nic.

    Jirko*
    Na den přesně, zrovna!
    Ad poslední věta 81:
    už mi to připadá jako celoživotní vyvažování (co já za sebe pro sebe a co pro někoho) a vyvázávání se ( z těch infekcí nebo introjektů). V každé nové situaci se to zas nějak (trochu jinak) objeví a žádá si své. Ode mě. Ale jak je tam vztek (u tebe), tak to je dobrý, to je motor a šance.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.