Imaginace hovoří

xmag1-500

A hele, támhle vpravo je ufiknuté i:

xmag2-500

xmag3-500

xmag4-500

xmag5-500

Ten flek na rameni níže

je moje pomazánka:

xmag6-500

xmag7-500

.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška, Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

17 komentářů u „Imaginace hovoří

  1. Řekla bych že mají dobrý džob :-) my tady u nás v Zajordání občas potkáme policajty stát někde na cestě kde nikdy nejezdí auta. asi tam pozorují okolí.

    jinak téma je velmi zajímavé. Jak se může stát že dítě uvěří (imaginace je řeč podvědomí) že na cestě k cíli číhají smrtelné překážky. Jak k tomu došlo? A nezpůsobí toto vnitřní nastavení úzkost? A snahu vše kontrolovat… protože tam někde číhá smrtelné nebezpečí

  2. ratko
    Zajordání? To zní pěkně mýticky taky!

    Trochu jsem (příjemně) překvapená, že téma je pro tebe zajímavé, protože jak si to po sobě čtu, říkám si: ježkovy zraky, koho tohle může zajímat, když ještě ke všemu jsou tam až reklamní výkřiky typu „Témata našich vnitřních obrazů jsou důležitá pro náš život.“

    – To si taky říkám – jak k tomu došlo, že se něco – nevíme ještě přesně, co – zobrazuje jako velkolepé tragicky zabarvené překážky. Ale já si to řekla jen tak lehce, nepídím se po tom, nechci se na to křečovitě soustředit. Jen když se to teď objevilo v této podobě, tak jsem to zachytila. A počkám,co to ještě udělá. Až zas přijde pro to určený čas. Například ve čtvrtek jako obvykle. Nebo v mezičase něco přijde. Pak to zachytím nebo zatím počkám a budu se tomu věnovat, až se na to nabalí ještě něco novýho. (Jak to tak dělám vždycky.)
    Teď nad tím dumat nemůžu, to by bylo moc. Ty můžeš :)
    Já si počkám v pohodě, beztak mezitím musím spoustu věcí dodělat v práci. A zrovna mě to všechno baví, jinak než dřív.

    „Jak se může stát, že dítě uvěří, že na cestě k cíli číhají smrtelné překážky“ – napadá mě, že taky záleží, co je ten cíl (možná jiný člověk by měl jiný cíl), ale to bych si zas krásně odběhla od tématu k jiným pohledům na věc, což je moje parketa!!
    Tuším, že se to může stát, když rodiče vzbudí v dítěti dojem, že „to nemá cenu“ něco dělat, za něčím si jít, protože to tomu dítěti stejně neposkytnou, nedovolí mu to komplet zkusit, ale třeba to udělají za něj, nepustí ho k tomu.
    Plus pravděpodobně to dítě muselo zvolit strategii, že obětuje něco svýho (v mém případě, ale nevím úplně přesně), aby ta rodina zůstala fungovat, aby byla harmonie (protože z pohledu dítěte rozpad rodičů je jeho konec, smrt, je na nich závislé). Udělá to pro rodiče, aby byli spokojený. Postará se o ně – ovšem ne z pozice dítěte, které se o tohle starat nemá,ale z pozice jakoby rodiče, shovívavého, který umí upozadit svoje osobní reakce, aby to dítě mohlo být spontánní a projevovat se. Udělá to naopak dítě pro rodiče a ne rodič pro dítě. (Asi to je poměrně častý?) Něco takovýho asi – ještě mi nepřišel žádnej absolutní AHA-efekt.

  3. Já sna dani nemůžu veřejně přiznat, jaké imagmace jsme si přivolávala jako dítě. A pubescentka. Ještě ted se za ně stydím.

  4. 3 no vida, tak to vypadá, žes byla dostatečně v kontaktu (jak se debilně frázovitě říká) se všemi možnými svými stránkami. To je super.

    Já se za ty svoje taky docela stydím. Přinejmenším se cítím pošetile. Není to nic, co by člověk toužil někomu vyprávět. Naopak. Taky proto jsem jen napsala „dvě nejstarší, na které i jindy myslívám“ a nespecifikovala je.
    – I když už jsem aspoň do jedné tady zabředla. Bez dokonaného výstupu a to samotné mě irituje, tak už radši slovo „Rusalka“ ani „nemocnice“ neřeknu :-))

  5. 2. poslední odstavec, u nás to tak probíhalo. obětovat se pro rodiče… mezitím útěk od rodičů ve smyslu pudu sebezáchovy ale nakonec opět návrat. a pocity hlubokého pokrytectví… jakože jim neřeknu co si o tom všem myslím. a i když naznačím, nebo ehm… začnu tak narazím na něco co mě zastaví. a osobně přiznávám, že se to láme. pořád jsem rodič a moje rodiče moje děti. ale láme se to do reality. uskutečňuje se to. S tatínkem se to již uskutečnilo a s maminkou to právě probíhá. Otvírá se mi, její důvěra se stává opravdová. začíná mi věřit a stávat se důvěřivým děckem. to jí pomáhá nést traumata z dětství. stejné to bylo s tatínkem.

  6. ratko,
    to je dost zajímavý.

    U mě se k tomu ale ještě přidává „nekřesťanská“ hlodavá myšlenka:
    A proč bych jim to měla dopřát? Teď na starý kolena. Proč já, já jejich rodič nejsem.

  7. 9. tak jsem to měla dřív. byla jsem pryč. pak dlouhé pokrytecké období kdy jsem se chránila a byla „za zdí“. Teď když fakticky jsou nad hrobem, podpírám je a pomáhám ji zcela oddaně.

  8. 11. manžel tvrdí že jsem zmanipulovaná dcera, ale jeho rodiče již nežijí… bůhví, člověk jak stárne jakoby rozuměl. snad. není tak tvrdý. vyměkne :-)

  9. ratko 11
    Snad se mi to taky povede, ale teď spíš cítím nechuť se do čehokoliv rodinného a nepracovního angažovat. Nějak jsem se v září vnořila do práce, strhlo mě to a ještě jsem se nevynořila. Asi šestýho listopadu počítám že vylezu, to je další deadline na nějakou žádost o grant.

  10. 12. to je dobře, tak to má být. Mě práce vyplivla. Tedy vyvrhla… Jestli se tam vrátím (možná) jen jako někdo jiný.

  11. Tož se pošinu k domovu a zítra budu jenom doma, doufám. A nepracovat, možná. Snad to bude hezky inspirující.
    Blbý je, že když jsem v práci, nestihnu dojet do banky… už dlouho. Nonic.

  12. Tyjo, teď jsem se najedla, ale cítím, že sotva pletu nohama. V úterý. Ale to jsem tušila, počítala jsem předem s volnou středou. Více takových! :)

  13. Já mám taky většinu dětských imaginací neveřejných. Z těch, co se dají publikovat, mě třeba hrozně unášela myšlenka, že jsem unesená, přivázaná k totemu a odsouzená k umučení (díky za inspiraci, Vinnetou). Už si ani nepamatuju, jak to vlastně skončilo, což je zrovna v téhle situaci poměrně zásadní otázka, ale pro mě byl důležitý ten pocit lapení a hrozby. Potom jsem si představovala, že se ze mě stane kos a budu bydlet u nás na zahradě (a nikomu to neřeknu, nebudu chodit do školy a naši mě budou hledat. Na to si pamatuju do detailů, bylo to někdy na začátku školní docházky okolo sedmi let. Je kouzelné, že si dodneška pamatuju ten pocit víry v to, že se to opravdu může stát, pokud si to budu dostatečně přát. A snila jsem si, jak mi bude, až budu lítat. Tak díky za moje osobní aha, které se vynořilo nad tvým postem. Dneska si před spaním pěkně zaimaginuju!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.