Jak vyrobit porcelánovou panenku (2)

VÝROBA FOREM ZE SÁDRY

hlina_20_formy

Nebyla by to prudná fáze procesu … kdyby pro mě neznamenala vyrobit 16 kusů ze sádry. Trvalo to 2 dny. O 10 let mladší keramicky a sochařsky vzdělaná kamarádka – kterou znám od její 2. třídy ZŠ; chodila ke mně do školní družiny a pak k nám do oddílu – si fikaně udělala jen 1 formu na hlavu, ze 4 dílů, a odjela. Žádné ruce nohy oudy. Nula. Kdežto my 2 ano – já a domácí paní každá pár rukou, nohou a hlav. Však jsme skoro sestry; známe se od 14 let. Její muž, který vedl oddíl s námi a známe ho 22 let, nám koupil 6 kilo sádry. Tolik numerický úvod. Kolik jsem během sádraření vypila piv, nechci vědět.

“Děličky uděláme z pevné fólie; z umělých desek nebo modelovacích podložek.”

Děličky. Anděličky. Ty moje dvě keramičky asi chtějí říct “přepážky.” Ach, to jako mám kus zelenkavé podložky vystříhnout a zatnout ji do svých výrobků, do hlavy, do údů? To je řežba.

“Sestro, sestřičko, řekněte,

nač tu sekeru nesete?”

“Sekera dobrá – někde v keři

useknem hnáty líté zvěři –

pojď jen honem, pojď!”

Motiv zlatého kolovratu nás neopouští. Pozpěvujeme si verzi Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka. Když nám dvěma bylo čtrnáct nebo patnáct, hned po sametové revoluci, koupily jsme si obě sadu elpíček Kytice ve vestibulu stanice metra Muzeum. Ach kdeže loňské gramofony jsou!

Řekla jsem si, že oblít ruce bude pro začátek nejjednodušší. Vyrobila jsem pro ně ve výsledku pěkné bílé rakvičky.

hlina_06_ruka

Prostředkem ručky – udržované ve vlhku, aby do ní bylo lze zatnout – je nutno po obvodu vést vetknutou děličku, jejíž plocha je vystřižena do útvaru nejlépe pravoúhlého, který kolmo obklíčíme ohrádkou. Chápete, že :)  – asi jako ježek v kleci. Ruku položíte, podepřete, vodorovně má plochu děličky a kolem se to celé svisle obestaví deskami ze skla, zubařského vosku a jinými krásnými plackami a škvíry se vycpou hlínou – hlína je v tomto směru geniální modelovací hmota. Hlínou se docílí toho, že škvírami nalitá sádra neteče ven, a také toho, že se celé monstrum nekomíhá, ale drží, dokud sádra neutuhne. I když někdo kopne do stolu.

hlina_07_ruka

Když sádra utuhne, je část formy hotova. Odstraníte pracně vybudovanou ohrádku, odeberete hlínu, vyloupete z ní drobky sádry, vrátíte hlínu do mokrého hadříku, protože ji za chvilku budete zase potřebovat. A držíte v ruce sádrový odlitek, ve kterém je zpola zabořena hliněná ručička. Nevyndaváte ji. Vyprostíte jen děličky. Zaretušujete pečlivě vyčnívající ručičku, pokud je zářez po děličce hodně patrný nebo je jinak pochroumaná.

Potom nezapomeňte vyrobit zámečky. Západky. Aby obě části sádrové formy – ta, kterou jste právě vyhotovili, i ta, jež co nevidět vyrobíte – do sebe dobře zapadly. Je to snadné. Prostě vezmete malou stříbrnou moka lžičku nebo jiný nástroj profesionálních keramiků a vydlabete v utuhlé hladině sádry vedle ručičky, kde je dostatek místečka, důlek. Druhá půlka sádrové formy už se při odlévání postará o to, aby vytvořila čuflík, který do důlku přesně zapadne. Výstupek. Inverzní. Tak pojďme na to:

Děličku jsme odstranili. Důlek máme. Nyní natřeme – např.Indulonou – důlek a celou přilehlou hladkou plochu sádry, na níž spočívala dělička. Možno natřít i vyčuhující část hliněného modelu ručičky (nožičky, hlavičky, -ičky), bez obav. No a už si obestavte novou ohrádku, rozmíchejte sádru a nalijte ji dovnitř. Hotovo.

Jak rozmíchat sádru, není triviální – do mističky, ideálně do pružného gumového kloboučku určeného přímo pro práci se sádrou si nalejete vodu. Množství, co uznáte za vhodné. A do vody přisypáváte pomalu postupně sádrový prášek bez míchání, dokud ho voda přijímá. Dost prášku. Až potom krátce zamícháte a jdete na lití. Naráz. V případě, že nemáte pořádnou ohrádku, nanášíte naopak vrstvy sádry postupně, tužší a tužší a vytvarujete v kulatou bakuli, kupoli. Například na obličej hlavičky se tento druhý postup bez ohrádky hodí.

hlina_15_hlava

“Ty uši si přidělej k hlavě, jinak se ti ve formě kousnou.”

Hm, sice si neumím představit, jak se uši kousnou, ale zamatlávám území mezi hlavou a boltcem.

“A půjde ta hlava na dvě půlky?” ptám se s nadějí v hlase.

“Mmm … ne. To by se kouslo za uši.”

Takže hlava na tři díly: obličej a dva postranní.

hlina_16_hlava

hlina_17_hlava

hlina_18_hlava

hlina_19_hlava

Nohy prý nepůjdou jen ze dvou dílů, ale každá ze tří. Nechápu sice proč, co by se tam zakouslo, ale dobrá – odliju nejprve stopu-ťapku  a pak dvě bočnice.

“Jděte, mamičko, do komory,

jsou tam ty nohy naší Dory.”

hlina_09_noha

hlina_10_noha

hlina_11_noha

hlina_12_noha

hlina_13_noha

hlina_14_noha

Ohrádky pro odlévání sádry vypadají fantasticky prasácky a postupem času pořád hnusněji. Jako akvárium, žehlička, loď, vrak, šermířská maska, bílý kopeček – dort Pavlova ze sněhu z tuctu bílků. Nebo turecký med nebo nanukáč. Nebo bílé rakvičky.

Tři části formy na každou hlavu a nohu a dvě půlky na obě ruce. Není divu, že šest kilo sádry rychle dochází. V místním obchodě skupuji veškerou sádru. Čtyři kila. A je to málo. Ještě další kilo od kamaráda z obce. A ještě jedno kilo se doma našlo a ve finále milý soused vrstevník zedník nám dodal velký balík, asi pětikilový. Je to sice sádra nažloutlá s prodlouženou délkou tuhnutí, ale ukázala se také jako zcela vyhovující. Celý ten pytel už nebyl potřeba, jen tak kilo, dvě. Proto nepodceňte množství sádry a zajistěte si na jednu panenku šest kilo. To byste neřekli, co! Křehká malá panenka a šest kilo sádry; škandál.

hlina_21_formy

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

36 komentářů u „Jak vyrobit porcelánovou panenku (2)

  1. nevím co říct… ani nedýchám, jak to leze na svět. Liško jsi úžasně šikovná a tvořivá…
    máš můj velký obdiv.

  2. Když tohle dokážu já, dokáže to každý – kdo se může několik dní soustředit na práci rukama, fyzicky nenáročnou. A každý, komu nevadí se zapatlat a napráskat kolem sebe svinec a pak ho uklidit.

  3. my jsme odlévali na střední špulky (cívky od nití) v rámci pracovního vyučování a deskriptivy. TAkže princip znám a špulku jsme měl anejhezčí jelikož je tatínek výtvarník. Ostatní k nám chodili na výzvědy a dokonce se dalal z too dělat živnost. Co špulka to 20 Czk (na sádru) Každ totiž musel donést ukázat sádrovou formu. Jak přesně se mu podařilo tu špulku vyformovat.

    Taky jsme odlévali kužele a jehlany a pak je řezali a pozorovaly kdy je to parabola a kdy hyperbola. Opět jsem byla dobrá, protože jsm eměla tatínka výtvarníka.

    sama jsem naprosto bez talentu.

  4. ratko,
    jé,to jsem netušila, že se ve škole odlévaly věci z formy. Vůbec.
    My jsme jen na základce si museli doma odlít kachel ze sádry – čtverec. A přinést ho na výtvarnou výchovu a tam jsme do něj podle vlastního návrhu vyrývali reliéf. To vyšlo na pokračování.

  5. chodila jsem na gympl a náš učitel na pracovní vyučování (a deskriptivní geometrii) byl šílený. pošuk. z těch špulek byli vycvakané celé generace studentů, chodili si na ně stežovat. on vynášel v ruksaku zem na svoji zahradu. ale umím průnik rovin. Odlévání sádrových odlitů není žádná sranda, ta špulka se přilepila. takže tatínek ji nejdřív vyrobil z dentakrylu (takový dvousloožkový akrylový polymer) a teprve pak dělal formu. dentakryl šel ze sádry líp. no cleá věda. z dentakrylu umím odlévat kdeco :-) a umím vypálit borovičku :-) ale dělat to nebudu. nepiju tvrdé. jen mě napadlo, že tahle tvůrčí práce je sranda.

  6. hmm, začla bych borovičkou pak by ty polymery, paraboly a hyperboly možná šly tak nějak samy. :-)

  7. ratko 6 určitě sranda
    :-) tvůrčí práce při vypalování borovičky je určitě sranda!

    Dentakryl byl populární za socialismu – pamatuju si z dětství jednu knížku pro kutily, kde byl nápad, jak na lžíci naaranžovat kytičky nebo cokoli a zalít to dentakrylem.

  8. no to jsi si pak ty odlitky řezala. teda i tu špulku jsme museli řezat abychom viděli průnik do roviny.

    Heleď, ja zažila hodně bláznivých … teda a tenhle učitel byl absolutní, neuvěřitelný. na výšce jsem se pak od těch rozřezaných jehlanů a špulek dostala k vrcholům deskripitivní geometrie :-)

    na druhé straně, můj tatínek byl taky pěkně ulítlý. teda hodně drsně. dodnes mám traumatické zážitky z jeho tvůrčího potenciálu.

  9. 8. smutné, máme dentakryl ještě pořád doma. zakázala jsem to muži vyhodit. co když budu chtít zalít mouchu? nebo… třeba celou kočku.

  10. 10. :-) Ratko, no možná jsi ještě nevyužila svůj potenciál na maximum – třeba ve výzkumu v NASA.
    jinak já taky občas pracuju v NASA programu – to když občas děláme ze starých lidí kosmonauty, hadice jedna do žaludku, druhá do střev, další do žíly, sonda, hadice do močového měchýře – přesně jak ty kosmonauti visí volně v kosmu. taky z toho občas mívám traumatické zážitky.

  11. 11.12. jo, jako jsou ty vzácné nálezy hmyzu zalité v jantaru.

  12. 13 ti staří kosmonauti nic moc.

    včera mi maminka říkala (omluva lišce že se tahám osobní věci): Víš, furt nemůžu uvěřit že to bylo tak lehké. Nějaký anděl strážný nám pomohl. Už se na to nemohl dívat.

    Jen nevím které z nás. Zda mamince nebo mě. Ona maminka v životě hodně vytrpěla, možná pomohl jí. já se jen vezla. Hadičky do všech částí těla nebrat.

  13. Ne, jen si představím hadičku kdekoliv a dělá se mi blbě. Nikdy. Doufám.
    Jsem schopná některé zákroky nebo vyšetření odmítnout, pokud je neuznám za nutné. Hadičky brr.

  14. jo, radši staré lidi v postýlkách jako panenky, než kosmonauty

  15. Zrovna jsem u našich – naší panence je vedro; je to znát, ani moc nejí a je skrouhnutej. Snad ten horký víkend půjde a pak to bude lepší. A to má pokoj na sever. je dusno :(

  16. jediné co jsem kdy odlívala ze sádry – byly stopy – kdysi v turisťáku.

  17. hlavně ať pije. Když ti lidé nepijí je to moc moc špatně. máme narvaný oddělení dehydratovanými starými lidmi.

  18. barčo 20
    jó, já stopy odlívala s dětma jen jednou, to mi bylo asi 17. Na den jsme vyrazili, vždycky skupina dětí a jeden vedoucí, a měli jsme několik úkolů, co máme splnit v terénu. Jeden z nich bylo odlít stopy. Odlili jsme kravský v bahnitém místě, kde stádo přešlo přes potůček.

  19. odlité stopy jsou taky supr. perfektní stopy jsou od jezevce.

  20. 21
    jo, docela pije, vodu s citrónem. Oproti tomu období těsně po mrtvici, kdy nevypil ani dvě deci vody denně, nejedl a pořád volal, že chce vermut, je to v cajku. To jsme rádi.

  21. k bodu komunistické hity a komáři v jantaru – já jsem jednu etapu svého dětství zalívala všechno do lepidla na papír – klovatiny. Teď mě google přesvědčil, že se dokonce ještě vyrábí a má i stejnou flašku, jen etiketa vypadá daleko líp. Je to fakt hodně práce na tu křehkou nádheru, vůbec se nedivím, že mi babička nechtěla porculánovou hodobožovou panenku z vitríny půjčovat:)

  22. Liško, žasnu nad tím elánem.
    Já absolvovala půlroční kurz keramiky, výsledky vidím oknem na lodžii, stojí mi v květináči dvě figurky,který mi zbyly na památku – děs běs :-)))
    Odlévání jsme taky zkoušeli, je to hrozně zajímavý, nicméně něco tak komplikovanýho už jsem nikdy neopakovala, nikdy.

  23. 26. a nejhorší je, když do toho začnou hamtat ty kočky. :-))) (krásný)

  24. psice,
    klovatina byla šikovná věc, daly se tím vykrýt místa na papíře, který člověk nabarvil, pak odstranil klovatinu a zůstaly po ní bílé plochy, čáry, kapky …

    kaschiko,
    je to dost klidová činnost, soustavná – když je na to čas. Moc elánu jsem na to nespotřebovala, spíš je to otázka trpělivosti. Možná mi brzo dojde a žádný tělíčka panenek natož šatičky nebudou :)
    A kdybych měla formy nohou dělat znova (jakože bych měla, protože jedna se mi při odlévání sádry hnula a je tlustší než druhá),tak byhc řekla, že až za rok, že teď ne, že by to bylo furt to samý dokola.

    Kočky s námi pracovaly dvě, obě jen pár dní poprvé v novém domově; jejich fotky taky přijdou.

  25. No vidíš, tenhle způsob klování mě ani nenapadl, já si jen pamatuju, že jsem do toho zalívala věci jako do jantaru – knoflíky, části propisek, bordel a drobné předměty patřící rodičům (myslím, že rodinné stříbro uchránili, ale matně si vybavuji, že za něco jsem dostala sprdnuto).

    To by byla hrozná škoda nedostat se s námořníkem do finále! Myslím, že ty šatičky a tělo už budou takový dezert na konci, to už musí bavit, když máš před sebou finále a hotového pajďoška.

  26. ” Jak vyrobím panenku z porcelánu ?? ”

    … ” Na to jest třeba plno krámů !”

    ( Tak otázku Jossefu Woollowi
    Frantischek Ottlemka zodpoví )

    ” Takže … konec jest naděje ??? ”

    ” Ale kdež ! nic se neděje !
    ….. panenku prostě ukradneme ! ”

    ” Výborně ! vezmu pytel a jdeme !
    … vím, kde je panenek víc než dost !! ”

    ” Pestrou zlodějskou minulost
    mají oba ti všiváci ! ”
    Komisař dva snímky obrací :

    ” Zjišťuji …opravdu vážně, – zle je !
    Já poznaj je podle obličeje ! ”

    Muž s odznakem sherifa na klopě
    … již oběma ničemům na stopě !!

  27. psice 29
    Kousky propisek odlívat do “jantaru”? To mě zaujalo – představuju si, že to byly ta malinké pružinky z drátku. Nebo nějaké čuflíky horní nebo dolní?

  28. Fredy 30,
    to je dramatický!

    Skoro jako naše cesta
    s Rulisou,
    z níž jsem právě dojela
    do města
    s kulisou
    lijáku, blesků, hromů,
    spadlých stromů.

  29. To je super projekt! A vůbec zajímavý článek – jsem zvědavá na pokračování.
    Já mám zkušenost maximálně s figurkama z moduritu :-)

  30. Pokračování bude nejspíš příští týden. A teď o víkendu jedu zase na plac makat, možná už budem šít tělíčka, předem, základ. A barvit hlavičky, hoho!

  31. Milá Liško, mnohokrát vám děkuju za perfektní návod a rady! A taky za pobavení, píšete tak svěže a vtipně, byla radost s vámi strávit čas :)
    Díky!

  32. Lenko,
    taky díky! Já zírám, že to je už celkem dávno, 2013!
    Panenky ještě budu muset dodělat, Eskymačka je skoro hotová.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *