Jak začíná a končí den?

DNES ROZŠLÁPNUTÝM LÍZÁTKEM!

Ráno jsem v cíli vystupovala z autobusu a všimla si, že na posledním schodě v autobuse leží rozšlápnuté červené lízátko.

Vpodvečer jsem jela z práce, vycházela z autobusu, abych přestoupila na další, a koukám, že na posledním schodě leží rozšlápnuté červené lízátko. Ale už bez tyčky.

Je to ještě lízátko? Kdy je lízátko lízátkem? S tyčkou? Nebo je mrtvé lízátko vždy lízátkem?

Nevím, zbývá mi dopít už jen jednu deci, ale pochybuji že střízlivost přispěje v mém případě k větší pragmatičnosti a odpovědi na otázku. Ještě se dosud nikdy nepotvrdilo, že bych střízlivá byla bystřejší v argumentaci.

Lízátkóó, a co když máš neustále tyčku a jsi rozšlápnuté, rozdrobené botou a nikdo tě nebude lízat; jsi stále lízátko? Tyto nadčasové otázky zanikají ve chvíli, kdy si řeknu, že člověk je vždycky člověk. Nebo ne – kde je ta hranice? Šla žena ukončit růst několika buněk, anebo zabila člověka, svoje dítě? Jó, definice živě narozeného dítěte, to jsme probírali v prváku před dvaceti lety – aspoň jeden projev života když je zachován; puls, dech nebo pohyb. A definice živě, ale nenarozeného dítěte? Jsme neprobírali. Je to hrozný, nechtěla bych být ta, co se rozhoduje nenechat vyrůst zárodek do živě narozeného dítěte. Rozhodnout se zastavit na úrovni rozšlápnutého nelízátka.

Tehdy před dvaceti lety mi jedna věřící spolužačka přinesla barevnou skládačku s fotkama embryí – jenže embryií mimo dělohu, malinkých roztomilých panáčků. Odsouzených k smrti. Hned. Byl to propagační materiál Hnutí Pro život. Profesionální. Tak rozhoduje, kdo udělá lepší reklamu, nebo co? Rozhoduje, v jaké zemi žiješ?

Před pár lety jsem trochu pomohla jedné kamarádce k rozšlápnutí lízátka. Já, která jsem si do té doby říkala: Ať si jdou na interrupci, kdo chtějí, to je jejich věc, jejich právo, jejich rozhodnutí, ale já bych tam nešla. Kamarádka jedním rázem otěhotněla s někým, kdo se jevil velmi bohatý a velmi podezřelý a ano, byla pod vlivem alkoholu asi jako já teď. Nastoupila do nového zaměstnání a nemohla během dne obtelefonovávat různá zařízení, provádějící přerušení těhotenství. Tak jsem to dělala já. Někdy si mysleli, že to chci pro sebe. Nakonec domluveno, provedeno. Vstoupily mi slzy do očí a objala jsem ji – já, která jsem to zařídila a která hned tak neobjímám, něco to už znamená. Bylo mi líto, že jeden pramínek života se musí nenarodit a že ona to musela rozhodnout a udělat. Uvážila to. Ale stejně mi to bylo líto a žádalo si to takové odtruchlení, určitě. To není jako nic.

I když popravdě řečeno, mně se stalo něco podobného jednou a hned jsem běžela na pohotovost pro jistotu. Pro předpis na Postinor. Předtím jsem s dotyčným mužem konzultovala, jestli náhodou nechce být už poněkolikáté otcem, tentokrát zahraničním. Nebýt jazykového nedorozumění, k postinorové situaci by ani nedošlo. Nojono, nechala bych si to pro sebe, ale když už je řeč o rozšlápnutých lízátkách…

Proč jsme tady? Abychom nesli následky svých rozhodnutí a činů? Abychom si to zodpovědně vyžrali? Ano – a rozhodnutí pro potrat je taky rozhodnutí. Stejně si to vyžereme, tak jak tak. Nebo jsme tady, abychom si život uzpůsobili k obrazu svému spokojenému? Nojó, svůj jó, ale blbý je, když přesně nevíme, kdy už začíná život nový, na nás zatím závislý a v budoucnu nezávislý. Kdy už je lízátko lízátkem.

Nonic, už jsem dopila, lízátko žádný naštěstí nemám, pracovní úkol odložím na ráno a pak odjedu na čtyři dny ke kamarádům a vrátím se snad ve zdraví i s tyčkou a nerozšlápnutá. Rozhodně červená jako vždy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

46 komentářů u „Jak začíná a končí den?

  1. zdravim z velkych dalav. jednu vec bych rekla k tematu. jsu veci dokoncene a veci nedokoncene. kdyz je neco hotove tak se tim jen blazenen kocha. a ty nehotove je treba dokoncit. takze nelze jen tak rict, vemu postinor a bude dokonceno. nebude. prijde nasledek a nasledek nasledku. dokonci to az… cin uzavirajici pricinu. dokoncujicici dilo. uzavreny kruh.

  2. Ahoj ratko z dálav- ať se ti tam líbí!

    ad následek následků … podle toho ale nebude dokončeno nikdy nic. Takže by to znamenalo, že věci jsou jen nedokončené. Že žádné dokončené nejsou, protože na sebe neustále navazují.

  3. si myslim ze neni. v urcity Moment je hotovo. i kdyz mozna pro vnejsiho pozorovatele ne, ale pro vnitrniho ano. treba kuchyn je dokoncena a vari se v ni. a tak jak je funkcni a dobra. a jakekoliv vylepsovani je pouhym potesenim. nikoliv nutnosti. takhle je to se vsim. co se naplni je naplneno, dokonceno. i kdyz zdanlive zvenci to tak nemusi vypadat. ale s dokoncenim prichazi spocinuti – vnitrni mir. mozna moudrost. to si snad neroufnu ani napsat. ale mir. pokoj. ze neni treba usilovat o zmenu toho co je.

  4. ratka 4
    jo, pro vnitřního pozorovatele (tos vymyslela pěknej název) je dokončování dost důležitý. Přinejmenším pokud jsem vnitřním pozorovatelem já.
    Tak já jdu dokončit balení batohu a čau.
    Jo a ještě předtím ale zahájím balení batohu.
    Létu zdar, třešním zvlášť.

  5. az batoh bude dokoncen tak muzez v miru jit . ahoj a zdarnou cestu

  6. 4
    Není. Kuchyň jako dílčí jednotka je sice hotová, ale to, jak je hotová, přerůstá zas dál, do pocitů z ní a v ní při vaření, do činností v ní. Nevřím na dokončenost něčeho. Je to jen dokončenost jednoho tvaru, jedné etapy.
    Jasně, můžeš třeba říct, že ses vyrovnala s nějakým skončeným vztahem, že v tobě už skončil, hlava od něja prázdná, sny lehké, hotovo. Jenže on neskončil. On v tobě je dál tím vším, čím tě pozměnil, a dál tě pozměňuje i v každém dalším vztahu.

  7. Rozbitý lízátko bez tyčky je bonbon:) Kolikrát já jsem měla strach z lízátek!!! Naštěstí vždy planý, nicméně jsem se během těchto branných cvičení přesvědčila, že vůči potratům nemám zásadní morální problém. Ten mám maximálně vůči těm, co ho používají jako druh antikoncepce, ale těch už snad dnes mezi námi moc není. Připadá mi to rozhodně jako lepší cesta, než přírustky do dětských domovů a statistik týraných dětí, nebo „jen“ převrácenej život naruby. Když si pomyslím, že by se třeba tenkrát fakt zadařilo a já se křesťansky rozhodla donosit plod lásky s hipíkem Krysou rok před maturitou, tak je to představa náramně vtipná, ale v maringotce u lesa bez maturity úplně není ten správný směr:)

  8. 7 myslal jsem to doknoceni spise tak, ze zu na Tom nechces nic montovat. jen to je.

  9. v potratu zabitej plod je opravdu „jen“ jako to odhozený lízátko.
    Prostě odhozená šance něco ochutnat pro všechny zúčastněné.
    No a odhodit šanci,to si každej musí setsakra rozmyslet,ale právo na to má.
    To tahání morálky,posvátnosti života…..do těch témat,to je úplně mimo mísu a že některý ženský si dají záležet,aby se mimo tu mísu vydělaly jak se patří.
    Mám,nebo spíš měl jsem kdysi kamaráda,kterej svoji holku poslal snad dvakrát na interupci.
    Potom se rozešli se a byla to ona,kdo to tak chtěl,jak to s těma potratama souviselo nevím,ale myslím že ani ne.
    On má dnes spokojený manželství s dítětem,ona děti nemá a někam se časem ztratila,asi to s ní nebude nadvakrát slavný.
    Jednou jsem se ho už hodně nestřízlivýho zeptal,jestli by ta její bezdětnost mohla souviset s tím oním.
    Zbledl jak stěna a ten večer už s ním moc řeč nebyla.

  10. no a teď nedávno jsem jel na kole a najednou se přede mnou začala vlnit silnice.
    To zas není až tak neobvyklý,ale vždycky se to stává až tak kolem toho cíle,po občerstvení a doplnění tekutin-na to já dbám!!!
    Jenže tehdy jsem nic nedoplnil a ta silnice fakt ožila.
    Tak jsem zastavil,zatřepal hlavou a furt stejný.
    Byly to tisíce malejch žabiček,naproti byl rybník a ony se v rámci toho posvátnýho života potřebovaly dostat kousek dál,tak se tam vypravily.
    Jenže já jsem se zas potřeboval dostat ke svýmu cíli.
    Objet je nešlo,jo možná tak desetikolometrovou objížďkou,ale to jsem nedal,takže jsem jel přes ně.
    Jen mi tak lupaly pod kolem,zabil jsem jich stovky,možní tisíce,ještě ve vlaku mi trčely z pneumatik:-000
    No a to jsem chtěl o té posvátnosti života.
    Nic neposvátného jsem neudělal.
    Jel jsem ke svýmu cíli a oni skákaly zas ke svýmu.
    A nevyšlo to.
    Příroda s tím počítá,proto jich bylo tolik.
    Zdravé jádro nakonec dojelo,doskákalo….a může se zamýšlet ne nad posvátností života,ale nad smysluplností těch cílů.
    Jen si nejsem jistej,jestli tohle žabičky intelektuálně zvládnou a ke mně,že bych jim jako poradil už asi moc důvěru mít nebudou.
    Toš to je život,no:-0

  11. Nikdy jsem nebyla a nejsem pro potraty..je to ale dost těžký..nesoudím..jasně stane se tak i z lehkovážnosti nečekaně..nechtěně. Jsou sice baby boxy, ale nevím..asi musí být hodně těžké tam odevzdat dítě, co nosila a pak zjistí, že to nezvládne..svým způsobem tyhle mámy obdivuji, že dítěti přejí štěstí tolik, že se ho vzdají.
    Nebo jsou zas důvody, kdy je ohrožena na životě žena, nebo plod.
    Tak si myslím, že pokud nemusí dojít k nějakému neštěstí, i když je to vždy smutné..já si to ani neumím představit s tím žít a nemít důvod, tak pak..myslím, že spíš to nedopustit.
    Normální žena, co není těhotná xkrát po sobě, si to vyžere v sobě, i v případě když by to riziko v těhotenství bylo velké a skoro jisté..

  12. To je tak širký a spletitý téma, že je nad mou chuť do něj zabředat.
    Nicméně od značné míry souhlasím se Saulem – v těch všech sebetýráních se všech zúčastěnných hraje velkou roli pocit správnosti, u ženských pak hormony a závislost na potřebě lásky (dávat ji).

  13. Za dvě en se omlouvám, netuším, kde k tomu množení dělením došlo.

  14. ad 12 jsem napsala čistě za sebe, jak to cítím já..už po čtyřítce to vypadalo, že taky budu muset jít na potrat.
    Stalo se po roční známosti.
    Potenciální otec by si býval přál to dítě a vyvolalo to mezi námi první větší rozepři. Vždy říkal, že se o mě, o nás postará..myslel finančně a návštěvami.
    Rovnou mi řekl, že je kariéra pro něj hodně důležitá a má práci, kde tráví téměř všechen čas a baví ho. Dnes je víc po světě, než doma. Krom toho byl o dost mladší a já už děti měla odrostlé. Bála jsem už v tom věku i určitého rizika a že bych byla s dítětem spíše sama.
    I tak jsem případný potrat, který nakonec nebyl potřeba, špatně nesla.

    Tak jo Ru, taky si myslím, že má Saul pravdu, že každý si odhodit tu šanci má dost rozmyslet, ale má právo rozhodnout se podle své situace..

  15. To nebylo nic proti tobě, Aninko. Třeba já u sebe vím zcela jistě, že kdybych se dostala do té situace, byla bych na pokraji smrti z toho, jak by mě to vzalo, jak bych se tejrala, jak bych pak trpěla lítostma a pochybnostma…
    A přitom – nebo právě proto? – si uvědomuju, že do těchhle citů a pocitů hodně mluví jednak právě ty hormony a jednak naše představy, „co by mohlo být, kdyby…“

  16. Se Saulem naprosto souhlasim, akorat nevim kde tam vzal tu posvatnost, asi mu lezi v hlave, protoze ji tam pouzil vicekrat. Vsecko co udelame ma nejaky nasledek a my si za kazdy cin neseme zodpovednost. Jestli tak nebo onak. Porad se to tahne s nami jako guvno. Potrat se da zpracovat, jako kazdy jiny cin. vsecko se da zpracovat. Otazkou j e za stejnymi dvermi bychom vstoupili i podruhe, potreti nebo zda bychom po zkusenostech prece jen neotevreli jine. Tak to chodi, ze tech dveri ve zdi je nekolik. a pokazde muzemem otevrit nektere. Nektere opakovane a nektere nikdy. a nektere teprve cekaji az je otevreme. ani nejsou videt…. ale ukazou se v urcite situaci jako vyzva. MOznost. Bud se vyuzije nebo zustanou zavrene. Ale to je opravdu lidska cesta. Nevedet co bude. Nejistota do budoucna. A otvirani novych a novych dveri. nevedeni co bude. jen moznost.

  17. Dnesni doba je jina nez drive. Drive i umiraly deti po destikach, dospelosti se dozila polovina. Prirozeny vyber. Osud. Vic se zilo s osudem ruka v ruce.

  18. 17/16
    Ono hlavně život není o výběru správných řešení, ale o výběru toho nejméně škodícího výběru ze všech různě špatných.
    Kdo nemá sílu unést, že nejde spoustu věcí řešit bez poskvrny na představě svojí čistoty, umírá většinou hodně brzo. Většinou z vlastní vůle.

  19. 19. tomu moc nerozumim. co vim, maji lide tendenci kontrolovat situaci. teda usmernovat ji podle sebe… asi ze strachu a pudu sebezachovy. Ale ve skutecnosti je budoucnost neznama, Nova… a tak v tomto okamihu, kdyz to pripustim mohu nalezt nejake nove nezname a nikdy nezazite Neco. Nove reseni. Neznamo. Unest nejistotu neznama…. Takhle to ted vnimam. Unest to a nechtit kontrolovat. Pustit kontrolu. Nechat se nest tim co je.

  20. 20
    No to píšeš cca totéž, co já. O jednu sedačku v lavici vedle. :-)
    Ano, lidi mají tendence situaci kontrolovat a usměrňovat. Proto si vymysleli ty teorie, co je správné a co ne, a pak se na nich stali závislými. Stali se zajatci svojí vlastní potřeby věci kontrolovat a dávat jim směr – ten správný.
    Jenže tak to nefunguje.
    A kdo tohle pochopí (že není výběr správného, ale jen výběr momentálně mně nejblíž cítěného špatného), přestane se trápit tím, že věci neusměrňuje a nedává jim správnost. A přestane se tolik deptat tím, že někdy někde něco měl udělat „líp“.

    Třeba by to nepotracené dítě bylo postižené, nebo by jednou někoho zavraždilo ze žárlicvosti, nebo by při porodu umřela matka a dítě zůstalo v děcáku… Kdo co ví?
    A když o tom budem takhle přemýšlet, bude to mít jinou cenu, než utišení a zahojení nás samých?

  21. Ru, tohle je tezke tema. Nerada bych ho odbyla jen tak…. SAma za sebe vim, ze nepomuze nijak rict: neci`t vinu…. v cemkoliv kde clovek vinu citi. Treba prejede dite nebo neda na nej pozoro a on se utopi, nebyl a to primo jeho vina, on prece nechtel aby se decku neco stalo….. Jak se zbavi viny;? Ctu ted krasnou knizku mistniho buddhistickeho mnicha. O vine a vykoupeni. pise presne o tomhle. O bezpodminene lasce, o vine, pokani a vykoupeni.

    Viny se muzes zbavit jen litosti a pokanim, naslednym vykupnym cinem. Jnak to nejde. I buddhisti to vi. Nepomuze rict nepocituj vinu. Pak citis vinu za to ze citis vinu. Jedinou moznosti je nasledny srovnavaci (uzaviraci) cin. Aby se smycka zavrela a vina vykoupila, odpadla.
    Lidske svedomi se neda obelhat.

  22. 22
    Nikde nepíšu, že stačí říct „neciť vinu“. :-)

    Píšu maximálně „…a přestane se tolik deptat…“ – TOLIK
    Asi jen vyšší osvícení dokážou od sebe oddělit to, co vědí, od toho, co cítí, natolik, aby je nic z toho, co cítí, ani trochu nebolelo.

    Ale jinak mi ty řeči o vině už spíš jdou proti srsti. Už je toho moc.

  23. ad 16, Ru, já vím.. :)
    Spíš jsem nechtěla, aby to vyznělo jako moralizování, odsuzování..třeba protože jak píšeš dál..
    A do toho, jak kdo na tom je a jak se rozhodne nic není. Nežijeme jeho život.

    ad 17, 18, ratko , ano výzva to je a jak sama píšeš..těch dveří , které otevřem, nebo ne je naštěstí víc.
    Víš.. dříve bylo dříve a dnes je jinak a díky bohu, že to nemusíme zažívat..

    Křesťané jsou proti, dá se to i pochopit.
    No, nejsem si už jistá, jestli ..dejme tomu, kdybych se v takové situaci dnes obrátila na Ježíše s prosbou o pomoc a byla v těžké situaci, zda by mi v ní a potažmo dítě chtěl nechat.
    Ona taková antikoncepce , jak se stále více potvrzuje, není taky zrovna ideálním řešením pro ženu a celkově a přesto..

  24. 18
    Když chodím po hřbitovech, tak si občas čtu nápisy na dětských hrobech. Bývají v samostatných částech hřbitovů.
    Nevěř tomu, Ratko, že dřív lidi ztrátu dítěte vnímali jinak než dnes. Možná tak v pravěku.
    To je jen tvůj sebeobranný alibismus.

  25. krestanstvi je prave o vykoupeni. protoze vsichni delame chyby a neseme si pak uvnitr viny. jak spravne rikal ten Buddhista, nestaci rict ze je to jedno. tahne se to. a je treba nalzet metodu jak tu vec uzavrit. a toto nabizi jak Buddhismut tak krestanstvi fakticky stejne. Uvedomit si to, litovat toho, a obratit se – teda jit jinudy. Kdyz nekdo prejede nekoho autem a citi vinu (nemusi citit treba mu to je jedno) ale kdyz citi vinu tak muz elitovat a odcinit. Ten buddhista tam nabizel treba dobrovolnictvi v rehabiitacnim zarizeni pro obeti nehod. Proste si najit zpusob jak to uzavrit. Tohle nabizi i krestanstvi. Metodu jak to poresit tak aby to zmizelo. rozpustilo se. a clovek nasel vnitrni mir.

  26. 26
    Ale tady zatím nikde nebyla řeč o křesťanství a buddhismu. :-)
    Křesťanství podle mě nenabízí metodu, jak pořešit, aby pocit viny zmizel, ale metodu, jak ho použít, aby získal dušičky.
    Čili – tudy cesta v debatě o potratech coby nás obou hostí na cizím blogu nejspíš nepovede. :-)

  27. ratko,může to znít divně, ale ač nekřičím do světa..potraty hurá..a vypadalo to, že sama na něj půjdu, necítila jsem fakt vinu. Jo, lítost..že nejsem mladší a že ten, od kterého bych nečekala, že o dítě bude tak stát, o něj chtěl bojovat. Ale za jakých podmínek.. za takových , co byly neslučitelné s mými. Měl jinou představu a férově to přiznal.
    Nechtěl se na nikoho vázat a poutat.
    Jednoho dne řekl, že mě má už až moc rád a ví, že já jeho taky a že to nechce, abych se trápila, že chce žít především prací.
    Nehrál levou a bylo pro oba těžké se rozhodnout…jít každý svou cestou. Ale víme o sobě a fandíme si.

  28. 28. to je ta dobra varianta. vetsina to tak ma podle me. ale co kdyz nekdo prece jen pociti litost? nekdy… tady neni rec o nejakem podsouvani cehokoliv. Spise o takovem to, kdybych prisel driv nebo kdybych tehdy vedel toto nebo tamto. takove to prozreni treba nebo litost nad necim co se stalo a jiz se nemuze odstat. Treba prod moji maminky, spackany. Nevedla jak se vytahnout z pocitu viny a nikdy ji nikdy nepomohl. a jen rict, ze to se stava… nestaci.

  29. a na co navazuje litost? teda myslim takovou listost ze jsem neco udelala spatne „ja“. Ne ze vidim nejake dite bez nohy po dopravni nehode. Spise ze jsem ho treba prejela ja. Ale fungovat to muze podobne. Jak poresit pocity litosti na necim…. jen osvobozujicim cinem. jinak je to o nicem, jen se to tahne odnikud nikam. litost ktera nema naplneni.

  30. oni jsou to casto cele pribehy ktere se odvijeji na pozadi nejake viny, litosti (pokani) a vykoupeni. U me treba abych byla konkretni to byl pocit ze jsem stgarsiho syna dost nemilovala. ze jsem byla mlada, hloupa a dodelavala si skolu. to dite spadlo jako z nebe. A on dlouho hledal svoj emisto, kam patri. Tu potrebu mu sdelit svoji lasku, ze ho miluji z celeho srdce jsem si nesla cele ta leta sebou le ono se to neda jen tak rict. mam potebu mu to sdeli uveritelne. ze jsem ochotna pro nej „jakychkoliv cinu“. ze ma misto v mojem srdci absolutne. Jak mu to sdelit aby to bylo uveritelne. ze tehdy jsem byla jeste moc mlada a hloupa, ted vim jak moc je pro me dulezity.

    prijela jsem za nim pres pulku zemekoule.

  31. ad 31, ratko, moje lítost nenavazovala na to, že bych něco udělala špatně, ale vztahovala se k tomu, že to dítě chtěl i za podmínek, co jsem výše popsala a já cítila, že bych v tom zůstala sama, krom toho zabezpečení, tak jsem to odmítla.

  32. 33. Anino, treba necitis ani litost. To nemusi byt. Ta neni vubec potreba. Ale kdyz cloveka precejen prepadne, nemel by ji byt vydan na milost a nemilost. tak jsem to myslela, ze kdyz clovek citi litost mel by mit moznost nalezt vnitrni mir. nalezt nevimjak to roct sam v sobe odpusteni. ze je to v poradku, ze je to dobre tak jak to je. ten vnitrni mir, to pozna okamzite ze nastal.

  33. ratko, vím, kdysi jsi psala, že jsem si mohla VŠ dodělat i s dítětem. Myslela jsem, že po dvou letech co jsem měla se někdy vrátím a studium odložila.
    Neměla jsem na to, zvládat těžkou školu, nemít žádnou podporu, naopak a dát dítě do jeslí příliš brzy.
    Jak se narodilo, bylo mi to ještě jasnější..že u mne vede, i když jsem chtěla tu školu taky dodělat.
    Ok, jsou lidé, kteří to zvládnou a třeba i sami, bez pomoci a neznamená to ani, že dítěti nedají lásku. Jen si to třeba myslí, že jsou zaměstnaní ještě víc, než ti okolo..že dítě musí trpět.
    Ale já na to neměla, dělat obojí dobře, nebyla jsem tak dobrá.

  34. 35. Anino, do tohohle by nikdo nikomu nemel mluvit. myslim ze je to vec osobni ho rozhodnuti. Tady v Singapuru je to velmi tezke. Bydleni stoji vic nez plat jednoho vydelavajiciho a takmusi pracovat oba. ted hlidam male ja, ale jak odjedu bude Problem kam ho dat. bude muset jit nekam na hlidani. rodice pracuji do osmi do osmi.

  35. ratko, užij si jich, dokud můžeš..jo, věřím, že to musí být moc těžké.
    Být to zde, že bych měla děti a jeden plat by šel na bydlení, mohla bych najít bydlení levnější a třeba si jen přivydělávat.
    Nevím jak tam, ale ona i tady taková chůva stojí dost, že nakonec ta máma, i ev. táta jsou s dětmi doma,
    Ale fakt záleží, jakou i mají práci, jak se pak ještě uchytí, jestli si to mohou dovolit..
    A zas..je to různé, ona ta chůva může dát dítěti dost, pokud je dobrá a rodiče pak i když omezeně, ale o to víc, protože jsou v klidu, že je dítě zaopatřené.
    Ahoj :)

  36. bohuzel levnejsi bydleni neni. tedamohli by si vzit nejakou ubytovnu pro pristehovalce, ale ono je to fakt slozite. neda se to dost dobre popsat. mnohem vic nez u nas je otazkou existence, jaky kdo dela dojem. teda musi se zaradit do soukoli.

  37. 31
    Když specifikuješ lítost na lítost, že jsi něco udělala špatně, pak ano, pak je to pocit viny.

    Ale to je to, o čem píšu. Ne vždycky má náš pocit, že jsme něco udělali špatně, pravdu. Takže to je první, co u mě nutnost pocitu viny zpochyňuje. Křesťanství ze všech nmáboženství nejvíc buduje u člověka ten pocit, že za to, co se děje k jeho lítosti, je vinen on a jen on, ať už se to událo jakkoli.
    Což je podle mě přesně naopak, než je přirozené.
    A že se za to musí kát – samozřejmě jedině prostřednictvím víry v Krista a nejlépe církve, která tu víru spravuje. To už je úplně jasná manipulace.

    A pak je další věc, že často cítíme lítost bez pocitu, že jsem něco udělal špatně. Prostě se to tak sešlo. Člověku je líto za něčím, co pominulo, nebo co mohlo být a nebylo. Sentiment, hormony, představivost, patos. Bez nutnosti hledat, kdo nebo co za to může. Třeba nikdo a nic.

  38. 32
    To se snad ¨normálně ani přece neříká. Jen když to dítě potřebuju někam natlačit nebo odněkud vytáhnout. Jinak by mělo stačit obejmout (opakovaně), pohladit, usmát se, poslouchat, co říká, mít vlídnej hlas, když s ním člověk mluví… Udělat mu vždycky místo vedle sebe, když jen ucítím, že by o to měl záýjem…
    Já nevím.
    Asi fakt nevím.

  39. 40/dodatek ke 32
    A nebo to člověk asi říká i tehdy, když potřebuje odněkud vytáhnout sám sebe…

  40. 40. to ano, urcite. pohladit a pochovat. usmat se. kdyz mu je ale 32, citim porad hlubokou zpriznenost. az nehu. a nejen k nemu, ke vsem kolem nej. chci aby Jim bylo dobre, aby byli stastni, v lasce. preji Jim. proto jsem i prijela, ukazat to. dat co je mozne.

  41. zavolal me, duveroval mi. teda duveruje mi. tohle mi stacil, naprosto mi to staci. ta duvera ze mu pomuzu.

  42. No to se mi zdá logickéa v pořádku, normální. I bez vykoupení.

  43. a je mi jasne ze pomaham sama sobe :-) proto je to vztah. je to vzajemne. vzajmene propojene.

    to vykoupeni je jako casova posloupnost kroku. muzes se vykoupit hned, zejo. okamzite Ted. U me to je posloupnost. Od zacatku kdy sedim Doma a nevim co a jak, az do stavu TED.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.