JE TO SMUTNÉ, ALE JE TO ÚLEVA, JINAK TO NEŠLO

To jsem teda nečekala. Jak jsem psala na začátku ledna, lékařka (gynekoložka, u které jsem měla vedenou neschopenku tři čtvrtě roku) mi pracovní neschopnost ukončila a já začala chodit do práce od pondělí 9.1. Hned jsem se domluvila s oběma šéfy (každého mám na jeden půlúvazek), že můžu zezačátku chodit na kratší počet hodin. To bylo od nich milé. Půlúvazek projektový a propagační, ten zvládám celou dobu a jde ho z velké části dělat i z domova. Půlúvazek psychoterapeutický, přímou práci s lidmi, ten jsem zatím měla dovoleno nehrotit, zatím dopsat resty, zaskakovat za nepřítomnou recepční, zorientovat se, zkusit jezdit do práce denně, v lednu si určitě klienty nenabírat, až postupně tak, abych v březnu jela už v podstatě naplno. A to naplno znamená docela fest. Zatímco jsem se v roce 2022 léčila, zpřísnily se požadavky na penzum práce. Musím vydělat vysokou sumu a z ní dostanu jako plat asi čtvrtinu nebo míň. Za ten půlúvazek. Ten druhý, administrativní, je placenej napevno, ale je to ještě o něco menší částka. Řekla jsem si, že to zkusím. V nejhorším když to na jaře nepůjde, můžu si třeba trochu snížit úvazek. Ale to už bych měla peněz dost málo a těžko by se mi šetřilo na měsíční letní školu nizozemštiny. A na tu fakt chci. Tehdy mě ještě nenapadlo, že možná budu muset jít částečně do invalidního důchodu. Ale to mě nemusí napadat ani teď, na to je ještě brzo, to se teprve ukáže.

Jezdila jsem do práce každý den tak na 6-7 hodin. První týden jsem se cítila čerstvá, ačkoli zhruba od vánoc ten nerv v třísle začal v noci zase docela vysírat. Začala jsem od konce prosince znovu užívat Pregabalin, na neuropatii (mám ho zásobu ještě tak na tři měsíce). Musela jsem v noci zase začít brát něco na bolest, achjo, a to jediné něco, co mně funguje spolehlivě, je diclofenac podávaný ne perorálně, ale opačnou stranou trávicího ústrojí. Koneckoncůkonečníků je to mnohem blíž místu určení. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem šla další týden na jógu a tam se protahovala s velkou vervou – prostě asi moc neumím slevit ze svýho maxima – ale od té doby začal ten nerv vysírat i ve dne. Nějak jsem ten týden doklepala, o víkendu byla doma a ukázalo se, že další týden je úplně stejně blbej. Buď to bolí ve dne, nebo v noci, anebo obojí. Intenzitou to není nijak děsný, ještě se bolest dá trochu odklonit, když se zaberu do hovoru nebo činnosti. Jenže hned potom to jede furt dál, bolest se přes kyčel přenese do beder a potom už to bez analgetik odklonit moc nejde. Leda se zabalit do deky a válet se na gauči, sténat a nic nedělat. A věřte, že i to jsem v práci pilně zkoušela. A pak si stejně musela vzít analgetikum na cestu domů, takže to moje pitomý snažení furt něco vydržet je prostě nahovno. Ale mám ho strašně pod kůží. Mám ho v nervech, mám ho všude. V jednu chvíli mi to došlo, už to nešlo nevidět. A řekla jsem si: “Vždyť já přece nemusím všechno vydržet!” Asi na dvě minuty mi to udělalo radost a cítila jsem mírné osvobození a pak jsem zase jela dál. Ale vybičovala jsem se k akci. K několika akcím, to je na moje poměry co se týče sebepéče fakt intenzivní. Koupila jsem si směs vitaminů B na nervy jménem Milgamma N, kterou mi doporučil kolega. Zdálo se, že to trochu pomáhá. Třeba to bude stačit! Objednala jsem se na nové vyšetření k rehabilitační doktorce. Termín mi dala neochotná recepční na začátek března. Objednala jsem se za přímou platbu k ochotné fyzioterapeutce, kterou mi doporučil kamarád a která pracuje s nervy. Termín je taky na začátku března, protože jsem kývla na čas v půlce dne, a to je fajn, jinak bych měla termín na začátku dubna. A objednala jsem se k pánovi, co položí ruku na problematické místo na těle, drží ho tam hodinu a ono se to zlepší. Ten mi dal termín hned, už na začátku února.

Připadám si jako skuhra, co píše akorát tak o zdravotních potížích. Proto jsem taky koncem ledna napsala jen článek o několika pozitivech. Pak jsem nepsala nic. Jednak proto, že jsem na to neměla sílu, jednak protože bych musela psát o tom, jak nemám sílu.

Kdyžtak to nějak přelítněte. Když už tady mám to sdružení článků pod heslo “léčba,” tak vytrvám a budu pokračovat v líčení, aby to bylo zdokumentováno. Já se znám, já bych to jinak sama zapomněla a myslela si, kdovíjak jsem se vlastně neměla docela dobře. Hovno. Není to dobrý. Abyste věděli, teď píšu v sobotu večer, samozřejmě v teple v posteli, tříslo pod peřinou, protože mě bolí. Ještě nahlas nehekám, to ne, ale bolí to už tak, že nemůžu normálně plynule dýchat a nutí mě to se ošívat. Už asi tři hodiny. Nechtěla jsem si napřed brát diclofenac, protože by to bylo moc brzo navečer. Chtěla jsem s tím počkat, až bude tak osm, to potom pravděpodobně mě v noci bolest už nevzbudí, už to projde až do rána. A takhle to po kouskách oddaluju a teď bude devět hodin a už bych si ho doprdele – kam jinam – mohla konečně vzít. Jenže já jsem tak zaťatá, že si řeknu: “Ne, ještě ne, když jsem to už vydržela doteď, tak ještě chvíli se obejdu bez analgetika.” A jedu dál. Teda nejedu, jen ležím, na nic víc se nezmůžu. Dokonce mě napadne: “Třeba to přecejen přejde samo, když to ještě chvíli vydržím.” Ne, nepřejde. To přece vím už tři čtvrtě roku! Jenže já jedu pořád každej den znova. Jako novej set při tenise. Asi je to psychicky životaschopný celkově a nepřeháním to s dávkama analgetik, jak by to asi udělal každej jinej, ale je to konstatní nepohoda. – Slyšíte? “Nepohoda.” To snad není pravda, já takový vlezlý svinský bolesti, co mi neumožňuje pracovat, říkám jen eufemicky nepohoda. Jsem fakt divnej optimista nebo masochista nebo tele. No a teď už mi to leze do beder a tuhne mi krk a čelist a to je signál, že za moment otravnost dostoupí do stadia, že ani já ji už nebudu chtít tolerovat a vezmu si preparát, který jsem si mohla vzít už ve čtyři odpoledne. “Nojó, jenže to by mi vypršel někdy před půlnocí a musela bych to v noci flikovat nějakým jiným přípravkem a všechny ostatní jsou nespolehlivé.” Hm. Tak moment, já to asi radši ještě chvíli vydržím a vezmu si ho ideálně až v deset. Pokud nenastane další každodenní komplikace. V podobě nucení na záchod. Mám dojem, že… Jo. Jdu tam. Obvykle se to opakuje ne méně než třikrát za sebou a to v intervalu vždy po jedné hodině. Po ozařování mám totiž nějak poškozená střeva, asi se pomalu pohybují. A přitom někdy rvavě. To mě často vysílí, někdy jsem z toho půl dne v háji. Pak si říkám, že ten diclofenac ta střeva ještě zhorší a to je asi pravda. Během ledna se to zhoršilo. Ale o hemoroidech se můžem bavit jindy. Nebo o ovesné kaši. Oboje je poněkud nechutné. Oboje je atributem letošního ledna.

Původně jsem chtěla jen stručně popsat, jak konkrétně vypadá, že jsem musela jít zpátky na neschopenku, protože “fyzicky nemám sílu chodit do práce.” Vypadá to tak, že ráno se probudím a někdy najede zmíněné kolečko třikrát nebo čtyřikrát na záchod, vždy po hodině. Po kouskách. Někdy kolečko najede v jinou denní dobu. Když najede kolečko ráno, přijdu do práce ne dřív než v deset. Když kolečko nenajede, místo toho v noci najede otravné tříslo, takže se plně nevyspím, probudím se pozdě a přijdu do práce taky až po desáté. Dojedu do práce, není mi úplně krásně normálně, ale není mi ani špatně. Po poledni začne mírně otravovat tříslo. Trochu přitopím v místnosti a navíc se kolem těla zabalím do tlusté hebké deky. Ale je to pořád málo. Chvíli sedím u počítače, pak se jdu natáhnout. Někdy hledám úlevovou polohu pro nerv – je to levá noha zcela skrčená až nahoře u brady, nohu si dám na levé opěradlo křesla nebo na pracovní stůl s počítačem nebo ji přidržuju na gauči rukou u ucha. Zkouším to, jak se dá, střídám práci s odpočinkem. Jestli se to dá nazvat odpočinkem. Asi ne, je to fyzicky dost záhul. A jsem mrzutá. Odcházím domů někdy ve čtyři, někdy v pět, někdy s analgetikem, někdy bez. A musím být hodně oblečená. Když si vezmu jen džíny a vyjdu ven, nerv v třísle a ve stehně začne reagovat na chlad a není rád a to způsobuje otravnost a únavu. Tuhle se oteplilo, nemrzlo, tak jsem si pod džíny nevzala tříčtvrťáky, asi jsem vymrzla už v práci, jela jsem domů a ve vagónu metra byl takový průvan, že mě to otravovalo děsně. Pak jsem se jen dovlekla domů a hned šla do postele. To bych šla stejně, jako každý jiný den. A já se ani v té posteli nemohla zahřát, už mi to hrozně lezlo na nervy, rychle jsem šla do vany a tam se teprve zahřála. Naštěstí se už smím koupat. Předtím jsem se směla jen sprchovat. Další dny jsem se pokorně narvala do přiléhavých kalhot a přes ně nosila džíny. Já, proslulá tím, že jsem se vždycky oblíkala míň než ostatní a bylo mi tak dobře. V ty jiné dny, kdy mi není zima, stejně cestou z práce nemám na to, abych si šla koupit něco k večeři. Nebo vložky do bot. Nebo ovoce, které by se hodilo pro střeva. Nebo cokoliv potřebuju. Jó, kdybych měla obchod při cestě, třeba bych v něm obden zvládla cestou domů nakoupit jídlo. Jenže zrovna teď v lednu zavřeli stanici metra Jiřího z Poděbrad, na níž obvykle vystupuju a pak mám po cestě – směrem k další stanici Flora – sámošku, tam si můžu koupit jídlo a šup domů. Bydlím mezi stanicemi Jiřák a Flora. Od půlky ledna tedy vystupuju na Flóře, protože Jiřák se projíždí. Na Flóře je výlez z metra přímo do obchoďáku a tam je taky sámoška. Nojo, jenže tu taky teď v lednu na měsíc zavřeli a rekonstruují ji a otevřou znova koncem února. Takže já jedu o stanici dál na Floru, vylezu a doplazím se domů a dám si starou housku a žervé a nekoupím nic, i kdybych na to měla chuť. Protože bych musela někam popojít. A já na to fakt potom večer nebo odpoledne už nemám. A v poledne v práci si odskočit kousek do místní sámošky, nakoupit a večer si to odnést domů, to je možné, to jsem udělala. Jen dvakrát. Jinak na to totiž taky vlastně nemám, abych někam odbíhala do mrazu. A jako na potvoru jsme teď v lednu a únoru měli večer třikrát zkoušku kapely ve zkušebně asi od šesti do deseti večer, takže jsem po návratu z práce musela hned nahodit analgetika, na záda větší batoh a ještě cello a pochodovat přes Jiřák do Riegráku do zkušebny. Mám to krásně blízko, ale v tuhle chvíli bylo v podstatě nad moje síly tam chodit. Ale šlo to. Jo, mohla jsem jet taxíkem jako na podzim, ale já se nechci cítit jako invalida, jako nemocnej, když přece chodím do práce. Nemůžu v tom případě jezdit taxíkem, to mi nejde dohromady.

Skoro vůbec se nesměju už měsíc, jsem rozmrzelá z toho rozbolavění, je to na pytel. Snažila jsem se doufat ve zlepšení a šla jsem k tomu pánovi, co položí ruku na problematické místo na těle a ejhle, najednou se to uzdraví. Byla jsem u něj 4.7. Tehdy ta bolest nervu byla intenzivní jako prase a to 24 hodin denně bez přestání v řádu měsíců. A já potřebovala nutně už konec bolesti, protože jsem věděla, že už chodím dva týdny na ozařování a vedlejší účinky co nevidět nastoupí s plnou parádou. A taky jo. Tehdy se naštěstí ta bolest nervu zmírnila velmi podstatně. Proč? Buď to zařídil ten pán s tou rukou, u kterého jsem jednou byla, anebo to zařídil lék na neuropatii Pregabalin, který jsem ve stejné době, asi dva dny předtím začala brát. Nedá se rozpoznat, co tehdy pomohlo. To nebo to. A teď jsem brala Pregabalin znovu, celý leden, a nerv se leda zhoršil. Takže jsem usoudila, že v červenci pomohla ruka páně. Pána. A šla jsem k němu na začátku února, 8.2. Den poté skutečně se nerv začal chovat slušně, ale pak to postupně zase rozjel. Je nevyzpytatelný. Někdy v noci, někdy ve dne. A vymyslel na konci ledna novinku: začal brnět až v chodidle. Pod prsty. Bzučet. A to nebolí, to mi nevadí. Když začne elektricky bzukat, jsem jedině ráda, protože jsem si vzala do hlavy, že když bzučí v chodidle, tak nebolí v třísle a bederní oblasti. Říkám mu: “Jen se pekně vybzuč, jen si zanadávej, všechno to řekni.” Možná jsem to neměla dělat, protože včera začala pobzukávat i pravá noha ve vnější části chodidla. Nechápu, co tím sleduje, jestli si to v tý bederní páteři nějak vyprávěli nebo co.

Ve středu odpoledne v práci jsem se rozhodla. Tohle na zlepšení hned tak nevypadá a v takové situaci s lidmi pracovat nemůžu. To nejde. Musela bych se nafutrovat analgetiky jak ráno, tak večer, samozřejmě by fungovala kratší a kratší čas, to už se děje, diclofenac už funguje půlku doby, co mi fungoval v dubnu. Diclofenac se má brát jen jednou denně. Mně ho už v létě dovolili dvakrát denně, pacientkám ho tak dávají. Jenže pár dní, ne měsíce a měsíce… Dali mi taky Zaldiar, to je kombinace opiátu a paracetamolu, kterou mi nechtěli dát už na jaře kvůli játrům. Dali mi ho až v létě, kdy jsem brala něco na bolest jen občasně, ne jedno za druhým. Tak jsem ho teď párkrát prubla. Je lepší ho nebrat ve dne, protože někdy oblbuje a uspává a připadá mi, že po něm mluvím jako opilá. V noci to jde, ale posledně – a to jsem si vzala dva, plnou dávku – mě taky trochu vyšplouch, nefungoval naplno, jak bych čekala. Trochu zklamání. Na druhou stranu takovej dryják bych stejně denně nechtěla brát. A to jsem čtyři měsíce, od září do konce prosince v podstatě už na bolest nic nepotřebovala. Když jsem byla doma a nepracovala. Každopádně takhle se to teď táhnout nedá. Bylo to smutné přiznání. Zkusila jsem to a šestý týden to v práci zabalila. Poslední tři týdny už to byl jen boj o zlepšení, které nepřišlo. Bylo mi z toho smutno, radši jsem si nepředstavovala, co se na mě řítí dál – jestli budu muset žádat o invalidní důchod. Nebo napřed lázně, které pro mě zní jako velkej vopruz a jako něco, co je pro divný lidi. Je to smutný zjištění, že nemůžete dělat svoji práci. Možná jen dočasně, ale ten časovej horizont je zcela neznámej. Na druhou stranu, jak by řekla lékařka z Bulovky: “Lepší než umřít na rakovinu, že jo?!”

Ve středu jsem se tedy rozhodla, že musím na neschopenku, ve čtvrtek mi ještě dopoledne bylo z toho smutno, zavolala jsem obvodní lékařce, v půl páté odpoledne jsem k ní jela a cestou výtahem na poliklinice jsem si uvědomila, že smutek je pryč a že se naopak cítím kompetentně a mám ze sebe radost. Z toho, že jsem se o sebe postarala. Že jsem nezůstala hekat v práci, plahočit se tam a zpátky, zoufale se snažit to vydržet a očekávat zlepšení. Které nepřijde. Byl to marný boj. Znovu se potvrdilo, že boj nemusí být to, co vede k dobrému výsledku. Přijmout situaci je totiž vítězství.

Dostala jsem neschopenku, žádanku na neurologii, možná dokonce dostanu i neomezené vycházky – po deseti měsících pořád doma v činžáku, bez trávníku, bez lesa… Dodalo mi to energii, dojela jsem od doktorky zas domů, nahodila na záda těžký batoh a cello a šla do zkušebny na zkoušku. Úleva. Budu mít čas si třeba na to cello doma zahrát. Měli jsme sice už třetí zkoušku od vánoc, ale doma jsem cello v mezičase vůbec nevybalovala, vůbec jsem na to neměla. Ať jsem přišla z práce v pět nebo v půl sedmé, jen jsem si lehla do postele, maximálně četla. Nic víc nebylo v mých možnostech. Teď nebudu sice chodit do práce – teda vlastně v týdnu tam kvůli něčemu musím na chvíli zajít, to jo – ale budu moct jako normální lidi si jít nakoupit, když budu něco potřebovat. Třeba něco zdravého s vlákninou, pro střeva. Budu si moct někdy na cello doma potrénovat. Budu moct si zas něco namalovat. V posteli a přikrytá samozřejmě, ono to náhodou jde. Budu moct trochu něco poklidit. Na to jsem neměla vůbec. Neluxovala jsem ve svým pokoji ani nepamatuju. Vynesu tříděný odpad. A půjdu na neurologii, na rehabilitační vyšetření a na fyzioterapii. A pak se uvidí.

.