Jízda a pád

SEN 22.12.2015

Jedu na velké papírové obdélníkové plachtě. Jedu po cestě z kopce. Frčí to pěkně.

Předtím jsem podepisovala nějakou smlouvu s O., šlo o peníze, bylo tam přítomno víc lidí – studenti. Nevěděli, že jsem byla jeho milenka.

Jedu na tom papíru, jako bych pytlovala na sněhu. Vždycky musím mít něco, čím přibržďuju. Teď asi nohama. Jedu přes Mírák, kolem procházejí herci Jaromír Hanzlík a Luděk Munzar. Asi jdou do ÚKDŽ nebo do Vinohradského divadla, říkám si, obojí je na náměstí Míru. Jak jedu, slyším jen, že Hanzlík říká „… byla tam violondžela.“ Takhle vyslovovat slovo violoncello jsem ještě neslyšela.

Jedu rychle, cestou jsem na brždění popadla bodec na opékání buřtů, dvojzubec. Strkám ho dopředu doleva, abych brzdila, ale jak je tenký, spíš se jím odstrkuju do strany. Jede to hodně rychle.

Šup!

– Nevybrala jsem zatáčku a vyneslo mě to vpravo přes okraj stráně. No nevadí, tak spadnu bokem.

– Aha, tak je to prudší svah, asi se kus dolů odkutálím.

– A ne, je to skalní stěna, asi budu chvíli padat, než se zachytím o jeden ze stromků, co tu rostou.

– Co? Hup, padám dlouho a přímo dolů. Tak už… asi nic.

A probudila jsem se.

Neměla jsem strach, sen vůbec nevyvolal děs, že je po mně. Čekala bych děs. Ne. Klid. Překvapený klid. Byla jsem trochu překvapená, že si jen tak jedu a najednou malá chybička a letím a je to konec. Ale neměla jsem čas se ani překvapením ani strachem zabývat, přijala jsem, že – co se dá dělat – nic nemůžu dělat, konec.

Sen mi připomněl situaci ze dne a včerejší článek – vylekala jsem se, že jsem něco zvorala, ale docela rychle jsem se dostala zase do klidu, hned jsem si řekla, jaké konkrétní kroky můžu udělat. A když se ukáže, že jsem to fakt zvorala, tak prostě už je to tak a můžu dělat nápravné kroky, v klidu, protože beztak jinak nelze. Sen mi taky připomněl, jak jsem psala o přetažení a pak zas o rychlém nabrání síly a čerstvosti. Ale tu souvislost přesně nevím, jen mi to připomněl.

Bylo půl šesté ráno. Cítila jsem se po procitnutí poměrně vyspalá a v pohodě. Usnula jsem zas a zdálo se mi:

Jsem venku na nějakém semináři s ostatními účastníky, většina jsou mí kolegové z výcviku, jak to tak bývá. Stojí přede mnou na cestičce, řečník je vepředu. Neslyším ho, říkám jim „Nerušte,“ protože si něco říkají. A postupuji si dopředu. Řečník je mladší chlapík. Nad ním sedí dva velicí ptáci, asi metroví. Nad jeho hlavou. Jeden je havran, druhý není zřetelný. Jak lektor mluví, havran ho najednou vzal vzadu za krk a zvedl do výše. Vypadá to docela divoce.

Později. Asi po skončení semináře. Jdu zpět na to místo, chci tam vrátit něčí kabát mezi ostatní pověšené kabáty u křoví. Vypadl z něj mobil s růžovou ozdobou. Podle toho jiná účastnice poznala, že mobil je Aleny B. Myslí si, že jsem jí ho vzala?

Beru mobil a jdu ho i s kabátem vrátit mezi ostatní, ale ty už jsou pryč. Asi už odešli. To je blbé.

*   *   *

Druhý sen mi taky připomíná napravování něčeho – chtěla jsem vrátit něčí kabát na místo. Ale jak jsem k němu přišla, nevím, určitě jsem ho nevzala schválně. Podle toho snu asi ta akce s kabátem byla způsobena tím, že havran zvedl lektora do výše. Ale to mi zatím nic neříká. Nevermore.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

71 komentářů u „Jízda a pád

  1. zdá se mi že to patří k opakovaným snům že se někam řítíš… a brzdíš. proč brzdíš?

    mám zde dvě malé děti, obě se řítí všude… vletí a tlačí židle před sebou a všecko vytahují a roztahují a šíleně řvou a chcou všecko co je nějak pestré a třpytí se. ani je nenapadne brzdit, jen se rozjíždí a chapají. Kdy dojde k momentu že člověk začne brzdit? a kdy dojde k momentu že se přestane rozjíždět (řvát, chtít, chňapat a tlačit před sebou věci)

    asi je to běh života… i do snů se promítá. jak stárneme i sny se postupně proměňují s námi. (anebo ne)

  2. 1. ru
    jo a jóó, ten mobil!
    V druhém snu. Ten mě odrovnal (v realitě) – ta představa, že něco dotahuju v pátek až do večera, a blbec si nechám u sebe mobil (který nebyl ani můj pracovní, ale bylo potřeba hlídat, jestli se ozve doručovatel s prac.zásilkou, tak jsem si ho vzala laskavě do večera k sobě) a musím proto v neděli jet do práce.
    A ve snu taky k zlosti. Nebo spíš rezignaci. Přijetí zní líp :)

  3. ratko,
    nebrzdící děti jsou kamikadze, co se musej hlídat. Aby se nezabili.
    Nejde nebrzdit, když svištíš velkou neovladatelnou rychlostí. Já brzdila ještě málo, jak je vidět – vyhoupla jsem se ze zatáčky a šlus.
    Kontrolní otázka:
    Jak lyžuješ nebo běžkuješ? Máš ráda, když je takový terén a povrch, že se ti to rozjede tak, že víš s jistotou, že to neubrzdíš, že buď to ustojíš, nebo se fakt rozflákáš docela fest, ne jen nějaký malý pád do sněhu?? Kontrolu nemáš a navíc pokud přejedeš místo s hlínou,kterých hrozí každou chvíli několik, tak prostě to nemůžeš ustát, ani kdybys byla geniální sportovec profesionál se super kondicí. Pravděpodobnější je pád a dost brutální.
    Já to ráda nemám.

  4. .. 4
    Takový pády na lyžích jsem zažila. A zažila jsem i, že jsem to ustála.

    Já brzdím. Někdy bohužel to nestačí na záchranu. Proto v realitě na lyžích brzdím hodně včas, s předstihem. S mojí klesající kondicí by takovej hustej pád ve velký rychlosti moh bej průser pro mě i pro ostatní v okolí, až by se museli starat.
    V tom přizdisráč nejsem. Ale zodpovědná jo.
    Nejsem dítě ad2, za to jsou zodpovědní jiní.

  5. Jo ještě jsem si chtěla poznamenat, že ta jízda mi pak připomněla i hru na violoncello (ten den jsem hrála)
    – prostě jedeš, jedeš skladbu a když se zarazíš, říkáš si, že dobrý, jede se dál, ale když netrénuješ (víc než rok jsem nehrála), pravá ruka je míň ohebná a levá bolí, už nemá tu velkou sílu v prstech, co je potřeba – a najednou hup a už tu skladbu nejedeš, je to v háji, je ztracená, nedals to.

    Trénink jedině :-DD

  6. 2. Ratko, na malé děti, dávají dospělí pozor, neříkej že je po očku nesleduješ, netrneš strachy, aby dítě nespadlo ze židle a nerozbilo si hlavu. Kdo dává pozor na dospělé?

  7. 7. včera jsem si byla chvíli sednout s kamarádkami v kavárně a čtyři děti k tomu. horká káva, věci na stole, stromek v kavárně, oči všude…..ženské štěbetání, dětské mluvení a chnapání, dětské chtění…..dětský neklid…

  8. psala jsem, že tendence se do něčeho vrhat po hlavě anž by člověk domýšlel následky je vlastností dětí. i dospělí jsou děti… prostě vidí jen začátek a nevidí konec. takže proto na děti dávají pozor dospělí protože oni konec vidí (mají zkušenost) brzdit se začíná v momentě kdy již tuším…. že by to mohlo dopadnout špatně :-))

    na sjezdkách jsme jezdila kdysi, již mě to neba… Na běžkách po rovině :-)) když z kopce tak plužím tak abych měla pořád kontrolu.

    takže řeč je o tom, že jak člověk dospívá tak zná začátek i konec. a to mezitím…. buď veme v potaz nebo ne. buď mu to stojí za to nebo nestojí za to. podle toho jsou pak sny :-)) dle míry vzrušení

  9. když znám začátek i konec, a nemusím to dělat. tak je to teoreticky vzrušení co mi může být odměnou a stát za to že se vůbec hnu… když to znám, informační hodnotu to nemá žádnou

  10. vlastně je to nakonec o tom, co mi za to stojí… sny mám klidné. opravdu klidně spím, ve snech se rozhlížím…naposledy jsem s tiše vznášela nad spícím mužem. dívala jsem se mu do obličeje… a cítil jak se postupně zvedám do kolmé polohy…. hlava nahoře a nohy dole, ruce upažené…. byla jsem přesvědčena že nespím – bylo to tak blažené, teprve až jsem se vzbudila tak jsme zjistila že to byl sen.

  11. 11/ ad 9
    Jo je. Už vím, proč mě nebaví běžky.
    A proč mě baví sjezdovky.
    Baví mě začít brzdit až v posledním momentě, jet až na hranu.
    Nebaví mě jízda po rovině a z kopce plužit.
    To můžu chodit pěšky a nevláčet se s lyžema, u toho fotit a jít kamkoli, i tam, kde není sníh a stopa. Volně, nevázaně na vázání.

    ad 10
    Když znám začátek a konec a nemusím to dělat, tak si užívám toho, že se vracím do známého, dělám to ráda, tak to opakuju. Jakápak odměna za pohnutí se? Copak dělám věci za pamlsek? :o)
    Proč bych nemohla najít informační hodnotu v opakování? Naopak, přijde mi, že je jí tam docela dost, opakováním jdu hlouběji.

    Jinak:
    Liška má možná brzdění ve snech dáno ještě něčím jiným. Tipuju, jestli to nesouvisí s tou dobou, kdy jako dítě měla špatný brejle a blbě viděla. To si člověk hodně nevěří, že se stihne zorientovat, uvidět/rozeznat hrozící věci včas, je to strach z rychlých změn, přestože jinak by je člověk zvládal v pohodě nebo by si je dokonce užíval. V podvědomí to zůstane. Stejně jako strach ze stojky nebo kotoulu.
    Když jedu autem a nevemu si brejle, taky jedu podvědomě pomalejc. A nemá to co dělat s tím, že bych se bála jezdit.

  12. ru 13
    to se zrakem mě nenapadlo, zajímavý. Já tu opatrnost přičítala úzkostnosti otce, přenesené na mě. A pak přeneseně to byla spíš úzkost o otce.
    Někdy nebrzdím, většinou jo – už se mi víckrát stalo, že jsem se rozhodla nebrzdit a vyflákala se do kotrmelců. :) Ale zatím vždycky padám šikovně, snad mi to zůstane. Třeba na kole z kopce přepadnout přes řídítka a kotrmelce dolů na asfaltu – a nic se mi naštěstí nestalo. Tak asi jsem se rozhodla správně přecejen nebrzdit, když to nebyla pak katastrofa.
    Ale kondice ubývá.

  13. 13. Ru, výborný postřeh – špatný zrak dělá strašně moc! celkově.
    nerada se fotím, jsem pomalejší, protože i s brýlema vidím hůř, v zimě se mi zamlžují, někdy mám pocit, že všechno nevidím jako ostatní a přestože ty brýle mám, je to hodně psychicky….

  14. 15. s brýlema i bez brýlí zažívám různé situace, trapné, humorné, smutné…..no prostě různé…..

  15. 13. nějaká motivace přece musí být… by člověk z klidu se hnul do neklidu. buď je v tom pamlsek… nebo nutnost poznáná či nepoznaná. víc variant podle mě není.

  16. 17. pokud je v tom nutnost… je velmi zajímavé se pozorovat JAK reaguji :-) jenže to jsem již kulečníková koule kterou někdo (neco) vyrazil z místa

  17. dostala jsem se právě mezi dva mlynské kameny… nejstarší syn a muž, to je tak trochu jako když se zavaří spoje… :-)) cítím jak se zavařují a kouří se z hlavy.

  18. 21. na druhé straně všichni tři synové vedle sebe… vidět je takhle spolu, derou se slzy do očí. nepotřebuji hodně. opravdu mi stačí málo, jen tak se dívat mi stačí zcela.

  19. 19. prostě se chce znamená že to nevíš… proč chceš.

  20. 22. Ratko, to je ale blbost :-) ale asi to je tím hnutím v 21. :-)

  21. no a jsme zase u strachu a lásky :-) alfa a omega všeho co děláme, co dělat chceme, nebo nechceme…..aproč „měníme“ směry našeho konání v životě.

  22. 24. všichni přece chceme být štastni a tak to všelijak zkoušíme, aby nám bylo dobře a tím i ostatním blízkým lidem kolem nás.

  23. 23. proč myslíš že je to blbost. tobě se nestalo že jsi něco udělala protože jen tak samo… tě to někam neslo?

  24. 25. všelijak zkoušíš aby jsi byla šťastná, ale přece tušíš proč to děláš, víš alespoň zhruba jaký je tvůj cíl neboproč to děláš, ne? proč třeba toto jednání tě udělá šťastnou… proč si myslíš že tě to udělá šťastnou. nechci se v otmnimrat, jen myslím že je důležité vědět proč něco udělám a něco neudělám. jakou mám motivaci…

  25. 26. myslíš udělat něco spontánně – ano, nese tě nějaký pocit, cit samozřejmě.
    ale já jsem pochopila z toho tvého komentáře a celého kontextu tvých komentářů (pro mě hodně teoretických a těžko uchoptelných) že je to jako tvé pevné tvrzení v tom smyslu – že když se něco chce, je to jako nutkání a ty nevíš proč. takže tak. něco v tom smyslu (celém kontextu) jakože něco se chce – je zbytečné, jaksi navíc.

  26. 27. no a ted s přečti znovu tu 22. :-))
    no, takže 27 je malinko jinak řečená 24. 25. ale abychom se do toho zbytečně nezamotali :-)

  27. 28. myslela jsem to spíš, že něco se chce když je k tomu motivace …

  28. 29. no? a víš proč chceš? tedy co tě motivuje ….

  29. má to víceméně vztah k výše rozebíranému, jak člověk něco zapomíná a ztrácí, nebo nestíhá protože motivace je, aby se něco dělo… aby to bylo vzrušující. protože pak je to skvělá jízda :-)

  30. 32. no, možná u Lišky ano. já jsem mírná voda, mě vyhovuje mírnost, klid a poklid, mírné plynutí až „nuda“ ta nuda je schválně v uvozovkách. pro mě se stále něco děje. a někdy až moc. i té práce v práci je na mě někdy moc a vyštaví mě to tak, že hůř vypínám a pak mi nejde ani ten poklid na ostatní věci – malé, všední.“nudné“

  31. 33. asi je to založením každého člověka – jak je nebo není akční a co mu to dává, přináší. pro mě je skvělá jízda – poklid :-), volno. věci přměřeně v rychlosti a sledu a užít si je. no a někdo to má rád, když den je nabitý vším možným akcemi apd.

  32. pro mě je stále aktuálnější – méně, znamená více.

  33. 33-35 nápodobně,méně akčnosti… a pokud ano, není to mojí „vinou“. jen se vezu s někým

  34. jsem tak trochu sabotér…..kamarádky na mateřské naplánují někdy nabitýspolečný program…..já jsem ráda, že mám konečně volno :-) nejraději bych byla sama a právě v klidu…..takže část toho jejch programu odmítnu, ale samozřejmě jsem ráda, že jsem s nimi, jen prostě neabsolvuju úplně všechno, prostě už je to na mě moc….ani jejich přemlouvání nepomůže….:-)

  35. 22
    A proč bych musela vědět? Prostě se mi chce. Mám chuť.
    Copak to neznáš?
    Když se cítím unavená, sednu si, lehnu si.
    Když se cítím na pohyb, hejbám se. Co je na tom?

    Tělo si řekne.
    Ptáš se snad těla, proč má hlad?
    Prostě to potřebuje, tak to chce.

  36. 27
    Je to důležité, ale všeho s mírou. Ne být otrokem toho, že napřed musím vědět, abych si byla jistá, že to chci udělat. Když něco chci, tak to chvi, vím, že to chci. Proč to chci můžu klidně pátrat až pak, třeba pro příště nebo pro pochopení sama sebe. Ale pokud něco chci, tak to tak cítím a tak to je.

    Zas už přetahuješ, Ratko. Pak se nediv, že furt bojuješ ty svoje boje „pustit, nechat se táhnout“ – ty bojuješ akorát sama se sebou, když to máš takhle nastaveno, pracně se dokopáváš k tomu, aby sis zlomila svoje „musím vědět, musím mít motivaci“.
    Nemusíš, věř mi. Pomáhá to, ale nutný to není.

  37. 37. dnes mám po dlouhé době úplně volný den, nemusím nic, mám pyžamový den a užívám si to, žádný čas, nikam nemusím, žádné honění, prostě nic. lehce si tu šolichám v bytečku :-) a je mi moc dobře. zítra jdu do práce a pak zase pár dní volna a zase klid, pro mě za poslední tři týdny, měsíc luxus. kéž by to takhle do konce prosince vydrželo.

  38. 32
    Ne, moje motivace je, že jsem líná třídit, sepisovat a vést archivy. Že to se mi daleko víc nechce než to pak hledat. :-))

  39. Radši si třídím svoje věci v hlavě než starý haraburdí na papírech.

  40. 36
    To mám zas trochu naopak, nerada se vozím s akčností jiných. S klidem jiných jo, to mi vyhovuje, mám ráda přizpůsobovat se klidu jiných, nechávat s ekolíbat na jejich klidných vlnách. Ale akčnost si radši řídím sama.

  41. 40
    Já se motám a snažím se ještě udělat aspoň nějaký cukroví.. Po injekcích už tolik nekašlu, ale zas jsem jak praštěná lopatou. :-(

  42. ad 43
    Je to tak. Když se dostanu někam, kde bych se měla nechat strhnout akčností ostatních (tedy více lidí, ne jednoho nebo dvou), téměř vždycky vycouvám. Nebo se aspoň držím vpovzdálí nebo v nějaké externí roli, třeba s foťákem v ruce, to je dobrý štít.

  43. 42. Ru, tohle mám při uklízení doma i v práci když uklízím věci, do skříní, poliček, do skládků a přitom se mi zároven rovnají myšlenky v hlavě. :-)

  44. 47
    Mně se spíš rovnaj, když se nehejbu. Třeba před pc, v posteli nebo na záchodě. Nebo při úplně blbý rutinní práci, jako třeba ruční pískování, kdy jen jezdím rukama furt v kruzích nad deskou.
    Jinak když něco dělám, jedu naplno na tom, co dělám.

  45. 45. jedeme všichni na hory… aniž bych se chtěla nechat strhnout akčností musím to prostě nějak přežít. neříkám že v žádném případě nechci, to ano… ale víceméně protože tam budou všichni a budu se o ně starat. mnohem lépe snáším samotu.

  46. 49. tak to mám já, z toho co mě potká se snažím udělat maximum… ale nevyhledávám aktivně zážitky.

  47. 51. taky jsem to zařídila :-) někdo řekl… asi nejstarší že by chtěl na hory a tak jsem to zařídila :-)) prostě aktivní na požádání

  48. No když jedem všichni na hory, tak jedem, ale to nepovažuju za nějakou akčnost, akčnost je, že na horách nemusím večer do báru, i když jdou všichni, a nebo jeden den klidně vysadím lyžování, nemusím se nutně skupinově veselit, i když pojedu se skupinou, nebo účastnit závěrečných závodů a podobně.

    Ale jet s rodinou na hory přeci není žádná akčnost, to je normál fajn prožití společných vánočních prázdnin.

  49. 52. no nevím…možná :-) jsem zvyklá na klid a že si můžu dělat co chci… lehnu si k televizi a nikdo mi neřve za uchem.

  50. 54. taky jsou všude rozházené věci, které ačkoliv sama nepořádná pořád sbírám a snažím se nějak roztřídit… vyprala jsem hromadu věcí a vyžehlila a vyptávám se komu patří, do toho se každé z dětí snaží bavit svým způsobem. nejmenšího bolelo v krku a tak jsem vzala ty nejmenší sebou, nakoupila … a léky nechala v lékárně. Prostě i běžný život mě mate, to co někdo považuje za normální mě mate… sedím tady s čajem a tvářím se hrozně :-)) včera jsem koupala, krmila a chystala do postele obě malé děti a dnes to dělá jejich maminka s tatínkem, asi když se na mě podívali… tak se chopili díla. jdu si lehnout k televizi jak jsme zvyklá….

    pamatuji si že když byl můj nejmenší maličký tak vůbec neřval, ležela jsme u televize a on mi skákal po hlavě a po břichu a lozil všude kolem a já mohla u toho spát…. i číst. teď jsem naprosto zmatená a mimo. ráno řev po páté…

  51. takže jestli se neuvidím jelikož zítra mě čeká hardcore total, přeji všem hezké svátky v klidu a pokoji :-)

  52. I tobě, neboj, to zvládneš.
    Dětskej řev už by mě taky deptal. :-)
    Hluk je horší než jakákoli akce.

    Štastný a veselý, máš je, všechny ty lidi, to je hlavní. :-)

  53. Ratko, já se připojuju k Ru, líp bych to nenapsala. :-)

  54. 34-36
    a proč mě do toho zatahujete? Copak jsem nějakej tupej adrenalinovec, nebo snad toužím po tom, aby moje touha byla se vézt s někým?
    – to trochu akcentuju, mě to nerozčiluje, jenom upozorňuju, že vaše 34-36 může tak vyznívat-.

  55. 58
    Už i 32 a 33. Přesně tak mi to taky vyznělo, ta 32, a zřejmě i Barči, proto na to tak odpověděla.
    Chaotičnost, radost z nalézání a impulsivita jako potřeba adrenalinu, jako prostředek jak si komplikovat život, aby byl zábavnější.
    Velmi zjednodušující, schematizující až obviňující, z jistého úhlu pohledu. :-)
    Ale beru to spíš jako obvyklou snahu Ratky popichovat, nic víc. :-)

  56. 58. Liško, nejsi – a brzdíš v tom snu :-) Ale určitě jsi akčnější a živější než já, nebo možná potřebuješ abys dobře fungovala a bylo ti dobře více intenzivní impulsy a jiné tempo, než já.
    59. Ru, díky. kdybych to měla vysvětlovat za sebe Lišce já, zamotala bych se do toho ještě zbytečně víc. už takhle to stačí.

  57. 62
    a z čeho tak usuzuješ, že jsem akčnější?
    Za prvé nemáš všechny informace o mém nicnedělání a za druhé:
    Mně se na základě tvých vyprávění, cestování, pečení cukroví, uklízení atd. to jeví naopak :-))

  58. cestování větší bylo díky velkému volnu, které jsem měla na podzim.. to hodně akční jsem ráda, že je za mnou, bylo to službama a exekucí. jsem klidný člověk a mám ráda klid. :-)
    ano, mám málo vstupních informací, ale když čtu tvoje články – vidím samou akci, nabitý diář akcema, tak se mi to jeví zase mě. :-) ale jo, může to být jen zdání.

  59. pečení cukroví – nepřeháním, čtyři druhy – poloviční dávky. na vánoce. uklízení běžné a průběžné – to samé dělám automaticky v každé směně v práci….jsme na to navyklé….

  60. Mně přijdete akčností na kvantitu na stejno, akorát to máte jinak rozhozený.

  61. takže ještě jednou zdravím po ránu :-) jdu vařit kotel brambor.

    60. :-) nevím zda to pomůže.
    59. :-) správně, nenech se obviňovat ničím a nikým, ani Lišku nenech obviňovat mnou :-)))
    58 :-) ano… tedy mě nevyjímaje, tak to vidím a nikdo mi to nevymluví že ne. ani „kanceláře“
    56,57 :-) díky, hezké svátky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.