K bohu

Nenávidím tu bezmoc!

Bezmoc! Jestli tě budu do smrti proklínat, nebo ti vděčně děkovat, že si tak hezky žiju – zatímco jiní umírají – je lhostejno. Je to jedno. Stejně umřu.

Proč?

Já jsem to nechtěla. Já jsem to nevymyslela. Já si to nevybrala.

Proč jsi mi to udělal? Je to hrozný, tady být s vědomím konečnosti. Já vím – vývoj a rozmanitost, já tomu rozumím, já mám ráda vývoj a rozmanitost. A proto mám být jejich obětí a jejich tvůrcem?

Spolupodílník na věčnosti … spolupodílník na smrti … na tom, co zmizí a už nikdy nebude. Zasraná rozmanitost. Kdyby jí nebylo, můžu žít znova! Jenže: Nevstoupíš dvakrát … A za chvíli je řeka v prdeli.

Ta bezmoc.

Jak je to možný?! TOHLE někomu projde? Co to je? Co to je za hrůzu? Obětoval svého syna, Ježíše Krista, jakto?! Taková bolest! Bůh sám sobě dělá takovou bolest? Na co se potřebuje tak týrat takový bůh? Takovýmu bohu mám věřit něco jinýho, než týrání? Než týrání, žes nás tu nechal hozený do vědomí konce vlastního vědomí? Je to to nejhorší, co může existovat!

Však taky nic jinýho neexistuje … tady.

– Já tomu nemůžu uvěřit, že něco tak hroznýho nám bylo dáno. Co jsi nám to dal? Kdybys řekl, proč!

Tvořit a zabíjet je TOTÉŽ! Jedno v druhém.

To víme. No a co?! Ale proč se toho musíme účastnit? Musíme! Jsme bezmocní. Proto musíme věřit.

Musím ti věřit. Nic jinýho mi nezbejvá. – Že to má smysl.

Když už jsem tady, tak mi řekni – co mám dělat? Co můžu dělat? Co mám dělat, aby nám to pomohlo? Koukat se, jak umírají jiní a umřít? Mám vůbec možnost něco dělat? Mám vůbec možnost nějaké aktivity a nejen nesmyslného konání, které zmizí i se svým záměrem jako zmizí celý můj život?

Mám vůbec něco? Něco než bolestné loučení?

Můžu jen ukázat, že jsem víc. Že jsem víc, než jsi mi dal. Než ustrašenej paralyzovanej hadr. Že jsem Člověk.

Člověk, ten zoufalec … Můžu ukázat, že jsem Člověk, s přesahem. Ale pro koho, když všechno zmizí, jen pro sebe? Můžu tady kutat z hovna zlato. Ale žádná bytost není hovno, každá je zlato, každá je úchvatná a okouzlující. Tak proč musí být zničena? Zazářit a chcípnout. Zazářit a chcípnout. Já nesouhlasim!

Já se hlásim, že nesouhlasim.

Mám si sama pro sebe dokazovat, že nepodlehnu zoufalství?

Není, komu jinému.

Já chci svýho tátu! Já chci svoji kočku! Já chci svýho boha! – Neumírejte!

Já chci sebe!

Ale jsem v rukou božích.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

323 komentářů u „K bohu

  1. Liško, přečetla jsem si článek třikrát. Zvedám virtuální sklenku a piji s tebou :-)
    Je divný čas, jaro řve a země se točí.

  2. liško..nějak nevím co napsat a chci..a tím jsem právě dala vale jedné malé bezmoci..Jo, rozumím ti, chápu..určitě..
    Fakt bezmoc, vše se zdá marnost nad marnost..zdá v určitých situacích..jen všechno má své ale..
    Sebe, opravdovou ale máš..

  3. „Je divný čas, jaro řve a Země se točí.“

    Ratko, Tys fenomén! Zvedám s Vámi nevirtuální – doslova a do písmene.

  4. BOHUŽEL, ani nemám čím..ale i tak se přidávám..

  5. Popáté po sobě mažu komentář, nic mě nenapadá. Nadechni se a hodně sil!

  6. Asi to bude i tím, že čtu o Nietzschem …

    Je tam, že ten, kdo touží po klidu duše, zvolí cestu víry. A ten, kdo chce furt zkoumat pravdu, ten klid mít nebude.
    Občas potřebuju propláchnout, dosáhnout dílčí katarze, druhej den se cítit zmláceně
    – a pak se zase posunout o kousek dál.
    o kousek dál do hajzlu :-))

  7. Díky za přípitky a za podporu!

    A kudy jdete vy – s vědomím konečnosti? Co má smysl?
    Jasně že pokud smysl hledat, musí být ne tady na zemi.
    …která se točí a řve jarem :)

    Vlastně na to není odpověď.

  8. jo, bezmoc v době umírání ostatních…

    taky zrovna nemám čím připít, ale myslím na tebe a přeju hodně sil.

  9. Řekl bych, že lidská velikost i malost je přímo úměrná smyslu a typu jeho existence.
    Ti, kdo se nesmíří s určitým rozsahem daných možností, nemohou být spokojení. Posouvání lidských hranic vlivem nespokojenosti, ženoucí kupředu, do toho už počítám, stále v té přímé úměře. Potom si lidstvo vymýšlí různé (většinou náboženské) příběhy, ve snaze popsat cestu k pravdě, která jistě existuje i bez objevení člověkem.

  10. Vědomí konečnosti.

    To právě díky tomuhle nezlomnému vědomí (nabyla jsem ho ve věku dvanácti let) mě hra života strašně moc baví. Zbožňuju tu úplně všechno. A chci si to všechno užít, co to dá! Užívám si toho všeho, co to dá! Mám štěstí, že se mám.

    Hledat nějaký smysl je nesmysl. Smysl má užívat si všemi smysly.

    Čirá radost!

  11. 8. u mě se to v určitý moment překlopilo ve vědomí nekonečnosti. od té doby je to jinak aniž bych to jakkoliv mohla ovlivnit. dokonce ani to mu nevěřím, jen mi je to jasné.

    jela jsem z práce a přemýšlela co je jinak. co bylo dříve onak a co je teď jinak. Když si vemu zvířata, ty si taky neuvědomují konečnost. řídí se vlastní přirozeností a jedou a jedou dokud je něco nesní. nebo někde nepadnou a furt si nejsou vědomé konečnosti, prostě jen leží nebo se plazí a pak najednou jsou pryč. A takhle jeto pořád, jedno pojídá druhé. umře a narodí se. ale žádné si nestěžuje jakože nesmyslně žije a co má teda dělat.

    A teď si představ, že navíc k tomuto přirozenému životu dostaneš vědomí ducha. takže si tohle všecko uvědomuješ. Co je na tom špatně? co je na tom hůře než předtím? Podle mě nic. Dostala jsi něco navíc. Dar vědomí. Nic ti nikdo nesebral, takže by to mělo být bohatší a mohutnější než u zvířete. Máš navíc vědomí, můžeš se uvědomit… Ale aby jsi toho byla schopna, je třeba se osvobodit od zvířecího strachu. Ten jsi stejně získala až s vědomím. Takový ten ochromující strach z nesmyslnosti. Ten je naučený. Je navázaný na tělo. Na to že víš že umřeš. Ale ten zbytek, duch je svobodný. Ten se může rozvíjet.

  12. taky jsem (snad) porozuměla konečně pojmu prázdnota. Co to znamená uvědomovat se s oporou (v Kristu) a co znamená skrze něj se dostat k Otci. Takže jednoduše „přelézt“ do prázdnoty. Protože co si budeme vykládat, jde skutečně jen o vnitřní uvolnění. Všichni víme co se děje, vidíme to kolem, a pokud si nezabouchneme před očima okýnko a nečumíme na namalovanou zeď tak je jasné jak je to „venku“ že tam hučí vichřice a že naše tělo rozmetá na cucky. A že ještě chvíli budou dveře zavřené a na lodí bláznů se můžeme veselit a tančit ale stejně nic jinak nebude.

    A tak je třeba si přímo V TOM, v té vichřici nalézti bytí, nejdříve s oporou, s nějakou pomůckou které se držíme a pak se pustit. a pocítit jaké to je. Ale nebát se to zkusit.

  13. Co znamená milost? Milost znamená přestat se bát smrti. Je to dar za to , že jsme připraveni zemřít.

  14. Já Tě žeru, Ratko!

    Já, prosťoučké zvířátko, kterému je nějaké nekonečno fuk. Co s ním? S nekonečnem? Za to může „dar vědomí“, co jsem ho zdědila.

    Až zapletu korálky do copánků malé smyslné černošce, která stokrát umocňuje moji radost že života…

  15. Ahoj Lištičko, síla tvých projevených emocí mě donutila sem něco poznamenat, i když teď nemám na internet skoro čas, tedy kromě pracovních mailů a občasného juknutí se někam.
    Dovol mi vyjádřit můj pohled, mé hluboké přesvědčení, které mi zajišťuje celkem pohodový pohled na svět. Tak především: Mezi zazářením a chcípnutím (dle tvých slov), je velká podstatná část – poznávání, chápání, užívání si života a moudření zároveň. Poznávání a objevování zákonů života je nádherné!
    Nikdo nechcípá, odkládáme -li zničené tělo, naše duše se vrací do nekonečné lásky a klidu. Komu bychom v tom chtěli bránit ze svých dětsky sobeckých pohnutek formou „já tě tu ještě chci“ ? Proč raději nepomoci s klidem a láskou tomu, kdo jde do neznáma, k plynulému a co nejméně bolestnému odchodu do onoho klidu a štěstí, o kterém on ještě neví? Jde si tam pro odpočinek a pochopení, jde se nasytit Lásky, kterou v době života neuměl ještě moc žít. Za čas se znovu z té energie vydělí působením základního principu – touhou po životě, dobrodružství a poznávání, aby začal tam, kde přestal, ovšem s nově rozdanými kartami. Co je na tom tak strašného? Naopak.
    A že nemá dle tvého momentálního pohledu život smysl? Tak mu nějaký dej! :-)) Dyk je tu kolem tolik práce na zvelebování světa a mysli lidí ………. :-)

    A že církev vykládá něco o obětovaném synovi? No, lidé si toho za poslední tisíciletí tolik navymýšleli …………

    Lištičko, nemá cenu bránit, aby opadaly kvítky rozkvetlých stromů. Musejí opadat, protože pod nimi už se dávno tvoří plody. Ty plody pak uzrají a někdo je sní a budou mu moc chutnat. A když nesní, tak zetlí a nakrmí zemi živinami, aby semínka, co zbyla, je měla na další růst. Kdo chce tento koloběh zastavit, bránit mu, brání životu, brání sobě, ubližuje si a životu tím nepomůže.
    Přijetí změny jako principu a radost ze všeho, co život přináší ………. je lékem na naše touhy něco držet, zastavit a na pokles víry v Život sám a jeho dokonalost. Život je úžasný a dokonalý, jen v naší víře v zítřky (zpravidla osobní) míváme výkyvy a pak žehráme na nesmyslnost bytí. Je to jako říkat, že třeba malování obrazů (jako cokoli jiného) je taky na nic. No v podstatě je. Žere to čas, peníze ………. jenomže malování je krásné a zábavné a pak navíc přijde někdo, komu obraz udělá radost nebo jej jinak chytne za osrdí …….. a najednou tu máme cenu výtvarného umění. Je to prostě krása! A tak je to s i celým životem.
    Ono to celý není na nic, ale je to krása! :-)))) A ještě se toho můžeme stále a stále zúčasňovat. No není to nádhera? :-))

    Dopřej tatínkovi šťastnou cestu na nákup dalších barev a plátna a v duchu ho hlaď, ať se mu ten další obraz povede a klidně mu tam můžeš stát příště zase modelem.

    Moc tě zdravím.

  16. Chci sem poznamenat, že následující den po výlevu výše jsem se cítila dost posílená. I teď se cítím posílená.

    Lenko 17
    díky za postoj! Ano, to já všechno vím – a reakce i na to je článek výše.
    Uvádím na pravou míru umírání kolem mne – v tuhle chvíli není tak akutní, jak se zdálo (kočka),

    ale na tom nesejde, to je jedno, protože smrt existuje pořád; jen se mi dostane do zorného pole víc, když se kolem ochomýtá, a je to šance ty myšlenky nezašlapat, neříct si: vždyť je tak krásně, život jde dál, je to život sám, je to v pořádku. Já ty chvíle „dole“ chci využít, já je nechci zrušit klidem a spokojeností a absolutním přijetím běhu světa. To není moje cesta. Já takhle žít neumím a nechci, protože tenhle způsob mi nic nového nepřinese (ale možná se pletu, proč ne, ale na to přijdu až později :-)), nic nového bych pro sebe nepoznala, neprozkoumala. Moje cesta je využít chvíle, té krátké chvíle, kdy je mi bídně (protože mně je většinou dobře a jsem za to vděčná), pro to, abych se ponořila a něco se dověděla.
    Co se dozvím, co prozkoumám, když jsem na vrcholu štěstí?
    Myslím, že nic.
    Je to relax, je to krása, je to blaženství, je to vděčnost, je to krása a vnímání krásy. To je dost, dává to klid, radost, odpočinek, spočinutí, načerpání sil.
    Ale chvíle zlá dává taky načerpání sil. Napřed vyčerpání, pak načerpání. A něco se o sobě můžu dovědět.

    Plus se můžu dovědět něco ze svého konání – jak upozorňovala ratka – jak se budu chovat tentokrát, při opakování blízkosti smrti. Zatím se chovám stejně – udělám, co můžu, nakoupím, co můžu, abych bytosti, která slábne, umožnila se najíst a posílit a zažít láskyplnou blízkost. Nenechám samotného někoho, kdo trpí a je se mnou spojenej. Nikdy. To se mi opakuje. A můj cílv těchto dobách, který jsem si stanovila, je dělat to s větším a větším klidem a přijetím poměrů – ano, jak píšeš, Lenko v 17. A bedlivě sleduju, jak to probíhá a jestli se to daří.
    Jistě mám i další cíle, ale o některých nevím :-) a o jiných ještě zatím nevím, přijdou až pak.

    Cítím se posílená asi proto, že nešlo o bezbřehé zoufalství, ale spíš o boj. Nepodlehla jsem rezignovaně, ale ani se nevzpírala (což jsou pro mě dva póly téhož); spíš jsem vyjádřila, že půjdu svou cestou, ať je to cokoli, a nebudu se bát ani toho ani toho ani hrozby boha a zatracení, ani se naopak nepovezu na sladkém obláčku víry bez dalších vlastních myšlenek.
    Je to jen taková nutná předzvěst budoucí kýžené neohroženosti.

  17. Prostě se nechci bát
    a nechci k tomu dojít ani cestou sladkého přijetí,
    ani cestou nasraného spílání,
    ale vlastní cestou neohrožené vůle.

    Tak si na to buduju předpoklady. :)

  18. 20. první řádky se mi moc líbí, sama bych to to napsala. u toho čtvrtého bych asi napsala vlastné cestou neohrožené bdělosti. jakože oči otevřené a uši nastražené. rozlišit ano a ne.

  19. 21 ratko,
    jo – zkusila jsem si představit větu „vlastní cestou neohrožené bdělosti“ a mám z ní (pro sebe) pocit prázdna pod nohama; jakoby se nebylo čeho chytit. Kdežto když řeknu „vůle“, mám pocit, že je to na mně a mám z čeho vycházet a mám na to.

    Ono se to asi ještě vyvine :)

  20. … s tím, že samozřejmě nějaká omnipotentní vůle by byla iluze
    (píšu, abych předešla případným reakcím na význam slova vůle)

  21. to je v pohodě. vůle je vůle. silná vůle je silná vůle :-) vím, že třeba alkoholici mají slabou vůli, protože centrum vůle mají úplně ochromené.

  22. 24. ale to vůbec není pravda. jsou alkoholici, kteří jsou zároveň neskuteční workoholici, mají neskutečně pevnou vůli a právě proto se i stali alkoholiky. alkohol jako jediný možný relax a vypnutí vůle.

  23. 25. tak to zase beru zpět. asi jsme to někde četla, že mají tak oslabenou vůli že nemohou přestat. že jim to někde poškodí mozek právě v centru vůle. ale j emožné že je to jinka, že i alkoholici mohou bez problémů přestat s pitím když si řeknou že pít nebudou.

  24. ale to není důležité. vůle je vůle.pod vůlí rozumím sílu zamřenou určitým směrem. letící šíp.

  25. oni jsou Ratko různé typy alkoholiků – jedni jsou tak zavaleni problémy, že prostě nevědí kudy z toho ven, rezignovali na všechno a na všechny a akceschopnost žádná a ani žádná vůle a pak jsou ti druzí, o kterých píšu v 25. bohužel ve finále, kdy mají poškozená játra a řeší se třeba případná transplantace jater tak pak ta akceschopnost rozhodnutí jít a podstoupit odvykací léčbu – na tom visí jejich budoucí život, podle toho se i určuje komu se transplantují játra a ten má samozřejmě větší šanci i přežít.

  26. 28. Ale k čemu jsou pak ty všecky odvykací kůry? Pro koho jsou určeny? Ti se slabou vůlí si stejně neodvyknou, protože jsou takovým slabým typem a ti se silnou vůlí to nepodřebují protože až bude potřeba tak prostě pít přestanou.

  27. vůbec nevím, co k tématu článku říct. asi proto, že to vidím poměrně často – minulý týden jedné paní diagnostikovali – akutní leukemii. prostě paní byla normálně zdravá, s ničím se do té doby neléčila, čtrnáct dní měla chřipkové příznaky, ze dne na den se ji udělalo špatně, rodina zavolala ARO. výsledky krevního obrazu a život se naplnil. najednou z plného zdraví dostane člověk žloutenku a bolí ho břicho, jde na pohotovost a přijme se do nemocnice a dozví se – že má rakovinu slinivky….život se naplnil….

  28. 30. no ano, naplnění života. takhle tomu rozumím taky. ano.

  29. hodně souhlasím s Mischkou smysl má život žít a nepátrat po smyslu. smyslem je sám život dokud to jde žít ho. Liško z tvého článku mi vyplývá spíše ne nějaký strach ze smrti, ale spíše mám pocit že nevidíš smysl svého života ted, jakoby ti unikal, jakobys nevěděla kam ten život a do čeho vrazit …do něčeho co by pro tebe mělo smysl. to znamená, že jsi sice kreativní, ale tak nějak nevidíš smysl proč, k čemu, pro koho …. a jakoby čekáš, nevím na co :-)

  30. 32. v článku mě zaujala hodně tvá nálada a pocity.

  31. 29. Ratko, je to jen minimální počátek. umíš si třeba představit sebe, že bys celý pracovní týden v práci nenapsala na blogy ani čárku? :-) a sedíš u počítače, děláš rutinu. no a tohle jsou odvykačky – máš možnost jít a vylézt z té rutiny, být izolován a vidět věci, který si nedělala a neviděla, protože jsi byla v tom až po uši. odvykací kůry jsou jen počátek, minimální pomoc.

  32. 34. už jen to, že ten člověk se rozhodne, že s tím něco udělá a rozhodne se na tři měsíce odjet s přesvědčení, že to zkusí a dokáže, to považuji za malé hrdinství. (můj táta to nedokázal nikdy. – nikdy by se léčit nejel, nepřiznal by si to, že má problém) jistě a může na tom léčení selhat, jsou tací, kteří to podstupovali jednou, dvakrát, třikrát…. někdo uspěl, někdo ne….

  33. 34. no to by byla katastrofa, to bych si musela najít jinou práci :-))

  34. 35. uspět v odvykací kůře je pro mě hrdinství. ale jak už jsme psala nahoře, považuji takového člověka za oslabeného. Takže to vidím jako něco vyjímečného, úžasného. Nikoliv jen, kdybych nechtěl tak nepiju. Je v otm něco hlubšího, hluboká proměna.

  35. Jeden můj spolužák velmi dobrý kamarád z gymplu uspěl. Znamenalo to pro něho že nepije. Uviděla jsem v něm něco božského. Až svatého :-)

  36. 37. ty si to neumíš představit vid? jsi vdaná máš dvě děti, manžela, dobrou práci. začnou ti zdravotní ošklivé problémy – máš nevyléčitelnou, ale léčitelnou chronickou chorobu, jsi nucena chodit do nemocnice na opakované rehospitalizace, během roku se tvá nemoc různě projevuje někdy má horší a jindy lehčí průběh. tvá nemoc se podepsala na tvém těle, nejen na psychice. opustilas práci, kterou nemůžeš dělat, jsi v invalidce, manžel si našel milenku a tráví více času s tvými dětmi než ty – protože ty jsi prostě nemocná. všechno je úplně v tvým životě jinak. a nakonec tě opustí manžel a chce děti do své péče, takže ještě přijdeš o děti, protože prostě s tvou nemocí nejsi schopna fungovat plně jako matka a do toho žiješ z nějakého důchodu….

  37. 39. no tohle si právě neumím vůbec představit. O tomprávě byl ten článek u mě „Co bych udělala“. Zkoušel jsem si to představit, ale je to jen představa. kdyby to osud se mnou zamýšlel, tak bych to asi prožila a věděla jaké to je. nevyléčitelná chronická nemoc – něco jako křížová cesta. Buď dojdeš nebo nedojdeš. Víc možností není.

  38. 40. Těchto lidí je mraky. Jako mravenců… a zrovna ty (ja a Liška) se narodíme jako intelektuálky. To se zažere do hlavy jako cejch.

  39. 40. Pociťuji to osobně jako dluh. Nikoliv jako nesmysl života, spíše jako dluh. Že něco životu dlužím, za zrození do těch podmínek v kterých jsem se zrodila. A že tento dluh je třba splatit. Ten vnitřní neklid je odsud. Pocit že to musím vrátit.

  40. 40. rozhodující je vnitřní život. ať se venku děje cokoliv. Rozhoduje to uvnitř. To venkovní se na to nabaluje.

  41. 44. A dluh mohu splatit pouze tak že vše vrátím, nic si nenechám. Nic mi nepatří.

  42. pocit dluhu nemám. není důvod, byl mi darován tenhle život, tak dar užívám. :-)

  43. 46. pocit dluhu je zbytečný myšlenkový konstrukt a komplikace. protože pocit dluhu může vést do slepé uličky : měla bych dělat pro jiné víc a lépe, měla bych se angažovat támhle a tady a ještě víc a ještě lépe, není to málo, co dělám a co když jsem úplně zbytečná apd…. zbytečné zatěžující a především zkreslené úvahy odvádějící pozornost od toho co je.

  44. 47. takhle to nemám, spíše hluboký pocit vděčnosti. nemám pocit že se mám více angažovat ve vnějším světě. ale cítím hluboký tah do vnitřního světa. někdy až závratný :-)

  45. hluboký pocit vděčnosti ten mám taky. a zároveň je právě spojen s pocitem spokojenosti a vnitřního naplnění a štěstí a tohle všechno mi i ukazuje další směr i to že jdu tak jak jdu a jak jsem – je tak jak má být. prolíná se to i souladně s vnějším světem (má práce, život bez dětí, blízcí lidé kolem mě apd.)

  46. 49. samozřejmě, že mě někdy vnější svět vykolejí, zaskočí, nerozumím, nevím, jsem vyděšená a šok, ale člověk se oklepe, vstane a jde dál.

  47. 49-50, a teď si to promítni na 39. Je to stejné nebo je to jiné? A pokud jiné v čem.

  48. ještě k tomu hrdinství a „slabým“ typům lidí. hrdinové se nerodí, stávají se jimi postupně, po prožitém, nenápadně, krok za krokem, „přežijí“ zvládnou nebo dobře ustojí jednu nesnáz, nepříjemnost v životě, spoléhají se tím pádem více na sebe a když přijde něco většího – posiluje je to, protože už zlou věc překonali, jdou do toho s tím, že tohle se zvládne také a bojují….a nenechají se zviklat tím nepříjemným, jsou pevnější v sobě.

  49. 51. nemoc je přítomna stále a zhoršuje se – to je to co vědomí člověka oslabuje a on si to uvědomuje. to není jednorázová dočasná záležitost k vyřešení.

  50. 52. nojo, ale to je vlemi zrádné. zvykneš si spoléhat na sebe a pak tě to položí. Teda pokud se spoléháš na sebe. Člověk sám nic moc nedokáže. ale to opět záleží naposotji k životu. Čím jsem starší tím víc povoluji, tím víc se rozpouštím a nespoléhám na sebe.

  51. 55. až se musím smát sama sobě :-)) ta důvěra je absolutní. neotřesitelná.

  52. 54. v dětství jsem neměla na vybranou, musela jsem se hodně spoléhat na sebe. a tím jsem si ustála spoustu věcí i za svého otce.

  53. 56. taky tak. akorát jsem si z toho uhnala dost velké uzkosti.

  54. 56. když s ičlověk myslí že na zádech nese svoje rodiče, že je za ně zodpovědný tak je to dost velký baťoh. na druhé straně může postupně shazovat. Něco jako vyhazovat náklad se vzducholodi :-)) Vyhazuješ, vyhazuješ, vyhazuješ…. až je všecko vyhozené – svoboda :-)

  55. Jakmile vyhodím veškerý náklad, jsem svobodná. A mohu se rozhodnout jakému pánovi budu sloužit.

  56. 43, 47, 48 hurá, téma se vrací k životu a žití, už není téma závislost na alkoholu, sláva :)

    52 jo,
    29 – spíš se vyhýbám kategoriím „silní“ a „slabí.“ Protože nemluví o obsahu samotném, nemluví vůbec o kontextu, minulosti, anamnéze, pocitech, o ničem. Nevypovídají.

    32 barčo,
    to taky, i když je to zas jiné téma než vypořádání se s nebytím; ale myslím si, že je jen zdánlivě jiné

  57. Vyléčený alkoholiky znám, ne jen jednoho, dva z nich jsou dokonce otec se synem.
    Pocit dluhu nemám, vděčnosti jen částečně. Spíš bych tomu říkala pokorná, uvědomující si spokojenost. :-)

    Za to, že jsou mraky nějakých lidí nebo lidí v něčem proti nám míň disponovaným nemůžem.
    Třeba by, Ratko, litovali oni tebe, někteří, kdyby měli výdrž přečíst si celý tvůj blog. :-) Třeba by si říkali, že je lepší muset spát pod mostem než muset žít s takovýma červama v hlavě. Kdoví.

  58. Jo, to je ono. Moje reakce mi to řekla, co mi drhne:
    Že to okázalé opakované popisování vděku za to, co ti bůh či osud nadělil, jak se máš dobře, a jak si to uvědomuješ, že se máš dobře, když nejsi „tam z těch“ na tom druhém břehu – mi trochu čpí nikoli pokorou, ale nadřazeností.

  59. 62. mě taky Ru, mě taky. A to už je teď jen chabý odvar. Té okázalosti si moc nevšímej, zkouším zda mi to taky tak drhne. Ano drhne. Jsou věci které vidíš, jsou do oči bijící a nic. Prostě nic. Můžu se bít, kát, chodit prachem, prosit o smilování a pořád to tam je.

  60. 63. Přesto se domnívám, že jiným zas až tak nepřekážím. že to spíš sobě.

  61. Kolikrát mě už napadlo,
    jestli je to nedorozumění a omyl zvnějšku,
    když nějaký křesťan něco říká a čpí to nadřazeností,
    anebo je to už pravidlo.

    Pozorovala jsem to už víckrát – jak křesťan něco řekne ze své pozice a několik lidí to dost naštve, některé to úplně vytočí, takže komentují a komentují. Snažila jsem se pochopit toho křesťana, že to tak nemyslel, že prostě mluví ze své pozice a my okolo to vidíme jako nepříjemnou nadřazenost … a někdy se mi dařilo tak a jindy naopak. Často se to stává, žejo! Čím to herdek je?

  62. 65. někteří se opravdu nadřazují. tupě a slepě. Oko bych si vydloubla, jazyk vyřízla :-) teda přeháním jak dovedu, ale je to tak. Někdy se stydím za sebe a někdy i za jiné. Za každé nadřazování se stydím.

  63. 68 … teda nadřazování já nemám ráda – byť i u sebe ho občas najdu! – ale v těch debatách, kde je jeden či více křesťanů už mě to ani netočí, protože se to pořád opakuje…

  64. Nevím, mě až tolik nevytáčí ty křesťanské věci. Ty beru jakože k tomu patří, asi jako ke skinovi pleš a ke gejši kimono. Většinou mě vytočí něco „normálního“. Co se tváří jakože nalezený zmoudřelý dobro. Asi mě irituje to zmoudřelý dobro. :-))
    O tom vděku psávala Ratka i předtím, než se dala na víru.

  65. 68. sama se stydím, teda cítím se trapně za sebe. a pak když to vidím u jiných tak mě napadá, že možná to mají jako já. že to sice vidí, ale to je taky všecko :-) Anebo to nevidí, a pak jim nikdo zvenčí nepomůže. tohle se nedá zvenčí nějak ovlivnit. to vyústí akorát v ukřivděnost. Když o své špatné vlastnosti vím, tak nejsem ukřivděná když mi ji někdo vyčte, přiznám ji. vím o tom.

  66. 70. zmoudřelý dobro je zakuklený satan. a když ho Ru poznáš, tak tě již iritovat nebude, ztratí nad tebou moc. Nic co rozeznáš už na tebe nemůže! ano, škodit může třeba jiným ale tobě ne.

  67. Ale je fakt, že křesťanství vidím hodně právě jako vhodný pro lidi (či středisko pro lidi), co se potřebujpu takhle zmoudřele dobří citit. Kterým to dělá dobře a vidí to jako hodnotu, takový být.
    Tak jestli to tak je, je možná právě tohle i důvod, proč to zmoudřelý dobro, ve finále otravně nadřazenecký, je z nich cítit tak často, téměř typicky.

  68. a bacha, zmoudřelý dobro je téměř v každém… Takové to, vím to lépe. Poradím ti.

  69. 72
    Na tom něco. je.

    „…a když ho Ru poznáš, tak tě již iritovat nebude, ztratí nad tebou moc.“
    Jakmile jsem napsala tu 62, zformulovala poznané, pochopené, přestalo se mě to dotýkat.

    Proto možná chci tak často poznat kdeco, zjistit proč a jak to funguje.
    Protože když to zjistím, přestane mě to iritovat. )OPřestanu to cítit jako zneklidňující, nejisté.
    Potažmo tedy asi jako potenciálně nebezpečné.

    Nepřítel zformulován, nepřítel mrtev.

    A možná proto se mi (člověku) o některých věcech mluvit a psát nechce, i když dobré jsou. Hezké.
    Přítele si nepřejeme zabít.

  70. 73. byla jsem nadřazenecká ještě před křesťanstvím, a myslím že jsem postupně méně. NO možná si fandím :-) Nadřazenecký byli zejména moji rodiče – učitelé, a ti nebyli žádní křesťané. Byli to prostě učitelé. A je mi jasné že jsou i učitelé a intelektuálové co nejsou vůbec nadřazení. co tohle vůbec neznají. dívat se na dělníka a říkat: já mám ty dělníky tak rád. řvala bych. ale musím to říct, abych se vůbec mohla na sebe podívat a neblila z toho.

  71. 73. byla jsem nadřazenecká ještě před křesťanstvím, a myslím že jsem postupně méně. NO možná si fandím :-) Nadřazenecký byli zejména moji rodiče – učitelé, a ti nebyli žádní křesťané. Byli to prostě učitelé. A je mi jasné že jsou i učitelé a intelektuálové co nejsou vůbec nadřazení. co tohle vůbec neznají. dívat se na dělníka a říkat: já mám ty dělníky tak rád. řvala bych. ale musím to říct, abych se vůbec mohla na sebe podívat a neblila z toho.

  72. 74
    Nikoli. Zmoudřelé dobro je „Vím to líp, ale nechám tě, ať si k tomu dojdeš sám, protože tě chápu a rozumím ti a přeju ti tvou vlastní cestu – akorát ti to všechno nezapomenu sdělit.“ :-)

  73. ufff, u LIšky jsem snad ješztě neměla dvojkomentář. tenhle je teda velmi emotivní :-) tak je dvakrát.

  74. 78, aha :-) to je vyšší stupeň. to už je postgraduál

  75. 78. ale to snad ani křesťané nemají, to už mají nadkřesťané.

  76. Nevím, ale na blogách to není zas až tak řídký projev. :-))
    Ale je fakt, že mám pocit, že křesťané jsou v tomhle míň klikatí.

  77. 82. na blogu se stejně každý natřepává. to je fakt. někdo si nahrubo nahodí obraz v článku. a ten posléze oprašuje v komentech :-) anebo komenty zakáže, anebo přijímá jen komenty řiťoalpinistické.

  78. No, tak jsem se půl dne těšila, jak napíšu novej příspěvek na svém blogu, a právě mi docvaklo, že jsem se jen těšila, jak se budu moct natřepat, jak jsem zmoudřele dobrá.
    Tak na to prdím, jdu si pustit NCIS.
    :-))

  79. 86. buď odvážná a natřep se :-) se natřepu a nechám zjebat, ne?

  80. než zmizím tak sem hodím ještě jedno moudro :-) vím že mi odpustíte. je to fenomén nadřazování se nad nadřazováním. ono se to dá řetězit donekonečna. Někdo se nadřazuje až mě to vysírá takže se nad něj nadřadím zase já. jakože já to dělám líp když se nenadřazuju. to je smyčka jako blázen, šílenství.

    stačí když potkáte někoho jako já včera kdo vám řekne. Já nepatřím nikdy do davu jsem budˇvepředu nebo vzadu ale nikdy nejdu s masou. to je výzva! :-) taková výzva pro mě znamená že v ten moment mi to je jedno. určitě ho nebudu chtíti ještě přeskočiti. když je někdo lepší, nadřazenější, užasnější, natřepanější… ať jde dále v pokoji. nebudu nad něj lepší.

  81. zrovna nedávno jsem si říkala, že o duchovnu nebudu více psát, že budu mlčet jako hrob. že nikoho po tom není co já… stejně nemohu (nesmím) býti v těchto věcech žvanilem. a pak přemítám, přemítám co napsat. až nenapíšu nic nebo nic.

  82. … asi jako BÝT, ČI NEBÝT
    které možná vyjde nastejno …

    a právě se stalo komiksem liška-vrána-sýr č. 28, tentokrát výtvarně pod psa pod jezevčíka pod yorkshíráka.

  83. 87
    Já se natřepu, ale až chytnu slinu a nebudu tvůrčí impotenci svádět na objektivní moudra. :-)
    Máte něco ve fotkách.

  84. Líšo, ještě k tvému článku a k tomu co dál píšeš – klíčový komentář č. 20. Velmi buddhistické. :-) tvůj článek vyjadřuje velmi naléhavě – první vznešenou pravdu – utrpení existuje – a tohle když si člověk uvědomí ve svém životě a nechce být paralyzovaným hadrem, ani tím spílajícím nasraným člověkem, ani tím člověkem co si musí přemalovat realitu na růžovo – má možnost s tím něco dělat, přesně tak jak píšeš v té 20. jinými slovy – co ty pokládáš za svou cestu v komentáři č. 20 – tímto způsobem to kdysi šel Buddha. nic nového pod sluncem :-)

  85. Ratko, ještě mě napadlo k tomu pocitu dluhu – mívám ho, ale v určité konkrétní situaci, kdy je něco ještě nedoděláno, nebo nedotaženo, kdy vidím možnosti, které jsem ještě nezrealizovala. Jeden čas, kdysi před lety jsem hodně trpěla pocitem dluhu v práci – že pro ty lidi bych skutečně ze své pozice mohla dělat víc a efektivněji. no a taky mě to dostalo, převálcovalo až do vyhoření. později jsem tohle praktikovala i v manželství a taky to nedopadlo nejlépe. Pocit dluhu pro mě osobně je velmi slepá a nebezpečná ulička – vede u mě k sebedestrukci. Pocit dluhu u mě nevyvolává spokojenost, ani štěstí ani naplnění – naopak vyvolává frustraci, chaos, zmatek až k zoufalství a roztáčejí se tím bludné kruhy a sebedestrukční mechanismy. Já si zase právě třeba neumím představit – když někdo prožívá pocit dluhu a je při tom štastný.

  86. 59: svobodu vnímám hlavně v tom uvědomnění – jaké mám možnosti a co vidím, kam dohlédnu, jaké podmínky se seběhly v danou chvíli a vidím jejich potenciál, který se nabízí – když si prostě uvědomím – co možné je a je reálné, dá se to zrealizovat a co už možné není a je jen mou iluzí, nebo přáním. přání se samozřejmě plní – ale člověk tomu musí jít naproti aktivně sám a taky právě vidět i to – jak se podmínky v reále seběhly, nebo neseběhly – vše má svůj čas a svůj okamžik. dříve jsem si tohle vůbec neuvědomovala, šla jsem skutečně jak slepá.

  87. 97. jednoduše: pocit dluhu mě prostě pěkně v životě nafackoval a fackovalo mě to tak dlouho, dokud jsem to prostě nepochopila. :-) ale každého v tom životě fackuje něco jiného, přijde mi dobrý si to objevit každý v sobě sám. uleví se. :-)

  88. 99 pocit dluhu mě obrací k bohu a nechci si ulevovat ani trochu :-) ano jsou nedodělky ve vztahu k absolutnu, v dotecích. nejde to ani jinak než se cítit dlužníkem. a žádat o dopuštění dluhu (milost) U buddhistu se musí odžít karma do posledního kola a žádná nová se nesmí n asebe naložit. U křesťanů prosíš o milost, aby byl z tebe dluhy sňaty.

  89. Co mi napadlo u komentářů..
    ad 10 – Jirka, tak nějak si to také myslím..
    ad 11 – Mirko, nezbožňuju tu úplně všechno.. Ale toho, co mám ráda je dost, a na čem to jde, tam se snažím najít i ten protipól, vše nám něco dá, i to špatné. A na mnohém co nemusím, se snažím vidět to lepší. Nemá cenu pátrat, nedopátráme se..tady..můžeme se jen domnívat..
    ad 17 – Lenko, jo, celkem beru..ten koloběh..
    K tomu obětování Boha Ježíše a jiné, jak píše liška týrání, a jká dodávám tresty a zloba, co se měla snést na lidi od Boha, mě dost ve Starém Zákoně..zrovna dobře nenaladily. Ten moudřejěí NĚKDO, nebude tak zlý k lidské slabosti.Mám na mysli ty normální slabosti člověka. Nepobírala jsem to jako obyčejný člověk. Snad jako nějaké symboly sebeobětování pak ano, ale i tak..
    Nepřipadám si špatná proto, že bych nedokázala a nechtěla své dítě obětovat. Jsem jen obyčejný člověk a pokud něco nechápu a necítím vždy jako ten nejmocnější a nejmoudřejší, prostě na to nemám, proč mi nepomůže na mé cestě něčím, kdy bych tedy pochopila, že je to tak dobře a ne tak, jak to vnímám já .. jako člověk tady. Ptám se a nejsem lhostejná..určitě otevřená.
    Nejen skrze tohle chápu lišky výpověď.
    Zrovna tak, jako to, že chce jít svoji cestou poznání pro sebe a svého, a ne být nutně v něčích rukou, ať je to kdokoliv. A ta cesta může být všelijaká.
    ad 39, Barčo, víš, já si ani nemyslím, že by si to ratka neuměla představit, myslím, že byla doba,kdy o tom musela minimálně přemýšlet, co by kdyby..I když dle toho co píše její život vypadá teď v pohodě, co my víme..jak jí kdy bylo. A pak jak jsi psala jinde, dnes tak, zítra vše jinak..to opravdu neví nikdo z nás. Zřejmě ten nad námi ví, proč a co dělá..má to nějaký význam.
    ad 60, liško, taky nemám ráda to slabí , silní..kdo to posoudí jak, v čem a proč..jsou tak bráni. To vědí spíš oni.
    A pardon, že jsem se tím posledním odklonila od tématu..
    No, ještě bych napsala, že mám od dětství v hlavě to, že pokud něco udělám špatně budu se smažit v pekle, jako dítě mě to občas dobře nedělalo, věřila jsem tomu. Dnes ne.
    Ale i tak si myslím, že určitá „bohabojnost“, jak se říká, by být měla skrze jeho svědomí. Že svědomí je takový náš hlídač, abychom nedělali zlo a když už, tak si to uvědomili.

  90. Ještě tu myslím Ru a ratka psala o těch novodobých farizejích a potažmo jejich skryté nadřazování se..poznala jsem takových dost..a Ježíš co vím, o nich věděl.

  91. Barčo, pocit dluhu mívám, jestli jsem něco nemohla udělat líp, pro někoho víc. Myslím, že je to normální, pokud se tím nijak netrápím, jen se zamyslím. Stejně přijdu na to, že jsem udělala, co jsem mohla v ten čas, na co jsem stačila a měla zrovna sílu.

  92. Prostě si myslím, že opravdu člověk je myslící bytost a nemusí být nutně v něčích rukou, jak psala liška. Může mu být něco bližší. Bližší až tak, že se někam zařadí konkrétně, ale taky nemusí. Hlavně není dobrý si myslet, že já jako člověk jsem to nej co je a podle toho se i chovat.

  93. 100. „pocit dluhu ve vztahu k absolutnu“ přiznám se, moc tomu nerozumím, pro mě to zní velmi vzdáleně, jak z jiného světa. :-) o minulé noční se mi kolegyně v noci svěřila, že je smutná a má výčitky svědomí, že se nevěnuje tolik svým dětem, jak by si představovala – nemá na ně tolik čas, chodí do práce a je na ně sama a živí se jak se dá, ještě má vedlejší práci …tomuhle pocitu dluhu, bezradnosti rozumím velmi dobře a soucítím s ní. vlastně kolegyně může být ráda, že ještě nezažívá pocit dluhu ve vztahu k absolutnu, to by ji ještě více ubližovalo a zraňovalo. :-)

  94. 105. si děláš legraci :-) ale tohle jsem zažívala na vlastní kůži. vím jak se to pociťuje a taky vím že je to věcí volby. víc k tomu nemůžu říct. člověk se pokaždé ocitně v situaci, která hodně souvisí s jeho volbou. Někdy se to težko rozklíčí, ale většinou to tak je.

    a i v této těžké situaci má pořád možnost volby. mě by třeba v práci utloukli, kdyby se ozvala a řekla jim co by mohli dělat jinak. mlčím většinou, protože jejich volba je naprosto jasná. jak zvolili tak to mají.

  95. 106, ratko, myslím, že čl. se nemůže alespoň občas neohlídnout okolo a nemít pocit dluhu i z absolutna. Přemýšlet, jestli by sám na tom, co mu vadí nemohl nějak pomoc, přispět k tomu a ev. čím a jak..a mrzí ho, když ví, že toho moc nemůže. Tak udělá třeba , co může, na co má..o čem si myslí, že trochu pomůže.

  96. 20. Liško, tenhle tvůj komentář mi přijde vůbec dobrý jako odrazový můstek pro jakoukoliv běžnou vzniklou situaci. :-) (ani nasraná a spílající, ani bezradná a bezmocná černá, ani sladce růžová)

  97. 107. pociťuji ten dluh jako velmi kladný. je to nástroj. berlička. ještě to bez berličky neumím. tohle by se muselo vysvětlit a není to možné.

  98. Myslím, že v mnoha ohledech snad ani není možný mít ten pocit dluhu k absolutnu, každý je jeho součástí, na každém záleží, aby nebyl lhostejný. Není v našem světě vše ok, dost je toho naopak.

  99. jasně, že jsem myslela ve 110 ..nemít, ahoj :)

  100. 11. souvisí to také s pokorou. pokleknout před absolutnem, pokořit se, být dlužníkem. To vše jsou věci které souvisejí s posvátněm a nelze je jen tak házet na papír. pohled n aklečícího věřícího je vneveřícímu směšný. proč by měl někdo klečet u kříže, že…. prostě tyto dva světy se nedají křížit. nedá se křížit vnější svět hmotný s vnitřním posvátným. U posvátného mám dluh. U hmotného přebytek.

  101. 110. tohle nevnímám jako pocit dluhu – ale naopak pocit přebytku. lidé, co mají přebytek, jsou štastní mohou pro druhé dělat jakoby víc a nezištně. každý podle svých možností. konkrétně téhle kolegyni ve 105. můžu darovat svoji noční – jí to pomůže finančně a také to není na úkor jejich dětí, bude s nimi přes den. a já mám radost, že ji to pomůže.

  102. 113. se týká čistě vnějšího světa. tam jsou přebytky. záleží jak s těmito přebytky zacházíme. komu čemu je dáváme. zda k posilování já nebo je dáváme do oběhu.

  103. 113. hledej království boží, vše ostatní ti bude přidáno. takže v tomto smyslu. když člověk hledá posvátno (vnitřní svět, Krista) tak vše ostatní se mu odhalí přirozeně. Najdnou uvidíš sestru které můžeš pomoci, tvoje oči vidí a uši slyší. když posvátno nehledáš a spoléháš jen na sebe, tak se často stane že je člověk sám sebou zahlcen. zabedněn v sobě. a ani neví pak kam s přebytky. ty tak nějak zahnivají n ahromadě.

  104. 114. nesouhlasím s tebou – přebytek ve vnitřním duchovním světě se projevuje ve světě vnějším – materializuje se. spojené nádoby. na úrovni myšlenek, řeči, těla.

  105. 96 barčo,
    to je jasný, že nic nového pod sluncem – přece nejsem první člověk na Zemi :)

    že existuje utrpení z konečnosti mé existence, jsem si uvědomila, když mi bylo pět.
    Akorát jsem s tím nic nedělala, zatím jsem s tím nechtěla nic dělat – protože dřív bylo času habaděj.

  106. 116. ten vnitřní duchovní svět nejdřív je třeba mít (hledat, nalézt). Takže nejdřív hledám boha (vnitřní svět) a skrzeva něj se projevuji do vnějšího světa. vnitřní svět může být s oporou. mojí oporou je Kristus. Tvojí je třeba Buddha… ale to nevím.

  107. 112- A zas, Ratko – zobecňuješ na všechyn lidi něco, co sipamatuješ od sebe nebo od někoho.
    Proč myslíš, ež nevěřícímu musí být pohle dna klečícího věřícího směšný?

    Nikdy mi rituální pohyby či pozice směšné nepřišly. Právě proto, že je z nich cítit ohromná potřeba pokory a doslova vhloubení se někam.
    A to nemá s vírou mco co dělat, ta víra je pro mě jen prostředek k tomuhle, co ten člověk potřebuje.
    Kdyby to zvládl bez víry, klečel by možná i bez víry.
    Někdo jiný neklečí, jen třeba obejme nebo pohladí. A někomu jinému přijde směšné i objetí nebo pohlazení.

    To není o víře a nevíře, ale o namyšlenosti, hlouposti, necitu… O vlastních blocích, za které se vlastně člověk stydí.

  108. 116. ale já mám ráda jednoduchost, nekomplikovanost a ta se mi rozevírá čím dál více a jsem za to ráda, ubývá nejasností, chaosu, zmatku, mých iluzí, bezradnosti a sebedestrukcí.

  109. 119. Ru, Ratka to tak chce mít. Chce si myslet, že když ona klečí tak druhý se ji směje. a klečí právě pro ten samotný pocit, který potřebuje – jak popisuješ v 119. naprosto souhlasím.

  110. klečela jsem jednou jako dítě čtyři hodiny na struhadle. pocity klečení znám, pamatuju si je.

  111. 97 o dluhu, barčo, to je zajímavý – na to jsi vyzrála, hurá.
    108 to samozřejmě – ovšem všechny ostatní situace jsou selanka.

    anino, čáu, 102 – farizejové, aha. Někdy se špatně rozpoznávají, někdy jsou poznat rychle.

    109 ratko – dluh že je kladný – nebo myslíš trochu jako „hřivny“?
    … čtu dál … aha, myslíš pokoru.

  112. 119. ano, tímto směrem. přesně ta poslední věta. O vlastních blocích za které se člověk stydí. Touha si kleknout a pokořit se. al enemusí to být klečení, mohou to být poklony, pouť či doplazení se k posvátnému místu po vzoru tibeťanů. Tuto hlubokou tohu mám v sobě proloženou se studem. až úlekem z tak hluboké intimity. schovávání se ve své intimitě.

    Nneí to popsatelné, jak hluboce osvobozující je pro mě, moci si pokleknout na věřejnosti a nestydět se. valí se mi slzy z očí a děkuji za ten dar.

  113. 126. zajímavé ….touha a cíl. já mám poklony za pomáhající nástroj. ale to bys Ratko, nejdříve ty poklony musela začít dělat, (111 111) abys po čase sama na sobě poznala, jaké výsledky to nese. srovnávat to s klečením v kostele, nebo na veřejnosti mě přijde hodně mimo. tohle jsou pomáhající nástroje na více úrovních – na úrovni mysli, řeči, těla, ale v daleko větším rozsahu – opravdový trénink.

  114. 128. díky za radu, ale vím. byla to pro mě slepá.

  115. 129 teda slepá v tom smyslu, že jsem se někam dostala a dál byla zeď.

  116. nevím. občas mám Ratko u tebe pocit, že míříš někam hodně vysoko, nevím. Já nepreferuji intelektuální buddhismus – jak o tom diskutujete třeba hodně se Saulem. Preferuji buddhismus v každodenním životě – tedy nic odděleného, izolovaného (mnišského) ale buddhismus v praxi, v běžném životě. a jeho nástroje a metody jsou mi velmi k užitku – tedy nejen mě samotné, ale právě je můžu používat v životě i pro lidi v blízkém okolí, aniž by měli tušení, že se jedná o metody Buddhova učení :-)

  117. 128. a mimo to není ani trochu. jde opět o odvahu. odvahu se veřejně přiznat k něčem co intelektuální a postgraduální duchovno naprosto odsuzuje. čím pohrdá. vlastně jsem se postavila na pranýř. a zůstala tam.

  118. 132.Ratko, promiń, tohle už mi připomíná trochu ukřičené ale neohrožené gaye. :-)

  119. 131. Barčo, vybrala jsem si prostě kam patřím.

  120. 133. pro mě to tak bylo :-) úplně přesně. najednou jsem zjistila že jsme gay a udělala jsem coming out. A smaozžejmě že mě všichni ujišťují že mají homosexuály rádi, a že proti nim nic nemají. Nejdřív jsem se musela zbavit vlastní hrůzy z teplých a pak postupně přiznat barvu.

  121. 126
    Ano, to bylo u tebe. U jiných je to často i bez této touhy – že se směješ druhým za něco, co ti v tu chvíli není vlastní. Směješ se jim za to, co bys ty sama neudělala, protože v tom máš blok. Ale neznamená to, že v tom máš blok, protože si to vlastně přeješ – i když vlastně, třeba zrovna jo?
    Vlastně možná zrovna jo!

  122. Gayové podobně jako ty si myslí že jsou pranýřováni, nedocenění, mají potřebu bojovat a potřebu prosazovat svá práva – přitom nikdo je nepranýřuje, jsou respektováni, a v poslední době vyzdvihováni a zrovna tak stejně nikdo nepranýřuje nikdo křestany – ale oni stále bojují, proti komu, proti čemu, proti celému nechápajícímu světu? absurdní. z čeho vzniká u nich ten pocit toho pranýřování?

  123. 132
    No, to je sebechvála v čisté podobě. :-))

  124. 128,131:
    ty Barčo praktikuješ jen projekce,které navíc ani nejsou tvoje vlastní.
    A to se přiznám i já,že nemám ponětí o tom,že se v takovém případě „jedná o metody Buddhova učení :-)“

  125. 137
    Nejen že si to myslí, oni si na tom zakládají a pěstují si ten chvályhodně trpitelský status. Tedy oni ho vidí jako chvály hodný.
    Podobně jako Ratka.

    Mám těsně před měsíčkama, tak jsem ukrutně nepříjemná a jedovatá, omlouvám se, za chvilku jedu do terénu, tak ode mě bude chvilku klid. :-))

  126. Teda, vědět, že se tu zjeví Saul, tak o měsíčkách nepíšu. :-))

  127. 137. si děláš srandu, ne :-) copak já s vámi tady bojuji? obnažuji se necudně, ačkoliv se stydím. možná v naději že porozumíte. nic víc v tom není. žádná práva neprosazuji. naopak. to je nějaká blbost.

  128. 138 jo? Určitě, anebo je možné, že je to jinak? – Já nevim; já to jen tak ostře nevidim.
    137 to taky nevim, to bych nechala na nich, oni snad vědí, co dělají a že to potřebují.

  129. 139: Saule, byla tu řeč o poklonách – jediné co můžu, můžu tě nasměrovat na tibetský buddhismus a konkrétně Ngondro.

  130. 137, 140 – já nevim, já znám jen pár gayů a ti se chovají úplně normálně a v ničem nehraje roli jejich sex.orientace

  131. 140,141:
    „…před měsíčkama, tak jsem ukrutně nepříjemná a jedovatá…“
    Nemáš je nějak moc často?:-0))

  132. 145:
    to se obávám že nemůžeš.
    Poklona:-)

    (asi sem dnes taky před měsíčkama:-)))

  133. možná se takhle předvádím, abych umožnila ostatním zaujmout postoj, a v tom postoji se uviděli. jak to mají. jak to mají ve vztahu k „nim“ . to mě teda napadá jako vysvětlení… když se snažím to nějak vysvětlit :-)

  134. 142 taky mi ratko připadá, že nebojuješ, neprosazuješ apod.
    Možná to tak vyznívá jen z toho, že o tom mluvíš, že je to tady hozený, že o víře nemlčíš – ale mně z toho nevyplývá, že bys něco propagovala a přitom zdůrazňovala, že se ostatním zdáš směšná; jo, objevilo se to u tebe, mluvilas o tom, to jistě, ale že bych z toho vyvozovala nutné závěry, to ne.
    Může to bejt ale tím, že jsem nedovtipná :-)

  135. 148. Ratka tu psala o tibetanech, tibetu a poklonách . Poklony se týkají tibetského buddhismu – Ngondra, což je jeho součástí. Jestli ty to nepovažuješ za buddhismus je čistě jen tvůj problém. možná uznáváš jen indický buddhismus, jakože „opravdový“ a ten také hodně jede v intelektuálských diskuzích, no takže tak.

  136. 150. ta směšnost byla především u mě. vím jak jsem byla vždycky „chytřejší: , kolik jsem měla argumentů. to bylo nejtěžší, a že jsem si toho byla vědoma, že jsem musela polknout velmi velmi hořkou pilulku.

  137. 140 (147)
    Taky znám pár gayů a jsou „normální“. Myslím, že většina je normálních. V pohodě. A myslím, že i Barča měla na mysli jden ty veřejně vystupující aktivisty, asi podobně jako feministky. Spší šum z nepřesnsoti.

  138. 137, 140, 146, 155
    jó, tak to jó.
    Vůbec mám dojem, že dávám význam tomu, co tu čtu, svůj, a ostatní taky tak :-)
    Jak jinak!
    Akorát tomu budhismu žádnej nedávám, protože ho neznám.

  139. 155 nejsem žádná aktivistka. ani se negrupuju nijak. akorát se přiznám :-) teda nemuseli by mě mučit abych se přiznala.

  140. 158
    Aktivisty jsem myslela gaye a feministky, ne křesťany. :-))

  141. 147
    Proto jsme psala, že jsem to psát neměla. :-))

    149
    „Já vím a znám, víc než vy, ale neradím přímo, jen ukazuju…“
    :-)

  142. 160. poslední věta, to je ještě vyšší level než postgraduál :-) protože neukazuji jak by to mělo být. spíše nechávám hrát ty druhé na jejich nástroje. Můj muž říká, že nechápe jak je možné že mě ještě nikdo nezabil. Teda to když má někdo jako nástroj flintu.

  143. 160. pro mě jsou každé měsíčky slavnost :-) jakože furt ještě kvetoucí, spíše mě to povznáší. počkej za deset let – slááááva, měsíčky. A to jsem se tvářila, že jak se těším až je nebudu mít. není to zcela pravda. jsem za ně ráda.

  144. 163. myslela jsem že muži jásají když jsou plni mužné síly :-)

  145. 163
    :-DD

    Není nad obojí – vyváženost musí bejt :-))
    A já mám dost ráda hvězdičky!
    Když jdu večer domů, koukám na Orion, pak se obrátím doprava k Velkému vozu.

  146. nejsem ani sluníčková, ani hvězdičková. i když ty hvězdičky… bych favorizovala. teď mám ráda kauč. přijdu, lehnu na kauč.

  147. 167. Saule, pěkná asociace, ano přiznám se napadlo mě to také :-) takže ted chválím Saula, výborný odhad. :-)

  148. 163. 164. včera jsem viděla šťastného muže – lékaře. Vyřešil problém u své pacientky a fakt jásal – „mám to, konečně“ a pak nám vyprávěl, jak se tím jejím medicínským zakukleným problémem dlouho probíral a nakonec měl v tom jasno a byl plný mužské síly :-) takže slunce, jakože jasno. :-)

  149. 162
    Zase zobecňuješ jen svoje vlastní. Podsouváš mi svoje vlastní myšlení, notabenen z doby před deseti lety, tystarší, tz¨zkušenější, více znalá, chápající, sdělující… :-)

    Netěším se, až se jich zbavím (naopak, děsím se toho okamžiku, že mi pak začne spousta zdravotních problémů), netrpím jimi, užívám si je, baví mě sledování mého těla během nich i během celého cyklu, jak hezky funguje, zcela stejně jako třeba kráva (i délku cyklu a březosti máme stejnou, i ten ovulační hlen) a dokonce se na ně už více než rok i těším – od té doby co mám menstruační kalíšek. :-))

  150. 171. nepodsouvám ti nic, už dlouho jsem nic takového nedělala :-) roky? no určitě roky to už jsou. vím jak to mám a tak jsem to napsala. rozebíráme to občas v práci.

  151. celkově se mi zdá, že v této diskusi jsem naprosto neškodná. jen tak plkám.

  152. No já jsem tu jen na skok,ale hádám že Ru v práci požila zase kontušovku a teď bere věci naprosto běžné trochu tragicky.:-)
    To já požil taky a třeba na tak zásadní věc,jako je impotence se taky těším.(škoda,že zrovna nemám s kým,:-)
    No tak dobrou a už se nehádejte,potěšily byste mne všechny:-))))

  153. Tragicky? Proč myslíš?
    Neberete to tragicky vy? Já jen plkám. :-))
    A je hezky, takže v práci nepiju, neb jezdím. Dneska bylo na hřbitově parádně, akorát tryskáče dělaly jak pominutý. Pít jsem začla teprv až před chvilkou. :-)

    Ratko, ve 162 se obracíš na mou 160:
    „160. pro mě jsou každé měsíčky slavnost :-) jakože furt ještě kvetoucí, spíše mě to povznáší. počkej za deset let – slááááva, měsíčky.“

    Jak jinak si ten kontext mám vyložit, než že
    – podle tebe pro mě měsíčky nejsou slavnost
    – podle tebe mě nepovznášejí
    – deset let starší ode mě už víš, že je radost mít měsíčky, na což si já musím ještě deset let počkat.
    (Ty jsi fakt o deset let? Nebylo to o míň? :o)

    Ne, opravdu mi nic, ale vůbec nic nepodsouváš. :-))
    :-)

  154. 176 ne nepodsouvám, nic to s tebou nemá společného. akorát téma :-) a možná se vychloubám. využila jsem téma abych se pochlubila, že ještě menstruuju. no prostě jsem vychloubač.

  155. 177. ale uznávám (přiznávám) že jsem Tě Ru použila jako odrazový můstek. Promiň.

  156. A za odrazovej můstek už se vůbec nemáš proč omlouvat, to je snad podstata diskuze, odrazovej můstek beru, akorát jsem vztahoavčná, no. :-)

  157. 180. a já se zase ráda chlubím :-) dnes jsme dostala dokonce pozvánku k prohlídce na gyndu. Pokaždé se mě významně ptá zda ještě menstruuji. Minimálně 5 let po sobě se mě to ptá.

  158. :-))

    Já jsem si včera dala další katarzi s pivem – a s Akčním Hrdinou, po dlouhé době. Vydařené setkání, bavili jsme se a rozuměli si jako vždy, paráda, uvolnění, jedení ze společného talíře, mluvení o všem včetně posmrti lidí a životě zvířat. Po rozloučení a cestou domů přišel očekávaný výlev jako reakce a ráno jsem se probudila a je mi dobře. Pamatuju si jen, že jsem celou cestu domů pro sebe nahlas mluvila a bylo to smutný, ale obsah už nevím, ten je fuk, šlo o pročištění. Jó, použít pivo jako drogu pro očistné rituály :-))

    Ráno jsem se probudila zase posílená a s pocitem „Žiju dobrý život.“
    Zní to pitomě, ale je to silný heslo.

    Na obavy o kočku mi pomohlo bavit se o zvířatech – Akční Hrdina říkal, že zvířata nemají minulost a budoucnost.
    Já: „Jo oni se nebojej, že třeba nebudou mít, kde bydlet?“ :-)
    „… Proto se každý ráno znova radujou.“
    „Ale oni si přece čekají, až se pán vrátí z práce, pamatujou si, v kolik hodin dostanou žrát…“
    „To jo, oni mají hodiny – ale každej den znovu.“

  159. Potíže mi způsobuje bolest z opuštění, z rozloučení – vytvoří se mi tragickej pocit, jak je to smutný, že se jednou s kočkou uvidíme naposled, že už spolu nebudeme. Protože ji beru jako milovanou součást svýho života a chci si ji ponechat navždy (jako kdyby nějaký navždy bylo…). A většinou mi nejde ten pocit vykopnout a zrušit a být prostě a jen šťastná z toho, že vůbec jsme spolu tolikrát spokojeně byly nebo že jsme zrovna teď. Mně se do toho pořád sere představa budoucnosti, ve které budu smutná ze ztracené minulosti.

    No a s Akčním Hrdinou by bylo taky hezký bejt pořád, jenže to nejde, tak jsem reagovala: Když ne všechno, tak nic. Protože ta představa budoucnosti, ve které je mi líto, že jsme spolu jen někdy, sice radostně, ale ne pořád… ta by přišla, nedokázala bych volně a radostně chodit s někým, kdo se mnou nežije, mě by to ničilo.
    Ale je dobrý, že se můžeme normálně vidět jako přátelé a bavit se vydařeně, to je velká hodnota. Myslím, že se lepším :-) a že jednou přijdou setkání, po kterých nebude nutně následovat žádný smutek. I když to bych asi byla necitlivá. Nevím.
    Blbý je, že si neumím představit žádnýho jinýho muže. Nechci žádnýho. Proto jsem se dlouho nechtěla s Akčním Hrdinou vidět – protože ten postoj jsem věděla, že se setkáním jen posílí.

    To je teda paráda – 11 měsíců od rozchodu a pryč je akorát sex, s tím jsem se rozešla; ale ten člověk mi zůstal.

  160. RU,
    tak to ti Ď, to je trochu útěcha.

    – teda ne že bych byla nějak v prdeli, uvádím na pravou míru, kdyby chtěl někdo reagovat.
    Nejsem. Ale dneska jsem poměrně utlumená, přece jen toho piva jsem včera vypila dost. Trochu se mi oživují vzpomínky, nostalgie a chuť nasednout na motorku …

  161. … táhne mě to zpátky. Jenže není kam. Není tak, jak já potřebuju.

    A znova mi vyvstává otázka: budu někdy spokojená ve vztahu „jen tak“, anebo opravdu ne a potřebuju s někým žít se vším všudy, anebo radši nic?
    Teď je to tak, že radši nic a je to OK, protože vím, že by mi ubližovalo chodit s Akčním Hrdinou „jen tak“ a nesmět třeba tam, kde bydlí jeho potomci apod. To ne, to neberu. A musím se ptát: to je moje ego, to prostě nepřijmu, protože bych se cítila nedoceněná a ne na patřičné pozici, kterou chci? Je to mocenské? Mohla bych být opravdu svobodná v tom „chození jen tak“, je to skutečně svoboda, jak se to tváří? Nebo není, nebo je to přijetí něčeho, včem bych byla nešťastná?
    Jo, byla bych. A co za deset let? Bylo by to stejný?
    A když by to za deset let prošlo a mohla bych přijmout takový vztah, takproč ne teď, co mi brání? Mocenskost, ego? Anebo to dělám dobře?

    Jo, dělám dobře, protože nejdu dobrovolně do něčeho, co by mi ubližovalo.
    Jenže pořád ty otázky: za jakých podmínek už by mi to neubližovalo? A chci to?

  162. 186. ne, není to mocenské. vrátila jsem se lehce ovíněná ale ve víně je pravda se říká :-) Prostě s tím druhým chci žít všecko. kam je on, taky chci jít. A kam chci já, i on chce jít. že nakonec se to nepovede a každý si jde kam chce je jiná věc. ale to vylučování ze života druhého by mě úplně zničilo. jakože tam patří jen on a já ne. to by mě vyřadilo.

  163. 186. není to mocenské, prostě jako žena potřebuješ ochranu a jistotu a jako žena počítáš s tím, že budeš matkou a automaticky přirozeně prostě potřebuješ být v tom hnízdě společně s mužem.

  164. 189. tys tuhle etapu neprožila, on vícekrát, jste každý malinko jinde.

  165. na 187
    No dobře se ptáš.

    Právě – s ním děti vyloučeny. A to, jak jsem říkala, takhle předem nepřijímám.
    Jenže pak mě samozřejmě napadne: je velká pravděpodobnost, že děti už nebudu mít tak jako tak…

    Můj postoj teď je, že může být obojí – nemusím mít děti a můžu je mít; to záleží na okolnostech, protože já dítě bez otce nechci, to bych dítěti neudělala, aby nemělo otce. A sobě taky ne, mě by to netěšilo a nechtělo by se mi vydělávat prachy a hodně se otáčet, abych vyžila – nedělám to teď, tak to asi nebudu dělat nikdy.

  166. 188
    přesně tak to pociťuju.
    Akorát jak furt mám tendenci podívat se na věc i z jiné stránky a hledat nedokonalosti spíš u sebe než u jiných, tak si to pak sama zpochybňuju, až nevím, čí jsem :-))

  167. Liška se ptá, je to mocenské? a zrovna tak se můžeš zeptat je to od AH. sobecké? a já odpovím, ne není – už si to prožil, ví, že nefunguje v tomto rodinném modelu a tak tě od toho svým způsobem ochranuje a sebe samozřejmě také. on se zná asi dobře – to není problém v tom, že ty bys selhala jako partnerka manželka apd – to je problém v tom, že on ví, že on by selhal – prostě už v tom rodinném modelu to má vyzkoušené a ví, že selhává, nefunguje to a uvědomuje si, co za sebou zanechává.

  168. A ten chlap je pro mě výzva i osobně:
    proč já nežiju tak radostně to, co zrovna je, jako on?
    Proč já neudělám to, co on, prostě nenasednu na motorku, nejedu někam s kamarádama, nevydám se na polárnickou výpravu, když mě to taky tolik táhne?
    Proč on to všechno plánuje a realizuje – a realizoval – a já jako ňákej blbej zaprdlej neurotik se na to nezmůžu?
    Mě to neodolatelně přitahuje – on přitahuje – protože on realizuje tolik neuvěřitelnejch dobrodružství, o kterejch mně se ani nesní. On prostě jde a udělá to – když to nejde teď, tak později. Ale fakt JO!

    Mně na mně vadí ta zaprdlost! Ta lenost, neschopnost, svázanost, házení zpátečky. Necítím se nesvobodná, to ne, ale cítit TAKOVOU obří svobodu, to bych taky chtěla!
    Mně vadí, že to dokážu jen takhle přes někoho, přes muže, a těší mě to a jsem na něj hrdá. Ale sama?
    Dobře, šla jsem sama pětidenní cestu a sama spala venku … no a co? Nemám ani řidičák!

  169. 188
    „kam je on, taky chci jít. A kam chci já, i on chce jít (…) ale to vylučování ze života druhého by mě úplně zničilo. jakože tam patří jen on a já ne. to by mě vyřadilo.“
    Velmi výstižné. Mě to taky vyřadilo.

  170. 195. ta tzv. obří svoboda je zaplacena taky obřím úsilím. prostě prací :-) taky mám za sebou několik takových projektů. u nás byl obřím tahounem můj muž, ale já ho podporovala a šla do toho s ním. když jsme třeba někam jeli tak se vstávalo brzy ráno, ve tři se někam jelo. spousta věcí naplánováno. tkaové věci se nedají dělat jen tak spontánně. jakože teď mě to napadne a udělám to. když si řeknu že TO udělám, od toho momentu to začne šlapat. přesně šroubovat jako šroub. zdá se to jako svoboda, ale v momentě když to uzraje v hlavě tak se to změní v PLÁN

  171. „kam je on, taky chci jít. A kam chci já, i on chce jít “ doslova chci na něm viset a on na mě musí viset taky :-) když to tak nebude – zhroutím se :-) kolik chlapů stojí o to, aby ty ženy na nich vyloženě visely, nejen existenčně, finančně, ale především citově?

  172. 199. nepochpila jsi to Barčo. překroutila. tak to není.

  173. 198 jo.
    Jakto,že někdo si prostě řekne: Tak pojedu na Špicberky – a jede?
    Nebo nejede, protože to nějka nevyjde zrovna skámošem, tak místo toho jede do Mongolska nebo do Laponska?
    Jakto, že já nejedu nikam? Málo chci? Je to pro mě míň důležitý? Nebo jsem aprdlá a radši si pro jistotu řeknu: nene, to jsou jen takové sny a představy a stejně nemám peníze a vůbec, ským bych kam jezdila, to je blbost a vlbec nezahájím žádný plán ani předplán, ani rekognoskaci okolí :)

  174. 199
    Ne, to čteš ty. Není to myšleno místně a časově a absolutně, ale jako právo. Že smím. Že bych mohla. Že nejsem z toho apriorně vyloučena.
    Právo neznamená povinnost.

    Barčo, to, že náš názor čteš tak, jak čteš, vypovídá spíš o tom, že přesto, jak dlouho už se tu navzájem čteme a známe svoje názory, nebereš tu znalost v úvahu, nemáš důvěru v nás – jak ti to funguje vůči jiným lidem?

  175. tím, že je takhle akční, tak samozřejmě chápu, že doma s miminem se ženou ho to dlouho nebaví. po čase má táhlo ven a ženě to začne vadit, že dává přednost svým zájmům před ní. je to propojené.
    jako matka s dítětem pak uvažuješ úplně jinak, než zamilovaná, bezdětná a toužící po dobrodružství.

  176. Liško, tak ti nějak nevím..je mi jasný, že tě to k A.H. táhne a ty chvíle s ním pro tebe jsou hodně..bohužel málokdy má čl, takový štěstí, aby našel někoho s kým mu je až tak dobře. Vypadá to, že i jemu..bohužel rozdíl je v tom,že ty CHCEŠ, to co by chtěla téměř každá..se vším a napořád spolu. Možná by to chtěl i on a neriskuje nic. Nechce ani kvůli tobě měnit svůj zaběhlý život a takové jo a ne a hlídat co můžeš, a co ne..no nic moc..spíš trápení se. A co kdyby se objevil jiný A. H.a ty jsi to už vzala a zvykla si na to, že aspoň něco..nějak s tímhle ?
    Musí tam být něco, co ho hodně drží tam kde a jak je..i kdyby ho to štvalo kvůli tobě.
    Buď se nemůže z nějakých důvodů hnout, nebo se rozhodnout, ale může mu to i tak vyhovovat, ale ne tobě.
    Nějak si myslím, že tohle nemusí být stejně uzavřený a konečný, ale pak už může být pro něj pozdě. I pro tebe.

  177. 200 takoy doufám, že to tak 199 není, ale furt se z toho podezírám a furt poměřuju, jestli jsem do toho spadla, anebo ne, jestli se chci na někoho pověsit…
    ale že bych se hroutila, to nikdy, to už jsem prokázala několikrát a ve velmi vyhraněné situaci, že ne – že já můžu být sama a vzdát se mnoha věcí i lidí, bohužel…

  178. 200. nepřekroutila. Liška to napsala velmi upřímně a přímo jako svoji potřebu, vyjádřila své přání.
    ukazuju jen to, co je napsáno a čeho se někteří muži holt bojí.

  179. 203
    Byl příslušníkem útvaru, kde základem je disciplína a loajalita. Nezdá se mi, že by jeho problém byla nedisciplinovanost a neloajalita vůči rodině. Tak stereotypně jednoduché, jak to píšeš, to asi nebude.

  180. 206
    Ve 199 jsi ale necitovala Lišku, citovala jsi Ratku.

  181. 203 NE
    to on nedělal, on nebyl ten, kdo by odešel od dětí, vůbec ne. A prosím nepsat tu o konkrétní osobě, kterou neznáte, to nejde.

  182. 206. tak jo, mám jinou zkušenost. můj muž by beze mě nikam nejel. Prostě by nejel. Jeslti je to visení na mě nebo nesamostatnost nedokáži posoudit. nevím. a když mu řeknu, jeď sám tak se nasere. Prostě jsme pár. Když řeknu že se chci podívat někam, tak hned si vyhledá mapy a už plánuje :-) Když byly děti malé, tak jsme jezdili s dětmi. Když to bylo velmi těžké, tak jsme měli hlídání. Ale nikdy to nebylo tak, že by jeden šel sám. Prostě jeho to nenapadlo a já sama nakonec nešla taky.

  183. Barčo, ty čteš:
    „Chci druhého jako majetek, chci nad ním mít kontrolu a výhradní nárok na všechen jeho čas i dohled nad tím, co dělá.“
    Ratka píše:
    „Chci otevřenost v partnerství, chci být svému partnerovi nejbližším a nejdůvěrnějším člověkem v jeho životě.“

  184. 207. ano, loajalita. to je to správné slovo. nikoliv visení, spíše odpovědnost vůči zbytku.

  185. 207. tyhle lidi spojuje disciplína, loajalita protknutá společným adrenalinovým prožitkem. ten je dán už jen tím, že to není standartní jednotka, ale speciální jednotka.

  186. 211
    Já bych klidně bez partnera jelka (třeba na dámskou jízdu) a zrovna taky bych pochopila, že on jede na pánskou.
    Ale chtěla bych ty jeho pánský kamarády znát jindy a odjinud, ne jako nějakou „jeho“ partu, která je jiný svět, do nejž já nemám rpávo vstupovat.
    To ej příklad.
    Zrovna tak třeba s bývalým manželstvím a rodinou – respektovala bych bez rpoblému, že na nějaké víkendy pojede za nimi nebo někdy někam jen s nimi a já si mám zatím štupovat popnožky nebo upravovat fotky na počítači.
    Ale s tím, že oni o mně vědí, znají mě a na širokospektrálních rodinněspolečenských událostech budu stát vedle svého partnera jako žena, k níž se veřejně a rád hlásí.

  187. 215
    Ale furt musej vůči řádu držet hubu a krok.

  188. 214
    ano, loajalita, parťáctví – tak jak to máš ty, prostě když s někým jsem, tak jsem a je to základ, ze kterého vycházím.
    Že si i tak můžu cosi kdesi dělat sama bez něj a on jiné beze mě, to je jiná věc, proč by nemoh.
    Tak to taky beru.
    Já radši budu sama, než něco polovičatého; to už mám jasný (i když nemůžu říct, jestli za těch deset let to budu mít pořád takhle postavené).

  189. 211. Ratko, ale to je tvůj muž, popisuješ svého muže. AH byl už ženatý, ne? to je zcela neporovnatelné.

  190. 216. taky bych dala ráda dámskou jízdu, doufám že jednou k tomu dojde. lámat přes koleno to nechci. Každý extrém je špatný. I když partner toho druhého pořád starostlivě pozoruje aby se mu náhodou něco nestalo :-) Kdo by mu vařil a pečoval o něj, že :)) Ale to už je pak věc rozhodnutí. Někomu by třeba hrozně vadilo, že partner je tak nějak domácký…. NIkdy není nic dokonalého. Fakt bych si tu dámskou jízdu přála. asi v důchodu. když mám řádnou dovolenou tak ji musím věnovat manželovi. maximálně ukrást pro rodiče. abych si vyjel ajen tak na týden někam sama… nepřichází v úvahu. manžel chce taky :-)

  191. 220
    Prostě nic není zadarmo – ani úspěšné manželství až do důchodu. :-)

  192. 212. Ru jaká je realita? když jsi byla na mateřské? samozřejmě, že ta žena je závislá na tom muži – existenčně, finančně i citově. a nebo ne? tys sama psala jak si dětem přešívala ze starých mikin tepláčky apd …ideály jsou krásná věc a hezky se to poslouchá a píše a pak je realita, ženská sama na mateřské s dětmi a muž s kamarády, nebo prostě je mín peněz apd … a začnou problémy

  193. 222. ne, není. Za vše se musí zaplatit. I třeba sny o rakvi v autobuse :-)

  194. 225. když je muž loajalní a vše dá ženě a dělá pro ženu, je velmi těžké ho opustit. teda poslat někam. Vím že jsi se ptala Ru. Ale je spousta obětavých mužů, co by za ženu dýchali… a kde jsou? v pr….

  195. 219 porovnatelné to je, ale tyhle osobní konkrétní skutečnosti bych sem netahala – jak už jsem jednou řekla!
    Bavíme se o sobě, o svých pocitech a postojích, nikoli o postojích svých nebo neznámých mužů, natož o jejich historii!!

  196. Za vše se musí zaplatit. Za sen o muži hrdinovi s několika manželkami. I za realitu s domáckým věrným obětavým mužem. Vše má pro a proti.

  197. 225
    sorry, ale že je někdo na mateřské nebo byl před destei lety, to se mě opravdu netýká a nebavíme se tu o tom!

  198. 225
    Cožeto?
    Nerozumím souvislosti s 212.

    Nicméně odpovím:

    Když jsem byla na mateřské poprvní, jezdil muž s náklaďákem a domů se vracel cca jednou za 14 dní. Až později nastoupil u městské policie. (Což jsem mu domluvila já.) Starala jsem se o dům a hospodářství a chodila na půl úvazku krmit na teletník. Kolegy svého manžela jsem znala, on znal moje. Když chtěl jet někam sám, nebyl problém, třeba za nějakými spolužáky nebo bývalými kamarády.
    Když jsem byla na mateřské podruhé, jezdila jsem i s mimčem do Brna do školy na postgraduál, manžel se staral mezitím doma o staršího (o čtyři roky) syna. Plus o to hospodářství, včetně mého koně. Když jsem nebyla ve škole, dělal dvanáctky u městské police, občas měli i dvanáctky neofiš, když pili. Neřešila jsem to, taky si potřeboval orazit.

    Že bych byla existenčně závislá na něm, jsem nikdy pocit, neměla, děti byly i jeho volba, tak jsme byli na jedné lodi, každý jsme do domácnosti přispívali, jak to šlo, on výplatou, já chovem domácí havěti, slepic, králíků, prasete, sběrem a zavařováním lesních plodů a pěstováním něčeho na zahradě (pokud mi to nesežrali hryzci), výše zmíněným šitím a pletením. Účet jsme tehdy ještě měli společný, o peníze jsem se starala víceméně já, manžel si bral na svou spotřebu podle své úvahy, ani jeden z nás ničeho vůči druhému nezneužíval.

    Nevím, kde vidíš rozpor s 212. Absolutně nevím.

  199. Promiň, anino, ale reaguješ zrovna na takové komentáře Barči, které jsem už třikrát (!) řekla, že tu nechci – takže to mažu.

  200. 227
    Ano, přesně. Tak to bylo i u nás, rozešli jsme se teprv tehdy, když už byla zcela v háji ona loajalita a nestáli jsme jeden za druhým.

  201. Promiň, sem jsem se dočetla až teď a odpovídám průběžně, takže jsem si nepřečtla včas, že odpovídat nemám.

  202. Když tak prosím, jestli to budeš mazat, jestli bys to mohla aspoň mejlem přeposlat Barči, když už jsem se s tím smolila. Dík.

  203. liško, ok, v pohodě..chápu, nějak mi to nedošlo..promiň

  204. liško, víš co – klidně mě smaž a dej mi i ban. prostě sis to namalovala růžově, chceš to slyšet a mít napsané zas všechno růžově. jsi jako malé umanuté dítě. já chci, já chci, já chci ….
    tohle je ztráta času, nemá to žádný význam.dobrou noc všem.

  205. Barčo, liška ví dobře, že do růžova to má dost daleko..a zase i na mě to platí, ji to bolí, svěří se a my píšem, sice v dobrém úmyslu, ale někdy..

  206. 232, 235, 236 ru
    to je v pohodě, ty píšeš o sobě, ne o nepodložených domněnkách o někom,koho neznáš

  207. 238
    promiň, barčo, ale nějakou otázku o dětech jsem zodpověděla ve 191, tím to pro mě hasne.
    Nemíním tady rozebírat život někoho jinýho, kterej navíc svým dětem nic neproved. Připadalo mi necitlivé tady takové komentáře nechávat, navíc když jsem třikrát řekla, že je nepovažuju za vhodné.
    Nenechám tady neprávem a nepřímo zostouzet člověka, kterýho si vážím a je mi drahej.

    Mimohodem – kdyby to byl můj manžel a měl se mnou nějaký děti, tak bys o něm taky psala svoje domněnky, že adrenalin ho vyhání z domova? To by snad bylo nevkusný, ne?!

  208. 239 anino,
    díky – právě, když se to moc rozjede, je lepší si napřed říct, jestli je to ještě vhodný způsob … ne pokud jde o přítomné, ale o nepřítomné.

  209. Když ony ty komentáře občas naskakují tak rychle, že člověk snadno něco přehlídne. Já třeba tu tvou 203 četla až před chvílí, až jsi upozornila, žes už cosi podobného psala.
    Třeba se Barči stalo totéž.

  210. Liško, jasně..to je především tvoje věc, tvůj blog a není důvod se urážet, když už ti něco přijde nevhodné. Komenty se psaly rychle víš, mně tři zmizly a už to bylo krapet jinde..psalo mi to píšete moc rychle komentáře, zvolněte :)

  211. 243
    to se snadno mohlo stát, bohužel.

    Tak jsme se poněkud rozladili :-) na dobrou noc. Tu si zkazit nenechte ani mým mazáním se s mazáním ani ničím.

  212. Já se dneska po práci venku na ležení už docela hodně těším…
    Též přeju dobrou noc.

  213. Liško, mým cílem není rozhodně někoho špinit – psala jsem to tu, není to nic proti tobě ani nic proti AH. Stojím si za svými komentáři č. 187, 189, 190, 194. to je klíčové. Jen ten samotný člověk AH. přesně ví, proč do toho už nechce jít – a to jsem se ti i těmi komentáři snažila naznačit. Ještě jedna věc – Ty znáš jeho příběh z jeho strany, pak existují i příběhy těch žen – druhá strana. Prostě jsou věci fakta, která nelze přehlédnout (nebudu tu o nich mluvit, respektuji tvé přání) ale tohle je důležité. a samozřejmě také rozumím tvé představě kterou ty s AH. máš a vlastně na spoustu otázek svých máš odpověd sama v sobě, jako každý člověk. Bylas vdaná podobně jako jsem byla vdaná já – podobně jako byl ženatý i AH. každý tak nějak tušíme své chyby a své slabosti z minulých vztahů. víme proč a na čem to skončilo a pokud je člověk k sobě upřímný, ví přesně kdy a kde a jak to zvoral.

  214. a poslední věc – neumím si tě představit jako trpělivou mámu doma s miminem v každodenní rutině, prostě mi to k tobě k tvé akčnosti a k tomu jak preferuješ rozmanitost, nezávislost a svá pravidla nesedí. rozhodí tě úplně obyčejné klidné období v práci, rozhodí tě kdejaká maličkost, naopak se nadchneš pro ohromné věci (úniky)….. vůbec si tě nedokážu představit, že ty bys byla v téhle denodení rutině v klidu a akční hrdina by mohl cokoliv a ty by ses usmívala a říkala tak jo, jed, užij si to. vůbec mi přijde, že si neuvědomuješ svoji citovou nestabilitu, přehlížíš hodně věci ze skutečné reality, prostě máš tendence nasadit si svoje černé nebo růžové brýle a táhneš do boje konat „dobro a spravedlnost“ podle sebe.

  215. 251. na jedné straně potřebuješ mít velký prostor pro sebe, nezávislost, svobodu a na straně druhé vyžaduješ být maximálně něčí součástí natěsno až svázanost, tyhle dvě polohy z blogu hodně na tobě výrazně vnímám. přitom obojí máš a přijde mi, že je to pro tebe stále tak nějak málo a pokoukáváš se jen okolo jak to mají druzí a chtěla bys to prostě taky. Kolikrát mě napadá, že ty vlastně vůbec nevíš co sama chceš, ta období se u tebe střídají a projevují se právě hodně emočně. POZOR – vnímám tě jako čtenář na blogu, neznám tě.

  216. Pro tebe Liško pokládám za důležité v tvé životní etapě si ujasnit ty děti. tohle období jak se prošvihne, není cesty zpátky. vším v přítomnosti si načrtáváš budoucnost, dáváš jí směr, odhazuješ nepotřebné, zbavuješ se chaosu v sobě. když se zbavíš toho nepotřebného tak vlastně jdeš po té cestě, plníš si (realizuješ, nebo jdeš jim naproti) jen ty své sny – nepotřebuješ pokukovat jak to mají jinde, je ti to jedno a tím pádem jsi i spokojenější, naplněnější, štastnější. prostě zmizí ten chaos, pochyby a přešlapování na místě a odpadá to takový – mám udělat tohle, nebo raději tohle a protože nevíš jsi z toho zoufalá, tak neuděláš nic a život běží a mele se v tobě jen ten chaos, který člověka právě hodně emočně rozhází že není spokojený a štastný.

  217. Sice si, Barčo, myslím, že bys možná byla udělala líp, kdybys už v té debatě nepokračovalaa nci nevysvětlovala, ale nedá mi to a ještě taky zareaguju – na 251:

    Často slýchám, z televize, ale i z reálu: „Na děti ještě nejsem připravená“.
    Na děti člověk nikdy není připravenej. Ženská děcka nemá, až když je na ně připravená, ale když otěhotní a donosí to. A pak člověk sám kouká, co všechno zvládá a umí – protože prostě teď je ta doba to umět, i když předtím nebyla.

    Ty děti taky nemáš, koukáš na to odtud. Já ze svého pohledu vzpomínek ti můžu upřímně napsat, že jsem byla daleko impulsívnější a „výkyvnější“ než Liška, navíc nedisciplinovaná, líná a ano, taky když jsme se pro něco nadchla, byla jsem jak neřízená střela, ale navíc když mě pak něco rozhodilo, vybuchla jsem někde ve vzduchu místo v cíli. Řešila kdeco a utíkala před kdečím.
    Ale dítě bylo jak průnik nějaké jiné střely do mně. Víc než vlastní děti mi už asi v životě nic nedá, žádná práce na sobě, žádné meditace, žádné náboženství.
    Nemít je kvůli tomu, eže pochybuju, jestli už mám na to je mít, by byla ta největší chyba v mém životě.

  218. někdo to tak má :-) otěhotní a je to, prostě to dítě najednou je a tím je to dané.
    liška má tedy co chce – svobodu rozhodování, nebyla do téhle situace vhozena někým jiným.
    jinak s tím co píšeš naprosto souhlasím – a myslím, že u Ratky jsem psala, že manželství, rodičovství jsou druhé ngondro. a taky tady lišce píšu, že mateřstvím se i mění pohled, postoj třeba na mužovy aktivity a jeho akční život. prostě je tu dítě a mění se všechno – priority a ten člověk samotný.

  219. Mám několik kamarádek s třemi dětmi, jasně je to nejlepší lekce pokory a vůbec všeho jakou mohly od života dostat. :-) (to jsou slova jedné z nich)

  220. No, vidíš. A Liška má navíc vysokou a téměř i doktoranda, takže na dávku rutiny je zvyklá taky.
    Jde jen o to být v situaci, kdy musíš.
    Když nemusíš, tak proč bys to dělala, že. :-)

  221. 254, 256. je zajímavé i to pozorovat u těch kamarádek, protože se známe od osmnácti – kdy první dítě měli v 19, druhé v 28 a to poslední v 37-38 letech- jakým způsobem to prožívají, jak je to mateřství, rodičovství pokaždé zase úplně jiné.

  222. 258. je zajímavé to pozorovat u kamarádek :-)) žijeme každá ale ten svůj.

  223. Tak jsi sem to téma otěhotnění a mateřství přece jen protlačila, Barčo, viď, tu radost ti přeju.

    Ono nestačí říct čtyřikrát, že se teď nebavím o něčem, co se mě netýká a momentálně se mnou nemá žádnou souvislost. Jsi jako tank :)

  224. asi je největši brzdou každý sám v sobě vlastními představami. nemít to jak ten druhý nebo mít to jak ten druhý. samy vidítě že někdy o tom píšu, protože si toho jsem vědomá, svojeho pozorování jiných a vybržďování sebe. Tím si člověk automaticky vybržďuje různé přirozené varianty, protože uvnitř se brání: Jen tak né proboha :-) ale zvenku pozorováním se člověk naučí jen pozorovat. je to vnější zkušenost, vnější informace. vlastně je to vnější naučené pravidlo, které pomůže v prvoplánu přežít ale nijak neobohatí. Jen třeba umožní, aby se něco mohlo dít. Pokud to tak není, pokud pravidlo neslouží k přežití, je to toto pravidlo nesmyslné a je třeba ho zahodit. Každý zná prvopravidla které mu pomáhají přežít v lidském provozu, vyhnout se něčemu, uhnout, uskočit, schovat se.
    Prvolány pomáhají s děckem se prodrat křovím a umožnit sobě (a tím děcku) přežít. nemá smysl čekat. nemá vůbec smyl čekat než všecky svoje pravidla, uhýbné manévry, kličky a vývrtky poznám. že až potom dítě. dítě JE součástí života, jeto život v životě. není to nic co se pořizuje a plánuje až bud vědět. Dítě vypučí zevnitř a dělá matku ostražitější. chytřejší. vychcanější. ale tak to prostě je.

  225. To že člověk na blog vypisuje svoje obavy, lety a pády… že zesiluje nějakým transformátorem vnitřní stavy až do viditelnosti neznamená že je LIška má jinak a jiné než kdokoliv jiný. Má to úplně stejně. Jen touto diskusí si člověk sám pro sebe některé stavy v sobě může uvědomit. Jasně můžu se vrhnout na druhého a říct mu že tohle a tohle a tohle a tamto je špatně. Ale to přece nevím. To by bylo kdyby to byl můj uvědomovaný svět… od vnitřního světa toho druhého nevlastním klíče.

  226. jinak 251 až 253 jakoby bylo psané mě. přesně všecky tyto stavy si v sobě nesu i s dětmi. A určitě tím nejsem vyjímka. Domnívám se že to tak je obecně u žen. Hormony, cykly, opakující se výkyvy, hysterie, sebestřednost, narcisismus propojeny se zvířecí obětavostí a ukájení instinků, to vše vybublává a vyvěrá zevnitř jako valící se řeka. Která žena to má jinak??? Která je rozvážná, moudrá a stabilní po celých 28 dní cyklu :-)) teď se tady pochechtávám protože to snad by byl přírodní úkaz.

  227. 260. Liško nejde vůbec o nic jiného a důležitého než je tvůj život a ten je jen tvůj. je mi po tom houby – do té doby, než jdeš a něco napíšeš na blog a čekáš zpětnou vazbu. ale klidně to tady s Ratkou můžeš s jejími komentáři okecávat dál. Co ti tak hrozně vadí? že si dovolím já napsat – „proboha liško, otevři oči, přemýšlej běží ti život, rozhodni se, za chvíli ta možnost nebude“ a proto jsem zlá, necitlivá a nelidská? co by ti poradila tvoje máma, která je ti nejblíž a zná tě? nebo kdokoliv, komu na tobě záleží?

  228. ratko,
    ano – a vyjadřuješ se dnes obzvlášť kreativně a poeticky; to bude asi tím, v jaké jsi fázi cyklu nebo že je zítra úplněk :-DDD nebo kde bereš tak poetickou inspiraci?

  229. 264. Barčo, tvoje rady působí na mě jako rodičovské rady typu: uč se, nebo z tebe nic nebude :-) přemýšlej :-) vzchop se a tak… Jsou to apely na rozum. Jakože buď rozumná, snaž se atd
    Jsem přesvědčena že LIška vidí velmi dobře, je to LIška. Vyjadřuje se komiksy. Stačí ten komiks přečíst a budeš vědět že to není jen veselý vtip. že vnímá. Každý si nese klíč ke svému životu uvnitř. Apelace na jeho vzpamatování, že mu utíká život mu asi moc nepomohou. To si třeba říká sama. A co s tím? Dává to na papír. Sděluje to.

    Liška má komiksy. Ty máš BDC, Já mám Krista. On má každý tu svou. Apelace typu „dělej něco“ …. nevím, když myslíš :-) mě by to otrávilo. I u rodiče. Moje děcka by to taky otravovalo. Cestu si každý hledá sám a jde si po ní taky sám

  230. Ratko tak jo, tak dobře, mazej med kolem pusy a uklidnuj Lišku, jak je to všechno dobré a vlastně se nic neděje. Já už tady nic psát nebudu – je to jak píšeš, škoda času.

  231. 269. nemažu ji med kolem pusy a neříkám že je všecko dobré. to si tam vkládáš ty a to proto, že na svoje rodičovské rady neslyšíš tu odpověď „Ano mami“ U nás nám řekne syn: Neotravujte a běžte pryč :-) TAkže to znám. znám to jako matka i jako děcko. z obou stran.

  232. a mé komentáře s BDC to nemá co dělat, ale spíše se selským rozumem a prožitým ano.

  233. 272. selský rozum ale spíše instinkt řekne fakticky každé ženě, utíkej a rozmnož se. hned na místě a okamžitě :-) teprve racio ji zastaví a začne se v tom nimrat proč ne. a proč ne s tímto a tak…

  234. a já myslela, že tohle mají muži – rozsévači, žena potřebuje jistotu, ochranu a hnízdo.

  235. 274. a je to zase žena, která si vybírá dobrej genetickej materiál pro své děti.

  236. Ratko, ale věřím, že jsou různé typy žen. Ty které potřebují utíkat a rozmnožovat, jak píšeš a jiné nejdříve potřebují mít tu jistotu a hnízdo a pak se budou rozmnožovat…. takže asi tak různě.

  237. 275. stačí se podívat do přírody. není třeba o tom moc filosofovat. Stačí se podívat jak to tam dělají ptáčci třeba, ale jakékoliv jiné zvířátko. My lidé jsem plni bloků, předsudků, svázaní do kozelce a vlastní těla jsou nám (často ale není pravidlem) úplně cizí. Takže žena si hledá vhodného partnera aktivně a instinktivně, ale nakonec si ho třeba nevybere nebo si vybere někoho úplně nevhodného protože…. tisíc věcí. Tisíc věcí ji ovlivní mimo instinkt (intuici), aby si ho vybrala. A když si ho přce vybere tak je nespokojená až prohlédne, zdá se jí že ji někdo oklamal. Muž, bůh, okolnosti, někdo…. A dívá se jinde, po lepším. Už ho třeba nechce. Ale to jen tak pindám. Muži to mají možná jinak. To co znám, tak muž je rád, když má dobrou ženu. Když má domov.

  238. Vařím kynuté knedlíky, tak utíkám mezi jednotlivými várkami :-) ženská je podle mě více zmítaná „emotivními výlevy“ než muž. A tak ženské to hnízdo většinou musí být prozpíváné. pročechrané. Muž si sedne a je rád. ženská tam pořád švitoří a načechrává se. kouká zda ji to furt sluší, pořád potřebuje zpětnou vazbu že ano. teda podle mě. trpěla jsem s dětmi osamělostí. že už nejsem opěvovaná.

  239. 279. mě v manželství ubilo to existenční dno.

  240. 280. už jsi o tom psala, vím. Muž má nosit domů kořist aby mláďata měla co jíst. to jsou taky instinkty. samica ostřížím zrakem kontroluje zda je to dost :-)

  241. 280. kdybyste měli děti, a muž nic nepřines nebo málo, samice ho vyžene. pořád instinkty. v těch se žena pohybuje. jedno jestli si je uvědomuje nebo ne. pracuje to v ní.

  242. kdybychom měli děti, tak by je nám možná v těch podmínkách, dluzích sebrala sociálka. příšerný období, několik let jsem se z toho vzpamatovávala , finančně dlouho i sama , než jsem se postavila na vlastní nohy. v té době jsem byla vděčná, že ty děti nemám a pomáhalo mi spousta lidí z práce …

  243. 283. asi by jsi s dětmi do toho nešla. člověk je ostražitější.

  244. už je to pryč, odžito. vše splaceno, dokončeno, dotaženo. uzavřeno. stojím zase na vlastních nohách a můžu jít dál…. je mi 41. co bylo bylo, co nebylo nebylo jde se dál. zavřely se jedny dveře, ale vstupuji do jiných …

  245. 258
    Je zajímavé, jak to nejvíc prožívají ty, co to neprožily. Očividně. :-)

    264
    Barčo, ale ty nejsi v té pozici, abys takhle tohle Lišce psala, říkala, jím, co má a nemá dělat, ty nejsi její máma. A Liška nepíše proto, že by rpsotoduše očekávala zpětnou vazbu typu „neboj se, jdi a udělej to“. „Vyčisti si zuby dvakráít denně a pravidelně choď k zubaři!“.
    Kruci.
    Barčo, pořiď si vlastní děcko, místo těch dospělých. :-)

  246. 273 -Ano, přesně.

    274 – To sice potřebuje, ale to je jen rozumově vymyšlená zástěrka jako důvod, proč mít děti zrovna s tímhle chlapem a právě teď, uprostřed ovulace, když prostě právě tenhle chlap jí zavoněl a hormony se sešikovaly k plození. Právě u tohohle chlapa to chce vidět, to žádoucí, tak to vidí. A dá mu. Tečka, šlus, víc v tom není.

  247. No, dočtla jsem i ostatní komentáře až do konce a koukám, že jinými slovy ratka tentýž názor.

    Barčo, a krom toho vlastního děcka, možná by sis mohla pořídit i ten vlastní blog, měla bys daleko větší a lepší a výsadnější prostor pro vyslovení se na všechna ta témata, co se ti pořád vracejí. Třeba kdyby ses z nich pořádně vypsala tam, už by se ti tak moc nevracela všude jinde.

  248. á ted přišla opravdová paní učitelka. nerušit, napsat domácí úkol jinak bude poznámka.

  249. 286
    vida, tu 264 čtu až teď, ta mě minula.
    Teda ona mě minula i po přečtení, není nač bych reagovala – leda snad:
    Já někde říkám, že mi něco vadí? Já někde říkám, že komentující je „zlá, necitlivá a nelidská“? (prosím, ne, nečekám odpověď na tyto otázky!)
    Za třetí – někomu radit je k hovnu a vždycky k hovnu a navíc je to nehoráznost.

    Ano, zpětná vazba v komentářích může být – k tématu článku a ke mně a konkrétní, ne tady kecat o tom, jak se ženy rozmnožují, a ještě k tomu přidávat spekulace a bludy o nepřítomných, neznámých nebo o mně. Se mnou lze mluvit přímo. Pokud na něco neodpovídám, pravděpodobně je to z toho důvodu, že na bludy, výpady a podobné typy komunikace nehodlám reagovat jinak, než klidným odvrácením se.

  250. 289
    Nikoli, jen jsem napodobila sloh. :-)
    Nepříjemné, viď… :-)

  251. Ru, mě se témata nevrací, prostě to vyplynulo z hovoru s Ratkou. a blog – ne, děkuji, jak už jsem v minulosti psala, a poznávám čím dál víc postrádám nějaký smysl, nebo efekt virtuálního blogu …. nevím co k tomu mám říct. prostě je sám život. a máš pravdu, ty sice si psala jak nemáš ráda dívčí kolektivy a kamarádství – psala jsem jen o svých životních kamarádkách, které znám od osmnácti, to přátelství je opravdu vystavěné na upřímnosti, otevřenosti a také společně prožitém – a jsme takové jaké jsme , já neuznávám takové to mazání kolem huby, nebo když kamarádka řekne druhé v tom smyslu – tohle si vem na sebe, tohle ti sluší a přitom ta její kamarádka v tom vypadá hrozně …. takže tahle nějak, víc k tomu nemám co říct.

  252. 292
    Barčo, téma tvého manželství a tvého utrpení v něm se ti vrací neustále. A to, že to vždycky završíš ujištěním všech okolo a především sama sebe, že „už je to pryč, odžito. vše splaceno, dokončeno, dotaženo. uzavřeno. stojím zase na vlastních nohách a můžu jít dál“ jen napovídá, že ta potřeba ujišťování sebe sama ještě pořád trvá.

  253. splaceno, dotaženo a uzavřeno – několik let mi trvalo než jsem se dostala z dluhů a mohla si zařídit byt a existenci – tj. postavit na vlastní nohy to je holý fakt, konstatování.

  254. 295. je v tom možná velké vnitřní pnutí o kterém píšu u Ru. toto pnutí se projevuje ve vnějším světě

  255. ještě k Lišce a blogům a blogerkám: jsem nebloger, takže je docela možné, že když takhle čtu vaše blogy a vás neznám – beru to realisticky, jako v reále: přijde kamarádka, řekne tohle a tohle se mi děje, stalo se to a to, udělala jsem tohle a tohle, co si o tom myslíš – tak řeknu, to a to ….. přejde nějaký čas, uvidíme se znovu a ona řekne , jo, je to takový a makový, nebo naopak začne to řešit znovu a znovu ten scénář co píšu – vyslechnu, poradím, popvídáme si o tom …. dobrý …. za nějaký čas se zase vidíme ….po třetí, po čtvrtý, po pátý ..po roce, po dvou … už rezignuju … a takhle podobně vnímám z dlouhodobějšího hlediska třeba i Lišky blog jako čtenář – valí se to téma všude … ..takže tak nějak. a ano, ta témata se tu podobně všelijak točí.

  256. Když ty to všecko vnímáš tak jaksi tragicky.

  257. napadlo mě ještě – třeba Ru napsalajsem ti dnes, k tobě komentář 3 pod tvůj hezký článek – pro mě je to u tebe takový první článek, kde necítím zažranou dovnitř bolest. proto jsem napsala, tak jak jsem to cítila – že skončilo trápení – ale tím nemyslím trápení takové to tragické, spíše takové to tiché, vnitřní, hluboko usazené …. je to věcné sdělení. možná někdy to vyzní tvrdě, nepřiměřebně, možná i tragicky, ale je to spíše hodně věcné, podobně jako komentáře k Lišce.

  258. jsem na blogu víc téměř deset let. i když tento blog je pouze od 2008, píšu od roku 2004. První blog jsem neustála. Byl velmi nitěrný, nabitý emocemi, sebemrskačský, a poslední rok i denně sledovaný mojí rodinou což jsem jaksi nemohla strávit :-) vymazala jsem ho. A pak jsem někde zalitovala, že jsem ho zrušila. A helemeďse, kdosi mi ho kompletně seřazený poslal mailem. Tak mě to dojalo, že jsem opět začala psát. Znamenalo to, že jsem pro někoho důležitá. Vlastně toto jsem potřebovala, pocit že někdo vidí že existuji. Tak málo jsem potřebovala. Jen trochu zájmu. Jako kytička která není zalévaná pozorností, jsem vadla a hynula.

    Nejde o vyřešení problémů i když se o problémech třeba píše. Jde o vyznání. člověk se na blogu vyznává ze svého života. a buď to někoho zaujme nebo je to ostatním u prdele.

  259. ono je to jedno … je mi jasný, že věci nepříjemné se hůře přijímají a čtou … takže Lišku chápu i její postoj, a tím samozřejmě chápu i ochranitelský postoj Ratky i Tvůj. není to jen tak, mít vlastní blog :-)

  260. nepotřebuji aby mě někdo hodnotil, chválil nebo kritizoval. nebo povzbuzoval. to zvládnu i sama. stačí mi, když vím že někde mě někdo čte. že ve mě čte. otevřu se a nechám přečíst.

  261. Nic… už jsem v práci a jdu pracovat, jen jsem to chtěla nějak pro dnešek ukončit … jak říkám, možná to psaní působí ode mě tvrdě, nepřiměřeně, ale určitě se zájmem… určitě nechci nikomu ublížit, pokud se tak stalo – upřímně se omlouvám. Je to hodně dané i tím, že se neznáme osobně a vy tu všichni píšete o osobních věcech, včetně mě … ale tím, že se neznáme – nebo spíše já vás – opravdu to pak může působit nevhodně, nepatřičně…. prostě naživo je to jistě jiné, když člověk vnímá člověka celého.

  262. 302, 304 – Barčo, zkus opustit tento svůj náhled na věc, vážně. Kdy sebráníš všemu _tobě_ nepříjemnému tím, že se pouštíš do rozborů rádoby objektivních, nás neobjektvních a nevidících samy sebe v tom světle pravém, jimiž ale většinou střílíš na terč postavený u sousedů.
    Zkus si přečíst, co ti píše Ratka.

    Ráda bys pomáhala lidem, byla prospěšná a užitečná. Aby si tě za to lidi vážili, abys i ty viděla, jak jsi pro ně cenná.
    Ale tím, že je budeš přesvědčovat o něčem proti jejich vůli, že jim budeš pod okny zpívat hromové chorály
    a budovatelské písně a zdůvodňovat, proč tak činíš, místo abys naslouchala jejich jemným tóninám meziřádkovým, toho nedosáhneš.

  263. druhý odst. ne ne, Ru, nic takového se opravdu neděje. a je také zajímavé, jak se tvé vnímání mé osoby mění :-) – z útlocitné sestry jsem najednou budovatelka … :-) , jak vidíš, tohle nemá řešení, můžeme snad jen konstatovat to, že blogy opravdu zkreslují, přestože jsou na nich živí lidé.

  264. 304
    Barčo, je to omyl – tak to může vyznívat, ale je to interpretace.
    Já rozumím, že máš starost, vidím zájem, ano, jistě je mi milý,
    ale vidím u tebe málo respektu.
    Mrzí mě, že diskuse o něčem se rozletí na křídlech urputnosti tam, kam jsem čtyřikrát řekla Ne. Řešení pro sebe jsem našla: jakmile bude téma v diskusi vyčerpáno a pohrne se to ne kamkoli jinam, ale urputně tam, kde se to týká někoho zcela jiného (všechno, cos psala, se netýká mne, jsou to tvoje domněnky), napíšu komentář, že děkuji za podnětnou diskusi a přesuňme se jinam, pod nový článek.

    ad 304
    „je mi jasný, že věci nepříjemné se hůře přijímají a čtou … takže Lišku chápu i její postoj, a tím samozřejmě chápu i ochranitelský postoj Ratky i Tvůj.“
    Ne, je to omyl: mně není nepříjěmného nic na tom, co píšeš mně. Vůbec ne. Po celou dobu diskuse jsem neměla žádné nepříjemné hnutí, nic, žádný odpor, ale jen a pouze klid a lehce mi bylo líto, že někdo zcela nerespektuje má vlastní přání na mém vlastním blogu. Dávat zpětnou vazbu, to je jiná věc, to samozřejmě beru, ale tohle bylo celé o tobě.

    Ochranitelský postoj ratky a ru – to je opět omyl, to si jen myslíš, že je to ochranitelský postoj, předpokládáš ho a pak to tak čteš. Než ochranitelský postoj ke mně jsou to spíš shovívavá upozornění tobě, na tebe, pro tebe. Psaná přiměřeně a slušně a takovým způsobem, aby mohla působit buď na kohokoli to čte, nebo na tebe.
    Ratka i ru a anina to píšou velmi přiměřeně, protože jistě vědí, že cpát někomu svůj ochranitelský postoj, taky není k dobrýmu, protože ho to staví do nižší pozice, do dětské pozice.

    „není to jen tak, mít vlastní blog :-)“
    není to jen tak, má to hodně výhod, ale když blog píše člověk jako já a napíše i věci, které většina lidí drží v tajnosti i sama před sebou, je velkou nevýhodou, že příchozí mohou reagovat necitlivě. Což mně neublíží, mě se to nedotkne, mě to nebolí, protože já mám kritiku prostě ráda jako velkou příležitost a dárek – neublíží mi to vůbec, jen to pozoruju a zakouším, ale může mi být pak líto, že pod článkem, který pojednává o takových věcech jako např. víra, deprese, milovaná osoba atd., vznikne tisícátá debata o tom, proč ženy mají nebo nemají děti, a když na to nereaguju nebo řeknu třikrát Dost, někdo na mě trapně hrozí pěstičkou a vykřikuje, že bych si to měla uvědomit.
    Prostě takové nedůstojné výkřiky nejsou dost konkrétní a opravdové pro to, co pro mne blog je.

  265. 309
    zkreslují nejen blogy, i naživo vnímání zkresluje.
    Pro mě je řešení v tom, co celou dobu dělám: Mluvit konkrétně, nikoli obecně; mluvit o svém názoru, svých pocitech, svých zážitcích, podávat aktuální výpověď. Totiž ta sama o sobě působí! Má hodnotu.
    Naopak rady nebo vmetání či podsouvání někomu druhému, jaký je, co dělá, co nedělá, ty nemají pražádný účinek. Buď nadělají zbytečnou paseku a nedorozumění, nebo míjení. Nejsou Pravda.

  266. No, takže se v klidu rozloučíme. Evidentně nejsem vhodný typ do blogosféry :-) Nehledej v tom nikde mou dotčenost – ale tyhle třenice u tebe, před časem i u ratky na blogu nebyly poprvé. tam to bylo ještě navíc okořeněné tím, že jsem divná a utekla jsem jakoby podle vás blogerek z boje – pro mě jako normálného neblogujícího člověka – nepřínosné, neefektivní a zbytečné, vyčerpávající k ničemu. a jak píšeš – nepochopené, míjející. myslím, že tohle bude dobré řešení pro všechny zúčastněné. Liško, přeju hodně štěstí. :-)

  267. ?? divná? utekla z boje? To si nevybavuju.
    Hodně štěstí ti přeju i teď i jindy, i zdraví.
    Jestli myslíš, že normální je neblogovat a zároveň nenormální je blogovat, tak OK, to je na tobě. Vítána jsi samozřejmě stále.

  268. Liško, díky. V tom postoji je to právě jiné – blogující a neblogující člověk – a vnímání a trávení volného času na blogu.

  269. Ach jo, Barčo, ty se už tolikrát loučíš a odcházíš a přitom nejsi dotčená ??
    Nepozorovala jsem, že by tu proti tobě někdo něco měl, jako proti Barče, no a že se nemusí líbit některé komenty, která ta či ona už nechce a přesto jsou další a další..vždyť má každý právo říct, tohle už prosím ne.
    Já, ani ty tu na trh se svou kůží nejdeme, ono to není zas jen tak..mít tu odvahu a vědět, co ještě můžu napsat o jiném..abych si to vůbec mohla ev. obhájit a byla upřímná, jak to jde.. a to se těžko píše.
    Když jsem ještě psala, nebylo mi příjemné, že mohu napsat jen něco a nemohu to kvůli někomu úplně objasnit.
    A pokud mi opakovaně někdo psal, moc se to nestávalo, k něčemu, kde jsem dala signál, že to už nechci, diskuzi jsem pak „usekla „. I když to zlý úmysl nebyl, brala jsem to tak, že dotyčný nechápe..nepochopil.
    Nešil, nejde o život.. :)

  270. 309
    Nemění, je pořád stejné. Útlocitné sestry jsou velmi často typ budovatelek, zachraňovatelek za každou cenu třeba i proti vůli pacienta. A to podle přesně daných receptur, které jsou přece správné, že jo. :-)

    314
    Blogující a neblogující člověk – ježíšku na křížku. :-))
    Barčo, ne není to jiné. Někdo bloguje, někdo hraje amatérsky divadlo, někdo zpívá ve sboru. Všichni ti lidi se nějak prezentujou, veřejně, a něco tvoří. Blog je tvoření.
    A každé tvoření je rizikové povolání, protože nesu na veřehjnost něco z uvnitř sebe a přitom s obrobvskou, téměř stoprocentní rpavděpodobností, že tak jak tak mě někteří lidi za to roztrhají na kusy, nepochopí, vysmějou se mi, zkritizujou…

    Noa co, vocogou?

    Kdybychom to nezvládly/i unést, nedělaly/i bychom to.
    Nepsali bychom, nehráli amatérsky divadlo, nezpívali, nebo třeba nefotili a nezveřejňovali fotky… nemalovali…

    Pokud máš pocit, že jsme jiné než ty, protože blogujem, kdežto normální člověk (jako ty) nebloguje, tak je to zase jen tvoje schéma. Sebeobranné.
    Kašli na to.
    Zkus si třeba představit, že nejsme lidi a ty nejsi ty a že se tu nepřem o nějaké já-ty, ale třeba o fotku, na které je podle někoho špatně kompozice a podle někoho jiného je kompozice výborná.
    Přesně o tohle jde, o nic víc.

  271. 316, jasně, že setry, ty na správném místě, jsou ochraňovatelky a mají to jaksi už v sobě a to povolání to ještě násobí. I kdyby nechtěly..promítá se to pak i v jejich životě..mohu potvrdit. I to, že někdy i proti vůli toho koho chtějí zachránit..

  272. Občas zachraňuji taky sebe, i když jsem už pár let plnoletá :))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.