31 komentářů u „Kam vede spiritualita“

1. K tomu slovu láska mi došlo až teď, že v češtině máme jedno, ale v řečtině jsou přece čtyři různá slova, aby bylo jasno, co se přesně(ji) myslí – agapé, eros, charitas a ještě to nejdivnější slovo, co vždycky zapomenu. A ještě filias?

2. Špiritus já taky rád.. špiritusu plná ulita ..
   Spiritualita .. nemá něco společného s rituálem?

3. Taky mi to blesklo a řekla jsem si, že pak nějakou takovou hříčku spiritualita- ritualita použiju. Já myslím, že to společné není. Ritus je to slovo, co hledáme jako základ slova rituál. Spiritus je podobný, to jo… Je to od slova dech, dýchat. Pořád ale vidím, že ta koncovka ritus je stejná. Asi jednou je to koncovka a jednou slovo? Tak se kouknu, od čeho je slovo ritus. Ve slovníku píšou, že ritus znamená obřad. A slovo ritualis (od čeho bude slovo rituál) znamená obřadní. To by nám mohlo stačit. Ve slovníku ještě dodávají (což nevědí jistě jako mnoho jiných věcí a našla jsem tam i pár chyb, tak bych to brala opravdu jako ne jisté): „Souvisí asi s řec. ARITHMOS – řád, počet.“ To by mohlo – taky máme ob-řad, ú-řad, od slova řád.

4. Já totiž odmalička miluju slova. A slovníky.
   To je moje úchylka. Užitečná úchylka.

5. To je fajn „úchylka“.
   Slova a řeč obecně je zajímavá, četla jsi Chrám i tvrz od Pavla Eisnera?

6. Ale dýchání je tak ypoměrně značně pravidelná a řád potřebující činnost…

7. Myslím, že se biologie a svobodná vůle nevylučují, spíš doplňují. Ale že je biologie pořád ta nadřazená matka, co nechá vůli rozhodovat v nějakých mantinelech. Možná s vnitřní laskavostí. Ale možná taky s nemilosrdností. Snad to vysvětlí růžové ryby. Vznikly v nějakém tajném rybuálu?

8. I ryby mohou být buřt! To je naprosto perfektní věta. To je skoro na to dát si ji na ledničku :-)

9. bo,
   Chrám i tvrz jsem četla, kdysi. Nevím, jestli úplně celé. To mi bylo asi 18-20. Možná bych mohla zase znova, už si to moc nepamatuju. Ten Eisner je skvělej.

   ru,
   jo a to je skvělý, že ty to říkáš rovnou jako činnost, průběh, slovesné jméno – dýchání. Ne jako podstatné jméno, nějaký jednorázový dech. To průběhové vystihuje podstatu. Nojo, řád to má.
   Teď jsem si vzpomněla, jak jsem dřív nesnášela slovo řád. Hlavně jako teenager. Znovu ho nalézt a ocenit není špatné!

   Psice,
   ajo, biologie dává mantinely, to je trefný. Naše pozemskost dává mantinely. A my jsme právě (jen) na Zemi. No, už se mi z toho zase začíná trochu motat hlava jako vždycky při styku s celosvětovými velkopravdami, se kterými nic nenaděláme.
   Vnitřní laskavost, té nemám nikdy dost! Lépe řečeno jí mám málo a snažím se se jí víc obalit, víc se do ní zachumlat. Automaticky mi to ještě nejde.
   Rybuál : )

   Marie Veroniko,
   bohužel lednice je obsazena kočičkami. Jednou jsem je všechny odstranila, podobně jako náruč skleněných dóz shora z ledničky, ale matka tam všechno zase vrátila. Asi to tam potřebuje, tak ať to tam je, řekla jsem si, že mi to bude buřt. Rybí.

10. „Teď jsem si vzpomněla, jak jsem dřív nesnášela slovo řád. Hlavně jako teenager. Znovu ho nalézt a ocenit není špatné! “

    —

    Podepisuju! A ne že není špatné, je to ohromujícně příjemné.
    Ale asi k tomu člověk musí dozrát, dobouřit se a začít slábnout, aby to ocenil.

11. Moc pěkná a zajímavá úvaha. Většinou kladu otázky sama sobě a pak jen čekám co z toho vyleze. Jak si odpovím. Mám několik takových otázek, odpovědi se objevují, poletují ale jsou zamítány a odháněny jako příliš černobílé a tak zůstávám v té otázce dýl… tedy tak dlouho dokud si pamatuji že jsem se zeptala.

    Třeba. Není strach ze smrti příčinou našeho strádání a utrpení? Co kdybychom umírali a třeba i byli nemocní a u toho netrpěli, jen to vzali na vědomí… jak by vypadal náš život. Co by bylo jinak? není tedy právě smrt a bolest a úzkosti důvodem našeho pomíjivého štěstí a nadějí a doufání že něco bude líp? Třeba potom, když vyzdravíme, když děti zdárně dostudují, když vnoučata vyrostou… zdroj nadějí je v pochybnostech jestli to bude dobré Kde se berou tyto pochbybnosti, co je jejích původem, proč je máme a co by se dělo kdybychom je neměli… etc. Kladu si otázky v naději, že pochopím smysl. že tím že pochopím smysl těchto otázek, moje víra dá také smysl. Objektivně. Takhle dává smysl subjektivně mně. Někomu jinému nikoliv.

12. Nedávno jsem četla tuto definici lásky: „Láska není to, co cítíme, ale to, co děláme.“ Nebo Džibrán píše v Prorokovi: „Práce je zviditelněná láska.“ Dalo by se tedy říct, že LÁSKA = TVOŘIVOST?

13. ru,
    vztah k řádu má zřejmě svoje zákonitosti a záleží na tom, na co člověk a jaký člověk narazí v té fázi dekonstrukce, vzepření se, kritiky, dospívání.
    Někdo se lekne, nenajde v té fázi nic dobrýho a vrátí se do řádu, jenže nedospěle, rigidně. Nepřekročí tu fázi, svůj stín. A to potom nese tu rigiditu. Například je z něj (až nesmyslně) konzervativní katolík, nebo extremista, fašoun, ten, kdo se bojí a z toho strachu je živenej jeho extremismus (například strach z uprchíků u něj vede k nacionalismu a to je podle mě škoda). – To jsem si připomenula a inspirovala se k tomu z jedné (jediné, co jsem zatím nedávno viděla) přednášky Richarda Rohra, to je františkánskej spisovatel a v té přednášce se zabýval druhou polovinou života mužů. Je zaměřenej v některých dílech na muže, jejich postavení, spiritualitu a vývoj a tak.

    No a někdo má to štěstí a podmínky vnější a vnitřní, že potom z té dekonstrukce si vyrobí něco nově, nový vztah k řádu. Tak snad jsem na cestě : ) I když autority pro mě jsou pořád jen lidé a chovám se tak k nim. Ale vůbec to není hnaný strachem, ten teda ve věcech autorit jsem neměla nikdy a dost to čnělo třeba v týmu. A i v jiných ohledech ho mám čím dál míň. Tak asi dobrý : ) To znamená, že mám nějakej vnitřní řád, vlastně : )

14. Jeden prezidentskej kandidát má heslo: „Vraťme Česku řád a klid.“
    To jako že je v Česku neřád a neklid..? :)
    Jak by to vypadalo, kdyby se to heslo naplnilo??

    To jen tak aktuálně…

15. ratko,
    to se mi hrozně líbí, jak píšeš v tom prvním odstavci, jak nakládáš s otázkama!
    A pak mě trochu překvapilo, že dáváš jako příklad povšechnou otázku, a ne nějakou konkrétní svoji vlastní osobní. Protože na tu by ta otázka a odpověď seděly a mohly ji nějak zobrazit nově (nebo možná odpovědět, i kdyý asi je důležitější ta otázka než odpověď jako vždycky, si myslím).
    – A to mi dává inspiraci to dělat kokrétně a nebloumat v teoriích, k čemuž mám sklon. Takže díky, že jsem si to uvědomila, když jsme to viděla u tebe, u druhého. Jinak se to uvědomuje hůř : )

16. Martino,
    to je pěkný.
    U lidí – jo, tvořivost podle mě je vyjádřením lásky k něčemu. Ke světu, přírodě, lidem (malovat krajinu nebo lidi…). Nebo k tomu, aby se neděly hnusný věci, války, násilí (tvorba různých divadelních her, filmů, písní, poezie,…).
    A kdyby se hledal předobraz tvořivosti jinde než u lidí, tak to u křesťanství víme, že se tím zabývalo a že člověk – definovaný jako obraz boží – tvoří (umění a život a děti atd) a to má předobraz ve stvoření světa. Jak se tím zabývají jiní mimo křesťanství, to nevím, jsem ovlivněná tím, že jsem z Evropy.
    Ten citát, že láska je chování, asi poukazuje o hodně víc na vztahy k druhým než na tvořivost. Ale i ten se dá aplikovat i na tvořivost, protože je to taky chování /konání /práce. Mě by to nenapadlo, kdybych ho slyšela, asi by mě to napadlo nasadit jen na vztahy k druhým, bližním. Jo a záleží taky na tom, v jakém kontextu byl řečen nebo jakými jinými větami byl obklopen. Možná tam o tvoření řeč byla (?). To si tak připomínám, protože u citátů je vždycky snadný je vytrhnout z kontextu a nevidět, čeho všeho se vlastně měly týkat.
    Proto vlastně citáty nemám moc ráda. Někdy znamenají něco dost jinýho než co původně. Třeba „zub za zub, oko za oko.“

17. (toto je kom.17 – dodává liška)
    Láska je vzdát se něčeho svého v prospěch druhého. V absolutní formě znamená vzdát se sám sebe – svého života aby mohl někdo jiný žít – viz. oběť Ježíše Krista.
    Můžeme to zpochybnit že to vlastně nebylo k ničemu, když se nad tím zamyslím znamená to předávat štafetu života vědomě… já ustupuji, dávám, zcela se odevzdávám aby ten druhý měl a šel dál a ten zase dává a odevzdává a tak dále a tak dále… život věčný.
    Zní to velice jednoduše, ale není. Je těžké se vzdát něčeho na čem lpíme nebo co nám je vzácné a uvěřit že to má smysl… že je to tak správné. Většinou to nedokážeme, protože neuvěříme že tak to má být. Možná je to moc patetické, ale asi je k tomu třeba dojít vnitřně, naplnit svůj život a pocítit že už všecko mám a že odteď budu dávat. a umět včas zemřít. Bohužel, že to tak píšu… hodně přemýšlím nad maminkou které je 97 let. A ptám se, jestli bude ještě žít 10 let tak mě bude 73 a vlastně aktivní život který mi zbývá, věnuji její péči. No sama se někdy stydím za takové myšlenky ale opravdu se někdy ptám, zda je to ještě slušné. Takhle dlouho žít.

18. ratko,jo, je to slušný, dlouho žít. :- )
    Taky budeš a doufám, že sem budeš psát celou dobu!
    Občas nějaká odlehčovací služba pro rodinu starouška se hodí…
    Láska – jako dávání jo, ale jako vzdávání se života ne, smysl toho ukřižování není ukřižování samotné, to neměla být oběť, aby na nás zírala jako nějaká výčitka. Já to chápu tak, že k ukžižování došlo a to se stalo potvrzením významu Krista. Do té doby to byl člověk Ježíš, potom až po vzkříšení to je Kristus. Do té doby to nikdo nemohl vědět. Ovšem kdyby nebyl popraven, tak bych řekla, že by se mohlo stát totéž… Prostě lidi, co na to měli postavení, ho ukřižovali, ale nebyl to snad proboha pro ně nějaký boží záměr, že budou muset udělat takovou věc. To mi teda nesedí, to by se mi nelíbilo. Kdyby umřel v 99 letech, bylo by to pro mě OK. : )
    Jenže to, co dělal, moc prudilo některý lokální lidi.

19. Beru to hodně symbolicky :-) Tak trochu útěšně… že vše zlé je na něco dobré, a že nemám propadat panice i kdybych někde visela a vše vypadalo jako úplně napytel. že nic z toho není napytel, nýbrž vede někam dokud věřím že to má smysl. Kdybych přestala věřit, že to dává nějaký smysl tak chytnu paniku a začnu se rozpadat.
    Stejně je to zajímavé, čím jsem starší tím větší námahu a vlastně úsilí musím vynakládat na to abych se nerozpadávala. A nemyslím tím fyzicky, spíše udržet se pohromadě psychicky, dávat času nějakou strukturu, strukturovat si den… dívám se že je to vlastně umění, udržet si všech pět pohromadě.

20. Takže zde byla otázka co je to vlastně krása…mohu říct že je to uspořádaný život. Krása je uspořádaný život, kdy ho žiju v klidu a bez nároků na jiné. Harmonicky a tiše. Vlastně to bylo v minulém článku :-) Je pěkné být živý a průrazný na vrcholu sil, ale je těžké být ticho a v klidu jako slabý…jako ten co je v koutě. a udržet se v tom koutě bez zbytečného reptání. To je krása. a vlastně i spiritualita. umět si vnitřní ticho udržet.

21. ratko kom19
    Ajé, já doufala, že s věkem to jde líp a líp být v klidu a držet pohromadě, a tobě připadá, že ne. Smysl je teda pro tebe důležitej, to jasně, ale že zrovna chceš dávat času a dni nějakou strukturu?
    Já jak nemám rodinu a zrovna teď jsem doma, tak žádnou velkou strukturu můj den nemá a vůbec mi to nevadí, je to pro mě docela velká úleva nemuset ráno hned potom, co vstanu, dělat věci, co mě nebaví – tj. oblíkat se, spěchat, jet do práce s přestupováním z jednoho dopr.prostředku na druhý. Pak už jsem v práci a je to dobrý, ale rána odjakživa nesnáším. Tu nutnost vstát a vyrazit. Navíc se probouzím pomalu.
    Teď mám ráno klid a nemám nastavený budík. Takže se většinou probudím v osm, dám si kafe a začnu něco dělat na počítači do práce, anebo něco svýho. Dopoledne vím, že nikam ani nesmím, protože mám vycházky odpoledne. Takže vylezu ven kolem třetí hodiny. Něco nakoupit. A další struktura mýho času je daná pouze nabídkou toho malého rituálu, že ve čtyři odpoledne je v televizi detektiv Colombo. Na toho se kouknu, i když je to na mě dlouhý, dvě hodiny s reklamama. A někdy nekouknu, když místo toho někam jdu. A potom zas něco dělám na počítači a tak a najednou je jedna v noci a radši zhasnu.
    Ale kupodivu mi to jako rozpad nepřipadá. Je to líné a ještě línější a aspoň mám čas na část věcí, které bych chtěla dělat. A když si vzpomenu, jak mnoho měsíců jsem nedělala nic, ale ne proto, že bych byla líná, ale proto, že mi bylo blbě a nešlo vůbec nic, tak jsem teď ráda líná. (Říkám, že nešlo nic, ale kousek práce z domova, co dělám teď, jsem dělala tak jako tak a s lidmi jsem se vídala, nebyla jsem izolovaná.)

    ratko 20
    harmonicky – jo, to je to pravý slovo. Krása jako harmonie. A navíc je to hudební slovo : ) Harmonie je složená z více tónů, takže žít život harmonicky asi znamená, že má různé stránky a součásti a ty si nevzájem nejsou v rozporu. Tak to je pěkný. To může znít hodně různě :- )

22. bo,
    „Vraťme Česku řád a klid.- To jako že je v Česku neřád a neklid..? :)“
    Joo, to je hodně vtipný!
    To heslo Vraťme… je šílená demagogie. Tak strašně průhledná a tupá manipulace, až by se člověk rozchechtal. Jenže pak se s překvapením díváme, že tohle někdo volí. Že někdo volí postavu, která je schopna mít tohle jako heslo. To je pro mě nemyslitelný.
    Tak a teď se jdu podívat, kdo to heslo má. : ))

23. bo,
    neeeee, tak to je průser!
    To heslo má ten generál Pavel, bóže, co si to vzal za dementní tým, že mu vygenerovali tohle heslo. Tak to je asi neschopnej, když má kolem takový debily. Nebo snad chce bejt nácek? Fuj.
    To jsem si o něm nemyslela, to fakt ne.

    Průser to je, protože prezidentem bude asi on, žejo… Doháje.

24. Tak to mě dostalo.
    Jdu si opláchnout barvu z vlasů, než bude pozdě :- ))
    To mi umožní na toho generalissima zase trochu zapomenout. Hele ale asi mu napíšu dotaz! Proč má takovej kec jako heslo a že to je demagogie. Jestli má facebook, tak mu to napíšu. Jestli ho nemá, tak taky.

25. No jo, on je takovej patetickej .. samožernej …
    Ale jsou i jiní kandidáti 😉

26. ratko, ještě ad kom 17,
    to vzdání se svého života pro druhého – to mi nějak nesedělo a nesedí. Dávat jo, ale ne se vzdávat… No a asi to tak je v tom křesťanství myšleno (mně navzdory :-)). Zrovna jsem si totiž poslechla na youtube nějaký kázání od P.Vaďury (který má takový naléhavý necivilní hlas, takže v porovnání s biblistou Heryánem, kterého poslouchám už pár dnů, je to trochu míň důvěryhodný) a ten tam horuje:
    „… Součástí milosrdenství je pak odpuštění. Pokud přistupuji k jakékoli modlitbě s nárokem, s pocitem křivdy, s myšlenkou na to, že mám na něco právo, pokud neupřednosním druhého před sebou a nedám průchod boží lásce, nemá moje modlitba smysl.“ On tím chtěl v kontextu říct, že pokud já neodpustím druhýmu, tak je moje modlitba napytel. (23.miunuta zde: https://www.youtube.com/watch?v=qbilfBEgB0s )
    Tak to chápu, co chtěl říct, ale proč do toho zamotal to „pokud neupřednostním druhého před sebou,“ to teda nevím, to podle mě je neobratné a víceznačné. On chtěl říct, že odpouštět mám já a pak se uvidí, pak žiju ve světě, kde se odpouští, a i mně bude odpuštěno, když s něčím přijdu a odevzdám to. Dobrá. Ale říkat něco o upřednostnění druhého, to teda odmítám.

27. bo,
    no, jenže ti jiní kandidáti asi nepostoupí do druhýho kola s Babišem :(((

28. Proti Babišovi je to pořád nebe a dudy..nebo snad dude jak motýle 😀
    Ale v prvním kole ho volit nebudu..

29. ono to asi nejde neupřednostnit druhého a odpustit. Tedy ve vztahu a v pocitu křivdy že ten druhý mi něco vzal či udělal, na co nemá nárok (a tudíž já mám nárok být ukřivděna) řekla bych že je třeba zařadit zpětný chod.
    Podotýkám, že to je úvaha která mě napadla zrovna jak čtu tvůj komentář :-)) Takže zařadím zpětný chod následek příčina… změním příčinu a tím zruším následek. A co mohu u druhého změnit pokud se mi zdá že mám nárok být ukřivděna a tudíž bych měla něco odpouštět? Mohu změnit to že připustím, že ten druhý měl právo či způsobilost udělat to co udělal a to chápu jako upřednostnění jeho nároku něco udělat před mým nárokem cítit se tím ukřivděna.
    I dříve jsem přemýšlela jak může odpustit někdo, kdo se cítí ukřivděný… přece tuto ukřivděnost nemůže nijak zlikvidovat. Jedinou možností je že ho to přestane týrat a bolet a křivdit a to opravdu musí připustit, že ten druhý udělal něco co udělal, ať z blbosti nebo schválně nebo omylem, ale že to je život a lidé dělají různé věci a třeba mohl spadnout z nebe meteorit. …jen plyne čas a probíhají změny. S mojí mámou teď denně probírám její život, naše vztahy, její úzkosti a neschopnost se postavit nesnázím. často padala do role oběti. I já mám tento zlozvyk. a možná i proto často přemýšlím jak se z této role vymanit. a nejen přemýšlím, dělám kroky jak z toho ven.

30. ratko,
    mně nešlo o téma odpuštění, to jsem uvedla, aby byl uveden i kontext (a nemusela jsem, žejo, jenže nemám ráda věci bez kontextu). Mně připadá, že věta „pokud neupřednostním druhého před sebou, … jsem špatně,“ mi nedává smysl nikdy. Leda v úplně konkrétní situaci z nějakýho konkrétního důvodu, ale jinak vůbec a v kontextu odpuštění taky vůbec. Protože to odpuštění se týká mě, dělám ho pro sebe a vůbec ne pro žádnýho druhýho, ani pro toho, komu odpouštím. A říkat někomu, že jeho modlitba nemá smysl, to je docela vostrý. Spíš mohl říct, že v tom případě vůbec nejde o modlitbu, a ne že modlitba nemá smysl. Modlitba má smysl i v tom případě, že mám na boha vztek, to je taky modlitba, proč by ne. To vyjadřuje vztah k bohu a obrcí se to naněj, takže to modlitba je, podle mě.
    No prostě mi připadá, že téma upřednostnění druhýho před sebou do toho proslovu vůbec nepatří.
    Ale může to být tím, že nemám nějaký informace nebo že těm slovům rozumím jinak, naž jsou míněna, to je dost pravděpodobný.
    Ale nechám vaďuru vaďurou : )

31. Pro mě jsou křesťanské otázky celkem zajímavé, a nejzajímaješí na tom je že mám svůj názor či náhled. A pokud by mě chtěl někdo přesvědčovat že je to jinak, že on to ví lépe tak ho prostě vyignoruji. Nic víc. Ty otázky ve mně vznikají spontánně a taky se spontánně zodpovědí nebo ne. Ten druhý může akorát přispět k tomu, že si řeknu, takhle ne… nebo to není pro mě. TAkže chápu jak to myslíš :-)