Kde jsem tu energii zase nabrala?

NEVÍM.

Napíšu to sem, i když jsem to do světa blogu původně nechtěla zamíchat, nechtěla jsem se babrat v detailech ani kvůli sobě, ani kvůli předpokladu, že pro čtenáře to bude buď nuda, nebo nepřehledná a neúplná změť. Napíšu to sem, protože teď jsem plná energie a nechápu, proč.

Už čtvrteční večer byl podezřelý. Na pracovním večírku jsem se nechovala podle svého způsobu. Přišla jsem tam podle svého způsobu, to ano – věděla jsem totiž název podniku a ulici, ale nepodívala jsem se, jaké je to číslo domu. A cestou se mi vybila baterka telefonu, takže jsem nemohla nikomu z kolegů zavolat a zeptat se. Tak jsem – zcela podle svého způsobu – tu ulici dvakrát prošla, leč podnik nezmerčila. I vešla jsem do pizzerie a ptala se, zda ten podnik znají. Ne, neznají.

Řekla jsem si: „Prověřím támhlety dvě malé pasáže. Když to v nich nebude, půjdu čůrat vedle do Bílé Labutě. A pak se uvidí, třeba někoho potkám.“

Dobře to dopadlo. 1) Ano, bylo to v jedné pasáži. 2) Ještě než jsem ji prověřila, potkala jsem skupinku kolegů a ta mě dovedla na místo. 3) A tam jsem šla hned na záchod.

To bylo všechno ještě v souladu s mým životem, typická drobná část večera. Jenže potom jsem si dala řízek. A jen jeden! Jenom jeden! Byl totiž moc suchej na můj vkus a vrstva strouhanky na něm vyloženě překážela. Věnovala jsem se raději pršutu a klobásce ve spojení se třemi kupkami bramborového salátu. Takže se dá říct, že jsem to zachránila a navzdory resistenci vůči řízkům jsem setrvala ve svém typickém chování na vánočním večírku. A dala jsem si pivo. Ganz typisch. Akorátže Staropramen, co se dá dělat. No a přípitek sektem, to se muselo.

A pak to přišlo. Po tom pivu. Objednala jsem si už pouze jedno malé pivo! To jsem v životě nezažila. Bylo mi to divné. Obvykle začínám večírky od třech piv. Kvůli míň pivům snad ani nemá smysl chodit do hospody, to jenom nabudí a vyvrcholení se nedostaví. A vida, a já jen jedno a půl piva! Ke všemu když bylo zadarmo.

Divné mi to bylo, ale nenapadlo mě, že na mě něco leze nebo že nejsem ve své kůži. Odešla jsem v půl dvanácté a poprvé v životě poznala, proč někteří lidé nezůstávají na mejdanech až do konce (jako já). Protože málo pijou! Pak je to tolik nebaví. Nojo, půldvanáctá. Jenže mi nedošlo, že předposlední autobus v 00:08 mi letos zrušili, když zavedli slavné pokračování metra A až do konečné nemocnice Motol, kde by chtěl končit každý… Takže díra. Časová. Taková černá, noční. Znamenala, že jsem se musela tři čtvrtě hodiny procházet po Praze 6, než mi jel poslední autobus v půl jedné. A při té procházce jsem si říkala: „Vlastně by to mohlo být unavující – tři čtvrtě hodiny se procházet, v mírném dešti, táhnout tašku, pak jít na autobus a vědět, že z cílové zastávky šlapu ještě tři čtvrtě kilometru.“

– Mimochodem, to jsem tady taky zatajila, jak jsem čtrnáct dní předtím měla v sobě šest a půl piv a běžela na onen poslední autobus od Drinopolu až dolů na Dejvickou, asi tři a třičtvrtě kilometru – když už jsem u těch tříčtvrtek – a vymázla jsem se tryskem na břicho na klouzavém přechodu pro chodce u hotelu Pyramida a běžela dál a čůrala v parčíku a říkala si „Na čtyřicítku dobrý!“ a zase běžela z kopce a doběhla ten čekající autobus a dosedla na sedadlo přesně ve chvíli, kdy hodiny změnily názor z 0:29 na 0:30 a autobus se rozjel? No a pak jsem zjistila, že jsem si při pádu cukla hlavou a mám pochroumané rameno. A to jsem krásně rozhýbala druhý den, když jsem myla s mámou napůl okno. Což znamená, že jsem myla na štaflích asi tak čtyřikrát velikost okna, které mám u sebe doma, a máma myla dolní půlku.

Nonic, já věděla, že je důvod sem nic nepsat – podívejte se, teprve tu máme čtvrteční půlnoc a o ztrátě energie ještě ani slovo. Verbální stručnost u mě nehledejte.

Co jsem to chtěla… Jo po střízlivém večírku. Jsem šla v pátek do práce. A doháněla žádost o grant. A měla večerní službu do osmi. A pak ještě přes hodinu strávila doháněním žádosti o grant – slíbila jsem poslat hlavní ekonomické osobě, jaké tabulky prosím vyplnit. Ona na to bude mít čas v pondělí nebo v úterý. Říkala ve čtvrtek. Snad bude mít čas v pondělí, protože já mám na úterý 22.12. a středu psanou dovolenou. Nemám ale nárok preferovat pondělí, si myslím, protože jsem celou věc mohla ekonomické osobě poslat už dávno, a ne teď. Mně připadalo, že je fůra času – půlka měsíce a deadline je až jednatřicátého. Nojo, jenže prosince. Vánoce. A ekonomové dělají vyúčtování roku a tak. Si to sem píšu, abych příště neváhala.

Byl pátek večer, byla jsem už na konci týdne unavená, ale řekla jsem si: „To je bezva, teď to dojedu a pak jdu domů a bude víkend a zítra jedu na mejdan ke kamarádce.“ A dojela jsem po desáté večer domů a najednou ve 22:18 mi někde zvoní nějakej cizí telefon. Doháje. Nojasně. Omylem jsem si u sebe nechala služební mobil. Společný. Který bude potřeba v pondělí v osm ráno!

A já mám pracovní dobu od devíti. Uprostřed zimy nejsem schopná vstávat za tmy, vstávám tak ve tři čtvrtě na osm. Nemůžu jinak, sorry. A to mě dodělalo – že jsem makala v pátek do večera s vidinou víkendu, ale budu muset do práce, vrátit tam mobil. A ještě navíc jsem v práci zapomněla pletací jehlici. Novou. V jiné než svojí místnosti. Aby mi ji v pondělí ráno nevyhodili! No to ne, pět bambusových jehlic stálo 169 korun, koupila jsem je na Malovance ten večer, co jsem pak běžela a běžela z kopce na autobus. Bylo to jako zátěž navíc, nečekaná – ještě se starat, aby byl mobil včas na místě, a myslet na jehlici, kdo to kdy slyšel, heršvec.

No, nějak to v neděli nebo v pondělí ráno budu muset zařídit. A to jsem právě nepotřebovala vědět. To už bylo moc, to už jsem se přetáhla. Protože v sobotu ráno jsem jen napsala jeden komentář na blog, vyprala jednu pračku, vyměnila si povlečení a pořád mi bylo tak divně… Dala jsem tomu šanci ve sprše, ale nepomohla. Bylo jasné, že mejdan padá. Mejdan u milé kamarádky a se spoustou nových zajímavých osob-ností. Ale padá. Představa, že bych jela na nádraží, vlakem, pak šla do kopce a zase bloudila kopcem jako vždycky, pak se unaveně ploužila na oslavě a ani nic nepila, a potom ještě měla absolvovat zpáteční cestu, byla nereálná. Jen třetina té představy byla nereálná. Musela jsem si lehnout a dát si po čtyřech hodinách postupně tři ibuprofeny. A i ty mi přinesly úlevu vždycky jen na hodinu. K tomu mi pořád tuhnul krk, dvakrát za minutu jsem ho rozhýbávala a to je taky dost vysilující. Hrozný. Jedla jsem jen svoji hruškovou přesnídávku – ten hustokompot. Žádný žvejkání, na to jsem neměla.

Nevím, jak jiní lidi, ale já jak nejsem zvyklá být nemocná (nikdy jsem nebyla na neschopence), napřed to nesu bídně, prudce mi klesne nálada. Asi je to tím, že si svých varování všímám pozdě, i když se poslední roky snažím si včas všímat známek únavy. Propadnu se fyzicky i psychicky a trvá třeba dvě hodiny, než přijmu, že nic nebude, budu ležet. Všechno se pak zpomalí a pokles nálady se zastaví. Ze zvuků snesu leda rádio Vltava. Pustila jsem si ho. Ve chvílích úlevy jsem přeladila na Prahu. Radiožurnál by byl příliš.

Ležela jsem celý den a celou noc. Mejdan odvolala. Plán na neděli byl variabilní dle situace: buď dopoledne vytřu celé přízemí (mám tuto 3. neděli v měsíci službu), uklidím prádlo, dojedu do práce, tam vyklopím mobil a najdu jehlici, dojedu k rodičům na oběd  a přespím u nich, protože večerní cestu zpět už bych asi nezvládla. Nebo udělám jen něco nebo nic. Nakonec jsem krom všeho ještě vyluxovala svůj pokoj, dopletla čepici a nahrála na web fotky. A pověsila mámě záclony. Na okně, které umyla sama. A v noci jsem se ještě koukala na finále Stardance – co běžel večer předtím – asi tak do půl druhé do rána.

Jakto že jsem to všechno zmohla a v pondělí ráno vstala, šla do práce, byla čerstvá, dělala různé věci, najednou zjistila, že jsem snad něco na jaře nezaplatila (zatím pořád nevím, kdyžtak je za to navíc pokuta 2500 korun), z toho jsem se zvencla jen nakrátko, rychle zase skočila do klidu, půl hodiny si jentak povídala s jednou paní, pak jsem se smířila s tím, že asi zítra a pozítří dovolenou mít nebudu, je čaaas, ekonomická osoba se neozvala, takže se věci nebude věnovat dnes, ale snad zítra v úterý. Pak kolegyně připomněla, že mě ještě neslyšela hrát na violoncello, tak jsem ho po roce a půl vybalila, něco zahrála, ruce ztuhlejší než kdy dřív. V sedm jsem jela domů, ještě chtěla rychle nakreslit sekuriťáka v metru, ale nestihla, jo, to mi taky visí v hlavě – chci sestavit sekuriťácké PF2016 a potřebuju na to čas. Dotáhla jsem svou tašku domů jako nic, nohy lehké, spousta energie, přitom spousta úkolů na zítra. A vánoční dárky koupím zítra nebo pozítří 23.12. To je u mě běžné. Vánoční dárky nejsou žádná zneklidňující položka, prostě projdu ulicemi, kudy chodím, a dárky budou. Jen si to musím načasovat operativně podle toho, kam budu muset jet ještě pracovně a kdy. Proč mě to nestresuje?

Ne, to mě nestresuje. Ani krk mi netuhne. A ten mi tuhne, drhne a  křupe – jak to tak teď vidím – když si lebedím, jak jsem v klidu, jak mě to baví a jak jsem toho tolik pěkně dotáhla a vymakala, ačkoli mám řádku posledních úkolů ještě před sebou. Jo, lebedím!? – Nelebedění se přenese do krku, do těla. Visí mi to na krku, ty projekty. Granty. Přímá práce s člověkem je pro mě žádoucí, ještě víc jí chci, té projektové mám až dost. Potřebuju mix.

A dneska jsem se dověděla, že dvě „naše“ městské části mají termín žádostí v půlce ledna, ani ne. Přitom v lednu se všechny ostatní větší žádosti naopak vyúčtovávají, ekonomové jsou nechytitelní v jednom kole, odesílají se závěrečné zprávy! Které píšu já. A šup – do toho ještě žádosti. Jako by nestačila tahle prosincová. Chtěla jsem si v prosinci od těch projektů odpočinout. Bavily mě letos nebývale, opravdu, měla jsem pocit, jak mi to dobře jde, ale tři podzimní měsíce se mi jimi dost zaplnily. No, tak jsem si odpočala jen na začátku prosince a teď mám, co dohánět. Pšakrev (cituji z Kalouskových Starých pověstí českých:-).

Jakto že jsem tedy dnes večer plná síly? S lehkostí. Protože jsem plně přijala, že dovolená zítra nebude? To mi dalo klid navíc, čas navíc? Ani mi nevadí, že zřejmě ani ohlášené volno příští pondělí 28.12. částečně nebude? A to nevíte, že mám večerní službu do osmi jak 30.12., tak 31.12. Když už budu v práci, mohla bych si pozvat partičku a oslavit Silvestra tam, co říkáte? Nepřijdete? Jestli ne, uvažuju, že se domluvím v nedalekém podniku, že tam zajdu na oslavu půlnoci.

A budu vědět číslo domu. A nerozplácnu se na přechodu pro chodce. Ale ten poslední autobus po půlnoci stihnout nepůjde (dopravní podniky jsem mívala ráda, ale od té doby, co letos protáhli áčko do Motola a zrušili některé autobusy včetně pozdního, mi dost narušujou život, sviňáci). A dám si víc než jedno a půl piva. A nebudu mít v hlavě, že jsem možná něco za někoho někomu nezaplatila, že si to nepamatuju a že jsem něco nestihla a nějaké prachy visí ve vzduchu nebo na mým krku nebo už do něj sekají jako Damoklův meč. – Prostě pohoda jako dneska večer.

No, takže do toho podniku na Silvestra nepůjdu. Chci stihnout autobus!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

12 komentářů u „Kde jsem tu energii zase nabrala?

  1. To mi připomnělo, že jsem minulý týden jela po dvou vínech ze Strahova na Vinohrady – vyrážela jsem v 23:45, o půlnoci busem na Dejvickou a tam jsem se málem rozplácla dole ve vestibulu metra. Což by bylo marné, protože mi ujelo. Čekala jsem přes půlhodiny na noční tram a doma jsem byla za 2 hodiny – to je jako kdybych jela autobusem z východních Čech. Zase jsem ale cestou potkala hodně divných charakterů, některé i opakovaně. Korejce, který vypadal velmi zmateně a zdvořile, ale nakonec se zvídavě dotazoval, jestli jsem doma sama (což mi připadalo jako jednosměrný dotaz), paní s trvalou- dokonce několikrát a pána s kytarou. A taky jen po dvou vínech. Akorát jsem kvůli nedostatku alkoholu na konci trasy už vytuhla:)

  2. Eště jsem to nedočetla celý, ale urgentně tě musím ujistit, že příhodu s tryskáčem přistávajícím na břiše, čůráním v parčíku, dosednutím do sedadla současně s poskočením rafičky a naraženým ramenem jsi nám již zprostředkovala. Tyto silné zážitky zřejmě nejde nezprostředkovat, ani pak tímto vyhodit z hlavy jen tak jako zpracované, vracejí se, znám. :-)

  3. Řekla bych, žes toho prostě měla plný zuby a potřebovalas vypnout. Spát celý den a celou noc a v hlavě vypnout ode všeho, tj. všeho se v hlavě vzdát. To pomáhá děsně. Všechno škrtnout, zahodit, vzdát se toho, pustit, jen ležet. Nebýt.
    Pak se probudíš a jsi tak o Krkonoše lehčí a chuť zas něco dělat, do něčeho se pouštět, je zpátky. Reset.

  4. psice,
    á, takové pěkné postavičky. Co taky sledovat, když metro ujede a cesta tak dlouho trvá :(
    Korejec, vida vida. Myslíš podle toho chování, že byl severní, nebo jižní?

  5. ru,
    2
    nojo, máš pravdu, pyramidální rozplácnutí u hotelu Pyramida jsem si nemohla nechat pro sebe! Až tak moc, že jsem to řekla i vlastní matce.

    3
    o Krkonoše lehčí! To je ono! To by bylo zajímavý, kdyby se to nakreslilo. Resp. by bylo zajímavý, kdyby někdo vymyslel, jak to vtipně nakreslit. Já to nejsem. Já na to ještě nepřišla.
    Leda že by ta figurka furt tahala s sebou na hlavě Krkonoše i se sjezdařema a pak šla do postele a celý je hodila na zem a rozprsklo by se to po pokoji a sjezdaři taky.

  6. 5
    tmavěšedá obrovská tlustá vrstva – popraskaná padající a z ní bílá štíhlá? Na zemi z té tmavě šedé obrovský krusty…
    Ale ty Krkonoše nevím. Hlavně kam dát rozhlednu na Sněžce, případně lanovku…

  7. 6
    jako na jakou skříňku by sis tu rozhlednu postavila, až odhodíš Krkonoše?
    Nikam, odhodit, ty odhozený Krkonoše asi pak v pokojový teplotě roztajou celý i s kamením.

  8. Dnes jsem vedla rozhovor s nejstarším… říkám mu: To máš šrumec co? a on na to: nevadí, alespoň nemusím řešit co s volným časem :-)

  9. 8 ratko :-))
    jojo, jak hrozí, že by mě něco nudilo, náhle zapomenu něco zaplatit a pak už je o zábavu postaráno. Tak to funguje u mě.

  10. Ha, právě jsem to vyřídila s finančákem a můžu začít vánoce!
    Ale v pondělí 28.12. budu muset na dopoledne do práce.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.