Knihovna vydává svá tajemství (1)

COPAK JE TO ZA KNIHU? 

knih7-500

Těžko uhodnout! Na co byste ji tipovali podle vzhledu? Pamatuju si, že nějaké podobné jsme vyhodili, když jsem byla v pubertě, a tuhle květovanou jsem tehdy řekla, že si nechám mezi svými pohádkovými. Co to bylo za knihu… nevím, nepamatuju si, nečetla jsem ji; nějaká stará pohádková. Líbilo se mi, že je květovaná a že je švabachem.

knih8-500

První sloce rozumím, druhou si musím trochu dohledat: der Hauch = dech; die Schöpfung = Stvoření, dílo. Tak schválně: Jste na stopě, co je to za knížku? Já právěže ne.

Asi je po babičce. Ta – Češka ovšem, byť s německým příjmením – pocházela z německy mluvící oblasti. Od Chomutova. Ještě i táta se tam narodil. Jednou mi řekl dost vtipné rčení:

„Všude žijou lidi!

Jenom v Chomutově Němci.“

Tak to mě dostalo. Říkám tomu citát se zvýšenou uplatnitelností. Táta dodával další:

„Ono se řekne pupenec; ale seď nalitej na větvi!“

– Zasmáli jsme se a teď se konečně podívám na titul knížky:

knih9-500

Je to hit Karla Gotta, Včelka Mája!

Mája je starší než Kája!!!

knih6-500

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

41 komentářů u „Knihovna vydává svá tajemství (1)

  1. Nebojíš se citovat takový ořehavý citát v dnšní hystericky multikulturní oficiální doktríně? :-)

    Jinak to s tím pupencem říkával (a možná ještě říkává) můj tatínek taky, v sadě s dalšími citáty od Voskovce, Wericha a Horníčka. Tak jestli to nebude taky odsud.

  2. ru,
    ajo, ten pupenec by mohl být od Wericha a spol. Pupenec se tam vyskytuje v Ezop a brabenec: „…když pupenec kyselinou leptá.“

    Jo citát, už chápu, s Chomutovem. Když jsem to psala, taky mě matně napadlo, že se to dá asi nějak aplikovat např. na dav muslimů valící se do Evropy.
    Zatím jsem ho aplikovala, když někdo očekával nezdar a nějací lidé mu pomohli a on byl rád, že „všude žijou lidi…“
    Ono je na tom citátu dobrý, že už dávno neplatí; to ho zachovává upotřebitelným a nevypadá to jako rasismus. Což nebyl ani původně, byla to jen sranda. Ale kdo by chtěl, jistě by se toho mohl chytit jako nevkusného vtipu s nádechem rasismu.
    Na to bych mu řekla leda: „Ňáký hovno.“ :- D

    Ale je to zajímavý, proože tenhle citát mě baví, kdežto úplně jiný, cizí, s podobnou mírou upozornění na nějakou národnost, by mi připadal trapnej, rasistickej, ubohej, spodinskej apod. To zas o sobě vím. Taky záleží, kdo by ho řekl – pokud vypelichanej oplzlík, tak bych si řekla „No fuj.“ :)

  3. Třeba to není citát, nýbrž vtip :-)) a vtipným věcem se směji. je pravdou, že se smeji nepatřičně a zcele jindy než se očekává. ale toto mě přijde vtipné… protože tak nějak od srdce :-)

  4. a vůbec mě nenapadlo nějací muslimi, s těmi dělám a moc se nesměji. celkově je to zvláštní zkušenost, až ji budu mít za sebou možná něco k tomu napíšu. multikulti je v poho.

  5. 3. Ratko, já jen nechápu, jak píšeš, nejen tady, ale i třeba u tebe na blogu – jak stále něco očekávají jiní, nebo ty očekáváš….to je asi nějaký zásek, nebo co?
    Jinak já mám někdy humor taky dost morbidní a drsný a ne každému sedne, takže si dávám jen pozor na to co, kde a před kým něco plácnu co mě momentálně napadne. No prostě drsný špitálský humor, no.

  6. 5. :-) prostě občas pohoršuju, provokuju, no :-) asi jako každý.

  7. jé, barčo, já doufala, že když jsi nakoukla sem, bylas i u sebe na blogu a něco tam šoupla – a ono ne. Jsem takový slídič, pořád koukám na blog ratky, tebe a rulisy, co nového :)

  8. 8. jsem v práci, v čase něco na blog dám, neboj :-)

    Jinak, k tvému článku:
    Připomnělas mi – jako malá jsem bydlela u prarodičů. Děda vášnivý filatelista, čtenář, sběratel umění – v pokoji byla velká prosklená knihovna: podél tří zdí od země až ke stropu. A mě lákalo ve skleněné knihovně všechno možné – od maličkostí- jako byly sošky, keramika, krásné skleničky před knížkami až právě po knížky – krásné hřbety knížek (děda byl čtenářem a pravidelným odběratelem z Odeonu) takže moje občasné výpravy s kuchyňskou židlí za těmito lákadly a tajemstvími :-) no, a někdy se to samozřejmě neobešlo bez kotrmelců – shodila jsem sošku, hrníček a ke knížce jsem se vůbec nedostala.

  9. 9. malé poklady v knihovně byly úlovky ze starožnictví a z bleších trhů a také dost poděděného po praprarodičích.

  10. 9 barčo
    jojo, takovou podobnou do stropu knihovnu zatím nechávám stranou; jen moje malá knihovna vydá na několik příspěvků.
    Asi sem dám další hned dnes, dokud jsem v tom; dotýká se mě ta vlastní knihovna mnohem víc než knihovna stará rodinná. Co všechno už je z mýho života pryč :-(( A já to teď musím vyhodit i fyzicky.

  11. taky jsem tím prošla, cyklicky jsem litovala že jsem něco vyhodila a pak najednou ne, pak sjem si koupila knihu džunglí a pak ji našla (v bedně) tak nějak jsem se tím prosoukala, teď mám období klidu

  12. 14 na co zrovna při vyhazování Knihu džunglí?
    (mimochodem mám dvě, jednu česky v knihovně a jednu anglicky někde v bedně a ani jednu nevyhodím, aniž přikoupím třetí)

  13. 15. největší životní balení byl odchod v 92 roce. to se balil celý být i s kuchyní a sklepem do dvou náklaďáků, to byl moment kdy jsem dělala první „velkou“ čistku věcí, prohazovala jsem se krespondencí, výkresy, sešity, deníčky, sbírkami…a zůstala mi krabice s dopisy, a dvě nebo tři banánové krabice s knihami. z toho jedna pracovní a ty dvě… všehochuť včetně dětských knih. pak byly další asi čtyři veké krabice s obrázkovými cestopisy, atlasy a tak… ale k tm jsem neměla vztah jako k „osobním knihám, většinou scifi… a právě kniha džunglí, od 92 roku jsem pak tu knihu neviděla až jednou v antikvariátu nedávno… tedy asi po 20 letech, a tak jsem si ji koupila. pát dní na to jsme našla tuto knihu v krabici… manželové, měl ji taky, v české verzi ale byla tam :-) tu moji… jsem nenašla. možná jsem ji během stěhování vyhodila. a vlastně ji ani nechci. koupila jsem ji z nostalgie asi za 10 korun, ale nečtu ji.

  14. měla jsem sbírku fotografií ze studií, průřez těch nejvzácnějších. Vzala jsem je na setkání a zapoměla tam. Volala jsem zda je našli. že ano a dali ji spolužákovi xy. a ten je dovezl mojí kamarádce…. a když jsme se jí ptala kde jsou, řekla mi že mi je již dala. Tak je nemám. Nejdřív se mi zastavilo srdce, pak jsme to vydýchala a postupně se smířila. a s tím smířením odchází čas, na kterém jsem možná lpěla. možná ho považovala za krásný … až tak, že to bolelo. ale teď je to pryč… s fotkami to vyletělo do vzduchu. čas studií se mi rozplývá před očima, zůstaly mýty a pověsti. historky z natáčení :-)

  15. 16 ratko
    jojo, některé knihy člověk prostě jen chce mít doma.

    17
    fotky ze studií – ty nemám prakticky žádné, jen z čundrů, táborů, výprav z té doby. A si bych snadno snesla, kdyby zmizely. Jenže jsou v cestovních denících. O ty by bylo horší přijít. Ale šlo by to. Nechápala bych asi, jak se to mohlo stát :)

  16. To je nádherný. Úžasný. Vidím starodávnou včelku mezi těmi nevadnoucími květy. Vypadá trochu jinak. Tak jako my vypadáme trochu jinak (než naše předkyně).

  17. pro mě studia a čundry slévají v jedno, byli to stejní lidé :-) S kamarády ze Slovenska jsem se sešla… občas na nějakou akci, ale málo a nefotilo se. Tam se naše cesty rozešly. Na rozdíl od manžela, kteerý zůstal v městě kde vyrůstal a tak s jeho kamarády se občas setkáme, a zejména se setkáváme s kamarády ze studií. TAm vlastně začal můj společenský život. Vytvořila se určitá komunita.

  18. 5
    No, na moje „ty dostáváš bonboniéry od pacientů, co se uzdravili, já od pozůstalých, kterým se pacienti už neuzdravili“ bylo i na drsný špitálský humor evidentně trošku moc kafe. :-))

    Ale jo, toho ratčina záseku,jak ratka, furt řeší očekávání druhých, respektive svoje přesvědčení o očekávání druhých a o tom, jak se jim vymyká, jsem si taky všimla. .-)

  19. Studia a čundry… nedovedu si představit, že by to měli být titíž lidé. Přece trempíci jsou úplně jinej svět než študáci…
    A navíc by mě to ani nebavilo, Vždycky jsem měla potřebu přebíhání mezi různými světy, aspoň dvěma, ideálně třemi. Být „v práci“ i „v relaxu“ pořád se stejnými lidmi by mi asi způsobovalo ponorkovou nemoc.
    Na druhou stranu, nemám žádnou komunitu. Vlastně všecko pominulo, odevšad zůstal sem tam nějakej člověk.
    Jeden čas mi to bylo líto. Zas ten pocit, že člověk nikam nepatří.
    Dneska už mi to spíš vyhovuje. J eto volnost. A můžu si mezi svými světy přepínat opravdu podle svojí potřeby.

  20. ru 22 :-))

    24, 20
    pro mě spolužáci a parta (užší či širší), co jsme jezdili ven, byly jiný skupiny.
    Proto nemám fotky „ze studií“ – kdo by se fotil v posluchárně jako pako, žejo :)

  21. A já už myslel,že je to Mein Kampf po babičce maskovanej v kytičkách :-)

  22. 24. „Je to volnost. A můžu si mezi svými světy přepínat opravdu podle svojí potřeby.“
    podepisuju. a mám to tak.

  23. 25. neměla jsem jiné… ne že bych nechtěla. ale nebylo jak… nebo jsme to neuměla. Ze Slovenska jsem odešla… a zanechala tam vlastně všechny co jsem „měla“. a na škole jsme se pohybovala jen… v prostředí které tam bylo. Sice víc skupin, na čundry jsem chodila s jinou skupinou než na pařby, a nakonec si našla kluka taky z jiné skupiny (kapely). Právě ta děcka z kapely se setkávají dodnes.

  24. Byly večery kdy jsem bloumala po ulicích sama a říkala si, že někoho potkám. zašla do hospody a někým se tam seznámila. pákrat s sešla ale nic z toho nebylo… dokonce jsem měla několik akcí „naslepo“ nebo co jsem potkala během stopování či ve vlaku, ale opět z toho nic nebylo. pár setkání a vyšumění. TA trvalost vznikala tam ke se lidé setkávají opakovaně.

  25. 28.29.
    no mě to připomíná trošku to moje – všechno známé v Liberci jsem zanechala, šla do hk na ubytovnu a vše pozvolna a pomalu, noví lidé, nové prostředí, komunita pozvolna pomalu pracovní, komunita pozvolna pomalu na ubytovně, pozvolna se promíchat do hradeckých plus objevování hradce a jejich obyvatel, takové to pozvolné, přes někoho známého na nějaké akci se seznámit zase s někým novým…a jeho přáteli a komunitou apd. prostě pozvolna hradec se vším všudy, až do pocitu, no, hk mi už není cizí jako liberečačce, ale prostě obě města jsou „moje“ a dobrý.

  26. :-) hodně si vzpomínám z té doby, že jsem nejenže bloudila po městě a nemohla se trefit na všechna správná místa srazu (doba přejmenování – sejdeme se u Tanku….nojo, jenže tank už tam nebyl, ani jsem nevěděla, kde dříve stál) ale taky si pamatuju právě moje výpravy samotné po městě, kde na ubytovně dvě spali po noční a já abych nerušila, jsem si courala sama po městě :-) a modlila se, abych trefila zase zpátky na ubytovnu a nebo do práce. :-))

  27. 32. ubytovna byly koleje, tedy zase lidi z VŠ :-)

  28. 29,30:
    i když ani ta trvalost nemusí bejt navždy,protože cíle se mění a tím automaticky i lidé na spolupráci na nich.

  29. 31 barčo
    sranda je, že jsem včera z knihovny vyhazovala svou seminární práci „Srovnání socio-prostorové struktury Hradce Králové a Liberce.“ :-D

    Seznámit se s někým přes někoho bylo běžné dřív, když byly partičky, zamlada, pak už to jde dost blbě. Teď. Čím dál hůř to jde.

  30. … pokud člověk nevstoupí do nové skupiny, nově, do naznámé. Což jde, přes nějakou zálibu nebo i do placeného kurzu. Já mám zkušenost, že to ryché dobré navázání ale dlouho nevydrží, jen po dobu toho kurzu.

  31. 36. :-)
    jasně, za mlada tohle jde volněji….přirozeněji….bez zábran.

  32. Protože za mlada jsou lidi navzájem otevřenější, přístupnější.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.