Knihovna vydává svá tajemství (2)

STUDIJNÍ LITERATURA.

knih10-500

Ani jsem všechny ty sešity, odborné články a výpisky neunesla. Vzala jsem je ke kontejneru nadvakrát. Nebylo to snadné unést. Vědět, že tohle všechno jsem věděla, už nevím a už nikdy se zpátky na vysokou úroveň v tom oboru nedostanu. Můžu cizí i své texty, pečlivé výpisky a odborné články v angličtině leda vyhodit. Výzkumníci už čtou novější články. A já ty staré číst už nebudu.

Teď teprve vidím, kolik za mnou bylo práce! Musela jsem tomu dát dost času, a ne že jsem se jen poflakovala. (Proč si o sobě pořád myslím, že se poflakuju?) A ze znalostí kolika set nebo tisíc lidí přede mnou jsem čerpala! Všechna ta jména zatržená zvýrazňovačem, všechny ty směry, kterými se vědní obory rozvíjely, různé otázky, metody a empirické průzkumy. Všechna ta literatura, kterou jsem poctivě přečetla, po které jsem se pídila. Prorvávala se dlouhými články, abych z každého využila pro svůj text třeba jen dvě věty. To všechno mi posloužilo. Mí dobří učitelé do mě investovali. A dneska to všechno vyhazuju. Už jsem to zahodila dávno, až dnes fyzicky. A to má svůj význam, dělá to svoje, působí. Vidím, že už mám něco za sebou. Můžu se ohlížet, anebo zapomenout a koukat jinam, můžu litovat, anebo být vděčná, můžu z toho vycházet a můžu chodit úplně jinudy. Vím, že mám už jiný způsob myšlení. Ale snad mi to pořád dobře myslí. Nejsem tak daleko od sebe jako tenkrát a nejsem tak daleko od sebe tenkrát, jak si myslím.

A co bude dál? Budu svobodnější, když jsem vyhodila kdysi tak drahocenné podklady? Už jsem je vyhodila, nepotřebuju si je držet. Se jich držet. Ani všech těch dalších knih, ze kterých jsem vyrůstala odmalička. Nemusím už tolik číst. Můžu vycházet z toho, co dělám, z toho, co se děje, ne z toho, co čtu a co vidím na mapě.

Tak snad stojím víc na svých nohou než na knihách? Už nevyrůstám. Tak co teď bude? Budu se rozšiřovat? (Už se šířím; když jsem žrala knihy, byla jsem štíhlejší.) Ještě pár papírů vyhodit a hyn sa hukáže.

Nechala jsem si jen jednu nakopírovanou knihu. Nebo dvě? Jeden sešit. Ten nejvíc teoretický, vše zastřešující. Nebo dva? Dva a ještě sešit z volitelného předmětu „Zámořské objevy.“ (Ten název přímo duje vítr do plachet!) A několik odborných knih a knih o městech; proč bych je dávala pryč.

A hele, tahák na kartografii. Tu jsme měli v prváku.

knih13.500

Ještě vyfotím, co jsem dala do knihovny a ne do kontejneru, ať nemám pocit, že mi ze škol nic nezbylo. Je to veselá směska:

knih14.500

Něco se vyhodí snadno. Skripta na hospodářskou statistiku. Ty vzorce korelačních koeficientů, dlouhé tři čtvrtě metru, mi nedělaly dobře.

knih4-500

Matematiku na začátku studií mě doučil můj kluk. I jeho svatá trpělivost občas vykypěla při mých neodbytných otázkách po zdůvodnění vzorce. Ale doučil mě krásně. Důkaz:

knih2-500

No nepřipomínají vám integrály cello? Mně hrozně. Asi proto mě docela bavily. Kdežto derivace jsem nesnášela. Připomínaly mi dezinfekci a deratizaci a deprivaci. Ty jediné jsem jednoznačně ráda, že jsou z domu.

.

340 komentářů u „Knihovna vydává svá tajemství (2)

  1. veškeré moje sešity ze střední a výpisky k maturitě – skončily hned po maturitě u lidí, kteří je potřebovali na opravnou zkoušku (požádali o ně) znali mě, že si je píšu pečlivě, na hodinách jsem nechyběla, nebývala jsem nemocná, měla jsem 100% docházku. :-) už jsem svoje sešity a výpisky nikdy později neviděla :-) ale po letech na školním srazu jsem se dozvěděla, že posloužily dobře. :-) takže v pořádku.

    studijní knihy – přímo školské jsem neměla jako vlastnictví nikdy. Knihy různě dokupované – takové ty poloodborné z různými tématy pro veřejnost mám stále.

  2. co se týče studijního úsilí: byla jsem trojkařka na základce, přijímačky na střední byl trošku pro mě záhul a když jsem se dostala na střední, byla jsem zvyklá se učit – takže jsem v tom pokračovala a měla maturu s vyznamenáním. Pravdou také je, že mě odborné předměty bavili a měli jsme různé vyučující lékaře, s jejich různými přistupy k učení a probírané látce. Pravda třeták šel malinko volně mimo mě – bylo hodně praxe a velká láska, ale do maturity jsem zase zabrala.

  3. půlka druháku byl vůbec přelomový – nástup na intr, chození ve školním roce na brigády a vydělávat si plus turisták jako vedoucí a škola. bylo toho hodně. :-)

  4. Liško, ty ře něco flákáš? Ty, vzor systematičnosti a preciznosti? :o)

    Ty zápisky s propisem tvojí tvořivosti byhcnevyhazovala. Cello je úžasný.

    Mně je dodnes líto mého gymnaziálního sešitu z biologie, asi jediného vedeného celé čtyři roky opravdu pečlivě. Supr ucelený přehled celé látky. Taky jsem ho půjčila, taky už se mi nevrátil. Od spolužačky Moniky. Kolikrát jsme litovala, že h nemám, kdžy jsme tu biologii i učila a dost by semi hodilo do něj nahlídout pro ucelení toho, co učím.

  5. ano, Cello je úžasný! uplné užité umění a to doslova :-))
    nevyhazovat, do rámečku a šup s ním někam na zed jako obrázek! :-)

  6. 4,5
    cože? vy byste to nevyhodily? Už je to vyhozený.
    Proto jsem něco aspoň vyfotila. Teda nic moc víc už ne.

    1 barčo,
    přesně, moje sešity si taky všichni půjčovali a skoro nikdy jsem nechyběla. To bylo pro mě typický! Narozdíl od ostatních já jsem nebyla schopná si půjčit cizí sešit a pochopit dobře tu logiku výpisků. Jakmile jsem to neměla naživo od přednášejícího, tak jsem byla vedle. A skripta jsme skoro neměli (jen pár), všechno jsem se učila ze sešitu. V noci před zkouškou.

    Výpisky jsem psala, abych je chápala já; něco těm ostatním z nich jistě muselo uniknout, protože někdy jsem si tam jen do hranatých závorek poznamenala nějaké slovo a věděla jsem přesně, co mi připomene, až si to budu číst. A to jiní těžko.
    Psala jsem dost rychle a hodně čitelně, tak asi proto si to půjčovali (i jiné ročníky); někteří nestíhali, i když na přednášce byli. Odhodili tužku, protože vyučující chrlil. Sešity mi nakonec byly všechny vráceny, ty chrlicí týden před státnicemi. Jiný zdroj těch informací neexistoval.
    A vyhodila jsem je včera.

    Možná to byly větší poklady, než mi připadá. Nonic, co ale s nimi.

  7. 6. ano, přesně.
    chrlil chrlil ve dvouhodinovce zapálený doktor svoje témata – ostatní to vzdali :-))
    na těch svých tématech samozřejmě ujížděl při zkoušení.

    no a já, abych to chápala, opravdu jsem tu školu měla nadřenou – tak jsem si to prostě psala všechno – ty myšenkový schemata, návaznosti – nejen do sešitu, ale taky na papír volně, když chrlil přespříliš :-) a doma si to ucelovala a přepisovala do sešitu a zároven tím učila. :-)

  8. Zarámovat si chci nějaký mapy.
    Starý, nový, slepý, tematický, co jsem dělala (Hradec Králové a jeho vybarvené shluky katastrů:-), dokonce když mi bylo 10 nebo 11, kreslila jsem tužtičkou mapu vesnice na Šumavě s plotama a místními názvy a popiskem kde kdo bydlí. Zatím je problém, že mapy chci dát vysoko, jenže tam na ně nebude vidět, mapy jsou hodně detailní věc… jen vedle dveří chci dát nějaké nízko, ale ty zas mohou být jen malé rozměrem.
    A udělat skrumáže-koláže? Anebo zarámovat prostě celou jednu mapu a nic u toho? To mi zas přijde suchý.
    Tak zatím nevím.

  9. 7 barčo,
    aha, teď po letech tomu začínám teprve rozumět :-)
    Oni asi lidi nebývají zvyklí psát něco rovnou načisto, hotový, komplet, bez úprav a bez škrtanců! Delší texty, když je někdo chrlí :) To mi nějak nedošlo, ehm.
    Já jsem na to byla zvyklá ze svých cestovních deníků a vlastně už předtím, v dětství, když jsem si psala ty různé notýsky a knížečky, tak rovnou. A já je chtěla mít bez škrtanců – v knihách přece taky nejsou škrtance :) Tak jsem to dělala tak, aby to bylo už finální.

    Když jse chtěla něco napsat velikým nebo ozdobným písmem – ať vymyšleným, nebo podle zdobné abecedy (Die Schöne Schrift nebo tak nějak se ty dvě bichle jmenujou, ty nevyhazuju :-), napřed jsem si tužkou udělala linky a zhruba si předkreslila, kde které písmeno bude. Jenže když jsem to pak psala třeba tuší načisto, nikdy jsem se toho předkresleného nedržela a vyšlo to jinak.
    A to mi dalo zprávu, že moc si věci předkreslovat nanečisto nemá moc cenu. Tak jsem od toho upustila.

  10. Zápisky z přednášek jsou přeci dycky finální, ty už nikam nepřepisuješ.
    Mně to zas přišlo jako cvičení zkratek a symbolů, schopnosti už při zápise vytáhnout to podstatné, fakta a vztahy.
    Takže sice jsem tam neměla škrtance, ale spoustu podtrhávání, různých stylů písem, šipek mezi hesly, svorek, rovnítek, nerovnítek, vyplývátek (jak se jmenuije to rovnítko se šipečkou, jakože „z toho vyplývá“? ),vykřičníků, hvězdiček… – a skoro žádnou souvislou větu.

    Ode mě nikdo sešity pučovat nechtěl, neb jednak jsem škrábala a jednak se ostatním bez těch aspoň občas souvislých vět moc nedařilo pochopit vocogou.

  11. Jo a odstavce se seznamem. To bylo moje. Co se dalo, všecko šlo pod sebe jako a) b) c) nebo 1) 2) 3).
    A zůstalo mi to do dodneška, při jazykových redakcích občas přivádím autory odborných textů k lehké nepříčetnosti, když jim komplikovano souvěťový slohovkový výčtový text imrvére překlápím na odstavce se seznamem.

  12. 10ru
    bajo, můžeš si to přepsat. Pokud je druhá možnost to mít nečitelné a nesrozumitelné a třetí možnost to přepsat nebo okopírovat od někoho jiného.
    11
    já zas mám ráda body ve tvaru pořádně kulatých velkých puntíků. :)

  13. bohužel moje poznámky byly a jsou vždycky příšerné (jsem dyslektik?) Pučovala jsem si poznámky cizí… třeba na zápočet ze zkoušky a tak, když bylo potřeba ukázat že něco mám. Jinak jen hnusné čmáranice. I na základce, i na střední… dodnes

  14. 12
    Nedovedu si představit, že bych ještě jednou přepisovala poznámmky z přednášek. By mě jeblo. :o))
    Ani omylem, tfuj.

    Jo, puntíky jsou taky dobrý. Taky fungujou.

    Hlavní je to mít graficky rozlišený, pak se mi z toho dobře učí. Dobře se mi to pamatuje. Stačí ty hesla a grafika, čitelnost písma až tak důležitá není, to stačí jen pro mě. :-))

  15. 14. no, jednu hodinu píšeš do sešitu, stíháš ok – včetně barevnýho rozlišení, odstavců, uprav, zmińovaných značek.druhou hodinu, už nestíháš – dvouhodinovka bez přestávky a chrlič rozjetý na plno a na tabuli a v řeči a gesty :-) no takže píšeš nekrasopisně, ve fofru, už ta pozornost není taková – takže na papír a doma prostě znovu v klidu – sedneš a přepisuješ do sešitu s odstavci, s poznámkami, barevně, značkami apd – a tím si to opakuješ – učíš, no. (fixuješ)

    no, prostě jsem jen středoškolák a to učení a přednášky od mudr – co si budem povídat, rozjedou se a zapomenou, že učí na střední a jede to do hloubky, do podrobností – žádné osnovy, žádné knihy a učebnice, jedou si po svým – co oni uznají za vhodné z oboru apd.

  16. 16. vlastně všichni doktoři – externisti – knihy na střední totálně ignorovali – naopak, pozor! tohle si zapište za uši, tohle musíte znát, umět, rozumět a když vás o půlnoci vzbudím – tak prostě musíte to sypat. když někdo chyběl na hodině – nebylo kde tu látku si doplnit – v knize (učebnici) to nebylo. zbývaly jen právě něčí výpisky. internet nebyl apd.

  17. 16
    Barevný rozlišení nemáš při přednášce šanci stíhat.
    Jen to rozhazování do odstavců, pododstavců, hůlkový písmo, tiskací písmo, podtržení rovně, podtržení vlnovkou, body, šipky, rovnítka. A hesla, krátká sousloví! Žádné věty, věty se taky nedají stíhat.

    Ale nad tím už pak nepřemýšlíš, jen vnímáš přednášku a podvědomě už to z proudu slov vytahuješ a dělíš, i když je pravda, že pokud přednášející přednáší chaoticky a nesdělí dopředu, že něco se dělí na tolik a tolik něčeho jiného, je pak chaotičtější i zápis. Občas škrtnutí a přepsání něčeho z odstavce do těch bodů.

    Vyhovovalo mi to takhle víc než diktování do sešitů jako na základce nebo na u některých kantorů na gymplu (sem tam někteří už taky jeli ten „přednáškovej“ styl). Tomě děsně prudilo, že musím kvůli pozdější kontrole sešitu a dohledu učitele, jestli píšu, psát něco, co považuju za balast, a zdržovalo to podle mě, bralo čas, psala jsem rychle a radši bych už poslouchala něco dál než čekala, až dopíšou ostatní.

    Ani jednu jedinou přednášku jsem nepřepsala, nikdy.

    Barevně jsem pak jela už jen do skript. Párovala s informacemi z přednášek.
    Do učebnic jsem už nečmárala.

    Ale na střední, kde na to člověk nebyl zvyklej ani nastavenej, to asi muselo bejt maso.

  18. 17
    Ono na VŠ to bylo podobně – každej si přednášel to, co on považoval za důležitý, a pokud zrovna nebyl spoluautor daných s kript či učebnice, přednášel většinou právě to, co v nich nebylo. Nebo se to jen lehce překrývalo. Přičemž je zkoušce msuelo bejt všechno.

    Ty předměty, kde se přednášelo to, co bylo ve skriptech, byly jako luxusní dárek pro oddych, tam většinou na přednáškách nebýval skroo nikdo.Jen pár obětavců, kteří hlídali, jestli se náhodou přeci jen neřeklo něco, co by bylo potřeba od sebe opsat a k těm skriptům doplnit. :-))

  19. to bylo maso, si piš! hned od prváku. odborný předměty jedině dvouhodinovky a několik. pravítko a červená. žádný diktování do sešitů jak na základce, jen prostě zvyknout si na ten způsob toho vyučování a taky zkoušení – jen dvakrát, třikrát max. do půl roku – ze všeho probraného. síto, nervy, slzy. jako klasičtí učitelé – matika, čeština, ruština, učitelky praktického ošetřovatelství – dobrý, ale ty odborný předměty – maso. a doktoři opravdu co lidi, co přístupy, co způsoby přednášek – chaoticky, nechaoticky a jejich způsoby zkoušení – maso.

  20. 17 + 19
    Což má logiku – proč by měl odkecávat to, co si každej může přečíst v učebnici, žejo. Odkecat musí právě to, co študáci jinde nenajdou nebo by hledali těžko.

  21. 20
    Nojo, my bordeláři lážoplážo ulejváci se sklony furt něco zjednodušovat jsme tomuhle holt blíž, pečlivkám poctivkám sestřičkám se určitě zvykalo těžko. :-)

  22. vlastně jen ustní zkoušení – nachytal tě, zamotala ses, nebo do toho něčím skočil – nějakou svoji uchylnou záludností, na které trpěl a byla jsi v háji. :-) je jedno, že jsi přeříkala,´před tím skoro všechno, nějaká jeho maličkost – a konečná. fakt masakr. hodně se to řešilo na třídních schůzkách – jak je možný chtít po lidech vyšlých z 8. třídy ze základky – takovýhle věci. a v podstatě s těmi doktory nikdo z učitelského sboru nehnul a to samé u matury. prostě chtělo to dost štěstí.

  23. zkoušeli se i věci starý – vyvolal tě a chtěl po tobě věci z lonska. :-) prostě umět všechno.

  24. 23
    Jo, ješitní doktoři.

    Hele, leží mi v hlavě to „pravítko a červená“ – to jako že vás bili a psali červeně pětky, nebo jsi stíhala podtrhávat podle pravítka a červeně?

  25. 24
    Ale to je jasný, v praxi taky musíš umět všecko, ne jen věci z letoška. To bych na jejich místě zkoušela taky.

  26. Na druhou stranu, Barčo, i ten stres od nich byl dobrej, odpovídal tomu, co na vás čekalo v té praxi. I tímhle vás učili.

  27. Kdo nevydržel školu, bylo dobře, že odešel, nevydržel by ani špitál.

  28. jo, měla jsem krátký pravítko a červenou uzkou fixu. – to vlastně bylo mý jediný barevný značení.podtrhávání a nebo červený puntíky (něco jako odrážky)

  29. Podle pravítka… dyk to říkám, pečlivá sestřička. ;-))

    To nic, jen vrtám.
    Musím zas chvilku jít pracovat.

  30. já jsem samozřejmě plavala v matice, fyzice – naštěstí matika ve druháku skončila – v třetáku už nebyla – tam bylo spousta praxe v nemocnici a odpoledky jen odborné předměty. a měsíc vůbec nebyla škola – jen praxe, ranní a odpolední směny.
    fyzika – tam měl profesor rozum – zachránily nás referáty ze 100+1 :-) a všem učitelům, co učili všeobecné přeměty bylo jasný, že potíme krev na odborných předmětech, takže prostě přimhouřili oko, když věděli, že máš dobrý známky z odborných předmětů.

  31. jo, ještě jsem propadala z branný výchovy – no, to bylo taky něco! neznala jsem po lbc civilní bungry, jejich rozměry, vybavení, pletla si barevné označení a známky raněných….to byl taky děs. a ten člověk, co to učil – vysloužilý voják, no to byl taky děs.! :-)

  32. :-) mě se takhle zdává dost o práci ve směně jak nestíhám a někdy právě se mi tam do toho připlete ještě někdo ze školy jak mě zkouší a nevím….:-)

  33. Souhlasím s rulisou, že během přednášky si barevně podtrhávat je bláznovství.
    Já bar. zvýrazňovače buď nepoužívala, anebo jedině až před zkouškou, když jsem se to učila: při tom čtení jsem si to zatrhávala a pak ještě jednou přečetla.

    A že jste měli, barčo, různorodé učitele a každý měl svůj styl, to nepřekvapí :)
    Ještě aby ne, to by byla nuda.

    To diktování během hodiny, co si zapsat do sešitu, to nechápu. Pokud to některý učitel dělal, nenáviděla jsem ho! Nechápu, proč by kdokoli měl bejt dokonce nucenej si zapisovat něco cizím stylem. To je pro mě utrpení. Fakt druh mučení. Dělali to jen učitelé, co učili předmět, kterej nebyl jejich obor, nezajímal je, nevěděli nic pořádnýho a zajímavýho. A takový učitelé nezajímali ani mě a nezajímal mě ani ten předmět – po dobu, než jsme na něj dostali jinýho učitele. Tihle, co diktovali, byli často ti, co zkoušeli slovo od slova, jak to řekli, stejný formulace, nikoli vlaszní slova žákova, kterými by ten žák právě prokázal, že to pochopil. Takoví zkoušející jsou pro mě svině. To nejsou učitelé. Takovej člověk prostě není pedagog a to mi nikdo nevymluví.

    Na střední škole to diktování zápisků podle mě nemá co dělat. Pro lidi bez maturity prosím, ti chtějí něco pořádnýho dělat a ne studovat, nejsou na to zaměřený. Naopak pro toho, kdo jde na vysokou, je to nutný základ.

  34. …no, já vím, že jsem v tomhle krutá. Ten popsaný druh mnou neoblíbeného učitele možná nezasluhuje nadávat. On za to nemoh. On totiž jen nebyl tak chytrej, jak by to chtělo. Proto se tak choval. Nebo možná neměl ani pedagogický vzdělání (někdo ho mít nemusí a je dobrej, copak o to).
    A pro člověka, kterej naopak rád studuje, je to peklo vydržet s takovým učitelem. Proto taky to školství jsem nesnášela. Až teprve na universitě jsem se cítila konečně dobře. Konečně ne bezmocně.
    To naše školství bylo hrozný :( jen doufám, že je to teď o něco lepší. I když asi všude ne.

  35. 34
    Naprosdtý souhlas,

    35
    spousta učitelů diktuje zápisky pro zjednodušení procesu s žáky pitomci. A pro spolehlicost výsledku. Bývali oblíbení u žáků (nemuseli přemýšlet a vlastně nic navíc vyvíjet) i svých nadřízených (jejich svěřenci mívali sešity na nejlepších úrovních a pedagogická činnost takového učitele byla snadno pměřitelná-ověřitelná).

    Jinak souhlas, že pro člověka, kterej rád študuje, je to peklo.
    Na gymplu jsem si na styl „nediktuju, chytejte si sami“ zvykla, ani nevím jak, prostě to doskočilo, kam mělo. A to, že s ev tomhle systému nekontrolovaly sešity, nebazírovalo na společné stejné úprvě – úleva. :-))

    Ale vyhovovalo mi to spíš v technických předmětech nebo „vykládacích“, třeba latinu bych tímhle způsobem nedala. Tam jsem byla vděčná za diktované zápisky. Tam se to prostě muselo nadřít.

  36. no, měla jsem štěstí, že v mé době nebyly maturitní státní a pevné, jako jsou dnes.
    dnes bych neodmaturovala. dokážu si představit i to, co je to za peklo a hlavně absurditu, když student na odborným učnáku s maturitou dělá stejné maturity jako člověk na gymplu – šílený rozdíl. člověk na odborným učnáku s maturitou netouží studovat, nepotřebuje se připravovat na výšku – prostě chce odbornost a tu maturitu, aby neměle jen základní vzdělání. kdežto člověk na gymplu – chce jít na výšku. už jen z toho prostého důvodu, že na gympl se hlásí lid určitě ne trojkaři ze základky, že. ti jsou právě třeba vhodnější na tu odbornost a tím končí. a nebo teprve po letech praxe, se rozhodnou pro nějaké další specializační vzdělávání.

  37. a taky jsem měla štěstí na to, že v mé době sestra študovala jen čtyři roky.
    dnes musí sestra študovat sedm let a aby byla právoplatnou sestrou jako já – musí mít vysokoškolský titul.

  38. se radši nezůčastňuji, jsem studijní typ – bordelář a chaot, během přednášek spící či se něčím pod lavicí bavící, zápisky žádné, podtržký žádné, bobek na učitele max. pokreslené obrázky (v tý době sprosté) v sešitě. Přesto jsem odmaturovala na jedničky, a to zvláštním stylem učení (v bordelu a chaosu) kdy jsem se obkládala učivem a třeba cizími zápisky, vypsala si osnovu a na tuto osnovu si nabalila 5-6 slov k tématu a pak fabulovala a vymýšlela si kraviny. a většinou to vyšlo :-)

  39. dodnes mi tento způsob myšlení a fakticky i života zůstal, tak nějak rozostřený… jen osnova.

  40. 39/40
    Ale vychází ti to jen občas, v diskuzích na blogách většinou ne. :-))

  41. Jinak já jsem to tímhle způsobem (39) dělala celou základku a zkusila jsem to i na tom gymplu, ale zjitila jsem, že to už má podstatně menší úspěšnost, že už to občas chce s eněco začít učit, a že když se to pak chci naučit, je to zbytečná dřina, už toho pak bylo místy moc najednou a při představě maturity mě to přimělo radši si ty zápisky dělat. Ušetřilo to spoustu energie při učení a nijak extra namáhavý při přednáškách/hodinách to nebylo (teda ten můj systém). Ty obrázky jsem stihla malovat taky. :-))

  42. 41. myslím že i na blogách… tedy zatím. Pokud by opravdu se mnou nikdo nechtěl komunikovat, má zde naprosto svobodnou volbu mi sdělit že s mnou komunikovat opravdu nechce a nekomunikovat. Zatím mám jen dobré zkušenosti :-) teď nestíhám… takže moc nepíšu.

  43. 42. což neznamená že ni nevím nebo neumím, spíše že si ponechávám určitou svobodu právě v té neurčenosti věcí příští.

  44. 43
    To jako vhodnost svého jednání měříš jen tím, že s tebou někdo nechce už vůbec komunikovat nebo že tě odněkud natvtrdo vyhodí? :o)))
    To, že ti to někdo nežere nebo že tím komplikuješ činnost jiným, ti neva? :-)
    Pak je jasný, že ti to celej život vyhovalo a stačilo. :-))

    44
    Mi přijde jako blek. Nikde výš se úvahy nenesly tím směrem, že by někdo nic nevěděl nebo neuměl. Tak proč to řešit, proč se proti tomu preventivně ohrazovat, pokud podvědomě člověk zas nechce debatu svést ze směru, který je mu nepříjemný.

    A že je to tvůj způsob, jak si zachovat svobodu (respektive nevydat se všanc jakýmkoli výtkám, žes něco nesplnila, nedodržela, neudržela se v něčem), je asi vcelku jasný už dávno. Proti tomu se kroutíš nejvíc. :-)

  45. 45. a v čem vnímáš závažnost či komplikace blogování? nějak bráním druhému psát nebo v čem třeba tobě komplikuji činnost?

  46. Píšu někde o závažnosti? :o)
    A píšu snad o blogování? :o)
    Píšu o diskuzích.
    Ano, činnost (diskutování) nám komplikuješ často, přesně stejným stylem tvého pojetí diskuzí jako tebou popsaným stylem tvého studia. :-))

    Blogování je činnost individuální a na výsost jen v režii jednotlivce. :-)

  47. Jinak abychom si rozuměly – protože já se těch zápisků z přednášek tupě držím :-)) – tak iode mě to byla/je reakce na tohle:

    „…(v bordelu a chaosu) kdy jsem se obkládala učivem a třeba cizími zápisky, vypsala si osnovu a na tuto osnovu si nabalila 5-6 slov k tématu a pak fabulovala a vymýšlela si kraviny. a většinou to vyšlo :-)“

  48. 48. napadá mě v této souvislosti že „moje“ kraviny zase tak blbé nejsou. že mají hlavu a patu a někomu přinášejí užitek. i když třeba se nedrží přesné lajny.

  49. tak jak tatínek dělal věci „po svém“, jsem jeho věrný následovník.

  50. 49
    Píšu snad někde, že jsou tvoje kraviny úplně blbé? :-))

    50
    Jojo, znám ho jen z tvého vyprávění, ale vidím ho takhle v tobě. Je to milý.
    Člověk by tyhle věci asi měl nýst dál.

  51. A podobně nese Liška toho svého, nebo aspoň mně se to tak vidí (to je pěknej slovenskej obrat, výstižnější než ten českej).

  52. 51. Moe reakce jsou dotčené, protože považuji tento výrok „To, že ti to někdo nežere nebo že tím komplikuješ činnost jiným, ti neva? :-) Pak je jasný, že ti to celej život vyhovalo a stačilo. :-))“ za dehonestující. Beze srandy. zní mi to povýšeně a urážlivě. Nkoliv že by i to stačilo, je to naopak. nechci „více“, to by mě zabilo. Jet přesně podle zaškrtaných poznámek je ubíjející. zabíjející ducha.

  53. Divíte se, že jsem tak přecitlivělá na výčitky a že se začnu kroutit, když je někdo se mnou nespokojený. Dobře, ať je se mnou nespokojený. S tím se učím žít i když mi je to svým způsobem líto protože nakonec jsem já důvodem té nespokojenosti. Přesto to nechci měnit a zůstávám taková jaká jsem. Když to někdo opravdu nesnese… vyhne se mi.

  54. 39.“vypsala si osnovu a na tuto osnovu si nabalila 5-6 slov k tématu a pak fabulovala a vymýšlela si kraviny. a většinou to vyšlo :-)“

    když vyšlo, tak dobrý :-) já jsem okecávat neuměla při zkoušení, ale některé holky ze třídy, byly mistrně :-)) neuměla jsem to a obdivovala jsem to.
    samozřejmě, ne vždy jim to okecávání prošlo, občas těžce narazily, ale určitě hodně jim tahle dovednost pomáhala.

    44. „že si ponechávám určitou svobodu právě v té neurčenosti věcí příští.“
    já též v životě, jde to čím dál voněji a jsem ráda.

  55. 54. Ratko, včera jsem si na tebe vzpomněla na hradeckým stadionu. :-) Byla jsem na rockové opeře – Jesus Christ superstar :-) já podrobněji o tom napíšu v čase na svůj blog. Moc se mi to líbilo a vzpomněla jsem si u toho mýho tancování a prozpěvování na tribuně, kromě svých retro zážitků z 90. let – kdy ten muzikál vznikl :-) právě na tebe. :-)

  56. no a když už tu je řeč o blogování – měla bych s tím taky trošku u sebe pohnout :-(
    nojo, no, jsem takový hlemýžd smýkající se po mýtině….

  57. 57. se chystám že budu psát co všecko jsem zažila, celou hromadu :-) obávám se, až to bude za mnou tak už nebude o čem psát :-)))

  58. 58. :-)) Ratko, no, toho já se u tebe neobávám, protože právě lehce osnova- k tomu nabalit 5-6 slov…. a určitě zase bude nová hromada na psaní :-))

  59. 59. potřebuji inspiraci okamihu…:-) teprve pak se začnou slova rozbalovat… jakoby samy od sebe.

  60. 60. no a to právě v ty okamihy kdy cítím že jedu… zcela volně, že to šlape skrze mě a beze mne, v ty okamihy nepíšu protože se věnuji něčemu zcela jinému zcela.

  61. 52 no děkuju pěkně, ru,
    právě jsem chtěla napsat, že ad 51 co by měl člověk nýst dál? Schválně? jen pro odkaz otců má ratka nést chaos, kterej zavádí od tématu někam do kelu? Navždy nebejt svobodná kvůli nějakýmu odkazu? Tos mi krásně přihrála, abych si řekla Ne. Dík. Dobrý! :)

  62. 53
    Já myslela, že tvoje reakce jsou dotčené, protožes nepochopila, že to bylo jen zavrtání stran těch nekonečných debat kolem tvých kliček v diskuzích. :-)

    Moje reakce na tebe byla 41, a ta se týkala internetových diskuzí. Na ty jsi odpovídala svojí 43 a já dál zas na ni – takže celou dobu od 41 dál šlo už výhradně jen o ty internetový diskuze. Pravda šťouravě hodně. Ale celou dobu jsme měla v hlavě jen a právě ty diskuze.
    Nevím, kdes tam zas vyčtla, že tě někdo nutí jet přesně podle zaškrtávaných poznámek.

    Co je povýšenecké?
    Moje popichování stran tvojí diskuzní techniky, s kterou nám tady pravidelně způsobuješ pot na čelech, nebo to, že ohrneš nos a prohlásíš, že jet podle zaškrtávaných poznámek ubíjí ducha, protože si myslíš – nebo to aspoň do toho otočíš – že my ti máme za zlé, že podle nich nejedeš, zatímco my jo, přičemž tím nepřímo sděluješ, že ty jediná z nás jsi tedy tvůrčí a duševně rozvinutá, zatímco my máme bezpochyby ducha těmi otrockými dodržováními pravidel beznadějně ubitého? :-)

    Vidíš. Když se někdo bude chtít cítit dotčeně, může, důvod se dá dycky najít. :-)
    Kdyby mi vadilo, že nejedeš přesně podle zaškrtaných poznámek, nepsala bych tu 51.

  63. 62
    Nenese jen ten chaos, jímž většinu diskuzí dokáže zavést do kélu. Nese i tatínkovu energičnost, nevšední pohled na věci a schopnost šlapat za něčím, v čem vidí smysl.

  64. No tak jo, já se taky trošku tady do toho vložím.
    Myslím si, že to hlavní klíčové je – proč jednu, nebo druhou z vás – to psaní jedné , nebo druhé tolik někdy dráždí – až to dojde v diskuzi na ostří hranu? možná, někdy za hranu.

  65. 64
    Nestandardnost ve složení různých vlastností.
    Je potřeba nést dál nestandardnost.

  66. 65. musí to být nejspíš silné, jak pro jednu, tak pro druhou. obávám se, že si tohle nesete obě v sobě a nic moc se s tím nedá dělat. Jste něčím takové z mého pohledu – ohledně těch reakcí stejné? nebo podobné. Silné dominantní osobnosti.

    píšu to jako pozorovatel, nebo spíše jak to vnímám zvenčí.

  67. 66. „Je potřeba nést dál nestandardnost.“
    přesné!
    takže i tady! :-)

  68. 65. mě psaní Ru nedráždí :-) jen mám tendenci k ublíženectví a tuto strunu bez brždění spontánně rozehraji. jako když se hraje na hudební nástroj, všecky tóny rozehraji i s vibrátem :-)

  69. 65, 67
    Ale jdi, Barčo – najednou jsi za klidného pozorovatele? Odkdy? :-))
    To mě udivuješ, není to pořeci zas tak dávno, co jsem já tebe přesvědčovala, že ty mimózní diskuze s Ratkou nemáš brát tak vážně a osobně. :-))

    Rozbory bych asi vynechala, já si prostě ráda vrtnu, a když mě napadne kvrtnutívhodná souvislost nebo dokonce paralela, jako tady, tak ji napíšu dřív než domyslím. Třeba než domyslím, že to asi bude málokomu jinému k pochopení, natož tomu, na koho mířím. To je v tomhle případě celé. Nic mě nedráždí, chodím sem na relax, a ty to víš i ode mě už dávno. Ratka mě nedráždí. Já ji jen trápím. :-)

  70. 69
    No, a protože ru je na tom stejně, tak se v impulsech a reakcích krásně pravidelně střídáme, abychom se pravidelně pak chytaly za nos a sypaly si hlavu popelem, což nás bezpochyby posunuje ve vývoji dopředu., což je evidentní z té více než desítky let trvající technologie výroby diskuztí. :-))

  71. krutolítost, technologie diskuzí – zaujalo mě.

    jo, Ru, dřív mě Ratčiny diskuze vytáčely, to je pravda a já samozřejmě i ji, beru.
    víc než Ratčiny diskuze, mě ovšem vytáčelo a vytáčí – když mi někdo podsunuje jen skutečně Ratčiny myšlenky – zažito :-)

    no a ted jsem tak nějak v tom imunní – asi je to i tím, že mi tu Ratku nikdo nepodsouvá jako ten jediný správný vzor.

    prostě beru to, že každá si jedem spíše to svý blues. spíš jde o tu míru a hranu.

  72. 72
    Jenže tu míru a hranu má každý jinde a dokonce – jak vidno i na tvém příkladu – ji má jinde i každý sám u sebe podle svého momentálního rozpoložení a dalších momentálních vztahů.

    Takže soudit druhé a význam věcí pro ně podle „momentálního sebe“ je ošidné. :-)

  73. 74. nesoudím. jen jsem napsala jak to na mě působí – jasně že umíme vytáčet druhýho všichni a každej má tu míru jinde. no a vzhledem k technologií diskuzí :-) snad už každej trochu víme, kde kdo má právě tu svoji hranu, nebo ne?

  74. 53,54 ratko
    nóóó, někdo jinej by s takovou zprávou nějak jinak naložil, kdovíjak, ale někdo třeba jako s výzvou se na to podívat – co to vlastně dělám, jak to působí na jiné. Jestli z druhé strany takhle podobně působí na mě zas někdo z mých blízkých, tak jako já působím na jiné? Nebo proč to teda dělám? -ale to není nutný. Spíš: když to dělám a takhle to působí na jiné, jak se při tom vlastně cítím já??? To poslední je asi nejlepší.
    Připadá mi markantní říct „Přesto to nechci měnit a zůstávám taková jaká jsem. Když to někdo opravdu nesnese… vyhne se mi.“
    To je bomba, ne? To znamená, že když tohle děláš, tak vlastně chceš, abychom se ti vyhnuli!?!
    To je zajímavý! Pro tebe. pro mě ani ne, já o tom nic víc konkrétního nevím, ale tohle, co ukazuješ, tvrdíš, tvrdě říkáš, to vypadá jako něco, co jsi ještě na sobě / v sobě neprozkoumala.

  75. 64,66 ru
    já myslela (egocentricky:-) sebe – že já jestli taky nesu nějakej odkaz otce, tak je dobrý vědět, že nemusím.

  76. 74
    67 byl docela jasný soud, ve smyslu úsudek o někom, o tom, že něco pro něj musí být silné, atd. . :-)
    Barčo, nech to být. Opravdu, nechci se nechávat školit, dneska jaksi ne.

  77. 69 no a co je z toho zisk? Proč to děláš, proč to dělat, pokud to nic nenese? – Když to nic nepřinese, člověk to nedělá (?)

  78. 77
    To nevím, jestli je volba můžu-nemusím nést svého rodiče v sobě.
    Nemusím ho opakovat. Být stejná jako on. Nemusím naložit s tím, co mám, stejně jako on.
    Ale to, co v sobě nesu, to asi ze sebe jen tak nevyytrhnu, to je součástí mě samé.

  79. 70 ru
    mě ta tvoje vrtnutí baví, mně to něco dává, větší citlivost a rychlost k rozpoznávání dějů.
    Mě ty naše (nás všech) kometáře a diskuse fakt oživujou!

    – teď by bylo na místě, aby někdo zareagoval: „Jo tebe oživujou? To je skvělý! A to teda znamená, že jinak jsi přichcíplá? Že si v přímém kontaktu nedovolíš věci říkat tak jako tady v písemném? Nebo jak to teda s tím oživením je??“

  80. 78 / 67
    no mně ta barči 67 připadá velmi mírná a nesměle osobně řečená právě se záměrem, aby to určitě nebyl soud, ale jen košér návrh nebo dokonce otázka, takže právě nesoud.

  81. 82
    Píšu soud jako úsudek o někom. Ne jako odsouzení.
    A úsudek to je.
    Ale mně ta 67 přijde od Barči hlavně trošku nefér. Proč, to bych musela rozepisovat něco, co se mi nechce.
    Prostě jen sdělení, proč jsem se ohradila a že tady je ta hrana, kde mi veřejnostravitelné překračuje do „ne každé prádlo je na ven“.
    A tím (snad, doufám) končím.

  82. 79. nechápu. jaký zisk? co to je? :-)) hraješ protože máš v ruce nástroj. nic jiného to není… ty jsi ten nástroj a tak hraješ. třeba virtuosně, nebo jen tak pižláš něco opatrně. hraješ protože ti to jde… hrát. máš co, čím… jsi tím nástrojem. zisk žádný.

  83. 81
    Jo, mě taky oživujou! To je ono. Oživujou intelektuálně i morálně, jestli se to tak dá říct, asi dá, ale úplně výstižný to není.

  84. mě 67 neříká nic, nehraje ve mě… nezvučí.

  85. 87
    Není důvod, proč by tebe měla. Píšu, že je to interní.

  86. nepřijde mi nefér nic z toho co píšete, jen třeba se podivím když třeba někdo uvažuje způsobem 81. kam míří? čeho chce dosáhnout? opět k tomu nástroji…chybí mi tam přímý kontakt. Když se někdo zeptá „A to teda znamená, že jinak jsi přichcíplá? Že si v přímém kontaktu nedovolíš věci říkat tak jako tady v písemném? “ budu tupě čumět … a nic. co chce ten člověk vlastně ode mne??

  87. 91
    no, ta 81 byl jen příklad, jak já bych reagovala sama na sebe, kdybych byla přítomna v diskusi jako někdo jinej než já :)
    Nebo jak reaguju já sama na sebe i jindy. Jaký otázky si kladu, sama sobě.

  88. 92
    …proto je taky lze klást i jinému člověku; když je kladu napřed nebo zároveň i sobě. není v tom pak nic např.povýšeného.

  89. 92. mě právě takové otázky vůbec nenapadají… :-) přijde mi legitimní být taková jaká jsem. otevřená a silná v prezentaci. přijde mi to férové. Možná i proto, že jsem vyrůstala ve „mžení“ a zastírání, a otevřený projev považuji za odvážný :-)) již z principu. a pokud reaguji nepřiměřeně…. neptám se proč, věřím. věřím tomu že to vycházelo z podstaty mě… že to jsem já.

  90. 91
    No já bych na tu otázku položenou v 81 odpověděla – ne, to hlavně znamená, že v reálu nedostávám tolik impulsů, protože tam jsou obecně lidi „zakrytější“, a nebo možná ty impulsy tolik nezachytávám, protože jsou to jen vlnky v toku jiných signálů, které ale v písemné formě nefigurují.

    Co by po tobě chtěl. Vrtá, aby se dozvěděl nějakou oživlou odpověď. :-))

  91. 98
    Ratko, a co si představuješ pod „otevřená a silná v prezentaci“?
    Myslíš to tak, že jsi ty otevřená ve smyslu, že je to opak mžení, protože nemžíš jako tvoji rodiče?

    Pokud ano, tedy ssvůj projev považuješ za otevřený a silný v prezentaci, není divné, že takový projev považuješ za odvážný?
    Za odvážné obvykle považujeme to, z čeho sami cítíme strach…
    Mně třeba nepřijde odvážný, mnmě přijde jako základ sebeúcty… Jasným nezpochybnitelný, až samozřejmý…
    Ale nenapadlo by mě zdůvodňovat nepochopení se s někým v diskuzi tím, že jsem otevřená a silná v prezentaci…

    Nebo jsme něco nepochopila? (Mám druhý deci.)

  92. 97
    Nee, vysávám tady skleničku a docela mi chutná. :-))

  93. Asi si naleju třetí a tím definitivně skončím s vážností diksuze. :-))

  94. 98. co tobě přijde samozřejmé, protože jsi třeba v tom vyrůstala…. u mě prošlo kolosální proměnou. Nikoliv z jednoho do opaku druhého. Proměnou. ale hlavně vírou… a vírou v proměnu, že je to možné. že je možné tak moc věřit až tomu podvědomí uvěří a přestane se bát samo sebe. to pak nazývám odvahou. protože věřím… že se nemusím bát, věřím že je vše dobré. a vtom nalézám klid. i v uraženosti, dotčenosti, křivdě, kroucení se na háčku… všecko je dobré. právě v té otevřenosti se tomu.

  95. třeba tato věta: „To je bomba, ne? To znamená, že když tohle děláš, tak vlastně chceš, abychom se ti vyhnuli!?!“ Ne neznamená, vůbec ne… nechci to. ale musím nést riziko že se to může stát, tedy jsem si toho vědoma… vědoma rizika že lidi odpudím, že jim jsem tím jaká jsme protivná… i o tom je odvaha. odvaha přijmout riziko, že se mi lidé budou vyhýbat.

  96. 101
    Ale já přece nepíšu nic o tom, že musíš být stejnmá jako já, nebo že nechápu rozdíly ve výchově. Naopak, přece sama o nich často píšu.

    Šlo mi jen o to, jestli skutečně ty kolize v diskuzích pořičítáš svojí otevřenosti a síle prezentace, protože se mi nezdáš zas tak silná v prezentaci, otevřená ano, ale pak se dycky jakobvy lekneš a začneš uhýbat – a to je podle mě spíš ten důvod, ne to, že neuhýbáš. Ty sama určitě vidíš obrovskej rozdíl mezi svými rodiči (resp. tím,. co bylo u vás doma) a sebou teď. Ale nevím, jestli je tenhle rozdíl dostatečný k tvrzení,. že jsi silná v prezentaci, když současně tu sílu pořád ještě vnímáš jako odvahu, tedy uvnitř to nemáš za samozřejmé, ale za něco, co se musí vydřít.

    Takže spíš mi to tvrzení od tebe přišlo zas jako jeden menší úhybný manévr, svedeš to na svou otevřenost a sílu (tj. sílu být jedinečná a úplně jiná) a je to vyřešeno, nikdo už na tebe nemůže. Nemůže tě otravovat s nějakým podezřením, že jsi přichcíplá. :-))

  97. 1025
    Ne, neznamená.
    Znamená to jen, že se zříkáš spoluzodpovědnosti za společné dílo vedení diskuze – hážeš na druhé snahu o dovedení diskuze někam do vzájemného porozumění si (což není vzájemný souhlas s tím, co kdo říká/píše! upozorňuju pro jistotu). Ty si budeš mlet svoje a jen a pouze podle svých ne-pravidel a ostatní ať se snaží, nebo se přizpůsobí oni tobě, však když se jim to nelíbí, co a jak píšeš, tak ať se s tebou nebaví.

    Ne, že bych si myslela, že přesně takhle to myslíš (proto jsem to taky původně nenapsala), ale přesně takhle to při prvním čtení vyznělo mně.

  98. 94
    ratko, vidíš to a mně nepřipadalo, že jsi otevřená ani že jsi silná „v prezentaci.“
    Asi pod slovem otevřenost rozumím něco jinýho; je to subjektivní.
    101,102 – aha, dočítám teď: tak to asi bylo to, čemu bych taky řekla otevřenost.
    – Z toho je vidět, že i když je něco s jictotou otevřenost, nemusí to být pro ostatní vždycky viditelné.
    Nonic, to už kydám.

    Silná v prezentaci znamená, že musím vést svou stejnou, ať už jsem změnila názor nebo ne?

  99. 105. silná v pezentaci – může znamenat – obhájit, vyargumentovat cokoliv.

    silná v prezentaci – pro mě znamená Liško, něco podobnýho co píšeš v 81.(pokud jsem to snad správně pochopila)
    pak tedy nic není povýšeneckého ani neférového, ani školícího – ale přímého.
    přímě odvážného. i s tím, že přímo třeba řeknu – ne, dál odpovídat nebudu, nebo nevím, neznám, nebo nerozumím. nebo už odpovídat nechci – mám toho dost, nebo potřebuju čas na rozmyšlenou. nebo ano, máš pravdu (ten druhý) nebo jo, to je moje chyba apd. Dále silná prezentace – mě přijde jako – na otázku dát přímou odpověd i s tím, rizikem, že budu za blbce, sklidím kritiku, posměch…nevim cokoliv – ale nesnížím se dělat to samé druhému, není proč, pokud jsem k sobě sama upřímná.

  100. 105
    Siilná v prezentaci si pedstavuju jakože se nenechám zviklat ostatními. Že když něco napíšu, vím, co jsem napsala a proč.

  101. Osobně považuju Liško tebe – za silnou v prezentaci – píšeš o svých tématech, pocitech – natvrdo, přímo. at už jsou třeba i ty pocity – protichůdné. nebo nevíš jak s tou určitou situací naložit sama….(myslím tím reálné věci co si prožila, prožíváš a píšeš si o tom své zápisky a pak to dáváš sem na blog)

  102. 106
    „Dále silná prezentace – mě přijde jako – na otázku dát přímou odpověd i s tím, rizikem, že budu za blbce, sklidím kritiku, posměch…“
    Ano! Přesně!
    Na otázku dát přímou odpověď, protože jsem tak silná v prezentaci, že se nebojím tu odpověď dát. Nemusím mít strach, že to, co (upřímně) odpovím, by nějak ohrozilo mou pozici nebo znevážilo to, co jsem napsala předtím.

  103. 81. :-) tak a já už jsem teď přichcíplá, a jdu spát. Dobrou noc všem! :-)

  104. 104
    joo, to vystihuje můj dojem líp, než bych to já vystihla!
    Tak někdy (teď častěji) ratko působíš (což neříká, že taková jsi, ale že v někom druhým to vyvolává takový a takový dojem, no).

  105. 106barčo
    co píšu v 81 třeba je fér, řekněme (protože označní „silné v prezentaci“ vlastně je pro mě bezobsažné a novotvar a vynakládat úsilí na pochopení tohoto seskupení slov je podle mě nadmíru namáhavé).
    Plus ale to nevyžaduje moc odvahu!
    Tím, že napřed řeknu něco o sobě, za sebe, tím si už připravím cestu, abych tu samou otázku mohla dát i druhému. Tím, že jsem něco řekla o sobě, nějakou svou malou špatnou vlastnost, tím jsem předem otupila hrot svojí střele na druhýho. Proto to nejlsou vražedné střely, ty nevrhám. Proč bych to dělala. Ne že bych to neuměla. Ale myslím jiným způsobem, můj záměr není na ěnkoho střílet, k čemu by to bylo, akorát k rozkmotření. Přitom právě debaty jsou TO zajímavé!!

    Prostě chci říct, že zas tolik odvahy to nevyžaduje, moc jí nevydávám. Dělám t tak, abych se necítila nepohodlně, když něco říkám s předpokladem, že každý nebude souhlasit.

    (A je to fér? Nebo je to albiismus? Můžu se ptát sebe.)

    Mimochodem ta „přichcíplost“ někde výše byl podnět můj vůči měn samé, neoslovovala jsem tam nikoho jinýho, nevím, proč by si to někdo vztahoval na sebe.

  106. dobré ráno, přichlíplost m neříká moc. to slovo jsem nepoužila a nijak mě nedráždí, klidně budu přichlíplá či přichcíplá. nebo prostě mdlá. tedy snažím se rozklíčit, co se řeší. nejsem útočná a ani jsem nikdy nebyla, střely nevrhám

    velmi blízká je mi Barčina 106. odvaha být za blbce. nebo přímo blbcem. být znevážena, vysmívána. zjistila jsem že těžce snáším výsměch. a taky se vyhýbám tomu abych se smála druhému, toto třeba nemám dořešeno. proč to tak mám… citlivé místo? tam cítím auauau. všimla jsem i že jsme přecitlivělá tam, kde třeba mám resty z mládí… kdy já se někomu smála a teď to dostávám zpátky jako nakládačku, abych věděla… abych porozuměla. a tak to beru…a jak člověk stárne tak se tomu nevyhne, ale s dávkou pokory se to dá dobře žít. rozumět tomu. Silná prezentace znamená zřetelnost, viditelnost. a svým způsobem i srozumitelnost… ale to je možná u mě ještě možné vypilovat :-))

  107. 114. takže vlastě moje úsilí jde směrem nebát se být. To možná zní vzletně a je možné že je to pro vás samozřejmé, ale my doma se báli všeho. Jak tatínek tak maminka. Takže to o čem mluví neznamená odvahu něco udělat či něco říct. Znamená to odvahu se nebát.
    Opakem strachu je odvaha? nebo je to spíše absence strachu. Absence úzkosti, absence obav, absence zbytečných starostí. Ano takhle bych to přiblížila teď… odvaha se nebát. Až teda jsem tím blbcem, až stojím někde obnažená vysmívaná za to jaká JSEM, pak už naříkám… a kroutím se jak žížal a třeba trpím. Ale jde o to vůbec připustit tyto stavy. Dovolit je. Vzít to břemeno a do této situace se dostat. A jednoduše v ní být.

  108. 115. Poslední věta, tedy setrvat v ní. Kroutit se ale zůstat otevřená. Tedy v bytí.

  109. 114
    Přichlíplost je krásný slovo! K tomu se hlásím, to jsem asi já!
    Akorát mám pocit, že to, ratko, cituješ, a nemůžu najít, kde to kdo napsal před tebou.

    Jinak opak přichcíplosti není útočnost. To je podiuvné pojetí, pokud to cítíš takto, tak chápu, že jsi přichcíplá plánovitě, radši než být za útočnou /joo, to už zas vftám, taky plánovitě :-))/.
    Podle mě opakem přichcíplosti je oživlost.

    Nesnášíš výsměch i vlastní vysmívání se – no to je aspoň spravedlivá rovnováha, jsou lidi, co ho něco nesnáší, ale druhým to dělají.

    Budu o tom přemýšlet, proč to tak máš, to je dobré téma k přemýšlení, akorát že mám ještě ráno a ještě mi to nemyslí.

  110. 115
    Nebát se být není samozřejmé, teda pro mě. Je to krom strachu ze smrti podstata všech strachů, které máme. Akorát každý se bojíme být v něčem trošku jinak. I ti, co vypadají, jak s eničeho nebojí, mají svoje bažiny, kde se bojí, jen je to v místech, která jiní tolik nevidí nebo jiným na nich tolik nezáleží, protože je sami mají nebolavá.

  111. 115
    Ale nemůlo by to být spíš tak, že když už někde stojíš obnažená a vysmívaná, netrpíš? Prostě že si řekneš „Tyjo, já jsem ale vůl, no to jsme ale zas parádně posralaáááá… No nic, tak holt si to dolíznem a jedem dál“ a v duchu se tomu i směješ, jak jsi za toho blbce dokonale… ale nekroutíš se, nesvíjíš…

    Ke klidu, jistotě a nestrachu mi to trpění prostě nesedí.
    Překonat trpění strachem tím, že ho unesu, není nemít strach.
    To jen znamená, že se zhroutím až o něco pozdějc nějak jinak.

  112. Hele, ale čínská medicína tvrdí, že strach sedí v ledvinách. Je fakt, že já mám strach i chycený ledviny a že když si dělám pravidelnou ledvinoočistnou kúru, tak první evidentní příznaky (po cca třech týdnech) jsou daleko více mého vnitřního klidu a daleko méně strachu ze všeho.
    Třeba je to u tebe podobně. Zkus něco na ledviny.

  113. Schopnot snést výsměch možná bude spojena s mírou vlastní sebejistoty, tedy sebevědomí. Když si jsem jistá sama sebou, nemůže mě výsměch vykolejit, zbavit mého vědomí svojí síly a víry v sebe. Jistoty, že věci jako celek zvládnu, i když jsem zrovna udělala botu, a že tím na sobě neztratím.

    A pak aji neberu jako trágu rýpnout do druhých, protože taky nevidím důvod, proč by je to mělo ohrozit, jejich stabilitu. Jen když vím, že dotyčný je vysloveně nervák hnusnej, bez špetky humoru a zavřenej sám v sobě, tak to nedělám, páč to za to nestojí.

  114. A nebo hloupej. Do lidiček s IQ odhadem cca kolem sto a níž taky nevrtám, šetřím je, protože by to nepochopili a zbytečně by se trápili, smutkem nebo bojem.

    Vím, že to teď zní děsně nafoukaně, blahosklonně shovívavě povýšeně, ale prostě to tak je.
    Tak se taky nebudu bát to napsat. .-)

  115. 124. lidičky kolem 100 nejsou hloupí, to je průměr… takových je většin

  116. Nojo, to jsem střelila hodně od boku. Mně přijde, že mají všichni kolem mě víc. :-))
    Fakt je, že v práci si utahujeme a vrtáme i do kolegy, co je vysloveně hloupej na vzdělávací a vědomsotní věci („…ne, to nebylo v Itálii, to prý bylo ve Florenci…“ atd.), ale přitom milej, v pohodě a rozhodně ne blbej na praktický věci. Takže pro mě má taky IQ nad sto. :-)

    Ono to měření je ošidný.

  117. Je zajímavý, že tyhle vědomostní věci nechápe, nepamatuje si, pletou se mu, ale humor docela chápe, i když někdy až napodruhý, musí se soustředit, co mu říkáme, aby zachytil pointu. Ale pak se směje. Nebo i vtipy dělá. Napadají ho slovní spojení a obraty a přenesený významy…
    Tak to nemůže bejt hloupej, kdo chápe vtip, není hloupej.

  118. 114, 123 ad výsměch
    Pro mě je zabývání se výsměchem spojeno s adolescencí, nabýváním sebejistoty díky poznávání, jaký jsem, co umím, jaké hodnoty existují a jaké mám, jaké jsou normy společenského chování v současnosti v mé kultuře; teď už to pro mě moc téma není. Co na tom ještě zkoumat, co ještě zažít nového? Asi nic. To už jsme zažili z obou stran, už to známe, víme, co dělat, když se někdo někomu posmívá nebo nám posmívá nebo když my máme chuť se někomu posmívat, někoho zpražit.
    Jen u toho posledního případu se pozastavuju, když ho u sebe cítím – vždycky jde o to, ke komu. Ten člověk to vyvolává, koleduje si, protože má takové chování.
    Toť vše k posměchu, nic nového to snad pro nás není a nic nového nevymyslíme.

  119. …jediný, kdy mi to přece jen proniká do života je, když něco řeknu naplno v nějaké skupině a cítím uvnitř, že jsem musela vyvinout přece jen odvahu, protože v hloubi duše mám očekávání, že mi někdo vynadá. Že mi vynadají (vynadáte:-), odbydou to. Ne že přijde posměch, to ne, ale že mě „odkážou do patřičných mezí.“ Přitom už mám opakovanou („korektivní“:) zkušenost, že kdykoli jsem to udělala, nikdo mi nevynadal, naopak to rozvinulo debatu nebo přineslo něco nového, sblížení s někým, spojenectví; nebo jsem byla vnímaná jako někdo na místě, odvážný, kdo tím výstupem dokonce zachránil celou situci apod.
    Přesto musím říct, že někdy to očekávání, že mě někdo sprdne, cítím. Ovšem jen ve skupinách lidí, kterých si vážím, které jsou složeny z lidí, co něco uměj, jsou chytrý, v něčem zkušenější než já a tak. A právě takové já vyhledváám.
    Ve skupině nějakých dětí nebo cizích lidí, kteří nerozuměj problému, o kterej jde, tak jako já (a jde o skupinu, kde je na stole právě ta problematika), tak vůbec nečekám, že mi někdo vynadá, ale naopak se snažím v projevu brzdit, abych někoho nepřeválcovala; chovám se slušně, nesmetu ty ostatní, snad, protože mi jde o ně, nejsou to nepřátelé, ale parťáci.

  120. 117. přišla jsem domů procházím si diskusi, s přichcíplostí přišla Liška v 81 :-))

  121. 121. hmmm, právě že si vůbec nemyslím že jsem to posrala. naopak, uvědomuji si že jsem tam dobrovolně a že jsem to neposrala.

  122. Tedy jde mi o tu schopnost setrvat v mimořádně nepříjemných situacích. setrvat v nich s vědomím že víš proč tam jsi a co tam děláš.

  123. 123. výsměch mě snad nevykolejí… ale je mi nepříjemný, právě v té situaci kdy víš… že víš. Je to třeba situace kdy tě někdo okrádá a ty vidíš toho kradoucího a celou situaci si uvěodmuješ, přest nemůžeš nic dělat protože… protože si třeba dotyčný danou situaci vůbec neuvědomuje, neni způsobilý si uvědomit.

  124. 124. nevím, myslím že život a (moudrost) není ani tak o výši IQ, jako o způsobilosti vhledu. vidět sám sebe v prostoru a vztazích. Kolik IQ je potřeba? umí to prý každý s downovým syndromem. vidí do tebe. (prý) není to věcí IQ. je to věcí vhledu. a nejen vhledu…. i následného rozhodnutí. zda se rozhoduji pro sebe nebo pro situaci.

  125. 128 podepisuju.

    S poznámkou, že v podstatě jen vlastním osobním nastavením člověk nastavuje hranici mezi výsměchem a děláním si legrace.
    Takže když napíšu, že výsměch bolí s ponižuje, ale to, že si ze mě známí, kolegové či kamarádi dělají občas či rádi legraci, je v pořádku, nezbývá než ještě zvážit, jestli někteří z těch, které jsem vnímala jako „výsměchové“, si taky prostě jen nedělali legraci, akorát že zrovna od nich jsem to já (můj blok) nebrala.

  126. 130
    S přichcíplostí jo, ale kdo přišel s tou přichlíplostí?

  127. 132
    Aha… A tak proč jsi teda tím blbcem, stojící někde obnažená a vysmívaná za to jaká jsi?
    Takhle si člověk přeci připadá, jen když něco fakt posere… Nebo když si přes všecko vědomí uvbniotř nese púodvědomí, že dělá něco blbě, nesprávně…

    Pokud ten pocit není, dá se unýst jakákoli situace, kde se mi ostatní smějou, protože pak _skutečně_ vím. Mám tu jistotu.

  128. 134
    Proč nemůžeš nic udfělat? Ty za toho druhého přece neneseš zodpovědnost.
    A když tě okrádá, tak se ti vysmívá?
    No to by mě ani za mák nezajímalo, jestli si je či není nějakou situaci schopen uvědomit.

  129. 135
    Je IQ, EQ a intuice. Teda takhle nějak si to dělím.
    Mně to IQ právěže přijde hrozně jednostranný, poplatný normám a prospěchům ve společnosti. Navíc je trénovatelný, naučitelný, tedy podle mě o skutečné inteligenci příliš nevypovídající.
    I proto s ním plácám tak nějak neseriózně, v podstatě je mi fuk.

  130. 137. asi jsem to přepsala s chybou :-)

    138. nepsala jsem o situaci kdy něco dělám nesprávně nebo mám pocit že něco dělám nesprávně, naopak. domnívala jsem se že celou dobu je to jasné. že vědomě čelím různým situacím, kdy toho moc nenadělám jen to vím. Nejde o to že nesu za druhé zodpovědnost… jen že je vidím. a dokonce mám pocit že jim rozumím. jen vidím jinak, z jiné strany. ale to se opakuji.

  131. 138. je to divné, ale nepamatuji si že bych něco posrala… :-) tedy kromě případu kdy jsem na tatínkově pohřbu sramovala auto paní z květinářství, to jsem věděla že jsem to posrala a nikdo se mi nesmál.

    a nedávno se spálil nugát v konteineru, cítila jsem že omdlím… a každý říkal že za to nemůžeme a já vůbec ne, a cítila jsem jak dostávám hysterický záchvat. Mě je jedno kdo za co může. opravdu mi je naprosto lhostejné jestli za nějakou situaci může ten nebo onen, ta situace je… jako roznětka mých emocí.

    Obnažená jsem třeba v situaci, kdy cítím… . třeba když někdo jezdí v porše a v audi, a neplatí dělníkům…. například. nejde o to že neplatí nebo že jezdí v porše samo o sobě, jde o kombinaci těchto atributů… vnímám to všecko jako hluboký stud. uvědomuji si to. stydím se za druhého. a ten druhý ne. ten druhý je pyšný na svoje porše. to je jen příklad. asi kostrbatý… a možná i těžko srozumitelný.

    tedy takhle nějak…. že člověk vstupuje do vztahů a jakoby je narovnával sebou, že na sebe přebírá to co cítí že by mělo být. co považuje za správné, za pravdivé… i když je vlastně svým způsobem tragikomik. ale není to ve smyslu že by něco posral, jen tím studem se dostavuje vnitřní klid. dorovnám (možná) vnějšek s vnitřkem a by ladil.

  132. vlastě jsem z ty emoce a stud vděčná. zklidňuje mě to vnitřně. jsou to paradoxy… něco zdánlivě absurdní přináší vnitřní zklidnění.

  133. 141 ad 138 – ale já furt teda nerozumím tomu, proč bys měla být za blbce, obnažená a vysmívaná za to, jaká jsi.
    Když teda víš, že ta sitiuace je traková, jakou ji popisuješ ve 141, tak proč si připadáš jako blbec? Víš víc než ostatní – tedy pokud je pravda, co píšeš – tak to by měl být důvod, abys byla sama sebou jistá, pokud nejsi, znamená to, že jsi sebou či svým postavením mezi těmi lidmi nejistá, neseš si v sobě cejch toho, kdo si nevěří, třeba proto, že žije se stálým podvědomým pocitem, že něco dělá blbě, nesprávně, stojí na nesprávné straně, nesprávném místě…

    Tvoje vědomí či přesvědčení o tom, že v danou chvíli jsi nic blbě neudělala, v tomhle nehraje roli.

  134. 142
    Jo, to bych viděla fakt na ten „životní“ pocit, že ty za všechno můžeš, protože ty jsi blbě.
    Teď věmu osnovu o pár slovech a zafabuluju si, možná úplně vedle, ale napadlo mě to jako jedna možná varianta, tak to napíšu:
    Vrytá zodpovědnost za všechno, od tlaku rodičů a hlavně mnaminky v dětství, ale možná právě tím vědomím, jak to nezvládáš a selháváš a nejsi taková, za jakou tě upínající se víra mnaminky má, mutící se bránit tomu, třeba tím lajdáctvím a čtením si pod lavicí a chaotickým doháněním na poslední chvíli z cizích zápisků… Protože svoje nebudeš psát ne proto, že by to ubíjelo ducha, ale protože je tam ta strašná zodpovědnost, které se bráníš. Bojkot svojí zodpovědnosti svojí nezodpovědností.
    Jenže ona stejně furt leze ven.
    Vědomí součásti se vším jako vědomí zodpovědnosti za všechno dění okol,o…

    Nevím, píšu to a je mi při tom, jako bych četla Barču, přesně ten styl, za kterej jsem ji včera sepsula. :-))

  135. 145. nene, je to dobré… dělám si pořádek, takhle je to dobré. jen když mě někdo sepsuje tak jdu do obrany, jinak si to se zájmem přečtu. Dnes už nejen chaotická natolik, aby to překáželo v tom co dělám. Dnes jsem chotická způsobem, abcyh mohla spolknout najednou (nikoliv postupně) co nejvíce informací a tak v oboru který teď dělám se pohybovat “ jako odborník- teoretik i praktik “ :-))kterého se celá fabrika chodí ptát. yystupuji jako znalec a nikomu to není divné nebo podezřelé. snažím se, ale pořád jsem vystavena riziku, že mě to semele a potopí. že se psychicky a fyzicky složím. Na druhé straně má to kouzlo neznámého :-)

  136. Tak pravda je,že lidi s komplexy z dětství jsou pro svoje okolí často silný kafe,protože jejich schopnost vyprojikovat svoje komplexy do jakékoliv situace a na kohokoliv je činí dost nevyzpytatelnými-zažito.
    Ale jestli je tohle i případ Ratky,to si netroufám posoudit.
    I když….za hlubší úvahu to určitě stojí:-)

  137. 148:
    si vzpomínám,že se nám tu Ratka neprozřetelně svěřila,jak chodila jako děcko na záchod se sprostě vymluvit.
    Nu,to už pro tu hypotézu trochu svědčí:-)
    To já přišel někdy v pěti letech od kamarádů domů a zcela nezakomplexovaně,jako zdravé a svobodné dítě prohlásil
    „já su piča,já jsem se zapomněl dívat na večerníčka“:-)

  138. 149. dnes mluvím jako dlaždič neboli jak mi zobák narost :-)

  139. 119. ano, opakenm strachu je pro mě klid. Přestože někdo do mě občas dloubne, trochu to píchne, ale není to hrozný, není to trpění, není to ani takové to – musím to vydržet. spíš – „au“ ted to píchlo, ale je to víceméně klid. něco jiného je dlohodobý nátlak – stalo se mi to v práci.

    při té kritické situaci napětí stoupá, rostou emoce na obou stranách – dá práci si udržet tu schopnost vyslechnout druhého a dál v klidu říct svoje argumenty a přitom se děje to, že druhý neslyší, nechce slyšet a zvyšuje svoji intenzitu protiargumentů proti mě. to se dlouho snést nedá. dá se bud mlčet, pokrčit rameny a rezignovat a jít od toho, nebo se zdravě rozčílit nad tou jeho blbostí slepostí.

    konkrétní situace byla, když se do mě kolegyně pustila, že jsem vyhořelá. říkám nejsem vyhořelá, ale unavená. a ona vedla svou – jsi stará, vyhořelá. (je o deset let mladší) a já ji říkám, podívej se jaké je oddělení a jaké mám služby proti tobě – taky bys byla unavená. argument – no, vždyt máme služeb stejně. No nemáme odpovídám ji – ty máš 15 hodin přesčasů a já 50. tobě se vychází vstříct ve službách s volnem, protože studuješ vysokou školu, tak potřebuješ volno na učení a zkoušky – no a někdo ty tvoje služby vzít musí. Nevzala to, mlela jsi stále svoji a drsněji, že bych se měla nad sebou zamyslet a jít k psychologovi a brát léky. Já ji říkám – jasně, ty bereš tritico a chceš abych ho brala taky, a nezapomen, než si brala tritico a tozhodla ses pro svoji školu – vycházelo se ti kolektivně ve službách – abys měla volno a mohla víc odpočívat než ostatní. Ted s tritiicem a se školou máš prostě pocit, že zvládáš vše nejlíp a my ostatní jsme vyhořelí. Přeju ti, že je ti dobře ale zkus se nad tím zamyslet.

    debata skončila. ona uražená a samozřejmě se ta naše debata roznesla dál a samozřejmě už překroucená a zkreslená.

    Tak nic no, rezignovala jsem. Ono to zase přejde, než někdo jiný najde zase nějaký jiný problém a bude mít potřebu to nutně řešit a rozebírat v práci.

  140. 152. to je zvláštní debata… nevím jak ji uchopit, z kterého konce. Není mi jasné o co vlastně šlo. jdu si vyguglit co je tritico.

  141. tritico jsou antidepresiva, něco takovýho. ona nebere jen tritico, bere i něcoi proti uzkosti a serotoninový preparáty (serotonin posiluje „pocit štěstí“)

  142. 154. paní asi nebude zdrojem správných informací či doporučení :-) mě se jeví že vyskočit a emocionálně zareagovat pokud někdo otravuje či leze na nervy je naprosto na místě. i se uleví, a dotyčnému se na nervy lezoucímu se většinou uleví taky. že jde čistě jen o vybití nervozity. uzemnit se navzájem

  143. 154. jsem v podstatě mírný člověk. jasně, někdy vysvětluju mírně až to druhému leze krkem a on přidá na intenzitě. No a další věc je ta, že tady opravdu není nějaké obrany proti člověku, který plácá nesmysly – a můžeš to doložit jak chceš. nic s tím nenaděláš, no.

    Jsem ráda, že se ji daří. Před třemi lety uplná troska, ted se léčí – je naspídovaná chemií (životabudič) a pustila se do školy – překonává svoje hranice a limity. (strachy, nečinnost, která byla před tím, s tím se jí navyšuje sebevědomí až místy někdy nekritické) Ne, nechci být drsná, není proč. Jen prostě vidím – jak argumenty zjevné nebere, brání se jim a vymýšlí cosi jiného.

  144. 152
    O co šlo? O to, že ta o deset let mladší slečna či paní na práškách není spokojená sama se sebou, má v sobě napětí z té nespokojenosti, které si kompenzuje viděním/hledáním problémů u druhých.

  145. 157. ano i tak se to dá říct, přestože by spokojená být mohla, jak se ji daří. Takže ano – strach má podoby různé.

  146. to většinou argumenty nefungují… :-)) znám to od sousedky. když má dobré dny, dá se sní mluvit, když zlé… nedá.

  147. 160. jenže často se setkávají (narazí na sebe) podobné k podobnému. Mohou si vzájemně pomoci.

  148. Vyhoření?
    Tak to opravdu neznám.
    Za posledních pár let jsem vystřídal dost zaměstnání a někdy bych i ty antidepresiva zobnul(kdyby nebylo pivo),ale nevyhořel jsem nikdy.
    Vyhoření je doména managerů,obecně těch,kteří věří systému a pomáhají ho budovat.
    Tak daleko jsem naštěstí nikdy nedospěl.
    Ten příklad Barčiny kolegyně,co se cpe chemií,dělá školu,buduje karieru…a varuje před vyhořením je příkladný.
    I když…možná ne,protože pravý vojín systému nezná porážky ni pochybnosti,tam je jen cesta vpřed.

    Tak,70km a jen 6 piv.
    Ale co já zas zažil za příhody…:-)
    Už to mám jen kousek,ale obávám se,že ještě zažiju.
    Ne,já nevyhořím,ale možná mne někdo polije špiritusem a zapálí…jako mistra Jena:-)

  149. ad162:
    „Ale co já zas zažil za příhody…:-)“

    vlastně velice poučné příhody.
    Že na každého potencionálního vyhořitele a věřitele systému se najdou jiní,kteří mají systém v prdeli,klidně jdou i víc eméně proti němu,protože jim dělá radost být někomu „bližním“.
    No schválně si to zkuste jet po 6 dvanáctkách s kolem a třikrát přestupovat…jedna průvodčí mne doprovodila až na další vlak,jinej mi hledal půl hodiny jakousi slevu na kolo a jiní mi chtěli dát pokutu za kouření na záchodě.
    Svět je prostě strakatej kocour(nebo kočka:-)?

  150. 163 Saule
    jeden typ, kterej kladeš jako protistranu těch, co mají tendenci vyhořet, ji právě má taky!
    Ten ´protože jim dělá radost být někomu „bližním“.´
    Někteří lidé v pomáhajících profesích, co dělají věci nad rámec, bezhraničně, můžou vyhořet natošup. Na to se musí dávat bacha.

  151. 164
    Třeba taž úplně yhle Saul na mysli neměl, vzhledem k těm uvozovkám. Hodně na mě juká to sousloví „systém v prdeli“. Dělají svoje a prděj na nějaký předpisy. Ale nejsou to služebníci ničeho, ani altruismu.
    Pomáhající profese jsou zas jen jinej systém.

  152. No, to může bejt jedna skupina, ale taky dvě.
    Znám spoustu lidí, co jsou prostě hodní, tak jako klidně neřešícně hodní, pomůžou, když je potřeba, ale úděl si z toho nečiní. Natož profesi.
    Jen jsou, jací jsou.
    Profi pomahači mi přijdou opravdu v určitým směru cca totéž jako přesvědčení manažeři nebo makléři. Nebo vědci. Nebo zažraní idealističtí učitelé dřív (dneska už asi takoví nejsou).

  153. Všichni tihle lidi mají spoledčné jedno – jsou na něco upnutí.

  154. 168
    to zas vidím víc rozrůzněně. Znám některé vědce, co jsou zažraní. A postupně se to může ale změnit, s rodinnou situací.A jiní vědci takoví nejsou (a byli někdy? to už se neví). Pomahači taky různě. Jsou pomahači odevždy a navždy? A jsou zažraní, nebo jen členové svého cechu, svojí profese? Dávkujou si práci a energii? Vědí o sobě, že jsou pomahači a jak a proč a jak se jim to mění? Já myslím, že většina to právě ví a musí vědět a sledovat u sebe, jinak by odpadli raz dva :)

  155. 169
    Já myslím, že si všichni myslí, že to ví. Že to mají pod komtrolou a že zvládají dávkovat. Jak pomahači, tak vědci a ostatní.
    Akorát až odpadnou, tak zjistí, že to nevěděli, že si to jen mysleli.

  156. 170
    Né, takhle to nechodí,u mě určitě ne – člověk si toho všímá průběžně a pozoruje, co už je moc a co bude muset dávkovat nebo změnit dávkování a jít na to jinak – to je proces; pochybuju, že je hodně lidí, kteří by zkraje věděli, kolik dávkovat, a věděli, že to vědí dobře na navěky věků a basta.
    A ano, až odpadnou, tak něco zase zjistí a zkorigují. To není absolutní selhání, ne? – Aspoň já se snažím už absolutní selhání nevidět v ničem, protože mi to nepomáhá.

  157. Neber to tak ukrutně osobně. Netvrdím, že odpadnou všichni. Jen píšu, že všichni si myslí, že to mají pod kontrolou.
    Včetně onoho „až nebudu moct, tak to zkoriguju“.

    A všechno vzniklo jen z otázky, jestli Saul myslel pomahače, nebo jen obyčejný lidi, co maj systém na háku, takže jsou ochotný mu navzdory pomoct i člověku, jemuž podle toho systému pomoc nepřísluší.

  158. 171. tyhle věci řeším celoživotně. Právě proto že se vkládám celá do situací dokud „dýchám“… a může se stát že mě pohltí a následuje stav pocitu zlyhání jak píšeš nahoře. a pak znovu nahoru a dolu. a nahoru a dolu. a tak se houpu na houpačce…. dříve jsem se učila dávkovat ale to nefungovalo, každé dávkování jakoby mě otupilo, useklo ze mě kus. Takže jsem se vrátila k původnímu, dělat všecko naplno a odevzdaně :-)))

  159. a nikdy žádné léky na hlavu a to z jednoduchého důvodu, chci všecko vědět :-)) ze zvědavosti, takže když jsem nervozní chci vědět že jsme nervozní a když se bojím chci to vědět. lék otupí a hodí jinam než to ve skuečnosti je. Když třeba nemůžu spát tak nespím, když mi nechutná tak nejím, když jsem otrávená tak remcám.

  160. 173. ale je že systém nic moc :-) když se snažím je z toho víc parodie než drama.

  161. 175. systém je hrozná kurva… to mě napadlo právě teď :-) ale i kurva může být fajn, systém je zrůda pokud se stane dogmatem. moloch. žrout dětí.

  162. 176
    :)

    172
    slovo „všichni“ bych si použít netroufla. Jsem nějakej sběrač dat ze 100 % populace? Nejsem.
    Ad osobně – nelze se nepostavit za lidi, který znám jako velmi přiměřený a moudrý ze sektoru pomahačů; jakož jsem viděla i v nějakým smyslu bezhraniční. Ale nikdy ne ve všech ohledech pomahačství. Proto ani omylem neodsouhlasím, že všichni pomahači dělají XY, ale vždycky, že je dobrý přitom sám sebe pozorovat a snažit se být v souladu s etikou a to ve výsledku stačí.

  163. 177 ad 172 já si to troufla, protože si myslím, že je to nezbytná podmínka moct tak žít, takhle něco dělat. Spíš mi to vychází logicky než statisticky. Někteří to fakt dělají, někteří si to jen myslí, protožře to eodhadnou, přecení se, podcení náročnost, vysávajícnost té práce, a pak vyhoří.

    Když budeš dělat ve fabrice u pásu nebo kopat silnice, na tohle myslet nemusíš a korigovat se taky nepotřebuješ. Prostě se opřeš o lopatu, když tam zrovna mistr nebude. A děláš jen od do, domů si v hlavě neneseš nic.

  164. 179
    to jo, nezbytná podmínka!

    Při té manuální práci taky sleduješ tělo, jak je na tom. A můžeš se přetáhnout. Nastavíš si rytmus. Jó, to by mi prospělo zase dělat. Při čchi-kungu jsem to jaksi přetáhla a pak radši sklapla.

  165. Nesleduješ, přetáhneš se. Když makáš na něčem konkrétním, nejde přestat. Když si všimneš, že to bolí, už je pozdě.
    Všichni poctivě fyzicky pracující (nikoli dnešní tzv. CNC operátoři) jsou dřív či pozdějc zramovaný, s odepsanýma „profesně svýma“ kloubama a vazama.

  166. 181. nikoliv… není možnost. nesleduješ tělo, děláš dokud nepadneš a nevynesou tě.

  167. 179 druhý odstavec, dnes si šéfové pořizují kamery… a kontrolují intenzitu. a když se jim zdá že se někdo hýbe málo tak řvou a volají pohůňky ať je jdou popohnat… :-( a že za takovu práci si nezaslouží peníze a že mu užírají z peněz a tak…. vše zažito .

  168. 184
    Nojo, ale zdaleka ne všichni. A český firmy zvlášť.
    A navíc je to čím dál víc o hubu, kamery se můžou legálně používat jen za určitých podmínek a už se docela hlídá jejich zneužití. Nebo použití bez informování zaměstnance. Pokuty jsou vysoký a žaloby proti zaměstnavateli za neoprávněné použití sledovacího systému obvykle zaměstnanci vyhrávají.
    A pořád to nic nemění na tom, že odpíchneš a deš na pivko, práce je ti ukradená. To byla jaksi ta podstata sdělení.

  169. 185. jasně že ne všichni, ale konkurence je dnes tak zuřivá že většinou normální běžná práce není dost. a proto ty vývrtky… protože někde v Albánsku či na Ukrajině to udělají levněji.

  170. 187. jistě, jinde podle mě takový tlak asi není… protože asi nejsou tak velké náklady. možná

  171. 1887
    No, to se ti právě snažím už několik komentářů sdělit, že už jsi zas spadla do „svého tématu“ fabrika.
    Neřešilo se, kde je lidem nejhůř. Že v tom tvém světě fabrik je to s chováním k zaměstnancům nejhorší a proč.
    Řešilo se, v čem je rozdíl mezi profesemi „vyhořenímožnými“ a „nevyhořenímožnými“. :-)

  172. no jistě, mělo to vývoj…posloupnost tělesné práce v 181,182 kde se mluvilo o tom za je člověk tělesně pracující schopen si uhlídat že přetáhne nebo nepřetáhne… na to jsme navázala že ne, protože … je v nějakém lsystému kterému podléhá, dokonce je třeba natáčen. jasně, když je to řemeslník tak není tak honěný… ale zase musí za ím být výsledky, jinak mu nezaplatí a když mu zaplatí tak ho to zase popohání. nejsem ve „svém“ tématu. ať o tom rozhodne Liška, tebe nepovažuji za kompetentní to posoudit :-) ty po mě jedeš.

  173. Nee, nejedu, jen mě to s tou fabrikou už neba.
    Když jsem chodila na základku, milovala jsem koně tím způsobem, že jsem o nich všude povídala, kdejaký téma jsem byla schopná k nim stočit.
    Taky si se mnou pak už nikdo moc povídat nechtěl. :-))
    Jasně, ať to posoudí Liška, já du čurat. :-)

  174. řekla bych že učitel je typické povolání vyhořenímožné…a taky se to opravdu děje. Otázkou je proč zrovna učitelé.

  175. Protože duševní práce, dávání ze sebe a nemožnost vypnout po odpíchnutí při odchodu z práce. Navíc za sebou nevidíš výsledky.

  176. 193. no to je pravda, ale dostaneš zaplaceno…skladník ve skladu taky moc výsledků nevidí, nebo účetní. jeden jen vozí krabice z místa na místa a účetní vypisuje nějaké kolonky. přesto je učitel ohrožen více… podle mě je tam ještě nějaký zádrhel… osobnostní.

  177. Ne. Je ot jak píšu: Duševní práce (skladník ani účetní se duševně zas tolik nenadřou, sice pracují duševně, ale netvoří, neimprovizují, nekomunikují), dávání ze sebe a nemožnost vypnout po odpíchnutí odchodu z práce.

  178. 195
    Učitelství prostě patří do těch zaměstnání, lde tě to pohltí. Pokud to máš dělat dobře, musíš do toho jít ze svojí hloubky.

  179. 195
    Mimochodem znám učitele, který takto vyhořel a v půli školního roku odešel dělat skladníka. A tam si mlaskal spokojeností. :-))

  180. 196. učitelé jsou pohlceně divní. což neznamená kritiku, jen že jsou všichni podivně úchylní. alespoň ti které znám, ale je možné že úchylná jsme já a oni zcela normální. :-))

  181. Všichni pohlcení jsou pozorovatele zvenčí divní.

  182. Ale je fakt, že když ten vnější pozorovatel má jakoby srovnán vztah ke svým rodičům, ale uvízlo mu drhnutí na vztahu k rodičům jako učitelům, je to nejspíš ještě divnější. :-)

  183. 199 vypadlo pro:
    Všichni pohlcení jsou pro pozorovatele zvenčí divní.

  184. 202, 201, 199 jo, je to srozumitelné :- )

    196 bych taky řekla.
    Dvě z mých tří dlouhodobých kamarádek jsou učitelky a jsou skvělý! A připadají mi výtečný jako matky.
    Obě jsou ve znamení Panny. – takže bych nepaušalizovala „všichni učitelé,“ to už bych mohla argumentovat tím znamením Panny :- )
    Obě jsou ale NE učitelky běžné ZŠ. Jedna učí na pomocné plus je logoped (dřív učila na zvláštnici resp. spec. škole pro vady řeči), druhá vystudovala pedagogiku a učí v mateřské škole, po prázdninách jde do mini mateřské školy dělat ředitelku plus jednu ze dvou učitelek tam.
    Tím chci říct, že „učitelé“ jsou velmi různorodá skupina.

  185. 203. toť otázka, zda učitelka v mateřské škole je učitelkou… :-)

  186. 205. anebo spíše opatrovnicce… je to ale podružné, věc názoru. Domnívám se že učitelka ve školce není učitelkou, že je spíše opatrovnicí či pečovatelkou. více se o ty děti stará než je učí.

  187. ale je to jedno, vlastně mi to je zcela jedno jestli je učitelka nebo není :-) mířila jsem jinam, učitelka ve školce nemá učitelské manýry z různých důvodů. třeba že není zcela učitelkou, ale třeba je ten důvod jinde. znám několik učitelek ze školky a všecky jsou správné salámistky, veselé a velmi přátelské :-) takže z toho odvozuji že nejsou učitelky.

  188. 206
    Učí je úměrně jejich věku. Co chceš, aby studovaly vysokoškolským způsobem?
    I tahle učitelka musí být tvořivá, komunikovat, dávat ze sebe. A přemýášlí nad tím i doma po práci nebo si chystá něco dopředu.
    A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Utahají víc než fracci ze střední. Ty můžeš odpálkovat rázným pokynem, prcky neodpálkuješ. Maximálně rozbrečíš a pak s tím zas něco musíš dělat.

  189. Ty mi ještě někdy napiš, že jsem přísná nebo nemilosrdná. Normálně zírám, jak to nandáváš učitelskému stavu, někteří dokonce ani neučej, jen hlídaj, aby se dětičkám nic nestalo, než si je rodiče zas budou moct vzít domů… :-))

  190. 208. to ano, ale malé děti je nesvádí tolik poučování a opravování „bližních“. maximálně je pošlou umýt ruce a převlíct si trenky :-))

  191. Ježíš, a to je podstata vyhoření u učitelů? :o)))

    Jinak co znám starší učitelky z mateřinek, tak jsou s tím opečováváním dospělých na tom úplně stejně jako ty prvostupňový či druhostupňový – čili některý víc, některý míň. Slepicoidnost se vyskytuje všude.

  192. 211. možná, jeví se mi to tak. Opakované zklamání nad nepoučitelností a nenapravitelností žáků :-))

  193. No tak to nevím, často je to spíš opakované zklamání nad neprorazitelností a nepoužitelností systému.

  194. Zdá se mi, že z těch učitelů fakt děláš pitomečky. Idealistický neurotiky.

  195. Není to nakonec ten stejný mechanismus jako u té Barči kamarádky?

  196. 213. otázkou je, nakolik systém určuje… a jsme velkým obloukem zpátky. Nakolik je systém určující pro naše rozhodování.

  197. 206
    to je podle mě naopak. Ona je má naučit, jak co dělat postupně samostatně, a ne jim utírat nos!! Vést je k tomu, aby to dělaly děti samy a nespoléhaly, že to za ně někdo udělá. zrovna v sobotu o tom ta moje kamarádka mluvila.
    Odkud víš ty, že učitelky pečují a nevychovávají? To by nebyly pedagožky, Brute.

  198. 210
    „poučování a opravování“ v tom vidíš jenom ty, o tom mluvíš jenom ty – asi proto, abys to tady ve 210 vyvracela, jako kdybychom o tom předtím mluvily! Ale nemluvily!
    Tahle slova používáš jen ty.
    Tak buď mluv o tom, o čem je řeč, nebo mluv o něčem jiném, ale nevytvářej dojem, že mluvíčš o tom, o čem řeč byla. nebyla.

  199. 212
    nebo sis nevšimla, že učitelé jsou lidské osoby a nepředstavila sis, jaký to je učit skupinu? To mi neříkej. Tomu nevěřím. takže mi z toho vychází, že si tady jen tak plácáš a provokuješ nesmyslama, aby bylo nějaké téma hovoru. Máš to zapotřebí? Máme to zapotřebí? Má to někdo z nás zapotřebí? Mám já to zapotřebí se pak namáhat hledat nit tam, kde není?

  200. aha :-) beru to jako nesouhlas. taky nesouhlasím se vším co si přečtu.

  201. 228. to ne, odezvy pískající, téma se nelíbilo :-)

  202. 229. tedy chci tím říct, že to bylo přiblblé vtipkování a uznávám i zlehčování závažnosti systému učitelského tedy že není třeba to učitelování tak žrát, děcka si to přeberou a to i ty nejmenší.

  203. 230
    A proč to vysvětluješ nám?
    Nebo jak souvisí to, že děcka si to přeberou, s tvým hodnocením, že učitel v MŠ není učitel a že neučí, jen opatruje a utírá nosy?

    Proč nezlehčuješ třeba manažery, co to taky žerou?

  204. zlehčuji přece… řeč byla o systému a proč systém (může) a taky nemusí způsobit vyhoření. pokud teda se bavíme o pedagozích či pedagožkách, zda systém může (či nemusí) způsobit jejich vyhoření a zda je možné se tomu bránit. třba tím že to nebude brát tak smrtelně vážně. blabol?

  205. Ale to přece platí pro všechny, nejen pro pedagogy. A to ti ani nevymlouvám. Jen se divím, proč to najednou obracíš sem, když předtím jsi řešila cosi jiného.

  206. 232
    Mě třeba rozkymácelo tohle tvoje:
    “ učitelka ve školce nemá učitelské manýry z různých důvodů. třeba že není zcela učitelkou, ale třeba je ten důvod jinde. znám několik učitelek ze školky a všecky jsou správné salámistky, veselé a velmi přátelské :-) takže z toho odvozuji že nejsou učitelky.“

    A já znám z toho okruhu mně známých učitelů několi, co jich nemá učitelské manýry, jsou salámisti, veselí a velmi přáítelští, přestože učí na základní nebo střední škole. Různého věku.
    A znám učitelky z MŠ, který jsou svojím ofukováním a maminkovským komandováním na vraždu.
    Většinou jsou starší.

    A znám i dost děsně protivných doktorů a manažerů a kupodivu i nepříjemných psychologů a obecně vlezlých a věčně se o něco jim nepříslušného se starajících lidí se sklony vykonávat pečující profese obecně.

    Tak to prostě je a přijde mi na hlavu, jak sis zasedla na učitele a všechny zaškatulkovala podle svých rodičů, zejména maminky, a svých vybraných, zejména negativních zkušeností, protože tipuju, že pokud tě učitel během tvojí školní docházky zrovna neprudil, taks ho vlastně ani moc nevnímala.

  207. Taky si myslím, že nadmíru pečující člověk může mít jakoukoli profesi. Víc jich jistě bude v pomáhajících profesích – a tam je jejich úkol najít rovnováhu v oblasti péče vs. podpora. Mají / máme šanci to vybalancovat.

  208. Když jsem mluvila o fabrice, dostala jsem pojeb že mluvím o fabrice…plynule jsem přešla na učitelky dle pokynu :-))

  209. 236
    To jsem čekala. :-))
    Ale proti učitelkám taky neprskáš poprvní, to je taky tvoje oblíbené. :-))

  210. 237. jsem z tý učitelské množiny chtěla vyjmout učitelky z mateřinky a sem tam nějakou výjimku (znám výjimky) :-) no ehm nepovedlo se :-)))

  211. 238
    fascinuje mě, že jsi vlastně chtěla udělat službu těm, co považuješ za dobré učitele – i když u tebe asi takoví neexistují, takže o nich řekneš, že učitelé nejsou a tím jsou dobří – tím, že je vyjmeš z ostatních učitelů a řekneš, že jsou výjimky, ale neřekneš z čeho vlastně jsou výjimky… nonic, hlavně nemluvme kdyžtak o učitelích ale o způsobu vyjímání někoho odněkud, abychom mluvili o jiných špatných a ne o něm. He. Proč to dělat – jako by automaticky bylo dáno, že nějaká skupina je jednolitá.
    Žádná není jednolitá!!

  212. 239. vždyť je to koláž :-) taky není jednolitá, předpokládám že každému je jasné že koláž není jednolitá. že je to vystřihovánka… něco vystřihnu a něco přilepím. Copak je nějaká skupina stejná? :-))) není… je to všehochuť pestrého. jelikož to víme, můžeme se zasmát nebo nemusíme, můžeme být vtipní nebo smrtelně vážní. nebo něco mezitím, nebo každý po svým… pořád je to koláž a směs pestrosti.

  213. 241,242 napadlo mě… tak nějak spontánně, jak on asi viděl svůj konec?

    komentátor napsal: Píseň byla jednou z posledních, kterou Freddie Mercury nazpíval. V textu se již hodnĕ projevuje to, že si je Freddie jistý svou brzkou smrtí a že je s ní smířen. Píseň je takovým zhodnocením jeho posledních chvil. Mercury svoje onemocnĕní dlouho tajil a obeznámil s touto skutečností veřejnost neskutečný jediný den před svým úmrtím. Do té doby mohla veřejnost jen spekulovat o jeho možné nemoci, texty jeho písní totiž získávaly nádech smrti.

  214. 243:
    asi nijak.
    Jel na autopilota.
    Če če Ratko,že já tobě s tvoji vírou musím připomínat,že tohle není dobrej konec(to neznamená,že nás nemůže potkat)

  215. „Show musí pokračovat
    Show musí pokračovat-jó“

    Tak svůj konec bych takto vidět nechtěl…ale v „křesťanském pokání“taky ne.

  216. Před chvílí jsem si dal v nóbl pajzlu pivo,pěkně zaplatil u baru a pikolík říká „tak si běžte sednout ven,já vám to přinesu“
    A venku jeden volnej stolek a u něj bezďák s krvavým čelem,ale mladej kluk a docela řízek,ale zased jsem.
    Dopadlo to tak,že jsem mu věnoval 3 cigára a zaplatil pivo.
    A víš proč?
    Protože jsem v něm viděl sám sebe.
    A pingl se ještě udiveně ptal,když jsem to chtěl platit“a vy se znáte?“
    Neznáme“
    A i ten bezďák byl úplně paf.
    A vo tom byl ten můj původní příspěvek.
    Hodit do systému vidle.
    Ale na jako protest,prostě jen tak,pro radost a pro NEVÍRU v něj.

  217. 246. však jo :-) protest je k ničemu, stejně jedeš v systému… stačí občas hodit bobek. nežrat ho. taky jsem potkala bezďáka včera. trosku co smrděla alkoholem na berlích, dala jsem mu 50 korun a věnovala mu asi půl hodiny času. řekla jsem mu že mi je jedno co si koupí, a on že musí kouřit… že to jediné musí.

  218. Upřimně…ještě jsem se ho chtěl zeptat,jak tedy vidí svoji budoucnost,ale kdoví jak by to dopadlo s budoucností mojí,tento týpek se evidentně vrátil z krimu, neměl o ní jasno a nevypadal ,že by měl jasno o mých duchovních ,či pedagogických valitách:-)
    Každopádně se i přes to,jak měl naváto choval slušně.
    Velmi slušně….což mu na uplatnění v dalším životě trošičku snižuje šance…možná.

  219. 247:
    a on že musí kouřit… že to jediné musí.

    tomu rozumím:-)

  220. 249. ačkoliv nekouřím, zdálo se mi že si rozumíme celkově :-))) když jsme se pak vracela k autu, říká mi paní z vedlejšího auta. že se s ním vůbec bavíte, přece má sociálku… ta se o něj postará :-))

  221. 250:
    no,já už hlavně začínám rozumět Ru a tomu,proč ti nerozumí:-)
    Ty dáváš pajcky ,já platím piva.
    Ale já bych bezďákovi nedal ani korunu,ani cigáro,ani bych s ním nemluvil….když nechci.
    Dokud ho v sobě neuvidím.
    Dokud ho nepoznám,jako toho bližního,jako sám sebe v něm.

  222. 251. myslíš že se v něm nevidím? že jakože dávám almužnu? to bych si s ním asi nepokecala na stejné vlně

  223. 251. theheh, předpokládáš že někdo systematicky dává bezďákovi pajcky i když nechce? :-) žee třeba se cítí trapně jak tam pajdá kolem něho … tak si možná řekne, no to je hrozné, musím něco pro toho muže udělat, nejaký dobrý skutek… a z principu /systému/ mu něco dá. hrůzostrašné :-) a vtipné :-))

  224. 252:
    nemyslím.
    Já jsem s ním Ratko ale nepokecal.
    On odhadl z které „kasty“ jsem já a podle toho se podle svýho odhadu choval,navíc věděl dobře že je tam,kam nepatří.:-) Prohodili jsme tak dvě,tři věty,nic zásadního.:-)
    neměl jsem s ním problém,nic míň,nic,víc,ale on byl jinde,než já.
    Když si lidi v takové absurditě porozumí…..to je křesťanství!!!!!
    Ale pořád platí,že se navzájem musí v sobě najít.

  225. 253:
    a ty už zas blbneš,já jedu dom,nebo mi vemou řidíčák a nakonec tu někdo bude psát ,jak Saulovi prodal cigáro:-)
    Ty seš na zabití Ratko!:-)

  226. „Když si lidi v takové absurditě porozumí…..to je křesťanství!!!!! (1)
    Ale pořád platí,že se navzájem musí v sobě najít.“ (2)

    (1) a taky buddhismus.
    (2) empatie, (boddhičitta)

  227. 254. včera jsem školila kluka… mladý, pěkný a celý potetovaný. už v provozu jsme si všimla jak mu to jde, skvěle pracoval s paleťákem. a říká že umí i s vysokozdvižným. Měl jemné ruce a když jsme se ptala na tetování, tak prý si to všecko dělá sám. ve volném čase se tetuje. během dne ho vidím jak jezdí, vozí a balí… a usmíváme se na sebe. říkám mu, že je jako slunce… zářivě svítí.

  228. jsou lidé kteří se vidí… spatří se na první pohled. nezáleží jestli je jeden bezďák nebo potetovaný kluk. bezpečně se vidí… zrcadlí se v sobě?

  229. ad bezdák, dávání cigár „almužny“ většinou není nic extra uvědomělého, ale spíše víc náhodného, závisející na momentálním rozpoložení „dávajícího“
    prostě momentka, rozhodnutí ted hned v tom setkání, okamžiku.

  230. 259. jednoduše pocitově: chci to udělat, mám chut to udělat – udělám. konec.
    nemám chut to udělat, neudělám. a jde se dál.

  231. 257. tetování, obrázky, sám…..
    včera o noční jsme přijali pana V. Renčína (kreslíř vtipů) a zrovna v jakém stavu přišel vtipné moc nebylo…absurdita zase jiná.

  232. 261….prostě jedna moje malá momentka, zážitek z všedních dní.

  233. 239 – 1. souvětí:
    Jo… :-)))

    257
    Co je hezkého na jemných rukách umuže?
    To je přece spíš negativum. To je chlap, co rukama nemaká. Co nedrapne a nechytne, ruce jsou odrazem nátury, měkký chabý ruce jsou měkká chabá nátura…

  234. 258
    A nebo si to jen jedne z nich myslí…
    Někdo já sklony vidět v druhých odraz něčeho, co tam není, vidí jen sám sebe. Svoje přání.

  235. 260. asi jo… i když je možná i jiná varianta. Když je dítě malé, tak se mu něco poroučí… i když třeba právě nechce. ale tatínek či maminka to tak chtějí, a tak to děcko udělá i když nerozumí, třeba si čistí zuby, nebo neběží na cestu mezi auta etc. dítě důvěřuje… protože ještě neví dost.

    a později ví víc ale pořád neví dost. Takže furt neví co vlastně chce :-)) jen tuší a nechává se vést za ruku. Jako malé děcko. Důvěřuje že je to dobré i když to třeba nicmoc chutné není.

  236. 266
    Třeba přání mít s lidmi cosi mimořádně společného, cítit s nimi vnitřní spojení. Souznění, sblížení. Zejména s těmi zcela jinými, než je on sám.

  237. 267. třeba ne.. není to důležité. Je to jen vjem, podráždění … nemyslím si že je v tom přání, i když může být. Jako když jíš zmrzlinu, chutná ti i když si nepřeješ aby ti chutnala, nebo ti nechutná i když si přeješ aby ti chutnala… není důležité jestli si přeješ aby chutnala. teprve rozplynutí na patru dělá vjem. a tak i pohled na něco… může povzbudit je a pouze pohlede samotným, když odvrátím zrak je to pryč.

  238. 268
    Netvrdím, jen ses ptala, tak jsme odpověděla.
    Vím, že kolikrát má člověk pocit, ež něco mezi ním a druhým přeskočilo, a kolikrát je to jen to, že to tak podvědomě sám chce vidět.

    Ale taky vím, že mám sklon tomu u sebe příliš nevěřit, tomuhle pocitu mimořádného něčeho mezi dvěma neznámými, přičítám to momentální náladě a nereálnému posouzení situace, přenosu individuálních představ na druhého atd., a pak často zjistím, že ta moje nedůvěra nebyla na místě, že skutečně něco přeskočilo i od druhého směrem ke mně. Jen já pořád pochybuju.

  239. 268
    Když jíš zmrzlinu, víš, že bude studená a sladká a kupuješ si takovou, u které máš z pohledu na ni pocit, že to je ono, že ti bude chutnat.
    Teprve až ochutnáš, zjistíš, jestli ses spletla, nebo ne.

    S tím přenosem zvláštní spřízněnosti to je přesně jako s tou zmrzlinou. Než ochutnáš.
    Teprv až bys s tím čověkem měla prožít něco ve dvou někde dýl, bylo by to to ochutnání.

  240. asi mi nešlo o to něco ve dvou prožít, spíše jen ten okamih

  241. Šmankote, kam to zas… :o)))

    Však píšu, že je to jen ve tvých představách. I ten okamžik, je to takové tvé přání, abys to v tom viděla, tak to tam vidíš. Se zmrzlinou jsi to tady začla ty, tak jsem to podobenství akorát poopravila. Nikde nepíšu, žes s tím mládětem chtěla spát. Píšu, že možná máš podvědomou touhu nacházet s lidmi cosi nevysloveně spřízněného, a to zejména s lidmi, kteří jsou úplně jiní než ty.

    Což bývá často z důvodu kompenzace toho, co sama nejsi nebo být nemůžeš, ale přála by sis taková být nebo to mít, tak to máš aspoň takhle, na dotyk, jako potvrzení, že to v tobě taky je, když v tom bezdotykové dotyku nacházíš ta zdánlivě nevysvětlitelná, hebce jiskřivá souznění.

  242. 272. spíše si říkám, proč hledat nějaké pozadí… nějaký důvod. přece když sedím u řeky a dívám se jak teče voda taky nehledám důvod… neptám se proč naslouchám šplouchání vody. je mi to v podstatě úplně šumafuk. stejně tak když přeskočí příjemné oživení (tedy ve mě… netuším co ten druhý) neptám se proč… jen to zaznamenám.

  243. A tak to já se ptám. Chci vědět, co se ve mně děje. Co se ve mně kdy a proč hýbe, co na co reaguje. Protože pod vlivem toho se pak člověk i rozhoduje a někam v životě v uzlových bodech zamíří, takže je velmi dobré vědět, kdy je co relevantní a validní, a kdy je to jen sen, který je akorát potřeba nechat odsnít a odplynout. A nekolíbá se na vlnkách sentimentu padajícího do sebelži.

    Na druhou stranu se zas na rozdíl od jiných neptám na ten smysl života a tak.

  244. 273
    A proč by ses měla ptát? Dělá ti to dobře, protože je to monotónní, a přesto přiměřeně proměnlivý zvuk i obrazový vjem, žije, ale není ti nebezpečný, je to projev proměnlivé stálosti a tvojí součásti s tím, tvého umístění v realitě. Na to podle mě není třeba se ptát, to je přirozený důvod.

  245. 273
    Ale když jde o reakci sociální, je třeba se ptát.

  246. 274
    žejo. Co už na tom světě je zajímavějšího.

  247. 276. myslím si že není třeba. není třeba se ptát proč i je někdo sympatičtější… nebo proč se mi líbí.

  248. 278 tak né, no, tak se neptej. To už jsi jednou říkala.

  249. 278
    Když to nechceš vědět, tak se na to neptej, to je jasný. :-)

  250. 280. nejde ani tak o to zda chci či nechci, spíše o kouzlo okamžiku… jakmile se začnu ptát proč zrovna teď je tento okamžik mimořádný, zmizí…

  251. Kouzlo okamžiku to přeci nezruší, to samozřejmě prožiješ a důvody, proč se tak dělo, ti naskočí až pozdějc.
    Já se taky neptám plánovaně, nešťourám do toho, abych to rozčtvrtila, rozpitvala, prostě mi to tak nějak vyskoší, jaks e mi vrací vzpomínka na ten okamžik, tak mi to myslí takl nějak samo a samo se to objeví, ty důvody, spojitosti, příčiny, vazby na moje bloky nebo potřeby a touhy. To není dřna, to je prostě samovolně plynoucí řeka.

  252. spíše bych to řekla takto… ve shonu, stresu a často i ubíjející šedi denodenní únavy jsou světlé okamžiky úlevné. a neptám se proč… jsem ráda že jsou. drží mě tak nějak nad hladinou a mohu dýchat. někdy je ubíjející stres a šeď na doraz, pak stačí drobnost… aby se okamžik prosvětlil. To přece nemusí být právě potetovaný kluk, to může být cokoliv náhodného do zorného pole vstoupivšího. Věřím že takhle (snad) mohu taky pár lidí povzbudit. nemusí to být reciproční

  253. 283
    Jasně, v tom máš naprosto pravdu, je to fajn a je to potřeba, taky si bez toho život nedovedu představit. Je to jak injekce adrenalinu a endrofinu v řé šedi dnů.
    Ale to nic nemění na tom, že si jsem vědomá podstat takových dějů.

    Ale teď už i ty píšeš, že není podmínka, aby to bylo reciproční, a to je to, co jsem psala, já, že často to reciproční často není, i když se nám to v daný okamžik zdá, protože nám to tak je příjemné. Byla to reakce na tvoji 258:
    „jsou lidé kteří se vidí… spatří se na první pohled. nezáleží jestli je jeden bezďák nebo potetovaný kluk. bezpečně se vidí… zrcadlí se v sobě?“

  254. 284/283
    Ale jinak taky jasně, že úsměv, přívětivost, vlídnost a pod. reciproční jsou. To miluju provozovat, vyslat a vnímat, jak mi lidi vracejí, jak měknou a začnou se usmívat taky…
    A jsou lidi na to chytlavější a jsou mrzouti s hroší kůží, na který bych musela nasypat jackpot ze sprotky, aby se usmáli. Taky jasný.

    Ale to mezi mnou a těmi „komunikativnějšími“ není zrcadlení, vidění sebe se navzájem. To je prostě přenos tohle lepšího, co jeden může dát druhému.
    Zrovna tak jako mu může tu chvíli snadno zkazit, když na něj bude protivnej.

  255. 285. proto to byla otázka, nikoliv tvrzení „zrcadlí se v sobě?“ protože mi je srozumitelné a jasné… že „věci“ se odehrávájí pouze v mojí mysl a že se třeba mýlím nebo něco špatně vidím, to mi je srozumitelné a nijak na tom nelpím… ale a priori přijetí že je to dobré (a nikoliv napiču) mě zklidňuje. nemusí tam být vůbec nic, může tam být prázdno a nicota v tom druhém, přesto mě zklidňuje že je vš v pořádku tak jak je. tedy že když se ten druhý na mě dívá, usmívá… a mě je u toho dobřé v ten moment, že je to OK. neřeším že si to vymýšlím a že je to třeba naopak, že tam „venku“ je jen chaos a zmar)

  256. ono toto základní… úplně nejhlubší a existenciální „je to dobré“ mě vnitřně drží.

  257. „zrcadlí se v sobě?“
    také pomněte,že tu funguje kouzlo neznámého a nepoznaného.
    Já jsem se s tím bezďákem taky chvilku zazrcadlil,ale kdybych s ním měl být třeba 24hod. denně,tak by bylo po zrcadlení natotata.
    A kdyby si ti mladej Ratko začal doma po večerech vyrábět kérku na ruce,taky nevím nevím,jak bys z toho byla zrcadlově odvázaná:-)
    Takže to zrcadlení má skutečnou hodnotu teprve když v něm je i přijetí nějaké vzájemné zodpovědnosti.
    Ale to se pak zrcadla někdy velice rychle zamlžují vzteky zrychleným dechem.

  258. 288. to vím, šlo mi spíše o tu pomíjivost… že se zableskne a zmizí. když pak jde o trvání a prohloubení, tam už musí další hlubší a chtěně vědomá mechanika.

  259. 289
    takže ti jde o podržení okamžiku déle nebo častěji?

  260. 289. tedy chtěné a vědomé setrvání. Pak už nastupuje (tedy sama u sebe to vnímám) vědomé rozlišování. ano a ne. ale to zase píšu o dvou různých „modech“. První že je úplně prázdno…. naprosto a to co se tam objeví zase zmizí, svobodně a bez zadržování… :-)) a druhý je setrvání v tom co je, tedy již vyformování tvaru – tím je tvar zadržen a můžeš se podívat jakou formu jsi zaujal.

  261. 291. prostě poetika okamžiku…jednalo se o pouhé sdělení že je. nikoliv podržení nebo častěji. jen aha i toto se děje :-) sluce svítí, ptáci zpívají

  262. 294. no nejde to dohromady :-) mluvení o tom, je minulost. je to dávno pryč

  263. zkusím ještě jednou :
    „včera jsem školila kluka… mladý, pěkný a celý potetovaný. už v provozu jsme si všimla jak mu to jde, skvěle pracoval s paleťákem. a říká že umí i s vysokozdvižným. Měl jemné ruce a když jsme se ptala na tetování, tak prý si to všecko dělá sám. ve volném čase se tetuje. během dne ho vidím jak jezdí, vozí a balí… a usmíváme se na sebe. říkám mu, že je jako slunce… zářivě svítí.“

    tedy ano, školila je v minulém čase…zážitek proběhl i popis jak vypadal a pak už se to postupně vztahuje k přítomnosti. vidím… usmíváme se… zářivě svítí

  264. 296:
    to všecko dělá sám. ve volném čase se tetuje.

    nepomotala jsi to Ratko trochu?:-)
    Já si teda dovedu představit,že nějakou kotvu,srdíčko…by si někdo dokázal vytetovat i sám,ale ty náročnější motivy,co dnes mladí nosí,ty se dělají v tatoo salonech a sám sobě by si je někdo vykéroval asi těžko.
    Nemyslel to tak,že si ty motivy sám navrhuje a kreslí?

  265. ad298:
    „Nemyslel to tak,že si ty motivy sám navrhuje a kreslí?“

    myslím na papír a pak mu někdo podle nich udělá kérku.
    Ale co já vím…třeba v pondělí přijde a ukáže ti,jak si o víkendu vytetoval na záda nádhernýho orla-))

  266. 298. říkal že tetuje… , že si to dělá sám a pokud někdo má zájem tak mu nějaakou tu lebku vytetuje taky :-))

  267. 299 :-)

    301
    asi mu cukla ruka a ten orel je v řiti.

  268. 301:
    a mluvila jsi s ním „dnes“?
    Třeba by se rozzářil,kdyby mohl lhát.
    My to tak máme:-)
    Vy ne?:-)))(je těch smailíků dost?:-)
    Ale netrap se tím Ratko,to bylo jen lehké polehtání,oproti té Ru duchaplné úvaze o silnych dlaních a slabé povaze a naopak…..to o těch kérkách bylo docela srozumitelné.

  269. Mimochodem,teď jsem se vrátil od kamarádky,nedávno konvertované katoličky jako ty,ke které chodí advedntisti a vesele si u ní hrají na kytary a velebí pánaboha.
    Tak jsem jí zle vyčinil.
    No ,možná ne dost,když měla ještě po telefonu starost,jestli dojedu po těch pivech na nádraží a koupím si lístek….
    Jaký máš na to názor?
    Tedy na tu duchovní nevyhraněnost myslím,svoje piva a nedochvilnosti si vynázořím sám:-)))

  270. 303
    O silných dlaních? O těch nikdo nic nepsal, pokud vím.
    A na tvrzení, že pocit, jaký dávají ruce,m odpovídají celkovému pocitu, jaký dává konkrétmní člověk, si trvám.
    Klidně si to aplikuj i na ženský a jejich ruce. Na clekový dojem o jemnosti-chabosti-nedomrlosti nebo naopak hrubosti či pocitové opuchlosti. Na tvar prstů, výraznost kloubů nebo naopak jejich splývání v nevýrazných liniíích, způsob jejich pohybu, braní věcí do ruky…
    Se sílou v dlaních to nemá co dělat.

  271. 305
    Ruce jsou pro mě jeden z hlavních orientačních bodů na neznámém člověku.

  272. Ale možná je to i v souvislosti s mojí původní profesí a zvykem sledovat u zvířat stavbu kostry a odtud odvozovat jejich fundament. :-))

  273. Jo,a le teď jsem si uvědomila, že mi to jde dokonce tak daleko, že chlap s bříškem nebo malej na výšku nebo s jinou odchylkou od adonisovských norem mi nevadí v předtsavě, řže se mě dotýká.
    Ale u některých tvarů rukou (malé jemné ruce s jemnými krátkými prsty s nevýraznými klouby a končící od široké základny u dlaně neurčitě do špičky, takopvé ty co má člověk pocit, že jsou trochu umělé a málo se ohýbají) je mi ta představa vysloveně nepříjemná.

  274. (A teď přijde Saulova úvaha, že když teda potkám někoho, kdo o ruce přišel, je to pro mě, jako by ani nebyl.:-))

  275. 309:
    kdepak,já tě naopak ocením.
    letos jsi vyhrála Darwinovu cenu!:-)

  276. 303. řekl bych že mu hasne úsměv (pohled) z prostředí do kterého se dostal. tedy uvidíme… většinou varuji nastupivší předem, že realita přesáhne veškerou jejich představivost a buď to dají nebo ne, poznají to rychle. chlapec se první dva dny usmíval a třetí zvážněl. uvidíme v pondělí… zda se ukáže.

    otázka k duchovní nevyhraněnosti. nerozumím zcela otázce. řekla bych že duchu je zcela jedno jestli hraješ s adventisty nebo metodisty.

  277. 311:
    jo,dík,rozumím…dva dny se to vydržet dá:-)
    Proto já ty nový už jakoby nevnímám,buď zmizí,nebo se časem změní a potom to pro mne budou partneři.

  278. 306
    Proč by ne? Taky.
    „jeden z hlavních orientačních bodů“ čili je jich víc.

  279. 315,316
    Oči vnímají a vyzařují povahu,duši….
    ruce uchopení.
    Co je pro tebe orientační bod je tvoje věc.

  280. 319
    Ještě hlas. Zvuk a způsob řeči, slova i neslova, pazvuky, dikce, odmlky… Držení těla a způsob chůze,.. Obracení se k něčemu, k podnětům, impulsům, soustředěnost na věci kolem, reakce na jiné lidi…
    A spojení každého toho s tím ostatním, jak to všecko dohromady do sebe pasuje nebo co s čím neladí.

  281. 322:
    Špatně položená otázka.
    oči ,povaha,ruce,pohlaví… jsou neodtělitelné.

  282. Nojo no. Tak já du ošukat porádlo, než mi zmokne. :-)

  283. Nerozumím.
    Ale to je jedno.
    Rozumím,že jeden někam jde a druhej se to aspoň snaží pochopit,nebo nikdo nikam nejde,nebo jde někdo někam …
    prostě jsme to trochu překombinovali,ale já se budu snažit a třeba s tím prádlem mne ještě něco zajímavého napadne ….vono by to koneckoncců nebylo poprvé(a doufám,že né naposled:.):-)
    Sousedka taky to prádlo….ale nic.no:-)))

  284. mě zaujala neodtělitelnost…očí, rukou, povahy a pohlaví. velmi inspirativní. to vše je tělo vtělitelné..

  285. :-) přitažlivé téma. jeden jako celek se vším všudy a po té hlouběji vnímání a cítění, prožívání, nasávání jeho detailů, částí.

  286. 323
    Taky jsem dumala, jestli to byl překlep, nebo záměr.

  287. 37. ponoření, zpomalení….mám to ráda…nejen s lidmi, ale i věcmi kolem mě. jen jsem zase na tom tak, že si to nemůžu dopřát vzhledem k okolnostem. ale o to víc si tyhle chvilky užívám a zapisuju a fotím do své paměti.

  288. 329
    Jestli je to k tomu vnímání orientačních bodů na člověku, tak to právě je bez ponoření, to jsou prostě jen záblesky vnímání, vjemů, co se ti v hlavě poskládají k sobě samy. Je to to, co si vybavíš po krátkým hektickým nebo nějakým rušným nebo něčím jiným rušeným setkání s někým, když si na to pak vzpomeneš až pozdějc, v klidu.

  289. Ale když seš s tím někým dýl než pár minut, tak si to i uvědomíš, třeba ty ruce spolehlivě, to je bum–hned.

  290. 330. Nó, Ru….tak ted to zrovna nedokážu odlišit od sebe, ale plně souhlasím s tím, že v klidu později to ponoření je hlubší a intenzivnější. :-)

  291. 332. a pravda je, že zase mám hektické období, toužím po zpomalení a ponoření.
    snad aspon malinko příští týden, zvolnit….musím si ještě chvilku počkat.
    Nestává se vám někdy, že si myslíte, že je třeba konec května a on už je skoro půl června? Prostě jakoby myšlenkově, rozumově to nedokážu jakoby stíhat, přestože samozřejmě jedu podle kalendáře a služeb a všeho…ale pocitově, prožitkově kulám vzadu….

  292. Stává, a letos je to ještě posíleno tím, že i počasí jako by bylo o měsíc pozadu.

  293. 334. Ru, tak jsem klidnější, že to nemám jen já. Přála bych ses tím nějak srovnat, nebo to dohonit, aby to plynulo volněji, pomaleji…..jakoby to nedokážu všechno v klidu prožít….znervoznuje mě to a o to víc jak si to uvědomuju, tu prožitkovou kulhavost.

  294. Dobrou noc všem, jdu spát, těším se do postele, do chviličky usnu. Ráno jdu do práce.

  295. 328:
    jakej překlep?
    oči,ruce,pohlaví…?
    mělo být oči,ruce,hlava?
    Nebo naopak?

  296. 333
    barčo, jó, nikdy se mi to nestávalo, ale letos se mi v dubnu, květnu i červnu stalo, že jsem včas nezaregistrovala nový měsíc a jednou bohužel následkem toho nepřišla na jednu službu.

    334
    u nás počasí celkem akorát – šeříky kvetly v normální čas, teď bezy jedou taky v normální čas, lípy už začnou.

  297. Ale dlouho to bylo spíš jako podzim než jako jaro. Nevlídno, sychravo, zamračeno, vlezlo. Vítr studenej. Aspoň tady.
    A ty chumelenice, když kvetly stromy, to byl taky mazec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.