Kocour škrábe svůj deník (10)

O VOLBĚ POVOLÁNÍ

Napřed jsem myslel, že budu veterinář. Mojí dlouhánce se totiž jednou v noci zdálo, že už jsem povyrostl a je čas dát mě na studie. A když jsem kocour, nejlepší bude studovat veterinu. S tou myšlenkou se probudila. No dobře, začal jsem se zdokonalovat ve čtení a psaní – škrábání mi vždycky šlo. Trochu jsem se seznámil s počítačem, s myší dokonce důvěrně.

Tohle všechno jsem napsal sám:

llllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllloiá5

ýýýýyyyyyzuočřp

žžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž

vvvvvvv

loooooooooooooooooooopo

čšššššš

io

sddeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

lolo

řřž

–  Doufám, že poselství mých textů je jasné. Také na síti jsem jako doma:

Když mi bylo deset měsíců, šel jsem na praxi k místnímu veterináři, abych získal patřičné zkušenosti.

Ale to se nestalo, naopak mě spíš o něco připravili! Probral jsem se až doma a zamňoukl se, že veterinářem nebudu ani za kuře. Kdyby mi to samé provedli pokaždé, jakmile bych přišel do práce – to mi za to nestojí.

Nakonec jsem si vybral povolání, které mi sedí: hlídač domácnosti. Dohlížitel a správce teritoria. Všechno musí mít své místo, kontroluji každou donešenou tašku a novou věc. Nic mi neunikne, beze mne nic neprojde. Pracuji přímo doma, nemusím se nikam vláčet. Pro jistotu ale procházím celý dům pěkně odzdola až nahoru, nejraději v noci.

A sám, bez kšír. S těmi jsem chodil jen ven a to už mě nebaví, z toho už jsem vyrostl.

165 komentářů u „Kocour škrábe svůj deník (10)

  1. Krásný :-))) Na síti jsem jako doma. A seznámení s počítačem a myší. :-) Moc povedené fotky.

  2. Dík, Barčo.

    K minulému článku:
    Přišel Karel, řekl, že zná toho pána, tak jsem článek dala pryč už teď, ne až za pár dní, kdy bych to stejně udělala.
    Tak jsem asi hysterická, Karle, no. Každopádně dík za upozornění – já vím, že je debilní psát na internet soukromé věci, ale myslela jsem si, že když je po krátkém čase dávám pryč, tak je to snesitelný.

  3. A je to pryč, bylo to dobře napsané. Ženské psaní, ne slepičí. Ty, kteří jsou původci těchto pocitů a úvah, to ale neosloví, nedotkne se. Proč to tak je.

  4. Karle,
    dík. Ono to nebylo „dobře napsané“, to nebyl žádný žánr, byly to naše obvyklé hovory, jak je vedeme na různých blozích v okolí. Já myslím, že původcem pocitů a úvah jsem si sama, že si zatím vždycky dobře poradím – jenže u mě je blbý, že se mi všechno ulehčí a urychlí, když to tady zveřejním a můžu probírat s nápomocnými spoludušemi. Mně to funguje; nemusím tragicky truchlit, odbydu to za dva dny a teď je to zas OK. Kdybych to samé chtěla udělat naživo s kamarádkami, tak je to vždycky jen s jednou z nich odděleně nebo trvá dlouho, než se s nějakou sejdu. Tohle je účinnější. Je to riziko obnažení a přítomné diskutérky, nejmíň tři, mi říkaly, ať si dám pozor, že jsem moc obnažená.
    No a je to tak.

    V psychoterapeutickém výcviku, kterého se účastním, bych tohle mohla taky probírat, ale tam beru ještě míň slepičí témata. A jen o sobě, ne o třetích osobách – i když tam je důvěra a bezpečno a všichni jsou vázáni mlčenlivostí. A je nás tam hodně, drobnosti se nestihnou, jen to podstatné. Někdo tam bere teda banálnější věci, většina ale naopak zásadnější, skutečné trauma z dětství apod.

  5. Ono to sebepoznávání je děsně dobrodružný a já přitom nejsem introvert, neděje se to ve mně v skrytu osamotě, jako některým jiným lidem – těm to funguje jinak. Bezpečněji, evidentně.
    Nojono.
    Ale já nic nesmazala, jen jsem to skryla, takže já si to můžu zpětně pročítat, kdybch někdy chtěla (teď ne, teď to mám odbyto a všem moc děkuju). Nebo to můžu znovu zviditelnit, kdyby si nutně někdo z diskutujících potřeboval něco připomenout. Teda nevím, jestli ty :-))

  6. Ano, Liško, je dobře žes to dala pryč – skryla. Vše podstatné bylo vyřčeno, napsáno a snad i částečně pochopeno. Nyní to má možnost v Tvé mysli pomalu dobíhat, dozrávat – v čase. Ale jdi, obnažená, zranitelná, místy ztracená – přece neznamená být hysterická.

  7. Barčo,
    ne, to neznamená. Ale mám dojem, že ten prvek ne-studu, té obnaženosti, to bývá u hysterických lidí. To jo. A to drámo taky. To já u sebe vidím.

    V hysterii je to mám dojem spojený ale s tím, že dotyční dávají vinu druhému, pořád reptají a taky zabřednou do lží. A jejich emoce jsou mělký. Kdežto já jsem obnažená tím, že žádný lži nebo masky nemám. Nemanipuluju druhými (doufám :-)

    Každý normální člověk má nějaké prvky charakteru výraznější. A třeba to, co u někoho je patologický, chorobný, např. obsedantní – nemůže odejít z bytu dřív, než 56krát zmáčkne vypínač, 45x si umeje ruce a 4x spočítá schody –
    to u normálního člověka je rys,kterej je výhodnej, normální, pozitivní, pěknej. Třeba že prostě spočítá schody, jednou, a pamatuje si, kolik jich je a kde jsou dveře a to se mu hodí, třeba si vybere povolání, pro které je to skvělá vloha! Tak fungujeme, myslím si já, to je názor – podle těchhle rysů si vybíráme práci a koníčky a třeba typ hudebního nástroje, na který budeme hrát. Jen některý typy hrajou dechové nástroje, někdo ani náhodou…

    Takže se utěšuju tím, že u mě jsou obnaženost a touha po dramatu a dobrodružných diskusích moc hezký hystericky laděný prvek, který mi hraje k dobru a pomáhá mi a můžu ho využít :-). U mě tohle patologický určitě není. – V nejhorším si vždycky můžu říct, že by mě můj šéf nikdy nevyzval, abych šla do psychoterapeutickýho výcviku (a ani by mě tam nevzali; i když chyby se stávají), kdyby viděl, že nejsem člověk pro tohle. Kdybych poškozovala klienty svým chováním. Tady on a starší kolegové jsou dobrý kapacity v oboru a kdyby viděli, že nejsem vhodnej člověk, že mám nějkaou poruchu osobnosti, tak by mě odstavili. Znám jednu osobu, kterou úporně nedoporučovali vedení organizace, nechtěli, aby pracovala s lidmi s duševním onemocněním …
    – No tak tenhle můj pracovní post mi dává jakous takous naději, že nejsem žádná zásadním způsobem narušená. Ale chápu, že třeba Karel, když je všímavý, tyhle prvky zaregistruje a lekne se toho, té obnaženosti.

    Nojo, kdoví jak to je doopravdy, tohle je můj momentální pohled, jako obyčejně :)

  8. Já se dívám na toho vašeho kocourka. V příštím životě bych si přála být kocourkem u Lišků. Vidím u vašeho kocourka maximální realizaci a rozvinutí potenciálu naplno. Rozhodně Liško o Tvých (nejen) profesních kvalitách nepochybuji :-)

  9. Jó, kocourek, teď mají naši nového. Je mi milé, že táta, jakkoli na tom je – 83letý ležící, někdy ke mně prohodí: „Je to krásnej pružnej kocourek, ale Šíma to není. Ten je nenahraditelnej.“ Tak to vnímáme podobně. Pořád ještě nejde vidět nové kotě a nemyslet na předchozího kocoura.

  10. A já jsem ráda, žes to nesmazala, jen uložila do soukromí. Že i toho, co ti tu píšem, taky ze sebe a do obnažena – si ceníš.
    :-)

  11. P.S. Jeden z důvodů, proč píšu na škebli osobně tak málo a mlhavě, je i ten, že vím, kdo to všecko čte.

  12. ruliso,
    aha. Já jen vím, že mě našly dvě kamarádky z naší „staré party,“ asi loni nebo předloni, přes odkaz na blogu někoho jiného, koho znají osobně. Jinak nevím. Asi je mi líp v nevědomosti. Vždycky jsem si říkala: Kdo by tolik řečí četl, koho by to zajímalo, je to z vnějšího pohledu pořád na jedno brdo, proč bych já měla někoho zajímat třeba tak, že by mě gůglil až by vygůglil.

    Ale klidně se, Karle, můžem sejít. Jestli máš důvod.

    My se totiž někdy takhle scházíme. Rulisu, Lenku i ratku jsem viděla naživo. Hurá. A ještě asi deset dalších lidí přes blogy. A to je dobrý. Stejně dobrý jako to, že se tady a jinde spolu bavíme nebo nebavíme, jak se nám zrovna chce. Úplně se schovávat a nikoho osobně nevidět, to by mi připadalo trochu divný.

  13. ruliso,
    no vidíš to, zase tě to nutí psát mlhavě umělecky! Kdežto já tady všechno vysypu neumělecky přímo.

  14. tak dobré ráno a já dávám opět něco do vínku. tři oříšky co mi brnkly o klobou a to díky Kojtovi a jeho odkazům. TAže sem dávám tento kratičký úryvek. Patří k narcistické poruše, ale to je jedno jak to nazveme. Pro mě je to dejavu. Obě stránky mužkou i ženskou si poctivě „odpracovávám“. Vlastně jsem to již tolikrát psala. O tom jak jsem se těžce učila vymezovat svůj prostor a jak jsem to musela udělat díky svému partnerovi. V určitý moment jsem pochopila že nikoliv on nýbrž já jsem příčinou a zároveň nositelem svých citů a zraněných citů a třeba i neopětovaných citů a nevím jakých citů. On byl a je vedle mě celou dobu a vytvářel prostředi v kterém se to lze učit. TAkže poslední dva řádky. Ano, ano. A to předtím také.

    Třeba ti to Liško taky něco řekne. TAk jako mě.

  15. Na večírku byla sranda, seděla jsem u stolku se samýma chlapama – šéfama, vybojovávali jsme nejvíc masa a nejvíc ubrousků a tak. Pořád jsme se smáli. Nejvyšší ředitel upustil na zem dva citróny a přinesl nejlepší belgické pralinky na světě. Nakonec jsem potkala jednu holku, co jsem pár let neviděla, už u nás nepracuje. Sice mi kvůli tomu ujel autobus, ale ráda jsem ji viděla. Pohovořily jsme o mužích. Jako při našem minulém, posledním setkání na podobném večírku. Mezitím mi poustevna poslala zase textovou zprávu, to je milé.

    Pak jsem šla do mrazu a bolelo mě břicho z pralinek a teď jsem celá přeleželá. Asi si budu muset koupit po dlouhé době plynovou masku :) Teda pleťovou. Nějak se mi to plete. Pleťe.
    Kletě.

    Jednu belgickou pralinku jsem si vzala na cestu a ještě ji mám. Mňam.

    Teď jak to napasovat na článek o kocourovi … Holky mají svoje starosti a kocouři zase svoje. Určitě nemalé.

    Jsem zvědavá na rulisí večírek;
    mně na tom našem o nic nešlo, měla jsem jen ubohý přízemní cíl – sníst dost kuřecích stehýnek a řízků a to se povedlo, cíle dosaženo. Pivo bylo taky dobře natočený. Svijany 11.

  16. To je optimistické psaní :o)) to s tou plynovou maskou je velmi praktické

  17. ratko,
    jo ten Kojotův článek http://kojot.name/2012/12/07/narcismus-muzu-vule-aneb-co-jsem-se-naucil-od-alkoholiku/#more-932650
    je moc dobrej.

    Že nositelkou a výrobnou svých pocitů jsem já, to je mi jasný – jestli teda mluvíš o tomhle. A co já bych vypíchla, i když zatím jen matně:
    skvělý by bylo umět vždycky rozlišit, kdy je to emoce moje opravdová, která mi prostě dává signál, v klidu si jí všimnu a zařídím se podle toho signálu. To je OK. To je dokonce parádní výkon. Jenže ještě umět rozlišit, kdy ta emoce je jiná, zkreslená, zkreslenější a dává mi signál jinej – právě ten, že je zkreslená, že ji někam tlačím, že něco tlačím a proto mám nepohodu…

    Tak doufám, že to je ten poslední řádek, cos chtěla vypíchnout ty: Netlačit na pilu, dát tomu čas.

    Narcismus jako prvek, v nějaké míře, má každý nebo skoro každý (jako o poruše teď o tom uvažovat nebudu; setkávám se s tím osobně málo, jen asi s jedním člověkem, ale má to míchaný ještě s jinýma diagnózama, pokud teda do toho mám nějaký diagnózy vůbec zatahovat…) – asi se vyskyje víc u mužů a taky je u nich líp vidět. Protože si myslím, že u žen je zaměřenej ne na práci, ale právě na vztahy. Tam potom je to asi trochu jiný a za druhý se ten narcismus tam zas tak moc nerozparádí; tak proto asi bývá u žen fakt míň a menší a menším problémem. Nevím.
    Taková ta naše „ženská hrdost.“

  18. ratko,

    jo myslíš tohle (citát):
    „Musíš se změnit, aby se mi vedlo dobře.“ Získáme-li od této situace odstup, snadno poznáme, že tento postoj přesně odpovídá manipulativnímu přístupu rodiče, který tento požadavek již záhy vložil na dítě: Buď takový/á, jak tě chci mít, aby se mi vedlo dobře. Vývoj k samostatnosti a autonomii tak byl připraven o základnu. Závislost na rodiči se stane závislostí na partnerovi. Možné řešení by spočívalo v tom, že bychom vzali vážně funkci partnera jako zrcadla a poznali tak, které oblasti naší osobnosti jsou nevyvinuté a čemu je nutné se pro život v samostatnosti učit. (konec citátu)

    aha, já tu knihu před lety četla.
    Už si ji nepamatuju a určitě bych ji teď četla jinak.

  19. ratko,
    to neva, aspoň jsem si přečetla i Kojotův článek o doléčování závislých na alkoholu. To se hodí :)

    Ta kniha o narcismu je dobrá, to si pamatuju, i když obsah si nepamatuju. Dostupná je. A myslím, že zrovna z téhle knihy mám i podrobné výpisky; četla jsem ji v době, kdy jsem byla zvyklá dělat z literatury výpisky na VŠ, tak jsem si je dělala i z knih, co jsem četla pro sebe doma. Ten tvůj úryvek http://obchod.portal.cz/ukazka/narcismus-vnitrni-zalar/30061/
    je celej dobrej. I nadějnej (?)
    Jsem trochu taková princezna, v tom, jak je popsaná jen v úryvku.

  20. Ratka myslím měla na mysli, něco velmi podobného, co jsem psala v mailu. O hledání svého vnitřního prostoru . Vnitřní prostor to je místo, kde Ty jsi v klidu a jsi jen Ty. Máš tam svoji rovnováhu. Objevit svůj vnitřní prostor je dobré, aby člověk se neztratil v cizím prostoru, aby nenarážel na cizí prostor a tak aby se nezrańoval a neubližoval především sám sobě. Ratka píše o partnerovi – který ji to umožnil. Liška píše o A.H.. a „poustevně“. A.H. nedělá nic jiného – než chrání lišku před cizím prostorem, aby se neztratila, nezranila. Dává možnost lišce – aby byla v pohodě, našla svoji rovnováhu a objevila svůj vnitřní prostor. Když člověk najde svůj vnitřní prostor – pak přirozeně vztahem pluje, nenaráží, nezrańuje se, neztrácí se…. Poustevna je výborný nápad pro oba. – záchranný pás. Protože lišku, celý cizí prostor válcoval a ubližoval jí, ztrácela se v něm. Liška má opět možnost být liškou. Liškou kreativní. liškou tvořivou, liškou módní….prostě liškou takovou jakou ji známe a jakou ji poznal pan Skunk. A pan Skunk vidí jak liška nemůže být liškou – a proto pan Skunk zařídil poustevnu. Poustevna není únik. Naopak. Poustevna je způsob jak uzdravit sám sebe a tím i vztah. Poustevna není o řešení jen vnějších věcí. Poustevna je o realizaci a a rozvíjení potenciálu obou lidí. Je to prostor především daný lišce – aby se mohla stát opět liškou. Prosím tento komentář po přečtení smazat – skrýt. A nekamenovat mě. Díky. :-)

  21. domnívám se že je úplně jedno jestli tomu někdo dá název hysterie nebo narcista nebo jen nedospělost. Domnívám se že tím procházejí všichni. a každý má tendenci si sám pro sebe přikrášlovat a zdůvodňovat proč on je něčím vyjímečný a jedniněčně zvláštní a to jinak (nejraději obětavěji, statečněji či jakkkoliv čehokoliv včetně špatného) než ti kolem. A proč zrovna on musí překonávat takové a makové problémy. a hledá příčiny jen aby si to vysvětlil. v minulých životech, okolí, partnerech, genech, smůle a nakonec i vlastní neschopnosti. ačkoliv je do očíbijící, že příčinou potíží je jen a jedině neschopnost přijmout to co se mi zrovna děje. Automaticky se otvírá snaha to různě oekcat,vysvětlit, přibarvit a omalovat nějakou barvou aby to bylo pro mě dostatečně přijatelné. protože to syrové je syrové příliš.

    omlouvám se za tento vstup. zjišťuju teprve na stará kolena jak těžké je přijmout věci napřímo. nechtít je vysvetlit, dobarvit a zdůvodnit. tímto netvrdím že to děláš. vůbec ne. jen mě to napadlo v souvislosti s tematem. jak každý píše svoje zkušenosti a vlastní optiku. a barví dle svých barev.

  22. 25. Ratko, naprostý souhlas. Jen to přijetí trvá. Napřed je potřeba rozum – porozumět tomu co se děje a jak, orientovat se. A když to člověk pochopí nejprve rozumem – potom si i lépe uvědomí nejen to odžité a zorientuje se v té situaci v přítomnosti, ale také si daleko hlouběji uvědomí sebe a všechno a pak to jde i hladčeji v myšlenkách a tedy i v tom konání a směřování do další budoucnosti. A pak je to už navždy vše prožitkové, hluboké, a zároven řekla bych smířlivé, klidnější i s těmi věcmi těžko přijatelnými až nepřijatelnými. A tohle já si myslím přichází s věkem.

  23. 26. jakoby se ve snaze si věci vysvětlit a doříct vbíhalo do slepých uliček.
    děje se tohle protože … a v ten moment se svět rozdělí na pachatele a oběť. já oběť a svět pachatel.

  24. barčo 24,
    skvělý!
    fakt to musím mazat? Já jsem takovej blb, já bych si zveřejnila celou svoji duši na blogu, abych ji mohla mít a vidět a číst a prohlížet, vytáhnout ve chvíli kdy budu potřebovat :-)

    ratko 25,
    „příčinou potíží … přijmout, co se mi zrovna děje“ – chápu tě dobře („s barvením do mých barev“:-) když mě napadá:
    „rozlišit, co se ve mně zrovna děje“ ?

  25. To je jen počátek, pojednou, než člověk tomu porozumí, porozumí navždy…..protože pak už se na věci dívá jinýma očima. Ne očima z vnějšku, proč tohle a támhleto nejde…..dívá se jinak a už ví…nepotřebuje vysvětlování, nepotřebuje se ani obhajovat, prostě jen ví, že to tak je a tak se děje správně. Ví, že věci co se dějí mají vyšší smysl – jen někdy tomu smyslu neporozumíme hned, ale za déle, za mnohem dlouho, nikdy…..
    A ano, nepotřebuje doříkávat věci naplno, věci nedokončené, nevyřčené, jsou věci nedefinitivní a tedy otevírají možnosti, prostor….


    Vy jste s rulisou si povídali o vztahu jako molekulách. Pro mě je vztah – vztah dvou myslí. Není to záležitostí vnější. Tedy pro mě třeba není důležité, zda lidé žijí v jedné domácnosti společně, či nikoliv. O vztazích jsme si hodně psali myslím před nějakým časem na Lenčině blogu pod jejím článkem . Tady.
    http://povidanislenkou.blogspot.cz/2012/11/o-neverach-vztahovych-trojuhelnicich.html#comment-form


    Úplně nyní z jiného soudku.
    Zamyšlení nad Sixtinskou kaplí. V Sixtinské kapli jsem byla ve svých 33 letech – nechápala jsem tehdy spoustu věcí….
    Michalengelovi bylo 33 let, když se ujímá zakázky. Papež nechává celý projekt na něj. Nepředepisuje mu, jak má kapli vymalovat, jak znázornit výjevy z knihy Genesis.
    Vidíte ten paradox :-) Jeden člověk si v 33. letech neví se sebou a se svým malým životem rady. Druhý člověk ve stejných letech, před tolika stoletími zpátky obsáhl hluboce tehdejší moudrost, vědění a znázornil ji celému světu.

    Nikdy jsem Bibli nečetla.
    Nemám to vlastně ani v plánu.
    Mé znalosti Bible jsou velmi malé.
    Zřejmě nikdy tedy neobsáhnu poselství ve freskách v Sixtinské kapli….
    No , kdyby to někoho zajímalo – zde úžasná virtuální prohlídka, která umožńuje to, co nelze naživo. – přiblížit, zachytit a vychutnat si jakkoliv dlouho.
    http://www.vatican.va/various/cappelle/index_sistina_en.htm

    Omlouvám se, že jsem si myšlenkově trochu odběhla od tématu.

  26. 28. ano, ovšem to rozlišování běží automaticky. Dá se to učit uvolněnou pozorností. Nejlepčí cesta je za pochodu :o))) Věřit že existuje něco co dokážu vnímat a uvědomovat si. a zaměřit se na uvědomování toho co se děje. Když se zaměřím na své tělo (jednoduché cviky) vnímám každý nerv a každé vlákenko. cítím každý orgán, vnímám každou částečku. To je ale pořád jen nástroj. který mi pomůže rozlišovat. to rozlišení je přirozené a nelze říct JAK se to uvědomuje. míra uvědomení, teda jak se uvědomuej to a ono, to bytostné prožívání se nedá ničím popsat. vnímám energie celého těla, energie smyslů a energie mentální. tyto energie se uvědomují koordinovaně. teda není to jen rozumové. je to soulad v příjmu všech uvědomovacích procesů. zní to strašidelně :o))) ale rozum dokáže tyto uvědomovací procesy blokovat a vyhozovat z vnímání. a nahrazovat iluzí (fantazie, sny a různé mentální smyčky)

  27. barčo 24
    jo a že poustevna je snad únik, to ne, to jsem si nemyslela. Já nepovažuju A.H. za toho, kdo by holdoval úniku. Já si ho vůbec hodně považuju! Teďka právě zas ještě víc; i díky vááááám, díííky vám.

    Obecná odbočka a famfára:
    Stejně pro mě jsou naše blogy, těch několik let, cenné hodně v tom, že je to prostor, kde se nezraňujeme, i když si říkáme celkem přímo věci, které jen tak každý všední den člověk neslyší. My si pořád mluvíme o tom, v čem kdo z nás je ještě nezralý, jaké nové téma přichází k nám do života, jak se s ním vypořádáváme, prožíváme spolu někdy období, kdy se pořád v sobě šťouráme, ale někdy i období těžkých událostí. A pořád jsme schopní necítit se zranění slovy druhého. Já jsem viděla na samém začátku toho psycho-výcviku, když jsme ho zahájili, že jsem nezraněná a spokojená vyšla z šíleného „střílení.“ A někteří kolem to nechápali, ověřovali si, že jsem opravdu nezraněná, že se směju, jsem v pořádku, nabízím se tomu, kdo po mě metal, stávám se jeho spojencem, přítelem.

    A tady mi připadá, že jsme takoví všichni, že umíme nejen necítit se zraněně, ale umíme i mluvit k druhému takovým upřímným způsobem, kterej nezraňuje právě proto, protože je opravdovej. Já se pohybuju mezi psychoterapeuty a ti tohle mají pod kůží, ale mám dojem, že obecně je to vzácný, že každý nemá to štěstí být v takovém prostředí, v tak bezpečném, podpůrném a pro-růstovém prostoru (to zní strojeně…), jaký si my vytváříme tady na blozích.
    Nebo ne? Každej si vytváří, co potřebuje a vrána k vráně… ? Přeceňuju to (nás, sebe)?

  28. sama za sebe můzu říct ze zranená bývám a že jsem za to vděčna. Být zraněný (ukřivděný) je pro mě výzvou,. Co to je? Aha Většinou je to křivda typu: Ja to myslela tak dobře a dostala jsem kopanec :o))) pro dobrotu na žebrotu. a je to pro mě poučením. podívat se na to zraněné místo, zaměřit na něj pozornost. nechat růst nedorostené. takových míst je… spousta. a zranění znamená přitáhnutí pozornosti na to místo a dodání energie k růstu. když je všecko dokonalé tak se točí samo v sobě. nezachytává se na ničem. co je dokonalé nepotřebuje růst. jen se točí dokola.

  29. jo, ratko 32
    takovéhle zranění, to zas jo, to je znamení, kudy jít.
    Třeba teď to moje téma, diskuse v páru, před pár dny, to bylo taky zranění a pak jsem fakt v těle cítila jakoby hojení. Potom jsem to téma vrhla sem, tady se šroubovalo, převazovalo a různě obracelo a šťouchalo a je to celé léčivé.

    barčo 29
    tyhle různá přirovnání a „soudky“, to je prima. Rozmanitost je nejen hlavním znakem našeho světa, ale asi opravdu nutností, jinak by se ten svět neudržel (zas to asi zní pitomně; myslím přírodní druhy stejně jako názory a zkušenosti …)
    Jdu se kouknout do kaple.

  30. Taky bývám zraněná. Ale zalezu si s tím k sobě – neventilujo to. Zalezu si jako šnek do ulity. Tam si to v sobě všechno přemelu, rozpitvám, uvědomím, no a pak po čase zase vylezu. Já to mám zase obráceně – nepotřebuju v tomto radit ani utěšovat. Naopak mě rady okolo – velmi ruší, protože pak neslyším svůj vnitřní hlas a chytám se cizího – a to je blbě. Musím si poradit v tomto sama. Mám to tak a praktikuju vlastně od mala – díky mému nomádskému životu v dětství. Když potřebuju poradit a fakt nevím – zeptám se přímo. Ale to je málokdy. To se jedná spíše o věci a technické záležitosti. No takže v osobních věcech si musím třeba i nabít hodně hubu, než mi to dojde – naplno, nejen rozumem. A pak je to dobrý – vstanu, opráším se a jdu dál a už vím, že cesta vede jinudy…
    A jak píše Ratka – třeba i nemoc je vlastně zranění a funguje tak, aby jsme přitáhli pozornost k něčemu co jsme opomíjeli v sobě… věnovali se tomu nyní, uvědomili si, pochopili. To je takový ten bod zlomu. Poměrně často to pozoruji tu pomalou vnitřní proměnu i v té nemocnici na lidech…

  31. čtení jakékoliv duchovní literatury včetně bible nebo opakování manter může pomoci otevřít brány uvědomování a rozeznít vnitřní nástroje. už jsem psala že když bylo hrozně zle protože někdo blízký ležel mezi životem a smrtí dlouhé měsíce a já nemohla nic dělat, tak jsem šla do kostela vzala si katechismus (v němčine) a otevřela se mi stránka “ když je někdo blízký těžce nemocný“ a já to četla hodiny a hodiny pořád dokola celé dny. vzala jsem si volno. přes den jsem šla do přírody a rano a večer četla dvě hodiny katechismus. zní to absurdně. intenzita čtení a opakování stejných slov mi dávala nějaký vnitřní smysl. bylo to neuvěřitelně zklidňující. po celém těle a po duši. opět mi to ukázalo že člověk sám si je nástrojem toho jak se cítí. sám se rozlaďuje i ladí. a sam si na sebe hraje. teda říkám sám, to sám je mystérium. to se jen zdá že on sám hraje.

  32. 31. Ad zranění. Nejsem žádný psycholog, ale mám to vypozorované. Myslím si, že spousta lidí, kteří jsou velmi zranění minulostí – nedokáží o ní hovořit. Nedokáží pojmenovat co je trápí. Potřebují čas. Někdy to v sobě hluboko do sebe zanoří až na samé dno – někdy navždy.
    Někdy jsou „naoko“ v pohodě, ale trápí se tím velmi. Mohou z toho onemocnět. Někdy to po letech z toho dna vyloví a dívají se na to. Začínají to i pomaličku pojmenovávat – jméno už nebývá tak strašidelné, jako ten těžko vyjádřitelný hluboký pocit.
    Někdy zažijí v životě událost – která je průlomem a v plné síle se vynoří z toho dna tat jejich dávná bolest. Oni ji znovu nedobrovolně prožijí – a tím se jim nesmírně uleví.
    Myslím, že k těmto průlomovým záležitostem patří i nyní moderní systemické konstelace. Ti lidé tam samozřejmě jdou dobrovolně – dobrovolně si tu bolest odžit, aby ji pochopili, uvědomili si a mohli jít dál volně svým životem. Protože ta bolest blokuje, člověk se nepohne z místa.
    Přijetí bolesti je zároveń uvědomnění si, pochopení jejího hlubšího smyslu a souvisí s odpuštěním. Odpuštění především slouží zraněnému člověku – tím povolí to sevření, je to uvolnění. Od-puštění – jako puštění se něčeho co k nám už nepatří a zbytečně se toho držíme a nemůžeme jít dál.

  33. odpuštění je absolutní nutnost. teda puštění :o)) v němčině to mají na to dvě slova. Ent – schuldigung – zbavení viny a ver -zeihen zbavení pouta, předhazování. Oboje platí když jsme svázaní neodpuštěním ať sobě nebo jiným.

    Ale odpustit znamená dosáhnout úrovně kdy není komu odpouštět. kdy se vina a pouto ztrácí a energie opět plynou.

  34. „Ale odpustit znamená dosáhnout úrovně kdy není komu odpouštět. kdy se vina a pouto ztrácí a energie opět plynou.“

    Ano. Perfektně vyjádřené. Plynutí energíí – je dýchání (nádech i výdech, nádech k sobě , výdech ven) – volnost ve všech směrech – k sobě i ostatním.

  35. Ty jsi Ratko použila ten německý výklad. Pro němce je myslím toto téma samotného odpuštění velmi aktuální a velmi bolestné téma díky historii….

  36. my češi (slováci) máme v sobě něco velmi nemilosrdného. jak k sobě tak i k jiným. neco co způsobuje pocit nároku na něco.
    nároku který nezná milosrdenství. a když tak jen výměnou za vděčnost (ponížení)

  37. 36
    od-puštění, to je zajímavý! Hned jak jsem si to u barči na konci kom.36 přečetla, měla jsem chuť tu poslední větu poslat A.H. a tím se zase nechat strhnout a zasahovat…

    37
    a jak je to v němčině nebo v jiných jazycích, to hodně říká!
    Taky to chápu tak – „dosáhnout úrovně, kdy není komu odpouštět.“
    Lenka se odpuštěním taky zabývá.
    Já jsem v tom vždyky měla nějakou brzdu se tím zabývat, pošramocené katolictvím (teda nic proti katolictví, ale právě ta vina a odpuštění mně osobně pořád ještě spíš vadí – asi to chápání mám zkreslené, protože vinu neuznávám).

  38. …Ta vina mi totiž v katolicismu vadí, nemám ráda to slovo, ještě jsem se nezbavila dojmu, že je to nástroj manipulace, že podsouvat někomu vinu za to, že je člověk, se mi hnusí. Prvotní hřích a takový…

  39. 41. to že vinu neuznáváš neznamená že ji v sobě necítíš (skryte a neviditelně).

  40. 42. to je nějaká blbost, ne? vůbec nic mi to neříká. nechytám se na tom. pocity viny jsou přítomny vždycky když nedokážeme odpustit. jsou to propletené dvojice. ten co odpouští a ten co mu je odpouštěno. oba jsou propletení do sebe. bez oběti by nebylo viníka. dokud člověk neodpustí tak je sám viníkem. on je pak ten co páchá násilí na sobě. dokud páchá násilí tak je zatížen vinou.

    to by mohl být ten první hřích. ale nic mi to neříká a to jsem četla bibli mockrát. nijak me tato pasáž neoslovila.

  41. Jen lehce vstoupím – to jsou totiž z mého pohledu opět obrovská témata – a tedy i způsoby jak se dívat. Také je to téma z osobního pohledu těžce vyjádřitelné až nevyjádřitelné.
    Církev, vznik církve, církev a její vývoj staletími ve společnosti. Bez křes´tanství by nebylo období humanismu a renesance – tedy rozvoj lidí a celé společnosti, tedy lidského potenciálu. Církev instituce. Církev a její „model“ jak funguje svět. Pak je víra. Víra a vědomí společnosti, víra jednotlivce. A pak je Mystérium. To všechno okolo je podružné a jsou to jen cesty – jak pochopit, nebo alespoń zažít pocity zúčastněnosti Mystéria v běžném životě obyčejného smtelníka.

  42. 45. ano geniální, tak to je dualismus v té nejčistčí podobě. jako v učebnici. propletené částice opačného znaménka. tak jak vidí jedna částice druhou tak se proměňuje. protože jsou jen relativním obrazem jedna druhé. to co vidí ta druhá v obraze je ona sama ale s opačným znaménkam.. když tam vidí plus tak je samam mínus a naopak. proto závisí vnímání reality na pozorovateli. v momentě když se sjednotí s obrazem v zrcadle tak zmizí a zůstane jen čistá energie.

  43. 45 je to blbost – je to nějaká moje zkreslená interpretace; ovšem jinou nemám, protože katolictví mi zatím nenabídlo jinou nebo spíš jsem já ji tam nenašla a přestala hledat a přestala se vůbec zajímat o to, jestli jsem křesťan nebo ne.

    Já si nevzpomínám, že by se mi dělo, že bych někomu nemohla odpustit nebo odpustila, protože já mám pocit, že není komu co odpouštět, že je všechno v pořádku. Spíš sobě odpustit, na to jsem kdysi narazila, to byla krize. A teď … ani nevím. Musela bych zapátrat, připadá mi, že sobě taky odpouštím, resp. nemám co odpouštět.

    Já totiž nevím, co všechno je otázka odpuštění (protože se tím moc málo zabývám) -jestli třeba ta dětská myšlenka typu „mohl by si mě víc všímat, mohl by mě pozvat tam a tam, abychom dělali spolu to a to“, jestli to taky není, že v tu chvíli druhému něco neodpouštím.
    Až pak :-)

  44. 47. Naprostý souhlas. Dualismus – protipóly. Mrkni na Sixtinskou kapli – její strop a ten středový pás fresek. Celý ten středový pruh fresek tvoří Stvoření Světa – převážně polarity. Toto je jen jakoby představa – ale takhle to funguje myslím opravdu – to je to co píšeš. Ve východním myšlení je to měnící se a neustále se přelévající jang a jin.

    1.Bůh odděluje světlo od temnoty.
    2.Bůh stvořil Slunce a Měsíc (planety).
    3. Bůh oddělil vodu od země.
    4.Stvoření Adama (božské a lidské, podobně jako pravá a levá hemisféra)
    5. Stvoření Evy (druhá rovnocenná polovina k Adamovi).
    dále už pak 6. Prvotní hřích. 7.Noemova oběť. 8. Potopa 9.Noemova opilost.

    To jsou zhruba (prozatím) tak jediné výjevy, o kterých jsem schopna díky svým znalostem hlouběji popřemýšlet. K okolním freskám a výjevům – k jejich pochopení a uvědomnění si – mi chybí právě ta (nejen) znalost té Bible.

    No a pak je tu i ten rozporuplný Poslední Soud, který vůbec nepůsobí na první pohled tak pokojně a mírně….

  45. odpuštění je obrovské téma. pro mě červená nit která se táhne celám mám životem. maminka s pocity viny za nemocné dítě a já s pocity viny zda jsem byla dost dobrá náhrada za její utrpení. pocity viny za vlastní přetvářku a neschopnost uchopit situaci správně. tak aby bylo pochopeno co vnímám, vidím a cítím. kličkování a uhýbání. pocity viny za neschopnost se projevit okamihem a přímo. za blokaci kterou cítím. jsem chodící vina a němá výčitka sama sobě. tohle povolilo přijímáním.. tím jak přijímám to co je. a že to nechci vylepšovat. když nechci nic vylepšovat tak necítím vinu za t ože se mi to nepovedlo. dokážu rozlišovat „vylepšování“ formální (služební za peníze) a přijetí toho co je v realitě.

  46. 49. byla jsem tam, seděla jsem tam několik hodin. nejde jen o tuhle kapli. jde celkovou filosofii té doby. proletenost celého života s duchovním nazíráním na svět. a postupné osvobozování se (emancipaci) od poždavků církví.

  47. 48:“to nějaká moje zkreslená interpretace; ovšem jinou nemám, protože katolictví mi zatím nenabídlo jinou nebo spíš jsem já ji tam nenašla a přestala hledat a přestala se vůbec zajímat o to, jestli jsem křesťan nebo ne. “

    To není o modlení, není to o církvi – instituci. Není to o návštěvách bohoslužeb. Je to jen cesta – jak se podívat k sobě dovnitř. Paradoxně, když se člověk obrátí do svého nitra a spojí se sám se sebou – spojí se tak i s celým vesmírem a tedy i bohem. Nevím, kdo to už řekl, ale my se snažíme poznávat a uchopit vesmír. Ale vesmír je v každém z nás…
    Tím vesmírem je myšlena univerzalita, součást celku – součást nějakého vyššího celku a vědomí.
    Máme možnost to pozorovat a účastnit se toho…nevím jak to vyjádřit. A toto vše vede k určitému uvědomování si a pochopení Mysteria – tu možnost má každý – není ani třeba nikam chodit – je to jen ponoření se jakoby do sebe a zároveń splynutí se vším okolo….

  48. výzdobu té doby chápu jako snahu církve přiblížit bibli lidu. teda je to něco jako vzdělávání širokých mas lidí, kdeří když přijdou do kostela tak jsou okouzleni tou nádherou a tím i vnímavější k tomu co tam vidí a slyší. Umění na zdech ukazuje biblické výjevy protože to byl tehdejší světonázor. vysvětloval lidem svět. a kopíruje přístup té doby k tomuto světonázoru. nikdy jsem se moc o historii nezajímala ale od doby co jsem viděla podrobněji Řím, Benátky, Florencii, Pisu se všemi jejimi poklady jsem „chytřejší“ o pohled tehdejší doby. Zejména Florencie mě okouzlila svojí filosofií. Dravostí k životu a rozbořením okov puritánství. Ti byli mnohme roztopášnější než my teď. V jejich umění . duchovním umění se to odráželo taky. Jejich madony byly kouzelné, erotické a plné smyslnosti. církev se tomu podvolila vydáváním odpustků. začala se prodávat. a to vše se odráželo zpětně v umění.

  49. 53. Florencie je přenádherná. Já jsem dříve vnímala u památek a u umění jen to vnější – tu krásu, techniku, tehdejší „myšlení“ světonázor, ale čím jsem starší tím mám pocit – že je v tom znázorněno mnohem více, hlouběji, to těžce vyjádřitelné – výborně jsi to popsala: „propletenost celého života s duchovním nazíráním na svět. “
    To nám myslím dnes uniká. Ta souvztažnost – proto lidé dnes nerozumějí sobě, nerozumějí tím pádem i druhým lidem, rozpadají se vztahy celkově a proto i ta společnost je dnes taková jaká je…

  50. barčo 52
    tojo, ponoření do sebe je pro mě nakonec vždycky hodně příjemný a zklidňující, léčivý a provází ho pocit, že nejsem sama, že je „někdo“ se mnou přítomen. Akorát to nenavozuju běžně, jde mi to jen v těžké chvíli, jinak moc ne, jinak se nesoustředím dovnitř.

    ratko 53
    Jo jo! Obrazy bible vysvětlovaly lidem svět ajinak než slovy. Je tam spousta symbolů, jak ve slovech, tak v obrazech – jánevím, stehlík a tak – jenže právě takových symbolů, které ke mně nepromlouvají. Zatím nevím, proč, ale moc ke mně křesťanské symboly nepromlouvají, míjejí mě, vždycky mi to připadalo škoda, ale promlouvá ke mně jen minimum. Třeba mše taky moc ne. Jen některá ta slova (která si pamatuju i zpaměti) – třeba symbol beránka je mi sice srozumitelný, ale přesto mi není blízký, je mi hodně vzdálený, protože nejsem starej izraelita a nikdy jsem nezažila, že by se obětoval beránek, no.
    To je ta věc, comě na křesťanství mrzí – že já nejsem schopná žít ty symboly. Možná nakonec čínský v i-ťingu jsou pro mě bližší, nevím proč.

  51. 55. pro mě je východní myšlení také jakoby bližší – takové více prožitkové…nebo jak to nazvat… Já ale myslím – že ta podstata zůstává u obojího je stejná – to znamená jít k sobě a tedy spojit se zároveń s vesmírem.

  52. 53,54
    jo, když se podívám na současnou architekturu, tu masovou (ne nějaké oduševnělé výjimky menšího rozsahu), tak sice odráží „dobu“, ale nemůžu říct, že „ducha doby“, protože duch tam jakoby spíš chybí. Nákupy a rychlá spotřeba, výrobky spíchnuté jentaktak aby vydržely jen chvíli a mohla přijít nová móda (a nemyslím hadry, ale spíš elektro) a nové utrácení, zabírání půdy pro obří nehezká skladiště, parkoviště a nákupní domy bez oken, to není žádnej duch.

  53. 57 … to už totiž není ani architektura, kostky bez oken. Nepřemejšlení o vertikalitě a horizontalitě, o korespondenci s konkrétní krajinou, to je hrozný. Hlavně aby uvnitř byly hodně barevný plastový kýče… Ale třeba v tom pořadu o architektuře, tam se objevují perly, to jo. Jenže jedna perla na milion příšerností.

  54. 55. pro mě taky křestanské symboly nic moc. symboly buddhistické jsem používala odjakživa. třeba spirálu nebo některé fraktální ornamenty. ale to není tím že to byl buddhismus ale tím že se v něm objevují prvky obecný zákonů které mě byly hrozně blízké. a doteď jsou. odráží se ve filosofii buddhismu, nejsou v rozporu. ale ono je to i v bibli nebo v bhavagadite a jinde. když člověk ví co to je tak to tam najde taky. opakuje se to.

  55. 57. ale to JE duch doby. ta nákupní centra a paláce finančních korporací. však jsi byla v Londýně, víš co jsou tam nejvetší stavby. to vajco, a ostatní mrakodrapy. to jsou dnešní kostely a v nich se odráží filosofie dnešní doby.

  56. ratko 59
    no a právě mně osobně to bible neulehčuje. Přitom co je jejím smyslem? Podle mě tohle! Ukázat duchovno, svět, společenství lidí. Proto z katolictví cítím takovou zastaralost, neživost – pro sebe. Jiný lidi ji tam mají. Je to tím, že se víc snaží být uvnitř toho? Nebo prostě jsou jiný? Já nejsem z těch, co by lezli do nějaký struktury, potřebovali se držet dogmat, naopak. Ale vím, že jinej typ lidí to naopak chce.

  57. taky obří stadiony něco jako koloseum kde se baví davy lidí sportem a hudební zábavou. rozmělnění zábavných center do menších jednotek přes celosvětovou síť. tohle bylo vždycky. lidé se chtěli nějak zklidňovat a dovídat jak mají žít. kdysi jim to říkaly v kostelích. dnes v televizích a na stadionech a v ochodních centrech. ale princip je pořád stejný.

  58. 63 to zřejmě jo.
    Přesto je pro mě sport ještě ten nejsrozumitelnější symbol dneška – klání, hrdina, překážky, projití něčeho do konce, bolest, příroda, tělo … spolupráce, team, fair play …

  59. 61. nesmíš lézt do žádných dogmat. to je ustrnutí všeho. každé dogma ať biblické nebo finanční nebo modní je ustrnutí a blok. a za to je trest smrti :o)

  60. 59. Ano. Vnímám to velmi podobně. O dějiny jsem se začala zajímat, když jsem začínala jezdit ven a poznávat. Historii a dějiny jsem začala lehounce poznávat a seznamovat se s nimi skrze umění. V té cizině mám navíc pocit, že historie právě není nic mrtvého, nejsou to jen muzea, vykopávky a exponáty za sklem, ale že se historie prolíná úžasně s tou současností – tedy žije. Vidím to v těch starých malých, chudých městech třeba – kam tolik nezasáhla globalizace. Stačí pozorovat život obyčejných lidí – pokud člověk má tu možnost, nebo nechce jen ležet u moře v letovisku.
    Ano – díky umění jsem se seznamovala i s křesťanskými symboly. Tak a to hovořím jen o Evropě, která je velmi zasažená globalizací. Natož v jiných světadílech – jak to vídáme v dokumentech, tam to musí být úplně živé. Má kamarádka mi právě vyprávěla jak cestovali týden pouští s velbloudy a místními průvodci. Další týden s jinými domorodci pak přecházeli Atlas. Poslouchali jejich příběhy, měli možnost vidět malinko z jejich života, kultury, myšlení…. takové střípky…

  61. 64. řeknu to jinak. možná se mnou nebudou ostatní souhlasit. žijeme v době která umožnuje odříznutí od života (reality) a vytvoření skelníkových umelohmnotných podmínek. takže vlastně lidé nemají jak učit protože jsou odříznutí od skutečnosti a vymýšlejí si umělé problémy které je nikam neposunou. naopak čím dál víc je vzdalují do umelohmotných bublin a falešných jistot. (a falšných nejistot a zabomyších válek taaaaaak důležitých) Takže i ten stadion a sport je fakticky odpoutání se od reality a vymýšlení nějaké společné zábavy, ať se něco děje a cítíme se pospolu a spolupatřične. Bylo to ve staroveku a je to i teď.

    Život je kontakt s realitou. Každý se s ní jednou sejde. v momente smrti. protože bublina nikoho od smrti nezachrání. ani udržování v umělém stavu, ani vylepšování faceliftu a ani odvádění pozornosti na nákupu, nadávky na politiky či bavením se sportem a zábavou od rána do večera. nic z toho neni skutečnost. všecko je jen zasírání mozkových závitů aby neotravovaly. aby se udržoval mozek v klidu.

  62. ratko 68
    to souhlasím!
    (Koukání na) Sport je jen zábavička (teda dodávám, že já nejsem sportovec), ale pro mě srozumitelnej symbol a ještě navíc možnost, jak něco zažít, odžít, když nejsou boje, války – jen sportovní utkání. V tom je pro mě sport symbol míru a prevence kriminality; nejdu někomu rozbít hubu, s někým bojovat, ale identifikuju se třeba s národním teamem a tím tu válku vyhrajem :-))

    -samozřejmě, football hooligans, to je právě zneužití toho, ne využití

  63. 70 … ovšemže lepší je nemít žádné puzení s někým se utkat, s jinou osobou se utkat, to je blbost, jasně, ale když už to je, tak ať je to sport. Nebo ať je to symbol utkání se se sebou, procházení životem, ne boj, ale spolupráce a jánevím, už do toho moc zabředávám a o sportu jsem se bavit nechtěla, vlastně mě nezajímá jinak než jako mírumilovnej symbol.

  64. 70 to ano, vytváříme skleník aby to nebylo doopravdy. místo skutečné kávy stačí náhražka z melty.

  65. 71. nelze nemít puzení :o)))) podívej se co se děje v přírodě. jak dospívají mladí lvi. jak se rvou hroši, jeleni a mroži. ale i jemnější a mírumilovná zvířata. to je puzení které je silnější než jejich vlastní život, které vypíná jakékoliv sebezáchovné systémy. Každý z nás byl mladý a určitě si to pamatuje.

  66. Ad vnímání reality. V souvislosti s tímto tématem mě zaujalo dvacetiminutové video, kde žena Jill Bolte Taylor vypráví o své mozkové mrtvici a následném masivním krvácení do mozku – kde právě popisuje jak obě hemisféry nejen pracují, ale také o tom, jak si jako vědec, který celý život zasvětila výzkumu mozku uvědomovala přímo na sobě, jak jednotlivé funkce mozku – pohyb, mluvení, sebeuvědomnění – pomalu jedna za druhou vypínají….
    Kromě jiného je to i pohled jakoby vnější – na mozek, jeho anatomii a funkci. Zároveń je to pohled vnitřní – z pohledu i takového (spirituálního) prožitku člověka.

    http://dotsub.com/view/1d81f9c8-b27e-4712-8993-d7d72c889542?utm_source=player&utm_medium=embed

  67. 76. nějaké podobné jsem taky viděla, bylo to dost dávno asi 5 let. něco v tom smyslu že měla zážitek způsobený mrtvicí. vím že mě to zaujalo zejména po formální stránce. že chodí přednášet publiku. nevím, nějak mi to zavání … tím co kritizuje Liška. že někdo chodí po přednáškách a vysvětluje ostatním … jak funguje svět. v té době se vyrojilo hrozně moc filmů a přednášek new age. tady si držím zdvořilý odstup. stejně jako od buddhistů kdyby mi chteli přednášet jak vypadá svět :o)) a o křesťanech nemluvě.

  68. už si vzpomínám, to byla doba kdy se i vydal film Co my jen víme. tehdá jsem se trochu chytla s některými blogery protože nejsem fanynka tohoto amerického filmu. domnívám se že realita se nemá manipulovat. že vesmír není fabrika.

  69. Aha. To video jsem viděla asi před měsícem – poprvé. Ano, je to z roku asi 2008. Já se na to dívám zase spíše tak trochu medicínsky – co ti lidé prožívají. Jak ona tam popisuje právě ty své prožitky, jak nemohla mluvit a rozeznat čísla na telefonu a zároveń jak ji to unášelo někam jinam….přišlo mi to právě nedogmatické a autentické, svým způsobem neamerické – žádní andělé, žádné modlení, žádné vyšší bytosti, žádné božské vnuknutí ani poslání …jen ten samotný prožitek, způsobený tím narušením mozku.

  70. Aha. To video jsem viděla asi před měsícem – poprvé. Ano, je to starší – z roku asi 2008. Já se na to dívám zase spíše tak trochu medicínsky – co ti lidé prožívají. Jak ona tam popisuje právě ty své prožitky, jak nemohla mluvit a rozeznat čísla na telefonu a zároveń jak ji to unášelo někam jinam….přišlo mi to právě nedogmatické a autentické, svým způsobem neamerické – žádní andělé, žádné modlení, žádné vyšší bytosti, žádné božské vnuknutí ani poslání …jen ten samotný prožitek, způsobený tím narušením mozku.

  71. 81. to ano, v této izolované rovině ano. já to viděla v souvislosti s určitou kampaní k „zlepšení světa“. byla to fakticky vstupní přednáška k potvrzení. že svět není takový jaký ho vidíme. ale na to přijde sám každý kdo chodil na základní školu a dával trochu pozor. stačí hrubé poznatky z fyziky a je jasné. zážitek paní z videa si snaží lidé nasimulovat různými pokusy a drogami. protože jakoby se přiblížili realitě. ale tak rychle to (podle mě) nejde. to vše je iluze a slepá ulička. slyšet něčí zážitek nebo vidět video může člověka zavést do slepé uličky. to není vlastní cestou. člověka může vést jen to co zažije sám. když třeba těžce onemocní anebo se mu přihodí nejaké vidění či slyšení. ale to že se podívám na video nebo jdu na přednášku mi neřekne ve skutečnosti nic. je to stejné jako dívat se na fotbalový zápas.

  72. uvědomení přichází zevnitř nikoliv zvenčí. a vše co je zvenčí a tváří se jako to pravé a opravdické je falešné.

  73. Vlastně díky tomu videu jsem si uvědomila také to – jak ta skutečná realita je vlastně neuchopitelná, nevyjádřitelná, složitá…

  74. 84 přesně, takže v tomhle směru nemůže nikdo nikomu pomoci. každý je jen sám za sebe a svojí cestou. jakmile se začne řídit návodem, tak jde špatně

  75. 85. Ano. Návod má každý v sobě. Takové to své „vnitřní“vedení. To vnější jen může ukázat směr. Směr dovnitř.

  76. běžím chvíli za rodiči. tak jsem zvědavá na další komentáře.

  77. Ježíš, to je komentů, co přibylo….
    Linka na Kojota supr, napsala jsem mu tam sáhodlouhý komentář.

    Barčo, 24 – ano, skvělý. Výborný.
    Máš mou úctu, opravdu víš, co píšeš.
    Je to přesně tak.
    A nejhorší, že jsem během posledních pár dnů a dnešní noci do rána… ehm… dospěla k podobnému závěru., ale spíš jen cítěnému, ne tak perfektně naformulovanému.

  78. Tedy jakože pro mě a moje partnerské potíže to platí taky: nejen pro Lišku. :-)

  79. A ad 16 a 18:
    Místo pralinek a masa guláš, zákusky, uzený, pivo, rum a whisky (já jen pivo). Spousta tenčků na improvizovaném parketě mezi stroji na dílně.
    Předletová příprava (popsala jsem ji Lišce v mejlu) se vyplatila.
    Kdo jste viděli/y film Pomáda, tak finální scéna plně odpovídá. Akorát že Olivia Newton-John tentokrát nebyla blond kudrnatá, ale na černo s pár šedobílýma proužkama na rozpuštěných vlasech.
    Úspěch na naprosto celé čáře. ;-))

  80. 88. Ru, nevím co říct…uvádíš mě do rozpaků….Děkuji. Prošla jsem si podobnou situací ve svých 23 letech – mému partnerovi bylo 37 let, byl dva roky rozvedený, jejich děti, nedořešené bydlení, bývalá manželka, do toho jeho nová práce….Prožívala jsem tehdy velmi podobné pocity jako liška…
    Ano, hovory na blogu jsou fajn….pomáhají, inspirují, obohacují….

  81. 90. Tak to vypadá, že večírek se náramně vydařil. :-))

  82. 90 mám to ještě před sebou a půjdu se ukázat poprvé v jiné podobě :o))

  83. ru,
    oooo! Hurá! Velké finále.

    -já jsem na dvě hodiny usnula, když jsem se zahřívala (čekala jsem na bus neplánovaně půl hodiny, protože zničehonic prohodili odjezdové zastávky, sousedící – busy A,B, C neodjíždějí ze zastávky A, ale Z, kdežto busy X,Y,Z odjíždějí odteď navždy ze zastávky A. Takže jsem čekala vedle a můj bus ujel a mrzlo).

    Kojotovi jsem chtěla kometovat, ale nešlo mi to odeslat. Nebo nevím, jak to dopadlo, podívám se tam.
    Hurá, už jsem tady.

  84. 94. Také mě večírek ještě čeká. Máme to letos spojené s jinou klinikou dohromady – někomu z vedení se to zdálo, jako dobrý nápad. Takže to bude obroooovský…hafo lidí, hafo jídla…vůbec si to jakože zatím neumím představit – ani prostorově…. Takže uvidíme. :-)

  85. ratko,
    v jiné podobě? Co to je? Taky budeš za kóču ještě víc než jindy, jako rulisa na večírku?

  86. 96. jo, ať padnou všichni na prdel a všem prsatým ženským (jsou jich tam hromady)vylezou oči z důlků :o)))

  87. :-))) Já myslím, že díky Ratce bude ten večírek teprve velkolepý.

  88. budu muset opět za sousedkou ať mi pujčí šaty :-)

  89. Vy chodíte v šatech? :o)
    Tak to je fakt hogofogo.

  90. 101
    Já doufám, že moje sousedka se nezjeví – protože jsem hrála na baskytaru celý svůj repertoár, přičemž muzika mi šla do sluchátek a ven šla jen baskytara. No ateď mi jde do sluchátek muzika dál, na plný pecky, už nehraju, ale řvu do toho hrozně nahlas v pyžamu. Právě sjíždím
    „aj keď s rizikom ztrát,
    som rád, keď to má spád.
    Hazardnú hru s názvom život hrám vždy rád.
    Lietam v tom tiež…“
    a jiné hity od skupiny Team. Mám dýzu u kompu, přišněrovaná sluchátkama.

    Blbý je, že tenhle komentář jsem začla psát před hodinou- počítač buď hraje písně, nebo mi umožní psát. Nebo třeba deset minut nejde ani jedno. No nazdar. Mám náladu na holčičí taneční mejdan! Tak si ho dělám. Nemusím ani chodit na večírek.

    Akční Hrdina napsal, že viděl jelení stádo a že mě má rád, i když mě nevidí. To je roztomilý. Tak já zkusím, jestli počítač dovolí, tady něco počíst a pak si dám ještě dýzu s řevem.

  91. 102
    já chodím v sukních / šatech skoro pořád.
    Teď mám pyžamový kalhoty, červený sepraný, s černýma hvězdičkama, vršek triko s dlouhým rukávem růžovo-hnědě pruhovaný, ponožky růžovo červeno žlutý se srdíčkem. Takový slaďárny nosím jen sama doma na spaní.

    V tom se domácí dýza dělá nejlíp. Akorát ty sluchátka mě tlačej. Prostě jsem děsná trpitelka :-)
    Doufám, že vy máte sobotní večer taky podle nálady.

  92. nosím šaty jen na večírek (cerné s výstřihem na zádech a obepnuté těsně kolem těla) a v létě letní bavlněné naostro k moři. Jinak chodim v kalhotech teplákovitého typu a mikině. takže ten šok když přijdu v černých obtažených šatech a lodičkách si prostě užívám :o)) Není k přehlédnutí.

  93. tančila jsem včeradnes (téměř do třetí v noci) čekala jsem na nejmenšího až přijede autobusem ze školního zájezdu. měli přijet do půlnoci a přijeli mnohem později a tak jsem střídavě ležala na gauči a střídavě tančila a do toho poslouchala televizní kanál Retro. Jakože se moc nedívám na televizi tak tento kanál mě dojímá. a to každý den víc. až tak, že tomu nerozumím. asi honím mládí nebo co.

  94. No jo, u nás se v šatech spíš nedoporučuje. Pro společnost dřív či pozdějc víc či míň přiopilých drsňáků našeho řemesla by to bylo možná už neúnosné.
    I ty moje úzký černý kalhoty a tu a tam nahý ramena (tanečky pořádně zahřejou) na ně byly docela dost. :-)

  95. u nas je přesila dam a drsňáci široko daleko žádní :o)

  96. tak jsi určitě ratko zapůsobila – dýzu jsi měla natrénovanou z domova. To musí být pak opravdu působivý, když jindy ty šaty nemáš, jen takhle vyjímečně.

    Já jsem svou dýzu ukončila asi v jednu v noci. Plán obarvit vlasy nevyšel. tak si vezmu čepici, no, taky dobrý.

    Už se mi teď ráno sumíruje souhrnný článek, co souvisí i s výcvikovými tématy. A taky fotky letních šatiček sem chci vbrzku dát, když je ten mráz…

  97. Jsem jeden den u přátel a vy tu hned napíšete sto komentářů. No, to jsou výkony! Náhodou jsem to přelouskala a mám nějaké postřehy:
    Je legrace, že i když je článek o kocourovi, stejně se pod ním řeší fundamentální otázky o fungování světa, chi chi. :-)

    kom. 24, barča: Á vida, vnitřní prostor. Pěkný – ten pojem ( v rámci psychologie) už jsem někde slyšela ………. ale moc jsem si tehdy to nevzala za své ………… Tomu, co ty říkáš vnitřní prostor, já říkám (asi) sebe-vědomí (čili vědomí sebe sama). Mám tu představu (přesvědčení), že každý si „bydlíme“ ve svém malém vědomí a společně tvoříme Vědomí (Boha). Jakmile si povídáme málo se sebou a hodně s tím druhým (hlavně vnitřně), tak se sobě ztratíme a musíme se zase hledat. To je ona ztráta/pokles sebe-vědomí. A s tím souvisí i pokles sebevědomí, jak jej běžně lidé chápou.
    Taky jsem mívala s tím potíže. Že když jsem s někým byla, na někoho myslela, tak jsem řešila furt jeho a ne sebe. Pak člověk často sklouzne k tomu, že žije více cizí život než svůj, na to se nesmírně doplácí. I když to vypadá zvějšku třeba jako obětavost. A stává se to nejen v partnerství, ale znám hodně žen, které tohle mají s dětmi. nebo jiní lidé v práci – třeba právě v pomáhajících profesích. Třeba rakovina (nebo jiná vážná nemoc) je jen logickým důsledkem, která navrací člověka k sobě a ke svým problémům, bolestem, pocitům, myšlenkám.

    Ještě k 52: Svět se zlepšuje! Teď to jasně vidím! Protože když jsem cosi podobného, ale podrobněji napsala v r. 2006, tak jsem sklidila velikou kritiku (aTeo na základě toho např. usoudil, že už mi z nedostatku partnera hráblo :-) ), jediný Slávek http://greybeard.blog.cz/mi napsal do mailu, že je přesvědčen o tom samém a líp by to sám nenapsal) ) ………..A ty to tu teď napíšeš a nic. Takže dobrý! :-)))) Povědomí o Vědomí stoupá, juchajda. :-)

  98. Lenko,
    tak to je prima a optimistický!

    Už mám napsanej kousek článku – i o sklouznutí žít život někoho jinýho. A o svým výcviku. Když se na to kouknu, na blogy a výcvik, nemyslím, že by blogy měly na mě menší vliv!

  99. ad 110: :-)
    Blogování jako psychovýcvik, chi chi a zadarmo!!! A bez vedení! No, to je ale něco! :-)
    A co teprv život! To je psychovýcvik!
    Sláva všem!
    A až budeme úplně vycvičený …………… co bude???? ……………….. asi s námi nebude k vydržení, jak budeme dokonalí. :-)))))
    Na ten článek se těším.

    Svět je stejně báječné místo k narození. Asi to zase znovu zkusím, až umřu. :-)) Se budu znovu psychovycvičovat, až se budou hory zelenat! :-))

  100. Já se taky na článek od lišky těším a na módní inspiraci též. Já myslím, že „psychovýcviky“ (zní to hrozně) nejsou o tom, abychom byli dokonalí. No jinak takový malý psycho -výcvik mi před chvíli dávala moje ťapi, když jsme byli venku… Víte jaký je rozdíl, mezi čepicí a mojí ťapi? Žádný….obě jsou na hlavu…

  101. ad 113: ále, dokonalí ….. jsem se zase vyjádřila moc rozverně ……….. dokonalost je pro Boha ne pro lidi, se ví. Psychovýcvik i život je samozřejmě o sebepoznání, sebepřijetí, a tedy i o přijetí, respektu k druhým atd. atd. Čili jestli ťapi dělala tvůj psychovýcvik dobře, tak jsi jistě pochopila, že ona si myslí o tobě to samé ze svého úhlu pohledu, ale že to nebrání tomu, abyste se měly rády. Souhlasí? :-)

  102. 109. teprve du přece :o) až příští sobotu je ta monstrparty.

  103. jinak psychovýcvik blogem. to ano, pro mě je hrozně důležitá zpětná vazba kterou v běžném životě třeba není tolik příležitostí. a zde dostanu zpetnou vazbu od lidí nijake nezatížených „společnou minulostí“, takže mohu důvěřovat napsanému. Přiznám se že mám zkušenost že když mě někdo moc dobře zná tak na mě reaguje ehm jak to říct mírně. prostě jsou na mě lidé hodní :o) a to vzbuzuje moji nedůvěru, že třeba si netroufnou.

    Kdysi jsem měl a rozhovor s mamou, kdy jsem se jí ptala proč mi neřekne nikdy nic kritického a jen mě chválí. A ona mi odpověděla: nooo, to nikdo nemá rád. a bylo vymalováno. nikdy jsem se žádnu kritiku nedozvěděla jen takové uhýbání zrakem.
    S partnerem jsem 30 let, i když on mi řekne vždycky naplno co si myslí, přesto to není ono. on zná mě příliš.
    Prostě zpětná vazba je k nezaplacení. vzácná. pohled do zrcadla. To jsou komentáře blogu. Tam se všecko odehrává. Pokud se objevují jen pochvalné… tak jakoby nebyly. nic neříkají. jsou k ničemu.

  104. ratko,
    jo, tys to vypíchla – hodně jde o to, že si dáváme zpětnou vazbu, vytvořili jsme si důvěru, protože se už známe, ale neznáme se tak, že bychom se denně potkávali, měli nějaký druh jiného vztahu – byli příbuzní, milenci, nebo kolegové nebo cokoli, potkávali se ve svých konkrétních životech. A tak je to i na tom výcviku.

  105. Pokud to vezmu ze svého osobního pohledu. Na blogu vznikají především zpětné vazby a tím pádem i komentáře v důsledku toho – co v člověku, jaké téma zarezonuje. A ta rezonance nevzniká díky tomu člověku, který to na blog píše, ale vzniká myslím tím, že člověk, který si to přečte reaguje na to čtené – svou zkušeností. Tím chci říci, že to není až tak snad dáno tou důvěrou člověka člověku (protože já se tu s nikým osobně neznám), ale je to dané tím tématem a odžitým. Tím vznikají komentáře, odkrývají se tím částečně naše životy a následně vzniká vzájemnost a ta důvěrnost. To zrcadlo není nastavené na člověka přímo jako takového, ale na to v něm odžité, nebo momentálně žité – a to je ta rezonance s tématem na blogu. Vlastně teď si uvědomuji – že jsem jen komentující barča – takže to vnímám možná ještě malinko jinak než to popsala Ratka – tedy jako majitelka blogu…

  106. 119. vnímáš to velmi podobně akorát z druhé strany. jako komentátorka. protože já jako pisatelka článku očekávám komentář někoho kdo má vlastní zkušenost k napsanému a řekne mi ho. on nezná mě jako osobu, ale pouze přečte napsané a zareaguje v souladu se svojí zkušeností. A na to čekám jako pisatelka článku :o)) přesně na tohle. takže čekám přesně na to co píšeš v 119. Je to zrcadlo (odraz komentáře) ale to zrcadlo je zabarvené prožitkem komentujícího.

  107. no a ve výcviku je to stejný – nemusím reagovat na všechny a všechno.
    Ale důvěra tady vytvořená je; člověk co někde píše komentář poprvé, je trochu míň osobní, dá míň svého osobního tomu druhému.

  108. ad 117: si „stěžuješ“ Ratko, že maminka tě nekritizuje. Já mám zase kolegyni, kterou maminka nikdy nepochválila, nepohladila. Její maminka si právě myslí, že chválit je k ničemu. Její dcera z toho má trauma a zpracovávání na celý život. To se panečku milují rodiče, když mu projevují jen podporu, tak nějak jsem si řekla s ohledem na ni.

    Co se týče blogo – psycho – výcviku, osobně mě tedy neovlivňují až tak názory jiných na můj blog, jen se učím argumentovat, obhajovat, reagovat na kritiku – vnějškově i vnitřně. Ale řekla bych, že víc mě ovlivňuje, co dám blogu, tomu, co píšu, co do toho vložím. Za článkem je většinou dost vnitřní práce předchozí, ven dám už jenom extrakt, tak proto ta inertita vůči okolí. Ale co mě ovlivňuje hodně, jsou příběhy jiných, jejich způsob myšlení, prožívání, jejich priority. Tohle nemám běžně možnost poznat, své prožívání neodhalují někdy před sebou ani partneři a lidé, kteří se běžně hodně setkávají. To je poklad, kterého si vážím nejvíce a bylo pro mě úplně největším překvapením, jak jiní prožívají a vnimají život, jak někdy tolik odlišně.

  109. Já vlastně velmi obdivuji na všech blogerech – jejich schopnost reagovat na komentáře pod jejich článkem. To si myslím, že je na blogu to nejtěžší. :-)Myslím to upřímně. Reagovat tak, aby se téma někam rozvíjelo, zároveń do těch lidí a jejich prožitků nenarážet a vůbec reagovat nějak smysluplně, adekvátně…
    Já si totiž třeba sama na sobě uvědomuji, jak mě třeba nějaký komentář, nebo část článku osloví natolik, že se do toho ponořím a nakonec si to téma odvedu celé jiným směrem …Nebo to pochopím celé jinak, než to bylo autorem myšleno apd.

  110. 122. to že jiní prožívají život úplně odlišně jsem zjistila v manželství a byl to pro mě dost velký šok :o) vlastně to byl jen začátek. To že jsem si toho vůbec všimla. mohla jsem se v ten moment domnívat že je to že ten druhý je nějaký „vadný“. Teprve moje přestěhování do ciziny mi potrvdilo že to tak skutečně je. Že existuje mnoho pohledů a všichni považují ty svoje pohledy za „správné“. A pro lidi kteří žijí pořád ve stejném prostředí jsou betonově správné. tohle absolutní pochopení relativnosti pohledu definitivně rozbilo vše co jsem do té doby chápala jak „správnost“ a já mohla nezaujatě vykročit… někam do dálek Kde to vůbec neznám a kde jsem nikdy nebyla.

    moje máma mě nikdy nekritizovala a jen mě chválila. není to děsivé? její chvála a realita se rozcházely. Ona žila v bublině iluzí. Neviděla mě, viděla jen obraz mě. Malovala si mě dle svých představ. Manipulovala do vysněné podoby. Nevnímála mě jako živou bytost. Bylo to jakoby mě nikdy nepochválila. Její chvála padala do prázdna a já se musela odmala poprat s realitou sama. Vždycky se mi zdálo ž emoji rodiče nejsou moji rodiče. Že jsou to cizí lidé. A furt jsem se jich ptala odku si mě vzali. Nechtěla jsem věřit že jsem jejich vlastní.

  111. ratko,
    jo takhle s tou mámou. Já zas chválu neslyšela, to bylo samozřejmý, že mi něco šlo. Proto jsem si nikdy neužila pořádně úspěch, že se mi něco povedlo, že jsem šikovná. Jen když se nepovedlo. A k tomu úzkostný otec – no a pak se mám do něčeho pustit, prosadit se, být podnikavá. To vůbec nejsem. No co. Ještě není všem dnům konec, doufám :-)

  112. 125. ono snad ani nejde o to chválit. teda používat slova chvály jako spiše respektovat potžeby dítěte. vnímat dítě jako svébytné s vlastní vůlí. tohle jsem třeba nikdy jako dítě nezažila.
    každá chvála se totiž skládala ze dvou částí: No to jsi ale krásně udělala a kdyby jsi toto dala pryč a tohle dala sem tak by to bylo ještě lepší :o) Tady někde byly hluboké kořeny odporu k drezůře a dlouhé roky mi trvalo než jsem dokázala navázat vztahy s rodiči a přijmout je. Oni se rodiče za celý svůj život vůbec nezměnili :o))) jsou pořád stejní, úplně stejní. akorát já už nejsem dítě.

  113. 125. jinak začínám hodně věřit na geny a jejich kombinace. že dítě dědí hodně vlastností po rodičích, že může v rodičích dobře číst a dokáže jim rozumět. Protože v jejich žilách koluje stejná krev. Jsou fakticky ze stejného těsta.
    Co s tím zděděným udělá a jak to vo dostal použije je pak jeho vlastní cesta a vlastní zkušenost. Ale to hhluboké pochopení a vcítění se do rodičů mu je dáno do vínku z principu věci samotné. jejich oblečky jsou si podobné.

  114. Je to asi šílenost to vůbec napsat, ale když tak někdy čtu, jak vlastně děti pak v dospělosti to vidí úplně jinak, než ti, co to jistě s nimi mysleli co nejlépe..tak..
    Říkám si, aniž bych se litovala, protože skutečně nemám proč, jestli jsem to nakonec neměla lepší v tom, že jsem s nimi žila do první třídy a stačilo..a pak jsem měla hodně těch náhradních rodičů a mohla si i vybírat a vždy byl někdo, kdo při mně stál.
    Zvláštní je, že maminka mi nějak chyběla celý život..ta pupeční šň§ra, ale ji jsem měla moc ráda.

  115. 128. dospěla jsem nakonec k zjištění že nejlepší je dítě vůbec nevychovávat a být mu dobrým příkladem. Ono se tak nějak veze a může rozvíjet své vlohy přirozeně za pochodu. nic nepotlačuje a ani nic nezdůrazňuje. tak nějak roste a během růstu se může rozhlížet po světě a zkoušet různé věci.

  116. Nj. ratko, je fakt, že ničí dítě jsem vlastně nebyla, byly osoby, co mě měly rády a ty, co mě nemusely..Co jsem jim nebyla fuk, mě tak nějak nenásilně pomáhaly někam směřovat..nebyly tam žádný ambice, že já musím být, rodiče by chtěli, abych byla taková a maková..

  117. Díky liško, to je mi z toho dobře, já tebe taky! A vůbec naší žeskou partičku, jen nemáme Martičku, ale přibyla barča, ještě chybí mimi a některé, co je to neba..ty naše pindy tooolik přitom vážný.. :)

  118. ad 124: 1. odst. Ratko, jasně, přestěhování do ciziny je opravdu šok, stejně jako pořízení si partnera, který vyrůstal v jiné výchově. Mně šlo ale o ty niterné výpovědi. A to je ještě maličko jiná kategorie, tam není nutné se stěhovat, ale získat důvěru třeba sousedky, která vypráví o svých postojích a myšlenkách, že si myslíš, že jsi na jiné planetě. No a tyhle blogy jsou právě o to jednodušší, že stačí kliknout, nemusíš nosit bábovku k sousedům ani na druhý konec republiky a můžeš si přečíst něco z vnitřního světa třeba deseti lidí za večer. Teda ne že by to člověk běžně zvládl nebo chtěl, ale tak ….. to byl pro mě vstup do blogosféry – překvapení z tolika různých názorů najednou.

    2. odst. Na případu těžkého srovnává ní se se svými rodiči ( a to to nebyla nijaká hrůza, z objektivního hlediska, přesto jsi to hrozně prožívala) je vidět, že tohle může trvat dlouho a dlouho. Samozřejmě stačí své rodiče přijmout, to je ta teorie, v praxi většinou takovéhle věci nejsou na lusknutí prstem, dlouho to trvá, než člověk pochopí, někdy musí probrečet hodně, jindy to propije, jindy se uzavře a pak dlouho hledá cestu ke svým skutečným emocím ……. obranné reakce jsou různé a jsou lidé, kteří se někdy se z toho nevzpamatují do smrti. To je škoda, avšak nelze je soudit. A zda jsme již skutečně dospělí, poznáme v tom, jak se vyrovnáme s odchodem našich rodičů z tohoto života.

    ad 125: Liško, jsi dost skvěle podnikavá a věci se ti daří. – z odstupu a z hlediska porovnání s mnoha lidmi, které znám.

    (Když ti to říkám, je ti to k něčemu? Máš radost? Nebo tomu nevěříš?)

  119. No … Lenko … vždycky je dobrý se takhle zeptat jako ty „jak to slyšíš, co ti to říká, dělá…“ !!

    A co mi to dělá, mno, cítím za tím svůj nárok na sebe (ne tvůj, nezpochybňuju tvoje tvrzení), cítím, že to nestačí, že je to málo, že dělám málo, podnikám skoro nic, daří se mi to, ale proč by se mi to nedařilo, když je to jen to malé minimum.

    Hm. To je dost zajímavej moment!
    – teda ne že bych předtím nevěděla, že si tohle myslím. Spíš právě proto je to zajímavý jako potvrzení.

  120. … nebo nárok asi taky není to pravý slovo, to znám spíš u jiných lidí. Ne nárok, protože já si to nevyčítám a nevyžaduju to od sebe. Ale říkám si: bylo by to někdy dost, i kdybych kdovíco všechno dělala? (v tom případě to asi nárok bude)
    :-)
    Tak radši nedělat, je to s menší námahou a můj výslednej pocit je stejnej :-) Trochu blbý.

  121. Jo takže bych ještě kopírovala ten přejatý postoj.
    Což jsem si v tomhle myslela. Proto taky mě tohle téma podnikavosti někdy napadá.

    No vida, další krásné téma do života ke změně!

  122. ad 128: Tak teď mě napadlo, že na rodinný poměry si tady mezi námi může oprávněně stěžovat akorát Anina a ta si vůbec nestěžuje. Tak to bývá. :-)

    ad 127: To nebude asi obecné. Já mám po rodičích nějaké neoddiskutovatelné fyzické znaky, ale jinak jak když jsem spadla z měsíce. A to neříkám jen já, to říkal i můj táta, že jsem mimozemšťan a moje máma, když si s ní povídám skoro každý večer telefonem, tak je poznat, jak mi málo rozumí, i když se snažím s ní nemluvit nijak intelektuálně. Bratr je jí myslím o dost bližší, protože spolu se baví, kde je co levnějšího a co kde opravoval na baráku a tak. Je to hodná ženská, ale já jí nikdy nerozuměla a ona mě jakbysmet. Nezachytáváme své vlny myšlení, i když se myslím dost snažíme.

  123. ad 138: Skvěle sis k tomu došla, pěkný. Kopíruješ velmi pravděpodobně jen vzorec od rodičů. Klidně ho můžeš odhodit, je mylnej, nyni již nepotřebnej. A když to dokážeme (odhlazovat ty vzorce a dívat se na sebe svýma – ne jejich očima), tak už jsme skoro :-) dospělí.

  124. 136,137. mám to asi podobné (teď mnohem méně než dřív) . pochvala je pro mě víceméně závazkem být tím za koho mě vidí. a musela jsem se učit povolit, zklidnit se, uvolnit se. nenechat se zmást pochvalou (jakože vyrazím jako dostihový kůň abych to potvrdila). pomáhají mi tyto diskuse v tom, že začínám vnímat vlastní nepříjemné pocity (vnitřní pachutě a záseky) mnohem zřetelněji. vím kdy nastupují, odkud a dokážu sledovat nit.

  125. 139 domnívám se že mojí mámě rozumím, vím co ji trápí. nasluchám ji. zdá se mi že ona mě moc nerozumí. ale nevadí mi to vůbec. jsem ráda že je mám možnost s ní ještě promluvit a vyslechnout ji. ale nijak ji nezdržuji na její cestě. spíše ji provázím a radím, taky pomáhám. nijak se nevměšuju do jejího života. je to velmi klidný vztah. teda takhle ho vnímám. že jsem musela sama dospět. dojít k nim vnitřně.

  126. Mám pocit, že svým rodičům (už) rozumím.
    Mám pocit, že mě (oba) velmi potřebují.
    Každý jinak.
    Oba tím víc, čím starší jsou.

  127. 140 Lenko
    no, dokonce myslím, že se tomu říká „introjekt.“
    To zní trochu jako injekce, být naočkovanej z dětství, žejo :-)

    Jó a už jsme u rodičů. To je obvyklé, táhne se to, jen co je pravda :)

  128. 140. Vyměníme nepotřebné vzorce za jiné. :-) K mým rodičům mě napadá jediné slovo – soucit. Soucit jako jemnější druh lásky, jako určité pochopení a vstřícnost…
    Můj otec byl neléčený alkoholik, má matka též alkoholička. Ta naštěstí mě odložila. Ono stačilo, že jsem řadu let byla ve vleku svého otce. Sloužila jsem mu především jako hromosvod jeho nálad – které byly dány hladinou alkoholu v krvi. Co zbývá?Byli to dva v podstatě nemocní, neštastní lidé, kteří nějakým způsobem (ne)zvládali svůj život….A je to jak píšeš – koloběh života. Rodiče neustále „páchají“ cokoliv na svých dětech, jiné to nebude. Ano, je potřeba to nějak přijmout. A ano, je velmi smutné, že někteří dospělí lidé se nedokáží se svými rodiči srovnat – a do toho mají své děti, kde se do nich opět otiskuje nejen to jejich, ale také to „nezpracované“ po jejich rodičích…

  129. ad 142,143: To je prima. Taky ten vztah vnímám klidně a v pořádku, akorát jsem se ohradila vůči těm genům. Já si s mámou už těžko můžu porozumět víc, jen se snažím, aby měla pohodový konec života a měla z něj aspoň trochu radost. Taky bych ji ráda provázela a povídala si s ní, protože cítí, že její konec se blíží. Může to přijít za půl roku nebo deset let, ale je jasné a pochopitelné, že se už chystá a je z toho poněkud nervózní. Táta je už po smrti několik let. Dřív jsem jí dělala kašpárky jako táta, to ji bavilo a byla za to vděčná, ale teď je nějaká otrávená, moje starosti a radosti ji ani moc nezajímají, je uzavřená ve svých bolístkách a náladách, což je pochopitelné, ale tím spíš vnímám ten rozdíl myšlení, nejsem schopna najít něco, co by ji zaujalo.

  130. Já jí pořídila skype. Naučila s mejlem. Přetahovat fotky z jejího kompaktíku do počítače a na flešku a prohlížet si je na televizi.
    Jenže jak stárne, tak to, co se za posledních pět let naučila, zas pomalu zapomíná a čím dál víc plete. Všechno čím dál víc plete.
    Je o skoro devět let starší než otec, který žije s druhou svojí ženou.
    Duševně je na tom on líp, fyzicky taky. Ale někdy se mi zdá, že konci je blíž. Oči má starší.

  131. ad 144: Neznám nikoho, kdo by nebyl aspoň trochu introjektovanej, teda. :-)))) A když jsem procházela těmi různými semináři a měla možnost poznat ony odborníky na určitou problematiku, tak bylo naprosto jasné, že mají stejné problémy jako my dosud neodborníci, jenom to umějí pojmenovat a něco o tom říct (kde to bydlí a co to žere). Jejich léčivé postupy se mi zdály poněkud zdlouhavé, drahé a neefektivní, proto jsem prohlásila kdysi celou psychologii za sice zajímavou a pro něco použitelnou, docela dobrou pro pochopení, ale duchovní metody jsou tedy mnohem a mnohem efektivnější a jdou k jádru věci, to teda musím říct. Ideální by bylo oba světy spojit, ale to psychologie bohužel – stále pod vládou materialismu – nepřipustí. Uvidíme později.

    ad 145: ááááá, barča se umisťuje na 1.-2. místě spolu s Aninou v soutěži o nejblbější rodinné prostředí, ze kterého pochází. Na 3. místo se hlásím já, jakožto osoba mnoho let čelící pokusy o zneužití stran otce otce a celkově blbé hádavé rodinné prostředí, i jinak deprivující, hned za mnou se tlačí v pelotonu Ratka, s těžce postiženým bratrem a pokryteckou výchovou svých rodičů …….. a již nás dobíhá Liška ………………… no jsme my to sebranka teda. :-) To jsou kádrové profily. Dobré akorát do pomáhajících profesí, do kterýchžto nás dotlačila naše kompenzační potřeba. :-) (Velice se omlouvám za drzé odlehčení, nemohla jsem si pomoct.)
    Ale něco musím říct. Na to, z jakých bažin (jsem to chtěla říct sprostě, ale neřeknu, to bych si pokazila image sama před sebou :-))) pocházíme, jsme na tom dost dobře teda. Myslím, že si všechny můžeme akorát tak poklepat na rameno a dát si medaili, právem. A neošklíbat se, Ratko! :-)))))
    (Mám dneska nějak nebezpečně v sobě moc drzého humoru, už nebudu tolik pít! ( už mám dneska čtvrtý půllitr – toho čaje) )

  132. ad 147: technická dovednost mojí mámy bohužel nedosahuje dál, než k přepnutí 3 hlavních televizních programů. Když telefonuje, zpravidla mi místo telefonování pošle prázdnou SMS a když jí dojde dlouhá zpráva, tvrdí, že jí došla asi jenom půlka, protože to neumí šipkou posunout, aby si ji přečetla celou. Už s tím počítáme, už nás to ani nerozčiluje, prostě to bereme, jak to je. Věřím, že kdyby jí šlo o život, tak si nějak s telefonem poradí a když ne, nedokážeme to ovlivnit, nedokážeme ji zachránit, když nezachrání sama sebe.
    Čte (hlavně prohlíží obrázky) místní zpravodaj a Katku, myslím. Ale jenom krátké články, déle její zájem nevydrží. Hloupá není, ale nikdy se o nic vlastně nezajímala, jen chodila do práce a byla k posluze tátovi. Pak jsem ji začala tahat po výletech, to ještě se s ní dalo o něčem a něco jí vyprávět, teď už nechce na výlety, má zážitek z toho, když se projdeme 500m podél lesa a víc nechce.

  133. ad 149: :-) Jsem se trochu bála, že dostanu na budku, ale riskla jsem to. :-)

  134. Lenko 148,
    jsem na krásném posledním místě, řekla bych. Že bych si na rodiče stěžovala, to zas né. Doteď jsou pro mě docela uklidňující přístav. A volný, s možností připlout a odplout, s velkým prostorem a možnostmi jít do světa a být si tam. Ještě ke všemu jako jednotlivci jsou to zajímaví lidi. Ani jsem neměla možnost je docenit, ani nevím, co všechno zažili, kdysi.

    A k prvnímu odstavci – prolíná se toho čím dál víc. Různé přístupy se míchají, inspirují se vzájemně… práce s tělem, bioenergetika je na hraně, biosyntéza teď asi docela letí, psychosomatika je už i masově braná jako běžná věc, se mi zdá … mění se to, na západě dřív než tady.

  135. Gratuluji ke krásnému poslendímu místu. :-)

    No, já vím, bioenergetika …… jo, psychosomatika trochu (na mé nároky :-) je to málo ). Ale o něčem, čemu se dá říkat duše nebo mentální příčina nemoci nebo tak něco se ještě většina „odborníků“ bojí mluvit. Se podívej na Mudr. Hnízdila, dělá celostní přístup k pacientovi a div že ho nevyhazují z lékařské komory. Terapeuti jsou poměrně dost progresivní v tom, že mohou nabídnout něco a řeknou: Jiným lidem to pomohlo, třeba vám to taky pomůže (třeba přiložení ruky na záda, pevný laskavý úchop za ruku, dotyk). Nemusejí být tak exaktní, nanejvýš to pojmenují po někom, kdo to jako první začal v praxi využívat. Ale i tak mě dost mrzí, že ještě dnes za drahé peníze chodí lidi na psychoanalýzu léta. A nic. Motají se v kruhu. A pak na to stačila třeba jedna řízená meditace zaměřena na odpouštění a celoživotní trauma je pryč.

  136. Popravdě řečeno nemám důvěru ve všechny rychlé metody. (Ale že bych neměla důvěru v žádné rychlé, to taky ne.) Ale menší důvěru mám v rychlé vědecké metody (KBT, povrchní, nejde po příčině vůbec) než v rychlé duchovní metody.
    Psychoanalýza někomu může vyhovovat, někdo se třeba chce pošťourávat v dětství a ne v současnosti (trochu masochismus, žejo); nebo je dobrá právě pro psychoterapeuty, co třeba dělají výcvik zaměřený na jiný přístup, aby si to na sobě vyzkoušeli. Psychoanalýzu. Nějakou dobu. Jít na individuál. Aby věděli, co to je a mohli poznat, že tudy ne nebo co je na tom přece jen dobrýho. V čem to může být dobrý a pro koho – a tomu to doporučit.

  137. 150. tohle moji rodiče nepochopili a nepochopí nikdy. pravidleně jim vysvětluju jak se telefonuje a neočekávám že by třba dokázali přečíst SMS. vše jim čtu sama. Maminka nedokáže otevřít mail, stačí drobná odchylka a je bezradná. Ale nerozčiluje mě to. Vyrůstala v jiném světě. Bojí se tohoto světa. teda pro moje rodiče je tento svět cizí a hledají u mě ochranu. drží se mě za ruku jako malé děti. bojí se beze mě.

  138. Ale dyk já taky kyaždou chvíli maminku naviguju po telefonu, příkazový systém na bázi programovacího jazyka – krok za krokem, aby si s tím počítačem věděla rady.

    Ale ona se nebojí. Nových věcí, věcí, které neumí.

    (Zaplaťbůh, nejen záporné vlastnosti jsem zdědila po rodičích. :-)

    A navíc – když se to pak povede, jí povede, byť s dřinou na obou stranách, přináší jí to tolik radosti, kolik by jinak nikdy nepoznala. :-)

  139. 156. moje maminka má z toho deprese. Protože se ji to nepovede :o))

  140. ad 154: Je fakt, že mám důvěru v to, s čím mám opakovanou výbornou zkušenost. Jak osobní, tak s klienty, kdysi, tak s přáteli a uzdravení jejich problémů. Ochutnávku těch některých „vědeckých“ psychometod jsem absolvovala. Kdyby se některé metody spojily s duchovními, bylo by to teprve o něčem. (Duchovním zase chybí taková ta jemnost, propracovanost a systematičnost, znalost různých stavů.) Bohužel jsme – oficiálně – v této oblasti tak trochu pořád ještě skoro na úrovni středověké mediciny, která nemocnému v první řadě třeba pouštěla žilou a když to nepomohlo, zkoušela jiné metody. Do těla skoro pouštíme nanoroboty, aby našly rakovinotvorné buňky a zlikvidovali je, ale o psyché víme pořád málo. Ale to je na dlouhou debatu.

  141. ad 156, 157: Moje máma zas neví, proč by se měla o něco takového pokoušet. :-)

  142. 159. to nevadí :o) nezlob se na ni. nemusí se o to pokoušet.

  143. ad 160: Já se na ni přece nezlobím, to ani náhodou. Jen nechci zmeškat nějakou příležitost jí nabídnout cokoli, co by jí udělalo život hezkým – pro ni. Jinak je mi to v podstatě fuk.
    Jen jsme porovnávali přístup svých rodičů, co jsem pochopila.

  144. Lenko 158
    no tojo! Slovo Věda teď vůbec (nebo jen u mne?) ztrácí na vážnosti, trochu se mi sune do směšnosti, okleštěnosti. Když si vzpomenu, jak jsem v dětství četla verneovky, tam byla Věda Něco! :) Za komoušů.

  145. ad 162: Já tedy vědu baštím čím dál tím víc, je úžasná a kolikrát ji dělají úžasní lidé. Ale chtělo by to ten technický a vědecký rozvoj vyvážit rozvojem duševním a duchovním, což se tedy neděje ani náhodou. Zatímco duševněduchovní vývoj roste lineárně, v technice jsme udělali takový skok za posledních pár desítek let, že zasahujeme do genomu rostlin, můžeme zasahovat do genomu zvířat, ovlivňujeme početí, jsme schopni klonování ……. zasahujeme do samotného stvoření a s těmi nedokonalými vlasnostmi, co máme, je dost prů ….. (ta sprostá varianta).
    Je jen „maličkostí“, že mnohé naše děti jsou závislé na počítačích a střílečkách a neznají normální život. Že se žáci a studenti stávají vrahy a násilníky. Jestli rychle s tím něco neuděláme, tak to bude opravdu jak v hororových filmech, které si vymýšlíme, možná ještě horší.

  146. Lenko, nj. já si vždycky připadám, jak už ještě starší bába, když mám strach z podobných věcí..jak mohou dopadnout..ale ty obavy mám.. Hlavně z tý nerovnováhy vývoje technického, jemuž fandím a toho duchovního, co mimo jiné hodně potřebujem, abychom ten technický co nejlépe využívali..

  147. ad 164: No, obavy (jen task mírné, racionální) jsou celkem na místě. Tak pro tu rovnováhu něco uděláme, ne, Aninko? Každý na svém písečku ……… a vystavíme hory. :-) Energii obav přetvoříme v něco, co má smysl. Bát se a nedělat nic žádnej smysl nemá.. To víme, říkám to jenom pro pořádek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.