Komu přispět

NA POMOC? 

Cestou  z práce si koupím měsíční jízdenku pro Prahu a nejbližší okolí, říkám si. A nezapomněla jsem – už stojím ve vestibulu metra ve frontě. Paní přede mnou hodně voní nějakým krémovým parfémem; krémové nesnáším, připadají mi jako (žluklé) máslo. Uhýbám z fronty kousek do strany – a vida, pomohlo to, takže skutečně byla zdrojem ta paní přímo přede mnou. Čekám spokojeněji dál. Mladík středomořského vzhledu odchází od okýnka. Další! A najednou se mi vkrádá pochybnost: Koupila jsem si svou měsíční jízdenku už před měsícem, než jsem jela na dovolenou, nebo teď nedávno? Nekoupila jsem si ji náhodou před pár dny, po návratu? Otevírám peněženku, nacházím doklad o zaplacení – jízdenka mi platí až do 12.9., zakoupena 13.9. ve čtvrtek po návratu. Aha. A já myslela, že jezdím načerno. Tak nic, jdu z fronty zvesela si pošvihávajíc složeným deštníkem.

Vlastně jsem ušetřila! Nemusím platit osm set pade. Jé, to bych si mohla koupit něco, co běžně každý den nepořizuji. Míjím knihkupectví – to ne, to by byl až moc velký dárek. Spíš něco dobrého k pití; ale dnes už mám pivo i víno koupeno a nesu těžké lahve v tašce. Ne, chlast ne, ten podporovat nebudu. Krom toho ho kupuji běžně každý den, takže neodpovídá definici nevšedního „dárku.“

Vtom proti mně v koridoru jeden člověk s kasou vlevo a druhý člověk se šanonem vpravo. „Mladá paní, přispějte … na základě toho ranního pořadu…“

Cože? Oslovovat mě na základě ranního televizního pořadu, MĚ, která nemám televizi?! „Pro lidi s Alzheimerem…“ Aha, to je pravda, šel takový pořad. Ráno jsem totiž byla u našich, přinesla tátovi snídani, posadila ho a pustila mu televizi. Objevila se v ní doktorka, co mi byla nebývale hodně sympatická – asi jako moje doktorka – a zaníceně a fundovaně povídala něco o Alzheimerově nemoci. Chtělo se mi poslouchat, zajímalo by mě to, ale měla jsem to ráno před odchodem ještě spoustu práce a pobíhání. A především jsem nechtěla, aby můj táta, střídavě dementní (ve střídavé péči Alzheimera), u své snídaně poslouchal o jiných dementních lidech. Chtěla jsem mu dopřát pohodu při snídani. Tak jsem přepla na M.A.S.H.

„Ano, vím, že byl takový pořad…“ říkám staršímu pánovi s šanonem. Je to docela sympatický pán, slušně oblečený, a mluví zklidňujícím tónem, v krátkých větách. To by šlo. Šanon má rozevřený před mým obličejem na straně s obrázkem. Je to jakýsi stříbřitý obdélník. Něco jako moderní minimalitický radiátor na stěně…? Součást kosmické lodi ze sci-fi filmu? Co to má společného s Alzheimerem a jeho lidmi? „Přispějte…“

– „Vždyť mají pro ně zařízení v NÚDZu,“ namítám, abych vypadala orientovaně. Chtěla jsem tím říct, že vím, že v nově vzniklém, a tedy bohatě finančně zajištěném Národním ústavu pro dušení zdraví v Klecanech je oddělení pro lidi s Alzheimerovou nemocí. Vím to, protože jedna kolegyně dala výpověď, šla tam a za měsíc se k nám vrátila. Takže vím, že peníze pro lidi s tou nemocí jsou. Aspoň myslím; když už dělám chytrou. Nonic, to jsem tak na sebe práskla, jak nemístně machruju, když jsem sama bez pomoci před neznámými lidmi.

Stále ten stříbrný obdélník. V mých očích otazníky. Pán přesunuje své oči na stránku protější, s textovými body. Uklidňujícím hlasem některé čte, vysvětluje, jak to lidem s nemocí pomůže: „…přístroj na čerstvý vzduch … ty lidi jsou tam v plenkách…“

A ve mně se něco vzedmulo, mě se to dotklo, ani jsem nevěděla, čím a proč, a hned se slyším, jak povídám:

„Můj táta je v plenkách dvanáct let, přebaluju ho a teď tam zrovna jedu a na žádnej přístroj přispívat nebudu, sorry!“

Hodně důrazně a nahlas jsem řekla a šla z vestibulu do metra. Dole na nástupišti si uvědomuju, jak jsem znepokojená. Co se stalo? Přístroj! Nebudu přispívat na žádnej přístroj! Nechci žádnej přístroj, nechci, aby šlo v péči o ty lidi o přístroj. To by si moh někdo zkusit, MĚ někdy dát na přístroj! Na hadičky. Vidím, jak bych mu ruce zpřerážela.

O co teda jde? I brečet se mi teď chce – Když mám někomu pomoct, tak k tomu, aby byl šťastnej! Ne k přístroji. Já nechci žádný přístroje, já chci, aby ti lidi byli s lidma a spokojený. Já nebudu podporovat žádnej ústav! Ani výzkumnej! To ať podporuje stát a prachatý sponzoři a mezinárodní výzkumný instituce, ne já! Já chci, aby ti lidi byli doma! DOMA! Aby se o ně někdo postaral doma, nějaké služby. A ty si musí najmout stát a platit je, ne já.

K tomu jsem si alibisticky dodala: Mám tak malý plat, že NENÍ moje povinnost ani ode mě nemůže NIKDO chtít, abych z těch peněz někomu něco dávala. – No, né, to ne, ale je moje věc, že pracuju, kde pracuju, a nejdu jinam, kde jsou „normální“ platy, a že se zrovna nepřetrhnu a že po nocích nedělám něco za větší peníze. V tom mi nikdo nebrání. To je na mně. Moje věc a moje rozhodnutí. Stěžovat si nemám nárok. Vůbec ne. A měla bych ještě o hodně lepší svědomí, kdybych se tam vrátila. K tomu pánovi se šanonem. A řekla mu: „Já si to rozmyslela, přece jen přispěju,“ a dala mu dvacet korun. Jak bych se krásně cítila! Jako lidumil. Úleva.

Né, nejsem z lidí, co mají cukání a špatné svědomí, když nepřispějí na dobrou věc. Nene. Já se rozhoduju. Buď se rozhodnu nepřispět a jdu dál a je to v pořádku – protože prostě nechci a protože najdou jiného přispěvatele, nejsem jediný spasitel všehomíra – anebo se skutečně rozhodnu protentokrát přispět, přispěju a tím je to hotový a jdu dál a nemyslím na to. Už si nevzpomenu, kolik jsem komu dala. Ale manipulovat se nenechám – necítím se špatně, když odmítnu. Je to prostě nabídka a poptávka, v dnešním světě.

Teď je to jiné, dotklo se mě to. Táta. Alzheimer. Já.

Tátova matka měla stařeckou demenci. U něj se také v některé dny projevuje. Spíš odpoledne. Střídavá Alzheimerova péče. Ta dědičná linie křížem je pro mě jasná – z matky na syna a ze syna na dceru. Na mě. S největší pravděpodobností mě demence čeká.

Ostatně jsem zapomněla, že jsem si jízdenku před pár dny koupila, a chtěla jsem vystát frontu na další. Možná mám malýho Alzheimera už teď. A zapomněla jsem v tu ránu, že mám pocit, jak jsem ušetřila a mám peníze navíc a můžu je věnovat, na co chci. Ani jsem si na to při rozhovoru s šanonovým pánem nevzpomněla! Najednou výmaz. Peníze nešly nikam. Zůstaly u mne. Odmítla jsem přispět, jakmile jsem slyšela slovo „přístroj.“ Nechci přispět na přístroj. Pokud zrovna můžu, chci pomoc někomu tím, že dám peníze tomu, kdo mu pomůže přímo. I když jsem přesvědčená, že přesně tohle musí dělat stát, region, obec. A v podstatě taky dělá. Chci se podílet na tom, aby lidi byli spolu a přineslo jim to klid. Dokáže tohle meziplanetární osvěžovač vzduchu?

Na co vlastně přispíváme? Na co CHCEME přispívat? A proč to děláme? Proč doopravdy to děláme? Na co si myslíme, že přispíváme nebo nepřispíváme? Kdoví na co přesně moje drobná výpomoc měla být; třeba i na jiné věci než přístroj.

Mám deja vu – vynořuje se mi debata u Modony, pod článkem, kde různí bloggeři něco hmotného nabízejí a ostatní v komentářích draží. Jednou jsem tam knížku Skorkoviny vydražila i já (asi tohle?). A chci dodat, že šlo mimo můj životní styl poslat peníze okamžitě – prostě je pošlu, až půjdu kolem své banky a bude zrovna otevřeno. A to jsem udělala. Tehdy Kojot psal, že on je proti finanční pomoci jednotlivcům ad hoc, nesystémově. Protože o ni žádají ti, kdo jsou schopní. Schopní o ni požádat, najít ty správné kanály. A Mod. říkala, že je naopak pro.

Pro co? Pro pomoc právě tomu člověku, kdo ji zrovna teď potřebuje, a já jsem právě u toho? A proč? Abychom byli lidé, obraz Boha, abychom byli Člověk nebo se tak cítili sami pro sebe? Protože co jiného tady na téhle planetě jsme a co jiného máme (zdánlivě) vyššího, čeho se držet, než být Lidé?! Náboženství je to. Nic jiného. A bez toho jsme jen zvěř. Pragmatická. (?)

Přispět na ulici nějakému projektu je podobné jako přispět vlastnímu otci? Včera jsem ho konečně přiměla, aby se oholil. Aby ty ostrovy dlouhých chlupů odstranil a vypadal „jako člověk.“ Všechno jsem mu připravila jako každý týden; pomohla. Hodina křiku. Míjení:

„Ohol se tam, kde máš pěnu! Vidíš to v zrcadle.“ – „Nevidím,“ odtušil. – „Vepředu na bradě!“ – „Pomoz mi lehnout!“  – „Hol se na bradě, vepředu vlevo.“ –  „Ty jsi na mě zlá!“ – „Neutírej si tu pěnu do ručníku, vem si žiletku, ještě nejsi oholenej!“ – „Ty nejsi moje dcera.“

Tak jak mu mám pomoct se oholit, když je to nejmíň hodina utrpení pro oba? Pokaždé. Hra? Mám ho nechat být, ležet? Neholit se, i když je to zcela v jeho silách? Jako se vším – s jeho postojem: ať to všechno někdo udělá za něj, protože přece ti ostatní lidé jsou tu jen od toho! Pro jeho obskakování. Jídlo až pod nos, pití až pod nos, žiletka až pod nos, podnos až pod nos … Jinak jsou ti kolem zlí, půjdou do pekla a „nejsou jeho dcera“ a jsou proti němu. Kdo by se na to nevysral… kromě mojí mámy. Ta pomáhá, celá už shrbená, křesťanka, vytrvalá, nasraná, všechno mít pod kontrolou a neulehčit si … což třeba mně se náramně hodí, jinak by už asi bylo po mně. Na takové pečovatele já bych přispěla; na přístroje ulehčující pomoc, to ne?

Komu přispět a jak a komu ne a kdy, když to zrovna je nebo není v jeho celkovém zájmu? Je? Není? Holení? Je to důležité? Kdy jsem Člověk?

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

34 komentářů u „Komu přispět

  1. za sebe neodsuzuju přístroje, naopak. já bych tu tady v naší práci uvítala jeřáb (když už není k dispozici personál…..)…na obracení a polohování a přendávání lidí z lůžka do křesla, z lůžka do pojízdné vany apd….
    uvítala bych tady i klimatizaci na oddělení…. nemáme ji, jsme tu pod střechou…. utrpení pro lidi, pro nás…. v těch vedrech tu naměřili 35,8 st…… lidi s horečkama, velké rozsáhlé hnisající rány, moč, stolice, přestože na velkých prostorných pokojích…..umělá výživa, která ve vedru taky nevoní….

  2. 2
    Mám pocit,k že Liška měla namysli něco maličko jiného než potřebu přístrojů k obsluze nemohoucích.
    Otázka nezněla „Na co je potřeba přispět“, ale „Na co CHCEME přispívat“.

    Lehounká interně osobnostně cítěná nuance.

    Nepřispívám. Už nějaký čas. Nepřispívám nikomu z těch prosičů před Tescem, Kauflandem, nádražími, na náměstích a rušných městských ulicích, pokorným přeslušným prosičům, přestože dřív jsem přispívala. Ale dneska už je cítím je podobně jako žebráky klečící v turistických zónách. Tlačící na můj podvědomý pocit viny za to, že mně a mým dětem nic není a že jsem přece hodná a slušná a soucitná a měla bych špatný pocit, kdybych nepřispěla…

    Ano, mám ho, ale když přispěju, lepší to není. Když přispěju, mám pocit, že mi někdo čůrá na hlavu. Na gripeny nikdo přispět nechtěl, prostě si ty peníze vzali. Se Zemanem naprosto souhalsím vúvaze, jakotože máme na přistěhovalce, když na děti bez rodin ne.

    No a odvolat se přede mnou na nějaký pořad v televizi, tak ho asi už odešlu úplně.

    A tvůj článek je skvělý po všech stránkách, i po těch osobních, interních a váhacích. Zejména po nich.

  3. 2. přispívám dobrovolně – komu chci, komu se rozhodnu. nepřispívám bez výčitek (to už ustoupilo) ale chápu, že třeba pro hodně pobožné lidi může být tohle oříšek…..“miluj bližního svého, jako sebe sama“ ….

  4. 3 (teď už se snad trefím se správným číslem:-))
    Taky přispívám dobrovolně tomu, komu chci. Bez třesení kasičkou, bez nutnosti si kvůli tomu jakože kupovat nějaký tretky, co pak člověku akorát zavazí, až je hodí do popelnice a má pak další blbej pocit, že zahodil něčí poctivej srdečnej výtvor.

  5. Nemám dost informací, komu přispět a komu ne – nikdy. A tak se nějak nechávám vést svou intuicí, nic lepšího k dispozici nemám, neznám. Tedy někdy přispěju – i bez žádosti a někdy řeknu jasně a bez výčitek: Ne, nezlobte se. Nevím, jestli je to správné nebo ne, ale relativně správné to je, když to tak cítím.
    Nemám ráda citové vydírání, to především.
    Moje kamarádka je schopná dát někomu na chlast i ve chvíli, kdy sama nemá co jíst. Sprostě okrádá sama sebe, druhému škodí a ještě si myslí, že je to něco dobrého. To je ta druhá strana věci.

  6. Ale spíš jak do toho všeho má člověk zakomponovat svoje vlastní… trny v srdci…

  7. Ano,otázka zní KOMU přispět.
    Takže tomu staršímu pánovi bych vytrhl šanon z ruky a začal v něm nervózně listovat.
    Jistě by se mne optal,jakou informaci že to vlastně hledám.
    A já bych ochotně odvětil ,že mne zajímá
    a)výrobní náklady té kosmické lodi
    b)zisk firmy,která ji vyrábí
    c)marže obchodníka
    A pokud bych na ty otázky dostal odpověď,položil bych ještě jednu doplňující
    „a komu tedy vlastně ode mne chcete,abych přispěl?“

    Inu,doba je dnes tuze zlá a člověk si musí hlídat každou korunku.
    Je až tak zlá,že jeden špitál si pořídí nějakou kosmickou loď za např.10 mega,druhý tu úplně stejnou za 15.
    Zřejmě to bude otázka jakési prestiže těch nemocnic.
    Proč platit 10 když my můžeme 15,že?
    Takže příspěvků se vybere dost i bez pouličních vybíračů.
    O příspěvky bych se nebál,,mimochodem zkuste si ty příspěvky každej měsíc nezaplatit.
    Ony už se „příspěvkové organizace“ ozvou,protože by jim vaše příspěvky mohly chybět např. na léčení potřebných ukronacistů a banderovců z Majdanu.
    A na děcka si sbírejte víčka z petflašek.

  8. Přispívám málo – podle mého svědomí. Racionálnější hemisféra se z toho vymlouvá, že jsem socka na mateřský. Naposled jsem vysypala drobný z peněženky v létě nějaký ukoptěný paní na Jiřáku v dlouhých šatech a šátku a její pohled a poděkování by stálo i daleko za víc. Apriori nevěřím pouličním sbírkám. V Riegráčích chodil výběrčí Kapitán pejsek (podle pejskovských přívěšků jako odměnka za dobrý skutek – kdyby byly aspoň ušitý ze starých fuseklí s knoflíkem místo očí, místo čínských šmejdů) a každou sezónu vybíral na jiný spolek. Lineárně víc a víc nedůvěryhodný. Potom jsme se ho odvážili oslovit a říct mu, že je to strašný sci-fi a že nevěříme, že tomu vůbec někdo může věřit – a on nám odpověděl, že to má obrovskej úspěch. Pfff. To už radši přispěju svou návštěvou a velkomožnějším spropitným někomu, kdo začíná podnikat a otevře si hospodu, nebo peče domácí dorty. A sem tam dárcovskou SMSku na Adru.

  9. 8
    Jo, tak nějak. Když se mi chce udělat něco fajn pro jinýho člověka nebo lidi, udělám to „tady a teď“. A tak, aby to bylo bez ztráty hrdosti pro obě strany. A když je to neočekávané a nepředpokládané, dává se to o to líp.

  10. barčo,
    klimatizaci nějakou mírnou.
    Ony existují pojízdné vany?? To chci! Že bych si dopádlovala v té vaně do pokoje a pak zas do koupelny a ven na trávu…

    ruliso,
    jó, váhací otázky, ty mi jdou. Hlavně aby nezůstalo jen u nich.
    ad6 – to je dobrej obraz.

    Lenko,
    taktak.

    Saule,
    taky dobrý.
    Jé, když budu sbírat víčka z petflašek, tak se mi narodí děcka? To je jako začátek pohádky o bezdětné královně, jak jí stařenka poradí návod, co dělat…

    psice,
    ty umělinové přívěšky zvířátek, co se pářou, jen se na ně člověk podívá, to je něco. Mám jen jednoho zajíčka, v práci. Moje máma má zvěře víc a nějaké ty pampelišky k tomu.
    DMS na Adru jsem vlastně taky kdysi posílala – to dělám jen, když se stane nějaká světová / lokální katastrofa. Snad se dlouho nestane.

  11. 10. jmenuje se to mobilní mycí lůžko :-)

    https://www.google.cz/search?q=mobiln%C3%AD+myc%C3%AD+l%C5%AF%C5%BEko&biw=1024&bih=451&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0CAYQ_AUoAWoVChMI-szMovS0xwIVQaAUCh0UBQmW#imgrc=rR83dGIfSf6wiM%3A

    a musíš s tím zajet k sprše :-) (samo to nemyje ani nesprchuje. :-)

    ADRA sms a sbírky – také tak podobně.
    v době hromadných povodní v česku jsme s pár lidmi nakoupili deky a balené vody, dva kluci tam jeli pomáhat na pár dní osobně….bylo to hodně silný a drsný i pro ně….. byli rádi, že jsme my jako ženský nejeli….

  12. Ftipné je, Liško, že i ze svého malého platu na takové věci přispíváš – protože jako zaměstnanec daně platíš, sociální a zdravotní tzv. pojištění také. no a z čeho se financují různé zbytečné nákupy státu?

    Já osobně na ulici nikomu nic nedávám. Navíc tady na venkově nikdo moc nesomruje, snad jednou ročně nějaká ta kytička, ani nevím na co. A párkrát jsem poslal DMS.
    Kdysi jsme platili jakéhosi černouška, ale postupně se nám to rozleželo…

  13. Sejro12
    dávám je vyjímečně a ne moc. Několikery vánoce jsem přispěla na kočky
    http://cici.cz/strom_prani.php
    a to bylo na mě vlastně dost peněz.
    Ha-teď koukám (a asi už jsem to věděla), že sídlo té kočičí organizace je v obci, kam jezdívám ke kamarádům.

    Jaks psal o černouškovi, představila jsem si názorně, jak se rozležel… brr.

  14. barčo,
    aha, mycí lůžko už nezní tak lákavě jako mobilní vana.
    Kéž bych byla vždy mobilní…

  15. 13. Rozleželo se nám to přispívání a nechali jsme toho. Začalo se nám totiž jevit to, že milý černoušek dostane jen minimum peněz, zbytek spolkne to občanské sdružení – ony ty cesty do Afriky 6 x ročně asi zadarmo nejsou, kancelář, překladatel atd.

  16. Sejro,
    no, to zní, že jste si to pak promysleli, ověřili.
    Mně na tom bylo vždycky blbý (v mojí představě), že jeden černoušek dostane od evropské rodiny peníze na školu a školní potřeby, možnost vzdělání, kdežto jeho sousedi, jeho kamarádi kolem ne. No aby se na něj nenaštvali a nevyšachovali ho ze svého okruhu… asi to ani ti podpoření nemaj lehký. Ani nepodpořený. Radši ať je podporuje někdo v místě (misie, nějaká organizace, nadace …jenže to je zase znova pomoc nepřímá, přes X lidí…) a peníze jim rozdělí tam, ne aby si tady někdo vybral svýho černouška.

    Těžko říct, jak kdy, asi. Každopádně chudý to maj blbý a nevzdělaný to maj ještě blbější a izolovaný nejblbější.

  17. Jsem dneska byla na Karlově mostě. Byla tam krásná ukázka, komu nic nedávat. Asi tři mladí chlapi, evidentně zdraví (s krásnými dobře živenými psy a batohem za -náct peněz vedle) tam klečeli v předklonu a před sebou čepici. Kousek od sebe. Chtělo se mi začít řvát: Co tady blbnete?!? Nedělejte ostudu. Myslím si, že i cizinci čubrněli. Ale asi se někdo občas splete a něco jim tam hodí, to by tam nechodili. Spíš je mi divný, že to magistrát trpí.
    Možná jsem začít řvát měla. Ztropit povyk, přišla by policie …….. ale třeba bych předtím od nich dostala na budku. No to je taky možný. Ale mě to všechno napadlo až teď doma. Člověk je tak překvapenej, že neumí dost rychle reagovat. Ale proč nehulákají jiní, kteří to už znají a chodí tudy často? To je mi divný……

  18. Proč by hulákali, vždyť jim ti žebráci nic nedělají.
    Že žijou podle jiných měřítek a že někdo je ochoten jim na to přispět, není důvod k hulákání.

  19. Lenko,
    taky bych jim nic nedala – oni tam v zimě (jakož i leckde jinde, asi) nastupují takové gangy (zahraniční): jeden vyleze kus na most, klekne si na mráz nebo se k tomu ještě kýve a žebrá. Ale není tam pořád, pak zase zaleze do drahé restaurace pro turisty nebo kdovíkam a vystřídá ho jinej. Mám dojem.

    Nedala bych jim nic, ale vím, že mít drahý batoh nebo slušný oblečení ještě není známka toho, že je někdo podvodník. Může bejt fakt na ulici a bez ničeho a ještě s nesnesitelnými rodinnými příslušníky na krku, kteří utrácej jeho peníze a žerou (nebo přímo vražděj se, buďme reální) se někde na ubytovně… Sehnat vohoz je hračka, to ti daj všude zadarmo-
    Kolik já mám oblečení zadarmo… to nic neukazuje.

  20. ad váhací otázky:
    komu přispět? proč to opravdu děláme? ……jak kdy. většinou je to nečekané, neplánované a přijde to…..takže přispět tomu – co se ti zdá v tý chvíli jako dobrej nápad – prostě to tak cítíš, bez váhání, bez argumentací, bez zbytečného vysvětlování….natož přesvědčování, to dost odrazuje.
    proč to opravdu děláme? – také jak kdy. protože v tu chvíli chceme. téma je ti blízké….nebo protože jsi někdy naopak zaskočená a v tu chvíli nevíš co s tím….a samozřejmě cítíš silný nátlak a taky ten pocit viny, když nepřispěješ a někdy ještě horší pocit, když přispěješ a pak se ti to rozleží v hlavě, žes to vůbec vlastně neměla dělat…a myslíš na to dlouho po té…..nebo myslíš na to dlouhé po té, že si přispět možná měla…..
    ale v podstatě o nic nejde…..protože nějaké sbírky a živé lidi co na něco vybírají stále budeš potkávat…..takže jde o cvik. :-)

    hodně mi to připomíná – ty nevyžádané telefonáty, kde ti stále něco výhodně nabízejí a přemlouvají…..a jsou kolikrát neodbytní…..postupem času jsem se to učila zvládat. stručně a slušně odmítat…..a nemyslet na to. a ujasnit si hlavně co chci a co nechci za služby.

  21. barčo 20
    „.a samozřejmě cítíš silný nátlak a taky ten pocit viny, když nepřispěješ a někdy ještě horší pocit, když přispěješ a pak se ti to rozleží v hlavě, žes to vůbec vlastně neměla dělat…a myslíš na to dlouho po té…..nebo myslíš na to dlouhé po té, že si přispět možná měla…..“
    – ne, to se mi dobrých 10 let nestává.

    Nevyžádané telefonáty vůbec nezvedám.

  22. 21. tak fajn. :-) vůbec nezvedáš neznámá čísla? ….hm…

  23. Neznámá čísla zvedám, protože nevím, kdo z mých známých telefon ztratil či mu umřel, a tak volá z půjčenýho (třeba mladší syn občas jo), ale telefonní nabídky jakéhokoli druhu vůbec neřeším a rovnou ukončuju hovor „Nemám na vás čas, nashledanou,“ a pokládám hovor, aniž bych čekla, co za blábol začnou na druhé straně. Někdy ani nezačnou a pokládají to oni snad ještě rychlejc než já.

    Nikdy nic není potřeba uzavírat/kupovat/slibovat po telefonu. Nikdy.

    Když už, tak vždycky jedině písemně po mejlu (doklad pro mě) a s možností prohlídnout si na netu i nabídky konkurenční.

  24. 22 ne, nezvedám.
    Kdyby to byl někdo, kdo skutečně něco chce, pošle po dvou nepřijatých hovorech sms. Nebo mail (který možná někdy otevřu.)

  25. 24. aha. takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela….

  26. Žebrání na Karlově mostě a v celém centru Prahy je zakázaný a policajti ty kluky při první pochůzce vyfakují i bez hulákání(otázka je na jak dlouho)
    Nicméně krásných ukázek komu nic nedávat je třeba.
    Tož já taky jednu přidám.
    http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/lidska_prava/prioritni_zeme_a_projekty_transformacni/ukrajina/index.html
    „Pro rok 2014 byly v rámci programu transformační spolupráce schváleny následující 3 projekty
    Člověk v tísni, o.p.s. – Posílení občanského aktivismu na Ukrajině II – Projekt podpořen na jeden rok ve výši 2.451.200,- Kč. Projekt se zaměřuje na zajištění provozu a rozvoje pěti právních poraden na Krymu a vzdělávání vybraných lidskoprávních organizací v oblasti vedení veřejných kampaní. Dalším z cílů projektu je zvýšit povědomí o situaci lidských práv v zemi, a to jak přímo na Ukrajině pomocí veřejných debat a seminářů, tak i v EU pomocí pravidelných bulletinů a dalších komunikačních kanálu.

    Tak tomu říkám dobře vložená investice.
    Občanský aktivismus byl řádně rozvinut a zakončen nacistickým pučem,zranění odeslání na léčení,
    http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/88289-do-prahy-poleti-na-leceni-27-ukrajincu-nejmladsimu-17-hrozi-amputace/
    teroristé v Oděse upáleni , jinde humanitárně bombardováni…
    Pánek za dobře odvedenou práci vyznamenán na hradě Orlíku při svitu pochodní a víření bubínků Železným křížem 1.stupně s dubovými ratolestmi.
    Jen ten Krym se jim krapet vymkl z rukou.
    Asi by tam lidé v plísni měli zafinancovat koncert Pražskýho výběru
    http://outsidermedia.cz/Za-ci-penize-Kocab-na-Ukrajinu-jezdi/

    No,radši bych živil plnej Karlův most somráků,než tuhle havloidní pátou kolonu.

  27. já náhodou rád přispívám bezďákům na chlast a cigára. Protože vím, že díky dani ožralové a kuřáci hodně přispívají do státního rozpočtu a tak nám ten stát financují. Kdo nepije, je parazit!

  28. 28, 29, 30
    ano, více chlapských názorů vítáno.

  29. drsnétéma. a věřící tedy za pobožné (ad 3) bych chtěla říct tolik. člověk dostává VŠE co potřebuje darem – zadrmo a tudíž si nemusí kupovat žádné odpustky a nepotřebuje dělat žádné milodary. Pokud dává, je t čistě jeho věc a NIC z to nedostane. nebude pro to ani lepší a ani bohem víc milován. a pokud se muto zdá tak je na velkém omylu měl by si sesednout z drátu a dát si studenou sprchu aby mu trochu splihlo ego.

    Jinak nedávám… pokud dám, je to osobní a nitěrné z nějakého konkrétního důvodu. Lidém doporučuji ať se učí milovat sami sebe a bližní tak aby k tomu nepotřebovali speciální přístroje. Protože ani ten je nezachrání

  30. 32. taky dám klidně bezďákům na chlast. náhodně…. bezdůvodně. jen tak protože mě to právě napadne v danou chvíli, v daný moment …. za vteřinu je to pryč, zapomenuto

  31. ta 33 vypadá v rozporu s 32. ale jen zdánlivě. Když mě někdo požádá o peníze… je to věcí náhody, kouzla okamihu

    jiné je ….kdy někdo se dostal do nesnází :-) tam uvěřím že je to tak… dám a nezkoumám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.