PŘÍŠTĚ LÉPE!
Pro růžové ryby a jiné krásné bytosti sem dávám odkaz na fotku profesora. Je v nejlepších letech, je profesionální i lidský a je to ten první vlevo tady v odkazu.
A je velká škoda, že toho dne tam nebyl on nebo někdo schopný komunikace.
Mají to ti lékaři těžké – přeskakovat z jednoho druhu nastavení do druhého. Nakonec mě napadlo, že by mě dost bavilo, kdyby si doktoři svůj způsob komunikace trénovali na mně. A já bych jim říkala zpětnou vazbu: Jak je důležitá a jak působila jejich poloha těla při sdělení (jestli mocensky nebo výhrůžně nebo lidsky…), jak jejich rychlost mluvení, jak důležité jsou drobné projevy respektu nebo zájmu (nabídnout bezpečný prostor, židli, kapesník, vodu, čas…), zda působili cize nebo se dokázali přiblížit (gestem, projevem soucítění nebo třeba tím, že řekli miniaturní ohraničenou věc o sobě – jaké něco bylo pro ně osobně, nebo že mají stejné boty jako pacient nebo cokoliv…), zda se pacient s nim cítil sám a ve stresu a proč, anebo proč se naopak rychle uklidnil a dokázal vnímat a něco domlouvat atd. To by mě fakt bavilo. Kdyby to byly modelové situace. Kdyby nešlo o mě.
.
Medici vstřebávají kvanta faktů. Zaěmřeníjen na fakta (jak to píšeš v komiksu).
Mladí doktoři jsou zahlcení vstupem do doopravdické medicíny, atestacemi, opití sebedůležitostí.
Empatie a pochopení důležitosti toho na medicíně okrajového předmětu přijde až se zkušenostmi. Vlastními, životními. S mnohou viděnou a zažitou bolestí.
Až s moudrostí.
Nicméně si myslím, že by těm mladým doktorům občas prospělo vrazit jim to uvědomění si skrze tu jejich faktologickou šlupku rovnou do hlavy nějakou ranou přes hubu.
No….tak doufám, že ti to čekání za týden vynahradí už jen samé dobré zprávy přímo od pana profesora.
A nad tím mladým blbem si nelam hlavu, máš svých starostí dost.
Já myslím, že by se doktoři i Petr měli podívat, jaký vliv má na léčbu psychické rozpoložení pacienta a hned by komunikaci přestali považovat za poslední předmět. No, ne nadarmo se jim říká lékaři a ne uzdravovači. Kdysi v mládí jsem měla mononukleosu, v krevních testech krásně vyšla, jen můj doktor Arab je neuměl číst. Tak jsem běhala po všech čertech, až jsem skončila na klinice exotických chorob, kde mě mladý lékař vítal slovy: “Slečno, nebojte, v tomhle věku leukemie nebývá…” naštěstí ho pak napadlo otevřít moji kartu a tam si to přečíst, uf. A těžko budeme klientsky tlačit na lékaře, když je jich tak málo, že jsme rádi, že se vůbec k nějakému dostaneme, že. Asi by to mělo jít přes pojišťovny, aby si uvědomily že i ony ušetří, když se vám lékař věnuje o ty dvě minuty navíc…
milá liško,
to byl teda skvělej akt sebepéče, jít tam s Petrem (Petru zdar!). mrzí mě, že ses potkala s tak nemožnou (zmatečnou, strašící a úplně nepodpůrnou) komunikací a držím palce na příští týden, ať je to po stránce komunikace i informací laskavé a uklidňující.
a díky za foto profesora, takhle na pohled působí jako výtečná kombinace profesionality a LIDSKOSTI*
Nojo, je to drsné.
Přesně, rozpoložení pacienta je podle mě velký faktor. A prostředí.
A pozor, to není za týden,
už zítra tam jdu opět s Petrem.
Mezitím jsem poslala mail (jednak profesorovia jednak nějaké jejich kontaktní administrativní pracovnici) s prosbou, jestli by tam zítra mohl být někdo, kdo komunikuje vhodně. Příště ho tu zveřejním. Akorát nevím, jak mi bude, jak to stihnu a tak. Digitalizovat obrázky budu muset foťákem, protože telefon mám v opravě. Snad najdu patřičný kabel.
Ahoj Liško, jsem tady napnutá jak kšandy. Ale z toho jak se to vyvíjí a jak všichni mají na vše dost času a pošlou nějakého vyjeveného mladého doktora, to vypadá spíše dobře než špatně. Protože kdyby to bylo blbě, už by se na tebe všichni vrhli.
Ale nechci předbíhat, jen to tady s tebou žiju a přeju si moc ať to není nic život ohrožujícího. Doufám že nepříjemné následky po léčbe, se podaří dostat pod kontrolu i když to bude chvíli trvat než se všecko zhojí.
Takže tfujtfuj tfuj. Myslím na tebe.
Držim palec.
Díky, Galahade a všichni!!
Ahoj ratko!
Taky si moc přeju, ať to není nic život ohrožujícího (tenhle obrat mě předtím nenapadl, ten je dobrej, musím si ho zapamatovat).
Tady je to mnohem lepší než na Bulovce, tady se necítím sama, ani když zrovna žádný komentář nepřibyde. Je to úplný opak, je to prostředí pro léčení. Děkuju vám moc, to jste udělali vy!!
Myslím, že je dobře, že ses ozvala s tím mailem. Neřekla bych, že v tom ze strany doktorka byl zlý úmysl nebo, jak píše rulisa, pocit vlastní sebedůležitosti. Nemusí si to vůbec uvědomovat. Což není omluva, možná ale ten tvůj mail pomůže, že ho na to třeba upozorní.
Ahoj Liško,
jen zírám na tu plejádu českého zdravotnictví – od přístupu na tom vyšetření, kdy nikdo neřešil ty sraženiny až po tohle. Když to trochu odlehčím – pak se mi nikdo nemůže divit, že se bojím doktorů:). Držím všechny palce na zítřek a přeji dobré zprávy.
Liško, buď zdráva a přeju zítra pana profesora. Má milej kukuč, tak s ním bych se nebála ničeho :). Zaujalo mě jak popisuješ jednání – způsob komunikace. Nejsem v tom školená, ale za ty roky práce s lidmi jednám podobně, aniž bych o tom uvažovala a inscenovala – jsem si uvědomila jak jsi o tom napsala. Teď v kanclu při sjednávání pohřbů. Nabízím kávu, ukážu kde je WC a nespěchám, a ty osobnější věci taky tam nějak automaticky vsouvám (třeba podoba člověka s někým ..mě zrovna napadla nebo otázka k něčemu osobnějšímu bližšímu). I když je to smutné, kolikrát se tam na sebe i usmíváme. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela… proč a jak, ale mám pocit, že nechybuji.
I já je držím a myslím na tebe, i když v poledne odjíždím zas kamsi a nejspíš si zas nezvládnu případné další/delší info přečíst dřív než v pondělí. Kéž už se vše v jasno (a slunečno) obrátí…
Ad zuzi – kolikrát nám tu lidi pláčou, a to už mají po pohřbu dávno. A stejně se usmívají a děkují za to, jak se jim věnujeme a snažíme se vyhovět a najít co nejvhodnější řešení jejich leckdy hraničně vyrobitelných představ, pomocí jichž se chtějí se svými blízkýmií rozloučit.Aspoň trochu se s jejich odchodem vyrovnat.
Jenže my jsme normální lidi. Ne doktoři. My děláme v podstatě oželitelnou práci, která když se zkazí, tak přijdou vniveč jen peníze. Máme čas a kapacity být takto lidští. Navíc nám ta lidskost umožní vyrobit zadanou věc správně a zkasírovat peníze bez komplikací. (Zní to cynicky, ale je to tak.)
Doktoři zachraňují životy, primárně, chybu nesmějí udělat a na nich závisí to nejdůležitější. Toto vědomí je tíživé, svazující, ale i excitující a posunující myšlení trochu jinam. Nutí třídit “tohle je hlavní, tohle není hlavní”. Nutí myslet daleko zaměřeněji jen na podstatu, na cíl.
Tou sebedůležitostí u mladých doktorů (ad Žena) jsem myslela právě tohle. Ne pýchu.
Milá Liško, vůbec se neznáme, ale čtu to tady už dlouoho a často na Vás myslím. Moc Vám přeju, ať je brzy líp, ať už konečně víte diagnózu a s tím už se pak dá pracovat. Osobně mám s (ne)komunikací lékařů bohužel také spoustu nepříjemných zkušeností. Jen u mě to bylo o to jiné, že se to týkalo mých dětí. A nejednou jsem zůstala stát / sedět / s otevřenými ústy, se slzami v očích, s pocitem totálního zmaru, své vlastní neschpnosti. Vystrašená matka s malým děckem, které naprosto otřesně komunikující doktor dá pocítit svoji převahu. Dneska už vím, co bych jim všem řekla, jak klidně a věcně bych reagovala a kde bych si stěžovala. A nebylo to vždy jen o zlé vůli, ale někdy bylo cítit i totální zmatek těch doktorů, kteří neumí reagovat adekvátně situaci, do které se třeba dosali poprvé, protože nikdy nic takového neviděli, takže začali chrlit medicínské termíny, nejasné prognózy…. a jak děti rostou, čím dál víc to vnímají, že něco není v pořádku, takže potom rozhozená matka, která se musí srovnat s tím, že je nechápavý debil, a bečící děcko, který ví, že je něco špatně, ale nechápe co… Synové už poněkud odrostli, s tím mladším stále řešíme naši nejasnou diagnózu, ale už jsme alespoň našli lékaře, který je tak nějak normální a hlavně byl ochotný se nás ujmout, což bylo pro mě v určité chvíli jediné kritérium, které jsem řešila.
A abych nebyla úplně nespravedlivá, jsou i fajn doktoři. Fajn nemocnice. Třeba v Brně na Žluťáku nebo v Dětské… ale kdo by tam chtěl, že?
Moc na Vás myslím, přeju ať už nemusíte trpět, ať se najde příčina a pak i řešení. Opatrujte se.
Šárka
A ještě teda… taky mi nějakým způsobem to Vaše sdílení pomáhá. Takže děkuju.
Šárka
Ty kousavé bolesti v zadku a kolem něj měla moje kamarádka dva roky a po intenzivních rehabilitacích má konečně klid. V noci spí. U Lišky se děsně všechna vyšetření vlečou. Rozum mi to nebere. Taky držím palce.
Šárko,
děkuju za dopis! Jsou to teda zážitky, někdy… A pomáhá to sdílet.
Soňo,
aha a od čeho ty kousavé bolesti měla?
To je vážně smutné, že budoucí lékaři berou něco tak zásadního, jako je komunikace s pacientem, jako zbytkový předmět až za kupkou hnoje. Měli by jim tam povinně číst tenhle článek!
Ad Šáka:
“…někdy bylo cítit i totální zmatek těch doktorů, kteří neumí reagovat adekvátně situaci…”
Joo, to je přesně to, co jsem taky měla na mysli, ten mladej doktor, co od Lišky v podstatě utekl, jako by nevěděl co s tím… Odborné termíny a hypotézy diagnóz jako ochrannej štít, když se vlastně leknou, normální komunikace vlastně je těžká.
Vyhřezlá ploténka. A Lišce už dělali magnet páteře?
Tak jak s těmi výsledky, Liško?
Asi bych se mohl optat citlivěji….
Kdyby byly špatný.
Že nejsou?
Soňo,
dík za odpověď. Magnet páteře dělali, ale nedovolala jsem se pak na neurologii (na Prahu 6), kde ty výsledky mají, abych se objednala. Napíšu jim. Už jsem mohla dřív, ale dneska jsem si ujasnila, že jim napíšu nejen o termín setkání, ale i o to, aby ty výsledky poslali mně mailem. Potřebuju je totiž pro fyuioterapeutku i pro to centrum bolesti.
Snažila jsem se je získat normální cestou, že mi je vydají na MR v nemocnici, ale tam nereagovali na zvonek a vlastně nemají kontakt, kam se obrátit…
Taky stíhám mnohem míň – někdy usnu, někdy mi není valně, někdy – včera a dnes – dostanu horečku a snažím se ji postupně srazit. Do toho mám telefon v opravně a dnes večer mi dali náhradní, aspoň to. tedy ne mně, ale kamarádce, která to pro mě celé vyřídila; já měla tu horečku. Docela stres.
Takhle se to se mnou protahuje.
Saule,
nejsou dobrý.
Zítra v úterý ráno jdu na dva dny do nemocnice – vezmou mi vzorek (snad to nebude náročné) a druhý den mi dají stent do zúženého močovodu, aby dobře fungoval (uf, taky doufám, že to bude bezbolestné a OK).
Potom dodělám info článek o výsledkách. Ten náhradní telefon mi dali až teď v sedm večer, takže nestihnu to udělat dnes, počkám po návratu z nemocnice, ve středu večer nejdřív (teď je pondělí 5.6.).
Vtipný je, že mi dali jako náhradní stejný typ telefonu, to mi ho rovnou můžou nechat a ten můj opravit pro někoho jinýho a prodat. : )
Milá Liško, jsem z oboru, externě také pracuji pro hospic.Kolegů se bojím, fakt…
Umím si to živě představit.Dnes jsem v situaci,kdy zoufalství nad celkovým stavem věcí přerůstá v agresi, tak chodím na terapie.
Moc na vás myslím
Dita
PS: jste jistě v dobrých rukách, ale kdyby něco, jsem tady
Liško, to je fakt těžké čtení, moc držím palce, ať se to už pohne k lepšímu!
nomi
“Saule,
nejsou dobrý.”
To ještě nevíš (doufám, že i teď)
Dobrý je to, že jdeš konečně do špitálu a že tvůj stav konečně někoho zajímá.
Dito,
Nomi,
Saule,
Díky, úplně mě to dojalo.
Z nemocnice mě pustí až zítra, v pátek. (Namísto ve středu nebo ve čtvrtek.)
Napřed hned zkraje v úterý řekli, ze mi radši daji zase transfuzi, tak mi dali dávku hemoglobinu a dávku plazmy. Tu jsem ještě neměla!
To znamená, ze se všechno o 24 hodin posune. Teď už ponekolikate dojednavaji, jestli mi během této hospitalizace daji ten stent do zuzeneho mocovodu, aby dobře fungovala ledvina. Urologove prý říkají, ze to není třeba nebo nevím, mé informace jsou kusé.
Taky začli zkoumat mé zánětlivé parametry, hurá, teď mi vzali moč, ve čtvrtek.
Koukám co dvě hodiny, jestli něco nepřibyde…
Liško, zdravím tě a myslím na tebe, při tom všem s čím se to liščí tělo potýká pak ještě řešit lékařskou péči, to chce velkou porci síly. Je fajn že máš své důvěrné pomocníky, a přátele, kteří tě drží nad vodou. Tak ať se už konečně ta rada starších rozhoupá a něco se děje. Něco co ti uleví a ukáže cestu za lepšími zítřky. Ahoj. zuzi
každých deset minut klikám na Lišku. Tak snad se něco dozvíme. Držím palce.
Ahoj,
děkuju, že na mě myslíte.
Klikali jste zatím předčasně – vždyť jsem byla v nemocnici až do odpoledne 9.6.
A to tu nic přibývat nemohlo, leda komentář. Teď jsem doma, od včera odpoledne 9.6., ale vězte, že mi všechno běží pomaleji, než byste si představovali. Já ruče nesednu ke kompu a šup šup si tam nenaházím obrázky a ráz na ráz je upravím a šup s nimi do článku. Všechno to jde pomalu, protože jsem celá rozbolavělá permanentně, mezitím jdu třikrát na záchod,pak se z toho vzpamatovávám, taky to všechno na počítači nedělám vsedě, ale v pololeže, takže mi to způsobí většinou nějaké bolení zad, celkově mi není normálně pěkně zdravě činorodě. Do toho zjistím, že mám horečku, musím ji snižovat, při horečce je mi trochu hůř než jindy, sotva budu koukat do počítače, oči to neberou.
Musím obrázky nafotit, to ještě nemám, pak je upravím, to umím rychle, kontroluju, jestli jsem žádný nevynechala, je to pro mě další konfrontace s tím příběhem, co je na obrázkách, už se dostane někam do minulosti, koukám na něj jako na jeden díl seriálu, jeden článek na blogu. Přecejenom je to ale zase něco jiného – už se s tím tak neztotožňovat, už si nic neodžívat jako při kreslení, ale předložit to ven. A říct si, kde to utnu, pokud to nemá jasný konec a mohlo by to pokračovat dalšími obrázky. Většinou v těch dílech teď je hodně těžkýho, zaznamenány jsou chvíle a dny, kdy mi nebylo dobře nebo kdy jsem se setkala s něčím nepříjemným z mašinérie zdravotnictví. A díly, co budou teď a co některé ani nejsou nakresleny (a tím se s tou hrůzou budu konfrontovat znovu), nebudou žádná lehká věc.
Kdyby vás napadlo, co mám udělat pro odlehčení, co sem dát pro odlehčení, jak mít nadhled, optimismus a tak, nějaké správné nestresové nastavení, tak to by bylo super. Jak vykouknout z tématu nemoci?
Ahoj Lišti. Nevím. Nemám radu. Zkoušela jsem přes ty vzpomínky na Itálii, ale to nefungovalo. A myslím, že by to nefungovalo ani mně – byla bych ještě sentimentálnější. Vůbec si nedokážu představit, jak bych to na tvém místě zvládala já. Nejspíš už dávno nezvládala.
Takže pro mě ohromný obdiv za tvou sílu.
Možná ještě najít nějaký objekt pomoci směrem od tebe jinam…? Někomu jinému?
Nevím. Jen plácám.
A držím palce.
Pomoci jinému – mě napadalo od začátku, už před rokem.
Ještě si to v hlavě shromáždím a vykopneme to téma v nějakém článku.
Ted se mi to vlastně vrací do září k mému utajenému projektu, rukodělnému, který měl produkovat dárečky a měl začít v květnu, kdy už je v kuchyni teplo… a v červnu je tam myslím lepší teplo a nějak to chci zkusit.