A RYCHLE NA ZÁCHOD.
Z léčby zbývá už jen týden a kousek. Vedlejší účinky každodenního ozařování jsou teď už jedna z hlavních subjektivních potíží. Naproti tomu dřívější bolest (nervu od operace) je tlumená a objevuje se jen tak dvakrát denně, to je skvělý, můžu každý den otevřít počítač, mám na to sílu. Na jiné věci ale ne.
Třeba na ježdění hromadnou dopravou sílu nemám, zvlášť když je horko. Naštěstí vydržím už dost dobře sedět v autě oproti dřívějšku; při té bolesti se nedalo moc sedět ani krátkodobě, natož v nízkém autě nebo na měkké sedačce a natož při jízdě po dláždění. Už to jde, takže jezdím většinou taxíkem typu Bolt. Teď se mi stalo dvakrát, že ta jejich aplikace blbla, tak jsem jela normálním taxíkem 14014 a bylo dost osvěžující jet s člověkem, který mluví česky a vyzná se ve městě. Hromadnou dopravou jsem tenhle týden nejela vůbec a minulý týden jen jednou domů. A to jsem ani původně nechtěla. Přivolala jsem si před nemocnicí Bolt a ono se jméno řidiče ukáže až poté, co i on potvrdí, že jízdu bere. Ukázalo se jméno Islam. A to jsem si řekla, že teda ne. Že s ním nepojedu. Že to je na mě moc. Spousta předchozích řidičů měla jméno ze střední Asie nebo rovnou muslimské a jela jsem s nimi, ale nikomu rodiče takhle přímo a radikálně nedali už do kolébky jeho náboženství, vnuceně. Mě naštvali. Kdyby se jmenoval Kalvín Novotný, taky tu jízdu zruším. A když jsem ji zrušila s vysvětlením, že „objednávka vznikla omylem,“ nechtěla jsem hned volat jiný vůz… tak jsem kousek popošla a zjistila, že na tramvaj dojdu a že zrovna je pod mrakem, tak to vydržím. Pravda je, že potíže mi dělá také stát na místě, stát na zastávce. Potřebuju spíš sedět. Nejlépe pololežet. V té poslední pozici se cítím jakobynic. Pak když se zvednu, začne mě něco pobolívat, anebo…
Anebo musím rychle na záchod. Na kterou? Nejprve proberme malou. A nic vtipného od tohoto pacientského tématu nečekejte. Důvodů je víc – jak se praví v písni od Keksáků, proslulé po regionálních tanečních zábavách. Jedním důvodem je, že se snažím víc pít. Hned jak přijdu ze záchoda, napiju se. Protože jinak mě pálí při močení a to já fakt nemám ráda. Druhým důvodem je, že kromě pálení i častější nucení na močení je vedlejším účinkem ozařování. A hlavně první dny po ozařování vnitřním – to probíhá v narkóze s dvoudenní hospitalizací – je to nucení ještě větší.
A někdy musím rychle na velkou. Třeba čtyřikrát po sobě. Hodně mě to ždíme a pumpuje, kousek se vykadí, umeju se, jdu se obléknout nebo si vyčerpaně lehnout – a ne, hned musím nanovo a už to ždíme. Dost nepříjemně. Vlastně to bolí. Čtvrthodinka ke čtvrthodince, čtyřikrát na záchod a čas peláší a já jsem vyflusaná a musím si lehnout. Včera i předevčírem jsem kvůli tomu přišla o hodně později na ozařování. Lékařka mi pak řekla, že si mám vzít dvojnásobnou dávku prostředku proti průjmu. Teď už jsem si ji vzala a stejně jsem šla za půl dne třikrát. A časté chození na velkou má ten efekt, že se nestihnu v mezidobí pořádně napít, vypitá tekutina nestihne dojet do močáku a zas to pálí.
Pokud se ty nepříjemné účinky už nezhorší, budu šťastná a budu mít pocit, jak dobře jsem ten léčebný proces zvládla. Před týdnem o víkendu jsem dostala trochu strach, že budu muset být ke konci léčby hospitalizovaná. Byla jsem tak zesláblá z průjmu a z toho, že jsem méně jedla, až jsem sotva stála na nohou. Přinutila jsem se najíst bílkovin a zlepšilo se to. Zase jsem já naivka neznalá zapomněla, že na jídle záleží, když ho jíš ne moc, jen tak akorát. Každý propad se projeví.
Oslabená jsem i tak, mám míň svalové hmoty, už nikam nechodím, žádné procházky, kdepak. Jen na Bulovku a zpátky. Většinou ani nemám na to jít něco krátce koupit poblíž. Když jdu kousek po ulici, jdu jen domů, vím, že nemám ani na to, na chvíli zajít do obchodu, který míjím. Prostě jen dojít a stačí, víc nic. Takže už si nekupuju džusy – stejně by jen podpořily průjem – musím pít jen vodu a čaj. Ani jogurtové nápoje, jogurty, tvarohy, kde jsou bílkoviny; nakoupit zvládnu jen jednou za týden. Samozřejmě jen věci, co mnoho neváží. Třeba měkké želatinové bonbóny, ty jsem zjistila, že docela potřebuju. Hlavně po probuzení z narkózy.
Zbývá tedy: pět vnějších ozařování (s tím, že rozhodnou, jestli mi dají ještě tři navíc), jedno vnitřní ozařování a jedna chemoterapie a tu mi už nedají. Prý se to stává, že lidé dostanou méně dávek než stanovené maximum. Já měla dostat čtyři. Dostala jsem tři. Den před každou chemoterapií se dělá odběr krve a lékař podle něj stanoví, co a jak. Mně řekli, že mám málo bílých krvinek a můžu jít domů. A předepsali mi pít pivo! Protože je v něm vitamín B. Taky si koupit Pyridoxin B6. Ten jím denně, pivo jen občas. To je léčba snů, co? Ale v první chvíli to taková legrace není, když se dozvíte: „Máte málo bílých krvinek, můžete jít domů.“ Trochu to zasáhne. Já jsem hned rychle šla do své oblíbené podzemní chodby a to mě hodilo do klidu, ani jsem radši moc nepřemýšlela o tom, co se stane nebo nestane, když nebudu mít čtvrtou dávku chemoterapie. Nebo když mám těch krvinek málo. Radši se na to neptám. Jen tuším, že to znamená větší náchylnost k infekcím. Že mám málo červených krvinek, mi řekli pár dní předtím. A dali mi proto transfúzi krve, abych vůbec mohla absolvovat první brachyterapii – to vnitřní ozařování v narkóze. Další transfúzi mi pak už nedávali, tak snad se ty červené drží „na úrovni.“ Ozařování ničí krvinky. A ozařování v pánevní oblasti ničí i tu oblast, kde se tvoří nové krvinky. Nebo tak nějak. A onkologické onemocnění zahušťuje krev.
Ozařování může dělat spáleniny na kůži. A ty já nemám! Hurá. Jen tak dál. V informační brožuře psali, že ozařování pánve může taky mít trvalý negativní vliv na pánevní kost… to si zatím nepřipouštím. Nevolnost ve střevech nebo i houpání žaludku to způsobuje, ale na zvracení mi není a to je dost fajn.
A jak se pozná, jak to všechno pomohlo? Včera jsem se dověděla, že u karcinomu čípku se to pozná až po 3-4 měsících od léčby. Má vůbec cenu jít do té doby do práce? Asi jo :- )
SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany
Čelní útok
.
No, zní to pořádně děsivě. Ale je skvělé, že už dohlédneš nakonec – moc doufám, že to všechno zabere a nebudeš muset nic z toho opakovat! Jo a Kalvín Novotný fakt pobavil :-)
Co takhle křesťan Jebavý …
S velkým K :)
Tak nerv už to pomalu vzdává, ty nežádoucí účinky po ozařování se taky nebudou činit dlouho, takže teď už jen samá pozitiva :-)
A ještě se můžeš těšit na trochu aktivnější konec léta, nebo aspoň to babí už budeš mít v plné síle a parádě.
Liško, zvládáš to výborně, smekám.
hlavně už žádný blbý komplikace a pomalu a jistě nabírat sílu a energii…..kvalitně jíst a odpočivat.
trochu mimo téma : mě po prodělání covidu, který jsem blbě uspěchala a šla velmi brzo do práce – v podstatě po karanténě, do příšernýho pracovního záběru, tak se mi to vymstilo.
v podstatě dva roky jsem se sbírala ze svalový fyzický unavy, stěhovavých příšerných bolestí velkých kloubů, jela jsem na dřen až mi vloni na podzim kdy se mi sekly záda….teprve letos někdy kolem dubna se mi to všechno nějak pomalu srovnalo a ožívám, cítím energii a sílu.
píšu ti to proto, abys prostě tu regeneraci po tvých léčebných náročných kůrách nepodcenila a neuspěchala, dokud nebudeš skutečně v pořádku.
Liško, držím Ti všechny pěsti. Odpočívej a měj se ráda!
Ahoj, tak se po hektickém přelomu června a července (včetně jedné hodně smutné události) konečně zas ozývám po dlouhé době i tady na blogu.
Tahala jsem rozumy z kolegyně, která je po léčbě a operaci prsu. A ona že ví i něco od tety, která se trápila s čípkem.
Vykládala mi, ta kolegyňka, jak při chemo a radio zvracela a nic jí nepomáhalo, že i když si vzala 4 násobek antiemetik, stejně blila, to když jsem jí povídala o tvých trávících potížích. Taky vyprávěla o těch spáleninách uvnitř, co měla její teta, a tak všelijak – prostě mi o vyznělo, že sice každý má trošku jiné reakce, ale každý je má, a jinak že je to všude stejné, včetně toho, že když ti doktor léčí levou nohu, nechá ti klidně upadnout pravou ruku. :-)
Ale hlavně si myslí, že do práce bys neměla spěchat. I když by ti to pomohlo psychicky, tak fyzicky tě to bude vyčerpávat nad míru rozumnou a že pokud můžeš, měla bys prostě relaxovat jen a jen podle svých potřeb, lehnout si, kdykoli se ti zachce, podstupovat jen takovou námahu, na jakou se zrovna v tu chvíli cítíš, a hlavně se nestresovat, kvůli ničemu, natož kvůli jiným lidem.
Momentální pocit, že dobrý a že na to máš, bude zřejmě ještě nějaký čas hodně ošidný až zrádný.
Tak ti obě taky držíme palce, ať už to svítání na konci tunelu přijd eco nejrychleji a ať to už nebolí a nevyčerpává opakujícími se nekonečnými obtížemi . :-)
Ahoj Liško, těší mě, že už ta mrcha bolest tak nezlobí, to je určitě hned líp na světě! A jen tak dál, dtto jak píše přede mnou Betsabe, líp to neumím. Hodně zdraví!!! z.
To vypadá dobře! Hlavně jak už to pomalu vzdává ta zmršená bolest u třísla. Tak teď už jen zvládnout několik posledních nepohodlí při ozařování a potom se o tělo postarat, aby bylo jak ve vatičce! Přikláním se k holkám, taky bych s prací nespěchala a snad tě do toho nebude ze strany zaměstnavatele ani nikdo nutit. Vydechni si, odměň se, však z práce ti nic neuteče.
Díky za podporu!
A za to upozornění, že nemám spěchat do práce. Ozařování skončilo v pondělí 8.8., pak ten týden jsem šla ven jen dvakrát na chvíli, buď jsem měla vyčerpávající průjem, nebo se mi motala hlava a bolely mě nohy. Teď to vypadá, že tyhle vedlější účinky už jsou pryč, je to dobrý, jen ospalost a slabost zůstává. A hned jak se cítím celkem dobře – když jsem v pololeže – napadá mě, že do té práce půjdu v září apod. Takže to upozornění, abych to neuspěchala, bylo na místě. Jak mi jen trochu otrnulo, už bych skočila o skok dál, přitom sotva dělám kroky… tenhle týden jsou zkoušky s divadlem, takové pohybové etudy, vzniká něco nového, tak tam budu odpoledne chodit a uvidím, co vydržím. Včera jsem tam teda jela taxíkem, radši, abych se neunavila hned na začátku.
Liško, držím Ti palce ať se plně zotavíš a můžeš dělat vše co ráda děláš.
Ono asi nic nebude jako dřív, člověk je opatrnější a možná nepojede nadoraz. Tedy ze začátku :-) tak tfuj, tfuj, tfuj! ať se daří.