Leností ke zdraví

DETAILY Z LIŠČÍ POSTELE…

nedele_008_500

Nedělní odpoledne. Před týdnem. Fotila jsem si toho utěšeného dne z postele krásu liščího příbytku. Bolelo mě břicho, nikam bych nedošla. A dnes jsem chtěla jít ven nebo dokonce zkusit běhat. Ve chvíli, kdy by byl čas vyrazit, se mi to jeví jako zamlžený nesmysl, šumění oceánu v dáli, výkřik rorýse v nebeské výši, zavlnění žížaly v zemských hlubinách. Nic, nikam se nepůjde. I když – teď prosvitlo slunce! No tak dobře. Ale jen proto, abych si potom řekla: „Že já jsem lezla ven! Co mi doma chybělo?“

nedele_029_500

nedele_032_500

nedele_022_500

nedele_045_500

Tak už skoro jdu.

Jenže když půjdu do lesa, můžu si sice hlavou nechat plynout myšlenky – pokud se vůbec jaké dostaví – ale nedostanu za to nic, ani pivo. A to bych si dala. Ledaže bych šla tím lesem do vedlejší vesnice na pivo. No a pak zase zpátky, to už se mi nebude chtít …

A když někam jdu, musím si vzít s sebou peníze, blok na kreslení nebo knihu na čtení – a s takovým nákladem už je vyloučeno běhat pro zdraví.

Zkrátka samé komplikace a samá úskalí!

nedele_044_500

nedele_027_500

nedele_048_500

nedele_039_500

nedele_033_500

Krom toho potřebuju vyplnit nějakej divnej papír pro sociálku, bylo by dobré si zahrát na baskytaru, umýt okno, uklidit zimní boty a netrapčit někde v lese na očích cyklistům a venčitelům psů, nařachaná v kalhotech, které na mně loni plandaly. Ale jdu. Pak podám zprávu.

nedele_043_500

nedele_015_500

nedele_049_500

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

66 komentářů u „Leností ke zdraví

  1. Už jsem zase tady.
    Došla jsem do vedlejší vesnice okrajem lesa, pamatovala jsem si, kde je jedna ze dvou hospod, byla otevřená, krásná, velká i s venkovním posezením. Dala jsem si plzeňský a vepřo-knedlo-zelo.
    Pak jsem s vypouklým břichem šla kachním krokem zpět jinou lesní cestou, kratší. Slunce už praží!
    Žádný rozhýbávací ani hubnoucí efekt se nedostavuje.

  2. je to příjemný pocit se pořádně najíst a mít plné břicho. taky jsem dnes pořádně navařila a všichni se najedli a byli spokojení. dnes byl u nás na obědě i pan farář a říkal že bude chodit často :-)

  3. Byla jsem se psí holkou, to musíš, i kdybys nechtěla :). Ale dělala mi společnost zas, a ven chvíli chtěla.
    Trochu mě mrzí, že se teď nemohu vydávat na kole, možná bych po rovině i mohla, ale už se teď nějak bojím, ten kotník se mi zvrkává.
    Jinak, jak se mi nechce, nejdu. Přitom, když jsem nemohla dva měsíce vůbec a bylo krásně, říkala jsem si, co bych za to dala, kdyby byly mrazy a já mohla jít aspoň kousek po ulici.

  4. Teď už mi konečně vytrávilo a odpočala jsem si u filmu s Herculem Poirotem. Jdu si dát sprchu a pak uvidím, co udělám s tím kilogramem mrkve, co jsem si pořídila a čeká na zpracování. Jojo, o zdraví se musí pečovat.

    … teď jsem smazala něco o ledviňáku a ohřívací lahvi; nemusím sem psát všecky intimnosti z postele :-))

  5. ratko, škoda, že bydlíš tak daleko, taky bych pak po dobrém obědě chodila častěji :)), i když vařím a snad taky dobře..:)

  6. anino,
    se psem je to dobrý, ten poskytuje jakési „alibi“ – jít jentak sám přes pole a přes les a pak zpátky (lhostejno zda s návštěvou hospody nebo bez) přecejen působí bezcílně a zbytečně; když jde člověk se psem, má jasný důvod.
    Projet se sám na kole, to už je taky víc odůvodněné – sportem, vydranděním. Ale jít sám pěšky je pořád pro mě to jediný, co je bez alibi, a proto se do toho člověk hned tak nepustí. Teda tím člověkem myslím sebe, která se musím dost přemlouvat, abych to vždycky neuzavřela větou: „A co bych tam dělala, stejně nepotkám nikoho známýhom, tak co, to můžu sedět doma a je to nastejno, akorát neuvidím za den tolik kytek, motýlů a stromů.“

  7. 7. tenhle pocit zbytečnosti mívám i když alibi je, dokonce když jsem s nějakou skupinou co mi „nesedne“, takový ten čas – nečas kdy se člověk cítí jako v kleštích že maří čas. Mívám ten pocit i když se dívám na pitomý film, když jdu do divadla a je to blbost… intenzivní pocit zabíjení něčeho moc důležitého. vlastního života.

    když ale nedělám nic, třeba venku a jsem usebraná teda sama se sebou, sama v sobě jaksi naplněná tak jsem jak to říct zvláštně uspokojena :-) muž mě furt nadává, že mě nic nebaví. ale baví. bavím mě právě ten vnitřní klid. ráda chodím ven, ale nikoliv něco sbírat… prostě jen ponořena do sebe vnímám vzduch kolem, prostor. v lese nebo u řeky to jde líp. nebo s někým s kým si rozumím. jen mlčet.

  8. Chodit je prima – ale právě jen když se mi chce. Dnes jsem se spolehla na to, že nakonec až budu v akci, zjistím, že se mi vlastně chce a ne že ne – no a zjistila jsem,že jsem to nepotřebovala, jen ten vzduch, ten jo. Ten byl potěšující; ovšem kdybych si sedla pod okno na houpačku, taky by byl.

    A nebyla bych natláskaná jídlem z hospody. Ale nebylo by pivo.

    Teď bych si zase dala pivo. Ach, ten chladivý nesladký mok! Dám si studenou vodu s šumivým vitamínem.

  9. 7
    Chůze je prokazatelně nejzdravější způsob pohybu venku. Je zdravější než běh i jízda na kole.
    Osobně když chci udělat něco pro zdraví, jdu pěšky. S oběma foťákama a několika objektivama.
    Kolo beru jn jako přesunovadlo, tím spíš, že když jedu na kole, tak sice jednorázově vydám spoustu energie, ale pak taky jednorázově dostanu ukrutnej hlad a chuť na pivo, takže výsledek je nejistý až kontraproduktivní. :-)

  10. ad 5, tak koukám ratko, že z oběda nic nebude :))

  11. ru,
    je chůze vážně nejzdravější?
    Taky z ní můžou bolet záda …
    V tom případě mohu být dnes spokojena, protože takových 7 km jsem ušla, to bylo jako nic.

  12. 12. kdepak. :-)) žádné obavy. zatím jen ty nejlepší zkušenosti z blogosféry :-)))

  13. 13. z chůze bolet záda? pokyd je špatné držení těla. ale chůzí se držení těla může srovnat. teda správnou chůzí :-) popocházení krok sun krok mě taky vyřídí, a musím si sednout. nejlépe lehnout. chodit se musí plynule, optimálně spíše rychlejí než pomaleji.

  14. Chůzí se myslí pravidelná, spíš svižná chůze, nejlíp terénem, ne courání se na dlažbě po památkách nebo kolem výloh, jo, z toho i mě bolí záda ukrutně. :-)

  15. To jo.
    Já chodím rychle, kilometr za deset minut.
    Akorát boty hrajou velkou roli. Sice jsem měla na sobě nové boty na chození, ale připadala jsem si jak kachna, byť jsou pohodlné. Asi jsem si moc zvykla (od 11 let) na kotníčkové a ty nízké mi připadají rozťáple kachní.

  16. Jak koukám na ty fotky – není špatný si vyfotit kousek stolku po babičce a něco dalšího ze svého pokoje; kdekoli si otevřu internet, mohu se cítit trochu jako doma. Akorátže tím pocitem přitakávám virtuálnu jako svému světu a to nevím, jestli mám podporovat. Navíc je v tom prvek potutelné radosti, že ostatní vidí nějaké kousky věcí nebo šmouhy, ale jen já (a ti, co se s nimi setkali naživo) vím(e), co ty předměty jsou zač. (Žejo, dildo z Itálie…)

  17. Mně před chvílí vynadal jeden stálý zákazník-kameník, že letím jak splašená. Tak jsem ho ujistila, že let je můj přirozený pohyb, neb šmatlání se sun krok sun je zdraví škodlivé, a že ho dám do učení k mému synovi, protože to je teprv svižný krok, toho nestíhám ani já. :-)

  18. Úplně to vidím – přihrneš se tam, on v pondělním ránu ještě nerozchozený se tě lekl, znervóznila ho ta rychlost, tak to řekl nahlas a tys ho zahrnula ještě přívalem rychlých slov a on pak už kapituloval, jen se usmál a když později odjížděl, byl rád, že v klidu dosedl na sedadlo do auta a krajina se jen tiše míhá. A nejel rychle.

  19. Leností ke zdraví … dneska jsem nějak ochromená a vůbec se nemůžu do ničeho pustit, to je hrůza! Ta nechuť!
    Takhle silná nechuť, to tu dlouho nebylo. Asi že je venku hezky … Hesla typu „nejdřív práce, potom zábava“ na mě dnes nepůsobí, ó hrůzo ochromující, jdu to prolomit.

  20. Uf, jednu věc jsem začla prolamovat.
    Ještě se tak prolámat do druhé věci.

    Jak to děláte vy?
    Já mám dojem, že prokrastinace vzrůstá u víc lidí právě proto, že je toho tolik – tolik mailových schránek, internetových stránek, různých aplikací, prostě příliš mnoho virtuálních míst k vyřizování věcí; ne jen jedno nezorané pole, na které člověk ráno vyjede a pracuje tam.

  21. Pro mě je deset kilometrů za hodinu trysk, rychleji než sprint. Rychlou chůzí chodím 5 km za hodinu. Touto rychlostí i běhám :-)
    Mám to bezpečně ověřené. Když třeba jdu 15 km tůru tak mi trvá určitě víc než tři hodiny . Někdy i pět.

  22. 23 ratko,
    kilometr za deset minut znamená 6 km za hodinu; 10 km za hodinu neujdu, to bych musela běžet a to já né.
    A počítáno bez velkého batohu a ne ve strmých horách.

  23. Díky za vysvětlení. to jsem zase četla jiným orgánem než hlavou :-) šest km možná uběhnu i já když se hodně snažím

  24. 21-22. když se mi zdá něco nesmyslné tak to nedokážu dělat. blokuji se zevnitř sama až k ochromení. Mělajsme to jako holka, protože jsem se neuměla postvit rodičům čelem a tak jsem víceméně jen revoltovala depresí :-) Teď vím co chci, a jdu to udělat.

  25. 26. to „sebe“blokování může být i způsobeno přebytkem energie které se hýbe v člvěku protichůdnými směry. chaoticky. prvotní dojem je kolikrát, že je energie málo ale ono je jí ve skutečnosti přebytek. akorát není nasměřovaná určitým směrem. když se pak objeví žádoucí směr a cíl, tak vše běží jak po drátku :-)

  26. ratko 26+27 … = 53,
    to si myslím podobně. Nemám málo energie vlastně nikdy, akorát ta energie čeká, kam ji nasměruju, kam ji napřu. A když ten tok zablokuju nechutí dělat jednu věc, tak potom ani volně nejde směrovat do jiné věci a zůstává viset někde kolem a nedělám nějakou dobu nic a cítím se zchromle.
    Ta nechut mívá právě ten důvod, že nejde o „mou věc“, že jde o něco co jsem nevzala nebo ještě nevzala za své. Nebo už nechci brát za svoje. Nebo i jen dočasně. Když se ten tok zastaví, je to otravné.

    Taky mě napadalo, odkud to pochází, kdy se to vzalo a jestli je to z dětství, z té bezmoci, že jsem jedna proti dvěma. Myslím, že jo. To ochromení se mi stává, když jde o „přesilovku.“

  27. … vlastně to ochromení a nedělání, nevykonání úkolu včas, je pasivní resistence, je to manipulace, protože tím držím v rukou tu činnost, jen držím, nekonám, ačkoli právě je v tom zaangažováno víc lidí (ta „přesilovka“) a já tím pozdržením mám v tu chvíli moc. Nad tou věcí a nad těmi zúčastněnými.
    Jakoby pomsta za to, že si někdo dovolil mi něco zadat.

    Jojo, některé kouty duše nejsou krásné, barevné, načinčané a pilné.
    Ale lepší je je tahkle rozpoznat, než ukazovat navenek jen krásu, barevnost a načinčanost. Kdo ukazuje jen to, vždycky mi smrdí.

  28. ano, mám to tak. vzhledem ke sklonům k pasivní rezistenci (jsem vzpurná až k chorobnosti) ,musím pořád hledat a pídit v nitru po brzdách. co mě brzdí, co mě sere, proč se seru já třeba… furt musím být ve střehu abych sama sebe nezavařila. uklízet si denně. večer ještě před spaním realxuji a čistím „duši“. Bez toho už nemůžu být. Zahltila bych se. Raději se rozkřičím, rozpláču, udělám ze sebe vola a blba dohromady, otočím nitro naruby. ukážu všecky záchody, kdokoliv cokoliv může jít rozhrabat…. nic tam není. až takhle jsem to musela otevřít abych mohla volně a svobodně fungovat.

  29. Vzpříčení se je totiž charakterová slabost. Je jednodušší (a zbabělejší) se vzpříčit a sabotovat druhé než se aktivně a otevřeně rvát za něco. Člověk se i jakoby cítil lepším, méně chamtivým když teda dělá toho kaziškuka.

    A v tom to je. Ohrňovat nos nad tím co dělá druhý a vzpěčovat se něčemu s čím nesoouhlasím není o nic lepší že bojovat o to s čím souhlasím. A co chci. Jasně se přihlásit ke svému chtění a rvát se o to. A třeba i přes mrtvoly a vzpečování se těch druhých. to přináší vnitřní klid. Akce. Akce vedoucí k naplnění svého života. Bez akce běží energie naprázdno.

    Jsou to dva základní scenáře. první jako rozbíjení díla toho druhého. a druhý jako buldozér jedoucí za svým. Tyto dva scénáře jako krajní polohy toku energií. co chci? Kam chci jít? Kde je můj cíl? co je to?

    Bít se o to svoje (moje) na život a na smrt. Intelektálům je to cizí a jdou na to víc od lesa. Kultivovaně. Aby nakonec zjistili že to nefunguje. že je přeprali, překročili a oni tam zůstali stát vzpříčeni. I když jsou chytří, a vzdělaní a kulturní a já nevím co. bojovat za to svoje je třeba srdcem. nic nikdo nedostane jen tak. od nikoho.

  30. vím že to zní hrozivě. jakože jít přes mrtvoly a tak… hodně přeháním. ale mě dochází, že mnohem horší je zůstat stát a vnitřně tak nějak odumírat, zavíjet s eod sebe místo aby to bylo naopak, aby člověk košatěl a rozprostíral se (myslím jen vnitřně).
    domnívám se že akce (ta správná v souladu s podvědomím) přináší úlevu. že se stalo co se státi mělo. protože i „ti druzí“ to uznají. Vlastně to očekávají, že se tak stane. Všem se uleví.

  31. 31 no to nevim, to už mi připadá, že je něco jinýho…

    32 tojo, ale není jen košatění a rozprostírání, je také to druhé a není to záporné.

  32. možná sjem se trochu moc rozjela. řeším tady nějaké šílenosti tak jsem to vzala moc z jedné vody.

  33. 21
    Nikoli, on přišel do schodů za mnou, která jsem seděla u počítače, a chtěl to či ono, tak jsem skočila, podala udělala, řekla Tak jo…“
    Ale jinak s tím zahrnutím slovama to sedí, to dělám některým kolegům ráda, páč mě baví, jak jim z toho lezou voči z ďůlků a jak to pak líčej u oběda nebo svačiny „ťaťaťaťaťa“… :-)))
    A nejradš to dělám těm, co sami mají tendence druhejm skákat do řeči a rozebírat furt to samý dokola a nenechat se odbýt. Třeba jako tendle lezoucí kameník. :-))

    Ona spousta kameníků-písmáků k stáru už nemůže na nohy, má je křivý a bolavý, chodí jako kačeny a skučí na kolena a kyčle. Je to od té práce, věčně je člověk někde poskládanej dole u pomníku, zkroucenej, přesezenej…

  34. 30 nojo, je to pro toho aktéra-člověka lepší, než to schovat v sobě, prokrastinovat a mlčet. Ale co je lepší pro okolí, to je otázka … jasněže pro okolí je nejlepší, aby každý podílník vykonal svůj díl, jak bylo domluveno, to jasně, ale když už to odloží, tak pak stojí před situací, JAK s tím naloží, co řekne, jestli jen na poslední chvíli vykoná a nic neřekne, anebo jo nebo s tím opruzuje jiné a chrlí to na ně, ačkoli je to jeho problém a kdyby konal včas, nemuselo by ho to otravovat a nemusel by on tím otravovat své bližní, aby si ulevil – místo aby rychle konal a tím si ulevil … vlastně když tím otravuje, tak asi cítí, že JE, že je důležitej, že ho někdo musí poslouchat, jeho žvasty …
    Já většinou sama nekonám a sama konám a nahlas nikoho neopruzuju.
    No a pak z toho ovšem tolik nevytřískám :-)) Žádnou pozornost nezískám – však ji ani nehledám.

  35. košatění a rozprostírání. rozprostřeš se a rozpustíš. to druhé už je cesta zpět. je třeba jít dopředu. teda tak to cítím, nevracet se.

  36. … 37 ale ani se pak sama nepochválím, že jsem „se přemohla“ a vykonala, co mi náleželo.
    Možná by bylo dobrý, kdybych se sama víc pochválila a ne si jen řekla: „No konečně, tak přecejen, to zas bylo drámo na poslední chvíli rozechvělé – však by mě to jinak ani nebavilo, to jsem celá já“

  37. 38 košatění a rozprostření je pro mě synonymum pro expanzi a pronikání do vnějšího světa;
    tedy druhý pól toho je snížení se do hloubky, ticha, rozjímání, introvrze a sebereflexe … nebo i jiné další „opaky“ to mohou být, podle toho, kdo to posuzuje, kdo si to jak vykládá.

  38. 37. už musím pryč. ale tady bych asi zahákla. máš svůj pohled. není moc objektivní. nejde o pozornost. je to trochu jako jízda v autě. i jako úplný začátečník můžeš relativně bezpečně prpojet, když ostatní účastnící vidí kam chceš jet. Uhnou ti a umožní ti projet. Když ale do poslední chvíle není jasné co chceš udělat a pak najednou strhneš volant, je malér. nejde o pozornost, jde o plynulý pohyb mnoha účastníků. kdy je třeba aby se každý někam dostal a vše tak nějak plynulo. tam kam má jít. nepřekáželo se, nevadilo a tak….

  39. 37. pro okolí je velmí špatné když člověk mlčí neprojeví se. protože pak se věcidějou bez něj a kdy žon se konečně ozve tak způsobí zácpu, které bylomožné předejít. Košatění znamená vnitřní vývoj, poznání a porozumění dějům. Vědět odkud a kam co plyne. Jakoby vnímat všecky směry současně a umožňovat jejich tok. T aindividulaita se pak v otm všem může projevit jako nová rostlinka s kořeny v „celku“. Ta rostlinka pak jakovy vyrostla zničeho. Jeto stvoření.

  40. Ad odkládání povinných činností:
    Papír OSVČ na sociálku neumím vyplnit ani s pokyny,
    i když jsem tak chytrá, že jsem pochopila zkratky DP a MVZ (ale teď už jsem zase to MVZ asi zapomněla :-)))

    Chválím sééééééééééé! Jsem dobrá, vyplnila jsem správně daně a jen to soc. ( a možná i zdrav.) neumím.
    Možná byl dnes termín odevzdání – to jsem taky nepochopila! – ale já asi nebudu ten, kdo papír dnes stihne dát na poštu. Zítra tam zavolám. Nebo někdy jindy. Nebo … ne, nezavolám, to nesnáším, radši tam půjdu zítra odpol. Teda ale nepochopila jsem z těch jejich stránek, kam patřím – jsou dvě možnosti :-))

  41. 44. to nejsou povinné činnosti. to je něco jako jít nejít na záchod, nebo se nevysmrkat, neumýt. To klidně nemusíš udělat, můžeš to odložit. není to žádná povinnost. zkus třeba nejít na záchod. … co se bude dít třeba z půl dne. jaké to bude.

    A tak stejně je to i s těmi přiblblými papíry. Klidně je nedělej a uvidíš co se bude dít. není to povinnost. akorát když je neuděláš budeš se divit co všecko tě bude otravovat a JAK tě to bude otravovat. jako to nevychcaní se. Takže když víše že se ti bude chtít jít na záchod když se včas nevyčuráš. Stejně tak si uděláš papíry. nikoliv z povinnosti. To žádná povinnost není a ani se nemusíš za to chválit. prostě to uděláš aby tě to NEOTRAVOVALO. Tak jednoduché to je. Jen tomu porozumět jak to funguje. že když se nevyčurám bude se mi chtít chcat. a žádná prokrastinace se nekoná. prostě na ten záchod půjdu hned jak se mi bude chtít a ráda.

  42. Ahoj liško, sice se asi bavíte s ratkou možná , jak píšeš lehce o jiném, ale líbí se mi ratky 31, a vůbec tu docela párkrát zaperlila moudry :) Nemyšleno ironicky..ratka, jak se rozjede..:)))
    Ale vy taky, aby jste si nemysleli :)

  43. 48. záleží na tom, kolik pozornosti chceš tomu věnovat. jak moc je to pro tebe důležité. když málo, tak to uděláš s co nejmenší energií jakoby to neexistovalo. prostě to zmizí z dohledu. Když je to důležité, takse s tím patláš a rozviřuješ to. třeba prokrastinací až jsi tím úplně pohlcena a zabýváše se tím dny. Je to paradox, ale funguje tak jak říkám. To čemu nevěnuješ pozornost vyřešír rychle a bezbolestně hned s minimem námahy. cak a je to pryč. a to co víří v tvojí hlavě to úmorně řešíš, že s eti nechce a ještě ne a pozdějí a možná a tím můžeš tematem dlouho a vášnivě zabývat.

  44. takže ten princip je srovnatelný. U chození na záchod se nezmítáš v konfliktu. Je to jednoduché, pocítíš nucení na záchod tak se vyčuráš. Stejně jako s jídlem. Podobně by jsi mohla udělat i ty papíry. víš že jemáš udělat, vezmeš si je, vyplníš za 10 minut, za dalších 10 minut je máš na poště a jsou pryč. Vůbec ti do života nezasáhli. Teda pokud zde není důvod se tím nějak speciálně zabývat.

    A protože ty se tím zabýváš, tak zde je něco vnitřního co tě k tomu nutí. co tě vede k tomu aby jsi se tím zabývala. Vnitřní konflikt. Rozpor. Píšeš že se k tomu musíš nutit. Přemáhat. Co je ta síla která tomu brání? Co to je? Proč odpor? Co by ta síla dělala raději… A dělá to? Co ta síla dělá když nedělá papíry. Můžeš to celkem dobře sledovat co teda děláš když to papírování odložiš. Co to je, to co děláš. Třeba zjistíš že děláš „guvno“. pardon za výraz. ale cítím z toho brzdu. Papíry dělat nechceš a ani se ti nedivím ale nejsi hnaná tou silou někam. Ta síla je spoutaná. Papíry nechce. ale spoutaná je pořád. Kůň má nasazenou uzdu příliš na těsno.

  45. 50
    to si zase posunuješ, kam potřebuješ, aby ti to sedělo – ve skuztečnosti ty formuláře za 10 minut nevyplním ani kdybych jim rozuměla. Nevyplním je ani za 10 let. Protože nevím, co po mně úřední jazyk chce.

  46. 52. no dobře, přeháním :-) ale naučíš se to raz dva. je to maličkost, ale je třeba se tomu napoprvé věnovat. porozumět žeto jinak nejde, že příště už budeš vědět a že třeba ti už bude chodit jen složenka když se nic nezmění. Ale pokud se to neudělá, tak je to neuvěřitelný opruz. zažila jsem na vlastní kůži.

  47. zažila jsem takový opruz, že se ještě dnes osypávám hrůzou :-)

  48. Nenávidím a to si myslím, že nenávidět ani neumím, ale ty všechny papíry pročítat a vyplňovat je nad moje síly a jo i schopnosti porozumět. Mohla bych bádat různě nad tím, ale to se mi tak moc nechce, tak nebádám. Strašně nebaví a otravuje.
    Když už teda musím něco vyřídit na úřadě, čemu nerozumím, ani jak to vyplnit, klidně ze sebe udělám úplnou blbku a většinou mi to ze soucitu nakonec úřednice skoro vyplní. A jestli se tváří blbě, co je tohle za inteligentku atd., to je mi fuk, hlavně, že s tím pohne ona :)
    A jinak jsem ráda, že i tak chytrá liška v tom tápe a hned si připadám o něco chytřejší :))

  49. 56 mě nevadí být za blba vůbec. tdokonce jsou na mě úředníci milí a pomáhají mi. když jsem úplně špatně vyplnila a odevzdala daňové přiznání a úřednice mi zavola domů a řekla mi že můžu přijít mimo pracovní doby a že už to za mě vyplnila správně. jen podepsat :-)

  50. Dnes nebudu líná a vydám se do města – potřebuju nějakej ten oděv, když mi některé dosavadní jsou najednou zjara malé.
    Hezky jsem se nalíčila a jdu.
    Snad cestou zažiju jen samá příjemná dobrodružství.

  51. Dobrý, koupila jsem si sukni jarní na teď, boty letní kožené oranžové, minulý týden boty jarní černé,
    na úřad jsem dojela na správnou adresu, šla ke správnému okénku, nechala si poradit – slečna mávla rukou, že to mám nechat skoro celé prázdné, jen dvě čísla dát tam a tam – pak jsem papír odevzdala u vedlejšího okýnka s pocitem, že jednu nebo dvě věci jsem tam nezaškrtla (kde bylo ano/ne, jsem neoznačila pro jistotu nic) a šla jsem pryč, projela se tramvají a bylo.

    Tak ještě papír na zdrav.pojišťovnu, ten zase příští týden.

  52. správně,takto jsem postupoval s formulářem na dopravním úřadě,když jsem převáděl auto.
    Dal jsem ho do toho okýnka prostě prázdnej.
    Úředník udiveně zvedl hlavu,dlouze se na mne zadíval a potom tou hlavou chápavě kývl a vyplnil to za mne.
    Akorát jsem mu podával techničák a různý doklady.
    Dodnes si nejsem jistý,jestli mi to auto opravdu patří,ale kdybych to vyplnil sám,tak by mi jistě nepatřilo:-)

  53. Saule
    :-)

    Mě uklidňuje, že nic doplácet určitě nemám, takže snad mě nechaj bejt, i když nemám zaškrtnuto ani ano ani ne.

  54. Hlavně napsat, kam ti mají vrátit peníze :-) a že to očekávaš.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.