27 komentářů u „Liška nevymáchaná

  1. nepřišlo mi to zas tak hrozné „provinění“. věřím že se zúčastnění zasmáli :-) kresbičky jako vždycky bezvadné.

    to byla prga? zkouším si vybavit… možná moje děti. to byla teda šupa. možná, nevím:-) ale možná i prga.

    hafo jsem slyšela až v práci. že je něčeho hafo. štígro – štěstí?

  2. Možná byste i své připomínky k materiálům mohla doprovázet kresbičkami – pak by se všichni zasmáli a průsery by nebyly tak velké.
    Ale s VŠE máte pravdu.
    Milan

  3. Víte co se stane, když totálně neúspěšný matfyzák přestoupí na VŠE?
    Na obou školách prudce stoupne průměrná inteligence.
    Milan

  4. 6
    Jo!!
    Já věděla, že už jsem to někde slyšela… :-)

  5. Jednou jsem někam jela se svým šéfem a vtipně rozprávěla: „Znáte to – tělocvikář: Tupý, ale opálený!“ Až po nějakém čase se mi doneslo, že jeho žena je tělocvikářka…

  6. ratko,
    prga znamená první. ohláška, že jsem první a nikdo mi to nevezme. Druhý zvolá druga nebo drga, třetí třega…

  7. A vysoká škola ekonomická je v Plzni? Nedávno jsem viděl nabídku VŠE za 90,- Kam to vysokoškolství spěje, že už to můžou takhle veřejně inzerovat!

  8. 14 ratko
    ahá. A co jste jako děti zařvali vy, když jste třeba hráli země-město nebo nějakou hru, která je na čas? To jste řekli: „Mám“ jako na volejbale? Ale volejbal se hrál až ve vyšším věku než takový hry.
    Nebo když jste běželi ke dvěřím a někdo e jich první dotknul, těsně před někým druhým. Co zařval?
    My řvali PRGA!

  9. 15. moc jsem si nehrála :-( byla jsem osamělá. a když jsem pak někdy byla s dětmi hodně úzkostná. takové ty rychlé společenské hry mě lekaly. v úzkkosti jsem je přetrpěla ale nepamatuji si moc. teměř celé dětství jsme visela na „pracháči“ hlavou dolů za kolena a dívala se kolem. TAky jsem chodila na louku a pletla věnečky z trávy a květin. A skákala gumu se sestřenicemi. Tu jsem uměla skákat dokonale. i švihadlo. jinak jsem si malovala někde stranou. teď vím že jsme byla úzkostná, bázlivá. ale vystrkovaná do popředí kde jsemmusela něco předvádět. dětství… bála jsem se.

  10. jo, tys měla víc v popředí tyhlety společenský pocity (jak se začlenit, začlenit se vůbec, s kým, co říct, jak reagovat na někoho), co my ostatní taky všichni zažívali, ale když už jsme se líp seznámili vespolek, tak jsme se vzájemně podpořili, a tys byla vytržená (mj.ses stěhovala, jestli se pamatuju).

    – tyjo a to teď nasedá na můj pocit z dnešního rána, na téma samoty a strachu z „nechat se nést“ třeba i proudící vodou, která to symbolizuje. Nemyslím nic dramatickýho, ale říkám si zase: kolik znám žen mýho věku, který žijou samy jako já – a vyjde mi, že asi žádnou. Že jedině z blogů! A že jsem vděčná, že díky holkám z blogu – i tobě, i když nežiješ sama, ale jdeš do spousty témat – můžu cítit jako tehdy v dětství tu vzájemnost. Jinak bych byla moc ojedinělá ve svém okolí. Úplně. Stačí, že jsem jediná v okolí, co si kreslí v autobusu a nosí červený punčocháče a nebydlí v klasickém samostatném bytě apod :)

    Za to jsem vděčná. Že nejsem tak moc sama, jak vlastně jsem a jak si nepřipouštím. – No a to bych nebyla já, abych si teď neřekla: A nebylo by dobrý se naopak do té samoty ponořit a zdůraznit ji? Co by to udělalo? Třeba by to něco přineslo. Asi to udělám, když je to tu se mnou od rána.

  11. 17. jo. je to stejné… tedy stejné vody. já byla sama, když jsem se s někým seznámila jako skupinka byla jsem vyvržena nebo sama jsem se vyvrhla jelikož mě ta skupinka přetěžovala. cítila jsem závratě tak jako teď když třeba jsem někde ve skupině jako součást nebo jako ta na kterou se někdo „dívá“. neunesu to. Muž mi tvrdí že jsem zbabělá. ano to jsem . Překonat vlastní zbabělost znamená pokaždé (pro mě) přebít ji něčím silnějším. co stojí za t abych vylezla a šla se ukázat.

  12. Nevím, jestli se to jmenuje zbabělost.
    Spíš jde o „být středem pozornosti“ a do ¨jaký míry kdo z nás se v tom s potěšením rochní, nebo naopak stydlivě a opatrně vstupuje do kruhu lidí a jejich pohledů.
    Zkoušet to a „jít se ukázat“ je dobrý! Taky zkouším, různě, postupuje to.

  13. Jojo, nestátn v koutě, dát o sobě vědět. Být vidět. Odvážit se jednou, dvakrát, víckrát a pak už se to stane zvykem. Nebát se a nestrachovat z trapnosti. Když se tak cítím, neřeším to a jdu dál. Nevím jak jinak, ale svou vizáží, ohozem vidět jsi. A jestli máš pocit, že v životě jsi málo odvážná, tak přidej a zkus se vymanit ze stereotypní společnosti, ve které se možná pohybuješ, jestli to tak cítíš. Rozšířit své hranice. Být sám bez mužské opory není moc útěšné, ale co se dá dělat. Je to jen přechodné, tak se kvůli tomu neposerem. Má to i své výhody, tak na to nemysli a neutápěj se v těch pocitech osamělosti a nelituj se. My ti s miláčkem fandíme, jen miláček ti vzkazuje, abys to s tím pívem nepřeháněla.

  14. zuzi :)
    nepřeháním; jak pár dní nepiju alkohol, přestanu na něj mít chuť. K pivu včera jsem se musela skoro donutit – protože co jinýho pít, nic, sladký limonády nepiju a čaj jen teplej, takže bych do sebe klopila jeden za druhým, než vystydne.

    Přemýšlím o té stereotypní své zajeté společnosti, kterou už mám vyzkoušenou, a jestli zkusit zas jinou – a docházím k závěru, že každá jiná je pro mě brnkačka (oproti kolektivu vysoce zkušených psychoterapeutů). Pro mě osobně a moje pohybování se někde a mluvení… já nejsem ten, komu vadí projít sama přes místnost plnou lidí středem a něco nahlas říct. Leda se ukázat na konferenci, to už je těžší, nebo ukázat svoje výplody a někomu je nabízet, to je taky horší, protože nejsem přesvědčená o tom, že to má smysl pro mě nebo pro někoho cizího. Bez kontextu.

    Já právě se vůbec nelituju a neutápím, naopak až příliš si všímám těch výhod samostatného žití. Až dost, až si říkám, že bych se na chvíli chtěla zase potopit, neopomíjet to.

  15. 19
    Je to přebíjení zbabělosti. Jako přebíjení strachu.
    Taky to mám. Když jsem z něčeho nejistá, vyhecuju se a jdu přímo proti tomu, najust.
    Na druhou stranu stejným způsobem jdu i do činností, co mě nebaví, ale musím je udělat. :-)

  16. ru
    tak to já postupuju pomaleji. Tohle je na mě moc drsný. A nějak se to chování jmenuje, ale teď si nevzpomenu. myslím, že to začíná na K :-)

  17. Tak ro je dobrý, Liško, psala jsem to i za sebe. Stále se s něčím podobným potýkám, celý život přemáhám ty svý handicapy. Takže je to vpodstatě OK, tak by to chtělo jen více šťastných náhod… teď se tomu říká synchronicita??

  18. zuzi,
    šťastný náhody berem a synchronicitně taky.
    Handicapy můžou bejt taky k něčemu dobrý a někdy fungovat jako silný stránky. Sláva nazdar, ať se daří!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.