Liška, vrána a sýr (82-84)

DNES JE STRAŠLIVEJ DEN. 

com_vrana82_500

 

 

com_vrana83_500

 

 

com_vrana84_500

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

68 komentářů u „Liška, vrána a sýr (82-84)

  1. No doufám, že v duchu amerických seriálů vrána v příštím pokračování zahejká, že to byl vtip nebo naaranžované úmrtí v rámci konspirační policejní akce proti drogovým kartelům.
    Úvahy sýra jsou též velmi typické a výstižné. :-)

  2. ad 1 taky mně to napadlo, poleží si pár dílů zafačovaná od hlavy k patě, projde plastikou, bude z ní trochu jiný pták a jede se dál….

  3. ano, projde plastikou a jede se dál. výstižné

  4. ten první komix m připomíná lejno. Které leží a čeká až si ho někdo všimne.

  5. Ne, žádná plastika neoživí mou kamarádku, která se zabila při dopr.nehodě.
    V komiksu je jako obvykle moje realita a moje emoce.

    Stane se asi to, že kamarádka se pro náš svět už nevzkřísí, ale pro komiksový svět se do postavy vrány vtělí zas někdo jiný. Já, ty, kolegyně, kolemjdoucí … a doufám, že třetí úmrtí na našem /mém světě během těch pár měsíců komiksu už je dost .

  6. Bohužel, je to fakt smutné. A víš něco bližšího? Kdy se to stalo? A co její dítě… Pokaždé mě napadne co pozůstalí. Jak se s tím perou. NOvý život, nové skutečnosti, všecko je najednou úplně jinak.

    Zažila jsem takovou jednu naprosto nečekanou smrt našeho nejlepšího přítele. Pokaždé když jdeme na zahradu tak siříkáme že už tam společný oheň nerozděláme. Bylo to neskutečné, protože jsme si byli všichni strašně moc blízko. Nejlepší přítel. Přesto… ten život pro jejich blízké se změnil, ale ne k horšímu. Je jiný. spousta věcí se změnila – je jiná. Stýska se určitě i ženě i dětem. ale když je člověk potká, jkao rozvinuté květy, v novém životě, v novém „kabátě“. všecko je jinak a přitom plné života.

  7. Je mi to doopravdy moc líto Liško. Tak náhle, nečekaně. Všichni kdo zůstali potřebují podporu. A čas. Zůstanou jizvy, a to nové je postupně zahladí.

  8. Rozvinuté květy to asi nebudou :( Ale kdybych tu chtěla rozebírat tu skutečnou událost, udělala bych to a ne přes komiks. Komiks znamená ty emoce, tu situaci, ale universálně; nebudu tady psát o něčem konkrétním, o čem nechci, protože ani nemám dostatek informací.
    Za týden budu vědět víc – ale neznamená to, že to sem budu vrhat. To ještě nevím. Protože vrhám to, co se týká mě – ne to, co se týká jiných. Někdy je tu směs těžší rozdělit :)

  9. LIško, jo. Když je něco tak rychlé a nečekané, se kus utrhe a zůstane volný konec v prostoru. Nechci to rozebírat. Jen cítím tu nečekanost. šok z nezměnitelného.

  10. před pěti lety jsem byla kolegyni z práce na pohřbu…. odjela z práce po směně domů a už nedojela … snad Liško tuším jak ti je, ….marný cokoliv říkat, psát…… jen čas….

  11. 9 jo, díky.
    10 taky díky – věnovala jsem tomu celý včerejší den intenzivně, takže dneska se cítím skoro normálně. Ještě za týden se sejdem s klukama a zapijem to všechno. Snad se dozvím jen polehčující detaily.

  12. Já vůbec nevím, co napsat, říct. Obvykle pozůstalým říkám: A jak velkou tu fotku budete chtít? Z originálu by to by to bylo lepší. Ano, tohle půjde odretušovat, to není problém. Písmo můžete na tenhle rozměr tohle i tohle. Pošlu vám náhled k odsouhlasení…

    Ale tobě retuš nabízet nebudu. Asi by nepomohla.

  13. Jaj, tak rychlý let a voňavé sýry tam za oponou. Tohle zatím neznám (u blízké kamarádky, u pár známých už bohužel jo) a vůbec nevím, jak bych to zpracovala.

  14. ru,
    ne, kdepak retuš :)

    psice,
    no, říkám si – ještě že ten Sejra žije a jak:) A nemyslím obrázkového, ale blogového, co kdysi taky nedojel (jako kolegyně barči ad10).
    Mně zatím z vrstevníků umřel jen jeden kamarád – to mi bylo 18 a jemu 25. To byl šok, nešťastná náhoda – plynová karma :(
    A pak tahle kamarádka, kterou jsem sice teď pár let neviděla (ona byla v zahraničí), ale myslela na ni každej den při pohledu na svou peněženku, kterou vyráběla ona. A zažily jsme spolu mnohé srandy a recese a pařby. Na magisterském studiu a pak i na postgraduálu jsme často byly dívčí dvojka mezi skoro samými chlapy a dělaly jsme různé legrácky – vyučující si nás dobře pamatovali:-)
    Nejhezčí a nejschopnější holka, co jsem potkala, jedinej člověk, kterýmu jsem kdy záviděla, jak je skvělej. No a zrovna ten mi umře! Už nemám žádnej vzor, nojono.

  15. Teď musím bejt „nejlepší“ já, když ona tu není. Ale uvědomuju si, že to je velkej nárok a že do něj často spadnou třeba děti, kterým umřel sourozenec. U mě to není tak žhavý. Její kolegové to asi prožívají akutněji.
    Úplně blízká kamarádka, to by byla hrůza hrůzoucí. Tahle byla těsně za nimi v závěsu.

  16. 15.přiznám se, že mě je tohle uvažování trochu cizí. tvá kamarádka, tě měla ráda takovou jaká jsi, takže není důvod „přebírat“ její roli, nebo jít do nějaké jiné role, než jsi ted. naopak. věřím, že tvá kamarádka by tě ráda viděla prostě jen jednoduše štastnou a spokojenou, protože prostě tě má ráda a přeje ti jen to dobré pro tebe.

  17. 14 poslední věta a 15 první dvě věty:
    Omlouvám se, ale tomu nerozumím.
    Proč bych měla přebírat život či nějakou podobu života někoho, kdo umřel, byť mi byl blízký?
    Je to z pocitu, že musím nějak vynahradit, že on umřel a já jsem zůstala a mám cosi jako pocit viny, že jsem mu nemohla pomoct/nepomohla?

  18. Takže vidím, že tentokrát opět jako Barča.

  19. 16-18 Rozumím Lišce v tomhle. Právě pro tu iracionálnost. cítím určitou spřízněnost z dřívějška, něco si slíbily možná, o něčem mluvily – pakt. a ten pak se najednou zřítí jako domeček z karet. Je zde něco vnitřního a nevysloveného. věřte prostě jen že to tak je. je zbytečné rozebírat co chtěl básní k říci a kdo čí roli má. o to vůbec nejde. střepy se rozletí a zrcadlo padá k zemi

  20. Jo, já taky přechovávám po jedné hodně blízké duši tu flaštičku Johnieho Walkera, co jsme společně vyhrály v tombole a slíbily si, že ji stejně tak společně vypijem za dvacet let, až se sejdem i s manželama a dětma… Nestihly jsme to, umřela v šestatřiceti, když jejímu vymodlenému vyčekanému dítěti by rok a půl.
    Nikdy ji nevypiju.
    Ale nevidím důvod, proč bych měla cítit něco jako že budu v tomhle či onomhle jako ona, snažit žít jako ona, být stejně dobrá jako ona…
    Prostě to opravdu nechápu.

  21. Přijde mi to spíš jako gesto zoufalství, výkřik protestu proti osudu.

  22. 21. něco je za slovy Píšeš že máš flašku, ještě jsi ji nevypila. taky to nedává logický smysl. flaška jako flaška. něco je za tím.

  23. to by se mi blbě umíralo,kdybych věděl že po mně zůstane nedopitá flaška:-(

  24. jinak,já to vezmu z druhýho konce.
    Dnes přišla do práce na návštěvu kolegyně z mateřské.
    No samozřejmě ne sama a dovlekla jakousi podivnou bytost zamotanou v bílých hadrech,ze kterých vykukovaly jen dvě malé vyděšené oči.
    Občas to malé cosi vydalo těžko identifikovatelný skřek,který ovšem přilákal všechny místní samice,dokonce i ty které byly na opačném konci fabriky a nemohly jej slyšet.
    Já byl teda v tom kanclu jen náhodou,ale nepřestávám za ni bohu děkovat,protože jsem se dozvěděl věci nevídané.
    Ta bytost prý byla mimimimimimimiminko a mělo krásné ručičky a prstíčky a nosánek a pusinku….,co krásné,překrásné!
    To vše potvrdilo tak 20 místních matek,které se vzájemně odstrkovaly,jen aby se k tomu děťátku mohly dostat blíže a dotknout se ho.
    Když se má trpělivost nad tímto výjevem naplnila(a to bylo brzy),prchnul jsem na své místo a pokračoval v pravidelné dopolední meditaci nad 1.buddhovou pravdou.
    Za chvíli přišel kolega a vyděšeně se ptá“byl jsi dole“?
    Já to záměrně zamlčel a jen se otázal“proč“?
    „Ani tam nechoď,hrůza.Děs a hrůza“kroutil hlavou a opakoval.
    A já zase tou hlavou souhlasně a moudře pokyvoval.

    Inu,sláva novému životu.
    Nechť se mrtví mají kam vracet.

  25. ad23
    na druhou stranu,pádný důvod k nové inkarnaci:-)

  26. 25. děťátko….ano. vypilo mi mozek. už mám lístky

  27. chtěla bych tady říct, že když se povolí stavidla… citům, je to velmi očistné.

  28. 22Nevypiju ji, protože jsem si kdysi domluvily, že ji vypijem společně. Což už nejde.
    Ano, mám kousek z ní v té flašce. To, co se tam přelejvá, ješt ěje. Ona už není.. Kdyby ani v té flašce nic nebylo, bylo by i tzam po ní prázdno.se pomalu blížím tam, co je ona. :-)
    Ale napodobovat ji v ničem nevidím důvod.

  29. Kudla tažení myší pro backspace! Mi dycky umaže cosi na jinou stranu…
    Psala jsem, že po nějaké chvíli přemýšlení při pískování jsem ale naznala, že tu flašku možná vypiju, jednou, jednoho krásného poklidného, slunečného dne v pozdnější denní hodině pozdnějšího věku, na její počest a na pocit, že se už taky blížím tam, co je ona. :-)

  30. 29. tuhle krásnou myšlenku podporuju. rozhodně víc, než mít tam tu flašku ve vitrině na věky jako „urnu“

  31. 29:
    „jednoho krásného poklidného, slunečného dne v pozdnější denní hodině …“

    no vypít během hodiny flašku JW,tomu říkám kar :-0))

  32. 30 žejo
    Já taky ještě nevím, co budu dělat s tou svou peněženkou dál. Vezmu ji do hospody za klukama za týden a pak se uvidí. Myslím, že lepší je, abych ji přestala používat.

    Ne, nechci napodobovat nikoho, natož proto, že už tu bohužel není.
    Ne napodobovat, ale inspirovat se. Když jsem se cítila málo podnikavá, vzpomněla jsem si na tuhle spolužačku. Nebo když jsem se trochu trapně oblíkla. Je to inspirace, takové vlastnosti, kterých vím, že nikdy nedosáhnu naplno, ale nechci se na ně vykašlat, chci je mít na paměti. Ne aby se z nich stala past, strašáky a pocity viny, že nejsem dost dokonalá – to ne, ale abych nezapomněla, jak jinak to taky může být, jak jinak se to dá dělat.
    Jo, je snadný mít to jako past, nikdy nedosažitelný vzor a věčnou výčitku. To vím a proto to tak nemám.

    A těm pozůstalým sourozencům se to může stát velmi snadno – že na ně spadne najednou všechno, veškerá očekávání rodičů, která předtím byla rozprostřena, veškerá péče o ty rodiče a trochu špatný svědomí – jaktože já jsem tady zůstal a ten velkej šikovnej je pryč, copak je to spravedlivý … to právě se musí odmítnout. To je takovej syndrom těch přeživších. To my nee, my si připijeme na zdraví! A štěstí teda žejo.

  33. 30
    Nemám ji ve vitrině. :-)
    Vlastně vůbec nenám vitríny.

    31
    Od začátku píšu, že flaštička. :-) Dvoudecka.

    32
    Dej do ní něco, co je ti vzácné, co máš ráda a chceš si to schovat a jen na to ráda myslet, a ulož si ji s tím. Nebude jen tak odložená bez používání, bude sloužit. Ale ne obyčejně. Neobyčejně.

    To ostatní – ano, to jo. Ale sourozencům či jiným příbuzným s e to stává, i když nikdo z nich neumře.
    Síla vzorů je někdy mučivá.

  34. ru,
    jo, to je moc dobrej nápad – tu taštičku už nemít jako denní peněženku, ale dát do ní něco extra a užívat ji jinak. Nevyhodit, ale ani ji nemít jako každodenní memento mori.

    Síla vzorů – já totiž nikdy neměla žádnej vzor. Někteří puberťáci mívají, aspoň milujou nějakýho herce; já ne. Tahle kamarádka se ale vzorem vlastně stala. A to asi v mých 23 letech.

    Jsem prostě opožděná :)

  35. 34. taky jsem neměla vzor, ale teď když si vzpomínám tak jsem zbožňovala svoje kamarádky a pamatuji si že jsem chtěla být jako ony. Měla jsem takové na základc, na střední i na výšce. Ale nešlo zcela že byly přímo vzorem, nýbrže jsem obdivovala jak vypadají, jak mluví, každý jejich pohyb, smích… Později jsem přemýšlela zda nejsem lesba, teď s odstupem času musím suše konstatovat že nejsem. Ale to ztotožnění se s milovanou přítelkyní, to si pamatuji… něco jako prostoupení duší.

  36. pokud Váš vztah Liško byl v tomto vnitřním smyslu, tak rozumím naprosto všemu co říkáš, té zpřízněnosti, hloubce závazku „vůči té druhé“ kterou jsi milovala (obdivovala). Pro mě bylo celý život připustit hloubku citů k čemukoliv, protože to bylo až směšné. jak může někdo milovat natolik že se v dotyčném ztrácí? že se v něm rozppouští? aprosím neberte to pejorativně. takhle prostě to s láskou je. člověk se ztrácí v milovaném. a tak je dobré si to uvědomovat

  37. 36
    Tomu rozpouštění se v ruhém rozumím, ale vůči ženě jsem to nikdy neměla.
    Vůči muži jednou a zrovna to bylo blbě.

  38. 37. mám to obecně. nejde o pohlaví nebo jen lidi. obecně. snad to i vysvětlí proč se rozpouštím ve „věčném“ trvalém. aby to šlo i v pomíjivém aniž bych se zbláznila a musel furt dobržďovat city

  39. Dík, ratko, to je zajímavý. Až to svádí k rozjímání nad tím tématem.

    K tomu rozpouštění bych jenom dodala, abychom nezapomněli brát v úvahu, že k tomu rozpouštění ve vztahu inklinují jen někteří lidé. Četla jsem (není to úplně moje vlastní zjištění), že naopak takoví bonviváni povrchnějšího ražení, co chtějí pořád nové lidi kolem sebe a jsou méně zodpovědní, ti to nedělají, nerozpouštějí se. Spíš užívají druhého ve vztahu k tomu, aby se cítili přijatí a úchvatní – že je má někdo rád. Někdo zvenčí. Aby si potvrdili svou falešnou velikost. Přitom ten druhý pro ně není zas tak důležitý, je nahraditelný.

  40. … ono totiž to rozpouštění, když je hodně silné, se dá taky brát za odvrácenou stránku a ne pozitivní. Ale zranitelnou. Takovou nesamostatnou jakoby.

  41. 40. ano, nesamostatnost. sleduješ co se děje… v tom, v čem jsi rozupštěna. člověk přibržďuje vědomě, aby neobtěžoval nebo aby ho to nebolelo třeba… někdy brzdí tak až ho bolí prdel :-) teda opět vlastní zkušenost. ale v poslendí době jedu jak namydllený blesk. právě pro ty dvěře dokořán, ta ruka která mě podrží… věřím prostě že to unesu kdyby něco (se stalo)

  42. „rozpouštění se“ je tou nejzákladnější lidskou potřebou,která se v materiální světě projevuje potřebou sexu.
    Vrcholem sexu není rozkoš,uspokojení,něha…to jsou jen jeho vedlejší účinky,vrcholem a cílem je vyvrcholení,orgasmus,který znamená v podstatě ztrátu vědomí.
    Skutečnost,že se dá prožít orgasmus i bez té ztráty vědomí na tom nic nemění a kdo ho tak prožívá,je si dobře vědom jeho nedostatečné kvality z pohledu svého uspokojení.
    Do rozpouštění se žen ve svém,nebo i cizím mateřství se pouštět nebudu,už jsem to výstižně popsal včera:-)
    Mužská agresivita,která projevena třeba ve válkách tvoří dějiny,má k rozpouštění se,bezvědomí a potažmo sexualitě taky velice blízko ,vymývání mozků drilem,či šikanou mladým rekrutům je základní podmínkou vzniku agresivního(tedy dobrého) vojáka,vojáka do kterého skrze dosažené bezvědomí o vlastní osobnosti může být nalita identita nová.
    Na čistě duchovní úrovni se potřeba rozpouštění projeví ve víře v Boha,stačí si letmo prolistovat spisy křesťanských mystiků,přímo ten termín „rozpouštění se v Kristu“ se tam opakuje téměř v každé větě.
    Na první pohled by se mohlo zdát,že buddhistům se podařilo udělat nějakou kličku a odhalili cestu jak rozpustit své ego a zachovat si přitom vědomí.
    To je povrchní a proto na západě oblíbený výklad.
    Orgasmem buddhismu jsou vnory a tam je ztráta,nebo přesněji neidentikovatelnost vlastního vědomí jasně definovaná.

  43. Tak se mi zdá, že původně se psalo o rozpouštění se v druhém (jakoby cítění ho tak intenzívně, až se člověk téměř stává jím), čili je tam nutný předpoklad toho druhého. Objektem je ten druhý.
    A něc jiného je rozpouštění sebe jako hlavního objektu, k čemuž ne vždy potřebuju jiného člověka.

  44. Potřeba rozpouštět sebe – ano, ta je velmi silná.
    Ale pokud si namlouvám, ež se vd ruhém rozppuštím láskou k němu, tak to nebude úplně košer, když hnacím motorem je moje já a jeho závislost na příjemnosti rozpouštění se, se mi zdá.

  45. 44. a co když si to nebudeš namlouvat nýbrž jen se rozpustíš v tom druhém bez jakýchkoliv postraních (a jiných) úmyslů naprosto bezpodmíněně. Protože největší překážkou rozupuštění se jsou obavy a snahy tento stav udržet uměle (lpět). takže možnost rozpuštění se lidkviduje sama sebe právě touto lepivou vztahovačností sama k sobě. Jakmile toto dokáži (nejak) pořešit rozpustím se bez podmínek.

  46. 45
    Ano, to určitě možné je. Ale to se mi nezdá být tím případem, který jsi popisovala ve 35 a 36 a od kterého se to odvíjelo, že „takhle je to to rozpouštění s touhou mít toho druhého za vzor“. :-)

  47. 46. odsud to začíná. to je začátek nadějí a omylů. děcko to zkouší. a zkouší a zkouší a učí se. ještě neví jak. akorát cítí že jo.

    a o tom píše i Saul. děcko to má v sobě…. a hledá různě a zrtrácí se. Takže ten vzor, to je začátek. Když je úplně malé tak třeba kočka, pak kamarádka ze základky, zjistí tu absolutnost a ještě se nebrzí a nerozumí tomu. neví co toje. ta brzda přichází až časem.

  48. 47
    Jistěže to zná i děcko, vždyť je to zakuklená touha vrátit se zpátky do dělohy. :-)) Máme to v sobě od narození a jen měníme prostředky, jak se k tomu dopídit. Jak berem rozum, snažíme se to dělat sofistikovaněji, aby to bylo opravdověji, protože víc vidíme, že kloužem po pouhé nápodobě. To je celé.
    Ale nemyslím si, že ten vzor v něčí osobě do té míry, že s ní toužím splynout, by musel být začátek. Obecně. Pro někoho možná jo, ale obecně ne.

    Třeba jsem ted chvilku dumala, nakolik v tom hraje roli právě to, nakolik je ten dotyčný jiný než a já a nakolik je stejný jako já.
    Ale nemám čas to doymslet, až večer, právě jsme dostala od šéfa slušné prémie, tak jdu radši rpacovat, ať si to nepokazím. :-))

  49. 48. svoje komenty jsem pro totální neporozumění u sebe vymazala. rozpustit se v „kristu“ je sice jen slovní obrat, ale pro mě to znamená domov.

  50. 48:
    No vida,Ru dostane premie,s myšlením je amen a začíná proces rozpouštění se v archetypu poslušné a vděčné dcery:-0)

  51. 49:
    „Rozpustit se v Kristu“ není koment Ratko,ale totální tvzení,které žádné neporozumnění,ani totální, nemůže ovlivnit.
    Představ si,že by Ježíš bral zpět některé své výroky,protože je apoštolové nepochopili.

  52. Cítím Saule že je špatně něco tvrdit, čmeu ten druhý vůbec nerozumí a tak si to upravuje na „svůj“ způsob. muj vnitřní pocit mi říká že za to (překroucení u toho druhého) budu hnána k zodpovědnosti. Pokud nedokáži sdělit něco tak aby tomu bylo porozuměno, je to moje chyba (vina).

  53. Ježíš neměl internet, sděloval přímo sám sebe. vydával sebe

  54. 50
    Přesněěě, už jsem i objednala uhlí. :-))

  55. ad51:nebo sv.Terezii z Avily,která své prožívané sjednocení s Bohem musela těžce a tvrdě obhajovat,protože to prý bylo ďábelské mámení.
    A hádej,kdo jí to nevěřil?
    No jo,přesně ti co ji později prohlásili za svatou.
    To ovšem od nás samozřejmě očekávat nemůžeš:-0))

  56. Sv. Terezie neměla tři děti, manžela a devadesátiletou babičku. a chodila do fabriky.

  57. nechodila :-) už mi hrabe z té práce. (standard)

  58. 58 věnovala se meditacím, psala a naprosto se soutředila na boha. kdybych se chtěla s ní srovnávat (velmi neskromně) tak mohu „meditovat“ jen za pochodu. ráno když se vzbouzím a večer když usínám, a když se vzbudím v noci. jinak jen v tom co dělám. a nepíšu … vůbec nepíšu.

  59. Omlouvám se ještě za vstup, chtěla jsem tím pouze říct že jsem naprosto světský člověk, který je plně ukotven ve světě. a uvědomuji si to, jak moc. jak hluboce a vážně to všecko beru. svoje vztahy, lidi kolem, všecko co dělám… i to co myslím beru vážně :-) všecko. a protože to jsou samé světské věci, jako rodina, děti, práce… tak je to takové ehm světské. i když někdy velmi neklidné :-) a zmatené.

  60. Právě, občas mi přijde, že bys to mohla brát o něco méně vážněji.

  61. 61 jojo. to máš pravdu. hodně věcí mě svojí vážností dobíhá. dopéká se dodatečně. když je nevemu dost vážně, dopečou se dodatečně a stejně mi padnou pod nohy.

  62. 62
    No, a nedobíhjá tě prostě tvoje vlastní já?
    Podle mých zkušeností je to naopak – většina věcí není tak strašidelně vážná, jak to cítíme či máme potřebu cítit.

  63. nevím. nevím které nevážné věci máš na mysli třeba… být v souladu s já je celkem vážná věc :-)

  64. Jakékoli.
    Už mě ty rozbory tady asi začínají unavovatm, všechno ukrutný drámo a zodpovědnost a sebedrásavá tíže všeho druhu.
    Přitom si myslím, že zbytečně.
    Jen proto, že se cítíme strašně důležitěa s ebevážně, když pitváme strašně důležité a vážné věci.
    Tak je potřeba ty důležité a vážné věci mít kolem sebe v hojném počtu. Čili si je tak nahlížet, opak by byl sebe-vážnosti neproduktivní.
    Protože jednoduše a klidně podle nás svět vidí jen povrchní, hloubky asouvislostí neznalí primitivové.

    To nic, víme, mně to taky nefunguje tak jednoduše, jak to tu píšu. :-)

  65. 63 taky si myslím.
    Mě na mně někdy před rokem právě rozčilovalo, když se mi něco nutilo jako závažné. To znamená, že mě to otravovalo, přicházelo mi nějaké téma často na mysl, byla jsem jím přitahovaná, protože nebylo dotažené, pochopené. A samo se o to snažilo, jenže blbě, furt stejným způsobem myšlení.
    Připadalo mi, že taková závažnost tomu nepřísluší. A taky že ne – jakmile se to víc rozkrylo, odjinud než nějakým furt stejným druhem přemítání, tak je to pryč, nemá to už význam, už to ani nemůžu popsat, protože to neexistuje, a já jsem spokojená, protože nic v životě se mi netváří závažně a nepřitahuje pozornost. Mentální.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.