Literaturu pro děti si nechávám

I TOHO BOBŠE… 

knihy1-500

Něco dám před dům:

knihy2-500

A něco do kontejneru na papír:

knihy3-500

Většinou zahraniční odborné články a výpisky z nich. Ne na diplomku. Zatím jen na bakalářku. Ty novější mám zase jinde, v šanonu. Taky nějaké informační tiskoviny vyhodím. Moc toho není, ale místo se uvolní. Dost knih dám před dům, jsou pěkné, někoho by mohly zajímat. Takové, co jsem někde získala a nemám k nim vztah. Například Sto roků samoty, Prabhupáda, Plzák, „Nejlepší světové čtení,“ tři časopisy ABC a tak. Dětskou literaturu si nechávám, s tím jsem ostatně vždycky počítala. Ještě váhám nad několika rodokapsy. Vracet se k nim asi nebudu, ale mají dobré ilustrace, třeba od Buriana – což teď je mi fuk, ale pro děti má určitě význam, aby měly různorodé knihy a dostaly se k pěkným obrázkům.

Ponechávám si také rozličné mapy – asi si jimi hustě vyzdobím prostor u stropu nad knihovnou a nade dveřmi; zatím mám dvě na dveřích, asi 20 let. Možná ty menší seskupím do nějaké koláže. Schraňuju i brožuru ze ZOO, mapu pražské MHD starou 20 let a pár dalších dobových informačních brožur.

Ještě nevím, co s časopisy Lidé a země. Mám jich asi 20 z období kolem roku 2000. Berou je v antikvariátu? Vezme si je někdo před domem? Jsou krásné, ale co s nimi… Zatím tam dám časopisy Apetit, kterých se rozhodla zbavit máma. Ty jsou prima.

knihy4-500

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

48 komentářů u „Literaturu pro děti si nechávám

  1. Vyhazuju i Bělouna a Sociálně hospodářskou statistiku. Ta byla proti Bělounovi peklo! Takový dlouhý vzorce jste neviděli :( Bělouna jsem v osmičce spočítala celýho, ale s tím zápočtem z hosp.statistiky jsem měla co dělat.
    Školní tabulky, ty modrý, si nechám.

    Sešity z VŠ jsem zatím nechala být, na příště.
    Taky mám někde časopisy Naše kočky. A asi šest publikací o kočkách, pěkně s fotkama. Jenže které nechat, žejo…

  2. Vyřazené knihy (to je peklo!) vozíme do knihovní budky ve Slivenci. Zjevně si je odtud někdo bere. A teď se potřebuju zbavit dveří. Jenže kdo potřebuje několikery pozdněprvorepublikové dveře, že…

  3. 1
    Kdybych měla auto a čas, možná bych ty časopisy mohla vzít pro maminku. Ale zatím je v nedohlednu jedno i druhé.

  4. 2 Petro,
    dveře bych dala k velkoobjemovému ko ntejneru, až ho obec přistaví někam blízko.
    Určitě si je někdo odveze.

    3 ru,
    právě jsem ten Apetit odnesla dolů. Je svázaný dokonce podle ročníků, 2006-2010. To máma, já nic nesvazuju.
    Kuchařských receptů teď je fůra, hlavně v televizi pořád jedou. A ty časopisy Apetit jsou z toho snad nejkvalitnější, připadalo mi.

  5. ad 5 – i kdybys tam dala ty záběry čtyři, přečíst to nejde. :-)

  6. Bobše jsem nechala taky – ale číst se to dá jen z nostalgie a jen první půlka, a i ta je silně angažovaná… Nevím, jestli bych to kdy ještě dala číst nějakým dětem, je tolik kvalitnějších knih. Horší je, že stále knihy nakupuju a když jdu kolem popelnic e leží tam pěkně srovnaná hromádka, už v tom rýpu a málokdy něco neodnesu.
    Několika blbých románů, nakoupených omylem, jsem se zbavila při návštěvě nemocnice a bednu detektivek (všecko přečtené si totiž pamatuju, takže skladovat to postrádá smysl) jsme odtáhli do Domova důchodců. Tajně jsem do toho přiložila i jakéhosi předpřevratového sexuálního rádce, třeba zase to si tam někdo přečte z té nostalgie- politicky angažované to není…

  7. Apetit by se mi hodil, mám za to, že tam byly opravdu dobré recepty.
    žádný šmakulády z mimibazaru. ale opravdu dobré recepty.

  8. 8
    No ale to toho moc není.
    Co je ta nejtlustší kniha?

  9. 12. jasně, chtělo by to seznam vyřazených knih :-)

  10. Libo,
    to máš blbý, s detektivkama. Já je můžu číst znovu. Na filmové detektivky se můžu koukat už po roce. Většinou nevím, kdo je vrah. jen málokdy :)

    Taktak, Bobše leda k nahlédnutí pro sebe, dětem bych ho nedala. Nebo s výkladem. To mi připomíná, že nechápu, jak můžou v televizi vysílat Majora Zemana bez komentáře, bez vysvětlení, se kterým ho vysílali hned po revoluci.
    Já osobně bych teda už ani Chalupáře apod. nevysílala…

  11. ru 12
    asi 40 knížek to bude. Takže zcela neznatelné množství, asi jedno procento toho, co je v bytě.
    Mně se zdá, že ještě míň, když se tak rozhlídnu.

    nejtlustší kniha? Kouknu se na fotku – buď Světové dějiny, velmi tendenční brak, který jsem získala při likvidaci školní knihovny na začátku gymplu v roce asi 1990. Od té doby už vyšly lepší přehledy historie.
    Nebo tlustá světlešedá nějaká krimi – něco jako byla „Třikrát soudce Ti.“ Tak ta to není :) Nepamatuju si název, nějaké detektivní povídky či čo. Přecejen si nenechávám všechny. „Smrt na Nilu“ od A.Christie jsem si nechala. A ještě nějaké kratší si nechám, „18 oříšků k rozlousknutí“. To čtu tento týden, to mě baví, v dopravních prostředcích. Už chybí jen jeden oříšek :a napřesrok můžu číst totéž:)

  12. Soudce Ťi jsem ráda čítávala. Mám ráda detektivky řešený hlavou.

  13. 16 ru
    Soudce Ti jsem měla kdysi jen půjčenýho.
    Moc detektivky nečtu, připadá mi přitom, že mrhám čas. To už si je radši přečtu v angličtině, aby to mělo efekt procvičování cizího jazyka. Což mi říká, že jsem pořád na sebe dost přísná,nojo. A teď čtu tu Agathu v češtině a relaxuju. Sice mi při každém otevření knihy naskočí myšlenka, že lepší by to bylo číst v angličtině, ale pak rychle zmizí, když se začtu, co slečna Marplová nebo Hercule P.

  14. Tak v půl sedmé večer jsem naskládala knihy ven a dneska v osm ráno už tam nebyla po nich ani stopa.

    Co já ještě do toho výklenku pěkného dám… je to uspokojující činnost. Když si to někdo bere.

  15. 18 Detektivky jsem začala číst na mateřské, kdy jsem musela bydlet u manželových rodičů na přechodnou dobu, neměla jsem tam nic svého a volný čas jsem trávila trajdáním s kočárem po kraji a nenáročnou četbou – byl toho plný gauč. To byly ty, co šly pak do Domova důchodců. Pak jsem je nečetla 20 let, taky mi to připadalo, že mrhám – a ono to tak je, myslím, že máš pravdu. Dnes kvůli svému zaměstnání jsou večery, kdy nedokážu nic jiného, než číst plnotučný krvák, mám radši složitější. Normální nemrhavé knihy čtu, když mám v práci výjimečně pár dní poklid a neruší mě myšlenky na ni i v noci – a to si pak užívám. Moje kamarádka zas má pocit, že mrhá, když nečte jen odbornou literaturu. Jenže to pak člověk dotáhne tak daleko, že není schopen se ponořit ani do knihy, ani do filmu, což taky není dobré, člověk se o hodně připraví. S věkem a zkušenostmi zas se dostaví pocit (a ona je to pravda), že všechno už někdo napsal, beletrie je příběh a ty jsou stejné, tak už si člověk moc vybírá, jakým způsobem je napsaný a hned tak něco mu nevoní – a to u detektivek netřeba řešit. Zaujme – fajn, nezaujme- půjčím si jinou. Horší, až dojdou, jak říkám – prvních pět stránek již kdysi přečtené a vím, sakra, že vrahem je policajt…

  16. Libo
    „nemrhavé knihy“ :-))

    Taky myslím, že číst jen odbornou literaturu je ochuzení. Co jsem z beletrie nepřečetla do 20 let, už asi nedohoním. Naštěstí jsem četla v jednom kuse. A pak už právě tu odbornou. A jen občas jsem to proložila nějakou beletrií nenáročnou jako je Harry Potter. Nebo beletrií anglickou /americkou, v angličtině.

    A pak jsem dostala pocit, že je potřeba si jednou za čas střihnout nějaký velký příběh. Ponořit se do něj.
    Do filmu kdž se člověk ponoří, tak jen na pár hodin a pak už s ním ten příběh není. Při četbě ten příběh někde na pozadí jede několik dní, i déle, i během dne, kdy v práci nečtu. Ale někde na pozadí je něco, na co se můžu těšit, něco živýho a taky intimního, protože se tam nořím sama – a přitom tam nejsem sama, protože je to příběh o lidech. Má to léčivý efekt. Velký příběh je léčivý.
    A malé příběhy jsou malá potěšení a to je taky fajn. Krátký příběh může být taky Velký.

  17. ad léčivost četby
    uvědomuju si, že když mám nějaké náročné, emočně vyčerpávající období (starat se o umírající bytost nebo dopustit, že pracovní přetažení nastane apod.) nebo nemoc, vezmu si pohádky a čtu si je v posteli.

  18. přebírání knížek je moje noční můra, knížky se nevyhazují! ale co s nima?!?!
    drž se a hodně sil!
    je zvláštní, jak celou tu tvoji situaci prožívám (i když nepíšu)…. představím-li si sebe ve Tvé momentální situaci, tak to absolutně nedávám… vlastně ani tu představu

  19. Máme hodně věcí z dětství na půdě, zejména manžel staré časopisy etc, pak písemnosti po otci, moje věci, kompletní písemnosti od nejstaršího a středního, školní zápisky, knihy… šanony. Moje šanony jsme povyhazovala. Zajímavé, všecky studijní materiály, hromady odborné literatury z pracovního období…překlady.

    ale co chci říct, co čtu. Je to zajímavé, chodíme teď s manželem po různých kostelích na mše. Většinou je to spojené s menší tůrou či procházkou než se tam dostaneme a je to zajímavé tím, že je to něco neznámého třeba nějaký řád tam pobýval nebo ještě je. a tam při vstupu se teď na jaro objevují knížečky k rozebrání.

    Z jedné návštěvy jsem si vzala malou knížečku „Život našeho Ježíše Krista podle sv. Matouše“ podle Vulgáty přeložil a vyložil Dr. Jan Lad. Sýkora z roku 1909. Leží mi to na stolku a večer si to čtu. Překlad z Vulgáty je velmi zajímavý, jiny než Ekumenický překlad.

    A včera jsem si vzala z návštěvy kostela na Hradišti (Křižovníci a Boromějky) Slovo boží od Josefa Krejčího, a také knižečku Tři křížové cesty P. Piťhy. Většinou četbu propláču… má to pro mě očistný účinek. TAkže asi každý věk má svoji četbu. Knihy které čtu mají vůni … mnohaletého pobytu v klášterních zdech.

    Jak jsi se ptala, co bych chtěla… nějakou starou bibli, nebo starou kreslenou bibli nebo cokoliv z touto tematikou.

  20. kecko, díky.
    A jakou představu? Vyhazování knih; vyklízení a přestěhování; anebo přesun k matce do jednoho bytu?
    Pro mě je z toho nejdivnější a potenciálně nejnáročnější to spolužití s matkou.
    Pro ni zřejmě stěhování, na druhém místě vyklízení – a jestli jsem v tom bytě, nebo ne, jí asi nic nedělá, snad.

  21. 22 Liško, dokonale výstižné s tím příběhem jedoucím na pozadí – jak já se dokážu pak těšit domů!
    23 Já místo pohádek třeba Na plechárně a Sladký čtvrtek – útěšné! Nebo teda nevím, jestli se mám k tomu přiznat, ale třeba jednou za léta i Jih proti Severu nebo Údolí rozhodnutí, nesmějte se – nebo třeba smějte.
    24 Spolužití s maminkou – pokládám tě za velmi odvážnou a odpovědnou a doufám, že se to nevymkne z ruček. Ano, maminka určitě řeší hlavně tu technickou stránku věci, jí připadá přirozené, že s ní budeš bydlet, jsi její dítě. Ale taky se jí může vyjevit nečekané. Děsné dilema, to Ti tedy povím.

  22. Libo 27,
    ano, může se to spolužití vyvinout i blbě. Proto chci pořád mít na paměti a nahlas říkat, že se můžeme rozestěhovat kdykoli, kdy se nám to bude zdát lepší. A to vyklízení starých krámů slouží nejen tomu, abych já se vešla a abychom se obklopily příjemnými věcmi a ne voj.helmami, ale i tomu, že budeme mít míň věcí, ne věci nikoho a společné, každá spíš svoje, a tak bude snadnější se rozestěhovat.

    Moje máma vždycky byla taková… mateřská v tom smyslu ne spolknutí dítěte, ale dání prostoru, nechodění do konfliktu, dokud není nutno (zároveň je hodně temperamentní, takže pak to lítá a rychle je to pryč, taková je naše rodina), v tom je naděje, že to půjde, snad. Ale dobře si pamatuju, že ona se svou matkou bydlet nechtěla a nebydlela (babička k nám chodila denně a máma jí i připravovala dávky léků apod, ale nebydlela u nás).

    Přizpůsobivé jsme dost obě, ona asi víc, já jako jedináček jsem spíš podobná tátovi v tom, že když něco kolem sebe chci nebo naopak nechci, moc se mnou není domluva a jde to mimo mě, nechápu v tu chvíli, že jsem dominantní. To si zkouším právě teď, lepší dohodu. To se mi bude hodně hodit.
    Když vezmu svou minulost, nijak zvlášť jsem se nikdy nemusila s někým domlouvat na něčem, na kompromisech, dělat nebo mít něco, co chci jinak. Já jsem, přiznávám, dost zvyklá jet si po svém.

  23. Libo 27
    Jih proti severu – jó, ten taky funguje! Kde já ho mám??? Včera jsem ho v knihovně neviděla. Asi jsme ho přehlídla; byl zřejmě v sektorech, které se třídit nemusí, zůstávají.

  24. Jo ještě jsem pro pořádek – nebo spíš pro nepořádek! – chtěla dodat, že vyskládané knížky na první fotce jsem už neuklidila. Nechala jsem je tam takhle válet na stole. Musím si pár dní rozmyslet, jestli změním jejich uspořádání v knihovně nebo ne :)

  25. 30. zajímavý jev jsem zaznamenala, ty knižky které jsem já či manžel tak milovalala a které jsme schovávali pro naše děti… třeba verneovky, lovce mamutů, já knihu džunglí…zikmunda a Hanzelky, tyto knihy nikoho nezajímali… leží jak chcíplé v regále, ani jedno děcko se do nich nepodívalo. Tajuplný ostrov přečetl nejstarší … aby ho odložil a žádné další verneovky se nepodíval.

  26. 32 Ratko, tak i u nás. Jedině starší dceru jsem zlákala na Arthura Ransomeho. Verneovky, J.M.Trosku – Zápas s nebem a pod. nečetl po mně už nikdo. Proto jsem těm potvorám četla já asi do dvanácti let nahlas, abych to do nich nabušila, to byly ochotné poslouchat. Nechápu to – od Cesty kolem světa za 80 dní mě nemohli odervat, ve škole jsem simulovala, abych mohla jít domů si číst.

  27. Měla jsem období kdy jsem vytahovala staré knihy z popelnic, třeba Goetheho v originále ještě psaného švabachem nebo různé technické slovníky, celé komplety. Něco jsem opět vyhodila. Co se týče beletrie… tu taky. tedy dala jsme ji ven na rozdání. nechala jsem si knihy z dětství… pro sebe. možná jednou někdo…to bude číst. Ale vím že ne :-))

  28. ratko 32,
    nojo, mění se to. Verneovky mám, nechávám!! Vždycky když jsem dostala novou, napřed jsem ji celou prolistovala a koukala jen an ty čb rytiny a četla ten popisek pod nimi. Tak jsem se navnadila, co všechno v příběhu bude. A pak teprve začala číst.
    Popravdě řečeno mě v dětství mrzelo, že ty Verneovky nemají větší odpich, šťávu. Že jsou takové sušší, stylem.

    Podobně Walter Scott, ten hodně s odbočkami k popisu hist.situace.
    Stevenson je proti tomu lehký žánr. Toho snad i dnešní děti můžou snadno číst.
    (ad Liba 35) Bavily mě Vlaštovky a Amazonky, série knih. I v dospělosti jsem si nové dokoupila, dvě v angličtině. Karel May taky dobře dobrodružný. Kipling taky dobrý, ten se čte poměrně dobře; snad. Podle mých měřítek :) A Alexandre Dumas. Jiní mě teď nenapadají.
    Taky jsem měla ráda různé pověsti, z hradů nebo z pražských ulic, i pověsti jinýh národů, hrdinské…

  29. 36
    no, mně je vlastně jedno, že tu dětskou literaturu nikdo jiný nebude číst!
    Teď mi to došlo.
    Já si ji nechávám pro sebe, protože je moje!
    Ani by mi asi nedělalao radost někomu nějakou verneovku půjčit! Ještě by mi ji ošoupal. Nebo by mi něco nevrátil – jeden díl od Ransoma (Záhadné vody) mi někdo nevrátil. Nene, hezky to chci mít u sebe doma a hotovo.

  30. Ať mi žádné děti nesahají na mé dětské knihy :-DD

    Bane, až přijede lamarádka s dětmi, ráda si s nimi něco prolistuju, to jó. Možná se inspirujeme a něco nakreslíme.

    V knihovně jsem našla i obří igelitku s rozdělanou hrou pro děti – na velké čtvrtky jsem udělala čtvercovou síť a předkreslila tam obrys ostrova a asi k tomu měly být nějaké kartičky a hráči měli řpežít na ostrově, něco pěstovat, chytat ryby… možná i poklad. Nevím, já tu tašku radši neotevřela, abych se do přípravných poznámek nezačetla :)

  31. :-) řpeklepy
    39 lamarádka = kamarádka
    37 jinýh = jiných
    a tak

  32. 36
    jo švabach, vidíš to. Ten jsem dlouho neviděla. Ale je tam taky :)

  33. Verneovky a Mayovky vcelku jo, Verne byl holt takovej starobyle ukecanej, Foglar, jasně, ale Ransome mě moc nebral, radši jsem měla Zane Greye. A tetralogii o Tecumsehovi, tu jsem jela několikrát, stejně tak srdeční záležitost Muže se srdcem kovboje (film mě pak těžce zklamal), Dva divochy, taky mockrát…

  34. Muž se srdcem kovboje – to neznám!
    Našla jsme to teď na netu, ale neznala. A že to zfilmovali až v roce 2003..?

  35. No právě, ale film je spíš obyč western na motivy jednoho kousku z té knížky. A hlavní hrdina v tom filmu vůbec, ale vůbec nevypadá ani se nechová jako pravý knižní Monte Walsh. :-)

  36. 44
    uf, to jsem sama ráda. Já když viděla ten plakátek se stalinským knírem…

  37. 39 Liško, hry jsem taky vytvářela a pak jsem kreslila i šíleně podrobné mapy divokého Západu a to tuší na pauzák. A taky mapu inspirovanou Zamrzlou lodí kapitána Flinta.
    42 Jó Zane Grey, ale ten už by mě dnes nebavil – zato Dva divoši – furt (až bude všechna práce hotova)! A Série o Vlaštovkách a Amazonkách taky furt. Od Kiplinga best je nenápadný a málo známý ve stínu Knihy džunglí Stopka a spol. – doporučuji i dnes, kdykoliv.

  38. Libo 46
    ANO, Stopka a spol! To máme, četla jsem několikrát. Je to velká legrace a přitom je tam hodně silně znát, jak ti kluci byli cepovaní a jak pak umírali někde v Indii…

    Hry mě dělat bavilo. Je to uspokojující, když to pak klapne!
    Ale podrobné mapy, to néé, jen jednu námořní na letní tábor – a ano, taky tam byly v moři příšerky jako ve starých mapách, inspirováno Vlaštovkami a Amazonkami :-))

  39. 26 ztrátu, změnu… všecko, proti tomu jsou knihy mucha

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.