17 komentářů u „Loupit – neloupit, sežrat – nesežrat“
vidišto, nechceš zažít zklamání… mě přišlo že jsem to taky tak kdysi měla. nechtěla jsem zažít rozbití představ…toho co jsem si vymalovala. a dnes jak to jde prašť jak uhoď, hlava nehlava, tak vlastně vůbec nevím co by mělo být zklamání… každá varianta je nová. jako houba po dešti.
krásné představy. vs. zklamání. nemám to takhle uplně…..ale hodně mi dává zabrat, když jsou věci vleklé a komplikované , blbě řešitelné…..nejisté výsledky apd.
ale přesto do toho člověk musí jít a dělá co může. prostě posun někam. i za cenu toho, že to ideálně nedopadne apd.
ale faktem je, že nerada věci jako takové valím před sebou a nabaluje se to v čase s ostatními věci jako sněhová koule. a čím je koule větší – tím spíš se do toho nechce a odkládá.
a pak ještě je pro mě náročné – něco rozhodnout si. rozhodování, zvláště když je mnoho a mnoho možností – stresuje mě to. nevím si s tím moc rady. stojím na místě , pochybuju a přemítám a nevím a vadí mi to, že nevím. že se nemůžu rozhoupat.
3. když je mnoho možností, tak si představím… že ta možnost se realizovala a již je udělaná. jak to vnímám. některé možnosti vyloučím pak automaticky jako blbost:-)
vlastně nejlíp funguju -když vím, že něco musím, mám před sebou a je to třeba i nepříjemná věc – ale jdu k ní přímo a řeším ji. i takto více věcí najednou, ale dobrovolně se rozhodnout – zda toto nebo raději tamto – jsem v koncích. stopka, nevím čumím, přemejšlím, lítám z jednoho do druhého myšlenkově a nic.
vlastně pro mě strašák je i nakupování. jako až mi odejde časem lednička a pračka – mám je deset let – tak jít do obchodů a tam vybírat nebo přes net mezi hromadami praček, ledniček…..už to pomyšlení mě jímá hrůza a bude to zase velké nevím.
Mně to rozhodování buď nevadí, nebo ho skoro nedělávám – podle toho, jak čtu komentáře a jak si to představuju.
Dělám rozhodnutí, až když to jinak nejde. A pak musí bejt a není tam už pochyb, kterou cestou jít.
5. to ale je rozhodnutí mezi ledničkou a ledničkou :-)) takže vlastně žádné. nějakou ledničku potřebuješ. vybírám i podle ceny, aby nebyla drahá a měla co potřebuji.
6. takové závažné rozhodnutí v mém životě byl odchod z česka v roce 1992. Přičemž nešlo ani tak o výběr z možností, jako o pocit že takto dál to nejde (jak jsem žila) a pak každá další varianta je OK.
7. jo blbá lednička třeba – ale i to mě stresuje, že prostě si neumím vybrat, rozhodnout, pochybuju. Exekuce třeba mě taky stresovala, ale byly tam jednotlivé kroky – co musím jít a udělat, nebo musela jsem čekat…..ale byl to jakoby jeden směr.
9. pořizování mého bytu taky bylo náročný, hodně, a hodně komplikovaný – jeden čas dvě hypotéky, ale zase byly tam kroky po kterých jsem musela postupně jít. a žádný z těch kroků nevynechat.
Lednička by mi bylo jedno, která, ale ten byt, to by bylo asi hrozný, taková komplikovaná komplexní cesta s hypotékama, br. Achjo, dneska se mi nějak stejská a ještě myslet na zcela hypotetickou hypotéku… :)
Nesnesu mít před sebou problém nebo nějaký důležitý úkol. Řeším ihned, okamžitě a když to nejde okamžitě, jsem schopná se tím neuvěřitelně žrát. Stejně tak řeším jakýkoliv krize a jsem naprosto neschopná pochopit lidi, co valí problémy před sebou… A čekají, až se to nějak samo…
Vlastně nejspíš je to jen z pohodlnosti a lenosti – abych se co nejrychleji zbavila toho hnusnýho pocitu nepohodlí a nějaké hrozby problému a měla zase ten svůj klídeček.
Ale když jde o něco, co není průšvih nebo problém, jsem naopak schopná se doslova rochnit v pocitu, že můžu… někdy… až nazraje čas… až bude klid… až si to vychutnám… až to někdy vyhnije docela.
mischko
jo, průšvih a problém pak rychle, intenzivně, účinně a i mě to pak docela baví, že to jde!
Ale povlovnej úkol… to až pak, až něco, až…
To je fakt, tenhle faktor je taky důležitej ve hře.
Taky mám hodně často Teď, nebo nikdy.
A taky mi spousta věcí vyhnila, než na ně došlo, ač jsem se na ně původně těšila.
ru 14
jo že vyhnilo to, co bylo původně k těšení, to je blbý – ledaže by to cestou ztratilo přitažlivost.
Např. (příklad prkotina) Taky jsem se těšila, že si upletu barevnej svetr, a koupila si na něj vlnu. A pak ty barvy nějak nešly dohromady a od té doby jsem rok nepletla a ani mi to nechybí.
14
Jo, to je přesný – člověk se na něco těší, tak nějak si to hýčká (asi už pro ten pocit samotný) a vlastně to pak ani nikdy nenaplní… Ale ono ani to není špatný, i to těšení se mělo přece něco do sebe.
vidišto, nechceš zažít zklamání… mě přišlo že jsem to taky tak kdysi měla. nechtěla jsem zažít rozbití představ…toho co jsem si vymalovala. a dnes jak to jde prašť jak uhoď, hlava nehlava, tak vlastně vůbec nevím co by mělo být zklamání… každá varianta je nová. jako houba po dešti.
krásné představy. vs. zklamání. nemám to takhle uplně…..ale hodně mi dává zabrat, když jsou věci vleklé a komplikované , blbě řešitelné…..nejisté výsledky apd.
ale přesto do toho člověk musí jít a dělá co může. prostě posun někam. i za cenu toho, že to ideálně nedopadne apd.
ale faktem je, že nerada věci jako takové valím před sebou a nabaluje se to v čase s ostatními věci jako sněhová koule. a čím je koule větší – tím spíš se do toho nechce a odkládá.
a pak ještě je pro mě náročné – něco rozhodnout si. rozhodování, zvláště když je mnoho a mnoho možností – stresuje mě to. nevím si s tím moc rady. stojím na místě , pochybuju a přemítám a nevím a vadí mi to, že nevím. že se nemůžu rozhoupat.
3. když je mnoho možností, tak si představím… že ta možnost se realizovala a již je udělaná. jak to vnímám. některé možnosti vyloučím pak automaticky jako blbost:-)
vlastně nejlíp funguju -když vím, že něco musím, mám před sebou a je to třeba i nepříjemná věc – ale jdu k ní přímo a řeším ji. i takto více věcí najednou, ale dobrovolně se rozhodnout – zda toto nebo raději tamto – jsem v koncích. stopka, nevím čumím, přemejšlím, lítám z jednoho do druhého myšlenkově a nic.
vlastně pro mě strašák je i nakupování. jako až mi odejde časem lednička a pračka – mám je deset let – tak jít do obchodů a tam vybírat nebo přes net mezi hromadami praček, ledniček…..už to pomyšlení mě jímá hrůza a bude to zase velké nevím.
Mně to rozhodování buď nevadí, nebo ho skoro nedělávám – podle toho, jak čtu komentáře a jak si to představuju.
Dělám rozhodnutí, až když to jinak nejde. A pak musí bejt a není tam už pochyb, kterou cestou jít.
5. to ale je rozhodnutí mezi ledničkou a ledničkou :-)) takže vlastně žádné. nějakou ledničku potřebuješ. vybírám i podle ceny, aby nebyla drahá a měla co potřebuji.
6. takové závažné rozhodnutí v mém životě byl odchod z česka v roce 1992. Přičemž nešlo ani tak o výběr z možností, jako o pocit že takto dál to nejde (jak jsem žila) a pak každá další varianta je OK.
7. jo blbá lednička třeba – ale i to mě stresuje, že prostě si neumím vybrat, rozhodnout, pochybuju. Exekuce třeba mě taky stresovala, ale byly tam jednotlivé kroky – co musím jít a udělat, nebo musela jsem čekat…..ale byl to jakoby jeden směr.
9. pořizování mého bytu taky bylo náročný, hodně, a hodně komplikovaný – jeden čas dvě hypotéky, ale zase byly tam kroky po kterých jsem musela postupně jít. a žádný z těch kroků nevynechat.
Lednička by mi bylo jedno, která, ale ten byt, to by bylo asi hrozný, taková komplikovaná komplexní cesta s hypotékama, br. Achjo, dneska se mi nějak stejská a ještě myslet na zcela hypotetickou hypotéku… :)
Nesnesu mít před sebou problém nebo nějaký důležitý úkol. Řeším ihned, okamžitě a když to nejde okamžitě, jsem schopná se tím neuvěřitelně žrát. Stejně tak řeším jakýkoliv krize a jsem naprosto neschopná pochopit lidi, co valí problémy před sebou… A čekají, až se to nějak samo…
Vlastně nejspíš je to jen z pohodlnosti a lenosti – abych se co nejrychleji zbavila toho hnusnýho pocitu nepohodlí a nějaké hrozby problému a měla zase ten svůj klídeček.
Ale když jde o něco, co není průšvih nebo problém, jsem naopak schopná se doslova rochnit v pocitu, že můžu… někdy… až nazraje čas… až bude klid… až si to vychutnám… až to někdy vyhnije docela.
mischko
jo, průšvih a problém pak rychle, intenzivně, účinně a i mě to pak docela baví, že to jde!
Ale povlovnej úkol… to až pak, až něco, až…
To je fakt, tenhle faktor je taky důležitej ve hře.
Taky mám hodně často Teď, nebo nikdy.
A taky mi spousta věcí vyhnila, než na ně došlo, ač jsem se na ně původně těšila.
ru 14
jo že vyhnilo to, co bylo původně k těšení, to je blbý – ledaže by to cestou ztratilo přitažlivost.
Např. (příklad prkotina) Taky jsem se těšila, že si upletu barevnej svetr, a koupila si na něj vlnu. A pak ty barvy nějak nešly dohromady a od té doby jsem rok nepletla a ani mi to nechybí.
14
Jo, to je přesný – člověk se na něco těší, tak nějak si to hýčká (asi už pro ten pocit samotný) a vlastně to pak ani nikdy nenaplní… Ale ono ani to není špatný, i to těšení se mělo přece něco do sebe.
16
Žejo!
I cesta je cíl. :-))