SE ŽIVÝMI KNĚŽÍMI!

Mariáš jsem dost neuměla. S tátou jsem totiž hrávala lízanej mariáš, ve dvou. Když mi bylo tak 13,14 let, v osmičce, řekla bych. Většinou jsem celkově vyhrála, protože táta se nebál zvyšovat sázky, i když měl blbou kartu, přál mi. Hráli jsme o desetníky, tenkrát ještě byly, a výhra za odpoledne mohla být výjimečně i pár desítek korun. Nebo taky né.

Jenže v lízaným mariáši je spousta karet napřed v paklíku, nejsou ve hře, takže se hodně blbě odhaduje, co má protihráč v ruce, a mnoho důležitých mariášových dovedností to tím pádem netrénuje. Jen ty základní. Po osmičce jsem šla na gympl a ve třídě jsme hráli kdeco. Tehdy jsem o tom napsala i fejeton, někde musí být – o ping-pongu, kde učebnice slouží jako pálky i jako síťka, o košíkové do odpadkového koše… A Pepa že si dáme lízanej mariáš. Tak jo. A já vyhrála. A pak zas a to už nevložil do hry českou měnu, ale krásnou bankovku s Fidelem! A byla moje! Mně se hrozně líbila, připadalo mi děsně vtipný, že je na ní opravdu vyobrazen Fidel Castro, připomínalo mi to starý singl o rychlosti 45, který jsem si pouštěla na gramofonu z legrace a kde se zpívalo:
“Sestoupili ze Sierry,
Fidel Castro s nimi byl,
stateční chlapci, smělí…
Ať žije Fidel,
ať žijí Barbudos!”
Pochopila jsem, že barbudos jsou fousáči, partyzáni, co udělali kubánskou revoluci. Tady je ta písnička v originále:

Bankovku s Fidelem jsem uschovala doma. Tu jsem si chtěla nechat jako poklad a nevracet ji do hry. Hrála jsem o český peníze a projela jsem s Pepou 50 korun. Pak už jsem nehrála. Ale Fidel mi zůstal:

Takhle vypadá bankovka celá:

Na lyžáku s vysokou školou jsem pobývala na holčičím pokoji, kde se pilo úplně všechno smíchané s tonikem, třeba griotka nebo vaječňák… a pokoje obcházeli dva nešťastníci, dva kluci s balíčkem karet, a hledali třetího do mariáše. Vypadali hodně sklíčeně. Jejich život byl krutým způsobem omezen. Nemohli si zahrát. Na dotaz, kdo někdy hrál mariáš, jsem se chytla jako jediná. V koutku u akumulaček jsme začali hrát, museli mi vysvětlit pravidla, sjeli jsme jednu rundu a oba smutní muži sbalili karty do dlaně a odešli se stejnou sklíčeností, s jakou přišli. Už jim to se mnou stačilo. Nojo, když jsem hrála s jedním nebo druhým, samozřejmě jsem mu to kazila. Když jsem hrála sama proti nim, tak jsem nevěděla, co kazím, ale hrála jsem sama za sebe, tak co. Mohli bejt ještě rádi… A tak to beru i teď, po pětadvaceti letech – radši hraju sama jako předák. Méně ráda hraju jako nepředák, tj. s parťákem. A nejradši jedu sama loženýho betla, ale to se nepoštěstí pokaždé :). Jak jste na tom s mariášem vy?

Tři měsíce hrajeme, pravidelně každý týden zhruba dvě hodiny, bez ohledu na zákaz nočního vycházení, které vymyslel nějaký idiot, mariášník určitě ne. Povolené shromažďování nejvýš dvou osob taky ne. A poslední týden vidím, že se pomalu orientuju i v umění hrát s parťákem. Naše trojice sestává ze mne, jednoho ženatého kněze a jedné nevinně působící dívky. Když dorazí ještě jeden farář, který chodí později, přesedláme z mariáše na taroky. Ty jsou pro čtyři hráče. Dva proti dvěma. Tam se hraje s parťákem prakticky pořád (pokud předák výjimečně nevyhlásí tzv. Varšavu, což mě samozřejmě baví, protože Varšava je jako betl, žebrák, a protože v ní hraje každý za sebe). Jenže v tarokách většinu hry skoro nikdo neví, s kým hraje! To je sice rajcovní, ale trapné je, že když už v určitou chvíli někdo rozkreje, kdo s kým hraje, kdo tvoří dvě dvojice, tak mně to leckdy jako jediné ještě nedojde… A taky jsem jediná, kdo pořádně neumí nakonec spočítat skóre. Nevinná dívka to umí. Ale zase neumí klít a říkat sprostý slova a pít. A to já s těmi knězi umíme dobře. A celou dobu to děláme.

Jinak vám teda řeknu, ty taroky, to je dost peklo. Ať bych hrála s knězi a nevinnou dívkou, anebo naopak se třemi pekelníky jako Martin Kabát v Hrátkách s čertem. I když ten hrál mariáš, takže hrál jen se dvěma pekelníky, ve třech. To je zlatý.

Kdežto ty taročky… tam nejsou jen čtyři barvy jako ve všech normálních kartách:
srdce, kule, piky, žaludy
alias červený, kára, listy, kříže
alias herce… alias poháry, pentakly, hole, meče.
Tam je krom toho všeho jedna barva navíc, pevný trumfy neboli taroky, je jich ne osm navíc, ale rovnou dvaadvacet, stejně jako ve vykládacím tarotu je nahoře velká arkána – obdobných dvaadvacet karet, to asi znáte: blázen, císařovna, věž, milenci, kolo osudu, svět… A tolik karet se panečku pamatuje hůř než v mariáši – kde je karet jen čtyřikrát osm celkem – vědět, které karty už se zahrály a které ještě někdo drží. V tom jsem v tarokách oproti mariáši trochu ztracená. Krom toho mi většinou připadá, že mám děsně bídný karty, ať dostanu na začátku do ruky cokoli. Kdežto v mariáši ne, tam se mi mnohem líp odhaduje, co uhraju, na co si můžu vsadit. Hráli jste ty taroky někdy?

Prý kdo začne hrát taroky, už se nechce vrátit k mariáši. Ten už ho nebaví.
Mě teda naopak baví mariáš značně. Jeden večer byl skoro jako orgasmus, fakt zářivý řvavý nepřekonatelný uspokojení! To mi šla karta. Vyhrála jsem čtyřicet korun. Tenhle týden jsem prohrála šestnáct a celkově za ty tři měsíce prohrávám asi tak těch šestnáct korun. A to zas zvrátím a vyhraju, určitě, střídá se to. Taroky bych ale o prachy hrát nechtěla, jsou pro mě ošemetný. Doufám, že jim přijdu na kloub ještě letos.

.