Modrý česnekový

A SAMOLEPKY ZE SÁMOŠKY… 

unor1_500

unor2_500

unor3_500

To bychom měli předsádku. Nemám moc chuti do kreslení, snad budu mít tedy brzo chuť do psaní.

unor4_500

unor5_500

Tuto nálepku jsem sem umístila s uspokojením.

unor6_500

unor7_500

Náramek v příštím článku.

unor8_500

unor9_500

unor10_500

unor11_500

unor12_500

unor13_500

unor14_500

.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška, Comics a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

24 komentářů u „Modrý česnekový

  1. Týjo, to je dobré téma. Zejména plakání, zjistila jsem jednu věc prakticky. Něco se změní teprve až je toho strašne moc a je to velmi nesnesitelné a to tak že je to ZA hranou až … horkost stoupá a celé tělo hoří a hlava hoří a srdce hoří a nic jiného není v hlavě jen ta jediná věc a ta tak tlačí a bolí až je to k nevydržení a najednou křup, něco v hlavě přeskočí a roztrhne se ocelový závěs a nejednou je to jasné. porozumí se… tomu.

    Takže když se ptáš… k čemu slouží pláč. Může to být dvojsečná zbraň. Na jedné straně slouží k vypuštění ventilu, k manipulaci okolí a vynucení si soucitu a k návratu do původních mezí. Vše zůstává jak bylo, přijde utěšování a smíření…. Anebo to postupuje dál a dál až k afektu a ty víš že je to afekt, ale nepřestáváš až do úplného vyčerpání a může dojít ke katarzi. K očištění.

  2. ratko,
    ten pláč slouží různě – podle toho, jak to u jednotlivce začalo, co kolem pláče zažil. (Mně asi k zorientování se podle reakce okolí na pláč; něco takového.)
    Ideální asi je, když je to prostě pláč. Prostě smutek. Bez komplikovanějších důvodů a účelu. Pak je to ten, co přináší očištění, jak říkáš. Úlevu.

  3. Somatizace jako nástroj separace nebo naopak péče. taky dobré. tak nebo onak, pořád je to o manipulaci. tedy podvědomě vymanipulovat toho druhého do určitého postoje. Tedy vše mi je velmi blízké a přímo důvěrné. Manipulovala jsem rodiče jako dítě, maminku jsme chtěla mít pro sebe… takže jsem byla pořád nemocná a maminka mi četla pohádky. A když tatínek něco vyčítal, tak jsem hrozně plakala ale to jsem plakala i před maminkou. a plakala jsem i ve škole, a celkově jsem se naučila že pláč je funkční… tedy až do doby svého sňatku Na mého muže nefungoval. Ten na mě koukal jako vrána a nevěděl co se mnou.

  4. taky se dojímám k pláči :-) to je ale o jiném. Tak zjihnu až pláču.

  5. 3
    ne, ty moje poznámky kolem somatizace nemají s manipulací vůbec nic co dělat.
    Bylo to myšleno jinak; však jsem ty poznámky nazvala poznámkami proto, abych to tady nemusela vysvětlovat.
    „Somatizace jako nástroj příjmu péče“ bylo myšleno mé vlastní péče – že musím onemocnět, abych konečně věnovala sama sobě něco.

  6. Bez čtení komentářů výše, vprostřed čtení článku:

    Ad pláč:
    Proč nepřehledná situace stran pláče, Protože s eplakjalo z toho i onoho důvodu, a ne jen z jednoho z nich? Ale to je přčece normální.
    Směješ se taky i proto, že jsi veselá, i proto, že je ti trapně. Záleží, jak kdy.
    Teda nevím, jestli ty, já jo. A s pláčem to mám taky tak – i když se něco děje (co by nemělo), i když se něco neděje (co by mělo), je pláč výrazem bezmoci. Úlevy v bezmoci.

    Ad vztek:
    Proč by k aktivit ěnešel využít vztekj sebekritický? N eže mi něco nejde, to je patová situace tomuhle podlehnotu ahnípúat se v tom, že mi to nejde. Ale sebekriticky se nasrat, že jsem kráva nebeská zas něco posrala…
    Tohle mi taky funguje docela dobře. Nasrat se na sebe je velmi nakopávající. Vědět proč se co stalo, omlátit si to o ksicht až dovnitř hlavy.
    Teda v prvním momentě tlumící, ale pak dál koncentrující (já většinou ke koncentraci potřebuju napřed utlumit).

  7. Jo, ale hned na začátku sebeobjevů jsem přemýšlela, proč se trápíš chrápáním, když si nemůžu vzpomenout, jestli jsem tě vůbec nekdy chrápat slyšela…
    Pak jsem se na ten bleší text koukla víc zblízka, no… :-))

  8. 5. hodně jsem plakávala ze vzteku. ale to je taky manipulativní… něco jsem chtěla tak moc, až jsem se rozbrečela když to nešlo. Znám pláč ve všech podobách. typický příklad. doučovala jsem kamarádku fyziku. Pořád něco nemohla pochopit a furt mi opakovala nějakou věc, která byla špatně a že tak to musí být a že to nemůže být jinak, a já ji to zase říkala tak jak je to správně a ona měla nějaký blok a nemohly jsme se přes to dostat. takže jsem opět to zkusila z jiné strany a ona že zase nerozumí, a já cítila jak do mě vstupuje horkost… taková ta horkost jak píšu v 1. Stoupá to až do afektu, do stavu hlubokého rozčilení a to mi začnou stříkat slzy a já řvu a řvu… že je blbá, že mi to dělá schválně. že přece nemůže být tak blbá a u toho řvu až se vyčerpám a ona taky. zklidníme se a pokračujeme :-)dokud to nenaskočí jak má.

  9. 2
    Tohle je zajímavý.
    Já třeba kolikrát bulím před spaním. Třeba kvůli nějakýmu chlapovi. A říkám si, „kdyby tak viděšl, jak kvůli němu bulím…“ Ale když to v reálu má pijít a cítím, že zuačínmám bulet, tak mi tro přijd ehrozně blbý bulet před někým a koukám se schovat. Přijdu si trapná a škaredá a hlavně se opravdu bojím, aby to ten někdo necxítíl jako mou manipulaci nebo hysterii.
    No, takže ve výsledku mě sice bulet neviděj, ale viděj mě beztak pak ubulenou, páč to jen tak rychle nesplaskne a v práci prostě nejde zalízt na hodinu a čekat, až odpuchnu.

  10. Slzy a pláč mě mobilizují, pomáhají mi se srovnat sama se sebou a zejména aktivizují mě. Třeba těžká tůra, již nemůžu dál, nesu ruksak a opravdu padám k zemi. cítím jak mi začínají téct slzy a stoupá do mě vztek. Proč tady jsem, já blbá kráva… mohla jsem ležet doma v klidu a místo toho tady trpím, hladová. Je zima a řvu u toho. a najednou cítím jak se vznáším a letím.Mám křídla a vyletím to nahoru, ještě tlačím muže a beru mu věci.

  11. 3
    „Ten na mě koukal jako vrána a nevěděl co se mnou.“ :-)))

  12. 5
    Jo, to mám taky. I jako nástroj separace. Konečně mít dobrej důvod zalízt a nekomunikovat. :-))

  13. ru 7
    jojo, já si všimla, že místy jsou to blechy.
    8
    nechávám načasování na mámě; ona si ho vezme domů, ne já. Nevím, co chce ještě dojednat s doktory.
    6
    jo, v bezmoci pláč, tojo, to je to, co dělaj už malý děti. U nás ale byla situace kolem pláče hodně nepřehledná plus se o ní nikdy nemluvilo, nikdo nic neřek, nepojmenoval, nesdělil, jak se cítí. Jeden rodič s pláčem tak a druhý naopak.

  14. 10. teprve teď to začínám doceňovat a oceňovat, ženskou hysterii jako hybnou sílu. motor. když je vše černé a jakoby naprd, stačí se rozbrečet a vše se pohne dál správným směrem. pláč vnímám jako něco osvobozujícího. trhá pouta.. boří zdi.

  15. 9, 11 zajímavý.
    Vztek až do pláče jako bezmoc, že ten druhej nechápe snad naschvál, jsem mívala s tatínkem. Když on něco doučoval mě a nutil mě učit se něco nějak, co jsem já považovala az pitomost (zejména v chemii a matematice, jeho oborech, bral to stranš ězeširoka a stranšně podorvbna a furt s echytal za hlavu, jak je možný, že tohle nebo támhleto nevím a že se učím tohle, když nemáme probranáý onohle…)

    No a pak jsem to měla v manželství, když byl konflikt a já s esnažila vysvětlit, že ne, že věci jsou jinak, než jak to vidí onm že mi křivdí… a on nechtěl vysvětlování… ta bezmoc…

    Ale jinak snad ne. A při učení či doučování už vůbec. Tam mi blbí nevaděj. :-))

  16. 16 :-)) u dětí mi to nevadilo. U kamarádky jo, asi jsem ji příliš obdivovala a měla jsem ji za nejchytřejší osobu pod sluncem.

    toto se mi líbí jak píšeš:
    Teda v prvním momentě tlumící, ale pak dál koncentrující (já většinou ke koncentraci potřebuju napřed utlumit). Myslím že tak to funguje i u mě. Jsem hodně roztěkaná, vzrušená. Když se rozpláču zklidním se a koncentruji se. Pak najdu hledanou věc nebo spravím něco co furt nešlo opravit. Musím se ztišit. K tomu mi slouží pláč.

  17. ratko 15
    jo,to někdy jo!
    11
    to jsem zažila jen v mládí, že mě to popohánělo. Ale ne to, že bych si nadávala, ale smutnění ve stylu „bé, on si mě nevšímá. A já schválně půjdu nejrychleji ze všech a ani se neohlídnu.“ A kráčela jsem rychle kupředu. – jak by si mě pak mohl všímat a věnovat se mi, když jdu první a neohlídnu se, žejo :-))

  18. 15
    Nevím. Když je to smutek ze ztráty něčeho, rodiny, chlapa nebo kobyly (plus minulostí s n í spojené), tak brečím třeba měsíce po chvilkách a žádný pouta to netrhá, zdi neboří. Prostě jen sračkovitě bulím, páč to uvnitř bolí.

  19. 17
    Jo, to někdy jo, ten pláč z nárazové afektivity takhle funguje.

  20. 19. asi jsem takovou ztrátu ještě nikdy nezažila…. Co odešlo, to odešlo… . Když jsem naříkala nad tatínkem jak ležel v komatu, tak to jsem naříkala snad nejvíc ve svém životě a nikdy bych nevěřila že je možné mít takhle vražený klín do srdce až se člověk ztrácí žalem. TAk to bylo jen ten moment… a v ten den jsem ho oplakala, pustila jsem ho a zároveň přijala. Vlastně to bylo obohacení, cítila jsem to jako otevření sebe nikoliv ztrátu. Plakala jsem tou přítomností a pak nikdy. Pak jsem ho jen milovala a je to furt stejné, nezměnilo se to. Od té doby věřím, že to co miluji zůstává se mnou navždy

  21. 21
    To takje, když víš, že ta ztráta přišla ve svůj čas. Že víc už nebylo co, nebylo kam.

  22. 22
    Což se snáz přiznává u starého tatínka než u muže ve středním věku nebo u rodiny, která se ti rozpadla veprostřed života.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.