50 komentářů u „Moje dobré zvěsti (6)

  1. Ahoj Liško, vítej zpět. Těmito dobrými zvěstmi jsi mě na osobní rovině hodně zasáhla, protože tu odvahu na to zkoumání a sdílení nepříjemných pocitů, slabostí, událostí apod. momentálně (a už docela dlouhou dobu) nemám a zjistila jsem, že ji potřebuju.
    Je super, že ty ji máš a že se všechno takhle v dobré obrací.

  2. Hahoj,
    copak odvahu, tu mám už dlouho. Ještě k tomu je potřeba vhodné prostředí a to se nenaskytne jen tak cobydup. Připadá mi teď, že prostředí, které oplývá důvěrou a bezpečím, je samo o sobě zárukou, že se v něm věci začnou dít i odkrývat. A že bez toho to nejde, to prostředí je nutná podmínka.

    Mně osamotě, když se něco semele – nějaká silná situace nebo třeba konflikt – šrotuje v hlavě až dost, na leccos třeba přijdu, něco se odehraje, ale teď vidím, že to někdy nemá finále (někdy jo, třeba pokud jde o to zůstat nebo odejít v partnerském nebo pracovním vztahu…). Kdežto v bezpečném prostředí – vytvořeném za tím účelem, psychoterapeutickém – se na to ještě nabalí další věc, další souvislost, další aspekt mého chování, který bych s tím sama do souvislosti nedala, nenapadlo by mě to. Ale v tom prostředí ano. Ne jen vlivem dobře mířené otázky od druhé osoby, to taky, ale i samo! A teprve tohle spojení může ovlivnit např. nějakou životní strategii, vytvořenou někdy ve třech letech života, ale dosud neidentifikovanou a neidentifikovatelnou jako nějaká sourodá životní strategie.

    Z toho pro mne vyplývá, že fakt věřím v terapeutické efekty bezpečného prostředí. Že věřím v terapeutický vztah. A to je to, co je cílem psychoterapeutického výcviku – aby tomu člověk uvěřil, na sobě si ten efekt prověřil, protože kdyby nebyl o něm sám přesvědčen, tak by nemohl v té oblasti pracovat.

    Takže za mě dobrý, ale je to všechno nepřenosný.

    Jediná obecná pozitivní a nadějná věc, která je pro všechny:
    Odhalení nějaké slabiny nebo stránky, která mě štve, nějaké “divnosti” nebo nepříjemnosti nebo traumatu z minulosti vždycky přinese něco pozitivního nebo velkého nebo krásného, jistotu nebo sílu atd. Ovšem je to spojeno s emoční investicí, s emočním projevem, prožitkem, zážitkem.
    Jen přemýšlením se nic moc nezmění.

  3. moc pěkné a komentář 3 to doplňuje. Zajímala by mě jedna věc. Když odhalíš nějakou slabinu nebo stránku (divnost) která tě štve… a ono to přinese něco velkého a krásného co se pak stane s tou slabinou? Přestane tě štvát nebo zmizí?

  4. anebo tě štve pořád stejně ale už ti nevadí že tě to štve… možná jsou i jiné varianty

  5. Ad téma hrdina:
    nevěděla jsem, jak sem popsat ten proces, co se udál a co asi změní jednu moji strategii z raného dětství (zatím neuplynul žádný čas, tak nemohu změnu posoudit).

    Forma toho celého:
    Zdánlivě nepodstatná situace ve skupině lidí vyvolala určitou moji akci, na jejímž základě jsem pochopila, že moje silná teamovost nějak souvisí s mými dramaticko-tragickými scénáři a dojetím, řekněme. A dalším zkoumáním vylezlo, že to souvisí s morálním imperativem (daným mně v dětství málo chválící matkou – ale té roli matky v tom celém shakespearovském kuse s Dvořákovou hudbou jsem se konkrétně ještě ani nevěnovala:-).

    Obsah:
    Jsem hodně teamový hráč, hodně loajální, hodně se identifikuju se skupinou, jejíž jsem součástí. Z toho například vyplývá, že když je ve skupině rozvratný element, dělám všechno pro to, aby byla skupina celistvá a fungovala – stmeluju, makám, propojuju, anebo kdyby to nešlo, tak prostě začnu rušivý element likvidovat. A vím, že se mi to povede, můžu se na sebe spolehnout, protože vím, že nikdo neudělá víc než já; já udělám všechno. K tomu jsem člověk, co moc nemůže konat proti svému přesvědčení, nemůžu uposlechnout příkaz nadřízeného, kdyby se mi příčil.
    – To je můj vlastní názor na mne a moje vlastní zkušenost mne se sebou.

    Původ:
    To zní kladně, ale není to “jen to hezké”, má to obě strany a u mne to má /mělo rozměry života a smrti, dramatu, tragédie. Jako malá jsem byla takové to dítě, co nemá rádo a netrpí nespravedlnost. Mluvím o věku už tak od tří let (dřív ani má paměť nesahá). A pozor, v té době jsem byla fascinovaná příběhem Rusalky (vedle drzého Hurvínka:-). A v oblibě jsem měla dojáky od Andersena jako “Holčička se sirkama.” Nějak to s tím vším souvisí – to tragické hrdinství až do hrobu. Definice hrdiny jako mrtvého, padlého pro celek (i když Rusalka pro lásku /partnera – a tím pádem se mi to prolínalo i do partnerských vztahů, to je mi jasný, ale v nich to nebylo tak smrtelný jako v kolektivu). Být hrdina ev. hrdinka znamená být mrtvá – tu větu jsem měla v hlavě a nevěděla jsem o tom doteď.

    Provedení:
    V dětském kolektivu jsem byla zastánce slabších a neváhala jsem se fyzicky pustit i do kluka, třeba většího. V takové chvíli se mi totiž vždycky vypnul mozek a já viděla rudě a šla do akce. Za běžných nedramatických okolností se tohle moje vnitřní uspořádání (či jak to nazvat – životní strategie?) projevovalo v tom, že bych za team, jehož jsem součástí, byla připravena položit život (ale to jsem si neuvědomovala). Nebo naopak likvidovat narušitele.
    Už od dětství mě totiž napadala obava, že jsem typ člověka, kterému by se mohlo jednou stát, že zemře pro celek. Aby nemuseli zemřít jiní mí soukmenovci. A druhá stránka toho byla obava, že bych někdy mohla na sebe vzít (trestající) úkol někoho zabít. Aby nemuseli zabíjet jiní mí soukmenovci. To mě už kdysi napadalo. Vypadá to ulítle, ale má to netušené dosahy. Zvlášť ve spojení s tím, že mi odvaha zřejmě nechybí.

    Výsledek:
    To celé mě vlastně ohrožovalo, protože jsem byla potenciální hrdina absolutních rozměrů. Někde hluboko v duši jsem tudíž musela mít dojem, že jde o život, když se něco v mojí skupině děje. A měla jsem zkušenost, že jsem na to sama, že se zastávám jiných, ale mě se nikdo nezastal. Takových situací bylo víc. Nevím – ještě to musím dozkoumat. Ještě to úplně nemám celý v hrsti. Ale souvisí to s tou smrtí. Smrtí hrdiny. A s tím souvisí i moje silné prožívání některých věcí – jako by šlo o život. A ne jen mých; právěže empaticky najedu i do situace svého soukmenovce.

    Nové pojetí:
    Rusalku jako sebeidentifikaci jsem před dvěma lety zavrhla, to si pamatuju. Protože v té době jsem si tu svou tragičnost tak pojmenovala, Rusalka, a dala to do souvislosti se sebou jako dítětem. Jenže jsem si nevybrala jinou hrdinku a to je chyba!

    Vyhlašuju konkurs na novou hrdinku pro mne!

    Ale nesmí to bejt nic melodramatickýho, žádná ópera, žádný drámo, natož trága!
    Něco civilního. Aby to nemělo ten aspekt, že hrdina je jen ten mrtvej. Nejlíp něco nenápadnýho. Protože ve skupině lidí se vždycky ukáže, že jsem až dost nápadná.

    Když jsem před osmi lety přežila krizi, to jsem si řekla, že jsem hrdina (koneckonců jsem měla pocit, že mi šlo o život). A že každý člověk je hrdina. Jenže to melodrámo mě ještě neopustilo a pořád mi to připadalo smrtící, to hrdinství (asi že mi i tehdy koneckonců šlo o život, opakuji) .

    Moje přeformulování je: Jsem hrdinka, ale nemusím kvůli tomu umřít. A jsem hrdinka a nemusím kvůli tomu nikoho praštit.
    :-))

    – – –
    No věřili byste tomu, že existujou takovýhle ulítlý propojení, o kterejch člověk neví, a přitom ho ovlivňujou?

    – Asi jsem to popsala nesrozumitelně, ale ani pro mě to není do mrtě jasný.

  6. ratko 4, 5
    jo, já bych asi řekla, že přesně to všechno, co říkáš, je možný. Že jsou varianty podle toho, co to je, jak zakořeněný to je, asi.

  7. Ad 6
    stručně by šlo asi říct:

    Na smrt mě ohrožovalo být v roli hrdiny a přitom jsem v ní pro tu svou odvahu, teamovost a morální imperativ nemohla nebýt.

    Něco takovýho asi.

    Já to píšu, jak mi to jde hlavou. Jestli je to už komplet, na to přijdu asi až za nějaký čas, až sama sebe uvidím v nějaké situaci. Možná bych si ji na sebe mohla sama nastražit, nejlépe v pracovním kolektivu, hoho.

  8. … přitom pravdivé je, když je na výběr víc možností. Kdežto já měla zdánlivě na výběr jen zemřít jako hrdina. No fuj.
    Tak teď s tím nějak naložím, vymyslím – nebo spíš zažiju – si různá jiná vyústění situace, než se obětovat za vlast.

    Br. To zní fakt tragicky.

  9. mě to přijde naprosto srozumitelné. jakobych to prožila. i tu Rusalku se spoustou vnitřních dramat až k zbláznění. ale to mi bylo 17 let. tehda jsme to pořešila tak, že jsem si denně pouštěla rusalku, zpívala jsem ji a u toho neskutečně naříkala :-)) trvalo to několik týdnů… nebo měsíců. no prostě dlouho to trvalo. rusalka pak zmizela…

    ta holčička se zápalkami byla dřív. to jsem byla ještě mladší. Fáze, asi je třeba ty fáze nějak prodělat. Jakože takové skoky a pak přijde něco jiné. Nevím jaká jiná hrdinka. Děcka když byly malé tak mi taky vykládaly jak jsou hrdninové. Skakaly do studny, obětovaly se pro ostatní . Zachránily město, vesnici. Hlavně ten střední. Ten by se obětoval hned. A teď už jsou velcí a zmizelo to. Nevím čím. Co se stalo.

    TAky bych se obětovala. Přijde mi že to člověk v sobě má. Touhu k velkým činům. Něco udělat. A léta mezi tím běží… a běží. Až sestárne.

  10. MOžná to ani není výchovou. Spíše se přepínají vnitřní knoflíky. Jeden se vypne a další se zapne.

  11. prostě umřít za vlast, kolektiv, blízké lidi…je záslužné. Dává to smysl. Tím dává život smysl. Bez toho je smrt nesmyslná. Je to fakticky záchrana života. K čemu smrt když by byla zbytečná, že?

    Dává mi to velký smysl. Jen tak se pronimrat životem. bez cíle. beze smyslu. Jak rád by člověk někoh zachránil, nelépe celé lidstvo. Nezaváhala bych ani na vteřinu. Smrt by mi dala smysl.

  12. ratko,
    tak ty taky Rusalka? Já taky, ležela jsem u gramofónu na zemi a poslouchala nebo zpívala nebo štkala. Ve 3-4 letech. Pak už ne, ale neodžilo se to tehdy, naopak se to zformovalo a zůstalo.

    Jo, to hrdinské mají všichni! Naštěstí. Jinak to nechci :-))
    Akorát to nemaj snad v tak smrtící formě, jánevim, jinak by o tom mluvili oni, a ne já… FantaZie, jak zachraňuju někoho, to jseM měla vždycky, jó a jak já šermovala za jízdy na koni! Jako Jean Marais! A děti z hořícího domu zachraňovat, brr. No hrozný.
    Jen počkejte, já si vysním jinačejší happy endy!!! :-)

  13. ratko 12
    “jen tak se pronimrat životem” – to je dobrej popis.
    Já myslím, že když člověk nedělá věci proti svýmu přesvědčení a přitom není čistě sobec, tak JE vlastně hrdina a stačí to a je to dobrý život, i kdyby to navenek vypadalo, že nicmoc nedělal. Může bejt spokojenej.

  14. Podle mě to má velmi hluboké kořeny. Vnitřní hlas tě (možná) nabádá aby jsi hledala smysl tvého života. Proč žiješ. Je to nutkání. Ponoukání.

  15. 14. Může být spokojený. Jeho rozum mu to říká. Je to rozumné. Ale jeho nitro ho ponouká. Cítí uvnitř nespokojenost.

  16. 15
    ano, hrdinu má v sobě každý – archetyp hrdiny. A se smyslem života to asi souvisí klíčově. Na to téma existujou i odborný práce a semináře. A mýty!
    Hrdina přemáhá různé svody života – v mýtech je to zobrazeno jako zabíjení různých nestvůr. A hrdina taky sestoupí do podsvětí. Tam jsem teda já před lety ve své krizi sestoupila. Jo fakt – PROTO jsem měla pocit, že jsem hrdina, když jsem přežila! Přežila jsem totiž právě ten sestup do podsvětí, který se vyskytuje v hrdinských mýtech.
    A ovšem Kristus je v tomto smyslu hrdina. Obraz hrdiny.

  17. Hrdina je sám a proto umírá. Musí umřít jelikož smyslem jeho života bylo zachránit celek. On se obětoval a tím umožnil existenci celku. Pokud chce člověk žít, musí být součástí… Když se vyčlení (jako hrdina) umírá. On umírá i když hrdina není, ono vyčlenění samotné – oddělení znamená smrt.

  18. 19
    to je taky zajímavej moment hrdinství.
    Je zajímavý se ptát v té souvislosti, jestli hrdina je ve svém hrdinství vždycky sám. Jestli by byl hrdinou, kdyby takových byla většina. Kdyby se ho většina “zastala.”
    Dá se brát hrdinství jako vyčlenění i jako absolutní začlenění (do celku, pro celek) … a taky se do toho prolíná otázka, jestli hrdina umírá, anebo nemusí.
    Nemusí!
    Protože kdyby musel, tak ten můj příběh, to moje dosavadní (nevědomé) pojetí, by bylo jediné pravdivé. jenže je to naopak: jak něco vypadá, jako jediná možnost, tak je to celé špatně pojaté. Nikdy není jediná možnost, ne?

    Leda ten Kristus neměl jinou možnost.

    Nebo jo a jen křesťanství říká, že ne? Bez toho by nebylo…

    Já tady nechci vířit debatu o křesťanství, ale jen v souvislosti s Kristem-hrdinou vlastně jo. V našich poměrech je obrazem hrdiny právě Kristus. Pokud nevezmeme jako názornější antické hrdiny – Herakla, Belerofonta, Thésea, možná Odyssea a Achillea, ale ti poslední dva mi připadají míň universální hrdinové, víc specifičtí nějakou svou vlastností.

    Jo ahá, hrdinové z pohádek jsou možná nejvhodnější. Tam je to trochu snadnější, ne tak komplikovaná symbolika.

  19. 20
    ajé, hrdinové z pohádek … a jsme zase u Rusalky.
    Prdlajs.
    Nic takovýho.

    Hrdinů všedního života je třeba!

  20. vnímám to víceméně ‘buddhisticky”, protože mi je toto pojetí velmi blízké. Křesťanství to zkonkretizovalo na osobu. ale faktycky se jedná o symboliku. Je třeba umřít aby jsi našel život. Teda je třeba obětovat sám sebe (svoje jaja) aby clověk mohl rozpoznat celek (velké Ja) kterého je částí. Pak smrt hrdiny dává smysl.

  21. Obrázky vnímám podobně jako ratka – buddhisticky. mysl jako zrcadlo, rušivé emoce jako vlny, jak nás to vnitřně rozhodí, kolikrát velmi zbytečně, velmi emotivně. Takže sama za sebe se snažím brát se nepříliš vážně, nepříliš tragicky, když se věci dějí jinak, než podle mých očekávání. A podobně se dívám na reakce ostatních lidí, tím, že je neberu až tak smrtelně vážně – jsem schopná jim i sobě lecos odpustit, zkrátka jsme jen lidi. nedávám si ultimata buď a nebo, že musím být taková a maková, spíše lidi a sebe vnímám jako celek., ale samozřejmě si všímám i těch jedinečných jednotlivostí na každém člověku, tedy i na sobě.Velmi pěkně mi k tomu vyznívá Ratky komentář na jejím blogu, pod článkem “Jak dál” – č. 1029. Je to o vnímání energie jakéhokoliv člověka i energii ve mně samé. Pak se dá říci člověku cokoliv – i to špatné, i to krásné. A to špatné nesvírá, nebolí.
    Není tam blok, jen plyne energie volně. K tomu všemu mě napadá jen jediné slovo – meditace.- mysl jako zrcadlo, vnímání energie, vnímání pocitů svých, ale zase se jimi nenechat převálcovat, natolik, aby to naskočilo do tragičnosti, nebo pocitu viny, nebo sebeobviňování.

  22. jak nahoře tak dole, ty vzorce se opakují na všech úrovních

  23. ještě jeden postřeh. jedinec pro celek umírá nebo se s celkem integruje. stává se součástí celku. buď zmizí (a pak neobtěžuje zbytek) nebo se tím zbytkem stane.

    že tam moc možností není jako to pořešit

  24. barčo 23

    Nedělní čtení z ratky:
    rat. JD 1029.

    :-))

    Jo, že z tónu hlasu je znát hodně. že obsah slov by se dal i odmyslet.
    Zrovna i tohle mi zrovna poslední tři dny letí ušima – zas bylo jedno pracovní setkání k tomu stále stejnému rozkolnému tématu. A ten tón mi řekl vše, bohužel – že spolupráce s určitými lidmi, co mají určitý tón, už pro mě není možná, v ní nevěřím. A obsah mi řekl totéž, protože nevěřím oklikovým kecům a nepřímým slovům. Smutný.
    Jenže není to jen na mně atakvůbec – leccos předjednáno, dojednáno, nutno uskutečnit. Jde o to, jestli jednorázově, anebo v tom jet dalších pár let. No nic. Nebudu konkretizovat, ale v příštím sedmém pokračování na stránkách notýsku se to určitě objeví.

  25. v poslední době se pořád častěji přistihuju při tom, že mluvím příliš sebejistě. vnímám ten zvuk… a skřípe mi to v uchu. brouk pytlík. kdybych to tak mohla smazat a vzít zpět. a raději mlčet. a s hrůzou si uvěodmuju že dřív to bylo ještě horší. Domina. Domina co vtrhne do prostoru a uchmatne si ho pro sebe. ovládne a zneuctí sebou…

    uff, taky potřebuju hodně odvahy si to přiznat nejen potichu. i nahlas a vyslechnout si pravdu o sobě se skloněnou hlavou. ano, ano, ano. jsou věci které by člověk snad ani nechtěl vědět ale za které by měl těm druhým děkovat od rána do večera, a líbat ruce z vděčnosti že oni ví a řeknou. díky nim i díky sobě, vím toho pořád více. protože slyším svůj hlas i hlas těch druhých.

  26. Jak začnu něco vykládat, obhlídnu, jak se ostatní tvářej. Jak někdo začně koukat někam do strany a ksichtit se, je jasný, že mu to nesedí.
    Pak si řeknu: Je to člověk, u kterýho jsem předpokládala tohle chování a je mi to jedno, jemu je to nepříjemný, ale co se dá dělat, nepotřebuju ho mít nakloněnýho? Tak pokračuju v krasojízdě.
    Ale když si řeknu: Aha, zrovna tenhle úžasnej člověk se kroutí, když já mluvím, hm, tak to radši uberu a pak se zamyslím, v čem to vlastně jedu, co to sjíždím, že jsem předem nekoukala, co to udělá.

  27. aha, dokud uzasnej clovek tak domina vypnuto, a obycejnej clovek domina zapnuto :-)
    v tom pripade uprimnejsi verze: dokud nekdo kdo do mne vidi tak domina vypnuto, a kdo do mne nevidi domina zapnuto :-)

  28. 26. není to jen z toho tónu hlasu si myslím, prostě celkově. My pracujeme ve směnách dvě – někdo je klidnější, jiný zmatkuje a pobíhá a vytváří chaos už jen tím, že je, někdo je dominantní v té směně a vede tu směnu apd. Jde o to ty energie obě nějak usměrnit, dát v soulad a někdy je to právě těžký, protože ty energie těch lidí jsou různý. Střet ega. Toho co chaosí – aby nechaosil tolik, ten co dominuje, taky aby zbytečně kolem sebe nevytvářel vlny a tu napnutou atmosféru – to se přenáší na doktory, na pacienty a je to na nic.

    28. každý rok řešíme dovolené. Střet zájmů, každý zachraňuje a obhajuje a bojuje sám za sebe, aby tu dovolenou 14 dní v době prázdnin mohl mít. Je nás hodně a prázdniny jsou krátký – tam neplatí kamarátčoft. I ty největší kámošky, bojují za svoji dovolenou každá sama za sebe. a po dovolených a příšerným letním náročným provoze se to zase vše sklidní a během roku srovná – do nějaké spolupráce a tažení za jeden provaz. Prostě letní dovolená – to jsou klíny do kolektivu jak hrom a nejúčinnější způsob jak rpozhádat podřízené natolik, aby na chvíli zapomněly na problémy dlouhodobé, vleklé, které se neřeší – to je ta strnulost ve vedení – podrobněji jsme si o tom povídali s ratkou na jejím blogu.

  29. 33 týjo, ty dovolené, to máte maso, každý rok tohle vpadne do zaběhaného rytmu a pak zase to usazovat… a vytahovat ty jiné, celkové a dlouhodobé věci k řešení… To musíte být dost “sociálně zdatný.” Aspekt Hrdiny se u vás uplatní :)

  30. 35. Co je na tom hrdinské? V čem spočívá aspekt hrdiny? Moc tomu nerozumím.

  31. 30 tohle Ore nejde moc řídit. Člověk podvědomě tíhne k tomu kdo potvrzuje jeho obraz a odmítá toho, kdo ho boří.

    Lze ale vědomě vyhledávat ty “obrazoborecké situace” a sledovat co ot se mnou dělá. Ovládat to nejde. Teda si myslím. Jak začnu něco ovládat tak už tam vkládám tu dominanci.

  32. to si piš. Ty co mají malý děti a pozavíraný školky bojují s těmi co mají větší děti, a do toho se připojují ty starší co mají vnoučata, že musejí babičkovat – hádanice neberou konce. a bezdětný se cítí diskriminovaný (kromě mě, mě je to tak nějak jedno, protože si beru zatím dovolenou mimo prázdniny už několik let ) a podobné hádanice v menším jsou kolem vánoc. Tenhle rok pracovně je vůbec zvláštní vším – sloučili naše oddělení s jinou klinikou, tím pádem máme úplně nové vedení, nově udělaný systém a řád, pro nás vše nové a doposud si to pořádně bohužel”nesedlo”, spousta věcí zatím nefunguje jak má, nebo jak fungovaly dřív v jiném systému, jenže vedení o tom nechce ani slyšet …. zaklínadlo je jedna klinika, jednotnost. :-) Takže školení a provozní schůze jsou tak nějak trochu na nic, přestože je nás víc, téměř všechny stále upozorňujeme na stejné věci, které nefungují – stále dokola, nic se neřeší a nevyřeší.

  33. mě to víceméně zavání nutností spolupráce. teda že celek se musí domluvit. hrdinství je zde (asi) zbytečné.

  34. 37
    ale né, to bylo původně myšleno jinak – že mě zajímá zpětná vazba od lidí, na kterých mi záleží nebo kterým důvěřuju; a když vidím, že jim moje momentální řeči v ten okamžik nesedí, tak to zaregistruju (i kdyby oni neřekli ani slovo, podívám se na jejich výraz) a potom si zhodnotím, jak s tím naložím, jestli trvám na svém postoji, anebo jestli jedu v něčem a možná by bylo dobrý se na to podívat i odjinud. Resp. by bylo dobrý slyšet i druhýho. Akorát ten druhej vždycky nemluví, nechce mluvit, třeba nechce ublížit, tak se můžu orientovat jen dle jeho výrazu v tu chvíli. No nic.
    A naopak – když já jsem ten, kdo druhýmu říká, že v něčem jede a nechce slyšet nic jinýho, tak mě nasere, když ten člověk tomu nevěnuje pozornost, nechce slyšet ani teď. Opakovaně vystupuje jako zeď, hluchá. Beru to jako despekt. A to právě je to, co mě nasere. Mně se těžko spolupracuje s někým, kdo mi tohle dělá. Už těžko můžu věřit, že se to v klidu urovná a bude možno něco dál společně ruku v ruce konat.
    A toto mi připadá, že je ta moje jedna situacička ohledně jedné věci v práci, která se vrací a nevede jakoby nikam.

  35. 36ratko
    já taky ne :-))) Ale chtěla jsem to směřovat k původnímu tématu.
    Jenže se to nepovedlo, já jsem taky v tom druhém jiném tématu o rozkolu v kom.40, takže už toho Hrdinu tam rvát nebudu.

  36. barčo 38
    jo tak to moje situacička je proti tomu prd. To hlavní pracovní tu chytlo dobrý směr, to se celkem vede, myslím. Nezakřiknout. Akorát tahleta ad40 diskuse o ničem pořád dokola, kde jeden druhýho neslyší, to jediný je blbý. Ale je to dílčí věc. Zatím. Bohužel myslím, že to má potenciál prolnout i do vztahů celkově. No uvidíme.
    Ehm … ono to tam už prolnulo.

  37. asi jsem to pochopila správně jak jsi to myslela, jen jsem si to trochu rozvinula :-) teda tím směrem že možná je důležitější zpětná vazba od “těch za plotem” a to z toho důvodu že jsou za plotem. že jsou to ti druzí . Přišlo by mi určitě zajímavé zapátrat proč tam jsou? Cítím se ohrožena? Proč?
    Ono je spousta důvodů proč si všímat ty neúžasné, ty “malé vzadu”. nemilované. A jejich zpětnou vazbu.

  38. Ještě k 40. Liško dokonce jsem na tebe myslela i v práci. A říkala jsem si…co jsou to za situace kdy mám potřebu útočit. A v té 40 jsi mi to potvrdila. Nesnášíš když někdo vystupuje jako zeď. Ty do tý zdi narážíš. Ty jsi ten, kdo buší do zdi. Ten druhý se kryje. Třeba si kryje hlavu, záda a tak… Mohl by utéct, ale asi nemůže. A tak se jen kryje a uhýbá. Taky to tak dělávám. Občas z tý zdi vybafnu zpět. Nebo něco zamečím. Anebo udělám tůůůůdle. A když to trvá moc dlouho tak stáhnu závěsy a jdu si lehnout.

  39. ratko,
    v mém případě je to trochu jinak (ale to tvoje pojetí je taky zajímavý).
    Mí “protivníci” (a přitom nikdo z nás nechce, abychom byli protivníci) nejsou žádní “malí vzadu”, naopak, ale ti velcí a největší a vepředu. A ta zeď, co dělají, je zeď obranná a tichá jen u půlky z nich; ta na ochranu. A na vyhnutí se přímé konfrontaci. A tam mi vadí přílišná tichost a vyčkávání a očekávání, že stejně vyhrajou. Že nemusej nic moc přímo dělat, narozdíl ode mne; já musím do toho chodit, jinak to znamená, že bude zase po jejich, jen tak všechno jim dáme vplen a to bych šla pod svou sebeúctu, v tomhle případě. A já nechci a oni to nečekali.

    Blbý je, že mě mohou snadno napadnout: “Tak ty odmítáš pro tenhle projekt pracovat nebo co, to si teda rozmysli, jestli to chceš dělat…?!” Však už to taky ta jejich druhá, ne tichá, půlka udělala, už na mě takhle zaútočila (pikantní je, že je to člověk nyní už externí, nikoli kolega-zaměstnanec ani šéf; ale ten u toho byl). Kdepak přímost, to nebyla přímost, ale přímý útok, promyšlená taktika, ne přímost férová.
    U té druhé půlky je ta zeď neprostupná, postavená, aby nemuseli slyšet, co jim moje strana říká; zeď postavená mi drze (oni to tak nemyslej, ale na mě to tak působí, sorry) přímo před obličejem, ano – občas z ní někdo něco zamečí a jindy krouží oklikami a slovíčky kolem, aby svůj postoj propagoval jako ten správný a nejlepší a ještě s mírně pohrdavým tónem – jakože snad oni jsou elita a já ne, když už nechci být identifikovaná s nimi a být oni. A co já mám co říkat… Projekt je super skvělý, ohromný, báječný, ano, ale proč by doprdele měl jít donekonečna furt stejně, když už tak šel 15 let a teď tam moc lidi nechoděj? Copak to, co je neměnné, je opravdové, copak to může jít donekonečna, copak je to zdravé?

    Pro mě není zdravé neumět se odtrhnout nebo něco změnit. A podle toho se chovám i v soukromí. Tak proč ne v práci. Těžký je pro mě vidět, když obdivuhodná osoba neumí odejít a přestat zasahovat do prostoru, odkud odešla už dávno, byť ho kdysi vybudovala a má obří zásluhy a já jí vděčím taky za spoustu věcí a vždycky budu.

    Jo, tohle jsou moje pocity, není to výpověď druhé strany, ale mojí strany. A to ještě ne úplná.
    Zkrátka na despekt já nejsem zvědavá.
    Nejchci bejt žádnej vocas a už nebudu.

  40. Liško, na kom jsi závislá? Co tam vlastně děláš? Pro koho děláš?

    Nedává mi to žádný smysl. Píšeš že nebudeš žádná ocas… Komu děláš ocasa proč? Proč má nad tebou tu moc. Proč ty nejsi tou zdí a on neškemrá u tebe aby jsi mu pompohla a poradila?

    Někde je špatné rozložení sil. Už jsi tam dávno neměla být (asi) a měla jsi jít svoji cestou a dělat to co dělat chceš. Změny, pokroky, získávat lidi pro sebe a pro svoje myšlenky. Ne stát proti zdi která sei má nějakou (pro mě neznámou) moc. Je třeba zeď obejít, jít jinam jinak a s jinými.

  41. Beru to hodně podle sebe. Buď něco jde nebo to nejde. Když to nejde tak bojuju ale ne do sebezničení. Teda ne ve smyslu, ja tady raději umřu než se vzdám. To možná kdysi. ale teď už ne. Dokážu přijmout svoji pozici. i pozici ocasa pokud jsem ocasem.

    Třeba doma si často připadám jako ocas. a chovám se jako ocas a jesm ocas. A nakonec mi řekne muž: je mi jedno kde co jsem. Jediné co mě štve je že jsem doma furt jen číslo dvě :-) TAkže třeba žádný ocas nejsi a jen tvoje požadavky jsou nesplnitelné.

  42. Taky mi začíná připadat, že to spěje k jiné změně než ke změně porojektu…

  43. Myslíte … ale hnedtak ne.
    Spíš je otázka: kdyby skončil tenhle – skvělý,originální, unikátní, inspirující, užitečný … 15 let trvající – projekt, třeba by seotevřel prostor a uvolnila kapacita na nové věci, nové nápady, na zapojení se do nové společné práce. A ne na vocasování a nepříjemnou komunikaci, ke které se to dostalo teď. Ale ne nenadále, to je delší proces. A pro mě během té doby změna šéfa, změna pracovní náplně a tak. Kdo byl šéf, je teď externí apod. Prostě já jsem v úplně jiné situaci. Někteří lidi ani ne, ale já jo. A jedna souputnice taky. Pro tu je to ještě zásadnější nářez.

  44. Nevím, nesoudím podle ničeho konkrétního, spší je to jen pocit. Takové té rozladěné rozklíženosti, která bývá skoro na všech koncích týmovosti. I účasti člověka na týmovosti. Je to, jak píšeš, není to nenadálé, ale pomaličký postupný proces, téměř až plíživý – ale když si ho člověk uvědomí, obvykle už bývá za hranicí toho, co je ochoten snášet. Nebo je už člověk sám posunutý o kus dál, přerostlý tomu, co mu najednou neladí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *