58 komentářů u „Moje dobré zvěsti (7)

  1. Na třetí stránce vpravo dole máš moc hezkej psací rukopis. Tršoku jinej než jinde.

  2. Nojo, uvolněnější, nesvázanej nedostatkem prostoru a snahou o pečlivost a čitelnost „aby se neřeklo“ :-)

  3. … do toho notýsku bych psala často cikcak a dokola a do různých útvarů – ale ono když se to nafotí a dá na net, tak je potíž to číst, nedá se točit monitorem jako malým notýskem v ruce. Tak to je jedna moje dobrovolná brzda – píšu co nejvíc vodorovně, i když kdybych jela podle svýho a nekoukala „aby ostatní s tím náhodou neměli námahu,“ tak by to bylo o dost hustší a klikatější a kreativnější tím pádem.
    Nojo, o téhle své brzdě koneckonců vím už nějaký pátek. Tak příště možná nebudu brát tolik ohledů a nasolím vám sem klikyháky :-))
    a nebude to znamenat, že na vás kašlu,
    prostě jen budu následovat svůj směr,
    nic za tím jiného nebude, nebude to schválně vzhůru nohama, aby to bylo nečitelné.

  4. ten poslední obrázek. skvělé ty dvě značky jedním tahem. taky jsem to párkrát zkoušela. no a ta zásada nemá chybu :-) dělej co chceš nebo běž do prdele a neotravuj :-))) sice to říkají nezletilá děcka otravným rodičům (protože ještě neví co to je postarat se sám) ale má to grády. dobrý :-)))

  5. ad 2
    Hmm, a mně se zrovna ztratil jeden komentář, kde jsem psala pravý opak – že v tom rohu bylo málo místa. A úvaha – Že by omezení prostoru vedlo ke srovnání se?
    :-)

  6. Roh byl dost velkej – na těch pár slov. Tu červenou lepenku nad něj jsem tam nalepila až potom a vypadá teď víc utisknutě. Ale nevim, co je „srovnání se“

  7. No zdá se mi to písmo v tom rohu víc narovnaný a úhlednější. Míň do výšky vyvlátý a energičtější. Rozhodnější.

  8. Ale třeba to všechno vyplynulo jen z obsahu toho textu. :-)

  9. Nené, to není zdání. Písmo JE rozhodnější, protože jsem si při psaní chtěla potvrdit obsah toho psaného.

    No a dneska byla pavoučice velmi milá a udělala vlídný a přátelský gesto mířený osobně ke mně: Měla s sebou to,co jsem jí kdysi dala, a schválně mi ukázala, že to má.

    Někdo by řekl, že je to z její strany manipulace a že si je stejně jista výhrou a k tomu si ještě zajišťuje, že změknu a podvolím se a ještě ráda a vděčně.
    To já neříkám. Já to beru jako přátelské gesto, milé.

    Vyměknout je lákavé, určitým způsobem.Protože by to znamenalo se (zase) zařadit do malé příjemné pracovní skupinky a být „in“. A když tam člověk je – když je“v tom“ – cítí se příjemně, přijatě a ještě jakoby luxusně a navíc profesně děsně kreativně a unikátně. A taky jakože má hodně práce pro tu chvíli a to hodnotné práce.

    Jenže to já nepotřebuju, takovýhle lákadla pro slabý. Jo, pro slabý mi to připadá. Pro ty, co se bojej něco říct nebo dělat sami za sebe. Pro ty,co se musej držet nějakého svévolně vymezeného „jádra“. Pro ty,co se z nějakého mně neznámého důvodu toužej deklarovat jako něco extra a toužej bejt zuby nehty přijatý tím (jakoby) jádrem. A to pro mě je na bednu – pro mě jediný možný je být v té skupince,když zrovna chci, a nebýt s nimi, když nechci. Střídat ta období. Nejsem přece votrok, no ne! Vocas, to teda ne.

    A jediný, jak se tam dá bejt v tom malým sebe potvrzujícím chumlu je, bejt vocas. Br. Gr.
    Kdo by se z toho nevyvlík?!
    To by byl nezdravej, ne?

  10. jedna věc mě napadla, ale možná jsme pletu. Dokud jsi v roli hrdiny tak se cítíš dobře. Můžeš si umřít nebo obživnout pro záchranu kolektivu dle potřeby. Když se ale dostaneš do kolektivu jako řadový člen tj. jsi pouhou kooperující jednotkou tak začnou potíže. nemůžeš ani umřít ani zachránit, můžeš jen kooperovat. treba jako ocas. kooperovat jako to co je potřeba.
    v životě jsme členy spousty týmů… vědomě i nevědomě. a buď to člověk dá nebo to nedá a prchá…

  11. Gratuluji k transformaci a přeji, abys na svých toulkách za vodou a za potravou potkala nějakého statného geparda. Taky pavouky nezabíjím, ale jenom proto, že utíkám rychleji než oni. To platí univerzálně pro veškerý hmyz, kromě komárů, který rozmáznu o zeď s pocitem zadostiučinění. I když dnes se mě Milý ráno optal: bylas v noci v koupelně? Před záchodem ležela tááákhle velká rozmázlá rybenka! Nestihly jsme před sebou utéct, takže vyjadřuji soustrast celé její rodině obývající prostor pod vanou…

  12. psice,
    jen aby se ta transformace ještě třikrát nezvrátila. Přece jen když vidím jinak mi milé osoby – nemilé jen ohledně jediné neshody – tak na ně nevrčím a neskáču jim po krku.
    Gepard – dík za přání! Pohybuji se nenásilně, aktivně nevyhledávám, ale budu teď častěji drandit jinou trasou, než jen práce-domů (ono vlétě to tak stejně bývá). Včera jsem zařadila méně obvyklý program: jsem byla na metalovym koncertě. Vzala jsem si jediný černý džíny, co mám, jediný černý tílko s nápisem a jediný černý triko s nápisem, co mám, a koupila jsem si za tím účelem tenisky a náhodou jsem zapadla dobře! A ještě se mi koncert líbil. Moc pardů ale nepřišlo.
    (Zato se krom AH ozval ještě MB z mé ozývací partičky, co se chce se mnou sejít a prodlužovat vztah z jeho strany typu „setkáváme se spolu často, kdykoli mám chuť, bydlím jinde a je to super“.)

    Hmyz já taky nezabíjím, komára maximálně, protože je takovej tenkej. Jinak fuj, někoho rozmáznout a ještě pak mít flek na zdi a když k němu zabloudí zrak, vědět: jó, to byl tamten vypasenej mol!
    Rybenky jsem zatím viděla jen živé. Něco tak kluzkého trefit, to je kumšt!

  13. ratko 11
    nad tvým komentem jsem se zamyslela. A vyšel mi rozdíl dvou věcí:
    1) být kooperující člen týmu, rovnocenný člen týmu s ostatními, kde to podle toho šlape (příp. když je tým víc hierarchizován, tak vědět, kdo je kdo, co je co, kdo dělá co a za co zodpovídá a jak se komunikuje a nejinak a ne že se někomu sere na hlavu, on to vnímá a ostatní popírají)
    anebo
    2) být schován v davu, hordě, mase, velké skupině, anonymní, vzdát se vlastního názoru, protože je to pohodlné a jsem zaštítěný masou ostatních jako svojí jistotou.

    Ten případ 1) je výborný a nemá moc s rolí nebo aspektem nebo archetypem Hrdiny co dělat. Ovšem Hrdina-aspekt člověka vyleze právě ve chvíli, kdy to nešlape, někdo někoho využívá. Nejde o spolupráci, ale jedna strana to cítí jako využití. V tu chvíli Hrdina vystoupí. Jinak ne.

    Případ 2) je pro jednoduché bezpečí, strukturu a potvrzení asi příjemný u patnáctiletých dospívajících, ale u dospělých je to pro mě zbabělost nebo prozatímní nedospělost a kdo v tom je a neozve se, nepřihlásí se ke svojí specifické povaze a osobnosti v tom davu, žádnej Hrdina zatím není. Nejde svojí (neopakovatelně individuální a přitom asi u každého stejnou) cestou Hrdiny.

  14. Když vstupuji do „kolektivu“dobrovolně, třeba jako zaměstnanec tak se kolektivu přizpůsobuju. Samozřemě jsou situace kdy se cítím šéfem, to bylo dost dlouho v rodině a nebylo to moc dobré. musela jsem ustoupit a podřídit se. nešéfovat.
    a v práci se taky musím podřídit a nešéfovat. nebo jinak musím šéfovat tam kde mě o to požádají nebo je to určeno mým popisem práce, kde na to čekají. a tam zase musím zašéfovat. nemůžu zakličkovat a zmizet a říct jim ať si to udělají jak chtějí.

    to je v týmech zajímavé, že někdo tvoři strukturu a řád. teda je odpovědný za vytvoření a udržování struktury, to je třeba šéf. a ti ostatní se pak v těch strukturách nějak pohybují, víceméně pružne ale nemohou zásadně vyskočit ze systému. teda pracovně. ale doma je taky systém, ten taky je nějak určený. Pokud jsou dva rovnocenní rodiče a pak trvá dost dlouho než se domluví. Oba se handrkují o moc a oba chtějí řád určovat, teda být velitelem a toho druhého mít za vojáka :-))) myslela jsem si dlouho že jsme jen voják a houbelec, jsem velitel a ani jsem si toho nevšimla. furt jsem dělala že nejsem a nebyla to pravda. Ono je třeba asi ty struktury nějak prohlédnout, kdo má jaké pravomoce, funkce, kdo co rozhoduje a určuje. V práci je to jasně popsáno pravomocemi a odpovědností.

  15. teda ten předcházející komentář se týkal dvojky. jakože v tý skupině je třeba někdo ušlapáván pokud je jeho hierarchické místo někde vzadu… Takže ti dávám za pravdu že je třeba se asi dostat někam na „mé místo“. pořád jsou ale zde překážky ve formě mantinelů. odkud přicházejí peníze, komu co patří a tak….
    třeba mám vpráci fotoaparát. je služební. kolega mi z něj ale pravidelně fotky maže. i když ví že s ito nepřeju. takže ho sjedu a žádám aby to nedělal. on se cítí dotčen protože má rád když jsou fotky smazány. já ne. ale je to foťák který je přidělený mě a tak já budu rozhodovat kdy se bude a kdy nebude mazat. ne on.

  16. On je to zřejmě běžný obecný vývoj člověka ve skupině: napřed si nějak vymezit svou roli, pak se to trochu sleje v týmovém prolnutí a potom z toho vystoupí víc člověk se svou vyhraněnou individuální rolí (např.ratko, tys v tu chvíli zjistila, že jsi vlastně velitel)- když už tu skupinu dobře pozná. A pak to běží dobře,každý má zase své místo. Pokud ovšem ta jeho vystupující role nenarazí. Nebo prostě narazí a nově se to ustálí, no.

    17 správně, jen mu to nandej!! :)

  17. 17
    Řekni mu, že než je smaže, ať ti je napřed přetáhne na flešku. Tohle řešíme ve firmě taky imrvére, ale už se to chlapi naučili.
    Jo, a já jsem ta, co jim jejich pracovní foťáky maže. :-) Po uložení nafoceného do služebního počítače, samozřejmě.

    Že si na to fotí i svoje soukromé věci a nepřetahujou si je domů, takže si z firemního foťáku dělají úložiště soukromých souborů, to jaksi není můj problém.

  18. 19. moje výhoda je že to prostě nemusím řešit, kdo kam si má přetahovat a jak uklízet. Mě je to šumák. Moje fotky jsou moje fotky a na ně nemá kdo co hrabat. Takže tichá domácnost :-) protože kolega je trochu z toho neuroticky, on nesnáší když josu fotky ve foťáku a má nutkání je mazat. o to víc se já zabeňuju ve své pozici že ho po tom nic není kdy a jak si mažu fotky.

    Holky, jsem pako. nesnáším když mi někdo říká co mám jako se svými věcmi dělat. Když se vydýchám, tak většinou (doma) uznám že by třeba bylo i lepší řešení a tak. Ale v tý poloze jak je to v práci, pošlu kolegu prostě do prdele ať si s tím že nesmí mazat moje fotky nějak poradí. Dnes byl tady řev, že se sbíhalo celé oddělení. Já řvala, on mlčel a namítal že má rád pořádek. Já ne. A tím to skončilo.
    Takže k tý nespravedlnosti a ukřivděnosti v práci. Prostě to takhle je. Když je to můj foťák i když pracovní tak můžu dupat po kolegovi ať mi nemaže fotky.

  19. možná teď už je jasnější proč chodím do toho kostela :-)) pokud je někde jednotka absolutní nepokory a vnitřního vzdoru, tak vyhrávám hlavní cenu.

  20. :-))) … já řvala, on byl neurotickej…. co mi to připomíná? aha už vím, občas scénky z mojí práce…
    no my sice fasujeme pro pacienty z lékárny L3 (lexaurin tbl. 3 mg, neurol apd) já stále říkám na školeních, že by bylo fajn mít vodní fontánku s L3. Stres, blázinec a pak už opravdu stačí jen málo – cvrknutí a je oheň na střeše.

  21. no teď zpětně si uvědomuju že jsem to měla celkem pod kontrolou. vymezovala jsem hranici. odsud posud.

  22. 23
    Ano, ten pocit má člověk při řvaní dycky. :-))

  23. A proč tedy vůbec kolega tvůj foťák bere do ruky, pokud ho k ničemu není pověřený používat?

  24. … a nikoho by ani nenapadlo z něj něco mazat. Leda to svoje, co právě nafotil (ale ani to ne). Ten kolega je čistotný extrémista. Meje rád okna, žehlí a uklízí? Kdybych měla větší byt, tak ho angažuju.

  25. kolega je neurotik, co si myslí že vše umí lépe. ten jeho postup je neco jako zlepšovací návrh v praxi. jTen foťák mu půjčuju. všichni na oddělení si ho mohou půjčit, ale žádný není tak chytrý a snaživý jako kolega. tak dopadl jak dopadl. ostatní se smáli a přáli mu to zlomyslně. řekla jsem mu taky, že příště ho sfackuju i když je chlap :-(
    teda v klidu :-))) musím se smát jak mi nedělá problém někoho sjet. kdysi bych si dělala hlavu a mrzelo by mě to a teď s přehledem a od boku.

  26. píšu to teď proto Liško, že to možná i souvisí s tvojim problémem. z minulé práce mě vyrazili, protože jsem si dělala co jsem považovala za správné. ale měla jsem k tomu pravomoce. jen jsem se nelíbila novému šéfovi. tem tam už není a já se roztahuju jinde. ale je to o tomtéž. ono se ti ukáže samo kde jsou tvoje hranice a co už je za. je zbytečné si dělat starosti tam, kde skutečně nejde nic změnit. to poznáš až se začneš roztahovat a značkovat revír. kdy už dostaneš po čenichu. nebo te přímo vyrazí jako mě.

  27. No vidíš. A já to mám zas naopak – dřív jsem sjela kohokoli za cokoli a rokama jsem se učila brát na držák taky zpokorňovala a nabírala i respekty a strachy…
    Nicméně, když začnu upouštět páru po firmě, že kdo si zas ode mě ze sekárny pučil to nebo onohle a nevrátil, tak nejdýl druhej den ráno to mám zpátky na svým místě. A i šéf se mě v tomhle „bojí“. Hned volá, že on nee, a nebo to honem honem běží vrátit. :-))

  28. 30
    No jo, ale co s tím, když člověk nějakou konkrétní práci dělá rád a jinde v dosahu by ji mohl dělat těžko…
    Třeba kancelářskou myš nebo manažera můžeš dělat kdekoli. V jakékoli firmě. Ale nějaké specifičtější řemeslo s konkrétními nadstandardními úkony a technologiemi, nebo obor jako má Liška – tam to s tou změnou lokace roztahování se není tak jednoduchý.

    Nevím jak Liška, alá já teda radši oželím tu a tam nějakej ten šroubovák nebo odlamovací nůž, než abych přišla o to, co dělám teď. :-)

  29. funguju víceméně jako katalyzátor. tj. prese mě se domlouvají ostatní kteří mají problém se domluvit. je to tím že jsem ta vzadu, které o nic nejde a co se jen ptá… ten foťák byl otázka kompetencí. měla jsem tam svoje fotky k jendomu případu. přišla jsem o ně. on chtěl určovat jak rychle si je mám stáhnout.

  30. Fotky se dají i posmazání z karty vytáhnout, pokud jsi už na kartu neuložila něco dalšího. Existují na o záchranný prográmky.

  31. no nafotil si tam další věci :-) ale není to podstatné. poradím si jinak.

  32. Zkus tro, třeba ještě něco vytáhneš. A zkus to i více programy, mám zkušensot, že některý nezachrání nic, jiný vydoluje hodně, jiný zas něco, co ten předtím ne…

  33. Ještě mám doma i RescuePro, taky by se dalo zkusit.

  34. 33 to samozřejmě přehnal a pro příště to musí vědět. A jede se dál a je odpuštěno. Ale ať se vopováží na ty fotky ještě máknout! :)

    30 no asi jó! A taky dřív jsem byla hodná vzadu a teď si víc troufám. Dřív bych nikoho nesjela za nic- teda „sjet“ myslím furt celkem slušně a ne osobně, tak, že se dá s tím člověkem dál dobře vycházet. Teď taky skoro nemám námitky na nic. Jen k té jedné konfliktní věci – což je hodně těžký, protože jde opravdu o senzační projekt, ve kterej sám o sobě věřím. Jen nevěřím, že spolupráce dál je možná v současné situaci, prostě „doba je jiná“ :-) Je to smutný přiznat a o něco přijít, ale dopr co jinýho! nekterý osoby nechtěj přijít o nic, asi. To jsem znala jen v os.životě u chlapů, ale tohle jsou ženský.

    ru 31,
    to je zajímavý, že ty jsi byla sjížděcí dřív a teď naopak ubíráš. Nojo, každej jdeme k optimu odjinud :))

  35. Dneska mám plán přišmiknout si vzadu vlasy – což je téměř nadlidský výkon. A taky po mnoha měsících nehraní a úvodních dvou měsících hraní předtím: vytáhnout baskytaru.
    Nevím, co je víc sci-fi.
    A jsem velkej odkládač a odsouvač, takže možná neudělám ani jedno. Daj se po dvou pivech stříhat vlasy? Nebudu oškubanej připlešoun?

  36. 39
    Nejenže jsem dřív byla sjížděcí (a realizující se v organizování – což mě teď už vůbec neba, právě naopak – ukrutná proměna), ale taky jsem dřív… – A teď jsem zapomněla, co jsem původně chtěla napsat. :o(
    Taky jsem dřív ěměla lepší paměť, bezpochyby.

  37. 44
    Daj se stříhat. Akorát mně by se po dvou pivech už do žádnýho stříháni nechtělo. :-)

  38. Jó, už jsem si vzpomněla!!
    Nejenže jsem byla dřív sjížděcí a organizující, já taky byla pekelně pomstychtivá!
    Kdyby mi tehdy udělal nějaký kolega to s tím foťákem jako Ratce, tak bych mu nejspíš na oplátku taky vymazalka jeho fotky – jakože dělám totéž, co on, údiv v mých očích a tak – a uvnitř prasečí škodolibost, aby jako aby viděl, jaký to je. :-))

  39. ru :-DD
    mě organizování nebavilo nikdy, ale od šestnácti furt něco organizuju, vždycky to padne na mě jakože jsem na to přece nejvhodnější a umím to. Ale přitom to není pravda. A zacházení s penězi na mětaky vždycky padne a přitom k nim mám úpně nezdravej vztah, míchám jedny prachy s druhýma, pak zapomenu, že jsem některé přesunula z obálky do obálky a pak se někdo diví, že tam je víc, než mělo být. Ehm – když jsem jako vedlejšák prodávala jistý odborný časopis, nevysvětlitelně mi při finálním účtování pár tisíc chybělo (nebo sto časopisů, ale kdo by je krad!!). Tak mi to strhli z platu. A to nevědí, že některým lidem jsem ten časopis neposlala… ono chození na poštu je nejhnusnější věc, co znám. A do banky a tak.
    Největší překvapení mýho života bylo, když jsem se dověděla, že ti, co tu distribuci převzali po mně, to dělají hůř než já :-)))

    Ta pomstychtivost mně vlastní není. Spíš si to jen představím pro srandu, pro uvolnění. V souvislosti s táhnoucí se současnou aférkou jsme si např. představila, že půjdu, nechám přes den i noc odemčenou kancelář jiné osoby nebo rovnou vyndám dveře z pantů. A do té kaneláře vhodím špinavé ponožky a hrnek s lógrem umístím krásně na stůl.
    – aby viděla, jaký to je, bez přehánění.

  40. 47
    hahááá, musím se smát sama sobě s těma časopisama. Připadám si jak Jaroslav Hašek nebo Švejk! Mně tam chyběly prachy, ale ne že bych se obohatila – asi jsem je přesunula do prachů svého zaměstnavatele nebo nevím :)
    Nebo někdo šlohnul balík časopisů. V tom případě pak byl jakoŠvejk potom on, protože si neumím představit, komu je střelil.

  41. mě taky pomstychtivost neba… spíše chcu aby mě ostatní neotravovali.

  42. vyřizuju hodně takové ty stížnosti, když něco nejde nebo není nebo nefunguje. takže mým úkolem je aby to zase fungovalo a běželo. takže mě otravuje furt někdo :-)) a pokud všecko běží tak mě neotravuje nikdo a můžu surfovat v netu.

  43. Mně už taky neba. I když mě pořád napadá, co bych kdybych. Ale neudělám to, už dávno ne. Protože už dávno vím, že z toho mám hnusnej pocit. Dřív ten pocit přicházel až za čas po opadnutí zadostiučinělé vítězoslávy. Pak se ten interval zkracoval, až byl hned po vykonání mstícího aktu, a teď už je téměř současně s myšlenkou.
    Takhle nějak ta sebevýchova asi probíhá. :-)

  44. ad „aby neotravovali“ – právě to se mi dělo při distribuci těch časopisů. Když měl někdo dotaz, tak jsem mu napsala, jak si objednat, kolik za to, jak s předplatným atd. Ale když měl ještě další doplňující dotazy a komplikace, tak jsem na ně odpovídala se zpožděním. A pak jsem měla dojem, že už jsem pro něj vykonala a věnovala se mu dost a neposlala jsem mu ten časák. Protože se moc ptal :)

  45. Jo a už mám ostříháno. Se s tím nepářu. Minulý sestřih jsem udělala tak dobře, že vydržel téměř půl roku a bála jsem se do něj sáhnout. protože furt to ještě vypadalo jako účes. To se mi od kadeřnice nikdy nepovedlo, že by po tolika měsících to ještě bylo k nošení. Asi to schválně stříhaj tak, aby člověk musel brzo naklusat.

    Dnes bylo cílem z rovného sestřihu po ramena (původně nad uši s vyholeným krkem, před půl rokem) udělat vepředu po stranách delší než vzadu. Asi jako to měla (Dempsey and) Makepeaceová. To se snad zdařilo, i když celkově kratší než jsme čekali.
    Zítra v sobotu dopol to ještě zkontroluju,pak pojedu na víkend ke kamarádům a v neděli odpol se cestou od nich stavím u rodičů. Ne že by to bylo při cestě.

    Mno,kdybych nevypila ta dvě piva,
    1) nebyla bych tak rychle hotová
    2) vůbec bych o stříhání sem nepsala, natož tak rozkecaně.
    3) už bych ani neuvažovala realizovat i plán č.2 v pořadí – vyndat baskytaru.

  46. Lisko, určitě vypadáš skvěle. stejný úkol chci zadat mému muži :-) prostě mi ošmiká hlavu dokola a je to

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.