Moje dobré zvěsti (8)

ROZLUKA VRCHOLÍ, HRDINA JEDNÁ…

ang_044_500

ang_045_500

Pokud jste četli článek Rozluka, netřeba číst to, co je modře psacím:

ang_046_500

ang_047_500

ang_048_500

ang_049_500

ang_050_500

 

186 komentářů u „Moje dobré zvěsti (8)

  1. Máš paraskupinu? Někdo u vás v práci odmítá jíst chlebíčky? :-DD

    Já to zkusila ze zvědavosti vygůglit a paraskupiny vylezly jen ty z 2.světový války, co se jmenovaly po prvcích z chemické tabulky.
    Když jsem zadala místo toho „paralelní skupina,“ taky nevypadlo to pravé.

    Co já myslím slovem paraskupina (může se tomu říkat i podskupina, ale na ten můj pracovní případ to úplně nesedí, protože to není čistá podmnožina, ale půlka členů paraskupiny je zvenku):
    Skupinka, která se vyčlenila z celku a dělá sama některé věci, které přísluší celku a mají se dít v něm a s ním. Proto to znamená paseku pro celek a je nutno zakročit, paraskupinu likvidovat nebo prostě ji nově začlenit a něco ve struktuře celku změnit, aby vznikl nový funkční stav a jen jeden celek.

    Každá podskupinka nenadělá paseku. Jen taková, co probírá stranou věci, které se mají probírat s celým teamem. Nebo když dokonce ta několikačlenná skupinka jakoby svévolně něco udělá nebo rozhodne, aniž by o tom team věděl, aniž by se na tom podílel. Nebo aniž by to odsouhlasil šéf teamu (pokud šéf existuje).

  2. tomu rozumím. jsme zvědavá jak se to vyvine a jak tu paraskupinu TY zlikviduješ. neříkám že to není možné, ji zlikvidovat. ale je také možné že přejde do ileglity a překvapí tě tam kde to nečekáš.

    mám zkušenost, že pokdu paraskupina hrje proti tobě a ty nejsi její nadřízený tak tě dostane. I když ji nebudeš likvidovat. prostě je jich víc. a ty můžeš být chtrá jak chceš stejně tě dostanou.

    to řešení podle mě není v likvidaci jako spíše ve vlastní cestě. nevšímej si jich. můžeš nějak intrikovat nebo si na ně stežovat nebo jim jít vynadat nebo je pozvat na kus řečí ale tím je nezlikviduješ. protože to jejich souznění je na jiné úrovni než tvoje snahy. je možné že jsou přítelkyně. musela by jsi je rozeštvat mezi sebou. třeba jednu pomluvit před druhou, aby se znepřátelili. pak by jsi je třeba zlikvidovala :-) teda vtipkuju, ale jen trochu.

  3. Ne že bych „Zlikvidovala“ jen já sama. Je to v souladu s atmosférou i u jiných členů teamu a dokonce i šéfa, jak se ukázalo – a ten už vydal rozhodnutí, takže ta paraskupina ve skutečnosti už zlikvidovaná je (jakožto paraskupina; ne že by se likvidovali lidi,to vůbec). Faktický konec a rozloučení přijde až po podzimním týdnu na rozloučenou.

    Přemýšlím o tom dost – vychází mi, že jakákoli paralelní skupina, která vznikne, si vykoleduje zaniknutí.

    ad tvůj 2. odstavec – mám to naopak, mě nedostanou.Protože s mojí teamovostí a loajalitou, velkou, to nejde. Tyhle moje vlastnosti, které nespí nikdy, se aktivizují na nejvyšší obrátky v takových situacích (kdy se vytvoří „narušitel“ jednotlivec nebo skupinka). A to je právě můj způsob „hrdiny.“ (s tím, že každý člověk je hrdina, ale každý trochu jinak)
    A já se cítím v tomhle tak jistá a tak silná, že já vím, že neprohraju. Prostě v tom neprohrávám.

    Proč: protože vím, že je to pro mě tak důležité – celistvý team, celek co mám za svůj – že udělám cokoli a že nikdo jiný neudělá víc. To je prostě moje vlastnost, která je pro celek a společnost skvělá, ale mě může zlikvidovat existenčně a někdy i fyzicky (kdyby byla válka, tak já ji pravděpodobně nepřežiju; děkuju bohu, že žiju teď). To je to, o čem jsem uvažovala nedávno ohledně Hrdiny.

    Zároveň si myslím, že paraskupina jde vždycky do kytek, tak jak tak – buď to má za následek, že se něco změní, anebo i někdo odejde z teamu, nebo se všechno vysvětlí a je to úleva a radost a všichni se nově začlení a team je mnohem celistvější než dřív … nebo co já vím.

    Jak se vyvinou vztahy v té skupince dál, to není moje věc. To je věc těch, co si do toho naběhli a chtěli v tom být. Já vystoupila ve chvíli, kdy se z teamové věci stala věc vnější. Pro mě. Pro některéčleny teamu byla vnější leta letoucí, ale netýkalo se jich to tolik jako mě, ať by byli uvnitř nebo venku z toho projektu. Mě se to týká hodne ať dělám cokoli. A mé kolegyně,která jako první musela začít jednat o nějakém maličkém vymezení. A pak to jelo, protože ta „paraskupina“ nebyla ochotná přistoupit ani na ty nejmenší omezení, ne nic. Jako kdyby oni byli „doma“ a my nic. Oni to i tak nazývají – „doma.“ A já v tom prostoru jsme denně a nepletu si to s domovem. A někdo dvakrát ročně přijede, celý to seberena týden a řekne, že je tam doma … no už se nebudu do toho zas nořit.

  4. Napadlo mě, že tohle se dá aplikovat i na velké skupiny – na státy a dokonce i na svět. Protože co byla 2.světová válka? Co byli fašisti – to byla paraskupina, která se nestvůrně rozlezla a získala moc, protože její šéf se stal šéfem celýho státu. A pak ne jednoho. To byl průser.
    Proto tak dlouho trvala likvidace této paraskupiny, tolik lidí muselo umřít:(
    Protože to nechytli včas.
    Kdo? Nevím. Politici.
    Násldně už byli poučeni a co udělali: brzo po 2.válce vzniklo EHS a mezi prvními členskými státy bylo Německo. proč asi. Abybylo začleněno. Aby nemohlo dojít k tomu, že se vyčlení a bude z toho bordel. Když se vyčlení „chudák“ zdevastovanej po 1.světové válce a v období šílených nevídaných změn, tak to je průser. A to se stalo v Německu od začátku 20. let. Pak z toho vyrostl Hitler a spol.

    A dneska?
    Proč celou dobu se Západ naváží do rozvojovek? Proč je nenechá být, když chtěly být samostatné a ne např.kolonie? No proč – protože je to nebezpečný (plus samozřejmě ložiska surovin a levná prac.síla a budoucí odbytiště pro šmejdské výrobky). Protože by neměl kontrolu ba ani přehled nad tím, co se tam děje. Jenže to má zase další riziko: když propojenost, tak ti lidi líp uviděj, o co jsou pozadu a budou se ptát: Proč my nemáme to, co zápaďáci? No a je tu migrace a /nebo nepokoje, frustrace. A to nastane každopádně. Jenže když to nastane izolovaně, odděleně od celku, tak je to větší průser a hrozba. Menší riziko je kupodivu nechat těm lidem líp vidět, co všechno nemají a mohli by, než jim to neukázat, to by se asi nakonec vymstilo víc.

    – neberu ovšem v úvahu, že někteří lidé nebo snad i společnosti nejsou zaměřené na spotřebu a nijak nebaží po výdobytcích západu. Vždycky se najdou tací, co bažit budou, a to jsou ti, co jdou za svým cílem a jsou vidět a strhnou masu dalších. Nebo nevim, je ještě moc ráno navelké myšlenky :)

  5. mě to implikuje paralelu s rodinu. paraskupinu třeba nově založné rodiny – přichází snacha a vnáší svůj pohled, nechce již podléhat absolutní moci týmu. To vnáší do skupiny obří pnutí a vytvoří paraskupinu která se vymaní z „původního týmu“.

    Znám to z vlastí zkušenosti. Proto musím nechat paraskupinám volnost jak „velká máma“. Ať každá skupinka žije vlasntím životem. i kdyby to mělo znament rozpad. a fakticky můj zánik.

    takhle nějak vnímám růst a zánik. V určitém momentu skupina roste a v určitém se rozpadá.

    Může skutečně dojít k tomu že snacha by nepřistoupila vůbec na nic a ovlivňovala by i syna. musela bych je pustit. vzdát se.

  6. zaujaly mě dvě věci – identifikace s hrdinou? a plán likvidace paraskupiny. plán likvidace nějaké paraskupiny mi přijde vyčerpávající, neefektivní – je to spíše sebevražda a vlastně přemýšlím o tom, proč liška přemýšlí o likvidaci někoho, místo, aby zaměřila svou pozornost především na sebe a šetřila energií pro sebe a pro svůj rozvoj. a další věcí je to, že pokud já zlikviduju a budu štvát někoho, časem se mi to zákonitě vrátí. Mě tenhle postoj je cizí. proč nenechat skupinu skupinou a všímat si jen toho, co je opravdu mé. Ale te´d mě napadá, že tohle už tady bylo. :-) Vlastně se ty postoje opakují – je jedno jestli na pracovišti, v osobních vztazích …

  7. liško, pro mě je vlastně neuvěřitelný už jen to, jak vidím jak tě to celé pohlcuje a sžírá. Kolik týdnů tě to trápí.. kolik jsi tomu věnovala energie tady na blogu a ve svých myšlenkách. a stále připravuješ bojové strategie…

  8. zeptám se úplně blbě. ale proč to nejde nějak opustit, uvolnit se a věnovat se tomu co sis předsevzala – živnos´ták apd. co za tím vězí, že tě to takhle pohlcuje, ale z mého pohledu hodně blbým směrem – jako až likvidovat někoho … jako pomsta, nerozumím tomu…

  9. ad 8-10, lištičko, celkem souhlasím s Barčou. A vůbec si nemysklím, že bys chtěla někomu prostě škodit, jen proto, že ty věci vidíš jinak..
    Opravdu, tam kde to nemá význam bojovat, domluvit se, jen ztrácíš energii. Je dobrý určitě se snažit domluvit, ale pokud to nejde, fakt to nemá význam a jen si bereš energii a trápí tě to, zatímco protistrana je asi v klídku. Stejně jiní nebudou a hájit si svoje a ty taky..a ne vždy je člověk pochopen, že to myslí hodně dobře.
    I kdybys měla stokrát pravdu, zasahují oni tobě do“ revíru“ a ty jim do jejich pohodlného..
    Člověk prostě není vždy doceněn, nebo až..někdy.
    A domluva jak vidno v nedohlednu, tak si jeď podle svého, ale alespoň jak to jde a zkus se oprostit od jejich postojů, aniž bys opouštěla svoje, jen bez boje.

  10. barčo,
    ty to asi chápeš jinak.
    ad 9 sice celkem platí,
    ale ad 10 vůbec nejde o pomstu.
    ad 8 ani o nějaký plán likvidace něčeho, co je mimo mě.
    Žádný plán likvidace. Žádný plán.
    Ono to teď už je v jiném stádiu, ale na začátku bylo u mne tohle:

    Půjdu a dovolím si vyjádřit nespokojenost vůči tomu, vůči čemu ostatní raději mlčí. Mám právo hledět na svoje potřeby a ne jen na to, co vyhovuje druhým. Mám právo být slyšena.

    A to je celý.
    A to jsem taky udělala.

    Druhá strana nechtěla ani slyšet ani o nejmenším ústupku, po kterém volali dva lidi, jejich kolegové, kteří byli ve svízelné situaci. Nejen že ta druhá strana nám nepomohla jako svým spřáteleným parťákům, oni začali nasazovat na nás a podsouvat nám, že máme nějaké osobní problémy s některými z nich. A když jim opakuju, jak vypadá situace a co se děje a co se pro mě změnilo a proč, oni neslyší. Oni mi to vlastně nevěří.

    Takže nejen že oni odmítají kooperaci a vyznávají raději usurpaci. Oni ani neposlouchají, co říkám. Nereagují na to. A s takovou grupou já spoupracovat na té jedné věci nebudu. Konec. Protože to nejde. S jejich kulturou komunikace. Já jsem spolupráci celoteamovou stále v tomto kontextu navrhovala a říkala, že jinak to nepůjde.

    Následně šéf řekl, že to tedy bohužel evidentně nejde a že ten projekt už tu dělat nebudeme.

    A tam jsme teď.

    Komu a proč bych dělala nějakou pomstu? Navíc pomsta není můj kůň. Já nikoho nelikviduju, s těmi lidmi budu ráda dál spolupracovat v ostatních věcech, pokud to bude možné.
    Ale ve formě, do jaké se ten projekt dostal, prostě běžet nemůže – nemůže si sám rozhodovat, co kdo kdy kde, aniž by zapojil ostatní, kterých se to kdo kdy kde týká. A aniž by to probral se šéfem. Oni si myslej, že šéfujou oni, kteří jsou napůl zvenčí. A to já neberu.

    A to je všechno. Proto jsem proti tomu vystoupila. Protože s tímto chováním nesouhlasím a aby se takto ke mně někdo choval, je pod hranicí mojí sebeúcty. A aby se tak někdo choval k mýmu šéfovi – ke kterému cítím loajalitu – to taky nenechám být, to není OK.

    Teď už jsou jen následné dozvuky, všichni se budou cukat a pokud nějaká pomsta (pokud vůbec to slovo použít; já myslím, že není vůbec na místě ani na jedné straně),tak ode mne ne.

  11. anino ahój, ad 11
    bojovat mělo význam. Kdybych to neudělala, tak sinemůžu sebe vážit. Taková to byla silná situace.

    Konflikt není nic pěknýho, ale když už je, nese hodně energie, dramatu, je to děsně zajímavý. A dá se z toho hodně vytřískat a poznat. Tak to dělám.
    Že mě zahlcuje tohle, to mi nevadí.
    Mně vadí, že se to vracelo pořád ve vlnách, že to nešlo rozhodnout rychle a ani teď po rozhodnutí ještě není konec vln. To je jediný.

  12. ad 8 identifikace s hrdinou:
    aby tomu bylo lépe rozumět, pokud to vůbec jde (-:

    hrdina je ten, kdo jedná. A to jsem udělala.
    Aspekt hrdiny je část každého člověka a vystupuje v době, kdy se dotváří ego, zřejmě (?) a vyvstává v dobách, kdy je potřeba jednat, i kdyžto s sebou přinee nepříjemnosti a i když je člověk dost sám ve svém postoji.

    Na tom není ani nic divnýho ani špatnýho ani přehnanýho.
    To jen to slovo „hrdina“ tak vypadá a pro někoho je moc silný. To ale není můj problém.

  13. 14. aha, hrdina jako ve smyslu aktivně jednající.

  14. 15
    ano – i sama pro sebe si to teď líp vymezuju, ten pojem – hrdina jako aktivně jednající, i když ví, že následky mohou být nepříjemné až likvidační proněj samotného.
    Já jsem čekala, že rozhodnutí šéfa bude opačné, já budu vypadat jak pako a že to pojede pořád dál a ode mne to bude vyžadovat další a další vymezení se. Ale to vyžaduje stejně…
    Rozhodnutí v souladu se mnou mně dalo podporu a sílu a vím, že nevypadám jak pako. Takže si troufám ještě víc, to je pravda, mohla bych se chovat děsně ohleduplně k druhé straně, ale nechci. Protože by z toho neměla nic ani ona ani já, to by bylo trapný.

  15. „…ani jsem to své, naše vítězství necítila jako vítězství …“ tohle si dokážu představit, je to tak trochu cítit jako prázdnotu …
    to je taky takový zlomový. co s tím, co bude dál. vůbec je zajímavý, jak se ty vztahy u vás vyvíjí, jak se ta krize prohlubuje … jak se to celé uskupení a vnitřní nálada celé té společnosti mění… vlastně to vnímám jako počátek úplně něčeho nového. jak si v tom hledáš svůj postoj … o ten projekt už dávno nejde, ten už je okrajový, alespoń to takhle (zkresleně) vnímám.

  16. Mno, trchu mi narostla křídla a zkrátka si musím dát pozor, abych to najednou nebyla já, kdo podlehne nějaké svévoli.
    To je můj úkol teď.

    Nebo spíš až za týden, protože za pět minut letím na týden létu vstříc. tvořivým dámským jízdám zdar!
    A nejen jim.

    A ulevilo se mi.
    Ono je to napsaný až na další stránce notýsku, která tu už není. :)
    Ulevilo se mi ve chvíli, kdy jsem rozpoznala to výše popsané – že je to skupina vklíněná ve skupině a kvůli tomu se chová jako dva teamy a je z toho rozpor, protože team je jeden a hotovo.

    Za tři minuty start.

    Nazdarec!

  17. :-) tak jo, líšo. Užívej léta a prázdninové pohody.

  18. ja tomu rozumím, i tomu nepřekonatelnému rozporu. i tomu pocitu neporozumění na obou stranách.

    opět se vrátím v k rodině protože pracovně jsem něco takové nezažila, ale zažila jsm to v rodině a vím že spousta žen které bydleli v rodině svého manžela zažily něco podobného. Vyprávěly mi o tom a hledaly u mě radu.

    když se žena přivdá do domu svého muže, teda nastěhuje se tam tak vsoupí dovnitř jako naprosto rušivý prvek. zároveň má na své straně svého muže který je najednou jiný než byl do té doby. prostě se osamostatnil a vytvořil se svojí ženou skupinu a teď bydlí v domě kde je všecko nějak uspořádané a kde věe má místo a někomu patří.

    vstoupí do tohoto prostoru cizí prvek. se svojí tchyní jsem vycházela dobře. ale s mojí švagrovou to byla katastrofa. protože na každém kroku mi blo nazančováno že jsme tam cizí. že ruším. že mám dělat a dávat věci tak jak je zvykem. ukládat věci a uklízet tak jak je zvykem. nic neměnit.

    řeknu vám že mě z toho jebalo. a nebyla to vina švagrové. byla to paraskupina co se vytvořila v týmu. která rozleptávala zavedený pořádek. nacpala se někomu do jeho koupelny a kuchyně a rozebírala mu jeho věci.

    švagrová táhla za kratší konec. musela se podřídit. neudržela území.

  19. celkově to teď vnímám tak že jsem dominantní. ž enejde vůbec o tom zda si sebe vážím nebo nevážím a jak se „ti druzí“ ke mě chovají. to je fakt úplně jedno. jde o vlastní dominanci a jak vydominuju prostor.

    a teda musím s lítostí říct, že ja ho pohltím absolutně. je mi to líto. lituju toho. ale když vstoupím někam tak na sebe to prostředí strhávám. i když se snažím, ustupuju a dělám jakož tam nejsem. stačí chvíla nepozornosti a už sotjím uprostřed a je to „moje“. vyfackovala bych se.

    takže ve svém důsledku je dobré když si člověk všímá zda není příliš uprostřed. zda umí ustoupit a vzdát se. nabídnout prostor těm druhým. nechat je vepředu. vlastně si uvěodmuju že se tomuto musím učit. musím se učit ustupovat a nezaírat prostor sebou.

    netvrdím že to dělá Liška. neznám ji pracovně. možná je skromná a nikam se necpe. ale bohužel u mě to neplatí. takže když čtu to její povídání tak mi trochu naskakuje husí kůže. děsí mě to.

  20. Tak, jak jsem Lišku poznala při našem putování po Itálii ve třech, tak právě Liška to byla, kdo tmelil dvě dominatnější osoby a působil egatlumícím vlivem. Velmi jasně dokázala dát najevo, že je jí nepříjemný jakýkoli možný počínající konflikt a že jí jde o hlavní cíl naší cesty – tedy společné pohodové cestování ve třech. No, a nám zbývajícím dvěma to velmi stačilo, abychom se s Liškou sjednotily. :-)

    Z tohoto poheldu nevěřím an nějaké bojové strategie ze strany Lišky, spíš na to, že to Lišku opravdu trápí. Protože my tři společně jet chtěly, ale tam očividně někdo až tak společně moc nechtěl.

  21. taky věřím že to tam někdo rozkládal a choval se nefér.

    Jenže na druhé straně Liška píše že se jednalo o dva týdny v roce kdy ji někdo rozbombarduje kancelář a udělá si z toho hampejz. Ona chtěla aby šli někam jinam. A oni nešli, prostě si uzurpovali pořád ty dva týdny u ní protože přece to tak vždycky bylo. Takhle jsem pochopila fakta.

    A te se zvenčí někdo na to dívá /třeba já/ ale může ot být i někdo kdo tamty dva týdny ten bordel chodí dělat a řekne: Když to teda ty Lišce vadí tak tam prostě nebudeme chodit. Už nepřijdeme nikdy.

    Takhle tomu rozumím teď. Žádné komplikované paraskupiny. Jen nechuť cokoliv změnit ze strany těch co se tam roztahovali na jedné straně a nechuť lišky tam 2 týdny hostit a obskaovat cizí lidi.

    Naprosto rozumím Lišce že jí to sralo. Ale proč se brání tomu být označena za tu která rozbila projekt? Když teda nechcu dělat poskoka a projekt se tím pádem rozbije, tak to tak je. Prostě toho poskoka už nechtěla dělat a tím se projekt rozbil. Vidím to špatně? Myslím že ne.

    TA dominance tam prokazatelně je. Odmítla se podřídit. TAky se odmítám podřídit. Je mi to vlastní. Ale vidím důsledky. Nesu si za to odpovědnost. Vím co dělám.

  22. ad 13, ahoj líšo, jasně, že si taky myslím, že je lepší za sebe bojovat a nejen za sebe, pokud člověk cítí, že teď se musí bránit a nedat se sebou vorat. V podstatě já určitě nejsem nikde uťáplá a na hlavu si nechám s…možná jen chvíli, s tím, že to druhému dojde.., nebo taky mně, co by ne :)), že je to jinak.
    Jen se obávám, aby to nevyznělo, že tě považuju za nějakýho podrazáka , nebo někoho, kdo jde za svým přes mrtvoly. Tak to ani náhodou..ale to snad víš..
    No, já zase..i když si nic moc nenechám a vyřídilku tedy fakt mám, tak někdy opravdu zjistím, že ti, kvůli kterým se snažím v dobríém domluvit, že prostě s nimi nehnu.
    A pak s nimi jsem ve styku, jen pokud opravdu musím a je to nutné.
    Ale ty víš, jak to je a já kulový..:)

  23. ratko 23
    jsi to pěkně shrnula.
    ad poslední odstavec – to podle mě není dominance, když mi jde o spolupráci a dohodu a rovnocenné chování. Ehm – rovnocenné s tím, že externista nemá přednost :)

  24. Ty poslední větě moc nerozumím. teda že externista nemá přednost. ale taky neznám všecky detaily. takže nevím zda je tam nějaký pořadovník a lidi se zahlašují kdy budou teda u tebe ten bordel dělat smí:-))

  25. udělal jsem z ty poslendí věty paskvil. prostě mě napadlo, zda ta „dominance “ není ochrana revíru. že tam prostě návštěvy nechceš.

    když někam přijdou mraky lidí tak tam pokaždé nechají bordel. to je normální stav. teda mě by nenapadlo někoho kdo ke mě přijde žádat, ať si jde umít hrnek od kafe. nachystám věci, uklidím. tohle mě přijde prostě divné. ten zásek. něco se asi stalo, že jsi řekla ne.

  26. Myslím, že jde spíš o to, že když si půjčím něčí místnost na konání nějaké akce, považuju za samozřejmé, že po skončení svého působení v této místnosti ji uvedu do původního stavu.
    A jsem-li externistka a místnost mám půjčenou od stálé zaměstnankyně, tak tím spíš. A ne že budu úklid po sobě považovat za samozřejmou placenou činnost oné zaměstnankyně.

  27. ja vím Ru, ale celé to bylo pokud tomu rozumím na víceméně dobrovolné bázi. oni to jakžtakž uklidili,ale nicmoc. prostě podle mě nejde některé věci dělat nadoraz. teda jsem hodně splachovací ale kdybych pocítila nevraživost z druhé strany, že mě kontroluje co a jak uklidím a jestli dost tak už bych tam nešla. klidně bych udělala speciální úklid záchodů… i opakovaně. ale potřebuji určitou volnost.

    tohle jsem řešili před lety, kdy mě zarazilo že se jedná jen o dva týdny. prostě technopárty, parta lidí, zábava :-) už to asi fakt bylo douho. řekla bych že už to lezlo na nervy.

  28. 28, 29
    Oni uklidili, ale protože to není jejich prostor, tak ne dokonale. To totiž ani nejde, jasně že bychom mohli my „domácí“ vysírat donekonečna, že něco není na svém místě. My ale vysírali jen u jasných věcí, o kterých každý ví, kam patří a kam je měl dát. Zahraniční lektoři uklízejí vždycky dobře, až obdivuhodně opatrně atd. Ale vlastní kolegové to nedotáhli – dveře do pantů… jeden onemocněl a odešel dřív, někdo jiný šel taky dřív a řekl si asi: už je to v pořádku, přenést polici a zasadit dveře, to necháme na ráno, to někdo udělá.
    Jenže nedohodli, kdo, s nikým se nedomluvili. A to se mi na tom právě nelíbí – tenhle přístup. Jasně že kdyby ten projekt měli všichni za svůj, tak prostě ráno uviděj, že to není dotaženo, a naběhnou v pohodě to dodělat. Kdokoli z nás. Třeba já to dřív dělala vždycky, automaticky, dřív to byla moje práce a bývalo domluvený předem na organizační schůzce, kdo kdy tu bude a co bude dělat. Jenže když to má mít tentokrát tedy na starost někdo jiný a se mnou se nedomluví, tak na to seru, nebudu automatická uklízečka, když se nikdo neobtěžoval se o tom se mnou dohodnout předem.
    (No a tady je to moje osobní – ten pocit despektu, obejití… a s takovým pocitem se spolupracuje blbě.)

  29. 30. tudy jde i ten rozkol. není to o tom čí cimra se použije a kolikrát. Je to o tom jak vážně tě berou. Zajímalo by mě, zda se něco změní po této akci. teda zda tě budou více respektovat.

  30. 31 právě – a z toho si vytvářím tlak na sebe: aby bylo CO repektovat. Mám cukání, že musím dělat víc a víc … a přitom jsem naopak v rozpoložení líného vymazaného mozku z letních veder.

  31. otázkou je zda víc a víc dělat, vede k větší autoritě.(respektu)

  32. 32. nepřemýšlela jsio tom, získat respekt jinou cestou?

  33. 34 jinou cestou to zvládám dobře.
    Tedy v práci.
    myslím.

    (i když moc nemyslím, mám uvařenou hlavu)

  34. doma třeba nemám žádný respekt. a nezměním to.

  35. Přidala jsem tři další listy z notýsku do nového článku. Téma co vlastně všechno je práce.

    Těším se, až budu mít fotky z tvoření s hlínou z minulého týdne. Snad pozítří – ve čtvrtek. Texty reportáže už mám připravené, čekám, až mi přijdou pod ruku fotky. Dělala jsem je zrcadlovkou kamarádů. Nějak mi začíná chybět foťák. Jen co přestal fungovat, bylo by co fotit :)
    Asi si na dovolenou s Rulisou vezmu Smenu Lomo.

  36. 39. ne nemám. prostě doma nikdo není prorokem. je to přirozenost věcí. Forman si taky stěžoval že ho jeho synové mají za blbca :-)) a vůbec ho nerespektují. prostě to tak je. doma je doma. co je doma to je moje. používané. jisté. ohleděné. jistota mojeho.

  37. Chápu, že puberťák má své rodiče za blbce, ale to nebrání tomu, aby zároveň měl k nim respekt.

  38. 41. no nevím. asi jsou i takoví co mají respekt. ale ještě jsem nikdy takového nepotkala.

  39. 40. to je zajímavý. jak se člověk sám vidí. podle toho co popsala ru u sebe na blogu – jak tě vnímají lidé, tak respekt máš.
    jedna kolegyně z práce nemá respekt doma, muž s ní jedná dost drsně, neuctivě,až opovržlivě. ale v práci si to ona dost kompenzuje.

  40. nojo, no. to je zase taky o tom, co si pod slovem respekt, člověk představuje. :-)

  41. jestli se třeba chová uctivě a tak. když řeknu aby se učil, tak se neučí. a chlap mi nadává že mám boty v předsíni a že mi leze břicho z gatí.

    to by si v práci nedovolili :-)

  42. 44. nevím tak hluboce dovnitř nevidím. Respektuješ maminku? Je pro tebe autoritou?

  43. Autoritou nevim, ale respektuju ji. Jak bych ji mohla nerespektovat? Jak by se to asi projevilo … no uvidíme; snad se to nebude mít příležitost projevovat :)

  44. To je zajímavá úvaha. MOžná tím že jsi pryč tak už se neprojevuje syndrom domácího poskoka. Když budu upřimná, tak prostě tak to je. Domácí paní je ta která zajišťuje co se bude jíst a že je čisté prádlo. a tak nějak se to bere samozřejmě. nikdo nechodí a neděkuje a neprojevuje úctu k mým výkonům. prostě je to samozžejmé, že ráno kluka vzbudím a nachystám mu čaj. asi by se divil kdybych ho nevzbudila a čaj mu nedala. prostě je to samozřejmé. takže kdybych řekla že už to dělat nebudu tak by se jim to zdálo být divné i když by to fakticky bylo normální. nejsem služka. přesto to tak působí ve své samozžejmosti.

  45. a s tou samozžejmostí vstupuje do prostoru i všednost a ohleděnost. takže když denně hledíme na sebe vzájemně tak se známe ve svých všedních projevech, nedostatcích. víme kdo jak smrdí, jak si čistí zuby a smrká… prostě tam schází ta složka respektu a úcty. že ta mamka co doma chodí v rozthaných gatích a nikdo ji neposlouchá (výdyť už to všichni znají), někde jinde mluví k věci a řeší.

    Ono jsou i doma chvilky, kdy najendou dojde k zauzlení něčeho a mamka vystartuje a vyřeší to. ale to jsou vzácné chvilky hnend se na to zapomene. teda v záplavě těch roztrhaných gatí, uvařených čajů a plků.

  46. 49 ano, to moje máma taky tak. Nepřipadá mi to snadný. A vlastně mi připadá, že já bych pro nikoho nic tak samozřejmě dělat nechtěla. i když kdoví co bude :)

    Mně v respektu nebrání, když je někdo oblečen v pyžamu nebo prádle (doma).

  47. šlo spíše o tu všednost. ty gatě a pyžamo to měly zdůraznit. že ten druhý tam prostě je ale není moc vidět.

  48. Respekt je něco, co potřebuju vůči druhému cítit. Jakože ho beru a uznávám. A vůbec nerozumím tomu, proč by se za obyčejné denní věci nemělo děkovat. V rodině z tatínkovy strany se vždycky děkovalo – za jídlo, za podání čistého oblečení nebo ručníku, za kdeco, co – ano – samozřejmé je, ale současně je poděkování za to to projev právě onoho respektu a uznání, poděkovat za to. Všímavosti, že ten druhý je, existuje, plní svou roli na svém místě… pro ostatní…

    Stejně tak poděkuju já za cokoli svému muži (mám-li ho), i když to, za co děkuju, považuju za něco, co by měl muž dělat automaticky.
    A ráda. Jsem na něj vlastně pyšná, že mu můžu poděkovat. :-) Jsem šťastná, že mám komu děkovat, a tím děkováním to říkám zas a znova…

    Teda, když ho mám.

  49. to jsme trochu odbočili. teda původně jsem měla na mysli zda problém s autorčitou (respektem) není v otm že liška je doma a je tudiž pro ostatní paní domácí. neříkám že se má za věci doma děkovat. Spíše jsme říkala že to co je doma je jaksi zamozřejmé všední, a tím pádem se těžko vytváří formální autorita. Možná s emnou nesouhlasíte, třeba to vnímáte jinak. Ale podobně je to i třeba se sourozenci. Ten co je doma a stará se, je samozřejmý. a hledají se na něm chlupy. ten kdo přijde jen občas je ten „nejlepší“. Takže tak.

  50. 57. ano trochu odbočili. je to tak. takže tvůj komentář vrací k 36. cesta získání respektu doma a cesta respektu v práci.

  51. jo, že když má někdo doma a práci propojené, tak to má težší. neli nemožné. protože fakt nejde o děkování nebo nějakou formální úctu. jde o samozžejmost s jakou ti druzí toho druhého přijímají.

  52. 57
    ano, to v tom taky hraje roli, to je fakt! – Ten, kdo je na místě pořád, dělá své věci, všichni jsou na to zvyklí, je to samozřejmá součást. A ten druhý, kdo tento stereotyp naruší, je něco extra, je super, je výjimka, je ozvláštnění, je skvělej a parádně dělá to, s čím dvakrát za rok přijde na týden.
    A to by v tom byl čert, aby to toho prvního nezačalo nasírat.

  53. … i když nemusí. Když to celé vidí a ví, co ho nasírá, a s milujícím úsměvem to nechá být, je splachovací – jo, to znám. Copak o to. Ono to jde léta a léta. Protože i ten první si vysoce cení toho druhého občasného.
    No a jakmile se pozice změní, něco se posune s tím prvním, druhý extrovní to nezaznamená a navíc se chová jako pán, tak to krachne. A je to. A krachlo.

    Trochu se teď ošívám, protože přece jen si kladu otázku, jestli jsem nezačala být nějaká neochotná. Nepřiměřeně neochotná. Ale i tak by to znamenalo, že předtím jsem byla nepřiměřeně ochotná :)
    Narozdíl od druhé strany, já nějaký svůj podíl na věci vidím – vidím neochotu se pohnout na obou stranách. Tak si říkám, jestli nejsem nějaká zatvrdlá nebo trochu vyhořelá, když se mi nechce nic extra rozvíjet a rozjíždět, jen chci teď spíš klid.

  54. takhle naprosto vážně krachují sourozenecké vztahy. jen proto že rodič protěžuje toho kdo se ukáže jen občas, zahrnuje ho láskou i materiálními statky a ten kdo je doma a umývá denně svému otci/matce prdel je nula.

    Je težke nezapřknout. Povznést se nad to. a nevyčíst to sourozenci… třeba. vyčíst to rodiči nejde vůbec, protože rodič je zaslepen tím co jsme psala nahoře. to co je doma je všední, to co je venku vzácné.

  55. To slovo neznám;
    znám „zapšklá“ – ale to se hodí jen na kyselý baby, prudérní a se zlým pohledem a zpátečnický, zahořklý z osamění.

    Potom ještě by mohlo být „zaprknutá“ – a to mi zní jako zaražení dočasné; že se to zas odprkne :)

  56. zaprknutá neznám :-)) ale znám zapřklé sourozence (vícero) kteží práve z důvodu nahoře spolu nekomunikují.

  57. A já pořád nechápu, proč by se doma za samozřejmosti nemělo děkovat a proč samozřejmost znamená ztrátu přirozeného repsektu. Vždyť přece ti dva lidi spolu jsou právě proto, že se navzájem respektovali, ne? Tak proč se to musí ztratit všednodenností?
    Vždycky se mi líbila ta stará manželství, kde se oba k sobě chovali s tím respektem a vzájemnou úctou, děkovali si, a nebo si i vynadali a jakože škorpili či na sebe hubovali, ale bylo vidět, jak se navzájem vnímají nesamozřejmě.

    A podobně to cítím i v práci. To, že někdo něco nebo někde dělá denně, neznamená, že ho považuju za inventář a to co, dělá, za samozřejmé, nestojící za řeč, poděkování, optání se…

    Jinak tohle teď byla zajímavá studie, opakovaně – v něčem vyslovím nesouhlas, Barča opatrně vysloví podobný názor, načež Ratka zavelí „Zo jsme s edostali jinam“ a Barča „Ano ano, dostali jsme se jinam, Ratka to vrací zpátky…“

    No, Barčo, já to občas nemám jednoduchý tím, že mám sklony hledat si pozici v opozici, ty to asi nemáš jednoduchý s tím, jak se snažíš s nikým v opozici nebýt a s každým si najít souhlas a přikývnutí. :-)

  58. Zapřklá je fakt ukrutnej patvar. Znám ho jen a pouze od Ratky, ale znám ho už leta, tak ho neřeším. Je to asi nějaký jejich rodinnojazykový specifikum. :-)

  59. no mělo by se :-) ale copak se dělá všecko jak má?

  60. snažím se odkrýt, že některé věci mají svoje zákonitosti nezávisle na tom co se má a co se nemá. vím jak se to má, přesto uvnitř si uvědomuju že třeba některé věci běží ehm přirozenou cesotu kterou bych třeba mohla vidět když to vidět chci.

    vím jak se mají dělat věci správně. ale je mi potěšením když se nachytám „na švestkách“ usvědčím se z nepravosti :-)

  61. přece vůbec nejde o to dělat věci správně a houpat se tady vzájemně. a říkat si jak to má být a jak se líbí to nebo ono. k čemu by to bylo? naco?

  62. takže ani pozice a ani opozice. připustit to i ono.

  63. teda ani nevím jak se to má :-) to jsou všecko plky. jsem dobrý pozorovatel. většinu věcí mám odpozorované a tak k tomu hodím nějakou glosu. ale ne proto abych to soudila jesli dobře nebo špatně. spíše mě+ zajímá proč. jakmile zaujmu postoj (je to dobře nebo špatně) tak se to nedovím.

  64. 66. :-) poslední dva odstavce : a já myslela že jde o prožitek, ne o to dělat nějaké skupinky. s tou kamarádím a s tou nekamarádím.
    Takže jsou věci, které mám společné v prožívání jako to prožíváš ty,nebo Liška a pak jsou věci, které jsou mi blízké s ratkou. Myslím, že pokud jsem tu sdělila v minulosti střípky ze svého života – bylo to v souznění někdy s liškou, někdy s tebou i ratkou. a zrovna tak s nesouzněním.

  65. :-)Ratko, já myslím, že máš dobrou školu v tom, že máš nejmladšího syna doma – ten tě jistě nachytává na švestkách a udržuje tak v největší bdělosti.

  66. 68, 69
    Ale já to nepíšu jako že „byse mělo, protože je to tak správně“. Přečti si mě ještě jednou. Já píšu to, co mi dělá dobře. Co mi je po srsti. Protože mi to dělá radost. Nakolik to znamená, že věci neběží svou cestou? Copak mají všichni všechyn cesty stejné?
    Když m budou ženské přesvědčovat, že je normální, že ženatý chlap chodí po večeři na deste piv do hospody, protože tak to prostě běží přirozenou cestou, znamená to, že i já si mám najít chlapa, co si pude po večeři každej večer sednout na deset?

  67. 74. to ne. tím nejmenším vzorně soužijeme. fakt.

    dneska jsem se nachytala na švestkách. to se mi pokaždé chce blít (ze sebe) je mi špatně a točí se mi hlava. a vím že tohle je špatně. šla jsem klukovi dát do opravy mobil který mu spadl do moře. věděla jsem že je to jeho chyba, ale nic jsem neřekla. a oni řeki že je to zoxydovaný a poslali me k opraváři a ten řekl to samé. a mě bylo blbě, že jsme tam vůbec šla. že jsem ten mobil nehodila do škarby. že jsem se takhle ponižovala. že přece bylo jasné že je to moje vina (teda syna s kerým se identifikuju). že takhle mu nepomůžu.
    denně opakovaně mě to fackuje. i když čtu blog a vidím co za blbosti tam píšu tak mě to vyfackuje. ale asi to potřebuju. potřebuju to vidět, cítit, vědět. vnímat. ten pocit nepatřičnosti. nevhodnosti.

  68. 70 – viz moje 75.
    Nevím, co je správně. Třeba je správně si neděkovat a zahodit potřebu podoných projevů úcty a respektu, třeba tak mají lidi k sobě ve skutečnosti blíž, to já nevím.
    Jen vím, že ve vztahu jsem tímto způsobem připrdlá a submisivní hodňoučká slepička a prostě to tak potřebuju mít, a ano, jsou chlapi, co to mít nemusejí, vím.

    Se neposeru. :-)

  69. 76
    Co je na tom nachytání na švestkách? Taks to zkusila, no. Jako před tebou tisíce jiných lidí. Třebas nevěděla dopředu, že po namočení do moře to nepůjde spravit. Nebo věděla?
    Mně spad do záchoda, ale našla jsem si na netu, že když mobil po namočení blbne a nefunguje, nestojí ho za t opravovat. Kdybych si to nenašla, taky bych ho nesla do opravy.

    73
    Barčo, co zas čteš? Někde píšu něco o skupinkách? :o)
    Píšu o tom, jak těžce neseš opozici nebo neposlušnost, neřád (ve smyslu opaku řádu). Nezáleží na to, s kým zrovna souhlasíš, spíš že tak nějak… kolísáš…? Po každém nárazu na nějaký opak.
    Nevím, jak to napsat přesně a nezavádějícně.

    Ale to je fuk. To jseem jen napsala, co mi šlo zrovna hlavou. Nezáleží na tom.

  70. 75. se seru, no. TAkže jsem si vyhodnotila větu A já pořád nechápu, proč by se doma za samozřejmosti nemělo děkovat a proč samozřejmost znamená ztrátu přirozeného repsektu, že tak se ti to líbí.

    no to by se přece líbilo každému. a že to tak není? no protože. protože. protože to tak není. x věcí není.

  71. jezkovy vyoči, jak ja sebe seru. nikdo me nedokáže tak srát jako ja sama sebe. jdu se radeji najíst, vrátila jsem se z pekla.

  72. 80
    Ano, líbí se mi to a věřím, že to tak mezi partnery jde. Že není nutno přijmout, že tak to zákonitě není. Není to tam, kde to tak lidi mezi sebou mají.
    Mě by to trápilo.

  73. 79. Ru, když řeknu, že to kolísání je pro mě spíše plutí pouze prostorem a nenarážení egem – přijmeš to? asi ne – přijde opozice. :-)) Tak a teď vem ten svůj komentář a dosaď si za slovo neřád a neposlušnost – řád a poslušnost. Za slovo souhlasíš- nesouhlasíš… za slovo kolísáš – šermuješ a jsi u sebe samé. a dál to můžeme v tom znění ponechat. :-)

  74. 82. jsem za to přimout to co je. a když to bude jinak tak přijmout to jinak. otočit se čelem k tomu co je když to tak je.

  75. teda taky by se mi líbilo kdyby to bylo jinak, ale co s tím. kdybych to dělal jinak než to vychází z toho co je tak by mi bylo blbě. vždycky mi je blbě když dělám něco jinak než to uvnitř cítím.

  76. 83
    Ale já vím, že nemám ráda řád a poslušnost. :-) Respektive chovám k nim velmi velkou nedůvěru a tudíž vůči nim stojím v opozici apriorně. :-)
    Jinak s tím souhlasíš – nesouhlasíš – je jasné,m že tobě připadá, že já zásadně nesouhlasím. Ale myslím, že tak to není. Souhlasím docela normálně a když můžu, souhlasím strašně ráda. Vysloveně mi to dělá dobře, protože ač protivnice řádu, silně potřebuju někam, k někomu patřit. A to bez projevení souhlasu nejde. Takže souhlasit s tím, s kým tu identifikaci v něčem cítím – ano, ano!

    Šermování není opak kolísání. :-) Ty vlastně taky šermuješ. Jen strategii máš jinou. :-)

  77. 84
    Otočit se čelem… může být i to, že řeknu, že takhle to nechci.
    Brala bys ochmelku, alkoholika, co by tě mlátil? Řekla bys – Přijmu to, co je?

  78. mám jiný přiklad. přišla jsem hladová jak vlk. přitom mám obří zásoby sádla na těle a vím, že vůbec nepotřebuju mraky jídla a už vůbec ne kuřecí prsíčka, které sjem si ugrilovala na panviččce a s neuvěřitelným požitkem přímo zvířecí rozkoší pozřela. a to je ten rozdíl mezi teorií a praxi. teoreticky vím, že neumřu hladem. prakticky se ale tak chovám jakobych nikdy nejedla. Už mi je dobře. nažraná lvice nemá námitek k ničemu.

  79. ne nebrala bych ani ochmelku a ani nikoho kdo by mě mlátil protože se ti vůbec nedokážu představit. neumím si tuto variantu představit. je možné že při první bitvě bych zemřela. pokud by ten ochmelka byl hodně velký. v každém případě bych bojovala na život a na smrt. asi proto se mi podobní lidé obloukem vyhýbají :-(

  80. nažraná račice v krunýři :-)) vylezu z něj jen hladová abych šla zakousnout kořist.

  81. :-) v pořádku, nažraná račice – spokojená račice a spokojená celá rodina, protože račice vydá neuvěřitelnou energii v péči o rodinu. Ne, že by ostatní znamení se o své rodiny staraly hůře, ale račice nepředčí. Co se týká rodiny je pro ni doslova svaté.

  82. 86. Ru, nedala jsi mi opět na vybranou – jo, s tím se nedá nic jiného, než souhlasit. :-) teoretizování o tom co si jedna myslí o druhé je trochu k ničemu a zkreslující, protože se osobně neznáme, ale jinak dobrý.

    „Souhlasím docela normálně a když můžu, souhlasím strašně ráda. Vysloveně mi to dělá dobře, protože ač protivnice řádu, silně potřebuju někam, k někomu patřit. A to bez projevení souhlasu nejde. Takže souhlasit s tím, s kým tu identifikaci v něčem cítím – ano, ano!“

    tohle můžu klidně za sebe podepsat. :-)
    jsem minulá protivnice řádu (proto taky třeba rebel proti všem řádům a církvím světa – Osho)
    dnes ten řád spíše více doceńuji, protože jsem ho neměla v životě – dítě nomád z jedný rodiny do druhý, žádný ukotvený tradice, chaosný služby ….
    a tím, že jsem žila hodně dlouho s mužem blížencem (někdy se přiblíží a jindy ne :-), navíc jsou to svéhlavičky, ne-řádi :-), zrovna tak můj pejsek je blíženec – něco podobného, tak dnes doceńuji systematičnost, řád a trochu vedení a uzemnění) vlastně je to o mém protipolu.

  83. jo a taky nejsem v ničem extra dobrá – zase díky ty mý nesystematičnosti. Možná jsem dobrá jen v jedný věci, že vidím na druhých to hezký, dokážu docenit jejich talent, něco v nich výjimečného, co ostatní lidi třeba až tolik u nich nevidí a vyzdvihnu to, proto si taky myslím, že mě spousta lidí má opravdově rádo. Tím třeba v pracovním kolektivu mírním mezi lidmi ty třecí plochy, když se jde opravdu tvrdě do konfrontací. Snažím se o určitý konstruktivismus v jednání – to znamená, vyslechnu kritiku, nebo řeknu, co se mi nelíbí a navrhnu řešení – jde mi o nějaký posun, ne točení se v kruhu a křičení a plivání do jednotlivých táborů.

  84. :-) skore 1:1 – pro Ratku i Ru – protože jste obě svýmy odbočujícími tématy hodily zpět téma Respekt. čím a jak si lidé získávají respekt.

  85. snažím se vnímat lidi. když se snažím vnímat lidi – zapomínám na sebe. tím pádem nemám ani potřebu se nějak vymezovat vůči někomu, stavět opozici. jen naslouchám, vnímám – jeden prostor.
    pak to tedy může i skutečně vypadat zvenčí, že s každým nutně souhlasím a tedy můžu působit i nerozhodně, kolísavě.

  86. A to já se vždycky zarazím, když si přečtu komentář někoho, koho mám ráda, ale jehož komentář mi zrovna přijde jinej než můj názor. ono je to asi dobře – protože výsledkem je můj komentář respektující toho druhýho. nenapíšu „Cožeee? No to teda ne…“ ale spíš něco trochu v legraci, protože jak je mi nepříjemné nesouhlasit s někým milým, takse zkusím nad to povznést a podívat uvolněně, zrušit to nepohodlí z nesouhlasu – a toho docílím tím, že se tomu trochu zasměju a pak už mi jde nesouhlasit a najdu nějaká slova, která to vyjádří, ale nesjou prudká nebo hrubě nesouhlasící.
    – Z toho je vidět, že nerada nesouhlasím.

  87. nesouhlasit – věcně, neafektovaně, nedávat druhému pocit viny, nadřazenosti, vysvětlit svůj nesouhlas a proč – to je umění. to je o velkým respektu (ponechání prostoru) a zároveň je to ocenění toho druhého člověka s opačným postojem.

  88. když vy to opět pojímáte vlemi idealizovaně. jak by věci měly být a jak hezky to děláte. A možná se právě tím zakrývá pravda. jak to ve skutečnosti je. já vyhrknu a ten druhý mě sjede. takhle to je. když je ot jinak tak je tojinak. ale pokaždé tak jak to právě je.

    není to ani tak o umění jako o okamihu. co v daný okamih cítím a zda jsem schopna ho reflektovat – vyjádřit.

  89. a taky je pravda že se trápím jak blbě jsem to udělala. a pak si řeknu, ale dyť to byla pravda. dyť jsi to tkahle pohnojeně cítila tak si za ot nes odpovědnost. nebarvi si to na růžovo. nechtěj ideál. stůj si za tím (hnusným)

  90. 99. I tak to jde, nekontrolovatelně, blbě, živelně, následky si nese každý sám. :-)

  91. to kontrolovatelně u toho obsaženo je. otazkou je kolik toho zatajíš i sama před sebou. kolik toho nepřipustíš sama před sebou. a kolik si toho zakryješ systematickou kontrolou.

    když si to nezakryješ tak Musíš se s tím vypořádat. teda když to kontrolovaně odkryješ a přiznáš.

  92. ten výcvik může zakrývat pravdu. jít špatným směrem. netvrdím že by výcvik neměl být, to je OK. ale to je takový začátečnícká pomůcka aby jsi to tam nesekala hlava nehlava :-) v další fázi je třeba (podle mě) přesně sledovat odkud, kudy a kdy ti vyskakuji odezvy na impulzy a vnímat jejich posun (bdělou pozorností) . zda je pořád musíš kontrolovat a dle potřeby potlačovat vůlí nebo zda vyrůstají přrozeně jako květy z půdy, žijou, kvetou a ty je jen reflektuješ (bez hodnocení)

  93. 103. „to kontrolovatelně u toho obsaženo je. otazkou je kolik toho zatajíš i sama před sebou. kolik toho nepřipustíš sama před sebou. a kolik si toho zakryješ systematickou kontrolou.“

    tomuhle rozumím naprosto přesně. jde především o poctivost sama k sobě. takže můj přístup je podobný tvému, když píšeš u sebe – nechám si to projít hlavou a prozkoumám, proč mě tohle štve, trápí a proč – není to v tom druhém, ale ve mně. a přiznat si to.

    u mě je spíš to odkrytí zde v tom – jít a napsat veřejně na net.

  94. 99 ratko !!!
    „když vy to opět pojímáte vlemi idealizovaně. jak by věci měly být a jak hezky to děláte. “

    No tos pochopila úplěn jinak, než to je:
    Moje 97 bylo sdělení o tom, jak se cítím já, když nastane situace XY.

    V žádném případě jsem neříkala a ani mě nenapadlo, že je to ideální, správné, dobré a jak má být. „Jak má být“ něco, to nikdy nepoužívám, to se se mnou neslučuje, to je nesmysl – já řekla jen to, jak se cítím já a nehodnotila jsem, co si o tom dál myslím – přičemž ve skutečnosti si myslím, že „ideální“ je se sice vyjadřovat s respektem, ale víc akcentovat sebe, než brát ohled na druhé, jak to dělávám já.

  95. 106 a jak víš že bereš ohled na druhé? teda blbá otázka. třeba bych chctěla brát ohled na druhé ale vůbec nevím jak se to dělá. když začnu uhýbat jakože ohled tak z toh vznikne úplná blbost, narážíme do sebe a tak. když ale zůstanu stát, tak mě ostatní mohou v klidu obejít. a všicni jsou spokojeni.

    ono je to hrozně těžké říct že víc beru ohled na druhé nebo víc beru ohled na sebe. to fakt záleží na míře poznání zda člověk nějaký ohled bere. když neví tak dělá různé kopance (v minulosti u mě katastrofa ) jakmile trochu ví tak dokáže třeba lépe uhnout a tak… prostě těžké téma. pro mě určitě. brát ohled na někoho je velmi těžké téma. takže i respekt a ohledy je těžké téma. vzniká divný paradox. jakože chcu někoho respektovat ale opět tím víc ho nerespektuju a začnu blbě šlapat a vytvářet sadomaso. když ale jedu svoji linii (přímo) zdánlivě bez ohledu tak je v tom nakonec víc respektu protože tomu druhému přiznávám právo se k emě taky postavit přímo. no paradoxy, hrozné. respet a ohledy se možná dokonce vylučují a jsou v nepříme úměře. nevím . možná. už se zamotávám.

  96. ohled vnímám obsažený v tom respektu. jedeš nějaký téma a ten druhý nesouhlasí, dobře ok. ale po nějakým čase už to ten dotyčný nevydrží a najede do osobní roviny – a začne si stěžovat, začne vytahovat minulost z jiný debaty, nebo nastoupí přímo agrese. pak co s tím. jak to utnout, jak se k tomu postavit. takže bu´d vypění i ten první, co se ovládal a bral ohled. nebo vznikne ticho – odstoupí od debaty – to je taky ohled, aby nemusel druhému ublížit a jít na jeho úroveń a nebo prostě se nechá stáhnout na stejnou úroveń a pak je to mela.

  97. chytlavost, vztahovačnost, projekce – největší slabosti.

  98. 109. nojo, ale to jsou takové pitschoviny (pardon) nedůležité blbosti. je to spíše kratochvíle pustit se do takových diskusí . takovým věcem vůbec nepřikládám žádnou důležitost. možná proto nemám žádné problémy co se týká slovních „potyček“ :-) čumím na toho druhého co to vykládá. jsem zvědavá. co kdo kdy řekl, minulost, ohled. vyslechnu si pozorně cokoliv a ani me nenapadne nic o nějakém sklouzávání někam. n a nějakou úroveň. asi bych se začala smát kdyby měl někdo problém s tím klesnout na moji úroveň. vlastně mě nikdy nic podobného nepotkalo. nikdy. asi bych nebrala žádný ohled. napálila bych to přímo.

    Barčo, to je pro mě hrozná blbost. nevím vůbec jak to pojmout.

  99. když teda cítím že nějak někdo ujíždí, tak mu řeknu že mele blbosti, že to nám nijak nepomůže. zarazí se a je klid. I v práci, kde jsou konfliktní lidi, nikoliv vůči mě. diskuse je o řešení. a pokud jde o to se vypovídat ze žalu a křivdy, tak jsem samé ucho a nekomentuju to. jen posluchám a kývám jakože slyším

  100. 99
    „Já vyxhrknu a ten druhý mě sjede…“

    A to se nějak vylučuje s tím, aby jste si navzájem dávali najebo respekt vědomí díku za to, že ten druhý je vedle vás?

    Nepíšu ideál. Píšu, co chci a bez čeho nemůžu v partnerství být.
    Taky jsem sama.

  101. 101
    Nekontrolovaně, živelně… No jasně, jak jinak, ve vztahu? Otevřeně a uvolněně je u mě rovno živelně.
    Ale stejně tak, jako živelně vyhrknu nějakou tu blbost, taky bez přemýšlení a živelně poděkuju za blbost. Cokoli cítím uvnitř, leze ze mě všema… pórama je blbý slovo, ale dírkama je zas rizikový, tak nevím… :-))

  102. 111.pro mě aktuální téma, v práci. směrem k personálu, směrem k lidem. vedro, sters, přetížení ….

  103. 109 barčo,
    jó, to se stane, na blogách jsme to taky zažili – já z obou stran. Jako ten na osobní rovině, u Arthura Denta to bylo, a pak i jako ten druhý, když do mě vandrovala nějaká děva a já jí slušně vysvětlovala, že mě to vůbec nezajímá a ať se o mě neotírá, protože nemáme nic společného a o nic nejde… v takovém případě si často ten druhý vztahovačný myslí, že ten druhý je naštvaný, že ho to taky děsně bere (jako jeho samotného vztahovačného), jenže nebere :)

    Není to nic divnýho, je dobrý to zažít z obou stran, pak už je to jen sranda. A chápu, že někdo na to naskočí, v určitou chvíli, když je to ta jeho citlivá struna nebo když jde o jemu blízkou osobu, které se chce zastat. Někdo o ní mluví hnusně v její nepřítomnosti – a šup a člověk se naštve a už to jede.

  104. … nojo a má to někdy i následky – třeba Arthur Dent, když jsem mu za něco poděkovala a myslela to zcela vážně, protože vůči němu celkově nic osobního necítím, si asi myslel, že to míním ironicky a nemoh mi věřit, protože asi myslel, že momentální osobní vztahovačná epizoda stará pár let u mě pokračuje donekonečna. A já se mu nedivím.

  105. 115. jen se v tý atmosféře pohybuju te´d často, nic víc nic míń.

  106. Hurá a já u ratky na blogu s něčím nesouhlasila zcela volně, juch.
    Ale možná na tom má svůj podíl bílé víno.

  107. nesouhlasení je osvobozující. někam chci a někam nechci. tyhle dvě varianty mám pokaždé. ano a ne.

  108. „ne“, jako ano životu. a obráceně – v jakýchkoliv situacích.

  109. :-) možná to zní elegantně. ale o to vůbec nejde. Je třeba jít za to dál – „ne“, ponechat druhému člověku jeho „ne“ a v dalším kroku pochopit jeho „ne“ – to je nejvyšší respekt. Takže sice nesouhlasit, ale zároveň „souhlasit“ díky tomu pochopení – nemanipulovat, nechat žít…
    není to nic idealistického, „papírového“ – byla to moje situace na konci manželství a podobně to pojímám třeba při vztahu-nevztahu. Na blogu v diskuzi – to svádí třeba k větší argumentaci, manipulaci v reále s lidmi, které má člověk rád, zná je, cítí je naživo – poměrně častá, běžná věc u mě. Respekt pro mě, respekt pro ostatní.

  110. S tím, že pochopit druhého „ne“ dokonce v nějakém sporu jde, jen když jsme si natolik blízko a s takovou důvěrou, že mi převypráví své pohnutky. Které se týkají i jeho minulosti a je to prostě na dlouhé povídání a vlastně dlouhý vztah.
    Druhá možnost je respektovat „ne“ protivníka s tím, že se asi nikdy nedovím, co ho k tomu vedlo a vede, protože je prostě cizí a musím se smířit s tím, že vysvětlení se asi nedovím – to přijmout a už se tím neotravovat.

  111. a proč je zde vůbec potřeba pochopit druhého „ne“? je to vnímáno jako ohroženi? proč by ten druhý nemohl zůstat se svým „ne“ jen tak. bez vysvětlení.

  112. 129
    no jistě že mohl. Vždyť říkám 128. Ale když s někým spolužiju desítky let a ještě to chci další léta dělat, je lepší se znát a chápat se – protože pak není místo pro protivnictví. Jen pro chápající náklonnost.

  113. tak navážu. vnímáš „ne“ jako protivnictví? v jakém smyslu. co ti na tom přijde protivnické. a znamená v tom případě „ano“ náklonnost?

  114. navážu taky. :-) „ne“ a většinou následuje a proč ne? proč by nemohlo? a už to jede, dokaž to, vysvětli, obhajuj a podívej, nene a je to jinak ….Kdo umí nechat něčí „ne“ jen tak – bez urážení se, kór když je to člověk na kterým mu záleží. Proč se lidi ve vztahu hádají? Vysvětlují? – protože jim pořád na nich záleží, a když padne „ne“ a ten druhý už nic, jemu to úplně jedno, to „ne“ tak pak je konec totální.

  115. 131
    byla řeč o neshodě – jeden chce něco -ano – a druhý to nechce – ne. V tu chvíli a pro tu věc jsou z nich protivníci.
    Pokud nejde o rozpor, ale jen o neshodu v diskusi a ne v činnostech, tak je celkem fuk, jak to je; jen nevím, proč bych měla být s někým v diskusi v neshodě a ještě se nedovědět, proč, pokud je to můj partner nebo člověk, se kterým se vidím denně. To by mi nepřipadalo jako upřímný vztah, ale jako povrchní skrývající divnej poměr. O to nezájem.

    Moc nechápu, proč by se tohle mělo rozebírat. Ale možná to bude mít zajímavý výsledek :)

  116. zkus hodit nejaký příklad. Nebo já nadhodím. řekněme že kdybych si měla (mohla) vybrat zda se zůčastním společensky stmelující výtvarné akce (taneční, picí, zpívající) mě to moc nebaví. někdo by pilně a nadšeně tvořil, zpíval a tančil a já bych prostě jen ráda místo toho dělala něco jiného. řekla bych ne, nemám zájem to s Vámi dělat. Musela bych to vysvětlit? Bylo by to protivnictví?

  117. 134
    ne, proč, tam přece jde o prd – jestli půjdu na společnou akci, nebo nepůjdu, je moje věc a nemusím říkat důvody, natož je obhajovat. V žádným případě.
    Ale když jde o nějaký důležitý spor v rodině nebo na pracovišti, s někým, na kom mi záleží (!), tak mě samozřejmě zajímá, jaké má důvody, protože mě zajímá jeho život, jevím o něj zájem, cítím se s ním ve vztahu – a podobně bych to rád viděl také u něj, aby se on zajímal o mě. A když mi nechce říct např. partner, proč se mnou nechce jet na dovolenou, tak to mě nasere a žádám vysvětlení.

  118. 135 plus chci znát ty jeho důvody, abych je pochopil a mohl buď ustoupit v míru od svého stanoviska / požadavku, anebo abychom našli kompromis, společné řešení. K tomu ty jeho důvody přímo potřebuju.

  119. 132. my se s mužem vzácně shodneme, protože dokážeme každý říct jasné ne věcem, které s tím druhým dělat nechceme. aniž by ten druhý nějak speciálně zkoumal… třeba muž se dívá na fotbal, hokej. chce jít i na zápas a láká mě… a já mu řeknu že ne, ať to ani nezkouší. že ne. proste ne.

    a pak se nadhodí nějaká jiná věc, kdy vůbec netušíš co ten druhý… takhle bleskově jsme odjeli do Izraele. Protože oba jsem se na sebe podívali a klaplo to. Nebo přístí týden jedeme na hory, moc se mi nechtělo… chvílu ne a pak jsem řekla jo. taky jsem to nijak nevysvětlovala. prostě ten druhý čeká. když ne tak ne a když jo tak jo. to není vůbec nic špatného když ne. prostě ten druhý nechce. nebaví ho to, nemá zájem… jemu to jedno. sere na to.

  120. 137
    no jo, to je prima, snad nedojde na neshodu v rozhodnutí, kdy opravdu o něco půjde. Třeba kde bydlet a tak.
    Ani tohle nemusí pro někoho být prekérka, ale pro jiného v jiné situaci to může být konec vztahu, jak už víme :)

  121. 136. když tvůj partner nechce jet s tebou na dovolenou … tak to znamená že s tebou nechce jet na dovolenou. tady není co vysvětlovat. to je fakt.

    možná to mám jendodužší v mnoha věcech protože ta fakta josu mi jasné jako facka. jsou věci které vidím úplně jasně. bez příkras jasně. studeně jasně. no odporně jasně. pak to musím nějak ustát.

  122. 139
    ne, to není jasné, mně ne – buď nechce jet se mnou na dovolenou jednou a provždy a já si z toho vyvodím, že to tedy není můj partner, anebo nechce jet se mnou na dovolenou, protože se mnou na dovolené byl trento rok již dvakrát a už ji nemá od zaměstnavatele nebo si chce odpočinout ve stejném termínu jinde nebo už nemá peníze … to teda pro mě na tom nic jasnýho není.

  123. 134. Ratko, tohle je krásný případ rodinných dovolených. Jedna rodina a druhá rodina dohromady.
    Průšvih je, když jedna rodina má pocit, že musejí dělat vše společně a nedokáže té druhé rodině nechat prostor, aby mohly být chvíli sami a mohli si udělat svůj program, jít třeba sami na výlet, zatímco ti druzí chtějí být celý den u vody. Zažila jsem to a stačilo.

  124. 137. tomuhle naprosto rozumím, a jak vám dlouho trvalo, než jste se prozkoumaly :-) hádám, že nějaký rok to trvá, než jsou takovýhle dva par´táci – pohled a je to tam.. znám to ze svého manželství také. :-)

  125. tak jede :-) když jede tak jede.
    Liško, ty to hrozně řešíš. Tohle přece máme doma úplně stejně.

    Ty jsi to postavila tak že s tebou nechce jet na dovolenou. Jestli ale jede na dovolenou tak jede.

    Organizace je věcí dohody. Jak se dohodnete. Když se dohodnete tak odjedete a když ne tak ne. To není podle mě o tom že nechce jet s tebou na dovolenou, ale že třeba nemůže v tom daném termínu a tak nahodíte jiny. a zase jiný a tak dlouho dokud to neklapne. tam vůbec není třeba to komplikovat jako spíše tak dlouho si navrhovat termíny až to klapne.

    a třeba se mu nelíbí navržené místo, takže by chtel jít jinam. to taky řešíme kam, co tam budeme delat. musí se to líbít oběma. teda být to pro oba zajímavé. nejde je o to abyste byli spolu, ale aby ta dovolená i za neco stála.

  126. 141. zkušenost. příště jet jen s partnerem. nemám problém se dohodnout na čemkoliv. když otravuje někdo tak s ním příště nejdu.

  127. mám ráda dovolené, kde se ví co se bude dělat a co se bude vidět. to je dobrá prevence nepříjemných překvapení. většinou se vidí, dělá i něco víc. ale málokdy míň. prostě zhruba osnova.

  128. 144. bavíme se o tom, že někdo řekne „ne“ a zda je to protivenství.

    Tak se vrátím k tobe – společné bydlení. Tvůj přítel ti rekl ne, když jste se bavili o společném bydlení. Je to tak? Nebo jak to bylo?

  129. 147
    to je jedno, jak to bylo, nepotřebuju to probírat, už je to vypovězeno skrz naskrz.

    Bavíme se původně o paraskupinách :)

  130. 147
    protivenství ne, ale protivnictví.

    Někdy to je a někdy ne, to už jsme taky docela prohovořily výše, ne?
    Ano. :-)

  131. někdy je otázka položena špatně. kdo se moc ptá moc se dozví.

  132. teda jinak. doví se odpověď na otázku kterou nepoložil.

  133. 139
    Buď nechce jet an dovolenou a nemůžu s tím nic dělat, nebo enchce jet na dovolenopu, která je postavená tak, že jemu s enelíbí, a v tom případě s tím něco dělat můžu, přizpůspbit s evcíe jemu, ale musí mi to říct. Tedy musí mi sopvje Ne vysvětlit.

    Pokud řekne Ne jako Ne a nechce ani dál říkat proč ne, znamená to pro mě, že necchce nic se mnou, a navíc nevidí ani smysluplné mi to vysvětlovat. Tedy jsem možná pěkně v prdeli, pokud ho to nepřejde do druhýho dne, kdy se mu vyspraví nálada a pomine třeba jen momentální enechuť komunikovat daná únavou nebo zdrbáním od jeho šéfa v práci.

  134. Pro Barču, ve víc ejejích komentech:

    „Ne“ v diskuzi nemusí být protivenství. A urovna tak přemíra „hodného“ respektu v diskuzi může vyznít úplně naopak – třeba utnutí debaty po Ne.:
    V diskuzích lidi obvykle chtějí vysvětlovat, chtějí být tázáni. Chtějí se vyslovit. Jinak by svoje názory nepsali, a už vůbec pak ty opačné.Takže když protistrana srážku s Ne vyřeší tím, že je prostě (podle svého názoru) velkoryse respeketuje a dál je přejde mlčením, není to mlčení taktní, ale ignorující. Něco jako rodič, který nemluví s dítětem, místo aby mu musel dát facku. Mlčení jako nekomunikace v komunikaci vyznívá většinou nikoli jako respekt, ale jako daleko, daleko větší Ne, navíc povznesené.

  135. 143
    Pokud mám partnera ráda, tak třeba ne nutně celou, ale podstatnou část dovolené chci trávit s ním.
    Takže dovolená, kterou on vystornuje/vybojkotuje, aniž mi dá šanci se mu přizpůsobit, nikdy nemůže stát za víc než dovolená s ním, i když já v tom druhém případě citelně slevím ze svých představ a přizpůsobím se jemu.

  136. 155. Tohle mi připomnělo. společná dovolená s partnerem a pak chlapi mívají ty své dovolené „chlapi sobě, ala panské jízdy“ – tam o to být rozhodně nestojím. Kolegyně si takhle vybojovala místo a jela na ryze pánskou dovolenou, no tak s ní chlapi jednali jako s chlapem, fakt natvrdo, včetně oslovování mužským jménem. další rok už netoužila a nebojovala o to s nimi jet a pustila svého manžela na dovolenou bez problémů.

  137. 154. vidíš Ru, tohle by mě nenapadlo – mlčení jako povýšenost. Mlčení v psané diskuzi- to je různý, nemám čas, odbíhám, nebo nevím co říct, nebo nemám náladu na psaní (to je kolikrát už to vyčerpání, a psala jsem přímo na diskuzi, že jde o tento typ mlčení) mlčení taktní, mlčení jako oddychový čas pro obě strany, než se to třeba rozleží, nebo se nabere čas a chu´t pokračovat v diskuzi, ale mlčení jako povýšené? hmm … je samozřejmě možné cítit z komentářů něčí povýšenost, ale když člověk mlčí a nepíše nic a třeba napíše až po delší době , no nevím, spíše bych řekla, že jde tak trochu o předjímání …

  138. 156. ta dovolená byla pro ty dva lidi ve vztahu hodně zlomová. něco tomu předcházelo – krize ve vztahu a ženská expanze,vyčítání, manipulace. pak následovala ta samotná dovolená – to dění samotné tam – postoj ostatních mužů k té jeho ženě, ale také postoj mužů, kamarádů k němu…a pak bylo období po té dovolené a v čase doběhlo více věcí a ten vztah obou lidí se změnil… vyčistil se vzduch.

  139. 157. no není to jednoduchý, ať uděláš co uděláš v diskuzi, pokaždý to může být špatně (právě i nevědomě). :-))

  140. jo a ještě mlčím, když vidím, že dva lidé mají intenzivní diskusi mezi sebou – nechci je rušit, mám pocit, že pro ně je to důležité, tak do toho v ten moment nevstupuji.

  141. 156
    O tom přece nepíšu. :o) Schválně jsme napsala, že alespoň část dovolené. Dovolená je ze zákona čtyři týdny, (plus možnost pátého dá-li zaměstnavatel, plus možnost se ledacos naddělat), takže i když odečtu týden na Vánoce, pořád zbývají nejmíň tři, které se dají prožít různě.
    Je jasné, že manžel si na druhé části dovolené nebo někdy jindy odrelaxuje pro změnu (a odpočinek od manželky) jen s kamarády a manželka jen s kamarádkami.
    Partnerství není nevolnictví.

  142. ano Ru.. není to opozice proti tvému komentáři. prostě jsem si na to vzpomněla s těmi dovolenými jak to tady po různu probíráme…jak máme své představy „jak má být a vypadat správná dovolená“ od toho se to všechno odvíjí ..

  143. 157
    Pokud napíše až po delší době, není to mlčení. :-)
    Nikdo nemůže být onlajn pořád.
    Nejsem přeci na hlavu, abych dělala z takové blbosti, že někdo odpoví třeba až po týdnu návratu z (výše zmíněné) dovolené, že mu nestojím za odpověď. Fakt mi je šestačtyřicet, a ne šestnáct. :-))

    I v reálu je ale nekomunikace uprostřed komunikace dání najevo, že s dotyčným už prostě mluvit nechci, nechci mu odpovídat. Krásný příklad – opět manžel a manželka. Něco řeší a manželka mluví a mluví a chce manželův názor stůj co stůj a hned a začne vyčítat a nebo ještě i poněkud zvedne hlas, protože manžel jí něco odsekl a odbyl ji – no a manžel se otočí a odejde a už se s ní prostě nebaví (třeba aby ho nesvrběla ruka).
    Myslíš, že to je projev respektu? :-) Nebo spíš názor na manželčiny štěky? :-)

  144. 162
    Pánskou jízdu beru jako pánskou nikoli proto, že bych to tam nevydržela (nedovedu si představit, jak by museli pánové mluvit, aby to bylo něco jinýho, než na co jsem víceméně zvyklá), ale proto, jak už jsme psala, že si i chlap musí odpočnout od svojí ženský, i kdyby ji miloval sebevíc. :-)
    Resp., když si od ní občas neodpočne, tak, aby se k ní pak mohl vrátit, jde láska rychle do kytek.

  145. jo o tom manželství a rezignaci – to jsme myslím psali výše. jo a ticho milosrdné (manžel se drží, aby nemusel být zlý) , jo tak to taky bývá. je v tom hlavně ohled, aby to nebylo ještě horší …

  146. 164. jo posiluje to vztah. Loučení a vítání. :-)

  147. 165
    Tak, a teď s ena to zkus podívat z druhé strany. Že třeba manželka se snaží probrat něco, co už zkoušela opatrně víckrát, u kafíčka, po hezkoučku, a že je to něco, co je opravdu jaksi poněkud problém – třeba neprůchodnost trubek k záchodu, který už dlouho je katkto nutno splachovat kýblem… A manžel o to mprostě nechce, protože je to moc práce a jemu splachování kýblem nevadí, když po malé stejně nesplachuje a záchod, který je tímto způsobem splachování zanesený jak v pajzlu u nádraží, nikdy nemyl a mýt nebude. Akorát ta jeho ženská je s tím furt otravná.

    Takže když ta s tím zase začne, on se prostě otočí a jde pryč.

    To je taky mlčení milosrdné?

    Ale úplně stejně to vnímá i ta žena z předhcozího příkladu. Nikoli milosrdně.

  148. Ru, nebyl tvůj manžel pan Vaněk? :-)) Pamatuješ, jak jsme si psali o tom domku – předělávání starýho domku,improvizace, který se někdy stanou už konečnými navždy….

  149. Ru, myslím, že jsme měli i podobné rituály, přišlo se domů, uvařil se turek a cigárko a chvíli klídek.
    tím, že sis ty různé fáze prožila zřejmě podobně jako já (dnes se tomu směju) – tak víš podobně jako já, kam to spěje . no a odtud se pak člověk dostává k buddhismu a později i k taoismu (mlčení) :-)

  150. zjaímavé jak má každý jinou zkušenost. pro mě je Ne obranou. obranou před tlakem vnějšího světa který mě ohýbá, furt po mě něco chce, abych byla taková a maková. až mě kolikrát zažene do kouta ja řeknu Ne. a když pak ten svět po mě chce (nemůsí to být jen můž ale obecně) abych to vysvětlila, tak už s emi derou slzy do očí. a asi bych se rozbrečela aniž bych to dokázala vysvětlit. prostě ne. nechci to mít tak jak to ti druzí žádají, nevím proč. nelíbí se mi to? nevím. sama v sobě cítím že něco se vzpírá a říká Braň se, braň se.

    TAk to je moje Ne. nevím kolik je v otm nabubřelosti a pýchy. v každém případě mě to mockrát zachránilo a nedokážu říct proč. proč jsme řekla ne. Nějaká záklopka uvnitř se zaklapla a hotovo. říkám tomu vnitřní hlas. ale to je jen jako. je to vnitřní zastavení, které říká: nedělej TO. I nahorách s emi to víckrát stalo. Když jsme řekla NE, tak jsme museli jít jinudy a jinak. ale ukázalo se že jsem měla pravdu. nevím proč. neumím to vysvětlit. je to sevření na srdci, udělá se mi špatně. nemůžu jinak.

  151. jsou děti s úzkostmi, časem ty úzkosti dokážou překonat… ale zpětně to vidím jinak. ta úzkost je projev špatné cesty. člověk uvnitř cítí že jde špatně a úplně ho to sevře do obruče a říká mu to: uteč, uteč, utíkej… A o neví před čím má utíkat – nikdo, nic tam není. ještě nevidí a neslyší. neví co má dělat jinak. kudy jít.

    a proto třeba říká ano i když uvnitř mu to říka NE,NE. nedělej to. Těch vnitřních zákazů je celkem dost které vedou k úzkostem a třeba i zdravotním potížím. když je poznám, naleznu a porozumím ji vím kudy

  152. 167. to znamená že s tím nechce mít nic společného. Že se s tím žena musí poprat sama.

  153. 172. někdy se nerozpoznané příčiny úzkosti promítnou do různých náhradních jednání a příznaků. ale to je každému jasné. jak subtilní je náš svět uvnitř a vše z něj vyrůstá. tak jemný a citlivý. tolikrát přehlušený řevem zvenčí až člověk ohluchne. a neslyší co mu říká.

  154. 173
    Ano, samozřejmě.
    Ale nejde o to, co říká, ale JAK to říká.

  155. 168
    Na entou. :-(
    Kýblem jsem splachovala deset let.
    A sousedka mi říkala: Prosímtě, kde bereš tu trpělivost, a ještě mu vaříš kafe a chlácholíš ho, když vstává a je na tebe protivnej…
    No, ale taky mi ta trpělivost pak došla.

  156. 171
    Tohle mívám taky. Velmi často.
    Včera večer jsem v kiosku při poslouchání kapely řekla velmi důrazně Ne Vendelínovi, co mi furt něco vykládal do ucha a přitom s emě všlijak jakože náhodou zlehka dotýkal rukou, tu na mojí ruce, tu na koleni, tu na rameni… „A nešahej na mě furt. Je mi to nepříjemný.“

  157. Eště ad 171 – ale tenhle pocit Ne ze zahnání do absolutního kouta vím, že je můj problém: Že jsem to ne neřekla včas, daleko dřív.

  158. A eště:
    (Já to nikdy nedočtu až úplně do konce a musím hned napsat reakci, jinak bych to zapomněla…):

    Celý druhý odstavec mám v běžném životě úplně npormálně, měla jsem to třeba i při tom výběru špatné dlažby, ale mám to i při špatném rozhodnutí v práci, nebo když se roznýšlím, jetsli předjet to auto, nebo nepředjet… Prosotě mi většinou stařčí si představit obě varianty možného řešení, a vyloučím tu, ze které se mi udělá těžko kolem žaludku. Bez přemýšlení proč. To stačí až potom.

  159. 172
    Ano, ano, ano!!!

    (Vidíte, jak nadšeně souhlasím? :-)

    A proto je potřeba naučit se svým vnitřním Ne naslouchat a řídit se podle nich, i když „zdravý“ rozum tvrdí něco jiného.

  160. zdravý rozume se mýlí, protože nemá dost informací :-) a žaludek se taky může mýlit, taky může mít málo informací. ale i tak věřím v mnohém tělu, jakože varování. ale jak už jsme to tady probíráli, moc nevěřím jeho žádostem. teda žádostem těla. furt by jedlo třeba, i když kolem přicha má zásob mraky. takže nedá se mu věřit taky. nebo je líné a leželo by, ačkoliv chůze mu dělá dobře.

    takže ten vnitřní hlas. jo. ten je pod tím vším. pod hlasem těla i rozumu.

  161. Jo. Věřme si jako celku.
    :)

    Já jdu teda asi spát, když ráno vycházím v 6:55. Sbaleno nemám,to bych pociťovala u sebe jako pod úroveň :-) Mám jen vytahané na hromadě věci, co přibližně beru s sebou. Prostě balím ráno, i když to zase nebudu stíhat, to je jasný, protože ráno já nevstávám s budíkem, ale až dlouho po něm.

    Jediná věc, co mi neladí, je, že mám černo-bílý klobouk, ale nic moc černého ani bílého. V létě jsem spíš barevná a co mám čb, to je moc sváteční na to, abych to muchlala do batohu. Totiž mé bílé šaty s černými vlnkami … A když tohle je jedinej „problém“, tak je to nadmíru dobré. Ráno ještě něco černého nebo bílého vyhrabu.
    Hlavně nesmím zapomenout venku prádlo – červené šaty! A modré asi na sebe. Konečně mám pravé letní „starosti“ a můžu jet A už nechci myslet na vyřizování mailů, které jsem dnes zcela zřídila – i když kdybych je otevřela, určitě by se někdo na něco zase ptal a někam se hlásil.

    … Co jsem doma zapomněla důležitého, dozvíte se později :)

  162. no fúúú, Lišinko, máš to tieto dni naozaj ako vidím veselé ;-)
    tak dúfam, že si už niekde pri vode, a hlavne, v pohode.

  163. SV, ahoj, díky,
    ano – pri vode,

    přesně tak, protože jsme opravdu realizovaly svůj námět – týden na téma voda v různých podobách. Dotáhly jsme to – přijela jsem teď domů promočená, vyndala z batohu mokré oblečení a dala ho vyprat. Rulisa ještě jede, měla to domů o několik hodin dál.

  164. Už jsem usušila, vyřídila věci na úřadech, vypeskovala syny a zítra jedem s nimi společně, ale asi na někam spíš na východ nebo na sever. A dneska odpoledne s mladším a jeho kamarádkou ještě jednou na Osiku se vykoupat. Mylsela jsem, že ještě večer něco napíšu na blog, ale nějak nestíhám.

    Mávám, ještě pořád mávám… :-)

  165. Ahój,
    já jsem jen vyprala všechno (stejně to bylo mokrý :-) a jela k rodičům, jinak nic. Teda vlastně jo – dva pracovní telefonáty a asi pět pracovních mailů a jedna internetová bankovní operace. Blbý je, že i když mám dovolenou, vedlejšáky ji nemají :( A to jsem zatím dělala jen pro jeden, na mailovou schránku druhého jsem se nekoukla.

    Zítra jedu na dba dny ke kamarádům, pak další den jdu k rodičům a pak hned na víkend k jiným kamarádům – pokračovat v práci na keramických odlitcích. Mno, takže na druhý vedlejšák musím naběhnout dnes pozdě večer nebo zítra ráno :(

    Jo a nakreslila jsem dnes šestý díl našeho cestovního komiksu a načala sedmý – těšte se!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.